„Ten den, kdy jsme za dramatických okolností opouštěli La Rochelle a kdy nám šlo o život, jsem okamžiky bytí či nebytí prožíval intenzivněji než všichni ostatní. Na kapitánském můstku vedle mě stála opět má žena. Zjevila se naprosto nečekaně a navíc s neznámým dítětem v náruči. V té vypjaté situaci mě nepoznala. Jak by mohla! Měl jsem jiný hlas, po kulhání ani stopy, maska mi skrývala jizvy, krátké vlasy jsem pečlivě schovával pod šátkem a měl jsem i vousy. Pokud bychom šli ale ke dnu, byl jsem odhodlaný jí svou identitu odtajnit, protože kdybych měl tenkrát zemřít, pak jedině vedle ní.

Nostalgické spomienky ACH!

Náš veľkomožný pán Rescator sa stáva tak trochu sentimentálny

pekné pokračovanie Tereza

a toto je tiež rozkošné ako sa priznáva so žiarlivosťou náš malý trubadúr Cantor

„Neměj obavy , z dnešního pohledu byly mé tajné vzpoury proti Tvé autoritě a Tvým milenkám, které jsem kvůli matce povětšinou nesnášel, až komické. Pro klid v rodině ale musel párkrát zasáhnout Kouassi-Ba. Dostal jsem od něj pokaždé příšerně vyhubováno. “


tvoj Joffrey mi príde o hodný kus sentimentálnejší ako ten o ktorom Angelika vravievala "že sa ho vždy tak trochu bála"
a ku ktorému prechovávali synovia obdivný, niekedy tak trochu dištancovaný rešpekt

Děkuji děvčata za komentáře.

Jsem Ado zvědavá, kam posuneš Tvé vyprávění . Když byla Honorine ve věku puberťačky, měla tři mladší sourozence a to je něco, co možná přináší i problémy.

Mimi, budu se snažit, abych byla tentokrát se psaním rychlejší.

Snad jsem z toulouského pána příliš sentimentálního skorodědu neudělala - neměla jsem to nijak v úmyslu- i když za poznámku stojí, že je mu šedesát a ať se vrtne, kam se vrtne,všude se zákonitě vzpomíná a jejich návrat musela být pro přátele opravdu emocionální bomba.
Chtěla jsem mu přidělat starosti, o které si prostě očividně koledoval, protože vztah s Honorine se ve všech fikcích,ve kterých se ti dva objevili, z mého pohledu často pohyboval na hraně Elektřina komplexu ( ale to už zmínila i Penelopa). Obdivně k němu vzhlíželi synově, dcera jakbysmet. Taková hranice zdravého obdivu a nezdravé "lásky" je možná hodně křehká.
A Cantora, tichého pozorovatele, jsem mu poslala na pomoc.

A myslím si , že se vztah tří dospělých Peyraců časem změnil. Už jim nešlo o holý život, kde měl ve všem pan D. hlavní slovo. Synové jsou už dospělí a mají k mladším sourozencům v mnohém blíž než otec, a to je nezanedbatelná věc. Nevím přesně, jak to vhodně vyjádřit, ale viděla bych je, jak z distancovaného vztahu spíš přešli v jakýsi partnerský vztah.

Konečně jsem se dostala ke čtení Výročí - a protože jsem byla netknutá, tak pěkně od začátku. Abych se "nezkazila" při čtení komentářů (které samy už letmým pohledem vypadají zajímavě, jak kdo vnímá tu kterou postavu a její motivy), tak jsem šla nejprve na samotnou fikci... A tady za mne:

