No to si opísala nádherne Tereza. Díky za pripomenutie. Teraz ma práve trklo že niesom jediná kto Peyraca vo fikcii opil.Tuhle otázku jsem si kdysi také položila a protože ráda hraběte ve fikcích trápím, odpověď jsem připsala do fikce Gaskoňská sázka:Také přidám dotaz. Měl Joffrey výčitky svědomí, když Honorina skočila do vody ? Co prožíval po její záchraně? Myslím, že tento incident přispěl k jeho rozhodnutí přijmout Honorinu za vlastní.
.....Honorine zacvičila dokonale s jeho sebekontrolou už na palubě Gouldsbora. Od okamžiku, kdy tam před ním, obávaným Rescatorem, stála jako tříletá holčička a svírala v zatnutých pěstičkách drahokamy, věděl, že je ztracený. Byla snad ještě vzdorovitější než její matka.
Říkal si: „Jak může mít to škvrně takovou odvahu , když mi sahá sotva nad kolena?“
A potom mu připravila jedny z nejkrušnějších chvil v životě.
Přinutila ho sedět v křesle kapitánské kajuty se svíravým pocitem v hrudi, který ho drtil a nedovolil mu ani se nadechnout , když zoufale čekal na informace od Nicolase Perrota, jak se daří děvčátku vylovenému námořníky z ledové vody. Myslel tenkrát na jedinou věc – jestli se tomu dítěti něco stane, jestli zaviní její smrt, bude to jeho konec. Ztratí navždy Angeliku. Nikdy, nikdy by mu to neodpustila. A když mu jeho přítel sdělil , že je holčička v pořádku, opil se.
Celkom určite to Joffreya trápilo, a tie slová čo mu vtedy Angelika povedala ho určite boli priamo do srdca.
Tuto pripomína Berne Rescatorovi aká dôležitá je Honorine pre jej matku:
Věřím, že je příliš rozumná, než aby vám padla do pasti,“ prohlásil Berne tím vehementněji, čím víc o vlastních slovech pochyboval. „U mě hledala zapomenutí na svůj strastiplný život. Příliš dobře zná cenu klidu. Nemůže jen tak lehce popřít všechno, co nás spojuje. Dny prožité v přátelství, pochopení, ve vzájemné pomoci… zachránil jsem život jejímu dítěti.“
„Ach, tak to já také. Takže místo o jednu ženu soupeříme o dvě.“
„Ta malá je velice důležitá,“ odsekl výhružně Berne, jako by před něj věšel strašáka. „Paní Angelika ji nikdy neobětuje. Kvůli nikomu.“
„Já vím. Jenže já mám čím okouzlit i malé slečny.“
Otevřel klenotnici a pobaveně se probíral šperky.
„Myslím, že to dítě má velkou slabost pro lesk drahokamů.“
Gabriel Berne zaťal pěsti. Nedokázal se tváří v tvář tomuto muži ubránit dojmu, že má co do činění s ďáblem.
Toto je úplná pravda: nechali malé dieťa úplne opustené motať sa bezprízorne po palube, inak by sa do Rescatorovej kabíny nikdy nebola dostala. A tie slová čo Angeliak vmietla Joffreyovi do očí neboli najmilšie:
Holčička za to nemohla. Dospělí, zaujatí svými hloupými hádkami, ji opustili, odstrčili.
Pomstila se, jak dovedla.
Veškerý Angeličin strach a výčitky se obrátily proti tomu, kdo svým chováním postavil dítě
proti matce, jejíž vinou si málem zoufalo.
„Za to můžete vy,“ křičela na něho s tváří staženou hněvem, „málem jste mě svou zlomyslností připravil o dceru. Nechybělo moc a ztratila jsem ji. Nenávidím vás, ať jste za tou maskou kdokoliv. Raději jste měl umřít, než aby se z vás stal někdo takový.“
Rozběhla se na opačný konec lodi a jako raněné zvíře se odpotácela do svého kouta v podpalubí. Začala svlékat Honorinu. Dítě se zmítalo, což neklamně svědčilo o tom, že je živé, ale mohlo v ledové vodě prochladnout.
Dítě se samo vydalo ji hledat, v tu chvíli se o ně nikdo nestaral. Na lodi, poškozené bouřkou, si mohlo stokrát zlámat nohy v nějakém palubním otvoru, a dokonce i spadnout do moře. Nikdo by se nikdy nedozvěděl, co se stalo s malou holčičkou beze jména, s tím prokletým dítětem…