Pro zajímavost přikládám zpověď fanynky MM o jejím setkání v Praze
Když jsem byla požádána, abych se podělila se svými dojmy se setkání s Michele, dlouho jsem uvažovala nad tím, jak a v jakém časovém úseku svého života začít.
Psal se rok 1969, do kin přišla dnes už dobře známá francouzská pentalogie, a moji rodiče se vypravili na její první díl. Já, tenkrát ještě dítko „školkou povinné“, si prosadila svou (bože, už tenkrát jsem byla paličatá) a šla s nimi. Z Angeliky jsem viděla sotva prvních 15-20 minut, a pak v klidu usnula. To bylo moje „první setkání“ s Michele. O rok později příběhy krásné Angeliky odvysílala Československá televize. Tentokrát jsem se dívala na všechny díly.
Krásná a šarmantní Michele mě natolik zaujala, že, poté co jsem se naučila číst a psát, napsala do televize o její fotku. Dnes už je ten dlouhý čas na té fotografii dost znát. Od té doby jsem začala sbírat časopisy a fotky, které se objevily na stáncích PNS. Kromě již zmíněné Angeliky jsem měla možnost vidět filmy Hrom do toho, Lásky Lady Hamilton, Pod africkým sluncem, Zlatá vdova, Střílejte na pianistu, Moment pravdy, několikrát i Volání divočiny a jiné. Moje sbírka se pomalu, ale jistě rozrůstala. Po maturitě jsem odjela do Prahy, kde jsem se časem vdala a založila rodinu. V polovině 80-tých let jsem se opět dočkala opakování všech pěti dílů Angeliky, které promítali v kině U Hradeb nebo Světozor. To už jsem do kina chodila v doprovodu svého manžela, který (co by pro svou lásku neudělal) fotil vše co se dalo, nejlépe však dopadli poutače. V 90-tých letech již Angeliku odvysílali postupně všechny televize u nás.
Aniž by to Michele tušila, doprovází mě skoro celým mým životem. Od prvního okamžiku jsem toužila se s touto výjimečnou ženou setkat.
Správa o tom, že má přijet do Prahy, pro mne byla velkou výzvou, „teď anebo nikdy“, říkala jsem si.
Napsala jsem své dceři Katce (teda ona je to moje snacha, ale to zní hrozně, tak je mojí druhou dcerou), která pracuje na letišti v Ruzyni, zda by se mohla pozeptat, kdy a v kolik hodin má Michele přiletět, a zda by bylo možné se s ní alespoň na chviličku setkat. 40 let čekám na tento okamžik.
V tu chvilku jsem ani netušila co tímto dotazem rozpoutám.
Ve středu 3.2.2010 jsem od svých (teď už tří) dětí dostala malou krabičku. Netušila jsem proč, narozeniny ani svátek nemám,…po jejím otevření to se mnou málem švihlo o zem. Moje děti se složili a koupili mi dvě vstupenky na Ples v Opeře, to abych si přítomnost Michele užila déle. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Teprve druhý den mně došlo, že vlastně nemám žádné plesové šaty. Ale to by bylo na delší vyprávění.
V pátek v podvečer přijeli naši mladí, Mirek a Katka s tím, že jedeme na letiště, snad se nám povede alespoň Michele zahlédnout. Nepovedlo se. Byla obklopena bodyguardy a my obyčejní lidé neměli šanci. DO VIP salonku se dostali jen novináři s mezinárodním bezpečnostním průkazem a ten já nevlastním.
Přišel den D.V sobotu 6.2. 2010 dopoledne jsem zašla za svoji dcerou Jitkou, s otázkou co dělá odpoledne,. S úsměvem se na mě podívala a odpověděla, že cokoliv budu chtít. Přestože dost nastydlá, byla odhodlaná vyjít mi vstříc. Naše první kroky vedli k divadlu Broadway, kde od 14 hodin měli hrát Angeliku (své dojmy z premiéry muzikálu Angelika jsem zveřejnila na
www.michelemercier.bravehost.com). I když jsem pochybovala, že tento úmysl hostitelům vyjde (vím, že na takové akce je Michele dost vysazena) nedalo nám to. U pokladny jsme se dověděli, že účast nepotvrdila, takže nemělo cenu se v pasáži déle zdržovat.