1. kapitola:
- Přemýšlela jsem nad "dědictvím" jména Peyrac a nakolik muselo být pro syny těžké vystoupit z otcova stínu... Jak sama píšeš, Florimond byl první, kdo měl odvahu "objevit se u dvora". A my z kánonu víme, že on i Cantor byli velmi úspěšní . Možná jim pomohlo i to, že otec byl dlouho "mimo hru" a tak zejména mladí dvořané nemohli mít srovnání. Jistě, otec byl legenda a určitě se o něm vyprávělo, mnozí zažili jeho Školy lásky pod toulouským nebem či dobývání Paříže po jižansku , na druhou stranu byl ale pryč hodně moc dlouho na to, aby vzpomínky zůstaly plastické, takže synové svým způsobem mohli stavět na kouzlu vlastní osobnosti a svém charakteru... Sama bych tedy řekla, že zas takový problém vystoupit ze stínu otce neměli (navíc třeba Florimondovi jistě díky cestování nechybělo ani sebevědomí ani historky k vyprávění), ale každopádně je to dobré zamyšlení .
- Jakou žárlivou scénu předvedla paní de Chaulnes Cantorovi? Z knih na mne působil jako věrný milenec . Tak že by nějaké nedorozumění?
- Angelika v Tvém pojetí na mne působí velmi žensky, místy plaše, pokorně... trochu jiná představa, než jakou jsem získala z četby já, ale líbí se mi. Zase jiný pohled na věc a to nikdy neuškodí .
- S blížícím se Valentýnem taky toužím po muži, který by si takhle do minulosti pamatoval všechna data!

2. kapitola:
- Nepochopila jsem z kontextu, k jakému stavu Robert náležel - šlechtic či měšťan? Že se zabýval obchodem a dcerka raději pročítala "má dáti - dal" .
- Namísto "Terasa se otřásla smíchem" jsem četla "Teresa" a říkala jsem si, která ženská postava mi to unikla . Nebo že by autorka vložila do děje samu sebe? Fakt bych měla chodit po obědě spát s miminkem, nějak mi ta spánková deprivace dává zabrat .
- Cha! Nyní se mi otevírají dveře porozumění diskusního tématu "prečo si vzal Joffrey palicu" .
- Zmínka o gaskoňské sázce mne přivedla na myšlenku, že by Florimond s Cantorem mohli tak trochu převzít štafetu. Věnuje se zde jejich sázkám a milostným úspěchům (kromě Krás Akkádie) nějaká fikce??

3. kapitola:
- „Já myslela, že uslyším o lásce a on je to spíš případ pro Desgreze,“ pronesla zklamaně Honorine. Och! Zapomněla jsem, žes z něj udělala vychovatele dvojčat. Byl také v Toulouse nebo au-pairoval jen v Paříži?

4. kapitola:
- Cantor, ve kterém dobublával smích - z knih na mne působí spíše uzavřeně, nedovedu si představit hlasitý výbuch smíchu, ale ta představa je mi sympatická
- „Přidejte jim na starost ještě dvě neprovdané tetičky,“ přimlouval se Bernard.„Mít v nesnázi na krku navíc staré panny je vždy dokonalým završením zoufalé životní situace.“ Pravda, Angeličina otce to dohnalo k chovu mul a obchodování se Španělskem .
- „Lom nebo důl. To jsou momentálně u Peyraců nejdiskutovanější slova,“ nabídl další možnost Florimond.
- „protože nemůže být pro ženu většího štěstí, než když ji poctí svou přízní opravdový jižan!“ I já jednoznačně prodesgrezovsky orientovaná bytost po přečtení několika zdejších fikcí uznávám, že oni ti Gaskoňci mají něco do sebe .

5. kapitola:
- V Robertově popisu důvodů, proč se oženil, vidím trochu paralelu s Joffreyem, proč si v Tvé fikci vybral Angeliku (jak při cestě viděl kojící ženu a chtěl by takto sledovat své dítě - parafrázuji, nepamatuji si přesně). Ono to zní na první pohled třeba hloupě, ale mně se to hrozně líbí, je v tom ukrytý cit, a moc bych si přála, aby takhle uvažovali i reální muži a ne jen ti, kterým myšlenky do hlav vkládáme svým psaním.
- "(...) Ulehnout do peřin vyhřátých nahým ženským tělem? Skvělé! Nechat se uspat odfukováním nějaké krásky? Ano! Ráno se s ní pomilovat? Samozřejmě!“ Andijos zvedl varovně ukazovák. „ Ale tady se mé představy s těmi Robertovými zásadně rozchází. V momentě, kdy se vztah začne přesouvat do diskusních rovin, já doporučuji dámu okamžitě vyměnit.
- "(...) Jablko pokušení se musí nechat hezky uzrát.“ Krásná věta .
- „Měli byste sepsat paměti. Vystačily by na několik románů,“ vysekl rodičům poklonu Florimond. Cha! Kdyby jen věděl!
- Ovšem Florimond přebírá otěže, to se mi líbí!
- K příliš zbrklému kroku ho přiměla nejen jeho věčná touha zakončit nejrůznější dramatické okamžiky nějakým vlastním komentářem, ale zejména nutkavá potřeba ulevit svému tělu zatíženému velkým množstvím přijatých tekutin. - Chacha! Jak jsi tuhle psala Ty mně, líbí se mi fikce založené na realitě . A ten krátký úryvek krásně vystihuje naši představu .

