ach díky za skvelú vsuvku

PenelopaW píše:

Corbasson přistoupil, aby mohl přijmout objednávku, kterou překvapivě nevyslovil policista, ale druhý muž. Natočil k němu při tom obličej, na který dopadly rudé odlesky plamenů v krbu, a tak si hostinský nemohl nevšimnout hlubokých jizev, kterými byla jedna tvář poznamenaná. V duchu zaklel a jen roky praxe ho zachránily před tím, aby sebou v úleku netrhl. Muž, který na vteřinku připomínal samotného Ďábla, si jeho zaváhání zjevně nevšiml ....

ha ha skvelé že Peyrac zasa raz vyrobil dramatický nástup, a to tentoraz bez toho aby si to čo len všimol
tja ako ináč páni sa predsa bavili o Angelike

PenelopaW píše:

"Dají si pánové i něco k jídlu?" zeptal se zdvořile a podíval se při tom na Desgreze. "Dnes nabízíme výtečné ragú," nadhazoval udičku, ale Desgrez mlčel a předstíral, že se s hostinským nezná. Zjizvený muž odmítl a z jeho netrpělivého gesta bylo patrné, že čeká, až se Corbasson vzdálí.

toto veru nebolo od Desgreza pekné ale Joffreyovi bolo jasné že aj tohto krčmára Desgrez pozná .....
veď mu sám prezradil že to bolo jeho obľúbené miestečko

PenelopaW píše:

Hostinský zamyšleně zamířil do kuchyně. Dnes se mu nečekaně zaplnila slepá místa v Desgrezově životě, o kterých policista nikdy nemluvil a Corbasson jako správný přítel nevyzvídal, i když ho sžírala zvědavost. Hospodský byl rád za to, kam se Desgrez za ty roky vypracoval a potajmu obdivoval jeho pevnou vůli a zásadovost. Dnes si však uvědomil, že celý příběh - tak jak to obvykle v lidských životech bývá - je komplikovanější, než kdy tušil. A rozhodl se, že víc už pro klid vlastní duše zjišťovat nebude.[/i]

No len nech si Corbasson nenamýšla že sa zo všetkého len tak ľahko dostane ...
bol by v tom čert ak sa hostinský nedožije ešte pár prekvapení ktoré sa odohrajú priamo pred jeho zrakom ...
veď život sám píše tie najšialenejšie príbehy a často je plný nečakaných zvratov a prekvapujúcich rozuzlení ....

moirra píše:

A potom samozrejme by som chcela vedieť čo robí Nicolas v Dome Kata Aubína:

Angelika se konečně znovu začala probouzet k životu. Jejího bývalého přítele z dětství, pasáčka Nicolase, ze kterého se stal jeden z obávaných vůdců pařížské spodiny, její apatie neuvěřitelně drásala. Víla z Poitou nad ním měla obrovskou moc a pod pohledem jejích zelených očí slábnul jako moucha. Však se mu taky za to na Dvoře zázraků posmívali a hlavně Polačka, jako zhrzená bývalá milenka, si neodpustila, aby pokaždé neutrousila nějakou pichlavou poznámku. O svém životě před pádem na dno Angelika nemluvila a Rošťák se jí nevyptával. Tolik by ji chtěl něčím potěšit! Aby byla jenom jeho, patřila mu doopravdy, ne jako lhostejné tělo, které snášelo jeho doteky a bez zájmu poslouchalo jeho nočním vyznání.

Jedné noci, když se vrátila z procházky s Kantorem, bývalým knězem a Rošťákovým sekretářem, se jí Nicolas opět hrubě a neuměle zmocnil. Upadla do neklidného spánku a začala mluvit ze spaní. Konečně jasná indicie, co by ji udělalo radost! Rošťák na nic nečekal, přikázal svým poddaným, aby spící krasavici hlídali, a spolu se skupinkou věrných vyrazil směrem k rybnému trhu. Když dorazili na malé náměstíčko a zabušili na příslušná vrata, chvíli se nic nedělo, než se zevnitř ozvaly kroky a otevřely dveře. Rozespalý obr se svíčkou v ruce, mistr Aubin, čekal, že pro něj poslali z Chateletu, aby dalšímu zatvrzelci rozvázal jazyk, ale místo biřiců se střetl s chladným pohledem Rošťákových očí. Neunikla mu ani společnost mordýřů za banditovými zády. O vteřinu později se cháska pohnula jako jeden muž, zatlačila Aubina zpátky do domu a zabouchla dveře.

Ve světnici Aubina obklopila celá ta pochybná, zapáchající a výhružně se tvářící společnost. Kat byl sice pořízek, ale s takovouhle přesilou by si sám neporadil. Nahoře navíc spala jeho žena i dcerky, takže nechtěl nic riskovat. Přesto byl rozhořčen takovýmhle vpádem do království, jehož byl výsostným právem. I v podsvětí platilo nepsané pravidlo, že kat je nedotknutelný. A i když stál na druhé straně než jeho "klientela", nikdo si neodvážil na něj nebo jeho rodinu vztáhnout ruku. Až do dnešního večera!

Rošťák prolomil napjaté mlčení jako první: "Přišel jsem ti nabídnout obchod!"

Aubin si odplivl: "S takovými jako jsi ty neobchoduji. Pokud jde o nějakého kamarádíčka, co sedí ve vězení, moje přímluva by beztak byla málo co platná!"

Nicolas se usmál: "Nejde o muže, ale o ženu! A jakou! Udělal jsem z ní svoji markýzu. Ale protože její srdce je stále chladné jako ostří tvojí sekery-" sebral ze stolu Aubinův nástroj a snažil se nedat najevo, že očekával podstatně nižší váhu, "chtěl bych dámu potěšit něčím, co je teď Tvoje. Neboj se, nebudeš tratit - platím zlatem!" s úlevou položil sekeru zpátky a na jeho pokyn Pivoňka hodil na stůl naditý měšec. Pak mordýři ustoupili stranou, aby Aubin mohl udělat krok ke stolu a měšec si potěžkat. Otevřel ho a letmým pohledem ověřil, že je opravdu plný zlata. Nedělal si iluze o jeho původu, ale pecunia non olet, měšec si nechal v dlani.

Po krátké debatě se vzdálil do horního patra, aby se odtud vrátil s předmětem, který od něj Nicolas chtivě převzal. Tabatěrka vykládaná perlami, do níž si upálený Joffrey de Peyrac ukládal doutníky, a která pro Markýzu andělů tolik znamenala, mu jistě zajistí vděčné objetí a pár něžných polibků!

PenelopaW píše:

Nicolas se usmál: "Nejde o muže, ale o ženu! A jakou! Udělal jsem z ní svoji markýzu. Ale protože její srdce je stále chladné jako ostří tvojí sekery-" sebral ze stolu Aubinův nástroj a snažil se nedat najevo, že očekával podstatně nižší váhu,

Penelopa ty tedy válíš .... a mňa poriadne pobavilo že svalnatému Nicolasovi očividne robilo problémy zdvihnúť
sekeru Kata Aubina ale keď sa človek lepšie prizrie tej fotografickej momentke ...

moirra píše:

Penelopa ty tedy válíš .... a mňa poriadne pobavilo že svalnatému Nicolasovi očividne robilo problémy zdvihnúť
sekeru Kata Aubina ale keď sa človek lepšie prizrie tej fotografickej momentke ...

Tohle je jediný vtipný moment, který zůstal z původního záměru sepsat to v lehčím tónu a humorně .

Taky by to mohl být Rošťák, který šel za Aubinem sjednat dohodu, aby na pranýři šetřil jeho lidi, a během návštěvy katova domu s pohádal s Polačkou. V afektu na ni vzal sekeru, zatímco ona po něm házela třeba nože . Chudák mistr Aubin se raději ukryl za manželku štupující ponožky a čekal, kdy (a jak) milenecká hádka skončí.

PenelopaW píše:

moirra píše:

A prečo vedú tieto ženské (kto to je prenechávam vašej fantázii) Joffreya na popravu.

Hmm, to by mohlo být z jeho svobodných let, kdy se mu vymkl z ruky nějaký trubadúrský večírek... Na "popravu" ho tam zjevně vede jen ta blondýna (mimochodem, ty černé rukavičky jsou hodně dekadentní!), ta druhá ženská je podle všeho služebná nebo komorná - která jen snivě vzdychá buď nad mužností Velkého kulhavce, a nebo při představě toho, co s ním bude její paní provádět... Docela by mne zajímalo, co si myslí ten šmírující kočí .

Taky by to ovšem nemusel být Joffrey, ale Ludvík! Jedná se o alegorický obraz, kdy je panovník zcela slepý k pokleskům a negativům své metresy paní de Montespan, která ho spoutala okovy lásky. Colbert, který je ztělesňován kočím, neboť králi pomáhá řídit Francii, se jen diví, a budoucí paní de Maintenon v pozadí vzdychá nad Ludvíkem (který ji nevidí - viz zavázané oči) a spřádá své tajné sny, že by mu jednou taky mohla patřit.

moirra píše:

tu máme dámy Filipa čudne vyparádeného:
Súrne potrebujeme vysvetlenie čo sa sním udialo

Filip, coby metrosexuál sledující trendy a nejnovější výstřelky, se rozhodl ukázat zase jednou ve Versailles, kdo je tu za největšího fešáka. Vybral si však poněkud zženštilého kadeřníka, který vypíchl jiné stránky Filipovy osobnosti, než jeho mužnou sílu a chlapskou krásu, takže nebohý pan de Plessis se namísto obdivu setkal s nevěřícnými pohledy. Ale nebyl by to Filip, kdyby nenasadil zpupný výraz a nepředstíral, že přesně takovéhleho efektu chtěl dosánout!

