Tak mne napadlo proč v AG nechala na konci serie, aby měli ještě AaJ ještě dítě , tedy dvojčata.
Vím, ze A předpověděli, ze bude mít 6 děti. Ale jaký podle Vás mohla mít AG s nejmladšími dětmi záměry.
Zámery? neviem, ale pani AG tomu určite rozumela o čom písala. Ona sama žila zo svojou veľkou láskou, jej dcéra Nadine vraví že mali ako deti šťastné detstvo a že rodičia sa skutočne milovali, a tiež mali 5 detí, tak asi vedela prečo ako stále zamilovaní túžili mať spolu viacej detí.
A hlavne Angelika a Joffrey si spolu veru neužili pozorovať ako ich deti vyrastajú.
Ano Tereza to na čo si si spomenula celkom určite s tým súvisí.
pekne ste to zhrnuli dievčence
, tak aj ja pridávam svoju trošku do mlyna:
Hneď na začiatku Cesty nádeje sa píše:
Angelika si vzpomínala, že ji to poprvé napadlo v Quebeku, když viděla, jak jí běží naproti malá Ermelina de Mercouville a vztahuje k ní ručky. Nebylo by krásné vychutnat radosti nového mateřství? Předtím jí byly většinou odepřeny.
Obnovit hnízdo, otřesené tolika bouřemi?
Ale především si stále víc a víc přála v souladu s tím, jak se všechno kolem nich a v nich přetvářelo, mít dítě od něj. Od něj, od své lásky, svého milence, své záštity i příčiny mnoha utrpení, od něj, jediného muže svého života, od Joffreye de Peyrac, za něhož bude zanedlouho vdaná už dvacet pět let. Když tedy konečně došla svého cíle a splnění svých snů: lásky, štěstí po boku toho, jehož se tolik nahledala i přesto, že myslela, že je mrtvý, od něhož ji intriky a nedorozumění málem znovu odloučily, jako by žárlivý osud nepřál naplnění jejich příliš silné lásky, toužila završit svou obtížnou pouť nezničitelnou pečetí. Snila o dítěti od něj jako od nového milence, jímž by se navždy zpečetilo jejich výjimečné setkání. Bylo by důkazem jejich obnovy.
Je třeba spravedlivě uznat, že by ji nic tak bláznivého nenapadlo hned poté, co se znovu našli.
(...)
To opojné tajemství smyslů, které je ovládaly téměř proti jejich vůli, je navzájem vrhalo do náručí a do zapomnění, do rozkoše, nechávali se unášet tím slepým proudem, v němž mizí celý svět. (...)
Ale přesto teprve po pobytu v Quebeku, v provinčním francouzském městečku na severu Ameriky, kam připluli, aby se pokusili o smíření s králem a svými krajany a kde strávili pohnutou, společensky náročnou a vzrušující zimu, ji najednou přepadla ona nepřekonatelná touha: mít od něj ještě dítě, nové dítě pro nový život.
Zmocnil sejí pocit intenzivního štěstí a jistoty, o něž ji už nic nemůže připravit. Problémy byly vyřešeny, boj skončil vítězstvím. Když ne celkovým, alespoň z větší části. Copak během téhle quebecké zimy nepochopili, že jsou navždy spojeni
neviditelnými a pevnými pouty, která nikdy nikdo nedokáže přetrhnout? Zjistili, že se navzájem nepřekonatelně přitahují, že nemohou jeden bez druhého žít, dýchat, myslet. Jistěže byl Joffrey tajemný, neproniknutelný a nespoutaný muž, ale ona byla stejná, i když si to jako většina žen nechtěla připustit. Jenže by se asi tolik nemilovali, kdyby byli jednodušší a víc se podrobovali obecným zákonům.
Cítila se mladší a veselejší než kdykoliv předtím. Chránil ji muž, jenž ji ubrání přede všemi a sejme z ní odpovědnost za vážná konečná rozhodnutí. Překonali královu nenávist a ona najednou neměla žádné povinnosti a žádné starosti.
Začít znovu jako ve dvaceti. A co může být lepším počátkem než dítě?
Ano, rozhodla se. (...) Ale protože díky svým zázračným léčitelským schopnostem měla moc ovládat tajemné náhody početí, ještě čekala. Ještě chvíli čekala.
Chtěla pevně zakotvit v tom novém šťastném údobí, které slibovalo jen radosti, ujistit se, že to není jen zdání, zvyknut si na pohodu a na každodenní život po jeho boku, po boku své životní lásky, svého pána a přítele.
Čekala do Wapassu.
A protože Joffrey de Peyrac byl vždycky ten nejvášnivější, nejcitlivější a nejpředvídavější milenec, právě on začal mluvit o dítěti. Věděl, že o něm sní jako o zpečetění jejich lásky. I on cítil, že jejich už tak pohnutý osud teď nesměřuje ke konci, ale k počátku?
Takže když bylo Wapassu ještě zapadané sněhem a v hlubokých amerických pralesích člověk téměř zapomínal, že jsou na světě ještě jiné lidské bytosti, počali dítě své lásky. A když Angelika zjistila, že je těhotná, byla úplně u vytržení a upřímně překvapená, přestože musela vědět, že bylinkové odvary, které uměla tak dobře dávkovat podle starých receptů čarodějnice Meluzíny, musely nakonec vést k žádoucímu výsledku.
Skoro tomu nevěřila. V dubnu se dítě pohnulo a ona znovu pocítila jakýsi nevěřícný úžas.
Přece nemůže být tak jednoduché dostat od nebes to, o čem člověk sní: dítě. Dítě pro štěstí...
Byla tak nadšená a žila v takové euforii, že nebýt záchvěvů, jimiž se dítě hlásilo k životu, nevěřila by, že je těhotná. Byla ušetřena všech doprovodných nepříjemností počátečního těhotenství. Dlouho byla velice štíhlá, necítila sebemenší únavu.
Ilustrácia z Francúzkej obálky na ktorej sú Ruth a Naomi v špicatých kapucniach nesúce dvojičky:
a toto musí byť podľa všetkého tá Írska katolická sestra podľa ktorej dostala meno Glorianda
máme to samozrejme a j vo väčšom rozlíšení na webe v prehľade obálok, keď si obálky rozkliknete:
https://angelique.cz/angelika-knihy-oba ... vydani.php