6. kapitola:
- Trochu netradiční číst na webu o Angelice o Angelice, která do děje ale zasahuje minimálně .
- Od výročí jsme odbočili, ale stejně se mi ten příběh líbí. Dojde nakonec i na soukromé Wapassu??

7. kapitola:
- Sama nejsem kuřák, ale doutníky se prý nešlukují??
- "(...) Tenkrát u dveří čokoládovny to nechápala, ale teď přesně věděla, co jí tím polibkem Daniel sděloval. Bylo v něm všechno – nejen vášeň a touha, ale i úcta, porozumění a obdiv.“ - Myslela jsem, že za romantičku je tu hlavně Mimi, ale
- Ale Sophie se najednou v křesle narovnala, naklonila s ženskou elegancí hlavu mírně na stranu a upřeným pohledem svých tmavých očí k sobě přitáhla pozornost pána domu. Bez zábran se ho zeptala : „Je skutečně pravda, že plníte ženám jejich přání?“
Robert se zděšeně nadechl (...)
- „Tak už přestaň trucovat, maličká, a řekni ano. Staň se mých hříchem a já Ti přísahám, že nám to nebesa odpustí,“ zapředl Florimond. - Odpouštím mu všecko a jdu s ním na světa kraj!
- "(...) Vaše dcera bude se mnou v bezpečí. Ani na okamžik ji nespustím z očí.“ Na důkaz váhy svého návrhu pevným hlasem dodal : „Na mé slovo se můžete spolehnout . Jsem Peyrac.“ - Být Joffreyovým přítelem z mládí a mít dceru, neberu právě tu poslední větu jako záruku bezpečí .

8. kapitola:
- Historka o holi a rudé barvě... pěkné. Doufám, že zmínky o Joffreyovi a Robertovi jako takovém se propojí s fikcí od Moirry!
- Ach ti muži! „Děti mám moc rád. Ale pokud bych se stal dědečkem, pak bych měl za milenku babičku. A to by byla pro mou pověst smrtící rána.“

9. kapitola:
- Zmrtvýchvstání toulouského pána bylo sice pro Paříž šťavnaté sousto, ovšem vidina návratu Angeliky du Plessis-Bellière představovala opravdovou senzaci. Jeho kousky z mládí dnešní Pařížany nijak nezajímaly, ale tvář krásné markýzy měli všichni stále v živé paměti. Za jeho zády nebo i na doslech se rozebírala všemožná témata : Je stále tak okouzlující, jak se povídá? Co se stane, až se opět pokloní před králem a zvedne k němu ty své oči? Vzpomínáte na Philippa a jak se z vlka stal beránkem? Pamatujete na to pozdvižení, když utekla za tím prvním? A co je pravdy na těch řečech o ní a vzpouře v Poitou? - A tohle mne na AG štve, že se to nemůžeme od ní dočíst!
- Vybavuji si, že o dědictví v Plessis se v komentářích už psalo (napravím a přečtu si!). Sama bych tipovala, že majetek připadl koruně a král ho někomu dal za zásluhy... Vtipné by bylo, kdyby ho získal někdo z rodiny de Sancé.
- V Paříži jim Desgrez pomohl s právními záležitostmi (...) - tohle sepiš! To mě zajímá!
- Vida, já bych tak výbušnou reakci od Honoriny nečekala... Protože i přes svoji bouřlivost byla rozumná a jistě by si vyslechla celý příběh. A pak možná zaplakala nad mrtvým bratříčkem, kterého nikdy nepoznala, a díky kterému se vlastně narodila.

