Konečně jsem se dostala ke čtení Výročí - a protože jsem byla netknutá, tak pěkně od začátku. Abych se "nezkazila" při čtení komentářů (které samy už letmým pohledem vypadají zajímavě, jak kdo vnímá tu kterou postavu a její motivy), tak jsem šla nejprve na samotnou fikci... A tady za mne:
1. kapitola:
- Přemýšlela jsem nad "dědictvím" jména Peyrac a nakolik muselo být pro syny těžké vystoupit z otcova stínu... Jak sama píšeš, Florimond byl první, kdo měl odvahu "objevit se u dvora". A my z kánonu víme, že on i Cantor byli velmi úspěšní
. Možná jim pomohlo i to, že otec byl dlouho "mimo hru" a tak zejména mladí dvořané nemohli mít srovnání. Jistě, otec byl legenda a určitě se o něm vyprávělo, mnozí zažili jeho Školy lásky pod toulouským nebem či dobývání Paříže po jižansku
, na druhou stranu byl ale pryč hodně moc dlouho na to, aby vzpomínky zůstaly plastické, takže synové svým způsobem mohli stavět na kouzlu vlastní osobnosti a svém charakteru... Sama bych tedy řekla, že zas takový problém vystoupit ze stínu otce neměli (navíc třeba Florimondovi jistě díky cestování nechybělo ani sebevědomí ani historky k vyprávění), ale každopádně je to dobré zamyšlení
.
- Jakou žárlivou scénu předvedla paní de Chaulnes Cantorovi? Z knih na mne působil jako věrný milenec
. Tak že by nějaké nedorozumění?
- Angelika v Tvém pojetí na mne působí velmi žensky, místy plaše, pokorně... trochu jiná představa, než jakou jsem získala z četby já, ale líbí se mi. Zase jiný pohled na věc a to nikdy neuškodí
.
- S blížícím se Valentýnem taky toužím po muži, který by si takhle do minulosti pamatoval všechna data!
2. kapitola:
- Nepochopila jsem z kontextu, k jakému stavu Robert náležel - šlechtic či měšťan? Že se zabýval obchodem a dcerka raději pročítala "má dáti - dal"
.
- Namísto "Terasa se otřásla smíchem" jsem četla "Teresa" a říkala jsem si, která ženská postava mi to unikla
. Nebo že by autorka vložila do děje samu sebe?
Fakt bych měla chodit po obědě spát s miminkem, nějak mi ta spánková deprivace dává zabrat
.
- Cha! Nyní se mi otevírají dveře porozumění diskusního tématu "prečo si vzal Joffrey palicu"
.
- Zmínka o gaskoňské sázce mne přivedla na myšlenku, že by Florimond s Cantorem mohli tak trochu převzít štafetu. Věnuje se zde jejich sázkám a milostným úspěchům (kromě Krás Akkádie) nějaká fikce??
3. kapitola:
-
„Já myslela, že uslyším o lásce a on je to spíš případ pro Desgreze,“ pronesla zklamaně Honorine. Och!
Zapomněla jsem, žes z něj udělala vychovatele dvojčat. Byl také v Toulouse nebo au-pairoval jen v Paříži?
4. kapitola:
-
Cantor, ve kterém dobublával smích - z knih na mne působí spíše uzavřeně, nedovedu si představit hlasitý výbuch smíchu, ale ta představa je mi sympatická
-
„Přidejte jim na starost ještě dvě neprovdané tetičky,“ přimlouval se Bernard.„Mít v nesnázi na krku navíc staré panny je vždy dokonalým završením zoufalé životní situace.“ Pravda, Angeličina otce to dohnalo k chovu mul a obchodování se Španělskem
.
-
„Lom nebo důl. To jsou momentálně u Peyraců nejdiskutovanější slova,“ nabídl další možnost Florimond.
-
„protože nemůže být pro ženu většího štěstí, než když ji poctí svou přízní opravdový jižan!“ I já jednoznačně prodesgrezovsky orientovaná bytost po přečtení několika zdejších fikcí uznávám, že oni ti Gaskoňci mají něco do sebe
.
5. kapitola:
- V Robertově popisu důvodů, proč se oženil, vidím trochu paralelu s Joffreyem, proč si v Tvé fikci vybral Angeliku (jak při cestě viděl kojící ženu a chtěl by takto sledovat své dítě - parafrázuji, nepamatuji si přesně). Ono to zní na první pohled třeba hloupě, ale mně se to hrozně líbí, je v tom ukrytý cit, a moc bych si přála, aby takhle uvažovali i reální muži a ne jen ti, kterým myšlenky do hlav vkládáme svým psaním.
-
"(...) Ulehnout do peřin vyhřátých nahým ženským tělem? Skvělé! Nechat se uspat odfukováním nějaké krásky? Ano! Ráno se s ní pomilovat? Samozřejmě!“ Andijos zvedl varovně ukazovák. „ Ale tady se mé představy s těmi Robertovými zásadně rozchází. V momentě, kdy se vztah začne přesouvat do diskusních rovin, já doporučuji dámu okamžitě vyměnit.
