mimi píše:

To je pravda. A v la Rochelle měli oba jiné starosti, než se svěřovat. Dost by mě zajímalo, jak dlouho Desgrez vlastně věděl, kdo je vzbouřenkyně z Poitou a o tom, že pak žila jako služka v domě pana Berna.

Tohle je téma spíše k Desgrezovi a Angelice, než k filmovým hláškám, ale třeba se nám to osvětlí u nějakého dalšího obrázku od Moirry . Četla jsem tu scénku kdysi, a pak před rokem, takže si toho úplně moc nepamatuji, ale přišlo mi, že to zjistil, až v okamžiku, kdy se setkali u výslechu. Ačkoli to, že byla Buřičkou z Poitou vědět musel už nějakou dobu, vždyť to věděl i král, když mu posměšně vzkázala pozdravy od "Ozdůbky"...

No teraz vám poriadne zavarím dámy: Kto napíše príbeh k obrázku kde Desgrez hraje na klavíri?

Na obrázku je aj spievajúci Lidožrout z pivom v ruke , vedľa neho že by pani Lidožroutová ?

Potom ešte Flipot a že by Rosina?

moirra píše:

PenelopaW píše:

Teď už ani nemá cenu rozepisovat se s teorií č. 2, protože tohle nepřebiju .

ne, ne! ja som sa tešila na ďalšie verzie o tom čo Desgrez pohľadáva na múriku a čo spôsobilo ten
priblblý úsmev an jeho tvári ....

Tady se to ale rozjelo!!!
Další mini - fikce s myšlenkou, jak zatknout travičku byla super!!!
A mám dotaz - proč by v příběhu Penelopy, kdy sleduje koupající se dívku, nemohl vlastně náhodou sledovat Angeliku koupající se mezi kůly v Seině? ? Pochopila jsem dobře, že o Angeliku v té minifikci nešlo?

Vracím se k předešlé fotografii "Zídka a muž s kloboukem".

Teda mě napadla jedna verze, ale není vůbec, ale ani trochu seriózní a vysvětluje - jak Moirra poznamenala - přiblblý výraz ve tváři.
Desgrez je pro mě muž, který se pohybuje ve stínu a ve tmě. Pokud přišel k Angelice za bílého dne,přišel obvykle s vážnou tváří a vždycky před ní skrýval nějakou jobovku a váhal, jestli ji má Angelice říct.
Takže se obloukem vracím k tématu" hygiena" .
Co když nestojí, ale dřepí za velmi nízkou zídkou někde na nábřeží Seiny? Ten chlap vypadá, jako by se po několika dnech zácpy šel z nervozity jen tak projít , zadařilo se a na blízku byla ( naštěstí) právě ta zídka. Jeho obličej má výraz nejen přiblblý, ale přiblble blažený.

moirra píše:

ne, ne! ja som sa tešila na ďalšie verzie o tom čo Desgrez pohľadáva na múriku a čo spôsobilo ten
priblblý úsmev an jeho tvári ....

Penelopa skvelý nápad z múrikom nad Seinou .... ale tá plávajúca žena bola Angelika , alebo?


Tereza - krátke a vtipné aj Desgrez je predsa len iba človek

Žeby si ulevoval takhle "na divoko"?? Neee

A fuj, moje chorá mysl už pracuje:
"Ne, Sorbonno, fuj je to! Ošklivý pes!"

A k Vašim otázkám stran koupající se dámy - pokud jsem se nezmýlila, šla se Angelika vykoupat právě po noci strávené s Lidožroutem .

Ve své klasické ranní hodince nespavosti jsem přemýšlela nad novým zadáním a už to mám v hlavě .

Opět v Paříži! Na čarodějnický proces a chudého advokáta se zapomnělo, takže se Desgrez mohl vrátit. Bylo mu ovšem jasné, že je natolik kompromitován, že svůj advokátský úřad raději prodal a za utrženou nemalou sumičku si zakoupil úřad důstojníka u policie. V tamních kruzích byl sice již znám jako šikovný mladík, přesto však jeho příchod do Chateletu vzbudil u některých služebně starších kolegů jistou nedůvěru. A protože bylo zvykem, že se každý nový policista musel u svých druhů řádně „zapsat“, byl Desgrez coby nováček pověřen sehnat dostatek alkoholu, aby ho ostatní mohli důstojně přivítat do svých řad. Bylo to sice porušení disciplinárních předpisů, ale pokud byly policejní složky v případě, že by se v ulicích noční Paříže něco semlelo, akceschopné, nadřízení přimhouřili obě oči.

Desgrezovi se díky četným známostem podařilo získat velmi lacino nejen dostatek burgundského vína, ale i soudek pančované kořalky z Normandie. V hlavě se mu přitom rozezněl hlas jeho starší sestry, která ho vychovávala a snažila se mu - někdy svéráznými metodami - vštípit nejen morální zásady, ale i trochu rozumu. Pokud mohl soudit, tak se jí to vcelku podařilo. Nyní jako by slyšel její káravý tón: „Pokud by ostatní chlapci upíjeli mešní víno, upíjel bys s nimi?“ a musel se pousmát: „Kdybys jen tušila, kde jsem získal trénink!“

„Večírek“ v Chateletu se vydařil a podnapilí důstojníci se velmi dobře bavili. Hluk jejich zábavy se nesl kamennými chodbami a zástupci cechů, kteří plnili svoji občanskou povinnost, jen nasucho polykali a záviděli. Kapitán chateletských stráží přezdívaný Lidožrout si na hlavu vztekle narazil paruku. „Co si ta verbež sakra myslí! To mne ani nenechají spát!“ a vydal se zjednat pořádek. Protože ale policisté tvořili veselou chásku a mezi dveřmi mu ihned nabídli plný pohárek, řekl si, proč se po náročné práci neuvolnit mezi svými. Vždyť kdo jiný by měl pro jeho únavu pochopení, než ti chudáci, co se potloukají ulicemi za kdejakými lotry, a měšťané i chudina na ně hledí s nedůvěrou jako na špicly. Již brzy pod klenbami rezonoval i jeho hlučný smích.

Noc ještě nekončila a podroušená společnost se rozhodla pokračovat v načaté zábavě v některém z podniků v Údolí lásky. Popíjet s družnými kumpány je sice dobrý relax, ještě lepší je ale dívat se při tom do očí či rozšněrovaného živůtku nějaké pohledné krásky. A nováček Desgrez se osvědčil podruhé, tentokrát jako dobrý průvodce, když vybral „palác“, jehož fasáda sice nebudila důvěru, ale který ukrýval ty nejhezčí dívky v Paříži. A ke všemu nebyly ceny nijak vysoké!

Toho večera nevěstinec navštívila různorodá skupina. Kromě rozjařených policistů a Lidožrouta, který jim zdatně sekundoval a litoval, že mezi jeho podřízenými nejsou stejně zábavní lidé, se sem přišel ohřát i malý kapsář ze Dvora zázraků Flipot. Nevěstky ho měly rády, hladily ho po vlasech, štípaly žertovně do tváří, a potajmu mu strkaly nejrůznější dobroty. Najíst se sice mohl i v Nesleské věži, ale nač koukat na Laloka, když se může zahřát mezi tolika hezkými ženskými? Prostředí plné frivolního smíchu, lechtivých vtipů, polibků bylo rozhodně zajímavější než sledovat další z hádek Rošťáka a Polačky. A když byli někteří ze zákazníků hodně nedočkaví, zahlédl Flipot i něco víc než jen koketní úsměvy.

V lokále byla přítomna i žena Velkého korzára Rozina. Přestože si ji Tlustý Rolin nárokoval jen pro sebe, občas se jí povedlo mu vyklouznout a najít útulek mezi ostatními prostitutkami. A protože vypadala hodně mladě a pro zákazníky byla tabu, tvrdili, že je to neteř zdejší mamá. Tou byla skutečná dáma. Potrpěla si na vnější znaky své moci, takže se oblékala líp než vznešené Pařížanky, a na pokoj si vodila jen ty nejmovitější zákazníky. Většinu času sledovala ostřížím zrakem, zda mají pánové co pít, jestli některé z děvčat nezahálí, a jestli mince stále cinkají. Toho dne na sobě měla růžové saténové šaty a módní klobouček.

Společnost brzy opanovala celý salonek a Desgrez se rozhodl vytáhnout se potřetí a naposledy. Aby dokázal svým kolegům, že jeho rodiče nebyli vždy chudí a mohli si dovolit zaplatit mu několik lekcí hry na klavír, usedl k harpsichordu a pustil se do hry. Sice absolvoval lekcí jenom pár a znal všehovšudy jen tři písně, ale případnou nedokonalost prstokladu mohl ukrýt za množství vypitého alkoholu. I tak ovšem sklidil úspěch u všech přítomných, protože harpsichord zde sloužil k odkládání pánských svršků a už dlouho se ho nedotkl někdo, kdo by uměl skutečně hrát. Nevěstky se ihned zasnily a pánové využili jejich romantického rozpoložení k sjednání další slevy. Flipot poprvé zjistil, jak je hudba mocná, a zatímco Rosina obdivovala švarného policistu, snažil se pochytit alespoň pár akordů, aby příště mohl takto triumfovat také. A bude úspěšnější než Linot s těma svýma andělsky modrýma očima, tvářičkou cherubína a dědečkovým flašinetem!

Když Desgrez spustil „Tři tambory“, netušil, že nevědomky zadrnkal i na strunku Lidožroutova vojáckého srdce. Kapitán biřiců odhodil paruku a se džbánkem kvasu v ruce začal hudbu doprovázet hřmotným, ale překvapivě čistým zpěvem. Jeho bezprostřednost natolik okouzlila samotnou mamá, že si diskrétně za jeho zády pohmatem ověřila pevnost jeho pozadí, aby tak sama před sebou schválila volbu dnešního milence.