Vypravily jsme se k hotelu Kempinský, ve kterém měla být Michele ubytována. Tam jsme se potkaly s dalšími fanoušky, skupinkou čtyř kluků čekajících na podpisy již od 10 hodin. Asi po půl hodině jsme se dočkali, paní Michele vyšla z hotelu ven. Vytáhla jsem knihu i fotky k podpisu, ale autogramiáda se nekonala. Michele v doprovodu svého hostitele Friedermanna Riehleho šla na oběd. Trochu (teda hodně) mě vyvedlo z míry, když se na mě usmála a se slovy „vydržte, za chvilku se vrátím“ a přitom mě pohladila po rameni. Co znamená chvilka? Jak dlouhá může být chvilka? Od portýrna jsme se dověděli, že asi tak za hoďku, hoďku a půl by se měli vrátit. Zatímco se kluci rozběhli směrem k divadlu, my váhajíc, zda opustit své stanoviště, dočkaly se televizního štábu. Jitka se šla pozeptat jestli natočili rozhovor s „Angelikou“ a kdy to budou vysílat. Přitom jim prozradila, že jsem dlouholetá fanynka MM, a tak zapnuli kameru a jen tak bez příprav a varování začali natáčet, co zveřejnili asi tak z pětiminutového rozhovoru jste měli možnost vidět v televizi sami. Trapas. Pak jsme si došli na teplý čaj. Zvědavost, netrpělivost, vzrušení mi nedalo, a tak jsme se po chvilce vrátily zpět k hotelu, to abychom nic neprošvihly. Hodinové čekání jsme trávily přímo v hotelu Kempinský a vyšly jsme ven ve chvíli, kdy se Michele vrátila zpět. Kluci byli dost neodbytný a předkládali k podpisu hodně fotek (odhadem asi 15 ks každý) a vesměs všechny byly z filmu o Angelice. Dost to Michele rozladilo. Myslím si, že nálada se ji zlepšila ve chvíli, když jsem ji předložila její civilní fotky a do knihy se podepsala i s věnováním. Krásný pocit, nezapomenutelný zážitek.
Ke státní Opeře, kde se měl konat ples, nás přivezl manžel. S Jitkou jsme takřka jako stár vešli do foyer divadla. Krátce poté vešla i Michele se svým doprovodem. V tu chvilku se spustila hotová smršť blesků. To všichni fotili hvězdu plesu – Michele Mercier.
Po krátkém úvodním programu, začala volná zábava – tanec. Michele se svým doprovodem panem Domabylem šla také tančit, ale celkem jsem ji litovala, protože pán již byl v letech a tancovat buďto neuměl nebo mu to už nešlo. Jen před objektivy se trochu víc rozpohyboval. Ať šla Michele kamkoliv, stále měla za sebou fotografy, kameramany a novináře,… no a také nás. Před půlnocí, když si šla do salonku na cigaretku a zároveň poskytnout rozhovor novinářům (kdyby tušila jak ji později pomluví, tak by se zcela jistě na interview vykašlala), pustila nás její ochranka do prezidentského salónku, abychom tam v klidu na Michele počkaly. Dočkaly jsme se, předložila jsem své další fotky k podpisu a přitom jsem ji řekla, jaký je to pro mne velký den – splněný sen. Podivila se a myslím si, že ji to nejenom překvapilo, ale i dojalo. S krásným pocitem, podepsanými fotkami jsme odjeli z plesu domů. Nějak jsem se mezi tou smetánkou (někteří jenom pomlouvali ti druhé, a to já nemusím) necítila příjemně.
Další dny jsme nechali Michele v klidu. Nechtěla jsem ji více pronásledovat. 40 let jsem čekala na setkání s Michele, a nyní mohu dalších 40 let na tento okamžik vzpomínat.
Toužíte – li po něčem, máte – li sen, byť je sebeodvážnější, nevzdávejte to, jak vidíte, nikdy nevíte, kdy se váš sen vyplní.. [/i]