Poezie, která v 17 století prolétávala klíčovou dírkou každých dveří salonů a zanechávala na tváři mužů i žen uznalý, zvědavý, užaslý úsměv. Básně z celého světa vkládané do úst toužebným mužům, kteří verši otvírali dveře srdcím. Básně, které buřily, některé znechucovali a vytvářely rozpaky. Inspirováni středověkými trubadúry,básníky celého světa, muži, kteří marně opětovali krásu žen.
Francouzští básníci vyprávějí své galantní verše pro dobrou pohodu, o lásce v nejrůznějších polohách.Tato poezie se udržovala nejvíce ve věku XVII. a XVIII. ale mnozí lidé doby 17 století sklouzly i hlouběji do minulosti. (mi můžeme i více do budoucnosti.
De La Fontaine- Paní de Montespan
Bajka je vzácný dar, jejž bozi dali nám.
a vyšla -li snad z dílny lidí,
pak tvůrci jejímu buď pomník za to dán.
Mi všichni, jak nás nebe vidí,
za světce měli bychom mít
toho jehož poprvé dal bajce promluvit.
Je věru kouzlo v ní: duši vám připoutává,
jež zajatkyní se stává
vyprávění, jež do srdce
i duše vloží vám, co autor sám
jen chce.
Vy jež se rovnáte jí kouzlem, Olympie,
pozvedněte svůj zrak na dary múzy mé,
jestliže náhodou v kruh božský zasedne.
A mějte v přízni hry, jimiž má duše žije.
Čas, který ničí vše, dovolí díky vám,
abych směl dílem svým i léty překonati.
Ten autor, který chce přežiti sebe sám,
musí o vaší přízeň dbáti.
Mé verše ocení po právu jen váš hlas.
Není přec v dílech naších krás,
z niž byste neznala i nejskrytější stopy.
Nikdo tak, jako vy dar krásy nepochopí!
Slova i pohled váš jsou okouzlující,
a proto se svou múzou chci
co nejvíc z jejich krásy těžit.
...to vypadá, že ji měl až moc v oblibě......hihi
Neznámí autor
Těší mne, že láskou našeho krále
paní de Montespan
Já, Frontenac, vím co ho čeká dále
a smíchy umírám.
Nejsem hrubián, podotýkám skromně,
přišel jsi až po mně,králi,
přišel jsi až po mně...
Králové dobrý je zvyk
i s Mortemartem na pomoc
Tambonneau...
Nedbají klepů, že ona je šik
a on bohužel hodný moc, moc, moc
Tambonneau!
Společný zájem s Jupiterem
nectného neskrývá zhola nic.
Co lepšího zná smrtelník hrát za úlohu
než konkurovat samotnému vládci bohů...
La Valliírová zdá se
ze starých časů žije,
král ze zvyku, povídá se,
to samé víno poje.
Montespanová hbitě
rozprostřela své sítě
-ruka ruku myje..
nebo paní Azalais de Porcarages, jež skládala verše a písně pro rytíře, kterého milovala, a dávala mu je posílat:
Příteli, vám s radostí
jsem se dala do zástavy,
jste pln milé dvornosti,
ať mě o čest nepřipraví,
čin, když zkouška začíná,
jdu v vaší moc bezbranná,
kéž co cti mé neprospěje,
vás zrušit slib nepřiměje.
Žakéři, jen z vesela
odvezte, kde Nerbona,
píseň mou- ke konci spěje,
za tím, jenž ctí mládí reje.