Moje maminka pochází ze Slovenska. V knihovně jsme odjakživa měli šest prvních dílů o Angelice ve slovenštině. Chodila jsem kolem nich a používala pouze třetí díl, protože s emi zdál nejobjemnější a tudíž nejvhodnější pro moje hry na čarodějku. Bydleli jsme ve staré vile z přelomu století s krásným dřevěnným schodištěm a stropy přes tři metry. Dům měl dvě půdy, na vrchní vedl žebřík a tam se odvážil málokdo, protože mezi trámy sídlili obrovští pavouci. Mě to nevadilo. Měla jsem tam svoje poklady, staré králičí kožešiny na zemi, a na trámech rozvěšené pytlíky s bylinkami. Ráda jsem lezla do vikýře a sedávala na střeše a měla tak báječný výhled do okolí. Kníhu Angelika a král jsem používala jako knihu lektvarů, listovala v ní a hrála si na alchymistu. Pak jsem se jednou začetla na té horké letní půdě strávila odpoledne. Příběh mě zaujal natolik, že jsem sáhla hezky popořádku po prvním dílu a od té doby Angelice naprosto propadla. Nejen, že jsem se v té divoké dívence viděla, Angelika ještě prohloubila to, co jsem měla tak ráda. V sobotu dopoledne jsem po šesté hodině ranní brávala kolo a vyjížděla ven do lesa s tím, že to samozřejmě není kolo, ale kůň a já jsem malá Angelika. Bylo mi dvanáct let. Samozřejmě jsem jako většina čtenářek měla představu, že taky potkám toho pravého Jofreye. Pro Angeliku jsem získala i další stoupenkyni, mojí nejlepší kamarádku. Jezdila jsem do školy, která byla umístěna v prostorách starého kláštera. Ostatní spolužačky nadávaly na těžkosti se straými prostorami, rozcourané přestávky, neustálé přesuny do učeben, zima, nemoderní vybavení a strach, když jsme museli do vrchních pater dlouhými chodbami. Mě to všechno nahrávalo a milovala jsem to tady. V létě jsme jezdili k babičce a dědovi na slovenský venkov a tady zas vinice, rozpálené polní cesty, půvabná zákoutí, vůně sena. Moje dospívání bylo idelálně nastavené pro stoupenkyni krásné Angeliky. Vše bylo ideální a jako v Angelice, až na to, že já nebyla jako Angelika. Věděla jsem, že nejsem hezká, že nejsem odvážná při rozhovorech s klukama a v jiných situacích, když bylo potřeba odvahu projevit. Pěstovala jsem si dlouhé vlasy, domlouvala jim každý večer, starala se o ně a právě vlasy jediné mě s Angelikou spojovaly a přibližovaly mi ji. Tak jsem rostla a dospívala a s kamarádkou jsme se podporovaly ve fantaziích. A v našich životech se objevil nejen Jofrey, ale taky Filip. Mnohem odvážnější kamarádka získala Jofreye a já se pár let trápila s Filipem. jak se ukázalo, Jofrey jen jako Jofrey vypadal a taky Filipa odvál postupem času život. Dokonce i kamarádku. Ačkoliv jsem dál přikupovala knížky jak vycházely další díly a vracela se ke starým, sledovala filmy, už to nikdy nepřerostlo do blouznivých posedlých rozměrů, jako v době dpspívání. Ke knihám se ale vracím , každé jaro mi voní Angelikou, protože v té době jsem ji objevila. Hledám podrobnosti z knihy, pátrám po místech spojených s ní a ona jediná je ta pravá kamarádka, která nezradí, neodchází, jakkoli naivně to zní. Nenápadně mě provází celým životem, nenápadně mě přetvořila a já se stala odvážnější, nanásilně dovedla ke studiu francouzštiny. Když jsem před rokem objevila tyto stránky, všechna ta nahromaděná láska se znovu vynořila. Všechno slepené, spojené, zmutované ve mě vyrazilo jako tehdy, když mi bylo třináct. Takže závěrem, děkuji všem, Anne Golon, vám zde, Angelice. V létě jedu po Francii, začneme na severu v Poitou, přejedeme do Paříže a budem postupovat dolů do Toulouse. Budu ji zase hledat a objevovat v sobě. Protože myšlenka je energie a myšlenka mění realitu natolik, že do mého života přišel nakonec Jofrey, který vypadá jako Filip. Mám dceru s dlouhými kudrnatými vlasy, divokou, trochu nezvladatelnou, vřelou a úžasnou, jako byla Honorine. Mám syna s tmavými vlasy, křehkého a citlivého. Je chytrý a nadaný, sám se naučil číst a počítat už v předškolkovém věku, jsem pyšná, že dodnes a už je mu patnáct, si se mnou hodiny povídá, všechno ho zajímá, má ohromný přehled. A třetí dítě, syn světlovlasý po tatínkovi, pořez, bijec, kterého knížky moc nebaví, na mluvení ho taky moc neužije, ale občas ho přistihneme, jak si u televize zpívá se zpěváky, nádherně čistě. Tak takhle jsem si "pokroutila" život, aniž bych to vědomě mohla ovlivnit. Když jsem si to uvědomila, přišlo mi to stejně úsměvné, jako neuvěřitelné. Anne je ohromná spisovatelka s neuvěřitelným dosahem na své čtenáře. Pravá spisovatelka, která mění a zlepšuje osudy lidí, které nezná, pro níž je psaní stejnou posedlostí, jako pro čtenáře čtení jejích knih. Věřím, že kolik lásky rozdala, tolik se jí zase vrátilo i do života tam jinde. Myslím, že láska je jako kredit, je to energie a ona to nyní cítí v plné síle.
FAQ
Napsal: 18 lis 2018, 09:27
. Věřím, že cesta po Francii se Ti bude líbit, a těším se, jestli z ní pak sepíšeš nějaké zážitky a dojmy, popř. pro nás sestavíš vlastní itinerář 
. 
