v nemeckom preklade sa asi neunúvali a zabudli preložiť celú stať,
kopírujem z českého pdf (keďže sa mi to nechce odpisovať zo slovenskej knihy )
Když si uvědomila, jak je ta lidská cháska hloupá, neubránila se úsměvu.
Její „dvorské plány“ zatím nijak nepostupovaly. Od této chvíle bude muset snášet ke všem
zbytečným vlastním pochůzkám ještě ty spousty prosebníků, postávajících v jejím předpokoji, ty
nejrůznější žadatele, dotěrné a zlé jako ovádi uprostřed srpna.
Tři takoví na ni už zase čekali, hned jak vešla do paláce Beautreillis. Viděla rudě a málem je
chytila za límec a vyhodila.
„Dobrý den, Angeliko,“ pozdravili naráz.
V tom přítmí hned nepoznala své tři nejmladší bratry: Denise, Alberta a Jeana-Marii.
Vídávala je téměř pravidelně, vždycky když potřebovali peníze. Denis, veselý
třiadvacetiletý pořízek, sloužil v armádě, u pluku v Touraine. Jeho skromný důstojnický žold padl
na dluhy z karet. Došlo to až tak daleko, že musel prodat koně a pronajmout sluhu. Sedmnáctiletý
Albert a patnáctiletý Jean-Marie byli dosud pážaty, jeden u pana de Saint-Roman, druhý u vévody
Mazarina.
Angelika neztrácela čas zbytečnými otázkami. Chtějí peníze, jako obvykle. Přistoupila k
pokladně, odpočítala jim několik zlatých; dneska se ani neobtěžovala obvyklým kázáním. Denis a
Jean-Marie spokojeně odešli, mladý Albert ji následoval až do pokoje.
„Když ses teď vyšvihla tak vysoko, Angeliko, budeš mi muset získat nějakou kněžskou
prebendu.“
„Kolik na ni máš?“
„Pomůžeš mi. Slyšel jsem, že bude volná nieulská fara.“
Angelika, která si už před toaletním stolkem začala rozepínat živůtek, se otočila:
„Ty ses zbláznil!“
„Nieulská farnost leží na plessiských pozemcích.“
„Tak to tedy ne! To je obrovský samostatný majetek, skutečné panství. Navíc jsou na něm
další farnosti. Tamní abbé je sice nejvýznamnější osoba, ale i on podléhá rozkazům nejvyšších míst
a musí mít své stálé sídlo.“
„S pomocí bratra Raymonda mohu získat jisté úlevy.“
„Ty jsi snad úplně zešílel! To není možné, chudáku malý,“ pozorovala ho s pohrdáním
sestra.
Vůbec ho neměla ráda. Byl jímavě bledý, něco jako Marie-Anežka, ale jeho dlouhé vyzáblé
postavě chyběla robustnost chlapců ze Sancé. Připadal jí úskočný, což ostatní členové její rodiny
nebyli. Nejvíc snad připomínal Hortenzii.
„Zhýralec jako ty, a nieulským knězem! Všechno má své meze. Vím, jak žiješ. Není to
dlouho, co tě musel jeden mastičkář z Pont-Neuf léčit z nákazy, kterous chytil bůhvíkde. Vidíš, že
jsem dobře informovaná.“
Mladé páže ublíženě polklo.
„Nevěděl jsem, žes tak ctnostná. Vůbec ti to nesluší. No nic. Obejdu se bez tvé pomoci.“
Zpupně odcházel; než zavřel dveře, křikl na ni:
„Stejně toho dosáhnu. Vždycky dosáhnu toho, co chci.“
Poslední poznámka jen dokazovala, že Sancéovce nezapře.
Chvíli nato už to pustila z hlavy. Právě jí ohlásili pana Bineta, jejího kadeřníka. Těšila se na
chvíli pohody, až se svěří do rukou toho šikovného umělce a bude pozorovat, jak pečlivě rozkládá
své hřebeny, kartáče, želízka, malý stříbrný ohřívač, lahvičky a nádoby s mastmi.