Teda děvčata, Vaše příspěvky jsou parádní! Píšete rychleji, než stačím číst . Omlouvám se za krátké komentáře, ale nestíhám Vám.
Penelopo - Desgrez je štamgast jako víno!
A když Mimi někoho dostane do spárů, je pro toho dotyčného vždy zaděláno na .

Dámy pridávam dve nové fotografie:

Chcela by som sa dozvedieť nasledovné:

1. čo pohľadáva Polačka s dvoma Lidožroutmi za stolom:




2. Ako je možné že Nicolas sa odrazu vynoril v Novom Svete z kríkov v takomto outfite:

LOL. Tak ten Nicolas mi vzal vítr z plachet a pozbyla jsem slov .

Nabízí se řešení, že galejník Rošťák nezemřel, ale protože má jako kočka devět životů, podařilo se mu přežít. A protože poctivá práce mu stále nevonila, nechal se najmout Mezzo Mortem. Ten si, jak víme, úplně nepotrpěl na dámskou společnost (eufemisticky řečeno ), takže své kapitány nutil nosit hodně výstřední oděvy, což zdůvodňoval tím, že ve Středomoří je teplo. Když se pak Nicolas doslechl, že zelenooká plavovláska se v Novém Světě cucala se Zlatou bradou, řekl si, proč by i on nezkusil znovu vykřesat jiskřičku vášně, vzal svého vysvaleného pobočníka a napnuli plachty směr Gouldsboro. A protože zapomněli doma lazebníka (a Nicolas byl líný řezat si vlasy nožem, jako jeho kamarád, i když holení mu nevadilo), narostla mu pěkná kštice á la Vinnetou. Ten tragický výraz na jeho tváři zračí finální pochopení, že Angelika nikdy nebude jeho, neboť ji spatřil ve společnosti Rescatora. ...a z toho má vítr i bývalý pařížský bandita. Jeho pobočník se však tváří nadějně, protože když viděl, že Colin Paturel udělal kariéru coby guvernér, rozhodl se zkusit taky trochu zašplhat na kariérním žebříčku a stát se třeba... guvernérovým písařem!

Teda Penelopa tvoja fantázia je bezhraničná

moirra píše:

Teda Penelopa tvoja fantázia je bezhraničná

Spíše bych někdy řekla "až příliš bujná" či dokonce "chorá", ale děkuji . Ostatně, však to sama znáš z mých bláznivých angelikologických snů .

Jinak ten první obrázek je jasný - Polačka v Chateletu. Taková prequel fotka k Terezině vyprávění o kradených korálích a panu Bourjusovi .

PenelopaW píše:

Jinak ten první obrázek je jasný - Polačka v Chateletu. Taková prequel fotka k Terezině vyprávění o kradených korálích a panu Bourjusovi .

Tja ale to nevysvetľuje prečo je na obrázku dva krát Lidožrout, ktorý može byť ako originál iba jeden.

žeby mal nejakého brata - dvojičku ktorý prišiel na návštevu - a skôr by to boli nejaké hrátky z reťazami a korálkami -
ako pokračovanie tvojho sequelu kde Lidožrout požičal Polačke v lese na predohru svoje Pištole?

moirra píše:

Tja ale to nevysvetľuje prečo je na obrázku dva krát Lidožrout, ktorý može byť ako originál iba jeden.

žeby mal nejakého brata - dvojičku ktorý prišiel na návštevu - a skôr by to boli nejaké hrátky z reťazami a korálkami -
ako pokračovanie tvojho sequelu kde Lidožrout požičal Polačke v lese na predohru svoje Pištole?

A není to zrcadlo? I Lidožrout se před odchodem ze služebního bytu potřebuje ujistit, že má kabátec bez skvrn od skořicového vína?

Pokud by šlo o hrátky s řetězi, tipovala bych, že by v nich nakonec skončil právě velitel stráží .

PenelopaW píše:

A není to zrcadlo? I Lidožrout se před odchodem ze služebního bytu potřebuje ujistit, že má kabátec bez skvrn od skořicového vína?
Pokud by šlo o hrátky s řetězi, tipovala bych, že by v nich nakonec skončil právě velitel stráží .

ne ..ne ... žiadne zrkadlo - všimni si rozdiely - okrem iného nerovnako zababrané podbradníky ... inak prižmúrené oči ...

čo si nikdy nehrala v časopisoch "nájdite 10 chýb na obrázku v pravo ? "

čo ma privádza na myšlienku že Lidožrút a jeho brat dvojička sa naschvál "pomiešali" a na konci hrátiek z reťazami,
pištolami atď. mala Polačka za mešec zlata uhádnuť ktorý z nich je ten skutočný kapitán Väznice ....

Terezo, sepiš to prosím! Chci vědět, zda uhodla či nikoli .

PenelopaW píše:

Terezo, sepiš to prosím! Chci vědět, zda uhodla či nikoli .

Jestli dovolíte, mám jiný příběh.

Nový svět, podzim 1676
Přeživší Nikolas se sice snad tisíckrát provinil proti jediným dvěma přikázáním, která znal - nezabiješ, nepokradeš - ale vědomí, že spáchal tento smrtelný hřích na ženě, kterou miloval, činilo jeho život nesnesitelným. Prsten, který stáhl spící Angelice z prstu, ho patnáct let pálil jako čert. A to doslova a do písmene. Ukrýval ho důmyslně tam, kde by to od slavného Rošťáka nikdo nečekal. Díky této skrýši ho vzpomínka na Angeliku provázela na každém kroku. A uznejte, že po tak dlouhé době toho měl tak akorát dost.

Rozhodl se svého břemene konečně zbavit. S pokorou vyhledal Desgreze, který ho nasměroval přes oceán. A zajásal, když se od slavného policajta dozvěděl, že Angeliku odvezl de Peyrac. Co Nicolas pamatoval, byl hrabě pěkný chcípák a Angelika měla pro muskulaturu vůdce nejobávanější pařížské bandy vždycky slabost. Byl by vážně velký hlupák, kdyby se nepokusil znovu o štěstí .

U Gouldsbora ho dobří hugenoti nasměrovali do vnitrozemí. Cestu ke Katarunku našel lehce, neboť výprava tolika lidí za sebou zanechala docela slušnou dálnici napříč pralesem. Jaké bylo jeho překvapení, když se u zničené pevnosti setkal s Piksaretem, který právě uzavřel třicátý den truchlení nad mrtvými indiánskými náčelníky. A pohled na otužilého, spoře oděného a urostlého rudocha přivedl Nicolase okamžitě k úžasnému nápadu. Byl sice podzim, ale pokud se Angelice ukáže v celé své kráse, není Boha, aby toho mrzáka okamžitě neopustila. A když jí ještě navleče na prst její prstýnek……celý se zachvěl nad tou představou.

Piksaret ani na chvíli nezaváhal, když ho ten muž požádal o nějaké kousky oblečení z pohřebních darů zesnulých náčelníků. Rád mu vyhověl a dokonce se mu nabídl , že ho dovede až do Wapassu. Ten bílý cvok se totiž pořád vyptává na křehkou ženu pohybující se ve společnosti kulhavého hubeňoura, co stále zpívá. A protože byl Piksaret od přírody veselá kopa, došlo mu, že tohle setkání bledých tváří si nemůže nechat ujít.

Za pár dní už stáli v dohledu Wapassu a sledovali ženu, která pobíhala před malou pevnůstkou.
A nebyli jediní .

…..Joffrey de Peyrac ji pozoroval. Viděl, jak se otáčí kolem udírny úplně jako profesionál.
Viděl, jak kuchá daňky a jeleny, vyvrhuje je, seká kosti, odhazuje nepotřebné vnitřnosti, nosí kotle na oheň, a to všechno zázračně šikovnýma malýma jemnýma ručkama, energicky jako čeledín. Se směsí údivu a úcty zjišťoval, jak je silná a hbitá, jak umí tisíce věcí, s nimiž se během jejich přepychového a luxusního života v Toulouse nemohla setkat.
A dokonce občas pocítil bolestivé bodnutí při vzpomínce na roky její nepřítomnosti. A užuž
se jí vrhal na pomoc a chtěl jí vytrhnout nůž, řeznický sekáček, kterým tak mistrně zacházela….

Nicolas stál jako opařený, žmoulal v dlani prstýnek a pozoroval nejen Angeliku, ale hlavně ten nůž a ten sekáček. Přejel mu mráz po zádech, a připustil, že to nebylo to jen tou příšernou zimou.
„Co teď?“ zeptal se Piksaret.
„Kde je tady nějaká hospoda?“ zavrčel otráveně Nicolas.
„Kousek za rohem,“ odpověděl Piksaret.
„ Zvu Tě,“ houkl Nicolas.
„Máš za co?“ zeptal se nedůvěřivě indián.
Nicolas se usmál, vyhodil do vzduchu prstýnek, chytil ho obratně do dlaně a řekl : „Tak o tom nepochybuj.“

Tak pri tomto som tak zrevala od smiechu že neviem či som susedom hore nadomňou nepobudila deti:

Ten bílý cvok se totiž pořád vyptává na křehkou ženu pohybující se ve společnosti kulhavého hubeňoura,
co stále zpívá. A protože byl Piksaret od přírody veselá kopa, došlo mu, že tohle setkání bledých tváří si nemůže nechat ujít.




