Já osobně myslím, že nic není špatně ani s námi ani s dobou, ale naše doba prostě neikonizuje. Nevytváříme si už ten až slepě obdivný respekt k nikomu a k ničemu. Neuměla bych vyjmenovat jedinou současnou "ikonu" ani českého ani hollywoodského filmu
Vzhledem k té včerejší smutné události a dnešním narozeninám M.M. to bylo takové postesknutí nad francouzským filmem (a asi nejen nad tím francouzským). Z pohledu příležitostného diváka jako jsem já prostě Francouzi vyklidili pole. Občas jsme se před k-virem hecli a šli do kina. Po kině na nějaký drink, popovídat si o filmu, o tématu a pak domů. Ale nepamatuji si, kdy bych byla ochotná koupit v posledních dvaceti(????) letech lístek do kina právě na nějaký francouzský film. Zato nedávno jsme se nasmáli celá rodina u televize u Belmonda ve "Zvířeti." Dnes by ho za takové "nekorektní" ztvárnění homosexuála ve světě uvláčeli a takový film by pravděpodobně už ani nenatočili. A kdo ví, jestli by dnes prošly scény s početným toulouským
služebnictvem v Angelice, v tom dnešním pojetí filmu je to už taky na cenzuru.
Současnost nabízí tisíce možností pro to , jakou si člověk zvolí zábavu. To už není jen "Co budeme dnes večer dělat? Nepůjdeme třeba do kina?". A právě pro ty nejrůznější možnosti je smutné, že musím souhlasit s Moirrou, že se cosi jako ikonizace přesunulo na Instagram či jiné. A proto je pro mě obdivuhodné, pokud někdo či něco vystoupí z davu a inspiruje. Ikona v tom pravém slova smyslu. Díky za ně. Messi, Federer, Jágr, Pastrňák, kteří přivádějí statisíce dětí ke sportu. A některé filmové příběhy či filmové zpracování knih naštěstí nezůstávají stranou. Harry Potter a restart zájmu dětí o četbu. Hra o trůny, seriál, který nám v práci přinesl spoustu odreagování, diskuzí, špičkování a probudil v nejednom z kolegů znovu fantazii. A třeba i poslední hit - minisérie Dámský gambit, díky kterému jsme doma tak jako mnoho jiných lidí vytáhli ze šuplíku šachy a hecovali se, kdo koho porazí.
Takže je mi na jednu stranu Roberta Hosseina jako významného režiséra a divadelního herce líto, že za sebou celý život vláčel tu chromou Joffreyovu nohu, ale na druhou stranu musel vědět, že se po celém světě stal nadosmrti ( a že bude i po smrti) symbolem naděje, že láska hory překoná. A to není málo. Takže bych ho v té teleportační fikci vůbec nešetřila.