„Jak jdou obchody, Binete?“
„Mohlo by to být i lepší, madame.“
„Snad vás neopouští vynalézavost při tvorbě nových divů na hlavách dam a pánů?“
„Ále, vynalézavost je to nejlevnější zboží, to získám nejsnadněji. Už jste slyšela o masti ze
včelího vosku, co jsem vymyslel na posílení řídkých vlasů? Dodává velkou naději lidem, kteří
nemají to štěstí mít vlasy jako vy, madame.“
Zkušenou rukou zvedl záplavu hedvábných, tmavě zlatých loken, místy prolnutých
světlejšími odstíny, jako by v nich zářilo slunce.
„Slyšel jsem, že jste měla obrovský úspěch u krále ve Versailles a že jste na velice dlouho
upoutala královu pozornost.“
„Také jsem to slyšela,“ ušklíbla se Angelika a odevzdaně vzdychla.
„Madame, uvědomujete si, že mé skromné řemeslo je v hrozném nebezpečí? Napadlo mě, že
vás požádám o přímluvu, kterou byste nás, všecky skromné řemeslníky parukáře, zachránila před
velkou pohromou.“
A bez meškání jí začal vysvětlovat, že jistý pan Du Lac požádal krále o povolení založit v
Paříži „kancelář“, kam budou nosit parukáři všechny své výrobky na kontrolu, bez níž je nebudou
smět prodávat. Každá paruka bude opatřena jakousi známkou, a pokud ne, zaplatí výrobce sto liber
pokuty. Za kontrolu vyžaduje pan Du Lac deset sous za každou paruku.
„To je opravdu nepříjemné, ale já jsem si téměř jistá, že král se tím problémem odmítne
zabývat. Nestará se o podobné hlouposti.“
„To se mýlíte, madame. Pan Du Lac patří ke služebnictvu slečny de La Valličre a Jeho
Veličenstvo odsouhlasí všechno, o co ho ona požádá. Návrh, o němž se vám zmiňuji, je už v
Nejvyšší radě.“
„Nezbývá tedy, než aby někdo vlivný z králova okolí předložil žádost opačnou.“
„Například vy, madame,“ řekl rychle Binet a už tahal z tašky zapečetěnou listinu. „Ve své
dobrotě jistě neodmítnete předložit tohle spravedlivé odvolání do rukou Jeho Veličenstva.“
Angelika chvíli uvažovala, co má dělat. Záleželo jí na tom, být dobře učesaná. Žena, která
ví, na čem všem závisí její společenský úspěch, si nerozhněvá kadeřníka, právě když začíná plesová
sezóna.
Vzala tedy žádost, ale odmítla se za ni přimlouvat. Binet zářil spokojeností.
„Madame, jsem přesvědčen, že vy dokážete úplně všechno. Znám vás už hezky dlouho.
Uvidíte, budu vás česat jako bohyni.“
„Nemrhejte svou genialitou předčasně. Nic jsem vám neslíbila a vůbec nevím, jak se to k
sakru dělá… jak si to představujete? Nemám u dvora žádné postavení, byla jsem tam jen dvakrát.“
Ale optimista Binet jí naprosto důvěřoval. Držel ji dvě hodiny ve své moci a nadšeně kolem
ní poskakoval. Nakonec se Angelika neubránila, aby se na sebe do zrcadla neusmála.
„Doplnil jsem tu stížnost jednou žádostí,“ dodal Binet, ještě než odešel. „Žádám o místo
parukáře u Jeho Veličenstva.“
„To není zrovna nejlepší nápad. V království neexistuje osoba, která by potřebovala vašich
služeb méně než král. Má tak krásné vlasy, že se vyrovnají všem parukám na světě, a určitě je lehko
neobětuje.“
„Móda je móda,“ poučil ji Binet. „Před tou se musí sklonit i králové. A paruky jsou v módě.
Dodávají vznešenost i té nejobyčejnější tváři a půvab i těm nejnevýraznějším rysům. Chrání plešaté
před výsměchem, starce před nachlazením a v obou případech prodlužují dobu příjemných vítězství.