Napadlo ma že vo filme Nicolas Peyraca videl ešte skôr ako Angelika. Ale v knihe ho nikdy nevidel, alebo?
No čo my vieme...možno sa bol zlomyseľne pozrieť na jeho popravu ....

ale Tereza! Toto predsa ešte nemôže byť koniec príbehu ... spolieham na Piskareta že si to ešte bude chcieť užiť a Nicolasa ešte navedie na nejakú tu akciu

PS: Nebol Piskaret uhlavny nepriateľ Outtakeho a jeho ľudí? To Nicolas dobre nepochopil ... a Piksaret dostal aj teba Tereza! on tam totižto nevyplakával
ale skôr oslavoval ... a daroval mu oblečenie cudzích náčleníkov ... to ešte bude poprask keď Uttakeho ľudia zbadajú Nicolasa oblečeného do tých vecí ....

http://angelique.cz/postavy.php?postava=999

moirra píše:

PS: Nebol Piskaret uhlavny nepriateľ Outtakeho a jeho ľudí? To Nicolas dobre nepochopil ... a Piksaret dostal aj teba Tereza! on tam totižto nevyplakával

Mé neotřesitelné znalosti indiánských zvyků, které jsem načerpala z knih Karla Maye mě vedly k závěru, že truchlili všichni výzmaní rudí muži, protože bez rozdílu kmenové příslušnosti uctívali statečné skutky i svých nepřátel a s úctou je vyprovodili do věčných lovišť. V době takové tragické události byla obvykle zakopána i jakákoliv válečná sekyra

moirra píše:

Napadlo ma že vo filme Nicolas Peyraca videl ešte skôr ako Angelika. Ale v knihe ho nikdy nevidel, alebo?
No čo my vieme...možno sa bol zlomyseľne pozrieť na jeho popravu ....

To napadlo i mě, myslím, že si Nocolas nenechal takovou událost ujít a viděl zuboženého Joffreye, kterého vedli k hranici. Nehledě na to, že při takovém množství lidí na jednom místě měly bandy zlodějů žně.

moirra píše:

ale Tereza! Toto predsa ešte nemôže byť koniec príbehu ... spolieham na Piskareta že si to ešte bude chcieť užiť a Nicolasa ešte navedie na nejakú tu akciu

Musím Tě zklamat, ale v mé mysli je konec - byl to jen příběh Angeličina prstýnku. Další pokračování Ti přenechávám, protože konspirační teorie jsou Tvá parketa.

Tereza píše:

moirra píše:

PS: Nebol Piskaret uhlavny nepriateľ Outtakeho a jeho ľudí? To Nicolas dobre nepochopil ... a Piksaret dostal aj teba Tereza! on tam totižto nevyplakával

Mé neotřesitelné znalosti indiánských zvyků, které jsem načerpala z knih Karla Maye mě vedly k závěru, že truchlili všichni výzmaní rudí muži, protože bez rozdílu kmenové příslušnosti uctívali statečné skutky i svých nepřátel a s úctou je vyprovodili do věčných lovišť. V době takové tragické události byla obvykle zakopána i jakákoliv válečná sekyra

Taky jsem si včera říkala, jestli nepotkal spíše Uttakého... Ale ten by mu zřejmě neposkytl ani doprovod, ani oblečení, ale spíše by Nicolase připravil o skalp .
Spíše bych se klonila k názoru Moirry, že Piksaret šel do Katarunku slavit a ještě mrtvoly obral a půjčoval z cizího - což příběhu dodává další šťávu navíc .

Tereza píše:

„Kde je tady nějaká hospoda?“ zavrčel otráveně Nicolas.
„Kousek za rohem,“ odpověděl Piksaret.

To mne dovedlo k úvaze, co Piksaret v kolonizované a doposud málo osídlené Severní Americe považuje za "za rohem" a kam se ti dva spolu ještě vlekli .

Jako epizodní příběh to bylo parádní (už jen ta úvodní zmínka o pálícím prstýnku - fuj ) a taky bych si říkala o pokráčko . Takové fiktivní příběhy Nicolase v Novém Světě, kdy by narážel na naše hrdiny, křížil jim cestu, aniž by o něm věděli, a společně s Piksaretem po boku vše glosoval .

Terezo, také jsem se skvěle pobavila.
Penelopo,fiktivní příběhy Nicolase v Novém světě je dobrý nápad. Nepustíš se do toho ?

moirra píše:

Chcela by som sa dozvedieť nasledovné:

1. čo pohľadáva Polačka s dvoma Lidožroutmi za stolom:

Tak mě včera napadla taková blbost (když bylo toho Valentýna), že by ta fotka mohla být o tom, jak Polačka splácí své dluhy. A že své slovo plní, o tom nemám žádné pochyby. Napsala jsem tedy první část, která je vzhledem k fotografii naprosto zjevná. To, se dělo dál a není už z fotky zřejmé, dopíšu brzy(teda doufám).


Zlodějská čest.
část první

V hostinci U Odvážného kohouta, v rohu místnosti u stolu osvětleného největším svícnem, který tu byl k mání, seděli majitel hostince Jakub Bourjus a jeho nejlepší přítel Jakub Deneview, pekař odnaproti. Alespoň jednou v týdnu udělal Jakub Deneview pár kroků a zašel si na pohárek vína ke svému dlouholetému příteli. Chvíli poseděli, dali si jednu či dvě sklenky, probrali klepy z ulice a nenápadně pokukovali po děvčatech.
A když se hospoda vyprázdnila, otevřeli si láhev a snili.

„Ta zrzka, co přišla s tím holobrádkem, ta by ale stála za hřích!“
„Viděl jsi, jak dnes celá hospoda hleděla do výstřihu té černovlásky? Větší prsa jsem snad nikdy neviděl! Dovedeš si představit, kdyby si tě osedlala a ty by jsi zabořil hlavu do těch naducaných polštářů?“
„Všiml sis, jak se ty dvě plavovlásky měly k tomu cizinci? Taky bych si dal říct!“

Své fantazie spolu rozvíjeli většinou zcela nerušeně. Jejich manželky totiž obvykle v tu samou dobu seděly naproti v pekařství. A těmto tichým a pracovitým mužům bylo naprosto jasné, že ve voňavém krámku nad čerstvě upečenými koláčky jejich chotě právě vzdychají za nějakým panem Dokonalým. A je nutné poznamenat, že jim to vůbec, ale vůbec nevadilo.

Ti dva neměli žádné tušení, že se tento večer zaběhnutým zvyklostem zcela vymkne.

„To všechno je svatosvatá pravda,“ dušoval se Jakub Bourjus, který právě dovyprávěl, co se mu přihodilo během dnešní služby v Chateletu.
„Kdybych Tě neznal, řekl bych Ti, že kecáš,“ pokyvoval hlavou Jakub Deneview.
„Proč bych si to vymýšlel?“ čertil se hostinský.
„No dobře, dobře,“ uklidňoval ho pekař. „ Ale stejně nechápu, co tě to popadlo. Riskovat život kvůli zlodějce! Tvoje žena vždycky láteří, že jsi starý pitomec, ale dnes poprvé s ní musím souhlasit. Taková nerozvážnost!“ brblal.
„Asi máš pravdu,“ vzdychl Bourjus. Vzápětí ale pohodil rameny. „Ale hezká byla, to se musí uznat. Třeba ji ještě někdy potkám,“ dodal.
Jeho přítel jen máchl rukou : „Nebuď blázen, vždyť to byla coura. Kdo ví, kde je jí konec.“ Přiložil pohár ke rtů, sáhl po stehýnku z pečeného kuřete, kterým si přilepšili své dnešní snění a v ten okamžik úlekem nadskočil, neboť se naprosto nečekaně a s velkým rachotem otevřely dveře.
„Neumíš číst? Na ceduli je napsáno ZAVŘENO!“ zařval Jakub Bourjus do tmy.
Ta tvoje cedule je mi ukradená,“ odpověděl ženský hlas a dovnitř se jako velká voda nahrnula pohledná tmavovláska . „Tak jsem tady. Jak jsem slíbila,“ řekla rázně.
Přistoupila ke stolu a položila na něj proutěný košík.

Oba muži zírali s otevřenou pusou.
„Nemám moc času. Kdyby se Rošťák dozvěděl, že jsem tady byla , udělal by ti tady z toho kůlničku na dříví,“ sypala ze sebe. „Kdepak je panímáma?“ zeptala se.
„U nás. S tou mojí,“ hlesl zastřeným hlasem Jakub Deneview, kterému při pohledu na nádherná ňadra a korále právě došlo, s kým má tu čest.
Polačka se malinko zamračila, podívala se nejdříve na hostinského, pak namířila prst na pekaře a zeptala se : „ A to je kdo?“
Bourjus, který už okusil její břitkou rétoriku a věděl, že tuto ženu není radno nechat čekat na odpověď, ze sebe rychle vysoukal : „Jakub Deneview, můj nejlepší přítel.“
„A jak se vlastně jmenuješ Ty?“ houkla na něj Polačka.
„Jakub Bourjus.“
Polačka si stoupla před muže, dala si ruce v bok a znovu vystřelila ukazovák na pekaře. „Co teď s ním?“
A z Deneviewa, který byl ještě stále celý pryč z přítelova dobrodružství ve věznici, nesměle vypadlo : „Mohl bych si také sáhnout?“
Polačka šlehla po hostinském rozzlobeným pohledem a zasyčela : „Tohle jsme si nedomluvili.“

Někdy v životě nastane chvíle, kdy jsme ochotni neuvěřitelným gestem až na hranici sebeobětování zpečetit sílu našeho přátelství. A pro Jakuba Bourjuse tento okamžik právě nastal. „Ať si sáhne místo mě,“ navrhl úzkostným hlasem.