Když se nad ránem spokojený Lidožrout vracel zavěšen do Desgreze do svého služebního bytu, nadšeně mu děkoval. „Hochu, jestli někdy potkám tu nejkrásnější couru na světě, bude to tvojí zásluhou!“

PenelopaW píše:

Když se nad ránem spokojený Lidožrout vracel zavěšen do Desgreze do svého služebního bytu, nadšeně mu děkoval. „Hochu, jestli někdy potkám tu nejkrásnější couru na světě, bude to tvojí zásluhou!“

A my už z kánonu víme, že tomu tak v podstatě bylo .

WOW! Peneloppa toto je hotový román! a ešte aký!


sama som ani neverila že sa k tomuto obrázku dá napísať taká obsiahla story
mňa osobne tentokrát akosi nič nenapadlo ...

a ten záver! dostávaš 111 bodov zo 100

moirra píše:

mňa osobne tentokrát akosi nič nenapadlo ...

a ten záver! dostávaš 111 bodov zo 100

Mne nejprve napadlo pokračovat v té konspirační historce o infiltrování Dvora zázraků, ale nějak mi to nešlo přes pusu a nesedělo mi to chronologicky. Pokud by akce Polačky s Lidožroutem byla jednorázovka, těžko by mohl popíjet s Desgrezem preludujícím na klavír. Holt se ukazuje, že moje ranní nespavosti jsou ideálním časem na získávání inspirace . Jsem zvědavá, s jakou teorií k obrázku přijdou ostatní .

Teda Penelopo, to bylo fakt skvělé. Je vidět, že jsi odbornice na Desgreze. Nejprve to vyprávění, jak si užívá pohled na koupající se Angeliku a teď povídka o jeho hudební produkci.
Mě napadla taková hloupůstka, jak si Desgrez po návratu do Paříže, než se dal k policii, vydělával po různých podnicích jako "pianista a zpěvák". Docela by se mi líbilo, kdyby Angelika, která vázala květiny, chodila s košem kytek a nabízela je hostům. Oba by se poznali, ale jak by reagovali? Ale k té fotce se to nehodí. Je to jen taková drobnost.

Naprosto skělá představa, jak Desgrez pořádá večírek se zápisným!!!

Když Desgrez spustil „Tři tambory“, netušil, že nevědomky zadrnkal i na strunku Lidožroutova vojáckého srdce. Kapitán biřiců odhodil paruku a se džbánkem kvasu v ruce začal hudbu doprovázet hřmotným, ale překvapivě čistým zpěvem. Jeho bezprostřednost natolik okouzlila samotnou mamá, že si diskrétně za jeho zády pohmatem ověřila pevnost jeho pozadí, aby tak sama před sebou schválila volbu dnešního milence.

Tady u té scény jsem úplně viděla dnes už klasickou scénu Hugha Granta v Love Actually (asi od 1 min.):

https://www.youtube.com/watch?v=hNEgl-9GVBM

Když se nad ránem spokojený Lidožrout vracel zavěšen do Desgreze do svého služebního bytu, nadšeně mu děkoval. „Hochu, jestli někdy potkám tu nejkrásnější couru na světě, bude to tvojí zásluhou!“

Vymazlená pointa!
Dodatečně chválím Moirru za tak plodný nápad, i když sama asi původně netušila, jakého mistrovství se tyhle komentované fotky doberou. Asi si budu muset pořídit jedno kompletní vydání!

mimi píše:

jak si Desgrez po návratu do Paříže, než se dal k policii, vydělával po různých podnicích jako "pianista a zpěvák". Docela by se mi líbilo, kdyby Angelika, která vázala květiny, chodila s košem kytek a nabízela je hostům. Oba by se poznali, ale jak by reagovali?

ha ha tak tu fikciu si chcem prečítať

tu máš inú fotku Mimi:

Toto by mohli byť Desgrez ako pianista a Angelika ako predavačka kvetín, možno sa predsa len rozhodla že bude
spolupracovať s kvetinárkami

( a že by Flipot a v pozadí Krasavec (Fešák), ale tí dvaja môžu byť aj niekto iný, podľa tvojej Fantázie)

mimi píše:

Mě napadla taková hloupůstka, jak si Desgrez po návratu do Paříže, než se dal k policii, vydělával po různých podnicích jako "pianista a zpěvák". Docela by se mi líbilo, kdyby Angelika, která vázala květiny, chodila s košem kytek a nabízela je hostům. Oba by se poznali, ale jak by reagovali? Ale k té fotce se to nehodí. Je to jen taková drobnost.

Na první pohled se to zdá spíše jako příběh z poválečné Paříže, ale proč ne? Klidně to hoď na papír, Desgreze není nikdy dost, i kdybys ho zasadila do děje o nějakých 300 let později .

dasha píše:

Tady u té scény jsem úplně viděla dnes už klasickou scénu Hugha Granta v Love Actually

Joo, tak to je jedna z mých nejoblíbenějších .

dasha píše:

Dodatečně chválím Moirru za tak plodný nápad, i když sama asi původně netušila, jakého mistrovství se tyhle komentované fotky doberou. Asi si budu muset pořídit jedno kompletní vydání!

Je fakt, že namísto, abych se věnovala plodnějším věcem, vymýšlím po vzoru Terezy poslední dny jen fikční scénky, na které Anne Golon zapomněla .
Neboj, Dasho, já si to ukládám do počítače, pak to zkompletujeme .

moirra píše:

tu máš inú fotku Mimi:

Tak já se teď odmlčím a dám prostor jiným autorkám .

dasha píše:

Dodatečně chválím Moirru za tak plodný nápad, i když sama asi původně netušila, jakého mistrovství se tyhle komentované fotky doberou.
Asi si budu muset pořídit jedno kompletní vydání!

teda Moirra vskutku netušila že to dosiahne až takého majstrovstva - aj keď vedela že Angelikoložky sú všeobecne mimoriande talentované
tja keď toho bude viacej môžem nám z toho urobiť ilustrovaný pdf-book

to v dnešnom čase ide ľahko, sa to hodí do Wordu, dá sa tomu trochu forma a potom iba (to ide od Wordu 2013)
uložiť ako PDF
inak z PDF sa dá v Calibre (to je software zadarmo) spraviť aj E-Book

PenelopaW píše:

moirra píše:

tu máš inú fotku Mimi:

Tak já se teď odmlčím a dám prostor jiným autorkám .

žiadne také že sa odmlčíš Penelopa pre teba mám špeciálnu fotečku :



spolieham na tvojú rannú nespavosť

A ešte pre ostatné autorky:

Táto dáma vyzerá že má blond vlasy tak to berme ako že sú to Angelika a Desgrez.

Kto sú tí ostatní, a kde všetci sú a prečo strieľajú, prenechávam vašej fantázii dámy.

A aby sme tu nemali stále iba Desgreza a aj trochu odľahčenej zábavy
(samozrejme aj z doplňovaním do kanóna nesmieme prestať)


tu máme dámy Filipa čudne vyparádeného:
Súrne potrebujeme vysvetlenie čo sa sním udialo



A potom samozrejme by som chcela vedieť čo robí Nicolas v Dome Kata Aubína:

[


A prečo vedú tieto ženské (kto to je prenechávam vašej fantázii) Joffreya na popravu.

Zpomal, zpomal, příliš mnoho zadání najednou! Z tohohle nebudu spát nejen k ránu, ale celou noc, jak se mi bude vařit hlava .

Jinak Desgrez s flaškou byl hodně snadný , snad se mi to povede zítra sepsat . Jen střílející Angelika a další mi unikají... Skoro bych tipovala, že je to období Buřičky z Poitou a Desgrez si inkognito odskočil podpořit svoji oblíbenou zlatovlásku. A nebo ho paní de Peyrac po návratu z Francie pozvala na hon, kde však stříleli příručními zbraněmi, aby to byl větší adrenalin .

PenelopaW píše:

Jinak Desgrez s flaškou byl hodně snadný , snad se mi to povede zítra sepsat ..

ach tak to a už teším

PenelopaW píše:

střílející Angelika ..... Skoro bych tipovala, že je to období Buřičky z Poitou a Desgrez si inkognito odskočil podpořit svoji oblíbenou zlatovlásku. A nebo ho paní de Peyrac po návratu z Francie pozvala na hon, kde však stříleli příručními zbraněmi, aby to byl větší adrenalin .

mne sa skôr pozdáva že tá verzia období Buřičky z Poitou .....
a Desgrez si inkognito odskočil ju presviedčať aby toho strielania do kráľovej armády už konečne nechala .... a keďže nebola šanca že ho príjme v salóne, rozhovory prebiehali priamo na bojisku ... a to pravda keď už tam bol tak si
aj on trochu zastrieľal ... trochu tréningu pri jeho povolaní nikdy nemôže byť na škodu ....

niekto by o tom mohol spísať poriadny príbeh

moirra píše:

mimi píše:

Penelopa píše:
usedl k harpsichordu a pustil se do hry. Sice absolvoval lekcí jenom pár a znal všehovšudy jen tři písně, ale případnou nedokonalost prstokladu mohl ukrýt za množství vypitého alkoholu.......Když Desgrez spustil „Tři tambory“, netušil, že nevědomky zadrnkal i na strunku Lidožroutova vojáckého srdce. Kapitán biřiců odhodil paruku a se džbánkem kvasu v ruce začal hudbu doprovázet hřmotným, ale překvapivě čistým zpěvem. Jeho bezprostřednost natolik okouzlila samotnou mamá, že si diskrétně za jeho zády pohmatem ověřila pevnost jeho pozadí, aby tak sama před sebou schválila volbu dnešního milence.