Kdopak se dneska obejde bez paruky? Dřív nebo později to král pochopí. A já, François Binet, jsem
připravil pro Jeho Veličenstvo speciální model, jenž mu umožní nosit paruku a neobětovat přitom
vlasy, ba ani je zcela zakrýt.“
„To mě zajímá, Binete.“
„Madame, své tajemství svěřím pouze králi!“
Druhý den nato Angelika usoudila, že se bez atmosféry dvora už neobejde, a vyrazila do
Saint-Germain-en-Laye, kde měl už tři roky Ludvík XIV. své stálé sídlo.
(10)
Angelika vystoupila před bránou vedoucí do zahrad. Okolí bylo ještě živější než ve
Versailles. Celé městečko se účastnilo života na královském dvoře. Zevlouni, prosebníci, úředníci,
sluhové – všichni chodili volně sem a tam.
Terasa, delší než pět mil, postavená Le Notrem, se táhla podél jednoho z nejkrásnějších
panoramat Ile-de-France.
Právě v tom okamžiku přijížděl v kočáře, taženém šesti krásnými bělouši v skvostných
postrojích, král, doprovázen asi čtyřmi sty šlechtici na koních, s klobouky v ruce. Pestrobarevný
zástup se odrážel od temného pozadí mladého lesa, zatímco v dálce se prostírala teple modrá a
popelavě nazelenalá pláň, uprostřed níž se vlnila jiskřící Seina.
Markýz de La Valličre se jako první nabídl Angelice, že jí bude dělat průvodce; pak se před
ní zastavili ještě markýzové de Roquelaure, Brienne a Lauzun. Všichni pánové byli nesmírně
vzrušení a diskutovali o poslední novince dne. Král si dal zavolat svého krejčího a vydal příkazy
týkající se slavných modrých kabátců, z nichž hodlal vytvořit sice nepříliš asketický, zato však
velice čestný řád. Už bylo vybráno šedesát šlechticů. Budou provázet krále na jeho vyjížďkách za
zábavou a nebudou muset žádat o dovolení. Oblečeni budou v uniformě, jež bude v očích všech
jasným svědectvím panovníkova přátelství. Šuškalo se, že čepice bude z modrého moaré, s
červenou podšívkou, na modrém kabátci budou vyšité zlaté a stříbrné ornamenty.
„Náš přítel Andijos nám připravil příjemné překvapení,“ řekl Lauzun. „Myslím, že je na
vrcholu přízně, takže se můžeme jít úplně klidně společně projít. Znáte saintgermainské jeskyně,
krásná dámo?“
Zavrtěla hlavou; vzal ji v podpaží a velitelsky ji odváděl ostatním obdivovatelům. Hodlal jí
ukázat slavné oživené a mluvící jeskyně, pocházející z dob krále Jindřicha. Italští umělci,
Francinettiové, kteří sem přišli v roce 1590 jako „mistři-sochaři“, uměli využívat vodu na zkrášlení
parků a zahrad. Zalidnili jeskyně jakousi mechanickou mytologií, jež pomocí vody jako by ožila a
mluvila.První jeskyni obýval Orfeus, který hrál na harfu. Následovala nejrůznější zvířata, z nichž
každé se ozývalo svým typickým hlasem.
Druhá jeskyně skrývala pasáčka, zpívajícího si za doprovodu ptačího chóru.
Ve třetí žil mechanický Perseus, osvobozující Andromédu, zatímco tritonové duli do škeblí.
Lauzun a jeho společnice potkali slečnu de La Valličre s několika přítelkyněmi. Seděla na okraji
jezírka a máčela si jemné prstíky v šumící vodě.
Markýz de Lauzun jí složil poklonu a mladá žena mu mile odpověděla. Od mládí ji cvičili v
pravidlech společenské konverzace; pobyt ve společnosti v ní ale probudil plachost a pocit studu,
jež v sobě nedokázala potlačit od chvíle, kdy se veřejně stala královou milenkou. Trpěla, když se
musela objevit na veřejnosti, přesto však byla milá a půvabná. Se zájmem sklouzla pohledem na
Angeliku.
„Slečna de La Valličre vzbuzuje lásku, ale ne oddanost,“ poznamenala Angelika, zatímco
kráčela dál pod klenbu zeleného loubí.