Jeho ochota vzdát se vlastního potěšení pro přítele tmavovlásku nesmírně dojala. Chvíli si oba muže zamyšleně prohlížela a pak ji v očích bleskla pobavená jiskřička. Naštvaný výraz roztál do lehkého úsměvu a svůdně špitla : „Takže jsou tady dva Jakoubkové….“
Udělala pár kroků ke krbu, z jeho římsy vzala ubrousky, vrátila se ke stolu, prohrabala košík a vytáhla kastrůlek a lžíci. Když uviděla vyjevené tváře obou mužů , obrátila se k hostinskému a jen tak jako by mimochodem mile prohodila : „Nevěděla jsem, co máš rád.“ Mrkla na něj a s úsměvem nadzvedla poklici. Místnost zaplavila lahodná vůně .
„Telecí s lanýžovou omáčkou!“ zvolal hostinský. „Kde jsi to vzala?“
Místo odpovědi se mladá žena jen ušklíbla, nebezpečně zúžila oči a znovu sáhla do košíku. Velmi pomalu začala vytahovat železná pouta na dlouhém řetízku. Najednou s nimi práskla o dubovou desku a rozkázala : „Ty nastav levou, a ty pravou ruku!“

Dva přátelé zalapali po dechu. V ústech jim vyschlo, na čele se objevily drobné perličky potu a s vidinou zážitku, o kterém až do tohoto dne ve svých představách jen snili, ihned splnili pokyn.

.Polačka se přes stůl předklonila tak hluboce, až jí prsa málem vypadla z živůtku. Rychlými pohyby rukou uzamkla mužům pouta okolo zápěstí a uvázala jim ubrousky okolo krku. Obešla stůl, uvelebila se mezi ně a zavelela: „Zavřít oči a odteď už ani slov!“ Muži zrudli vzrušením a okamžitě uposlechli. „Nešvindluj!“ houkla ještě na Deneviewa a teprve pak spokojeně řekla : „Tak, a teď si Vás hezky nakrmím.“

Tereza píše:

Jeho ochota vzdát se vlastního potěšení pro přítele tmavovlásku nesmírně dojala.

Však my všechny už dávno víme, že Polačka má dobré srdce!

Paráda, těším se na pokračko! A doufám, i když jsem sama zastánkyní jha manželství, že se paní Bourjusová nevrátí dřív .

PenelopaW píše:

A doufám, i když jsem sama zastánkyní jha manželství, že se paní Bourjusová nevrátí dřív .

To bych těm dvěma neudělala .

Ha-ha ! toto je premňa oneskorený darček k Valentínovi

ak ta Polačka aspoň trochu vyzerala ako Claudia Cardinale -
tak tí dvaja museli byť v siedmom nebi

a toto je božie:

Citovat:

Své fantazie spolu rozvíjeli většinou zcela nerušeně. Jejich manželky totiž obvykle v tu samou dobu seděly naproti v pekařství. A těmto tichým a pracovitým mužům bylo naprosto jasné, že ve voňavém krámku nad čerstvě upečenými koláčky jejich chotě právě vzdychají za nějakým panem Dokonalým. A je nutné poznamenat, že jim to vůbec, ale vůbec nevadilo.

už sa teším na pokračovanie

Zlodějská čest.
Druhá část

Jakub Bourjus a Jakub Deneview se propadli do tmy.
Na dráždivé doteky Polaččiných prstů, kterými lehce přejížděla přes jejich rty, odpovídali otevíráním úst pro pokrm lásky a poslušně zakláněli hlavy pro hlty vína, které jim k tomu nabízela.
„Stačí,“ ozval se po chvíli tmavovlásčin hlas. „A tohle už dáme pryč,“ řekla a ubrousky a také jejich klobouky letěly do kouta. „Otevřete oči,“ poručila.
Oba přátelé okamžitě poslechli.
„Tak se mi líbíte,“ usmála se Polačka a zatáhla za levou část řetězu, na jehož konci byl připoután Jakub Bourjus. Vytočila se k němu, vypnula hruď a vybídla ho : „Posledně ti to tak hezky šlo, tak si to zopakuj, cukroušku. Najdi klíček od želízek.“

Hostinskému ztěžka poskočil ohryzek, ale nezaváhal. Jeho volná ruka povolila živůtek a začal pomalu šmátrat z jedné strany na druhou. Dal si záležet, aby důkladně prozkoumal každé místečko pod hlubokým výstřihem. Nakonec neomylně zamířil doprostřed a z mezery mezi ňadry vytáhl malý klíč, který tam během pojídání mladá žena ukryla.
„Teď ho zase pěkně schovej pro našeho druhého Jakoubka,“ zašvitořila a znovu mu nastavila svá prsa.
Jakub Deneview, který byl v té chvíli už stejně vzrušený jako jeho přítel, si z něj vzal příklad a i on byl při pátrání po malém kousku kovu stejně důsledný.
„Ty jsi ale šikulka,“ pochválila ho Polačka, když byl klíček opět venku. Ihned ho ale vložila pro změnu do úst, řetězem si znovu přitáhla hostinského, našpulila rty a provokativně se zeptala : „Kde je?“

Jakubu Bourjusovi začala po skráni stékat kapka potu. Nevěděl, jestli tuhle zkoušku se ctí zvládne, neboť již řádku let po něm paní Bourjusová takové služby nepožadovala. Ale obavy na sobě nedal znát a ponořil se do splnění úkolu. Objevil sice klíček velmi brzy, ale rychle z místa nálezu utekl a zkoumal jiné oblasti. Když byla Polačka přesvědčená, že fixluje přes míru, škubla řetězem. Hostinskému pak už trvalo jen malý okamžik a vrátil jí klíček, který vítězoslavně vytáhl ze své pusy.
Polačka si přitáhla pekaře a zopakovala hru na schovávanou. „Teď Ty,“ řekla mu sladce. A ani Jakub Deneview, který na tom byl co se líbání týče na chlup stejně jako jeho přítel, se nechtěl nechat zahanbit. I když to i jemu trvalo poněkud déle, nakonec i on otevřel ústa, pochlubil se klíčkem na svém jazyku a pak ho položil na stůl.

V hostinci zavládlo hrobové ticho, že by v tu chvíli bylo možné uslyšet spadnout i špendlík na podlahu. Oba muži bez hnutí napjatě čekali, jestli náhodou nepřijde ještě nějaké překvapení.
A tajně doufali v zázrak.

Kdyby ovšem znali Polačku, mohli si svá muka ušetřit. Mladá žena moc dobře věděla, jaká je hodnota gesta, ke kterému se Jakub Bourjus v Chateletu odvážil. A protože nikdy nezůstávala nikomu nic dlužna, vyhrnula si sukni, odtáhla mírně kolena od sebe a důrazně řekla : „Teď si ale může sáhnout už jen jeden z Vás.“

Tentokrát to byl Jakub Deneview, kdo projevil svůj charakter. Nezaváhal a tohoto privilegia se vzdal. A i když se mu lámal hlas, obrátil se k příteli a odhodlaně pronesl : „To Ty jsi této dámě zachránil krk.“
„Správně,“ souhlasila Polačka a svá kolena oddálila pro hostinského ještě o kousek víc.

Jakubovi Bourjusovi se zatmělo před očima. Neskutečně se mu třásla ruka, když s ní klouzal vzhůru po ženském stehně.
A právě v té chvíli se otěží opět ujala Polačka. U Odvážného kohouta se už zdržela déle, než měla původně v úmyslu a tlačil ji čas. Za nic na světě by totiž těmto dobrým mužům nepřála zážitek, když by se nedej Bože museli seznámit s Rošťákem. A tak v momentě, kdy prsty Jakuba Bourjuse doputovaly tam, kam doputovat měly, upustila řetěz a její ruce hbitě vklouzly do kalhot obou nerozlučných přátel. Pak už jí jen stačilo provést pár zkušených pohybů pevně sevřenou dlaní. Muži zachrčeli, zvrátili oči v sloup a instinktivně se chytili desky stolu, aby se z lavice nesesunuli až na zem.
Bylo hotovo.

Polačka nekompromisně sklapla kolena a vyhnala hostinského zpod své sukně. Upravila se a vstala od bezvládné dvojice. Obešla stůl a postavila se zpříma před ně.
„ Jakube Bourjusi, teď jsme si kvit,“ řekla vážným hlasem. „A jestli se my dva náhodou někdy někde potkáme, tak pokud nejsi padlý na hlavu a pokud je Ti život milý, tak se ke mně nebudeš znát.“
Poodešla k polici s vínem, vzala jednu láhev, zalovila v kapse, vytáhla pár stříbrných a položila je na prázdné místo po láhvi. Vrátila se ke stolu, láhev otevřela a vhodila do ní klíček, který okamžitě klesl až na dno. „To jde na účet toho kreténa mnicha,“ uchichtla se. Vzala košík a s úsměvem na rtech se rozloučila: „Přeju Vám hezký zbytek večera, pánové.“
Otočila se a téměř neslyšně odešla.

Ještě dlouho poté bylo v hospodě absolutní ticho.
Jako první prolomil mlčení Jakub Deneview. „Co myslíš, co všechno ještě měla v tom košíku?“ zeptal se tiše svého přítele.
A Jakub Bourjus mu v předtuše nekonečného snění odpověděl : „Úplně všechno.“

Děkuji, Terezo, za výborné pokračování!

Nejvíce mne pobavilo toto:

Tereza píše:

Jakub Deneview, který byl v té chvíli už stejně vzrušený jako jeho přítel, si z něj vzal příklad a i on byl při pátrání po malém kousku kovu stejně důsledný.

A nejlepší byl podle mého závěr :

Tereza píše:

A Jakub Bourjus mu v předtuše nekonečného snění odpověděl : „Úplně všechno.“

Polačka projevila velkou odvahu i vděk, osobně bych čekala, že pány jen nechá sáhnout, a ona jim připravila - troufám si říct - nejerotičtější zážitek jejich života! Vsadím se, že jejich počestné manželky v rámci svého snění nedošly ani k použití pout, natož k hledání klíčku .