S přibývajícím časem se náhodné milenecké dvojice tohoto večera začaly vytrácet. Všeobecný opilecký hluk vystřídlo už jen sporadické pobrukování nejznámějších pouličních odrhovaček. Desgrez, který dávno vyčerpal svůj repertoár a už chvíli jen tak jedním prstem lehce ťukal do klapek a předával Flipotovi své chabé znalosti z hudební teorie , se najednou otočil kolem dokola na stoličce, zvedl důležitě oba ukazováky nad hlavu a nadšeně vykřikl : "Počkejte! Dáme si ještě jednu!" Aby se ujistil, že svou oblíbenou píseň nezapomněl, vyzkoušel nejdříve nanečisto pár tónů a pak začal dojatý hlasem zpívat :"Skákal pes, přes oves..."

Tereza píše:

Desgrez se najednou otočil kolem dokola na stoličce, zvedl důležitě oba ukazováky nad hlavu a nadšeně vykřikl : "Počkejte! Dáme si ještě jednu!" Aby se ujistil, že svou oblíbenou píseň nezapomněl, vyzkoušel nejdříve nanečisto pár tónů a pak začal dojatý hlasem zpívat :"Skákal pes, přes oves..."

ha ha ha to už boli všetci asi absolutne na mol
a potom ešte možno ako prídavok "jedna druhej riekla, keď koláče piekla"
- to vie hrať dvoma prstami dokonca aj Polačka
- ale to vy možno v Čechách nepoznáte ...

https://www.youtube.com/watch?v=RUM2Kyrj9_Q

a ja som si ešte pri nápade od Mimi že by sa Desgrez mohol živiť určitý čas hudbou predstavovala že jediná dáma ktorá ho bola ochotná zamestnať, i keď bohatá a dobre platiaca, spievela presne takto:

https://www.youtube.com/watch?v=YKIeq1wqfjI

čo samozrejme vysvetlovalo že si ťažko zháňala niekoho kto by ju doprevádzal na piane ...

Nad vchodem se ve větru pohyboval a tiše skřípal těžký vývěsní štít se znakem tří holí, podle nichž hospůdka na náměstí de Montorgueil získala své jméno. Podnik sice nepatřil k těm nejlepším v Paříži, přesto měl pověst útulného místa s výbornou kuchyní.


50. léta 17. století

„Hej, hospodský! Dones mi lahev toho nejlepšího, co tu máš!“ zvolal vyhublý chlapec v obnošeném a mnohokrát záplatovaném obleku se špinavým límcem, s černými shrnutými punčochami, který páchl inkoustem a laciným parfémem prostitutky, u níž zřejmě strávil noc, a který zrovna seskočil schůdky do lokálu a drze se posadil k volnému stolu.

Hostinský Corbasson vykoukl z kuchyně, kde se ohříval u ohniště, aby si hodil utěrku přes rameno, přistoupil blíž k novému hostovi, přejel ho zkoumavým pohledem a neodpustil si podstatný dotaz: „Na zaplacení máš?“

Hoch zacinkal mincemi v chudém sáčku, jejichž zvuk Corbasson zkušeně odhadnul na zaplacení minimálně pár pohárů lepšího vína a misky s polévkou. Uctivě se uklonil a šel vyřídit objednávku. Protože takhle k ránu v lokálu už moc hostů nebylo - u zdi sedělo pár unavených herců s podnapilým mušketýrem, jehož vousy i parádní límec byly pobryndané omastkem z večeře - zvědavě navázal na studentovu první bujarou repliku: „Slavíte úspěšné ukončení zkoušek, pane?“

- „Něco takového! Teď už nebudu muset mrznout na univerzitních kolejích. Zítra mne čeká promoce a až složím svoji advokátskou přísahu, začnu na schodech u Justičního paláce shánět klienty. Cítím v kostech, že udělám velkou kariéru!“ rozesmál se chlapec vesele a svým nadšením nakazil i hostinského.

„V tom případě u nás budete vítaným hostem kdykoli, pane!“ Corbasson postavil lahev na stůl a nechal chlapce, aby si sám nalil.


léto 1660

„Corbassone, příteli můj drahý, buď tak milý ke svému znavenému zákazníkovi a dones mu něco na posilněnou!“

Corbasson zkušeným okem přejel advokáta Desgreze, z něhož se za ty roky stal spíše přítel než obyčejný, byť pravidelný zákazník, aby usoudil, že je ve stavu, kdy bude potřebovat něco tvrdšího než jablečný mošt.

- „Vypadáš vyčerpaně, Desgrezi! Neříkej mi, že tě tak zničila ta tvoje modrooká slepička?“ rýpnul si.

Desgrez si opřel ruku o stůl a podepřel bradu dlaní a suše prohlásil: „Neplatím ti za dotazy, ale za pití!“ Ale protože mu Corbasson mezitím přihrál baňatou lahev kořalky a pohárek, aby se mohl obsloužit dle libosti, napil se a vlídně pokračoval: „Jsi blízko a přece tak daleko! Doma na mne skutečně čeká nenasytná dáma, ale není to ta, kterou myslíš.“

Corbasson nadšeně spráskl ruce. Milostné úspěchy jeho mladého přítele ho, coby dlouholetého ženatého muže, který bohužel oplýval nešvarem věrnosti manželce, vždy velmi bavily.

„K ránu jsem ji našel v posteli a obávám se, že i když mi vyčerpáním usnula, jsme teprve na začátku.“ Znovu si přihnul kořalky a odfrknul si, jak ho zapálila v hrdle. „Přesně tohle jsem potřeboval!“

Vysázel na stůl mince a poručil: „Připrav mi s sebou lahev dobrého vína a něco, co by dámu mohlo posilnit. Chci se jí ještě zeptat na pár věcí a nechci, aby si myslela, že jsem jen nezdvořák, co se zajímá pouze o její půvaby. A navíc,“ dodal se šibalským zamrkáním, „ji nechci manžílkovi vrátit hladovou, když už se mu o ni starám jinak.“

Corbasson se zasmál, ale když stále postával a čekal na detaily, Desgrez ho mávnutím ruky odehnal.
„Pospěš si, dáma sice spí, ale já nemám tolik času, na Petit-Pont je to ještě kus cesty!“


září 1660

„Tak co, Corbassone, ty ďáblův synu, snad nás tu nechceš nechat umřít hlady?“

Majitel hospody okamžitě přiběhl a Desgrez se začal vyptávat: „Co můžeš nabídnout třem urozeným šlechticům, kteří čtyřiadvacet hodin nejedli nic jiného než vzrušení, a křehké mladé dámě, jejíž chuť k jídlu je třeba povzbudit?“

Corbasson si zamnul bradu rukama a zatvářil se zasněně.

„Pánové, vám bych nabídl pěkný kousek hovězího, hezky krvavý, s okurčičkou a cibulkou, tři grilovaná kuřátka a moučníček se smetanou. Pokud jde o milostivou, tady bych doporučoval něco lehčího – dušené telecí se salátem, morkovou polívčičku, jablečné pyré, hruškový kompot a pár oplatek. A nakonec lžičku fenyklových pastilek. Jsem si jist, že na té bledé tvářičce zas vykvetou růžičky.“

„Corbassone, jsi nejnepostradatelnější a nejmilejší chlapík, jaký kdy byl stvořen. Až příště půjdu do kostela, pomodlím se za tebe. Navíc jsi opravdový umělec, a nejen kvůli omáčkám, ale taky duchem.“

***

„Corbassone, přines další lahev! Ale tiše, ať neprobudíš dámu.“

Ta půvabná zlatovláska si ustlala na advokátových kolenou. Hostinský tak tiše, jak jen dovedl, přinesl Desgrezovi, před nímž na stole ležela jeho holandská dýmka a želvovinová krabička s tabákem, další lahvinku, a ten si opatrně dolil. Brzy bude svítat.

Jak to ten chlapec dělá, že k němu všechna ta děvčata cítí takovou důvěru? zavrtěl Corbasson v duchu hlavou a vrátil se do kuchyně.

jaro 1661

„Dobrý večer! Hostinský, můžete mi přinést ke stolu víno? Ale pořádné, ne ty ředěné patoky, co tu naléváte!“

Tvář hostinského U Tří holí se roztáhla v širokém úsměvu, a i přes ta nelichotivá slova nově příchozího srdečně objal.

„Dlouho jsem tě neviděl, chlapče! Říkalo se, že jsi zmizel z Paříže.“

- „Nu a vidíš, jsem zpátky,“ smál se Desgrez, který už dávno nepřipomínal toho ubohého studenta. Corbasson zaznamenal, že má lepší plášť a dobré boty.

„A mám velkou žízeň, takže něco přines a pojď si na chvíli sednout ke mně. Povím ti všechny novinky.“

A pak nad pohárem vína probrali události posledních měsíců.

„O tom čarodějníkovi jsem slyšet, ale popravu jsem neviděl - to víš, obchody se musí hýbat a nemohl jsem nechat hospodu zavřenou. Ale zabloudilo sem pár hostí, kteří mi to vyprávěli. Odporná podívaná. Ať ten chlap udělal cokoli, jako šlechtit si zasloužil sekeru a ne tohle…“ povzdychl si Corbasson s účastí.
„Takže ty jsi teď u policie, chlapče? Nevěš hlavu, udělal jsi dobře. Jako advokát bys beztak díru do světa neudělal s tou svojí zásadou hájit jen chudáky. Já vím, já vím, nic neříkej, sám jsi zažil bídu a chtěl jsi pomáhat. Myslím ale, že jsi se dostatečně přesvědčil, že idealismus tě nezasytí, a i když jsem ti kolikrát naléval na dluh, je příjemnější, když cinkáš zlatem. Sám zjistíš, že tě teď čeká lepší život. Ale nebudu ti už promlouvat do duše, vím, čím ti spravím náladu - vzadu se mi peče jehněčí kýta!“

***

„Corbassone, ty starý ďáble, nalij mi něco pořádného!“

„Co se stalo, Desgrezi? Svítalo před chvílí a ty vypadáš, jako kdybys viděl ducha!“

„Ducha ne, ale přízrak z minulosti ano… Posledně jsi měl pravdu, mohl jsem skončit hůř…“ A sám pro sebe zašeptal: „Byla to ona, Sorbonne se nikdy nemýlí… chudák ženská, takhle padnout na dno…“


60. léta 17. století

„Hospodský, vylez z kuchyně a dones něco k pití!“

„Ó, vidím, že k nám zavítal šlechtic! Taková čest pro tak prosté zařízení, jako je to moje!“ smál se Corbasson a uznale si měřil policistu Desgreze. Ten měl na sobě nejen parádní oblek, ale i paruku a po boku mu visel meč. Na vyleštěných holínkách byl i v zakouřeném lokále vidět odraz bílé dogy, která stála vedle něj.