Lauzun na to neřekl nic. Po očku ji pozoroval. Pokračovala ve svých úvahách:
„Ti sluhové a příživníci, které za sebou táhne, aniž to ví či chce vědět, ji při sebemenším
náznaku nepřízně opustí. V dějinách jsme jistě neměli méně náročnou královu milenku, která však
zároveň tolik ochudila státní pokladnu. Chráněnci slečny de La Valličre jsou jako morová rána. Jsou
všude, cení zuby a natahují ruku.“
„Na to, jak krátkou zkušenost se dvorem máte, jsou vaše postřehy neobyčejně bystré,“
poznamenal Lauzun. „Počkejte,“ zastavil ji, „pohlédněte nahoru k těm stromům, prosím vás.“
Angelika sice nechápala, ale poslechla.
„Obdivuhodné,“ vydechl Lauzun. „Vaše oči jsou tak zelené a průzračné jako pramen, jenž
každého osvěží.“
Políbil ji na víčka. Lehce ho odstrčila vějířem.
„Nemyslete si, že když jsme v lese, musíte si hrát na satyra.“
„Už dlouho vás zbožňuji.“
„Z takového zbožňování vznikají dobrá přátelství. Byla bych ráda, kdybych díky němu
získala nějaký úřad u dvora.“
„Angeliko, vy jste jako děcko, jemuž ukazují krásné mechanické hračky, ono si je roztržitě
prohlédne a myslí přitom na školní úlohy. Člověk velebí vaše oči, a vy mluvíte o úřadech a kariéře.“
„Kdo o tom tady nemluví?“
„Jenže tady se mluví i o krásných očích. A o lásce…,“ Lauzun jí ovinul paži kolem pasu.
Odtáhla se a šla před ním do čtvrté jeskyně, kde spolu Venuše a Vulkán pluli na stříbrné
mušli. Stála tu skupinka lidí; když přistoupila blíž, poznala krále.
„Ach, tady je ta krásná ozdůbka,“ řekl král, jakmile ji zahlédl.
Angelika poklesla v první hluboké úkloně toho dne. Pak se poklonila Madame a Výsosti,
kteří byli ve skupince také.
Král oslovil markýze de Lauzun a Angelika se vmísila do hloučku dam a pánů a pokračovala
s nimi v procházce zahradami. Po chvíli se k ní Péguilin vrátil, vzal ji za ruku a vedl ke králi.
„Jeho Veličenstvo vám chce něco říct…“
Angelika se sklonila v nové pokloně a stála teď vedle Jeho Veličenstva, zatímco většina jeho
doprovodu zůstala o několik kroků vzadu.
Ještě dvě takováto setkání a počet prosebníků u mých dveří se také zdvojnásobí, napadlo ji.
„Madame,“ oslovil ji král, „od posledního rozhovoru ve Versailles jsme měli mnohokrát
příležitost gratulovat vám k velice moudrým, správným a rozumným názorům, které jste nám
vyložila. A uvědomili jsme si, že jsme vám za ně dostatečně nepoděkovali. Pokud byste nás chtěla o
něco požádat, vyhovíme vám s největší radostí.“
„Sire, Vaše Veličenstvo bylo už tak dobrotivé, že projevilo zájem o budoucnost mých synů.“
„To se rozumí samo sebou. Nemáte však nějaké konkrétní přání, které bych vám mohl
splnit?“
Angelika okamžitě pomyslela na Binetovu žádost a vytáhla ze záňadří žádost parukářekadeřníka,
silně vonící provensálskými esencemi.
