Ve druhém díle Integrale (Toulouská svatba) mne zaujala povědomá zmínka:
Pak začala jedna z dam sedící mezi hofmistrem, prošedivělým mužem, a jedním z languedockých konšelů, poměrně hezká žena jménem Giralda de Lanzac, vysvětlovat, jak se dostala do Paláce trubadúrské poezie, což pokládala za milost, kterou jí seslalo samo nebe a její svatí ochránci.
„Žiju tak daleko v horách, pane de Peyrac, že ke mně zpráva o vaší svatbě vůbec nedolehla,“ oslovila ta dáma hostitele. „Blahořečím okolnostem, jež mě vyhnaly z domova, že mi umožnily zúčastnit se oslav.“
A poté ony okolnosti podrobně vylíčila. Jedna z jejích sousedek, markýza de Couanges, s níž se potkávala jen velice zřídka, protože tamější cesty a mosty jsou často nesjízdné a zničené, šla jednou večer otevřít skupině mužů, kteří bouchali na bránu jejího zámku, a ocitla se tak nečekaně tváří v tvář třem zabijákům.
Posluchači vydechli.
„Ale proč tu bránu otevřela?“
„Žádali o to jménem jejího manžela.“
„Kde byl?“
„S armádou na severu.“
„A proč tvrdíte, že to byli zabijáci?“
Paní de Lanzac vysvětlila, že ten manžel vlastně chtěl být zdvořilý. Toužil získat co nejrychleji obrovské bohatství, které manželka zdědila po smrti svých rodičů, o čemž ovšem ona ještě neměla tušení. Neprodleně k ní poslal tři zabijáky, kteří ji měli „odstranit“. Ale protože to byl duchaplný šlechtic a hodlal jednat s jistou elegancí, dal jí na vybranou, jaký způsob smrti si zvolí. Mohla sejít ze světa železem čili dýkou anebo jedem. Nebo si vybrat ten nejkrutější a hlučný, zato však rychlý způsob – zastřelení. Manžel byl dokonce tak laskav, že v doprovodu těch tří zabijáků byl i kněz, který měl oběť vyzpovídat a dodat jí v jejích posledních chvílích odvahu.
„A co si vybrala?“
„Nejspíš dýku, neboť ji nalezli poblíž zámku ubodanou několika ranami nože.“
„Zřejmě se pokusila o útěk.“
„Kde ho za to budou žalovat?“
„U jakého soudu? U toulouského nebo pařížského?“
Protože všichni chtěli paní de Lanzac dodat odvahu, záhy se rozhořela vášnivá debata o tom, zda je výhodnější obrátit se na královskou justici nebo hledat pomoc podle psaného římského práva, které dosud platí v některých částech Auvergne, kudy prochází hranice.
„Ale mě přece nezavraždili,“ namítla mladá žena. „Bůh mě chraň před tak strašlivým osudem.“
„Přinejmenším byste měla teď, když víte, co se stalo vaší sousedce, opustit svůj ponurý auvergneský zámek a uchýlit se k nám, do Toulouse.“
Giralda de Lanzac přikývla. Přiznávala, že skoro nezavře oko, jakmile zaslechne v samotě své pevnosti houkání sov. Silné zámecké zdi byly kdysi vybudovány proto, aby chránily zámecké pány před útoky potulných lupičů, ale dnes spíš slouží úkladům žárlivých a krutých manželů, kteří vědí, že křik nešťastných manželek nikdo na míle daleko neuslyší.
(…)
„Kde je váš manžel?“ zeptali se Giraldy de Lanzac.
„U armády ve Flandrech jako pan de Couanges.“
„Doufejme, že se ti dva nepotkají a nevymění si ďábelské informace.“
Ve 4. díle (Popravený u Notre-Dame) je pak na tuto zmínku narážka ve scéně, kdy chtějí králův bratr, rytíř de Lorraine a Clément Tonnel zavraždit Angeliku v Louvru:
„Madame,“ prohlásil slavnostně, „zemřete!“
„Opravdu?“ zeptala se Angelika.
Pozorovala tři muže stojící před ní. Měla pocit, že se rozdvojuje. Kdesi v jejím nitru spínala ruce žena šílená strachem a křičela: Slitování, já nechci umřít! A jakási druhá naprosto střízlivě uvažovala: Skutečně vypadají směšně. To snad je špatný vtip. Jako by hráli v nějaké komedii.
Králův bratr pokračoval:
„Abyste si uvědomila, jakou k vám chováme úctu, vaše smrt bude vypadat jako součást úspěšného divadelního představení. Před několika lety jedna vysoce postavená dáma z Auvergne, která vám možná byla podobná, byla zavražděna natolik rafinovaně, že nás to inspirovalo. Můžete si vybrat způsob smrti stejně, jak to nabídl jí její vrah: její manžel, jenž byl za to ostatně odsouzen.“
Angelika mu naslouchala s jakýmsi vnitřním zmatkem, který se pokoušela překonat. Byla si jista, že tuhle historku už někdy slyšela – mluvilo se o ní v celé Francii. To v ní probouzelo přesvědčení, že prožívá jakýsi zlý sen, z něhož se třeba probudí.
Nebo se tito útočníci inspirují nejrůznějšími druhy umění, hrají jakousi svou oblíbenou tragikomedii? Toto století bylo poblázněné divadlem, jemuž holdovali jak trhani, tak kněží. Možná doufali, že se dokážou prosadit v každé roli, nyní nepochybně ale trochu přehrávají.
(...)
„Madame, vy se nám vysmíváte,“ pokračoval králův bratr a netrpělivě se ušklíbl. „Zemřete, ale jsme velkorysí: necháme vás vybrat si způsob smrti – jed, meč nebo kulka.“
Když jsem si načítala Pitavalovy Slavné kriminální případy, případ markýzy de Gange mi celou scénu Angeličiny vraždy v Louvru silně připomínal. A také že ano!