„Co slavíme tentokrát?“ ptal se hostinský, když přinesl lahev a pohárky.

„Stěhuji se na lepší adresu, podařilo se mi sehnat byt na Pont Notre-Dame!“

„Takže teď je už z tebe velký pán a budeš chodit tam, co noblesa? Slyšel jsem, že U Rudé masky dobře vaří.“

„Ale kdež,“ zasmál se Desgrez. „U Rudé masky v Údolí chudoby mají sice velmi pěknou hostinskou, ale takové omáčky jako ty tvoje jinde po Paříži nenajdu.“


jaro 1668

„Corbassone, ty protivný mizero, jak dlouho má šlechtic čekat na svoje pití?“

„Odpusťte, pane, slyšel jsem venku sice hrkání kol kočáru, ale kdybych tušil, že jste to vy, vyvětral bych, pověsil ke stropu květiny a na zem dal ten nejměkčí koberec.“

„Odpustím ti, když přestaneš mluvit a doneseš mi víno.“

Corbasson i přes svá uctivě pronášená slova nechal hosta ještě chvíli čekat, otočil párkrát rožněm s kuřaty, vydal pokyny kuchtíkovi, obešel stoly s hosty, a pak s lahví vína přisedl k Desgrezovi.

Na jeho příteli bylo znát, že žije v blahobytu. Na jaře společně se svým nadřízeným de La Reynie definitivně ukázali Paříži, že časy, kdy byla policie bezzubým strašákem, jsou dávno pryč a rozprášili Dvůr zázraků, ten ohavný vřed na tváři hlavního města. Desgrez už pěkných pár let nebydlel na Pont Notre-Dame, ale pořídil si pěkný palác na předměstí Saint-Germain, což vše svědčilo o jeho kariérním vzestupu. Ke Třem holím už nechodil tak často, jako když se nad ránem potloukal ulicemi v ošoupané vestě se psem po boku, ale přesto si vždy našel příležitost k cestě za starým přítelem (a jeho omáčkami).

„Vypadáš šťastně, neříkej mi, žes byl povýšen a zastupuješ teď samotného velitele pařížské policie?“ mrkal na něj Corbasson.

„Na to si ještě pár let budu muset počkat. Ale mám větší novinu!“

„Větší? Tak to nechci ani hádat, co by to mohlo být! Snad se nechceš konečně oženit.“

„Znáš mne lépe, než se za ty roky znám já sám! Uhodls, příteli.“

Corbasson vyvalil oči, protože střílel od boku a v žádném případě neočekával kladnou odpověď.

„Vážně? A které šťastné měšťanské dcerce se podařilo ukrást srdce pověstnému starému mládenci? Okouzlila tě její krása nebo představa pořádného věna?“ A když policista stále neodpovídal, útočil dál: „Nebo se snad ženit musíš? Znám ji??“

Desgrez se tajuplně usmál a upil z poháru vína.

„Takže ji znám!“ zajásal Corbasson. A pak stiskl příteli rameno a uznale pravil. „Budeš s ní šťastný, je to dobré děvče. A i když to pořád nedokážu pochopit, má tě opravdu ráda.“

Připili si na nevěstino zdraví a aby její krása - a Desgrezův postelový apetit - nikdy neuvadly, a než se Corbasson vrátil do kuchyně, neodpustil si malý štulec: „Dám ruku do ohně za to, že v den tvé svatby vyvěsí všechny pařížské bordely černou vlajku a prostitutky na uctění tvé památky budou poskytovat služby zdarma.“

Na cestu k ohništi s pečícím se masem ho doprovodil Desgrezův pobavený smích.

***

O méně než 9 měsíců později

„Ty ďáblův zplozenče, dones mi něco pořádného! A věz, že dnes platím pití všem!“

Lokálem se rozezněl nadšený hlahol.

„Co slavíš tentokrát? Manželce se ještě nezprotivil tvůj obličej?“

„Narodila se mi dcera, Corbassone!“

1671

„Corbassone, kde jsi s tou lahví!“

Zlostnému křiku předcházelo bouchnutí dveřmi a rázné kroky lokálem. Takhle rozčíleného hostinský Desgreze ještě neviděl.

„Stalo se něco, příteli?“

„To bych řekl, že stalo! Utekla mi!“

Corbasson se vyděsil.

„Manželka?!“

„Kdeže, manželka! Markýza du Plessis! Nejen, že mi proklouzla z Paříže, ale ještě se jí podařilo frknout mi před nosem. Přísahal bych, že jsem ji ještě zahlédl vítězoslavně se ušklíbnout ve člunu na moři, jak míří ke galéře admirála de Vivonne… Za tohle mě de La Reynie nepochválí… Tak kde jsi s tou pálenkou, k čertu?!“


květen 1676

„Příteli Corbassone, nalij!“

„Vypadáš spokojeně, jako kdyby z tebe spadla veliká tíha.“

„Taky že ano,“ pousmál se policista koutkem úst. „Je v pořádku a míří do bezpečí.“

Corbasson se zarazil. „Takže je to pravda? Rozčílil jsi vznešené kruhy zatčením travičky? Říkal jsem ti, abys nepíchal klackem do klubka hadů. Poslal jsi manželku raději na venkov?“

„Ale kdeže! O čem to mluvíš?“

„O čem mluvíš ty? Nebo spíše o kom?“

Desgrez se zarazil. V euforii nad tím, že Markýza andělů v pořádku vyvázla a míří do bezpečí Nového Světa řekl příliš mnoho. Před Corbassonem se cítil tak dobře, že si nedával pozor na jazyk.

„Ta druhá,“ odpověděl neurčitě a zhluboka se s chutí napil.

„Druhá? Proboha, která zase?“ chytil se hostinský zoufale za hlavu.

„Ta zelenooká,“ mrknul na něj Desgrez. „A teď mi dones to skvostné ragú, které jsem cítil až na ulici.


1678

„Ty pekelný synu, už tu sedím dobrých deset minut a stále čekám na jídlo i lahev!“

„Omlouvám se, Desgrezi, dnes tu je příliš mnoho hostí, však vidíš sám. Ale vím, že jako dobrý přítel máš nejen naditý měšec, ale i pochopení pro starého hostinského.“

„Pravda, už nejsi nejmladší,“ mrknul na hostinského zástupce policejního ředitele. „Ale na druhou stranu jsi své umění vypiloval k dokonalosti.“

„Tvé uznání mne těší! Představ si, že se za mnou párkrát stavil nějaký Massialot z Limoges a vyptával se, co používám jako základ svých proslulých omáček. Vše si zapsal a frnknul. Vychytralý ptáček. Doma teď bude dělat parádu cizím peřím.“

Corbassona přesto pozornost cizího kuchaře těšila. Jeho podnik sice nepatřil k těm, které by každý den navštěvovala společnost ode dvora, přesto prosperoval a hodnou dobu si držel svoji zaslouženou pověst.

Na policistově stole se objevila lahev a pohárek vína, jídlo záhy následovalo. Desgrez jako již mnohokrát předtím dorazil v prostším oděvu a bez paruky, aby unikl čím dál větší pozornosti, které se mu v hlavním městě po zatčení markýzy de Brinvilliers dostalo. Voisinová, další proslulá travička, strůjkyně černých mší a vědma, tušila, že je jí na stopě, a snažila se mu všemožně škodit.

Když se Desgrez dobře najedl, vytáhl dýmku a dopřál si svůj letitý zlozvyk, pro který měl čím dál méně příležitostí. Požitkářsky vyfukoval obláčky kouře, které se u stropu mísily s dýmem z kuchyně a tabákovým kouřem ostatních kuřáků v místnosti. Konečně si Corbasson našel chvilku, aby si k příteli přisedl.

Desgrez se k němu důvěrně naklonil. „Mám na tebe prosbu. Zítra odjíždí z Paříže dostavník, ve kterém jede jistý stařec jménem Molines. Nosí černý oblek a klobouk. Žádné ozdoby, od pohledu hugenot. Má namířeno do Honfleur. Potřebuji, abys sehnal spolehlivého člověka a tohle mu předal.“

Desgrez nenápadným gestem posunul ke Corbassonovi složený list papíru, který rychle zmizel pod hostinského zástěrou, aniž by si toho kdokoli z hostí všiml.

„Nějaký vzkaz?“ zeptal se Corbasson.

„Jenom to, že vzkaz je určen Markýze andělů. Myslím, že už bude vědět, do jakých rukou jej doručit.“

Corbasson se nevyptával. Nebyla to první diskrétní službička, kterou čím dál známějšímu pařížskému policistovi poskytnul. Oba si byli vědomi, že Desgrez je od zatčení markýzy de Brinvilliers pod drobnohledem nejen Pařížanů a šlechticů, kteří se třásli, kam budou kroky policie směřovat dál, ale i svého nadřízeného. Některé tajné aktivity by ho mohly kompromitovat.