„Kadeřník?“ král vypadal překvapeně. „Měl jsem na mysli něco závažnějšího.“
„Kadeřník je důležitý člověk,“ řekla Angelika vážně. „A podle mého názoru je tenhle ještě
daleko důležitější než všichni ostatní v Paříži, je to totiž můj kadeřník. Kromě toho tvrdí, že zná
tajemství, jež dovolí Vašemu Veličenstvu nosit paruku a neobětovat kvůli tomu ani úplně zakrýt své
tak krásné vlasy.“
„Opravdu?“ vykřikl král a zastavil se uprostřed aleje. „Je to vůbec možné?“
„Pan François Binet mi sdělil, že prozradí své tajemství pouze Vašemu Veličenstvu mezi
čtyřma očima.“
„Ať mě vezme čert, jestli budu mít trpělivost počkat až do zítřka, abych se o tom nápadu
dozvěděl víc. Neustále si kladu otázku: Ostříhat? Neostříhat? Jestli ten umělec – o němž jsem
ostatně už slyšel mnoho chvály – skutečně našel způsob, jak spojit obě možnosti, dávám své slovo:
udělám ho vévodou.“
Ludvík XIV. se rozesmál tak nakažlivě, jak míval ve zvyku ve chvílích oddychu, přivolal si
nejbližšího dvořana, předal mu Binetovu žádost a přikázal, aby toho parukáře okamžitě přivezli do
Saint-Germain.
Když se večer Angelika vracela domů do Paříže, radovala se jako dítě, že se jí tak rychle
podařilo vyhovět Binetově žádosti. Cítila se téměř všemocná, přestože si musela přiznat, že její
vlastní záležitosti nepostoupily ani o krok. Zúčastnila se večeře a malého plesu po ní, mluvila se
spoustou lidí, nesčetněkrát se uklonila a prohrála sto liber v jedné krátké partii – jen aby si mohla
sednout.Přesto se druhý den a všecky následující znovu objevila u dvora.
Filipa nikde neviděla. Doslechla se, že ho král poslal na několik dní na inspekci do Picardie.
Že by byl v nemilosti? Ne, vždyť Nejvyšší lovčí jako jeden z prvních oblékl vytouženou a už
slavnou modrou uniformu. Angelika se sešla i s markýzem de Louvois. Na její žádost o obchodní
jednání ministr zvedl oči k nebi a začal jí vykládat, v jaké směšné a zoufalé situaci se octl.
Vykonával už hezky dlouho dozor nad dopravou mezi Lyonem a Paříží a vytloukl z toho pěkné
peníze. Jenže jakýsi prohnaný darebák jménem Collin měl tu drzost požádat o tutéž výsadu a král
mu ji udělil. Takže Louvois je teď nucen s tím proklatým neurozeným sluhou jednat buď proto, aby
se domohl navrácení svých práv – to by ovšem musel vyplatit Collinovi patřičné odstupné –, nebo
aby se s ním dělil: to by se ovšem raději všeho vzdal. Ten Collin patří samozřejmě ke služebnictvu
slečny de La Valličre, což je vzhledem ke králi nebezpečné. Zamračený Louvois se tak dlouze
rozhovořil o té nepříjemné záležitosti, že zapomněl na poklony, které si připravil pro okouzlující
markýzu, jejíž krása a bystrý a zároveň naivní výraz ho začínaly pronásledovat i ve snu.
Markýz de La Valličre byl už z dlouhého rozhovoru Angeliky s Louvoisem nervózní. Přišel
pro ni s výčitkou na rtech, ale vrásky se mu vzápětí vyhladily, když se ho zeptala, jestli se mu
podařilo „poangličtit“ toho mrtvého Francouze v Tangeru, po jehož majetku toužil. Ano, posmrtná
naturalizace byla na dobré cestě. Informační služba markýze de La Valličre zjistila, že předkové
toho chudáka hraběte byli Skoti.
A majetek rychtáře z Chartres mu také připadl? Jean-François de La Baume Le Blanc,
markýz de La Valličre, pokrčil rameny a nechal se slyšet, že sice dosáhl cíle, jenže suma, kterou tak
získal, jeho apetit neutiší.
Dvakrát se Péguilinovi de Lauzun podařilo vtisknout Angeliku do klidného zákoutí a ukrást
jí několik polibků.
Tvářila se lhostejně a zeptala se na vévodu de Mazarin. Ještě ho jeho zbožnost nepřiměla,
aby se zřekl některé ze svých funkcí ve prospěch pana de Lauzun?
Péguilin zrudl rozčilením a svěřil jí, že vévoda neřekl ani ano, ani ne. Je tak hrozně
tvrdohlavý – ale už ho pomalu zviklává.