-
"(...) Jablko pokušení se musí nechat hezky uzrát.“ Krásná věta
.
-
„Měli byste sepsat paměti. Vystačily by na několik románů,“ vysekl rodičům poklonu Florimond. Cha! Kdyby jen věděl!
- Ovšem Florimond přebírá otěže, to se mi líbí!
-
K příliš zbrklému kroku ho přiměla nejen jeho věčná touha zakončit nejrůznější dramatické okamžiky nějakým vlastním komentářem, ale zejména nutkavá potřeba ulevit svému tělu zatíženému velkým množstvím přijatých tekutin. - Chacha! Jak jsi tuhle psala Ty mně, líbí se mi fikce založené na realitě
. A ten krátký úryvek krásně vystihuje naši představu
.
6. kapitola:
- Trochu netradiční číst na webu o Angelice o Angelice, která do děje ale zasahuje minimálně
.
- Od výročí jsme odbočili, ale stejně se mi ten příběh líbí. Dojde nakonec i na soukromé Wapassu??
7. kapitola:
- Sama nejsem kuřák, ale doutníky se prý nešlukují??
-
"(...) Tenkrát u dveří čokoládovny to nechápala, ale teď přesně věděla, co jí tím polibkem Daniel sděloval. Bylo v něm všechno – nejen vášeň a touha, ale i úcta, porozumění a obdiv.“ - Myslela jsem, že za romantičku je tu hlavně Mimi, ale
-
Ale Sophie se najednou v křesle narovnala, naklonila s ženskou elegancí hlavu mírně na stranu a upřeným pohledem svých tmavých očí k sobě přitáhla pozornost pána domu. Bez zábran se ho zeptala : „Je skutečně pravda, že plníte ženám jejich přání?“
Robert se zděšeně nadechl (...)
-
„Tak už přestaň trucovat, maličká, a řekni ano. Staň se mých hříchem a já Ti přísahám, že nám to nebesa odpustí,“ zapředl Florimond. -
Odpouštím mu všecko a jdu s ním na světa kraj!
-
"(...) Vaše dcera bude se mnou v bezpečí. Ani na okamžik ji nespustím z očí.“ Na důkaz váhy svého návrhu pevným hlasem dodal : „Na mé slovo se můžete spolehnout . Jsem Peyrac.“ - Být Joffreyovým přítelem z mládí a mít dceru, neberu právě tu poslední větu jako záruku bezpečí
.
8. kapitola:
- Historka o holi a rudé barvě... pěkné. Doufám, že zmínky o Joffreyovi a Robertovi jako takovém se propojí s fikcí od Moirry!
- Ach ti muži!
„Děti mám moc rád. Ale pokud bych se stal dědečkem, pak bych měl za milenku babičku. A to by byla pro mou pověst smrtící rána.“
9. kapitola:
-
Zmrtvýchvstání toulouského pána bylo sice pro Paříž šťavnaté sousto, ovšem vidina návratu Angeliky du Plessis-Bellière představovala opravdovou senzaci. Jeho kousky z mládí dnešní Pařížany nijak nezajímaly, ale tvář krásné markýzy měli všichni stále v živé paměti. Za jeho zády nebo i na doslech se rozebírala všemožná témata : Je stále tak okouzlující, jak se povídá? Co se stane, až se opět pokloní před králem a zvedne k němu ty své oči? Vzpomínáte na Philippa a jak se z vlka stal beránkem? Pamatujete na to pozdvižení, když utekla za tím prvním? A co je pravdy na těch řečech o ní a vzpouře v Poitou? - A tohle mne na AG štve, že se to nemůžeme od ní dočíst!
- Vybavuji si, že o dědictví v Plessis se v komentářích už psalo (napravím a přečtu si!). Sama bych tipovala, že majetek připadl koruně a král ho někomu dal za zásluhy... Vtipné by bylo, kdyby ho získal někdo z rodiny de Sancé.
-
V Paříži jim Desgrez pomohl s právními záležitostmi (...) - tohle sepiš! To mě zajímá!
- Vida, já bych tak výbušnou reakci od Honoriny nečekala... Protože i přes svoji bouřlivost byla rozumná a jistě by si vyslechla celý příběh. A pak možná zaplakala nad mrtvým bratříčkem, kterého nikdy nepoznala, a díky kterému se vlastně narodila.
10. kapitola:
- Opět... Netipovala bych Cantora na tak hovorného, byť vůči otci... ale líbí se mi, že je to zrovna on, kdo obhajuje Honorinu. A děkuji i za jiné vysvětlení její náklonnosti, než je Elektřin komplex
.
- Ta nostalgie, kterou zmiňuje Moirra, mi naopak k panu hraběti sedí. Proč by nemohl Angelice či svojí dceři ukázat i citlivou stránku? Že ho něco dokázalo zasáhnout, dojmout? Známe celý příběh z pohledu Angeliky, ale líbí se mi ty fikční vsuvky z pohledu hraběte či jiných postav. Holky, dík
.