Když policista zaplatil a opustil krčmu, vyprovázel ho Corbasson pohledem a přemýšlel, zda je Markýza andělů toutéž ženou, která svého času loupila s ostatní zlodějskou chátrou v ulicích Paříže a kterou jeho přítel spolu s ostatními policisty zoufale hledali. A jaký příběh se za tím vším asi skrývá, když jí Desgrez potajmu jeho prostřednictvím posílá dopis. Pokud věděl, nebyla nikdy dopadena. Byl však natolik dobrým přítelem, že odolal pokušení a nezapečetěný lístek si nepřečetl. Pouze lítostivě pokrčil rameny před tajemstvím, které se asi nikdy nedozví. A byl si jist, že tenhle příběh by stál za vyslechnutí.

moirra píše:

žiadne také že sa odmlčíš Penelopa pre teba mám špeciálnu fotečku

Doufám, že jsi spokojená . Dneska mi celý den řvalo mimčo v postýlce, tak jsem to tolik nevymazlila a ukončila dříve, než jsem původně zamýšlela. Ale myslím, že to skončilo v dobrém momentu, takže ke svatbě dcery to táhnout nebudu . Tentokrát to není mikro, ale spíše makro fikce...

Samy si můžete přiřadit, ke kterému z popisovaných momentů pasuje výše uvedená fotka .

Tereza píše:

S přibývajícím časem se náhodné milenecké dvojice tohoto večera začaly vytrácet. Všeobecný opilecký hluk vystřídalo už jen sporadické pobrukování nejznámějších pouličních odrhovaček. Desgrez, který dávno vyčerpal svůj repertoár a už chvíli jen tak jedním prstem lehce ťukal do klapek a předával Flipotovi své chabé znalosti z hudební teorie , se najednou otočil kolem dokola na stoličce, zvedl důležitě oba ukazováky nad hlavu a nadšeně vykřikl : "Počkejte! Dáme si ještě jednu!" Aby se ujistil, že svou oblíbenou píseň nezapomněl, vyzkoušel nejdříve nanečisto pár tónů a pak začal dojatý hlasem zpívat :"Skákal pes, přes oves..."

Chacha, nevím, jestli to byl záměr, ale asociace hopsajícího pejska a Sorbonne se nabídla sama . Za mě výborné ukončení bordelové scénky .

Moirro, s ohledem na délku mého posledního příspěvku (který jsem rozdělila do tří částí), možná zkopíruj další zadání, aby nezapadlo...

moirra píše:

A prečo vedú tieto ženské (kto to je prenechávam vašej fantázii) Joffreya na popravu.

Hmm, to by mohlo být z jeho svobodných let, kdy se mu vymkl z ruky nějaký trubadúrský večírek... Na "popravu" ho tam zjevně vede jen ta blondýna (mimochodem, ty černé rukavičky jsou hodně dekadentní!), ta druhá ženská je podle všeho služebná nebo komorná - která jen snivě vzdychá buď nad mužností Velkého kulhavce, a nebo při představě toho, co s ním bude její paní provádět... Docela by mne zajímalo, co si myslí ten šmírující kočí .

Ale nejsem odbornicí na pana hraběte, takže si počkám na jinou teorii od zasvěcenějších .

Teda Penelopo, klobouk dolů. To je celá Desgrezova pracovní kariéra.
Tleskám.

moirra píše:

mimi píše:

jak si Desgrez po návratu do Paříže, než se dal k policii, vydělával po různých podnicích jako "pianista a zpěvák". Docela by se mi líbilo, kdyby Angelika, která vázala květiny, chodila s košem kytek a nabízela je hostům. Oba by se poznali, ale jak by reagovali?

ha ha tak tu fikciu si chcem prečítať

tu máš inú fotku Mimi:

Toto by mohli byť Desgrez ako pianista a Angelika ako predavačka kvetín, možno sa predsa len rozhodla že bude
spolupracovať s kvetinárkami

( a že by Flipot a v pozadí Krasavec (Fešák), ale tí dvaja môžu byť aj niekto iný, podľa tvojej Fantázie)

Přidávám svůj text k fotografii.
Kytička fialek

Jeden z podniků v Ulici lásky v Paříži. Ke starému a trochu rozvrzanému klavichordu usedá mladý muž. Odkládá obnošený a na několika místech záplatovaný kabátec. Ošoupané kalhoty doplňuje hedvábná košile. Je to nejlepší kousek jeho skromného šatníku. Kdo by v něm poznal bývalého advokáta Kulhavého ďábla z Toulouse, hraběte de Peyrac. Lidé, kteří sem chodí, mají jiné zájmy. Sama adresa napovídá, co zde návštěvnici hledají. Nějaký čas musel François Desgrez, tak se muž jmenuje, žít mimo Paříž. Protloukal se všelijak. Většinou nabízel služby jako písař. Nejlepší obchody byly právě v krčmách. V jedné z nich slavili dva chudí novomanželé svatbu. Neměli peníze ani na muzikanty. A jeho napadlo, že jim zazpívá. Přítomní vesničané ho odměnili potleskem a ještě ho pozvali ke skromné hostině. Po čase se vrátil do Paříže s malým obnosem, který mu vynesl zpěv v různých hostincích. Dobře znal z dob studií krčmy a veřejné domy. V některých byly i klavichordy. Uměl na něj hrát a při zpěvu se sám doprovázel. Byl mladý a měl pěknou postavu. Neměl proto nouzi o práci a pokud zatoužil po ženské něze, mohl si vybrat mezi nejhezčími. Čas plynul a François Desgrez věděl, že brzy bude moci uskutečnit svůj plán. Prodá úřad advokáta a nastoupí u pařížské policie.
Ten večer sem vstoupila mladá žena v doprovodu dvou mužů. Jeden z nich je ještě chlapec, druhý je oblečený jako šlechtic. Žena přišla nabízet hostům květiny. Její půvaby přitahují pohledy mužů jako magnet. Má husté světlé vlasy, dokonalou tvář a krásnou postavu. Jeden z hostů jí zastoupí cestu a osloví:
"Tak rozkošnou květinářku jsme tu ještě neměli. Měl bych zájem nejen o tvé kytičky, krasavice."
Starší z jejích průvodců ho rázně upozorní:
"Ta dáma prodává jen kytky, jasný?"
Elegánův výraz a postoj mluví za vše. Host si vezme jednu k kytiček, zaplatí a rychle se vrátí ke společnici pro dnešní večer.
Květiny krásce mizí z košíku a nahrazují je utržené mince. Zbyla v něm jen malá kytička fialek. Žena ji zvedne a dlouze k ní přivoní. Potom si jí ozdobí výstřih trochu obnošených šatů ušitých ze saténu vínové barvy. Z vedlejší místnosti je slyšet zpěv muže a hru na klavichord. Zpěvák má melodický hlas a mladá květinářka následuje ostatní hosty. Většina z nich stojí v jeho blízkosti a pobrukuje si melodii nějaké písničky s frivolním textem. Půvabná květinářka dojde až ke zpěvákovi a překvapením zbledne. Poznává v něm Françoise Desgreze, advokáta jejího manžela, hraběte de Peyrac, který skončil svůj život v plamenech hranice na place de Grève. Také muž se na chvíli zarazí. Vždyť před ním stojí Angelika, bývalá hraběnka de Peyrac. Na pohled jejích očí nemohl zapomenout. Často si během svého putování v duchu říkal, co se s ní asi stalo. François Desgrez se usměje, pak lehce zvedne ruce a začne zpívat píseň "Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku." Všichni hosté a kněžky lásky se k němu postupně přidávají. Jen krásná květinářka mlčí. Když muž dozpívá, už není mezi ostatními.
Angelika si ani neuvědomila, že vyšla z domu na dvůr. Pomalu míří k domovním dveřím. Vtom ji zezadu obejme mužská paže a přitáhne si ji k sobě. Angelika se marně pokouší osvobodit.
Muž se k ní skloní a tiše se zeptá:
"A pro mě kytičku nemáš? Tu písničku jsem zpíval pro Tebe."
"Ne, už jsem všechny prodala. " Odpoví vyplašeně Angelika.
Desgrez ji druhou rukou pohladí po šíji a odhalených ňadrech ve výstřihu šatů.
"Ale máš a je z té nejkrásnější zahrádky." Rychle si vezme fialky, které měla za výstřihem šatů.
Angelika se zachvěla rozkoší. V tom je vyruší kroky a hlasy jejích průvodců. Desgrez bleskově zmizí ve tmě a skryje se v jednom z výklenků.
Muži k ní rychle přistoupí. Mladíček Flipot jí podává košík. Krasavec, to je přezdívka druhého průvodce, jí drsně strká před sebou.
" Jak to, že jsi odešla bez nás? Víš dobře, že za Tebe ručíme Rošťákovi hlavou. Tady máš svůj pléd, ať nenastydneš a honem domů." Pomůže Angelice zahalit se do teplého plédu a všichni tři rychle opustí dvůr.
François Desgrez už nikdy víc nebavil hosty zpěvem a hrou. Hned druhý den prodal svůj úřad advokáta a koupil si hodnost důstojníka pařížské policie.
Také krásnou květinářku už v Uličce lásky nikdo nepotkal.

PenelopaW píše:

moirra píše:

žiadne také že sa odmlčíš Penelopa pre teba mám špeciálnu fotečku

Doufám, že jsi spokojená . Dneska mi celý den řvalo mimčo v postýlce, tak jsem to tolik nevymazlila a ukončila dříve, než jsem původně zamýšlela. Ale myslím, že to skončilo v dobrém momentu, takže ke svatbě dcery to táhnout nebudu . Tentokrát to není mikro, ale spíše makro fikce...

Samy si můžete přiřadit, ke kterému z popisovaných momentů pasuje výše uvedená fotka .