... Docela by mne zajímalo, jestli oba Jakubové, kterým Polačka načechrala ega a probudila jejich dlouho spící mužnost a vášnivý elán, následně "nastartovaní" vyžadovali i něco od manželek, které pak "při kávě" rozebíraly: "Představ si, ten můj mě tuhle tak překvapil! Kdo by to byl řekl, že v něm je ještě pořád něco takového! Já se ti do něj znovu zamilovala!"

PenelopaW píše:

... Docela by mne zajímalo, jestli oba Jakubové, kterým Polačka načechrala ega a probudila jejich dlouho spící mužnost a vášnivý elán, následně "nastartovaní" vyžadovali i něco od manželek, které pak "při kávě" rozebíraly: "Představ si, ten můj mě tuhle tak překvapil! Kdo by to byl řekl, že v něm je ještě pořád něco takového! Já se ti do něj znovu zamilovala!"

Vážně nevím, jak s touto zkušeností pánové naloží. Z pohledu Lidožroutů to ale vidím trošku jinak a mám o paní Bourjusovou a paní Deneviewovou tak trochu obavy. Zážitek obou pánů je dvousečná zbraň. Ne že bych jim to nepřála, ale jestli po tomto večeru pánové skutečně požadovali, aby se chotě rozpomněly na mládí a i ony se po jisté době chopily iniciativy, mohlo by to narušit jejich snění o panu Dokonalém.

Tereza píše:

Zážitek obou pánů je dvousečná zbraň. Ne že bych jim to nepřála, ale jestli po tomto večeru pánové skutečně požadovali, aby se chotě rozpomněly na mládí a i ony se po jisté době chopily iniciativy, mohlo by to narušit jejich snění o panu Dokonalém.

HA HA presne tak Tereza

rozkošne šílené Polačkovské pokračko

Tereza píše:

Vážně nevím, jak s touto zkušeností pánové naloží. Z pohledu Lidožroutů to ale vidím trošku jinak a mám o paní Bourjusovou a paní Deneviewovou tak trochu obavy. Zážitek obou pánů je dvousečná zbraň. Ne že bych jim to nepřála, ale jestli po tomto večeru pánové skutečně požadovali, aby se chotě rozpomněly na mládí a i ony se po jisté době chopily iniciativy, mohlo by to narušit jejich snění o panu Dokonalém.

Haha, ještě mne napadlo bezprostřední pokračování. Paní Deneviewová si ráno stěžovala kamarádce, že ten její přišel domů, páchl vínem, sápal se na ni a žvanil něco o "okovech lásky". Paní Bourjusová jen zbystřila, protože její Jakub mlel něco podobného. A ještě dlouho přemýšlela nad tím, co ti dva flamendři spolu diskutovali.

PenelopaW píše:

Tereza píše:

Haha, ještě mne napadlo bezprostřední pokračování. Paní Deneviewová si ráno stěžovala kamarádce, že ten její přišel domů, páchl vínem, sápal se na ni a žvanil něco o "okovech lásky". Paní Bourjusová jen zbystřila, protože její Jakub mlel něco podobného. A ještě dlouho přemýšlela nad tím, co ti dva flamendři spolu diskutovali.

V tom případě dopadly dámy ještě dobře, protože pokud pánové žvanili jen o těch okovech lásky, znamená to, že pouze stihli rozebírat jejich čerstvý zážitek a nestihli domýšlet, co všechno bylo v tom košíku

Terezo, tak to bylo moc pěkné vyprávění o Polačce a dvou Jakoubcích. Dobře jsem se bavila.

Keďže sem sa dožili doslova úžasných príbehov, z ktorých niektoré su ako vystrihnuté z kanónu
pridávam ďalšie inšpiračné fotečky na okomentovanie:

Co tu vyvádza Desgrez s Lorňonom? že by ho stratila Katarína keď mu ubzikla pred nosom
s toho kláštora? Alebo je v tom nejaký celkom iný príbeh?




A o čo asi ide pri tejto manželskej hádke v koči?

moirra píše:

A o čo asi ide pri tejto manželskej hádke v koči?

Ale to přeci není žádná manželská hádka . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže .

PenelopaW píše:

Ale to přeci není žádná manželská hádka . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže .

HA-HA tak to ma nenapadlo - tak tú konverzáciu by som si vskutku chcela prečítať

PenelopaW píše:

moirra píše:

A o čo asi ide pri tejto manželskej hádke v koči?

Ale to přeci není žádná manželská hádka . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže .

Ta dáma vypadá velmi nevinně. Jak se Desgrez vlastně dostal k Brinvilliersce? Bylo to z její strany vzplanutí k převlečenému Desgrezovi hned na první ťuk? Co když Desgrez nejdřív sbalil nějakou naivku z kláštera, aby v Travičce vzbudil nejdříve žárlivost?

Tereza píše:

Ta dáma vypadá velmi nevinně. Jak se Desgrez vlastně dostal k Brinvilliersce? Bylo to z její strany vzplanutí k převlečenému Desgrezovi hned na první ťuk? Co když Desgrez nejdřív sbalil nějakou naivku z kláštera, aby v Travičce vzbudil nejdříve žárlivost?

Tak ona markýza údajně vypadala, že neumí do pěti napočítat a chlapi na to hrozně letěli . Obávám se, že na balení nevinných jeptišek nebylo mnoho času - když jsme koukali na data, kdy Desgrez do Liege dorazil (nějaký čas mu muselo zabrat jednání s městskou radou), a kdy došlo k zatčení, i ty jejich údajné námluvy mi přijdou hodně krátké . Takže tipuji, že Brinvilliers byla hodně vyprahlá, že na to šli tak hopem . Nicméně myšlenka, že by tam Desgrez zlomil srdéčko vícero dívkám, je vtipná a nenapadla by mne . Připočtěme k tomu Moiřinu fikci o tom, jak Brinvillliersku sledoval přes zídku a je nám jasné, jak uhasil žár, který v něm zažehla - s kriminálnicí se jen tak vyspat nemohl, natož s travičkou, čert ví, co by mu hodila do pití .

Pokud by šlo o hádku manželskou, jak Moirra původně navrhovala, napadl mne jen fragment dialogu:
"Poprvé jedeme navštívit mého bratra a ty se oblečeš jako hastroš! Vůbec bych se nedivila, kdyby se bratr rozčílil a chtěl tě za to otrávit!"

Nu a máme motiv, proč se pan Hugot pokoušel Desgreze začarovat a praktikoval na něm woo-doo .

Jinak už mám něco rozepsané k Desgrezovi a Brinvilliers v kočáře - chtěla jsem to koncipovat na humornou notu, ale nějak mi to sklouzlo k vážnějším tónům. Desgrez prostě s markýzou žertovat nechce, i když ta ho provokuje, jak se dá .

Tak já se přikláním k té manželské hádce. Pořád se pokouším napsat tu fikci, jak se Desgrez oženil, ale nějak mi to nejde. Tak si představuji, že je už několik let ženatý s Marie_Claire. Ona na něho žárlí. Tajně ho sledovala až do Luttychu. Viděla ho, jak lezl na zídku a dlouho koukal do kláštera. Po zatčení Brinvillierky na něho čekala v jeho kočáře. Chce, aby jí řekl, co viděl v klášterní zahradě. Desgrez ji to odmítá prozradit. Ona ho samozřejmě podezírá z nevěry.

mimi píše:

Tak já se přikláním k té manželské hádce. Pořád se pokouším napsat tu fikci, jak se Desgrez oženil, ale nějak mi to nejde. Tak si představuji, že je už několik let ženatý s Marie_Claire. Ona na něho žárlí. Tajně ho sledovala až do Luttychu. Viděla ho, jak lezl na zídku a dlouho koukal do kláštera. Po zatčení Brinvillierky na něho čekala v jeho kočáře. Chce, aby jí řekl, co viděl v klášterní zahradě. Desgrez ji to odmítá prozradit. Ona ho samozřejmě podezírá z nevěry.

Sepiš! ;-)

moirra píše:

PenelopaW píše:

Ale to přeci není žádná manželská hádka . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže .

HA-HA tak to ma nenapadlo - tak tú konverzáciu by som si vskutku chcela prečítať

Desgrez a Brinvilliers - verze 1

Zítra dorazí do hlavního města. Důstojník pařížské jízdní policie Desgrez byl docela rád, že se konečně zbaví svého břemene. Prvotní euforie z toho, že konečně polapil vražedkyni, vystřídala únava z neustálé bdělosti, kterou střežení markýzy de Brinvilliers vyžadovalo.

Brinvillliers před paží zákona prchla do Liege a skryla se v klášteře. Leč pařížská policie měla dlouhé prsty a když Desgrez šel po stopě zločinu, nevzdával se tak snadno. Podobně jako kdysi jeho pes Sorbonne skončil až v okamžiku, kdy držel lumpa pod krkem. Díky lsti se mu podařilo travičku zatknout, a aniž by zbytečně ztrácel čas, vyrazili do Paříže. Markýza věděla, že ji nečeká nic dobrého. Netušila sice, co vše se policii podařilo zjistit, ale z dopisů od přátel věděla, že Sainte-Croixův sluha Le Chausseé byl podroben útrpnému právu a že nemlčel. Několikrát se neúspěšně cestou pokusila o útěk. Opakovaně se snažila uplatit Desgrezovy muže penězi - a ve sžíravých obavách před trestem, který na ni doma čekal, klesla tak hluboko, že dokonce i vlastním tělem. Ještěže doprovod kočáru tvořili spolehliví muži - však je taky před cestou do Liege vybíral Desgrez sám.

