Že má OKCITÁNIA svoj vlastný jazyk a tradície - odlišné od zvyšného severu Francie
spomenula už aj pani AG - kedy Andijos
Angelike po ceste z Monteloupu do Toulouse vysvetľuje
tieto rozdiely:
Okcitánia – Opis pani AG
Cosi se změnilo.
Během zastávek si všimla, že místní obyvatelé nemluví francouzsky.
„To proto, že jsme přejeli hranice,“ řekl jí markýz ďAndijos, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Angelika na něj vyděšeně pohlédla.
Hranice? Snad ji nevezou do Španělska! O tom jí Molines nic neříkal. Když ďAndijos zahlédl její výraz, uklidnil ji.
„Nebojte se. Pořád jsme ve francouzském království. Ale už to není stejná Francie.“
„Co tím chcete říct?“
Copak je snad země, jíž vládne král Ludvík XIV., rozdělena vedví?
ďAndijos přikývl. Ano. Je tu hranice. Ano, země je rozpůlena. A to od prvních staletí křesťanské éry.
Angelika se zeptala, na jakém místě království se tedy ocitla? To je velice složité, přiznal markýz. Jenže Angelika naléhala a objasnila mu, že během svého studia u uršulinek proslula zájmem o zeměpis. Odmítá ji snad informovat proto, že on sám netuší, kudy ta hranice vede? To se markýze dotklo, a tak se s mnoha výmluvnými gesty pustil do vysvětlování.
Jestliže člověk vyjde z jednoho bodu oceánského pobřeží kousek pod la Rochelle, musí se pustit směrem na Limousin a po složitém kličkování přes sopečnou část Auvergne se dostane do střední části francouzského království na východě. Z Bourgogne až do dodnes neprozkoumaných končin, jako jsou močály v Dombes nebo la Bresse, se nakonec dobere na okraj Helvécie, země Švýcarů…
Ale co odděluje zmíněná hranice, která půlí Francii na dvě části a zřejmě vznikla zcela spontánně v nějakých hodně vzdálených časech? tázala se Angelika.
Markýz se nadechl a znovu se pustil do výkladu. Hranice odděluje území dvou jazyků: staré francouzštiny na sever od Loiry a okcitánštiny na jihu. Ale také různé zvykové právo, které panuje na obou stranách této neviditelné hranice, ať už je jakkoli umělá a pokřivená.
Občanské právo, vycházející z římského, platí pro říši a pro jižní provincie. Ústní právo, platné na severu, bylo zavedeno za barbarských nájezdů.
„A jak jistě tušíte, madame,“ uzavřel markýz se širokým úsměvem, „soupeření těchto dvou právních systémů vyvolalo válku. Lépe řečeno problémy, které trvají léta a které se dědí.“
Zdálo se, že mu to připadá nesmírně zábavné.
Francouzi na obou stranách hranic se zřejmě baví tím, že brání svá zvyková práva. Vyprávěl jí několik historek o procesech, co se vlečou celé generace.
Angelika si zapamatovala pouze onen znepokojující fakt: existuje tu hranice.
A její rodina žije na druhé straně. Odloučení bylo ještě výraznější.
Krajina se měnila.
Cestou se řady viničných kůlů střídaly s poli porostlými vysokými a silnými tmavě zelenými stvoly. Jako by tu stála armáda v pozoru. Řada vinic, řada polí zaplněná těmi pečlivě seřazenými zelenými tyčemi. Slunce jimi pronikalo jako skrze mříže. Pod oponou sytě modrého nebe z toho bolely oči.
„To je kukuřice,“ řekl ďAndijos, když zahlédl Angeličin údiv nad neznámými rostlinami.
Indické obilí? Jako v Novém světě, pomyslela si.
„Tady se tomu říká drobnozrnná nebo španělská kukuřice.“
Markýz, vždycky připravený chválit dokonalost svého kraje, jí řekl, že kukuřice se už asi půl století pěstuje od Bayonne až po Toulouse a že sem byla dovezena ze Španělska. Jejich katolická Veličenstva ji dostala od svých kondotiérů z Ameriky spolu se zlatým jablkem, kterému se už nějakou dobu také říká rajské, a několika dalšími novinkami.
„Tato plodina je tím nejkrásnějším darem Nového světa starému kontinentu. Obyvatelé Akvitánie a Languedoku si na ni zvykli, což jim umožnilo přežít hladomory. A nevolník kromě toho může prodávat výhodněji ostatní obiloviny jako oves a ječmen, díky čemuž bohatne.“
Bylo zvláštní, že tyhle novinky z venkovské ekonomiky vyvolávaly v Angelice ještě silnější pocit odloučenosti. Když se za ní zavřel poitouský les, nemusela ani přeplout oceán a už překročila tolik hranic, že se obeznámila s Novým světem a ochutnala jeho plody.
Zatímco „nahoře“ lidé ještě údivem třeštili oči při vyprávění pastora o „indickém obilí“, tady se s tím vzdáleným světadílem, Amerikou, spřátelili už dávno.
Duch Nového světa ještě podtrhl půvab těchto končin. Víc světla! Víc bohatství! Prostě jih!
To znovu posílilo Angeličin dojem, že se stále hlouběji noří do lůna cizího národa. Není to jenom „jazykem“. Všechno je tady cizí. Všichni jsou jiní. A ona, ona opustila svou zemi!
Ale kraj nejsou jen vinice, kukuřice… Táhnou se tu zelená údolí, porostlá ovocnými stromy, strážená nepříliš vysokými, donekonečna se vlnícími kopci, které se nahoře noří do vzdálených mraků. Jakmile překročíte jejich zaoblené vrcholky, znovu se ocitnete na pláni koupající se ve slunci, po níž v oblaku prachu tryskem pádí spřežení, která se vzápětí zarazí o strmé srázy pyšných Pyrenejí.
Náhle se kočáry trmácejí po příkrých cestách pokrytých kulatými balvany stejně jako dna řek a zurčících potoků, které napravo i nalevo bublají mezi borovicemi, buky, duby a kaštany.
Angelika, celá roztřesená, často raději kráčela pěšky a v duchu se ptala, kde vlastně je, to Toulouse.
„Tímhle směrem,“ odpověděl ďAndijos a mávl směrem k východu. „Na druhé straně hranice.“
„Další hranice?“
Rozesmál se a ujistil ji, že tentokrát mluví o ještě křehčí a neviditelnější hranici, o hranici mezi jednotlivými klimatickými pásy. Tady končí vlhké atlantské klima, ovlivněné gaskoňským zálivem na západě, a střetává se se suchým a často horkým dechem starověkého moře národů, Nostra Mare, Nostra Madre, našeho moře, naší matky, modrého Středozemního moře, které se otevírá k dalšímu zálivu, zálivu Lva, kde mají počátek nejstarší legendy lidstva.
„Toulouse leží uprostřed a ovlivňuje veškeré dění. Uvědomte si, madame, že před čtyřmi staletími bylo Toulouse třetí největší evropské město po Římě a Benátkách…“
Markýz ďAndijos byl šťastný, že si s Angelikou na její žádost může takhle povídat, a skrýval překvapení nad tím, že ta mladá a krásná žena se zřejmě zajímá i o něco jiného než o svou osobu, k čemuž mají přirozený sklon všechny kokety.
Je pravda, že Angelika se bezděky nechávala strhnout tolika novými věcmi, pak ji ale znovu ovládla úzkost, jejíž důvod nedokázala určit.
Před Béarnem vjeli cestovatelé do zámku Antonina de Caumont, markýze de Péguilin, vévody de Lauzun.