Geniálne, Geniálne Geniálne .... Tleskám

Ale teraz očakávam povinné doplnenie aspoň do toho roku 1682, kde som ho ja poslala do tej istej krčmy
v spoločnosti upáleného bosoráka

a plus mi sem musíš napísať nejakú vsuvku s krčmárom Corbassonom

krčmári vedia všetko ... istotne už tamtamy pracovali a majiteľ Troch palíc sa dozvedel že Desgrezov upálený
čarodej vstal z mŕtvych a keď si z intuíciou správneho hostinského spočítal dve a dve,
hneď mu bolo jasné kto je ten nezvyčajne vysoký a zjazvený Desgrezov sprievodca:

ZIMA 1682

Obaja filozofi vyšli z cintorína neviniatok rovnako ako naň vošli: Dierou v múre. Pri svojej výške museli zhrbiť chrbty ako mačky. Po dvoch krokoch sa ocitli pri Le Halles, čo boli haly hlavnej parížskej tržnice nachádzajúcej sa v centre mesta. Minuli jej oblúkovité galérie podopierané stĺpmi, prešli popri kostole svätého Eustacha a odbočili na ulicu de Montorgueil.
V krčme u troch palíc, na námestí de Montorgueil neďaleko kráľovského paláca, bolo ešte stále to príjemné rodinné prostredie naplnené pohodou ako za čias procesu z bosorákom Peyracom. Tým si hostinec udržal svojich stálych hostí. Jedným z nich bol aj Desgrez. Nezáležalo na tom že od čias chudobného študenta už vysoko postúpil na spoločenskom rebríčku. Toto bolo miesto kde sa ako za starých dobrých časov miešali bez problému všetky stavy spoločnosti.
Z krčmy, ktorej vývesný štít s tromi palicami či skôr by sa dalo povedať tĺčikmi sa divo húpal v nočnom vetre neskorej jesene, sa ozývala hlučná vrava a spev.Dvaja tuláci nočným Parížom zostúpili po schodoch a vnorili sa do hustého dymu v priestrannej miestnosti zaplnenej rôznorodou spoločnosťou.
Šľachtici si sem prichádzali vyhodiť z kopýtka bez ohľadu na kráľovskú etiketu. Mešťania, ktorým sa podarilo aspoň nachvíľu ufujazdiť svojim ufrflaným manželkám, pod zámienkou obchodných jednaní sa blažene usmievali pri bohato naložených tanieroch z jedlom a krčahu vína. Mušketieri tu mastili karty a remeselníci prepíjali svoje ťažko zarobené peniaze. Všade sa vznášala vôňa tabaku. Niektorí ho šnupali, iní fajčili fajky. Práve v tomto momente ich skvele doplnili dvaja novoprišelci v čiernych plášťoch zapáliac si cigary. Niektorí chlapi v miestnosti si ich zvedavo prezerali. Takéto vulgárne fajčenie stočených listov tabaku sa k tak dobre oblečenému panstvu veru nehodilo. Poznali ho iba od námorníkov ktorí si tento zvyk priniesli z nového sveta. (...)
Joffrey intuitívne vytušil že ho sem Dezgrez zaviedol s nejakým špeciálnym zámerom. Bývalý Čarodej Stredomoria to uhádol podľa výrazu jeho tváre.Objednal teda už takmer automaticky džbán vína a trpezlivo čakal kým sa kráľovský špiceľ sám rozhovorí. Nechali si naliať až po okraj pohárov a obaja labužnícky potiahli z cigár ušúľaných z fajnového kubánskeho tabaku. Hoci sa hostincom vábne vznášala omamná vôňa všakovakých omáčok aj pečeného mäsa, na jedlo ani len nepomysleli.
Francois Desgrez pokynul rukou okolo seba.
- Toto bolo moje obľúbené miestečko už i v časoch keď som bol ešte iba chudobným advokátskym učňom. Ja viem že sentimentalita je choroba ktorá sa ťažko lieči avšak vskutku mám na toto miesto spomienky ktoré na mňa dodnes silno pôsobia. .......


PS: ha ha všimla si si že aj ja som tam spomenula tie slávne omáčky? a konečne som sa dozvedela kto ich tam vyváral ..
ja som to predtým akosi prehliadla ...


ale teraz som to našla a nedá mi to nepridať:

U stolu se rozhostilo ticho, přerušované jen výkřiky opilců a hladových hostů, kteří klepali noži o talíře. Jakmile se ale objevil kuchař, mistr Corbasson, který nesl chřupavou zahnědlou kachničku, povyk umlkl. Hluk se utišil a do spokojeného mlaskání se mísilo jen rachocení nádobky s hracími kostkami.

mimi píše:

Muž se k ní skloní a tiše se zeptá:
"A pro mě kytičku nemáš? Tu písničku jsem zpíval pro Tebe."
"Ne, už jsem všechny prodala. " Odpoví vyplašeně Angelika.
Desgrez ji druhou rukou pohladí po šíji a odhalených ňadrech ve výstřihu šatů.
"Ale máš a je z té nejkrásnější zahrádky." Rychle si vezme fialky, které měla za výstřihem šatů.
Angelika se zachvěla rozkoší. V tom je vyruší kroky a hlasy jejích průvodců.
Desgrez bleskově zmizí ve tmě a skryje se v jednom z výklenků.

Ach Mimi, v tebe sa nenapraviteľná romanička nezapre
Z Desgreza si urobila rozkošného trubadúra

moirra píše:

a plus mi sem musíš napísať nejakú vsuvku s krčmárom Corbassonom

Děti si mne budou pamatovat jako tu paní, sedící pořád u počítače, ale máš to mít!

Moirro, docela jsem se s vymyšlením textu k fotografii natrápila.
Tak mě napadlo zkusit odhalit způsob obživy Desgreze před jeho nástupem u policie.

P.S. Doufám, že se mi podaří jednou z té romantiky vystoupit.
Ale já se při tom docela bavím.

moirra píše:

mimi píše:

Muž se k ní skloní a tiše se zeptá:
"A pro mě kytičku nemáš? Tu písničku jsem zpíval pro Tebe."
"Ne, už jsem všechny prodala. " Odpoví vyplašeně Angelika.
Desgrez ji druhou rukou pohladí po šíji a odhalených ňadrech ve výstřihu šatů.
"Ale máš a je z té nejkrásnější zahrádky." Rychle si vezme fialky, které měla za výstřihem šatů.
Angelika se zachvěla rozkoší. V tom je vyruší kroky a hlasy jejích průvodců.
Desgrez bleskově zmizí ve tmě a skryje se v jednom z výklenků.

Ach Mimi, v tebe sa nenapraviteľná romanička nezapre
Z Desgreza si urobila rozkošného trubadúra

Škoda té poválečné Paříže .
Vidíš, a zrovna tahle scéna mi k Desgrezovi úplně neseděla... Nevěřím, že by se dopustil takové důvěrnosti vůči hraběnce a tak explicitního vyznání. Jistě byl do ní už v této době zamilován a při jejich prvním aktu se k ní nechoval zrovna uctivě, ale jednak z ní potřeboval vymáčknout informace, a pak ji potřeboval probrat k životu. Zde bych spíše - když už - očekávala polibek a povzbudivé zašeptání, aby nezoufala, že bude líp.

Jinak Krasavec je v českém překladu Fešák .

A konečně jsem si otevřela i ty odkazy a představa božské Florence zpívající tu jednoduchou písničku vysvětluje, proč měl Desgrez na tom obrázku s Rescatorem mokrý hadr na hlavě .

Penelopo, možná mě někdy něco k poválečné Paříži bude také inspirovat. Kdoví

Desgrez Ti přišel moc odvážný vůči hraběnce. Jenže ta hraběnka tehdy klesla až na dno a zuby nehty se rvala nahoru.
A jemu podle mě odvaha nikdy nechyběla.

Dala jsem přednost romantičtějšímu Krasavci před Fešákem. Ten Fešák ale více odpovídá tomu podsvětí. Jenže já si hned vybavím film Fešák Hubert. To mi evokuje období první republiky. Přizpůsobila jsem to své představě.

PenelopaW píše:

A konečně jsem si otevřela i ty odkazy a představa božské Florence zpívající tu jednoduchou písničku vysvětluje, proč měl Desgrez na tom obrázku s Rescatorem mokrý hadr na hlavě .

no tu máš k tomu aj vizuálnych 32 sekúnd z vynikajúcou Meryl Streep

https://www.youtube.com/watch?v=lzldsPHiSTY

ano úbohého Desgreza vskutku chápeme ... aj to prečo sa vzdal hudobnej kariéry
a radšej si kúpil miesto policajného dôstojníka ....

Buď sebekriticky uznal, že není žádný Lully, a nebo byla dýška příliš nízká a vidina renty lákavější .

PenelopaW píše:

Chacha, nevím, jestli to byl záměr, ale asociace hopsajícího pejska a Sorbonne se nabídla sama .

presne tak - preto to Desgrez spieval tak "dojate"

PenelopaW píše:

Moirro, s ohledem na délku mého posledního příspěvku (který jsem rozdělila do tří částí), možná zkopíruj další zadání, aby nezapadlo...

Ok v hre ešte zostávajú:

tu máme dámy Filipa čudne vyparádeného:
Súrne potrebujeme vysvetlenie čo sa sním udialo



A potom samozrejme by som chcela vedieť čo robí Nicolas v Dome Kata Aubína:

[


A prečo vedú tieto ženské (kto to je prenechávam vašej fantázii) Joffreya na popravu.



