Zkusím otevřít nové téma, které mne napadlo při včerejším dočítání Světel a stínů Paříže...

Které z milostných vyznání, či projevů náklonnosti vůči hlavní hrdince, se Vám při četbě nejvíce líbilo?

Za mne vede na prvním místě vyznání Desgrezovo, zprvu nevyslovené a až později verbálně projevené před útěkem protestantů z La Rochelle. Ale protože jsem už dlouho neslyšela pořádný kompliment, potěšil by mne i takový básník Špína - a to nejen vše, co říkal na lodi se senem, ale i jeho komplimenty při opětovném setkání, kdy utíkal před Sorbonne a Angelika jej u sebe ukryla. Třeba to, jak voní její podpaží, se může cimprlichům a cimprlínám zdát trochu fuj, ale mně se to líbilo. Kromě platonického obdivu je v tom velmi explicitně obsaženo i tělesné zaujetí jejími půvaby .

čo sa týka Desreza tak moje najobľúbenejšie je toto:

„Můžeme se znovu seznámit.“
Zvedl ji oběma rukama, usedl do křesla a posadil si ji na klín jako panenku v kruhu
rozprostřené těžké sukně.
Její těkající pohled, jenž se nedokázal soustředit, ho přímo bolel.
Pěkný zmatek, napadlo ho. A přesto byla tady, za oponou ztracených let, a on ji znovu najde.
Za oponou, která se už neměla rozhrnout. Proč se vracela? Přivolala ji vášeň nepřiznaného
citu, kterým přetékalo jeho chlapské srdce.
„Lásko moje!“
Ten výkřik Angeliku znovu probudil, vyvrhl ji na hladinu a ona zvedla hlavu, aby pohlédla
do jeho tváře. Desgrez plný něhy! Desgrez skládající zbraně! Nemyslitelné! Viděla jeho černé zářící
oči blízko svých.
„Jednu jedinou hodinu,“ šeptal, „pro jednu jedinou ženu, v jednom jediném životě, můžeš si
to dovolit, policajte? Být jednu jedinou hodinu slabý a hloupý?“
„Ach ano,“ vydechla najednou, „ano, udělejte to, prosím vás!“
Objala ho kolem krku a opřela si tvář o jeho.
„Jak je člověku u vás dobře, Desgrezi. Ach, jak dobře.“
„…jen velice málo holek mi opakovalo tenhle refrén,“ bručel Desgrez. „Všechny by mě
byly raději viděly jinde. Jenže ty, tys nikdy nebyla jako ostatní.“

Tohle jsem si neměla číst před spaním, teď už teprve neusnu!!!

U mě bodovala Angelika. Láska až za hrob:


„Jeho jméno!“
Obrátila se, najednou úplně jiná, sevřela pěsti a z očí jí šlehaly zelené blesky.
„Joffrey de Peyrac, můj manžel, kterého jste dal zaživa upálit na náměstí Grčve.“
Pomalu zvedla ruce k obličeji. Pootevřela ústa a lapala po dechu.
„Joffrey de Peyrac,“ opakovala.
Podlomily se jí nohy, padla na kolena a začala polohlasem skoro nesouvisle jektat:
„Co jste udělal s tím zpěvákem, s tím géniem, s tím velkým kulhavým bláznem, který držel
Toulouse v zajetí svých nevinných kouzel? Jak bych mohla zapomenout na Toulouse! Zpívalo se
tam, a vyhrožovalo. Házely se květy, a dštila zloba. Toulouse, nejněžnější a nejpřísnější město,
město Joffreye de Peyrac, kterého jste dal zaživa upálit na náměstí Gréve…“
Před očima měla už jen vidinu obrovského rudého květu, hranice, dohasínající v zimním
soumraku. Už před sebou viděla jen Oheň a Noc.
Krátce, zmateně vzlykla a oči jí potemněly.
„Jeho popel rozházeli ve větru vanoucím od Seiny, jeho synové ztratili jméno, jeho paláce
jsou vypleněné, přátelé se od něho odvrátili a nepřátelé na něj zapomněli, už nezbylo nic z paláce
trubadúrské poezie, kde se tak šťastně žilo! Vzal jste mu všechno… Ale všechno nedostanete.
Nedostanete mě, mě, jeho ženu…“