Pan vévoda de Mazarin se skutečně zřekl své funkce dohližitele, jenže ve prospěch paní de
Longueville, která měla v úmyslu ji koupit pro svého pana syna. Když už byla dohoda málem
uzavřená a paní de Longueville požádala o souhlas krále, panovník odpověděl, že se mu ta
transakce vůbec nelíbí, protože nevěděl, že se pan vévoda de Mazarin hodlá té funkce vzdát. Takže
pan vévoda od dohody ustoupil.
To už mu ji ale zas nechtěl nechat král. Sám určil její cenu a rozhodl, že ji převede na pana
de Louvois. Ten sice získá hodnost, ale bude jednat jen v případě války. Zároveň král nabídl panu
de Lauzun, aby se zřekl hodnosti generála dragounů a vzal na sebe výkon hodnosti dohližitele…
Madame du Plessis ovšem netušila, že se Lauzun cítí dotčený, že by měl úřad jen vykonávat,
ale ve skutečnosti by patřil panu de Louvois.
Poníženě prosil Jeho Veličenstvo, aby mu přidělilo nějaký úřad ve své blízkosti, v němž by
mohl jednat, jak uzná za vhodné. Pokud přijme výkon dohližitele, bude s panem de Louvois
neustále ve sporu.
Král pochválil pana de Lauzun za prozíravost, a protože mu chtěl dát najevo, že k němu
chová nejvyšší důvěru, svěřil mu dozor nad svou vlastní osobou a rozhodl se ho jmenovat
kapitánem tělesné stráže.
Následkem toho se dohližitelem stal hrabě de Ludre. Ten přenechal svou funkci prvního
šlechtice panu de Gesvres, jenž se zřekl hodnosti kapitána královy tělesné stráže ve prospěch pana
de Lauzun. Pan de Lauzun přepustil svou hodnost plukovníka dragounů panu de Roure. Pan de
Roure se zřekl místa v královské jízdě, jež nahradilo panu vévodovi de Mazarin jeho hodnost
dohližitele.
A v tomto pořadí Angelika tu záležitost vyslechla. S rukama sepjatýma na kolenou a se
soustředěným výrazem poslouchala lekci a jednak přitom vnikala do složitých a tajných intrik,
jednak si uvědomila, že nejšikovnější způsob, jak může půvabná žena uniknout příliš naléhavému
dvoření, spočívá v tom, že přiměje odvážlivce k výkladu o jeho praktických touhách a ambicích.
S údivem zjišťovala, že na tomhle královském dvoře, o němž se tvrdilo, jak je galantnost sama, jsou
důležitější než láska materiální zájmy a že, jak by řekl bajkař La Fontaine, malý bůžek Eros musí
často s nepořízenou ustoupit před obávaným párem bohů, který tvoří vrtkavá Štěstěna a Merkur s
okřídlenýma nohama.
Král řídil celý ten komplikovaný balet pečlivě a svědomitě, neúnavně a pozorně. Každému,
kdo mu sloužil, přidělil roli. Ale člověk musel být stále znovu a znovu viděn, spíš se promíjela
drzost než nepřítomnost.
O něco později se Angelika dozvěděla, že se Binet stal prvním královským parukářem.
Získal si vděčnost svého panovníka, když mu nabídl paruku s otvory, jimiž mohlo Jeho Veličenstvo
nechat splývat bohaté prameny svých vlastních vlasů. Král tedy nemusel obětovat přirozenou
ozdobu hlavy a přitom mohl využívat výhod a praktičnosti paruky.
Celý dvůr chtěl být učesán od Bineta nebo nosit paruku jeho výroby. Dvořané se cítili
moderní, teprve když prošli jeho rukama.
Elegáni vytvořili i nové slovo:
„Co vy na mou ‚binetku‘?“ ptali se, když se potkali.
v nemeckom vydaní končí kapitola :
Sie mußte lachen bei dem Gedanken, wie dumm und blind doch die Menschheit war. (to je identické s českým prekladom, potom chýba celá stať) a pokračuje
zehntes Kapitel
Beim ersten Schnee, der in jenem Jahre verfrüht fiel, machte sich der ganze Hof nach Fontainebleau auf.