Když byly její pokusy o útěk zmařeny, zkoušela spáchat sebevraždu, a dokonce se snažila zabít i svého věznitele. Všechny tyto momenty Desgreze nutily být neustále ve střehu, v noci spát s jedním okem otevřeným, a neustále si hlídat záda. I jeho muži už byli mírně paranoidní a žádný z nich by se nenapil ze stejného poháru, ze kterého v hostincích, kde stavěli na noc, pila Brinvilliersová. S každou mílí, kterou vytrvale klusající koně ukusovali ze vzdálenosti chybějící k Paříži, klesala markýza stále více na duchu. A tak, když si k ní Desgrez přisedl do kočáru, poprvé za mnoho dní měla potřebu mluvit. Jedno s kým, třeba i s tím bezskrupulózním mizerou, který ji tak ponižujícím způsobem polapil.

Desgreze napadlo, že by markýza mohla být po předběžném výslechu v Rocroi hovornější, a protože už nutně potřeboval ulevit svému pozadí, otlačenému ze sedla koně, přisedl si k ní do kočáru. Po zmařených sebevražedných pokusech byla de Brinvilliers zbavena veškerých broží, prstenů i jiných šperků, které by mohla spolykat. Preventivně byla donucena obléci si oblečení jednoho z doprovázejících policistů, protože korzet byl tvořen ostrými kosticemi a stuhy šlo použít k oběšení. Po své neúspěšné snaze probodnout Desgreze sponou do vlasů seděla na polstrovaném sedadle spoutaná na rukou a prostovlasá. Rozcuchané vlasy jí tvořily kolem tváře jemnou aureolu a policista musel připustit, že tahle nebezpečná žena má pro muže své kouzlo.

Posadil se vedle ní a zdvořile jí nabídl víno ze své čutory. Když se napila, ušklíbla se: „Nebojte se, neplivla jsem vám dovnitř.“ Desgrez se pobaveně usmál, ale mlčel. Za nic na světě by na sobě nedal znát, že svého galantního gesta zalitoval hned, jak jej přijala, a celou dobu ostřížím zrakem sledoval, jestli skutečně neudělala to, co tvrdila, že neudělala.

Po chvilce mlčení Brinvilliersová opět prolomila ticho. „Měl jste si nechat převlek abbého, vypadal jste v něm líp než v téhle maškarádě.“

Desgrez se uchechtl: „Nejsem si jist, zda by moji nadřízení schvalovali všechny mé metody a vítali mne s otevřenou náručí, kdybych se v Paříži objevil jako duchovní. Pan de La Reynie ve mně vkládá důvěru a moudře se nezajímá o to, pomocí jakých prostředků plním jeho rozkazy. Tenhle prostý jezdecký oděv je navíc na cesty mnohem praktičtější.“

Opět se ponořili do mlčení. Brinvilliersová si připomněla ten ponižující okamžik, kdy se policista demaskoval. V klášterní cele chřadla a topila se v beznaději, že se už nikdy nedostane ven. Když k ní falešný abbé začal promlouvat slovy lásky, bylo velmi snadné podlehnout. Ale nikdy nezapomene na ten sarkastický úsměv jeho vulgárních rtů a krutý záblesk v tmavých očích, když se z křoví okolo s křikem vynořili jeho nohsledové.

„Taky jste to mohl dotáhnout do konce,“ prohlásila najednou.

Desgrezovy myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, takže zprvu netušil, o čem mluví. S otázkou v očích k ní natočil profil a markýza - která nezapomněla na své svůdnické způsoby - v předstíraných rozpacích sklonila oči a zamumlala: „Však víte… než jste na mne vytáhl zatykač s královým podpisem.“ A když vyčkával, koketně doplnila: „Mohl jste předtím vytáhnout něco jiného!“

Desgrez se znechuceně odvrátil a pozoroval ubíhající krajinu za okénkem. Markýzu to však neuvedlo do rozpaků a pokračovala: „Mohl jste mi dopřát alespoň chvilku rozkoše pod mužským tělem, vy zlomyslníku. Byla by zřejmě moje poslední. Nechtěl byste být označován za toho, kdo se se mnou pomiloval jako poslední?“

„Abyste mne pak taky otrávila?“ Oba si velmi dobře vybavili okamžik, kdy Desgrez ukázal svoji pravou tvář a Brinvilliersová se pokusila vysypat si do úst obsah lahvičky, kterou neustále nosila při sobě, a která byla plná „poudre de succession“.

„Ne, děkuji, madam. Raději bych se pomiloval s jedovatým hadem.“

Brinvilliers urážku přešla a dál rozvíjela své úvahy: „Nebylo by hezké umřít při milování?“

Desgrez ji přejel pohledem: „Jistě bylo. A věřte mi, že něco takového mám v plánu. Pokud k tomu ale opravdu dojde, tak až v mém pokročilém věku a s výrazně mladší milenkou.“

Tím ji ťal do živého. Velmi dobře si uvědomovala, že pohledný poručík je o nějakých 8, 10 let mladší než ona. Znovu v ní vzplála nenávist. Jak ráda by toho chladného člověka něčím urazila a ponížila. I projev jeho nenávisti by byl lepší než to lhostejné opovržení, kterým ji po celou dobu častoval. A věděla moc dobře, že umí být vášnivý - polibky, které jí opětoval, v sobě skrývaly potlačovanou prudkost.

„Proč mne tak nenávidíte?“ zeptala se a upřela na něj pohled svých krásných očí. Kdyby Desgrez neměl tolik životních zkušeností, bylo by velmi snadné uvěřit tomu, že se v nich skrývá naivní nevinnost. Viděl však jen vypočítavou krutost a nesmírnou únavu.

Marii Madeleine d’Aubray sledoval bdělým pohledem policisty již dlouho. První podezření pojal v okamžiku, kdy v roce 1666 zemřel její otec, který se i v pokročilém věku těšil dobrému zdraví a rychle začal chřadnout v okamžiku, kdy o něj dcera začala pečovat. Když Desgrez spojil toto úmrtí se znepokojivými informacemi od svých zdrojů mezi pařížskou chudinou, o tom, jak šlechetná markýza nosí do Hôtel-Dieu pečivo pro nemocné, či s klepy hovořícími o žaludečních obtížích hostů jejích večeří v paláci nedaleko ulice Beautreillis, jeho dlouhý nos chytil stopu. Roku 1672 došlo k úmrtí jejího milence rytíře de Sainte-Croix a prohledáním jeho pozůstalosti veškeré zločiny markýzy de Brinvilliers začaly vyplouvat na povrch jako smrdutý odpad vyvržený Seinou na pařížská nábřeží.

Vzhledem k tomu, že četl markýzinu zpověď, ukrytou v klášterní cele, v níž se přiznávala ke všem svým zločinům, dokázal pochopit, že už jako malá zažila tolik špatných věcí, že by to zlomilo nejednoho dobrého člověka. Nedokázal však pochopit, s jakou snadností dokázala páchat ty nejhroznější zločiny a navenek pak rozdávat šarmantní úsměvy a hrát roli spořádané ženy. I když někteří z žebráků se dali jen těžko považovat za lidské bytosti, nedokázal by v sobě sebrat tolik lhostejnosti, aby jim vzal život jen ze sportu. Odporná byla i chladnokrevnost, se kterou Brinvillliersová zkoušela jedy na svém služebnictvu. A vražda členů vlastní rodiny? Vlastního otce? To považoval za opravdový projev zrůdnosti.

Mělo však cenu jí cokoli z toho vysvětlovat?

„Sleduji Vás už dlouho, takže dobře vím, čeho jste schopná,“ odpověděl pouze.

Pohrdlivě pokrčila rameny. „No, tak jsem otrávila pár lidí. Vy s tím naděláte! Taková Sousedka jich zabila mnohem víc než já.“

Desgrezovi začalo srdce bít o něco rychleji. O Catherine Monvoisinové, přezdívané La Voisin věděl. Kromě informací, že si hraje na věštkyni, kouzelnici a prodává magické nápoje a masti, měla policie jen nejasné tušení, že by se mohla zabývat vážnějšími trestnými činy. Brinvilliersová si byla dobře vědoma, že za ní už past sklapla a mohla by prozradit další jména a detaily ze zákulisí pařížských travičů a vrahů. Nedal své vzrušení znát a navenek se znuděně zeptal: „Voisinová že by někoho otrávila?“

Markýza se Brinvilliers se zatetelila radostí. Bylo jí jasné, že když odvede pozornost La Reynieho psů jiným směrem, získá víc času, mimo jiné na to, aby sehnala pořádného advokáta, a ještě svůj verdikt změnila.

„Pokud vím, zabila jich desítky tisíc.“

„Přeháníte,“ odtušil Desgrez nezúčastněně. „Sprovodit ze světa jedem desítky tisíc osob? Nesmysl!“

„Ale ne,“ rozesmála se Brinvilliers zvonivě. „Neříkám, že je všechny otrávila. Živí se jako velmi diskrétní andělíčkářka.“

O čachrech s dětmi policie věděla. Při zatýkání následujícím po rozprášení Dvora zázraků se podařilo dopadnout i nechvalně proslulé individuum zvané Honza Hnůj a seznámit ho s oprátkou na Montfauconu. Nicméně nejen šlechta u dvora měla své zvrácené záliby a La Reyniemu i Desgrezovi bylo zcela jasné, že hnusných obchodů s dětmi se ujme někdo další. Nemluvě o tom, že dětská krev byla stále považována za cennou proprietu pro čaroděje praktikující černou magii. Policisté měli již dlouho v hledáčku několik podezřelých osob, ale všichni si dávali pozor a po dlouhou dobu sbírané důkazy byly jen nepřímé.