Pri čom tu už načala Penelopa:

Citovat:

Hmm, to by mohlo být z jeho svobodných let, kdy se mu vymkl z ruky nějaký trubadúrský večírek... Na "popravu" ho tam zjevně vede jen ta blondýna (mimochodem, ty černé rukavičky jsou hodně dekadentní!), ta druhá ženská je podle všeho služebná nebo komorná - která jen snivě vzdychá buď nad mužností Velkého kulhavce, a nebo při představě toho, co s ním bude její paní provádět... Docela by mne zajímalo, co si myslí ten šmírující kočí .
Ale nejsem odbornicí na pana hraběte, takže si počkám na jinou teorii od zasvěcenějších .

a keď to všetko poriešite mám pre vás bombonik ktorý našla Dauphine

moirra píše:

Ale teraz očakávam povinné doplnenie aspoň do toho roku 1682, kde som ho ja poslala do tej istej krčmy
v spoločnosti upáleného bosoráka

a plus mi sem musíš napísať nejakú vsuvku s krčmárom Corbassonom

Šité horkou jehlou, neb obě děťátka spí... Snažím se využít získaného času, o němž netuším, kdy skončí .

pozdní podzim 1682

"Džbán vína," zněla strohá objednávka směrovaná hostinskému Corbassonovi. Chvíli před ní vstoupili do zakouřené hospůdky U Tří holí dvě mužské postavy zahalené v tmavých pláštích a usadily se ve výklenku nedaleko krbu. V jedné z nich Corbasson poznal svého dlouholetého přítele policistu Desgreze, ale druhého muže nepoznával. Ten vysoký tmavovlasý cizinec navíc jako kdyby úmyslně natáčel svoji tvář tak, aby do ní nebylo vidět.

Oba dva složili nohy pod stolem a porozepnuli ve vyhřáté místnosti své pláště, aby vzápětí vytáhli stočené tabákové listy a s chlapskou solidaritou si vzájemně připálili. Jejich kuřivo vyvolalo zvědavou nelibost několika ostatních hostů, protože kouřit tabák tímto způsobem nebylo v Paříži zcela běžné, natož u šlechticů, kterými se oba příchozí podle oblečení zdáli být.

Corbasson přistoupil, aby mohl přijmout objednávku, kterou překvapivě nevyslovil policista, ale druhý muž. Natočil k němu při tom obličej, na který dopadly rudé odlesky plamenů v krbu, a tak si hostinský nemohl nevšimnout hlubokých jizev, kterými byla jedna tvář poznamenaná. V duchu zaklel a jen roky praxe ho zachránily před tím, aby sebou v úleku netrhl. Muž, který na vteřinku připomínal samotného Ďábla, si jeho zaváhání zjevně nevšiml, bylo zřejmé, že oba muži do krčmy vstoupili, aby pokračovali v nějakém důležitém rozhovoru, který zahájili jinde.

"Dají si pánové i něco k jídlu?" zeptal se zdvořile a podíval se při tom na Desgreze. "Dnes nabízíme výtečné ragú," nadhazoval udičku, ale Desgrez mlčel a předstíral, že se s hostinským nezná. Zjizvený muž odmítl a z jeho netrpělivého gesta bylo patrné, že čeká, až se Corbasson vzdálí.

Cestou do kuchyně se párkrát ohlédl. Policajt si dovedně zastíranou netrpělivost svého společníka zjevně vychutnával, s požitkem našpulenými ústy vyfukoval cigaretový dým a nikam nepospíchal. Když jim Corbasson přinesl víno, nechali si oba pánové nalít, a teprve když se Desgrez s chutí zhluboka napil a položil pohár zpátky na stůl, pustil se do hovoru. Corbasson natahoval uši, ale v hlučném lokále i přes své cvičené uši, připravené na i ten nejtišeji vyslovený požadavek hostů, zachytil jen pár slov, ze kterých bylo těžké vyrozumět, jaké téma sem jeho přítel s podivným společníkem přišli probrat. Nenápadně se proto motal kolem ostatních stolů, protože jeho zvědavost podnítila už jen Desgrezova lhostejnost vůči jejich starému přátelství, a ještě víc ji rozdmýchal jeho společník. Potajmu sledoval vysokého muže a bylo mu zcela jasné, že tenhle člověk má bohatou a zajímavou minulost. Z jeho gest a mimiky, stejně jako z pohybů a výrazů jeho přítele, se zdálo, jako kdyby s Desgrezem sváděl nějaký souboj. Corbasson přemýšlel, kde už ty jizvy viděl, a v hlavě se mu pomalu začínala rýsovat čím dál zřetelnější vzpomínka.

Desgrez se ironicky ušklíbl a zatočil vínem v poháru, než se znovu napil. Corbasson, který se opět motal poblíž, pochytil konečně pořádnou indicii - jméno Angelika. A když zmínil malíře de Sancé, který byl svého času U Tří holí také častým hostem, byl doma. Ti pánové probírají vzdálený večer, kdy Desgrez přiběhl ke Třem holím se špatně skrývanou panikou, aby zde následně - uklidněn setkáním se zlatovlasou krasavicí, která ho sem přišla hledat - popíjel v její společnosti, společně s nějakým gaskoňským šlechticem a Gontranem de Sancé, ze kterého se vyklubal bratr oné dámy. A ta pak přece Desgrezovi usnula na nohou!

Corbasson si postupně začal skládat všechny střípky k sobě. Když Desgreze v průběhu let opatrně zpovídal, dobral se z vyhýbavých odpovědí a náznaků k tomu, že ona zlatovláska byla manželkou šlechtice, kterého zastupoval v tom svém "velkém případě", a který byl pak upálen. Přezdívali mu Velký kulhavec z Languedocu a... No ovšem! Prý měl ohavně znetvořenou tvář, ale přesto svými ďábelskými kouzly dokázal svádět ženy! Při procesu s ním se prý dokonce v soudní síni nějaká jeptiška odhalila - když tohle vyprávění Corbasson slyšel, litoval, že dal přednost obchodu před morální podporou přítele advokáta a nezašel si tehdy jednání u soudu poslechnout.

Ale toho muže přece upálili? přemýšlel horečně s nehybnou tváří, zatímco otáček v kuchyni rožněm a obsluhoval hosty. Jak je možné, že popravený hrabě vstal z mrtvých?

Corbasson se čím dál častěji začal motat kolem krbu, výklenku a obou pánů, kteří byli tak zabraní do hovoru, že si jeho nemotorného počínání nevšimli. Gratuloval si k šikovnosti, netuše, že jindy bdělý policista Desgrez je nyní myšlenkami zcela jinde.

Když jim přinesl druhý džbán (Desgrezovu výdrž znal, ale musel smeknout i před Peyrakovým - ano, tak se přece ten čaroděj jmenoval! - splávkem), podařilo se mu předstírat, že utěrkou čistí neviditelné skvrny na stole, a zaslechl slova "král" a "Colbert". Na čele mu vyvstal pot, protože i jeho úvahy ho zavedly nebezpečným směrem - to, co předcházelo návštěvě obou mužů v jeho podniku, byla podle všeho hodně dlouhá, složitá a pořádně zamotaná historie. Jak by se totiž jinak odsouzený, upálený a zostuzený šlechtic, kterého navíc podle obličeje mohlo poznat i malé dítě, mohl dnes svobodně pohybovat noční Paříží?

Corbasson si už kdysi ledasco domyslel, takže mu bylo jasné, že o upáleného hraběte v rozhovoru ve skutečnosti nejde. A že zelenooká šlechtična nejednou zasáhla do života jeho přítele. Však si nejednou neodpustil na jeho adresu poznámku, jestli se mu u dívek víc líbí safírové nebo smaragdové oči - a že se pokaždé strefil do černého bylo patrné z toho, jak ho Desgrez vždy rychle odbyl.

Oba muži se najednou bouřlivě rozesmáli a opět k sobě přitáhli pohledy ostatních hostů. Když poté nechali na stole několik mincí - rozhodně víc, než kolik činila jejich útrata - zahalili se opět do svých plášťů a podnik opustili. Corbasson shrábnul peníze a sebral prázdný džbán a pohárky od vína. Ve výklenku byl stále ještě patrný pach vykouřených cigaret. Hostinský zamyšleně zamířil do kuchyně. Dnes se mu nečekaně zaplnila slepá místa v Desgrezově životě, o kterých policista nikdy nemluvil a Corbasson jako správný přítel nevyzvídal, i když ho sžírala zvědavost. Hospodský byl rád za to, kam se Desgrez za ty roky vypracoval a potajmu obdivoval jeho pevnou vůli a zásadovost. Dnes si však uvědomil, že celý příběh - tak jak to obvykle v lidských životech bývá - je komplikovanější, než kdy tušil. A rozhodl se, že víc už pro klid vlastní duše zjišťovat nebude.

ach díky za skvelú vsuvku

PenelopaW píše:

Corbasson přistoupil, aby mohl přijmout objednávku, kterou překvapivě nevyslovil policista, ale druhý muž. Natočil k němu při tom obličej, na který dopadly rudé odlesky plamenů v krbu, a tak si hostinský nemohl nevšimnout hlubokých jizev, kterými byla jedna tvář poznamenaná. V duchu zaklel a jen roky praxe ho zachránily před tím, aby sebou v úleku netrhl. Muž, který na vteřinku připomínal samotného Ďábla, si jeho zaváhání zjevně nevšiml ....

ha ha skvelé že Peyrac zasa raz vyrobil dramatický nástup, a to tentoraz bez toho aby si to čo len všimol
tja ako ináč páni sa predsa bavili o Angelike

PenelopaW píše:

"Dají si pánové i něco k jídlu?" zeptal se zdvořile a podíval se při tom na Desgreze. "Dnes nabízíme výtečné ragú," nadhazoval udičku, ale Desgrez mlčel a předstíral, že se s hostinským nezná. Zjizvený muž odmítl a z jeho netrpělivého gesta bylo patrné, že čeká, až se Corbasson vzdálí.

toto veru nebolo od Desgreza pekné ale Joffreyovi bolo jasné že aj tohto krčmára Desgrez pozná .....
veď mu sám prezradil že to bolo jeho obľúbené miestečko

PenelopaW píše:

Hostinský zamyšleně zamířil do kuchyně. Dnes se mu nečekaně zaplnila slepá místa v Desgrezově životě, o kterých policista nikdy nemluvil a Corbasson jako správný přítel nevyzvídal, i když ho sžírala zvědavost. Hospodský byl rád za to, kam se Desgrez za ty roky vypracoval a potajmu obdivoval jeho pevnou vůli a zásadovost. Dnes si však uvědomil, že celý příběh - tak jak to obvykle v lidských životech bývá - je komplikovanější, než kdy tušil. A rozhodl se, že víc už pro klid vlastní duše zjišťovat nebude.[/i]

No len nech si Corbasson nenamýšla že sa zo všetkého len tak ľahko dostane ...
bol by v tom čert ak sa hostinský nedožije ešte pár prekvapení ktoré sa odohrajú priamo pred jeho zrakom ...
veď život sám píše tie najšialenejšie príbehy a často je plný nečakaných zvratov a prekvapujúcich rozuzlení ....

moirra píše:

A potom samozrejme by som chcela vedieť čo robí Nicolas v Dome Kata Aubína:

Angelika se konečně znovu začala probouzet k životu. Jejího bývalého přítele z dětství, pasáčka Nicolase, ze kterého se stal jeden z obávaných vůdců pařížské spodiny, její apatie neuvěřitelně drásala. Víla z Poitou nad ním měla obrovskou moc a pod pohledem jejích zelených očí slábnul jako moucha. Však se mu taky za to na Dvoře zázraků posmívali a hlavně Polačka, jako zhrzená bývalá milenka, si neodpustila, aby pokaždé neutrousila nějakou pichlavou poznámku. O svém životě před pádem na dno Angelika nemluvila a Rošťák se jí nevyptával. Tolik by ji chtěl něčím potěšit! Aby byla jenom jeho, patřila mu doopravdy, ne jako lhostejné tělo, které snášelo jeho doteky a bez zájmu poslouchalo jeho nočním vyznání.

