Veď , tam páchli všici
Len Angelika sa kúpala, a byla za to za čudnú.
Ve středověku bylo hříchem téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a vzhledem.
Časté koupání bylo považováno za rozmařilost a např. benediktinský řád povoloval původně mnichům jedno, nejvýše dvě koupele ročně (!). Stejně jako v jiných sférách veřejného života, prvním impulzem změny k lepšímu byly
křižácké války. Od konce 11. století se lidé ze Z a střední Evropy setkávali s kultivovaným prostředním byzantského císařství a bagdádského chalífátu. Díky monopolu italských kupců na obchod s Východem se nové trendy v životním stylu nejprve šířily v bohatších italských městech - primát patřil Benátkám.
Středověká společnost však zpočátku nepřijala všechny hygienické návyky běžné na Východě, ale jen ty, které navenek demonstrovaly zámožnost nebo umožňovaly spojit je se zábavou. To do jisté míry platilo i později v renesanci (móda přikazovala kupovat drahé parfémy a líčidla, paruky, ozdoby a oděvy složitých střihů). Mytí k požadavkům renesanční doby nepatřilo.
Teprve po třicetileté válce se začal postoj k celkové hygieně měnit. Důvodů bylo několik: oslabení pozice církve a tím také odklon od dodržování postních příkazů, růst celkové vzdělanosti, vliv dobové medicíny a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako součást svého každodenního života.
Pár poznatků:
Vyprávět o hygieně
ve středověku je poněkud fádní. Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky odhazovali kolem sebe a jen občas se umyli - resp. myli si ruce a obličej. Ještě ve 12. a 13. století se zbytek těla dostal do kontaktu s vodou jen zřídka. Z dávných časů se do středověku uchoval jen rituální význam mytí rukou, který byl dokonce významným obřadem prováděným v průběhu mší. A i přes absenci smyslu pro hygienu si středověcí lidé myli ruce před jídlem (ale jen v případě, že zasedali ke stolu, obvykle při hostinách či ve větší společnosti). Smyslem však nebyla očista, ale symbolika poslední večeře Páně (lidé si často jen zběžně namočili prsty do vody a tím vše skončilo).
Zajímavý je
pohled cizinců na evropské prostředí, které je v kronikách na zmínky o hygieně skoupé. Na konci 10.s toletí pobýval na dvoře císaře Oty II. vyslanec bagdádského chalífy, který se o Evropanech zmiňoval velmi nehezky: "Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni. Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry."
Pokud církev horlila proti mytí jako zdroji hříchu, měla svým způsobem trochu pravdu.
Ve středověku si na čistotu a vzhled potrpěli mladíci, kteří rádi sváděli dívky.
Paradoxem je, že
mezi nejšpinavější vrstvy středověké společnosti patřili vládci a duchovní. Panovník a jeho rytíři trávili většinu času v sedle, a proto se pravidelnou hygienou netrápili.
Lidé na venkově se myli celkem pravidelně, zvláště v teplých měsících roku. Ve vesnicích existovaly primitivní
parní lázně, obdoba sauny. Také ve městech se běžně stavěly lázně, které byly oblíbené spíše pro nabízené zábavy (od huby a jídla až po erotické služby). Jen výjimečně se v nich prováděla očista těla.
Dlouho nemyté tělo zapáchalo, ale věc
vnímání zápachu je věcí zvyku, takže to nikoho subjektivně neobtěžovalo. Teprve v renesanci se problém nelibého zápachu začal řešit pravidelným mytí, přesto jej však řada lidí vnímala jako přirozený atribut lidského těla a považovali ho za příjemný. Proto je trochu paradoxem, že propagátory pravidelného mytí se staly
nevěstky, především benátské kurtizány. Těm tehdejší společnost vděčí za řadu novinek v intimním životě (již v 15. stol. radily ženám, že chtějí-li mužům poskytnout dokonalou rozkoš, měly by své tělo očistit v lázni v voňavou vodou).
V 16. stol. se Evropou začaly šířit rozmanité
protestantské náboženské směry, které na rozdíl od katolíků spatřovaly zdrženlivost a skromnost především v duchovní pokoře. Evangelické církve byly pragmatické a kritizovaly okázalé projevy víry, jako bylo nošení špinavých oděvů. Protestantské rodiny se začaly vyznačovat pečlivou čistotou.
V létě se lidé na venkově i ve městech od středověku myli doma
studenou vodou ze žlabu pro dobytek, někdy vodou z kádě v síni. Měli-li čas, zaběhli se umýt do potoka, rybníku, vodního příkopu před hradbami nebo do městské kašny. V zimě to však s mytím nijak nepřeháněli a pokud se myli, pak vodou z vědra či kádě, kterou postavili k roztopené peci. I v tomto případě se však myli studenou nebo vlažnou vodou. Důvodů bylo několik: kromě toho, že byli podstatně otužilejší, bylo obtížné ohřát větší množství vody. Také panoval názor, že koupání v horké vodě je nezdravé. (VZPOMEŇME SI NA FILMOVOU POLAČKU, JAK VARUJE ANGLIKU, ABY NEKOUPALA FLORIMONDA S CANTOREM)
Vše se začalo měnit v době baroka. V dějinách mytí neexistuje ale radikální zlom, který by změnil hygienické návyky. Pokrok postupoval pomalu a lepší péči o tělo nejprve přijaly zámožnější vrstvy tehdejší společnosti. S rozšiřováním blahobytu přejímali nový životní styl i další lidé. Do konce 18. století se všeobecně prosadilo pravidelné mytí a zcela se změnil názor na hygienu. Jak v prostředí šlechty, tak u měšťanstva se čistota stala společenskou normou.
Co se týče
používání mýdla, ve středověku máme o něm jen minimum ověřených zpráv. Na jedné straně fungovaly mydlárny, které mýdla vyráběly a prodávaly, na druhé straně se dochovala varování lékařů, že mýdlo je pro tělo škodlivé. Proto někteří historici tvrdí, že mýdla bylo užíváno jen k praní oděvů. Tomu však odporují toaletní mýdla v renesanci, která se parfémovala. Lze tedy tvrdit, že zejména zámožnější lidé se myli mýdlem, ačkoli jej možná spíše brali jako kosmetiku či druh parfému.
Samostatnou kapitolu tvoří
čištění uší. Většina lidí si jej čistila prstem, ale již staří Řekové používali k tomuto účelu speciální lžičku. České renesanční spisy se zmiňují o speciální lžičce zvané "ušipar" a ještě v době baroka se radilo, že se má používat každodenně.