Jako kdyby mu četla myšlenky, Brinvilliersová vynesla další trumf.

„Samozřejmě nešlo jen o potraty. Některé z nemluvňat byly použity jako oběti na Černých mších.“

Desgrez zpozorněl.

„Černé mše? Ono se to vážně provádí?“ Každé slovo si vpisoval do paměti, i když navenek stále předstíral nezájem.

„Nu ano,“ rozesmála se markýza znovu a Desgrez připustil, že má vskutku příjemný smích. Kdyby se nebavili o temných věcech a seděli namísto toho v nějakém literárním salonu, možná by jí i složil troufalý kompliment.

„Je to teď docela v módě. Policie o tom nic neví, protože Vás tam nikdo nepozval,“ smála se. „Na jednom takovém sabatu jsem byla. Účastníci měli masky, ale některé jsem poznala po hlase. Upřímně nechápu, co na praktikování černé magie všichni vidí. Pít krev? To považuji za nechutné… Mnohem zábavnější je někomu podávat malé dávky jedu a sledovat, co to s ním udělá.“

„Nu, a jsme u toho, proč Vámi opovrhuji, madam,“ ušklíbl se policista a v duchu si poznamenal, že až Brinvilliers podrobí tortuře, na ty maskované účastníky černé mše se jí podrobněji vyptá, stejně jako na aktivity Voisinové. „Brát někomu život ze chtivosti po majetku je jedna věc, ale užívat si při tom jeho utrpení a úmyslně je prodlužovat, to už svědčí o zvrácenosti Vaší povahy.“

Markýza de Brinvilliers si pohrdavě odfrkla. Hravý tón konverzace byl pryč a ten odporný policajt už se zase nimral v jejích zločinech.

„Copak nevíte, co mi bratři udělali?“ obhajovala se.

„Četl jsem Vaši zpověď a její pravdivost posoudí soud,“ odpověděl pouze. A po chvilce dodal: „Proč ale Váš otec? Majetek byste dědila i tak. Miloval Vás, byla jste jeho oblíbené dítě, a co jsem měl možnost ho poznat, byl to čestný a slušný člověk.“

„Čestný! Dbal víc na to, co si o něm myslí druzí!“

„Ach tak,“ ušklíbl se policista ironicky. „Takže šlo o raněnou hrdost, že zatkl Sainte-Croixe, když jste se s ním tahala a dělala mu po Paříži ostudu. Vskutku motiv k vraždě…“

Marie Madelaine přešla jeho sarkasmus mlčením. Současně se ale na Desgreze podívala novýma očima. No vida! Pokud u policie pracuje nějakou dobu, musel se s otcem znát, uvažovala. Náhle jí svitlo: „Už vím, odkud jste mi byl povědomý! Čenichal jste před 10 lety u mého paláce! Pamatuji si Vaši tmavou siluetu. Po boku Vám kráčel bílý pes.“

Nostalgický záblesk v policistových hnědých očích jí neunikl, takže vykřikla: „Ach, kéž bych Vám toho čokla byla otrávila!“

Prudce po ní střelil pohledem a z jeho výrazu se zlomyslným uspokojením vyčetla, že se jí povedlo masku jeho lhostejnosti na chvilku rozbít. Tak na pejskovi mu záleží, ušklíbla se v duchu a pustila se do monologu popisujícím, jak účinky jedů zkoušela nejprve na zvířatech, než je podala vlastnímu otci, a jaké měly účinky.

Desgrez usoudil, že se už rozhovoru s ní nabažil. „Detaily si nechte pro kata v Conciergerie, madame,“ utrousil suše a bouchl do střechy kočáru, aby zastavil. Markýza pochopila, že zábava skončila a se spokojeným úsměvem se zabořila do sedadla. Tak přece jen se jí podařilo vykřesat trochu citu u toho netečného mizery. A znovu si s bodnutím v srdci připomněla, jak ji zatkl. Ach, jak se jí líbil! Ten jeho dlouhý nos, smyslné rty a hranatá brada… A jak hezky k ní hovořil… Žádný div, že ztratila zábrany a když ji za klášterními zdmi začal zprvu nesměle, a později čím dál razantněji líbat, popadla ho za zadek a chtěla ho na sebe stáhnout do trávy. Jemně ji uchopil za ramena a pošeptal jí do ucha, že jí potřebuje říct něco důležitého… A pak, když se od sebe odtáhli, ona stále v opojení touhy, nasadil najednou masku policisty, vytáhl zatykač a všude se objevili jeho muži…

Desgrez nevěnoval jejímu mlčení pozornost, naopak byl rád, že konečně zmlkla. Při vystupování z kočáru se otočil a přistihl ji, jak mu zírá na zadek. Zlovolně se usmál a neodpustil si štiplavou poznámku: „Nebojte se, však se ještě vynadíváte, madame… - až Vás popravčí kára poveze na Place de Greve, bude to to poslední, čím se budete moci kochat!“

PenelopaW píše:

Desgrez a Brinvilliers - verze 1

Musím říct, že když jsem to dneska smolila, docela bych si ráda přečetla psychologický román pojednávající o Desgrezově cestě se zajatou markýzou do Paříže, než ji předal příslušným orgánům. Jak spolu vedli boj prostřednictvím dialogu, kdy postupně odkrýval její tajemství a ona začínala chápat, že ji dopadl pravý mistr a že se z potrestání svých zločinů jen tak nevyvlékne...

moirra píše:

PenelopaW píše:

Ale to přeci není žádná manželská hádka . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže .

HA-HA tak to ma nenapadlo - tak tú konverzáciu by som si vskutku chcela prečítať

Protože mi to nakonec nedalo, přidávám ještě druhou verzi, tentokrát v comic stylu .

Desgrez a Brinvilliers - verze 2

Již zítra dorazí do Paříže. Důstojník pařížské jízdní policie Desgrez byl rád, že se markýzy de Brinvilliers zbaví a předá ji na starost také někomu jinému. Neustálé pokusy o útěk, sebevraždu i usilování o jeho život ho už vyčerpávaly. Na cestě už byli téměř tři týdny, a i když na noc zastavovali v hostincích, takhle nevyspalý nebyl ani po narození dcery Anny, která sílu svých plic testovala na všech obyvatelích domu. Navíc už byl celý otlačený od cesty v sedle a nejraději by si přisedl k zatčené markýze, aby svému pozadí alespoň trochu ulevil.

A proč vlastně ne? řekl si v duchu. Brinvilliersová je spoutaná a byl by div, kdyby se ještě o něco pokusila. I když nevyspalý, tu její muší váhu by při pokusu o útok snadno zvládnul.

Dal pokyn kočímu i mužům, kteří kočár doprovázeli, aby zastavili. Pak upozornil policistu, který na markýzu dohlížel uvnitř, že ho vystřídá. S úlevou se zabořil do měkkého polstrování vedle spoutané travičky a po chvíli se kočár s trhnutím rozjel.

Zdvořile jí nabídl víno ze své čutory. Přijala, spolkla pár doušků a když mu lahev vracela, spiklenecky mrkla: „Nebojte se, neplivla jsem vám dovnitř.“ Desgrez se pobaveně usmál a mrknutí jí oplatil: „A kdyby, aspoň toho budu mít víc.“

Na cestě byli už téměř tři týdny, což je dlouhá doba na to, aby vězeň měl možnost poznat svého věznitele. Pojem Stockholmský syndrom v té době ještě neznali, podobné pouto se však mezi zhýralou markýzou a disciplinovaným policistou zrodilo už někde za Maastrichtem. Brinvilliersová navíc měla cit na čtení lidských emocí, takže záhy zahájila nenucenou konverzaci.

„Bolí, co?“ A pro jistotu, aby poručík pochopil, že mluví o jeho zadnici, kývla s účastí hlavou směrem dolů.

„Jako čert,“ odpověděl Desgrez a neklidně si poposednul, než našel lepší pozici. „A to jsem myslel, že jako příslušník marechausseé budu zvyklý.“

Markýza soustrastně pokývla hlavou. „To by chtělo masáž něžnou ženskou ručkou,“ poradila mu zasvěceně. „Mám s tím bohaté zkušenosti. Nezapomínejte, že můj muž velel pluku u vojska.“

Desgrez přikývl na znamení díků. „Až dorazím domů, vyřídím to manželce.“

Chvíli ve vzájemné pohodě mlčeli, ukolébáni mírumilovným houpáním jedoucího kočáru. Desgrez zrekvíroval ze stájí v Chateletu ten s nejměkčím polstrováním, protože ve službách královské policie nebyl žádný nováček a věděl, že i výkon služebních povinností si lze zpříjemnit.

„Jako abbé jste se mi líbil víc,“ prolomila mlčení markýza a ostýchavě sklonila tvář.

„Vážně?“ zeptal se Desgrez se zájmem. „Jezdecký oděv je praktičtější a já bych tipoval, že v tom klobouku vypadám drsněji než s kolárkem.“

Brinvilliersová si pohrdavě odfrkla: „Muži! Módě a ženskému vkusu nerozumí ani za mák! Klobouk by ušel, ale ta ohavná kožená kazajka? A košile? Červená vám vůbec nesluší!“

Policista zahanbeně odvrátil tvář a předstíral, že sleduje ubíhající krajinu. Pravdou bylo, že tuhle jedinou košili si nechal ušít sám, aniž by se poradil s manželkou, jestli mu střih nebo barva lichotí. Usuzoval, že červená barva je nová černá, ale jak vidno, střílel vedle.

Kdyby Brinvilliers neměla spoutané ruce, chlácholivě by ho poklepala po rameni. Takto jeho stud zmírnila upřímně míněnými slovy.