10. kapitola:
- Opět... Netipovala bych Cantora na tak hovorného, byť vůči otci... ale líbí se mi, že je to zrovna on, kdo obhajuje Honorinu. A děkuji i za jiné vysvětlení její náklonnosti, než je Elektřin komplex .
- Ta nostalgie, kterou zmiňuje Moirra, mi naopak k panu hraběti sedí. Proč by nemohl Angelice či svojí dceři ukázat i citlivou stránku? Že ho něco dokázalo zasáhnout, dojmout? Známe celý příběh z pohledu Angeliky, ale líbí se mi ty fikční vsuvky z pohledu hraběte či jiných postav. Holky, dík .

páni, to bol ale rozsiahly komentar

PenelopaW píše:

7. kapitola:
- Sama nejsem kuřák, ale doutníky se prý nešlukují??
- "(...) Tenkrát u dveří čokoládovny to nechápala, ale teď přesně věděla, co jí tím polibkem Daniel sděloval. Bylo v něm všechno – nejen vášeň a touha, ale i úcta, porozumění a obdiv.“ - Myslela jsem, že za romantičku je tu hlavně Mimi, ale
- Ale Sophie se najednou v křesle narovnala, naklonila s ženskou elegancí hlavu mírně na stranu a upřeným pohledem svých tmavých očí k sobě přitáhla pozornost pána domu. Bez zábran se ho zeptala : „Je skutečně pravda, že plníte ženám jejich přání?“
Robert se zděšeně nadechl (...)
- „Tak už přestaň trucovat, maličká, a řekni ano. Staň se mých hříchem a já Ti přísahám, že nám to nebesa odpustí,“ zapředl Florimond. - Odpouštím mu všecko a jdu s ním na světa kraj!
- "(...) Vaše dcera bude se mnou v bezpečí. Ani na okamžik ji nespustím z očí.“ Na důkaz váhy svého návrhu pevným hlasem dodal : „Na mé slovo se můžete spolehnout . Jsem Peyrac.“ - Být Joffreyovým přítelem z mládí a mít dceru, neberu právě tu poslední větu jako záruku bezpečí .

.

ano ano toto sú aj moje highlights

Mimi tu v žiadnom prípade nieje jediná romantička
myslím že Tereza aj ja sme pri písaní tiež nenapraviteľne sentimentálne
ale povedzte, čo by bol život bez lásky a romantiky ?

Penelopo, dkěkuji za obsáhlý komentář.
Hodinu jsem pečlivě odpovídala na Tvé postřehy, a spadlo mi připojení k internetu ve chvíli, kdy jsem odesílala Chybí mi plačící smajlík!!!
O vše se pokusím znovu asi až zítra.

To už sa stalo aj mne Tereza, takže keďviem že idem písať niečo siahodlhé dám si to radšej predtým do Wordu ...

ale niekedy sa to zjavilo ak som zasa išla na browseri šípkou späť

Penelopo, ještě jednou děkuji za neuvěřitelný komentář.
Doufám, že tento můj druhý pokus se už vydaří a zodpovědně a ráda odpovídám na Tvé postřehy :

Kapitola 1 :
Děti rodičů – silných osobností – to jistě nemají jednoduché. A zdálo se mi, že Florimond poprvé ze stínu otce vystoupil v momentě, kdy trval na tom, že se zúčastní té docela nebezpečné výpravy. Prověřil si sám sebe. Nemyslela jsem v jeho případě jen na zábavu ve společnosti, ale já měla na paměti např. i obchodní aktivity, a tady si myslím, že měli s Cantorem otcovu laťku pěkně vysoko.

Tento příběh se odehrává v roce 1686, a Cantor opustil paní de Chaulnes a zamířil do Kanady v r.1681, takže předpokládám, že se za těch pět let poohlédl po nějaké jiné dámě. Žárlivou scénku předešlé milenky, která se ho domáhá zpět, jsem si docela dobře dovedla představit

Měla bych Angeliku probudit, aby předvedla, že není plachá. Tato fikce se sice jmenuje „Výročí,“ ale je o tom, co všechno se může okolo jedné utajované akce přihodit. Příběh se točí se okolo jednoho večera a ten patří jejímu muži a jeho příteli, kteří se neviděli 30 let. Je to sólo těch dvou. O tom, za jakým účelem do večera zasáhli synové, nemá Angelika ponětí.

