Nezkrotná Angelika:
„Ani nesvítíte,“ šeptala korpulentní hostinská a vklouzla do pokoje.
Škrtla křesadlem a rozsvítila.
„Je pořád dole,“ pokračovala. „Nechce vyklidit pole. Je to velice zdvořilý pán, velice milý, ale tak divně se na vás dívá! Mě ovšem nedoběhne! Přece vím, koho mám v domě, řekla jsem mu. Dámy, kterou popisujete, bych si určitě všimla, kdyby tu byla. Zelené oči, vlasy a všechno. Když vám opakuju, že jsem ji ani nezahlédla… Nakonec mi uvěřil, nebo se aspoň tak tvářil. Požádal o večeři. Ale ten koutek, kde jsem vám prostřela, ho hrozně zajímá. Velice pozorně si ho prohlížel. Jako by tím dlouhým nosem něco čuchal.“
Můj parfém, napadlo Angeliku.
Desgrez určitě poznal její parfém, směs verbeny a rozmarýny, který připravoval jen pro ni známý voňavkář na předměstí Saint-Honoré. Ta přírodní vůně se tak nádherně hodila k jejímu půvabu krásné rostliny. Desgrez ji vdechoval přímo z její pleti, z jejího těla, které mu dovolila líbat a hladit. Ach, prokletý život, když vás vydává napospas takovýmhle individuím.
„A pozoruje vás jako čert,“ pokračovala hostinská. „Okamžitě si všiml, že mám v ruce zlaťáky, co jste mi dala. Aleale, vy máte nějak štědré hosty, matko… Nebylo mi moc dobře po těle… Ten člověk je váš manžel, madame?“
Desgrez avait su reconnaître son parfum, ce mélange de verveine et de romarin que lui préparait à son usage spécial l'alambic d'un grand parfumeur du faubourg Saint-Honoré.