Snažím sa vyrobiť zoznam Hugenotov na lodi aj v Gouldsboro a Wapassu aj z ich povolaniami - pokiaľ viem Joffrey vravel že ich bolo 15 mužov takže:
Nuž super som si fandila, kým som včera večer pred spaním v knihe našla toto (pred spaním je dobré v posteli čítať, človek lepšie spí) už som bola pomaly uspatá a vyleteli mi oči tak že som porád bola zasa zobudená
Pozvala řečníka, aby si sedl, a nabídla mu pohár bílého vína, ale nebyla si jistá, jestli je jeho přátelské chování upřímné, nebo jí chce dát najevo, že není hloupý a že si dá na cizince z Gouldsbora, jehož prosperita je výsledkem práce šedesáti hugenotů z La Rochelle, které přivezli do Akádie, velký pozor. "A co když je to ten králův špeh," vyjekla Polačka a pohlížela za odcházejícím mužem.
No toto má byť asi číslo spolu so ženami a deťmi. Aj mňa inak Rescátor poriadne dostal, podobne ako Angeliku, tým že vlastne už v momente keď sa hral na veľkorysého že splní Angelike jej želanie zachrániť priateľov, už kalkuloval že je to húževnatý a pracovitý národ a že si nimi snáď osídli svoje Gouldsboro.
Už mi je jasné prečo sa tak vehementne vypytoval na povolania tých, ktorých mal naložiť.
Musím povedať že v poslednom čase ako keby mi vesmír plnil želania sa v nemeckej a rakúskej televízii zjavujú nové veci prebraté od Francúzov o histórii 17 storočia a teraz tam bol nádherný dokument o Hugenotoch z La Rochelle - s vysvetlívkami a mapkami, tak ako to milujem.
Som si to s telky nahral aj stiahla - lebo nám to chem spracovať na mapky obrázky a materialy, a že neviete nemecky lutovať nemusíte, ja vám tuto postupne všetko pekne z obrázkami prerozprávam.
Pre tie čo by dokument chceli pozrieť:
že je tam veľa o kardinálovi Richellieu a obliehaniu La Rochelle vás nemusí iritovať, je tam hromada iných úžasných informácií o Hugenotoch ktoré aspoň pre mňa boli nesmierne zaujímavé a užitočne.
A napokon toto obliehanie sa spomína aj v 5 diely.
Jistě si vzpomenete, pane abbé, že za obléhání La Rochelle jsem jedl vařenou kůži a polévku z bodláků. Nedělal jsem to proto, abych se o padesát let později zřekl víry, ve jménu níž z osmadvaceti tisíc obyvatel mého města jich třiadvacet tisíc zemřelo.“
„Co vás to napadá?“ vykřikla uraženě stařena. „My, Larochellané, jsme nejbohatší ze všech obyvatel ostatních měst království. Přestože jsme na tom kdysi byli hrozně špatně. Po obléhání byste tu nenašla ani suchou kůrku. Jděte se ale teď podívat do skladů v přístavu… Leží tam hromady zboží – víno, sůl, potraviny.“
Válka, obléhání, hladomor, co byste chtěla, když už to jednou začalo. Vždycky jen neštěstí. A proč by zrovna vás vynechalo? Není důvod. Jak se říká: Když jede husar na koni, každou dcerku dohoní. Já prožila obléhání, mý tři děti umřely hladem… Já bych vám mohla vyprávět.“ .... Pod vysokým čepcem, připomínajícím rozepjatá křídla, měla stará Rebeka plet jako vysušenou a oči se jí ztrácely ve spleti vrásek. I když vážně vykládala o nesmírně tragických věcech, jako by si v očích uchovávala posměšný záblesk
„Já,“ řekla Angelika tentokrát nahlas a skoro ji udivilo, že slyší vlastní slova, „já jsem držela v náručí své zavražděné dítě.“
Zachvěla se.