„To nevadí. Košili věnujte chudině a za manželkou doražte jako abbé. Jestli se jí dostalo výchovy v klášteře, čeká Vás romantický večer,“ mrkla spiklenecky a Desgrez trochu pookřál. „Gaudinovi jsem taky musela změnit garderobu, oblékal se naprosto nemožně! I tu skleněnou masku jsem mu poradila. Říkám mu: Pracuješ s chemikáliemi, nejsi žádný Peyrac, co ty víš, co se ti při těch sublimacích a destilacích vypařuje a všechno to dýcháš! No a vidíte to, měla jsem pravdu! Nešika si masku rozbil a udusil se mi.“

Smutně si povzdychla a svěsila ramena. Desgrez ruce spoutané neměl, a tak ji chlácholivě poplácat mohl.

Opět chvíli seděli mlčky, ponořeni do vlastních myšlenek.

„Proč jste vlastně otrávila svého otce?“ zeptal se tentokrát Desgrez s upřímným zájmem. „Bratry - to bych chápal, sám mám starší sestru. Ale Váš pan otec byl čestný muž a měl Vás podle všeho hodně rád?“

„Ach, tatíček,“ zasnila se markýza. „Rád mě měl, to ano. Pamatuji si, jak mi pokaždé z výslechů v Chateletu donesl nějakou tu cetku zabavenou odsouzenci, jen aby na té mé buclaté dětské tvářičce vykouzlil úsměv.“ Desgrez se nostalgicky pousmál s ní, i když jemu pan d’Aubray nikdy nedovolil si cokoli z osobních věcí mučených vězňů vzít - teď už ale aspoň věděl proč.

„No jo, ale tatínek byl hrozně škrobený. Když se dozvěděl o mně a Sainte-Croixovi, hrozně se zlobil, rozčiloval, ba i paruku si rozcuchal. A prý: Jak jsi mi tohle mohla udělat? Jsem z tebe naprosto otrávený! - Nu, tak jsem si řekla, když jsi ze mě otrávený, tak budeš otrávený!“ A s pousmáním mrkla na vedle sedícího Desgreze, jestli oceňuje její slovní hříčku.

Pak si uvědomila, že Desgrez se s jejím otcem musel znát a po vyptávání se, od kdy je vlastně u policie, jí osvítilo poznání.

„Že vy jste mne před 10 lety sledoval?“ A když Desgrez předstíral nechápavost, radostně si dupla nožkou. „Ale jistě! Předstíral jste, že se se mnou hrozně chcete poznat a čekal jste na mne párkrát v čokoládovně u Trahoirského kříže v čtvrti Saint-Honoré!“

Když Desgrez neochotně připustil, že se nemýlí, pokračovala v radostných vzpomínkách.

„A měl jste tehdy takového velkého pejska! Bílého, že?“

„S hnědými fleky,“ upřesnil.

„Ano, ano! Dogu!“ radovala se dětinsky. A pak se opět zasnila: „Psíky jsem trávila moc ráda…“

„Cože?!“ Desgrez nevěřil vlastním uším.

„Nu ano,“ vykulila markýza nevinně oči. „Člověk musí někde začít!“ A pak uznale doplnila: „Ale ten Váš pejsek, ten by vydržel dlouho, bylo vidět, že se o něj hezky staráte.“

To už bylo na Desgreze příliš. O Sorbonnu se mu nikdo otírat nebude. Usoudil, že se už rozhovoru s Brinvilliers nabažil a bouchl do střechy kočáru, aby zastavil. Zapomněl ovšem na otlačený zadek, který se při zvedání, a hlavně při sestupování po schůdcích kočáru, znovu ozval.

„Nezapomeňte na masáž!“ zavolala za ním markýza přátelsky. „Nechci, abyste se v sedle vrtěl, až mne budete doprovázet na popraviště,“ zamrkala ještě a sama pro sebe dodala: „To by byla hodně divná podívaná.“

Je to psané v chvatu, takže klidně ocením, když někdo myšlenku rádoby vtipného dialogu přepracuje, rozpracuje a rozvede. O čem by se ty tři týdny mohli travička s Desgrezem ještě bavit?

PenelopaW píše:

Desgrez a Brinvilliers - verze 2

Je zvláštní, že obě verze se točí kolem Desgrezova zadku... co to o mně asi vypovídá?

PenelopaW píše:

„To by byla hodně divná podívaná.“

No, a tady máš Moirro odpověď, na svoji nevyřčenou otázku. Snad jsem alespoň trochu ukojila Tvůj hlad po odpovědích a nyní víš, proč považovala Brinvilliers Desgrezův zadek za "čudný" .

A protože jsem zapomněla na nadužívání svého oblíbeného smajlíka, tímto napravuji:

Ach verzi 1 som si dokonale užila som to čítala hneď dva krát
- a ten záver z jeho zadkom je úplne boží a celkom to zapadá do historického kontextu

Při vystupování z kočáru se otočil a přistihl ji, jak mu zírá na zadek. Zlovolně se usmál a neodpustil si štiplavou poznámku: „Nebojte se, však se ještě vynadíváte, madame… - až Vás popravčí kára poveze na Place de Greve, bude to to poslední, čím se budete moci kochat!“



Všechny tyto momenty Desgreze nutily být neustále ve střehu, v noci spát s jedním okem otevřeným, a neustále si hlídat záda.

ha ha ako sa dá spať z jedným okom otvoreným? môj syn zasa niekedy vraví že on síce spí ale uši mu nespia
takže v spánku zaznamená o čom sa hovorí vo vedľajšej izbe

idem čítať verzi 2

PenelopaW píše:

Je zvláštní, že obě verze se točí kolem Desgrezova zadku... co to o mně asi vypovídá?

PenelopaW píše:

„To by byla hodně divná podívaná.“

No, a tady máš Moirro odpověď, na svoji nevyřčenou otázku. Snad jsem alespoň trochu ukojila Tvůj hlad po odpovědích a nyní víš, proč považovala Brinvilliers Desgrezův zadek za "čudný" .

Tja Desgrez a jeho otlaky na zadnici ... chudáčik!

Ale umňa jednoznačne vyhráva verizia číslo jeden je autentickejšia ...

aj keď aj čislo 2 má premňa svoj highlight:
návrh Brinvillierky aby sa aj doma objavil preoblečený za mnícha ... tú scénku by trebalo spísať ....

PS: a samozrejme ešte zostáva aj príbeh k Desgrezovi s Lorňonom

moirra píše:

Všechny tyto momenty Desgreze nutily být neustále ve střehu, v noci spát s jedním okem otevřeným, a neustále si hlídat záda.

ha ha ako sa dá spať z jedným okom otvoreným?

Právě že nedá .

moirra píše:

aj keď aj čislo 2 má premňa svoj highlight:
návrh Brinvillierky aby sa aj doma objavil preoblečený za mnícha ... tú scénku by trebalo spísať ....

Však ty dobře víš, že můj fikční Desgrez je veselá kopa a manželku škádlil svými převleky . Ale pro jeho návrat z Liege mám připravenou jinou scénku .

Jak jsem se tam pořád snažila naroubovat policistovo pozadí, dala jsem stranou svoji fikční představu, jak se zatčení odehrávalo. Protože nejsem nelida, tak bych Brinvilliersce dopřála trochu té akce v podobě příjemné muchlovačky vleže v trávě, než by se Desgrez demaskoval .

A mám pro Vás úkol, dámy: Která postava z kánonu také označila Desgrezova ústa za vulgární???

Penelopo, klobouk dolů. Tohle čtení (obě verze) je skutečně parádní a náramně jsem si ho užila.
Desgrez byl vždycky takový "konverzační" typ - viz jeho výslechy vynervované Angeliky. Takže to, že má chuť si během cesty popovídat a propojit nezávaznou konverzaci s výslechem bylo naprosto uvěřitelné stejně jako to, že ona dáma rovněž ovládala různé konverzační fígle.
Výsledek byl .
P.S. Když už tady teda velmi odborně rozebíráte ten Desgrezův zadek(např. odkazy na dobové rytiny nebo popis průvodu, který vedl travičku na popraviště), mám si jako vzorný čtenář představovat něco takového jako je zadek Rafy Nadala,Jamieho Dornana nebo navrhujete jinou předlohu?

Penelopo, přidávám se k Terezinu hodnocení. Obě verze byly svižné, vtipné a vtáhly mě do děje.
Začala jsem sepisovat tu svou představ u o setkání se žárlící manželkou.

Tereza píše:

Penelopo, klobouk dolů. Tohle čtení (obě verze) je skutečně parádní a náramně jsem si ho užila.

Óóó, děkuji!

Tereza píše:

P.S. Když už tady teda velmi odborně rozebíráte ten Desgrezův zadek(např. odkazy na dobové rytiny nebo popis průvodu, který vedl travičku na popraviště), mám si jako vzorný čtenář představovat něco takového jako je zadek Rafy Nadala,Jamieho Dornana nebo navrhujete jinou předlohu?

Zas tak podrobně jsme s Moirrou jeho zadek ještě neprobíraly (i když s Jeanne jsme si dopisovaly o jeho výbavičce, stejně jako o (ne)obdařenosti jiných mužů v Angelice ). Nadalovo pozadí jsem nahé neviděla a ani kvůli Dornanovi se nehodlám znovu vystavit utrpení a koukat na 50 odstínů , takže přirovnáním nemohu sloužit . Ale představ si tuze hezký, pevný zadek (samozřejmě chlupatý, ostatně jako zbytek) - a jsi doma .

Ale je to zajímavé téma pro novou verzi Castingu snů .

mimi píše:

Začala jsem sepisovat tu svou představ u o setkání se žárlící manželkou.

Tak to se moc těším!