Připojuji se k Polaččině hře:
Co může mnich Bécher říkat Polačce? A co u jejich rozhovoru dělá pan Bourjus, který si odskočil do Chateletu plnit hlídkovou povinnost, která byla uložena všem pařížským cechům?
Velitel stráží v Chateletu si odplivl na zem. Tenhle ten chlap, jakýsi Jakub Bourjus, byl vážně k ničemu -venku nepoužitelný, uvnitř jakbysmet. „Doufám, že alespoň dokáže odvést tu poběhlici dolů k mnichovi,“ blesklo mu hlavou . Ta drzá ženská mu pila krev. Hubu ještě nezavřela, ječí, až se třese celá kancelář a zapřísahá se, že ty korále, co má na krku, vážně neukradla. Však on jí ten sluha Boží a jeho nový skřipec odnaučí lhát.
Jakub Bourjus scházel ze schodů, držel Polačku za paži a postrkoval ji před sebou. Po celou dobu jí hleděl přes rameno a nemohl odtrhnout oči od těch korálů a té nádhery kolem nich. Tak krásná ňadra ještě nikdy neviděl.
Byl jimi tak zaujatý, že ani nezaregistroval, kdy ta tmavovláska přestala nadávat. Najednou se k němu obrátila a tiše se zeptala :„Chceš si sáhnout?“
Zůstal jako opařený. Takovou nabídku ještě nikdy nedostal. Rozhlédl se opatrně kolem sebe a ještě opatrněji přikývl. Polačka rychle povolila živůtek , vzala ho za ruku a zanořila ji do výstřihu. Vedla ji zleva doprava, tam a zase zpět a mile se usmála , když sebral odvahu a sám polaskal její bradavky.
„Další!“ ozval se hrubý hlas kdesi na konci tmavé a páchnoucí chodby. Jakub Bourjus s sebou strachy trhl a vyškubl se z Polaččiny dlaně. Ta se upravila, zamžikala očima, pohladila ho po tváři, stoupla si na špičky a políbila ho. „Když mi pomůžeš, tak…“ zašeptala svůdně.
Ztuhl nejdřív v kalhotách a pak i po celém těle. Tmavovláska na to nedbala, zula boty a zavelela : „ Schovej je dozadu pod kabátec!“
Bourjus byl zvyklý celý život poslouchat a na takový příkaz reagoval automaticky a bezmyšlenkovitě. Střevíce zmizely.
Za pá okamžiků už Bécher držel v ruce kapitánovo hlášení a výsměšným hlasem četl : „Ale, ale, copak, copak…korále?“
Jakub Bourjus zavřel oči. „Nedívej se na ta prsa, nedívej se tam , nebo se prozradíš!“ omílal si v duchu stále dokola.
Polačka sklopila cudně oči. „To je omyl, pane. Korále jsou jediná památka po nebožce mé matce, nic víc nemám. Ani střevíce. Chodím bosa, prsty mi omrzly. Kdybych byla zlodějka, neukradla bych si spíš boty? Podívejte!“ dodala zoufalým hlasem a nadzvedla sukni.
Jakub Bourjus si opakoval : „Zavřené, zavřené, zavřené….“
Jakmile Bécher pohlédl dolů, povytáhla Polačka sukni ještě víc a pak ještě o kousek, zvedla nohu , vystrčila modrý palec, který si před pár dny při hádce s Rošťákem skopla o futra a fňukla : „Au, au!“
Bécher zalapal po dechu z té boží krásy. Polkl na sucho tak hlasitě , že to i Bourjus jasně slyšel. Hostinský se při představě nádherného lýtka celý zpotil. „Nechat zavřené! Vydrž, vydrž! “ šeptal si v duchu a tomu pokušení statečně odolával.
Polačka stojící na jedné noze úmyslně zabalancovala.
Bécher přiskočil , uchopil ji za ruku a druhou rukou ji pro jistotu ještě podepřel v pase.
„Ubohé dítě! Okamžitě sjednám nápravu!“ vykřikl. Sedl za stůl a naškrabal pár řádků pro velitele. Zašátral pod sutanu a vložil Polačce do dlaně pár stříbrných, které ráno vybral z kostelní kasičky. „Na nové střevíce,“ řekl a neskrýval dojetí.
„Děkuji Bože, že jsi mi v této hříšné době seslal anděla, “ zašeptal, když odcházela.
Za nejbližším rohem blafla tmavovláska po svém průvodci : „Naval boty! A už mi na ty kozy tak nečum, nebo Tě venku Rošťák stříská!“ Pohodila hlavou, mrkla na vyděšeného muže po svém boku a jen tak, jako by nic, sladce dodala : „ Neboj, večer si zase sáhneš, cukroušku.“