Tereza píše:

U mě bodovala Angelika. Láska až za hrob:

...Vzal jste mu všechno… Ale všechno nedostanete. Nedostanete mě, mě, jeho ženu…“[/i]

ano ... Angelika boduje ... chcela zabudnúť ale nešlo to ...

tomu sa hovorí KARMA! lepšie sa Joffrey kráľovi "zo záhrobia" veru pomstiť nemohol ...
ani keby mu zbúral Versailles asi by to tak nebolelo .....

Cesta do Versailles a princ de Condé… Jak pak píše samotná Angelika, celou dobu ho čtenář vnímá jako negativní postavu (sluha Tonnel, Fouquet, jed, jeho účast ve frondě, válka proti mladému králi, …), ale v těchhle pasážích působí velmi lidsky až dojemně...


Přerušil ji: „Ale ano, ale ano! Znám vás dobře, paní Morensová. Viděl jsem vás u Ninon i jinde. Jste veselá jako děvčátko, krásná jako kurtizána a máte uklidňující mateřské srdce. Navíc vás
podezírám, že jste jedna z nejinteligentnějších žen v království. Ale nedávejte to najevo, protože jste bystrá a víte, že muži nemají chytré ženy rádi.“
Teď se zas usmála Angelika, kterou tohle nečekané vyznání překvapilo.
„Vaše Milosti… Vy mi lichotíte! Ráda bych věděla, kdo vám o mně dal tyhle informace?“
„Nepotřebuji od nikoho žádné informace,“ odpověděl svým břitkým a tvrdým vojenským tónem. „Pozoroval jsem vás. Nevšimla jste si, že si vás často prohlížím? Myslím, že se mě trochu bojíte. A přesto nejste bázlivá…“


Vzal ji kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Proto vás miluju, drahoušku,“ řekl tiše. „Všiml jsem si, že přestože jste žena, máte odvahu bojovníka. Útočíte ve správné chvíli, využíváte slabosti protivníka s machiavelistickou šikovností
a zasazujete mu příšerné rány. Ale ještě jste se pevně neusadila na svých pozicích. Teď vás držím! Jak jste svěží a pružná! Máte krásné tělo, vzbuzující jistotu… Ach, tolik bych chtěl, abyste mi
nenaslouchala jako princovi, ale jako ubohému, dost nešťastnému člověku, jímž ve skutečnosti jsem. Jste jiná než ty kokety s tvrdým srdcem.“
Ponořil obličej do Angeličiných vlasů.
„Tady máte ve vlasech bílý pramen, který mě dojímá. Vypadá to, že pod zdáním mládí a veselí jste prožila velké bolesti. Zmýlil jsem se?“
Pomyslela si, že kdyby jí byl dnes ráno někdo řekl, že než nastane večer, octne se v náručí prince de Condé a bude si bez zábran opírat čelo o jeho urozený hrudník, ohradila by se, že život
přece není tak bláznivý. Ale její život nebyl nikdy jednoduchý a ona si začala pomalu zvykat na překvapení osudu.
„Od svého mládí,“ pokračoval, „jsem miloval jen jedinou ženu. Nebyl jsem jí vždycky věrný, ale miloval jsem jen ji. Bylá krásná, něžná, byla to spřízněnkyně mé duše. Intriky a úklady, jichž jsme byli neustále předmětem, protože nás chtěli od sebe odehnat, ji unavily. Co mi zůstává od té doby, co zmizela? Celý život jsem měl jen dvě lásky: ji a válku. Moje milovaná odešla do kláštera a ten prevít Mazarin podepsal Pyrenejský mír. Jsem už jen panák, který se klaní mladému králi v naději, že bůhvíkdy dostane nějakou vojenskou hodnost a možná velení, pokud krále někdy
napadne vyžadovat na Vlámech královnino jmění. Mluví se o tom… Ale nechme toho nechci vás nudit! Pohled na vás ve mně probudil živý plamen, který už málem uhasínal. Nejhorší je, když zemře srdce… Chtěl bych vás mít pořád u sebe…“