Kapitola 2:
„Výročí“ je pokračováním fikce „Henrietta“, kdy Robert (svobodný muž) navštíví spolu se svou matkou v předvánočním čase 1656 Joffreye. Jeho matka je šlechtična, otec obchodník. Takže sama nevím, co je – šlechtic po matce či měšťan po otci? Prosím tedy někoho zasvěceného o fundovanou odpověď. Předem děkuji.
A sázky F a C jsou výborný nápad (píšu si hned do deníčku poznámku).


Kapitola 3:
Byl Desgrez také v Toulouse nebo au-pairoval jen v Paříži?
Myslím, že se objevil vždy jen v Paříži. Ale je to zajímavý námět (píšu si zase poznámku do deníčku).

Kapitola 4:
Cantorovi je 25 let, je báječný, a určitě se také hlasitě směje – zejména pokud je obklopen vínem a přáteli.

Kapitola 5:
Děkuji za hezká slova.

Kapitola 6:
Angelika příliš nezasahuje do děje, protože jednak zapojovat do konverzace tolik lidí bylo nad mé síly, ale hlavně si dovedu představit, že když se chopí otěží večera pan D, Florimond a Robert, budu mi to stačit k dokonalé zábavě.
Závěrečné finále mám v hrubé podobě napsáno, ale samozřejmě neprozradím, kam až vás v něm zavedu.


Kapitola 7:
Ani já nejsem kuřák a co je mi známo, doutníky se skutečně vychutnávají. To šlukování mám zakořeněné z hecovačky - jako hokejový fanoušek jsem se už 8x účastnila příprav na finálové zápasy o titul a k těm patří i to, že si naši muži před finálovou sérií posvátně zakoupí nejdražší doutník a schovají si ho do nějaké kapsy na prsou. Jen a pouze v případě vítězství (což se 7x stalo - dovedete si to představit ) se rozbalí a vykouří(jinak se strčí do šuplíku a musí se čekat na další příležitost, která ovšem už nikdy v životě nemusí přijít). A pokud to vyjde, tak se doutníky slavnostně a hromadně vykouří a při tomto posvátném rituálu se razí heslo : když budeš kouřit vítězný doutník, šlukovat ho a neposereš se, jedině tehdy jsi hoden vítězství .

Kapitola 8:
K holi, kterou si o svatebním dni vzal, se ještě vrátím.

Kapitola 9:
Stále se domnívám, že se u Peyraců mnoha tématům vyhýbají. Vždyť Angelika nemluvila s chlapci o otci, on pak s kluky(zejména s Cantorem) nemluvil o matce. Angelika o Honorine promluvila s Cantorem prvně až tenkrát, kdy Cantor na sestru žárlil a jí bouchly saze. Do té doby o ní se syny nemluvila. Před Jofferyem o minulosti mlčela. Musel podstoupit setkábí s Desgrezem, aby si ucelil obraz jejího života. Joffrey se pasoval za Honorinina otce. Dovedu si tedy představit, že o událostech na Plessis nahlas nemluvili a před dětmi tím tuplem. Riskovali by, aby se děvče dovtípilo, po kom zdědila barvu vlasů? A také si myslím, že v Toulouse obraz s Charlesem- Henrym jako připomínka manželství s Filipem nevisel – Angelika by měla denně na očích tu tragédii a hrabě by možná z připomínky manželství své ženy s Filipem také možná nebyl zrovna dvakrát unešený.


