dasha píše:

Přemýšlela jsem o Joffreyovi, jestli by se v reálu skutečně tak zachoval. Tak empaticky, velkoryse a citlivě. V knihách takový sice občas bývá, ale až na výjimky mi připadá, že lehce přehrává. Ví, že se to od něj očekává a chce možná trochu Angeliku dojmout. protože kdyby takový byl doopravdy, činila by se mu mnohá rozhodnutí mnohem hůř. Mnohokrát se musel rozhodnout buď - anebo, rozhodnout o životě a smrti někoho jiného. To musí člověka nutně otupit.

Ale když jsem přemýšlela, o čem by vlastně měl být ten poslední díl, když už budou všechny bitvy vybojovány, tak se to vlastně nabízí - vrátit se k nevyřešeným věcem z minulosti. A kdoví, jestli by Joffreye nepostihla stejná sentimentalita jako Molinese, který prohlásil, že si "na sklonku života občas dovolí nějakou bláhovost."
To je jen malé zamyšlení, ke kterému mě závěr fikce inspiroval, budu ráda, když mi i ostatní napíší svůj názor na sentimentalitu pana Dokonalého.

mimi píše:

Pro mě je to ta jeho ironie, snaha sitiaci okořenit trochou cynismu. Svádění, vše připraveno pro společnou noc a pak takové popíchnutí.

mimi píše:

Na mě to tak působí. Romantika, ale ne ta uslzená. Nevím, jak bych to líp vyjádřila.

mimi píše:

Já přitom na romantiku moc nejsem. Romantické knihy skoro nečtu a filmy nebo seriály taky nesleduji.
V Angelice je právě ta romantika, která tam prostě zapadá. Tam se to střídá se smutnými pasážemi a někdy i tvrdými výjevy.