Jedné noci, když se vrátila z procházky s Kantorem, bývalým knězem a Rošťákovým sekretářem, se jí Nicolas opět hrubě a neuměle zmocnil. Upadla do neklidného spánku a začala mluvit ze spaní. Konečně jasná indicie, co by ji udělalo radost! Rošťák na nic nečekal, přikázal svým poddaným, aby spící krasavici hlídali, a spolu se skupinkou věrných vyrazil směrem k rybnému trhu. Když dorazili na malé náměstíčko a zabušili na příslušná vrata, chvíli se nic nedělo, než se zevnitř ozvaly kroky a otevřely dveře. Rozespalý obr se svíčkou v ruce, mistr Aubin, čekal, že pro něj poslali z Chateletu, aby dalšímu zatvrzelci rozvázal jazyk, ale místo biřiců se střetl s chladným pohledem Rošťákových očí. Neunikla mu ani společnost mordýřů za banditovými zády. O vteřinu později se cháska pohnula jako jeden muž, zatlačila Aubina zpátky do domu a zabouchla dveře.

Ve světnici Aubina obklopila celá ta pochybná, zapáchající a výhružně se tvářící společnost. Kat byl sice pořízek, ale s takovouhle přesilou by si sám neporadil. Nahoře navíc spala jeho žena i dcerky, takže nechtěl nic riskovat. Přesto byl rozhořčen takovýmhle vpádem do království, jehož byl výsostným právem. I v podsvětí platilo nepsané pravidlo, že kat je nedotknutelný. A i když stál na druhé straně než jeho "klientela", nikdo si neodvážil na něj nebo jeho rodinu vztáhnout ruku. Až do dnešního večera!

Rošťák prolomil napjaté mlčení jako první: "Přišel jsem ti nabídnout obchod!"

Aubin si odplivl: "S takovými jako jsi ty neobchoduji. Pokud jde o nějakého kamarádíčka, co sedí ve vězení, moje přímluva by beztak byla málo co platná!"

Nicolas se usmál: "Nejde o muže, ale o ženu! A jakou! Udělal jsem z ní svoji markýzu. Ale protože její srdce je stále chladné jako ostří tvojí sekery-" sebral ze stolu Aubinův nástroj a snažil se nedat najevo, že očekával podstatně nižší váhu, "chtěl bych dámu potěšit něčím, co je teď Tvoje. Neboj se, nebudeš tratit - platím zlatem!" s úlevou položil sekeru zpátky a na jeho pokyn Pivoňka hodil na stůl naditý měšec. Pak mordýři ustoupili stranou, aby Aubin mohl udělat krok ke stolu a měšec si potěžkat. Otevřel ho a letmým pohledem ověřil, že je opravdu plný zlata. Nedělal si iluze o jeho původu, ale pecunia non olet, měšec si nechal v dlani.

Po krátké debatě se vzdálil do horního patra, aby se odtud vrátil s předmětem, který od něj Nicolas chtivě převzal. Tabatěrka vykládaná perlami, do níž si upálený Joffrey de Peyrac ukládal doutníky, a která pro Markýzu andělů tolik znamenala, mu jistě zajistí vděčné objetí a pár něžných polibků!

PenelopaW píše:

Nicolas se usmál: "Nejde o muže, ale o ženu! A jakou! Udělal jsem z ní svoji markýzu. Ale protože její srdce je stále chladné jako ostří tvojí sekery-" sebral ze stolu Aubinův nástroj a snažil se nedat najevo, že očekával podstatně nižší váhu,

Penelopa ty tedy válíš .... a mňa poriadne pobavilo že svalnatému Nicolasovi očividne robilo problémy zdvihnúť
sekeru Kata Aubina ale keď sa človek lepšie prizrie tej fotografickej momentke ...

moirra píše:

Penelopa ty tedy válíš .... a mňa poriadne pobavilo že svalnatému Nicolasovi očividne robilo problémy zdvihnúť
sekeru Kata Aubina ale keď sa človek lepšie prizrie tej fotografickej momentke ...

Tohle je jediný vtipný moment, který zůstal z původního záměru sepsat to v lehčím tónu a humorně .

Taky by to mohl být Rošťák, který šel za Aubinem sjednat dohodu, aby na pranýři šetřil jeho lidi, a během návštěvy katova domu s pohádal s Polačkou. V afektu na ni vzal sekeru, zatímco ona po něm házela třeba nože . Chudák mistr Aubin se raději ukryl za manželku štupující ponožky a čekal, kdy (a jak) milenecká hádka skončí.

PenelopaW píše:

moirra píše:

A prečo vedú tieto ženské (kto to je prenechávam vašej fantázii) Joffreya na popravu.

Hmm, to by mohlo být z jeho svobodných let, kdy se mu vymkl z ruky nějaký trubadúrský večírek... Na "popravu" ho tam zjevně vede jen ta blondýna (mimochodem, ty černé rukavičky jsou hodně dekadentní!), ta druhá ženská je podle všeho služebná nebo komorná - která jen snivě vzdychá buď nad mužností Velkého kulhavce, a nebo při představě toho, co s ním bude její paní provádět... Docela by mne zajímalo, co si myslí ten šmírující kočí .

Taky by to ovšem nemusel být Joffrey, ale Ludvík! Jedná se o alegorický obraz, kdy je panovník zcela slepý k pokleskům a negativům své metresy paní de Montespan, která ho spoutala okovy lásky. Colbert, který je ztělesňován kočím, neboť králi pomáhá řídit Francii, se jen diví, a budoucí paní de Maintenon v pozadí vzdychá nad Ludvíkem (který ji nevidí - viz zavázané oči) a spřádá své tajné sny, že by mu jednou taky mohla patřit.

moirra píše:

tu máme dámy Filipa čudne vyparádeného:
Súrne potrebujeme vysvetlenie čo sa sním udialo

Filip, coby metrosexuál sledující trendy a nejnovější výstřelky, se rozhodl ukázat zase jednou ve Versailles, kdo je tu za největšího fešáka. Vybral si však poněkud zženštilého kadeřníka, který vypíchl jiné stránky Filipovy osobnosti, než jeho mužnou sílu a chlapskou krásu, takže nebohý pan de Plessis se namísto obdivu setkal s nevěřícnými pohledy. Ale nebyl by to Filip, kdyby nenasadil zpupný výraz a nepředstíral, že přesně takovéhleho efektu chtěl dosánout!

Teda děvčata, Vaše příspěvky jsou parádní! Píšete rychleji, než stačím číst . Omlouvám se za krátké komentáře, ale nestíhám Vám.
Penelopo - Desgrez je štamgast jako víno!
A když Mimi někoho dostane do spárů, je pro toho dotyčného vždy zaděláno na .

Dámy pridávam dve nové fotografie:

Chcela by som sa dozvedieť nasledovné:

1. čo pohľadáva Polačka s dvoma Lidožroutmi za stolom:




2. Ako je možné že Nicolas sa odrazu vynoril v Novom Svete z kríkov v takomto outfite:

LOL. Tak ten Nicolas mi vzal vítr z plachet a pozbyla jsem slov .

Nabízí se řešení, že galejník Rošťák nezemřel, ale protože má jako kočka devět životů, podařilo se mu přežít. A protože poctivá práce mu stále nevonila, nechal se najmout Mezzo Mortem. Ten si, jak víme, úplně nepotrpěl na dámskou společnost (eufemisticky řečeno ), takže své kapitány nutil nosit hodně výstřední oděvy, což zdůvodňoval tím, že ve Středomoří je teplo. Když se pak Nicolas doslechl, že zelenooká plavovláska se v Novém Světě cucala se Zlatou bradou, řekl si, proč by i on nezkusil znovu vykřesat jiskřičku vášně, vzal svého vysvaleného pobočníka a napnuli plachty směr Gouldsboro. A protože zapomněli doma lazebníka (a Nicolas byl líný řezat si vlasy nožem, jako jeho kamarád, i když holení mu nevadilo), narostla mu pěkná kštice á la Vinnetou. Ten tragický výraz na jeho tváři zračí finální pochopení, že Angelika nikdy nebude jeho, neboť ji spatřil ve společnosti Rescatora. ...a z toho má vítr i bývalý pařížský bandita. Jeho pobočník se však tváří nadějně, protože když viděl, že Colin Paturel udělal kariéru coby guvernér, rozhodl se zkusit taky trochu zašplhat na kariérním žebříčku a stát se třeba... guvernérovým písařem!