Tohle naprosto přirozené pokračování života rodiny de Peyrac v místě, kde paní A.G. v podstatě skončila a kde všechny čtenáře zanechala, se čte jedním dechem.
Myslím si také, že se Angelika už do Wappassu nikdy nevrátí a nemám ponětí, jaký osud nakonec dostihne unesené přátele. Růžově to tedy nevidím a jsem zvědavá, jestli se třeba v tvé fikci dočkám i tohoto rozuzlení.
Moc se mi líbilo, že jsi nastínila, co nabídl Joffrey Colinovi za příslib, že zůstane v jeho službách. Já naivka sázela hodně na Angeliku (což Colin nevyloučil ...- Nepoviem vám všetko o čom sme sa vtedy rozprávali, určité veci vždy zostanú medzi mužmi ktorý si niečo dôležité medzi sebou ujasňujú... ), ovšem možnost výdělku a jeho návratu do Francie jsem zcela zazdila.
Mám dotaz - tato slova : „Som sedliak. Sedliak zo Saint Valery, a sedliakom aj zostanem.“ Vravel jej vtedy. „Tu je všetko tak suché a vyprahnuté, ale tam u nás! Ach Angelika! Boli ste už niekedy na zelených pobrežiach Normandie?“ sis půjčila z filmu nebo zazněly i v knize?
Já mám celou tu druhou část knižní série odehrávající se v Americe hodně spojenou s představami dvou pro mě více než zdařilých filmů - a to je Poslední Mohykán, který patří do mých TOP (četla jsem i knihu) a film Revenant ( úchvatná příroda a boj o život).
Když jsem tedy četla díly o Angelice, které se odehrávají v Novém světě, vidím i ve spojitosti s těmito filmy ve svých představách nespoutanou přírodu, krutost,zabíjení, kanoe na řekách, úpadek původních obyvatel atd.
S Angelikou v Novém světě mám bez ohledu na výše jmenované filmy ovšem stále jeden velký problém - a to je její uctívání indiány. Atraktivní běloška je pro domorodce prostě podle mě zejména kořist.
A druhým zádrhelem, na který už jsme ale spolu už narazily, je představa toho, že je hrabě de Peyrac stále ve velkém balíku. Ono ho to americké dobrodružství a snaha dostat zpět rodinu, kam patří, něco stojí.
Hrabě de Peyrac byl nechutně bohatý - ano, v pořádku.
Rescator byl rovněž nechutně bohatý - ano, v pořádku.
Ale pak si myslím, že hodně tratil. Neměl ženu, neměl chuť, měl jen syna. Toto na sebe odhalil on sám:
Zřekne se pohádkového bohatství, nechá za sebou obě rozkládající se civilizace, běsnící náboženským fanatismem, ať se zmítají v tom pekelném kotli. Jsou si ve svém sobectví a krutosti rovni.
Je už unavený tím zřejmě neplodným bojem.
Potlačil touhu vydat se do pouště hledat ubohý hrob. Další šílenství, jen by se cítil ještě zoufalejší. Ujistit se, že skutečně zemřela? Jenže jak ujistit? Stopami ve vzedmutém prachu? Prach jsi a v prach se obrátíš. Marnost nad marnost.
Otroci, kteří s ní uprchlí, byli mrtví. Cítil, že i ona se rozplynula v obrovitém krutém slunci, jež rozleptává myšlenky a vyvolává přízraky. Namísto touhy ji dostihnout se mu v duši usídlil pocit unikajícího snu.
Osud je rozdělil a tak tvrdohlavě je odmítá znovu spojit, že to musí něco znamenat. Co asi?... A on, kdysi tak silný, už v sobě nemá dost energie ani rezignace, aby hledal tajemství, které mu odhalí jen budoucnost... Jestli vůbec. Dlouhý pobyt v Orientu a v Africe z něho udělal ne-li fatalistu, tedy aspoň Člověka, jenž ví, že je jen hříčka v nikách osudu, který nezná... Jediným skutečným v jeho životě je jeho syn.
Když ho v Palermu vyhledal, poděkoval nebesům, že mu nechala aspoň tohle dítě, které ho zachrání před hlubokým zoufalstvím, jemuž by tentokrát asi propadl.
Když proplul Gibraltarským průlivem a zamířil do Ameriky, měl jen svou loď, Mořského orla, a svou posádku, aspoň ty námořníky, kteří byli ochotni dál snášet jeho úděl.
Opustil Středomoří, kontakty nekontakty, byl prostě daleko a na dálku 6 000 km se kšefty v 17.století asi neřídily lehko. Sejde z očí, sejde z mysli, kde kdo si v té době namastil kapsu na jeho úkor.
Jistě, zbohatl pak potápěním k vrakům.
Ale pak mám zase jisté pochybnosti s efektivitou těžby zlata v zimě ve Wappassu případně jinde, kde si mapoval terén.
Budu tedy čekat na Tvé pokračování, jestli se třeba v Tvém příběhu dotkneš otázek, nad kterými mi visí otazníky.