PenelopaW píše:

„Od svého mládí,“ pokračoval, „jsem miloval jen jedinou ženu. Nebyl jsem jí vždycky věrný, ale miloval jsem jen ji. Bylá krásná, něžná, byla to spřízněnkyně mé duše. Intriky a úklady, jichž jsme byli neustále předmětem, protože nás chtěli od sebe odehnat, ji unavily. Co mi zůstává od té doby, co zmizela? Celý život jsem měl jen dvě lásky: ji a válku. Moje milovaná odešla do kláštera a ten prevít Mazarin podepsal Pyrenejský mír. Jsem už jen panák, který se klaní mladému králi ....[/i]

Ano to je historický fakt - 100 bodov princovi de Condé za takú veľkú lásku

Ozaj má vôbec princ svoju rubriku v postavách?

On skutočne nebol zlý. Angelika si niekde hovorí že Princ istotne nemal nič dočinenia z uväznením jej manžela ....

Já nad tím přemýšlím ale pro mě je milostné vyznání podstatě ta pasáž, v 6 díle jakmile Angelice odhalí Rescatour svou totožnost, tak mě fascinuje část, která na to navazuje z Jeho úhlu pohledu. Jako ten myšlenkový bordel Jofreye mě baví. Začíná úvahami o tom, proč vůbec ukazoval svou totožnost. Sic to není milostné vyznání v pravém slovy smyslu ale mě to vnitřní boj v tom hrozně baví.

Přistoupil k jedné ze střílen. Pronikalo jí modrozelené světlo mořské hladiny.
I když Joffrey de Peyrac velice dbal o pohodlí své posádky v téhle chvíli ho nezajímalo. Dlouhé světle zelené vlny, v nichž se černaly tůně a jakoby rychle plovoucí ledové kry, mu neustále připomínaly oči, na něž by tak rád přestal myslet.
Ne, to bych nesnesl, opakoval si to. To by mi musela být naprosto lhostejná... Ona mi totiž vůbec není lhostejná.

Všechny další úvahy

Lole, ten myšlenkový bordel Joffreye. To se Ti teda povedlo.
Jinak já považuji díl Angelika a její láska za nejvydařenější po stránce psychologie. To jak se oba pozorují, chodí kolem sebe jako kolem horké kaše a žárlí. Také vzpomínky na společný život před mnoha lety hlavně z pohledu Joffreye. Jak on prožíval jejich krátké manželství.

Jako to je na tom nezábavnější.. jako tolik sebeklamu v jedné knize člověk jen tak nezažije. Mě prostě baví, jak se tam objevují prohlášení, který oba pak ihned na to popírají. Joffrey v tom prostě kraluje a nejvíce se mi líbí, jak si to sám uvědumuje v poznámkách z čeho všeho svou ženu vlastně obviňuje. Jako je to takový to klasický: "Kdybyste si to řekli hned." ale prostě to celé nepůsobí uměla. Jako Angelika a její láska by tu klidně mohla být přepsaná celá. Milostných vyznání je svým způsobem fakt plná

Je pravda, že když jsem tento díl po letech znovu četla dospělýma očima, hrozně mě rozčilovalo, že si to nemohli vyříkat najednou a byl by klid . Ovšem kdo zažil nějakou výživnou partnerskou hádku, ten ví, že se kolikrát rozhovor tak rozběhne, že i kdyby se člověk chtěl vrátit k meritu věci, tak mu hrdost nedá a raději se bude hádat nad něčím jiným, co vlastně v tu chvíli vůbec podstatné nebylo .