překvapilo mě, že jsem tu nenarazila na téma francouzské kuchyně, přitom tam si na své mlsné jazýčky dost potrpí, ne?
Ono to téma tady je, jen se zaměřením na období baroka:
https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic.php?f=5&t=200
Nicméně k současné francouzské kuchyni tu skutečně tuším žádné téma není, takže díky za založení diskuse
.
Tuším že to bylo loni, kdy jsme s rodinou chytli francouzské dny na Kampě a přiznám se, že k ochutnání žabích stehýnek jsem nenašla odvahu. Šneka jsem vyplivla, protože mi vadilo, jak je tuhý, ale manžel to po mně dojel
.
I když jsme letos byli ve Francii čistého času nějakých 8 dní, moc jsem toho neochutnala, ale splnila jsem si některá must have, včetně horké čokolády v Rue St. Honoré (kde měla svůj čokoládový podnik Angelika) a pastisu, který znám z filmů z Belmondem
. Samozřejmě jsem musela ochutnat i kir a s ohledem na to, že jsem obojí pila při jedné příležitosti, byla jsem ten večer slušně nametená
.
S Dashou a Zuzankou jsem si v těsné blízkosti Les Halles a kostelu sv. Eustacha, jen kousíček od ústí Rue Montorgueil (kde byla hospoda u Tří holí), dala Croque, tuším v úpravě Monsieur (jde v podstatě o zapečený obložený chleba). Na Královském náměstí (nyní Place des Vosges) nám Zuzka zabrala stůl v restauraci Ma Bourgogne, kde obsluhoval pán nápadně připomínající Jeana Gabina. Dala jsem si jejich salátek a flambovaný jablečný dort (na to ten zmíněný kir a pastis, takže o špičku bylo zaděláno) a vše bylo naprosto luxusní. Předposlední večer jsme s Dashou a naším přítelem Stevem byly v palačinkárně ve Versailles a ačkoli Steve uváděl, že to není žádný michelinský podnik, to jídlo bylo opět naprosto l-u-x-u-s-n-í! To, že se palačinky dělají i ve slané úpravě, vím už nějaký ten pátek. Co jsem ale nevěděla, byl fakt, že nasladko se jim říká crepes, naslano galettes a dělají se z jiné mouky. Ve sladké úpravě jsem opět vsadila na flambování, ale slaná úprava se salátkem, rozpečeným sýrem typu camembertu a jablečným pyré byla naprosto skvostná!
Vskrytu jsem se trochu posmívala Dashe, která si na každý den dělala svačiny z toustového chleba, a říkala jsem si, že ve Francii je to hřích. Snažila jsem se proto co nejvíc ochutnávat místní jídlo a naprosto skvělé bylo třeba sladké pečivo. Takový pain au chocolat, který mi byl doporučován a který hojně figuruje v seriálu Emily in Paris, mne nezaujal, ale ve Vincennes jsem si koupila něco mandlového a to bylo neskutečně dobré. V pekárně měli jen dva kusy, já chtěla ten blíž ke sklu, ale bylo mi blbé si o něj říct, takže jsem je koupila oba a zpětně toho vůbec nelitovala.
Kromě toho jsme jeden den obědvali formou pikniku v lucemburských zahradách, na který byl Steve naprosto dokonale připravený. Koupila jsem si nějaké pečivo v síti Paul, která je i u nás, ale nemohu se zbavit dojmu, že bageta i makronka byly v Paříži lepší než ty, co jdou koupit v Praze...
v kombinaci s výtečným vínem (už si nepamatuji, co to bylo, jen že bylo červené
)
Francouzské víno by si zasloužilo vlastní diskusi
. Já jsem tedy víc na bílé a hned první večer, kdy jsme se poprvé sešly všechny, jsem vsadila na Sancerre a po zbytek týdne jsem mu byla věrná. Jednu lahev jsem koupila i domů, ale byl to mladý ročník a přestože jsem to při převozu do dalších ubytování poctivě chladila a do letadla lahev omotávala ručníky, abych ji vůbec převezla, po otevření doma to zdaleka nebylo tak dobré jako to, co jsem pila na místě rozlévané...
Překvapil mne výběr potravin i nápojů v supermarketech srovnatelných s naším Kauflandem a musela jsem si fotit pulty na trzích ve Versailles, kterými jsme jen procházely a kde mj. měli živé kraby a humry
. Jen jeden cíl jsem nesplnila, a to ochutnat víno ze Suresnes, které v Intégrale Angelika pašovala od mistra Anselma k Rudé masce a které u ní popíjel i Desgrez v převleku. Tentokrát se Dasha posmívala mně, a to nikoli vskrytu, protože jsem v marketu zastavila domorodce, psala jim název na papírek a ptala se, kde se to dá sehnat a jaký ročník si mám koupit. Místní se se mnou dohadovali, že taková vinice není, že jsem si to určitě blbě napsala, a doporučovali mi Touraine a Sancerre. (S Dashou jsme stylově sáhli po červeném z Languedocu, které jsme pak v domečku popíjeli k večeři, kterou po vzoru pána Audigera uvařila pro mne a Moirru s ubrouskem na předloktí.) Později jsem se dozvěděla, že vinice v Suresnes, přes které jsme několikrát projížděly vlakem, existuje, ale je soukromá. Pro někoho špatná zpráva a konec mise, pro mne výzva, protože teď vím, že víno odtamtud existuje a mohu ho okusit
.
Zaboha si však nevybavím, co jiného jsme v té Paříži za těch pár dní jedli! Asi se tam vážně musím brzy vydat....
Já to sice mám poměrně v živé paměti, ale stejně se tam vrátit chci taky
.