„Ano, já vám rozumím, děvenko. Když člověk ztratí dítě, jako by už přešel do onoho světa. Už není jako předtím. A já přišla o tři, o tři neviňátka, který jsem uložila do hrobu během obléhání. Přežila jsem tu kalvárii, ano, děvenko, bylo mi pětadvacet a byla jsem matkou tří dětí, nejstaršímu bylo sedm. Právě ten odešel první. Myslela jsem, že spí, a nechtěla jsem ho budit,
protože jsem si říkala, že když spí, nemá takovej hlad. Ale kvečeru, když jsem viděla, že se nehejbá, jsem začala mít strach… A jak jsem se pomalu blížila k jeho postýlce, docházelo mi to. Byl mrtvej už od rána. Umřel hlady. Říkala jsem vám, děvenko, války, obléhání, proč čekáte, že by nám to mělo přinýst štěstí?“
- „Jak to, že jste se nepokusili město opustit?“ rozhořčila se Angelika. „To nešlo?“
„Kolem byli vojáci pana de Richelieu. A pak, nebylo na mně rozhodovat, jestli se město vzdá nebo ne. Celou dobu jsme čekali na Angličany. Jenže Angličan přišel a pak zas odešel a pan de Richelieu vybudoval příkopy. Denně jsme doufali, že se něco stane. Co přesně? Vojáci umírali hlady na hradbách. I můj muž tam chodil celej nemocnej. Už neměl sílu ani udržet kopí a já viděla, jak se opírá o zeď. Když se jednou večer nevrátil, pochopila jsem. Padl na hradbách a mrtvýho ho shodili do hromadnýho hrobu. Neopovažovali se házet mrtvoly přes hradby, aby královský oddíly nezjistily, že zanedlouho nezbyde z posádky jedinej chlap. Hlad, to je něco, co se nedá popsat ani pochopit, když to člověk neprožil… zvlášť když trvá dlouho… Pokaždý když vyjdete na ulici, doufáte, že… musíte něco najít… Hledáte všude, za každým rohem, pod každým schodem, hledáte i po zdech, jako by mohlo bejt něco k jídlu mezi kameny… aspoň tráva… Když jsem zaslechla pod podlahou šustit krysy, to bylo radosti! Sledovala jsem je celý hodiny a můj nejstarší hošík je uměl šikovně chytat. Jeden vlámskej kupec prodával šest nebo sedm let starý kůže. Moc dobrá věc. Město jich koupilo – osm set a rozdalo je vojákům, schopným držet zbraň. Z vývaru jsme dělali výbornej sulc… Získala jsem kousek i pro svý dvě děti, který mi zbyly… Nedělo se vůbec nic, jen každej den přinesl o trochu víc bolesti… Na ulicích se už procházely jen strašlivý kostry, mrtvý těla jsme stěží dovlekli ke hrobu… Manžel nesl svou ženu přes rameno jako kus špeku… Dcery nesly na prkně starýho tátu… Matka nesla syna v náručí jako ke křtu…“
„Nemohli jste opustit město? Utéct před hladem?“
„Za hradbama na nás čekali královi vojáci. Muže věšeli, se ženama si dělali, co se jim zlíbilo, a děti?… Copak jsme mohli vědět, co se s nima v jejich rukách stane? A pak, opustit město se nedalo. To by sme uznali, že nás porazili… Jsou věci, který se nesmějí udělat. Člověk neví proč. Museli jsme buď umřít s ním, nebo… Ani si už nevzpomínám, kdy umřel můj druhej syn. Pamatuju si jen, že když naše delegace odešla pokleknout před králem Ludvíkem XIII. a nesla mu na polštářku klíč od La Rochelle, zbejval mi už jen nejmenší. Každej křičel a pospíchal: Honem k bráně… vozy, chleba… tak jsem taky utíkala… myslela jsem si, že běžím, ale zřejmě jsem sepotácela jako ostatní, jako přízrak, šourala jsem se podél zdí… Vypadali jsme všichni jako mátohy… dívala jsem se na maličkýho, na ty černý oči, tak veliký v hubený tvářičce, a říkala jsem si: Je konec, vyslanci se podrobili… Král vchází do města… Konec, město je poražený. Ale zůstane ti tenhle. Aspoň tenhle. Podlehli jsme včas pro toho maličkýho, říkala jsem si. Ještě pár dní a byla bys matka s prázdným náručím. Buď Bohu chvála. Už asi víte, co se stalo…“ (...)
Ne,“ pohlížela na ni zděšeně Angelika a ani si neuvědomovala, že se to všechno odehrálo už před čtyřiačtyřiceti lety.
„No tak poslouchejte. A napijte se, nebo vám víno zteplá. Víno z ostrova Ré se musí pít pěkně chladný. Takže před branami nám vojáci rozdávali kousky ještě teplýho chleba, jak ho zrovna vytáhli z pece. Měli rozkaz chovat se ke statečným Larochellanům dobře… No a vojáci, když je nikdo nežene, jsou přece lidi jako všichni ostatní… Viděla jsem dokonce, jak některý plakali, když se na nás podívali… No tak jsem se najedla a malej taky jedl, držel chleba v ručičkách jako veverka… A pak najednou umřel… Moc se najedl, moc rychle… Hlavička mu padla na rameno a byl konec. Nezbylo mi, než ho pochovat jako ty ostatní…
VIDEO:
https://www.youtube.com/watch?v=iHF2cXCH59A&t=1198s
Nuž tie opísané hrôzy obliehania sú pravdivé. Dokonca sa vo vídeu hovorí že sa Hugenoti pokúšali dostať ženy a deti z mesta ale že ich kráľoví vojaci znovu zatlačili naspäť.
Okrem iného vo vídeu rozpráva aj známy historik Christian Petitfils od ktorého mám pár dobrých kníh.