Kapitola 10 :
Cantor je v mé fikci tím, kdo Honorine opravdu rozumí. A dovedu si představit, co asi prožíval, když se plavil do Kanady a nevěděl, jestli dopluje dřív, než se matce nebo sestře stane neštěstí. Tento boj o holý život (nejen v Americe, ale i ten Cantorův během plavby) je jistě hodně sblížil. Ví co sestra provedla, nedávno si také prošel pubertou a dovede si představit, jak se to v otci bije. Proto se za ním vrátil na terasu.
A tady jsem narazila na okamžik, který mě opět přivedl k jiné názorové myšlence, než jakou zastává Moirra - a to je otázka, jestli byl Joffrey, žijící toho času už několik let za oceánem, opravdu takový boháč (což jsme tady již sáhodlouze rozebíraly). Cantor se dozvídá o nebezpečí, které hrozí matce a sestře a u paní de Chaulnes prosí o peníze? Je to Peyrac, je v Paříži a potřebuje prachy na cestu od milenky? Tohle jsem prostě "nepobrala."
A ještě jsem si na něco z knihy vzpomněla, ale to musím dohledat.

Tereza píše:

A zdálo se mi, že Florimond poprvé ze stínu otce vystoupil v momentě, kdy trval na tom, že se zúčastní té docela nebezpečné výpravy.

Pravda!

Tereza píše:

Tento příběh se odehrává v roce 1686, a Cantor opustil paní de Chaulnes a zamířil do Kanady v r.1681, takže předpokládám, že se za těch pět let poohlédl po nějaké jiné dámě. Žárlivou scénku předešlé milenky, která se ho domáhá zpět, jsem si docela dobře dovedla představit

To bychom mohly dát jako "otázku do pranice" ke Cantorovi do sekce Postav. Na mne ten jejich milenecký vztah působil z jeho strany hodně stabilně, že pokud by ho někdo ukončil, tak ona a navíc možná jen z nějakých racionálních důvodů.

Tereza píše:

„Výročí“ je pokračováním fikce „Henrietta“, kdy Robert (svobodný muž) navštíví spolu se svou matkou v předvánočním čase 1656 Joffreye. Jeho matka je šlechtična, otec obchodník. Takže sama nevím, co je – šlechtic po matce či měšťan po otci? Prosím tedy někoho zasvěceného o fundovanou odpověď. Předem děkuji.

Fikci musím dohnat... Už se začínám ve všech svých úkolech topit jako Moirra .

Pokud byl Robert po otci obchodník, tak bych spíše tipla, že byl měšťanem, byť bohatým.. Hortenzie byla také šlechtického stavu, ale její manžel Fallot byl měšťan. V případě pana prokurátora, kdyby byl hodně dobrý, loajální a výkonný, mohl z něj Ludvík udělat svého milce, udělit mu nějaký titul a erb, a tím pádem by se Fallotovi zařadili k "úřednické šlechtě". Ale co víme, tak se čarodějnickým procesem zdiskreditoval, takže zůstali měšťáky... Běžné byly sňatky, kdy si někdo bral šlechtičnu kvůli dobrému původu, titulu a jménu, zatímco ona - chudá jako Hortenzie - si brala měšťana, avšak bohatého... Nebo naopak, chudý šlechtic si bral bohatou měšťanskou dcerku kvůli věnu... Takže se točíme v kruhu a musíš to prostě s Robertem rozseknout sama .

V Robertově případě je to tedy na Tvém vlastním uvážení. Já sama např. bombarduji Moirru svými úvahami na téma Desgrez . Což je opět otázka spíše k němu do tématu - byl či nebyl šlechtic? Ano, nosil sice meč, ale a) Audiger taky, b) byl u policie a měl hodnost, takže právo nosit meč, vyhrazené šlechtě, mohl mít díky tomu. K šlechtickému stavu náležel, pokud měl erb - a pokud jej měl, tak by jeho erbovní znamení mělo být dohledatelné!

Tereza píše:

A sázky F a C jsou výborný nápad (píšu si hned do deníčku poznámku).
Myslím, že se objevil vždy jen v Paříži. Ale je to zajímavý námět (píšu si zase poznámku do deníčku).

Jupí! Těším se! (Kupodivu nejen na )

Tereza píše:

při tomto posvátném rituálu se razí heslo : když budeš kouřit vítězný doutník, šlukovat ho a neposereš se, jedině tehdy jsi hoden vítězství .

S tím šlukováním si pamatuji Steklačovu knížku o Boříkovi a jeho kamarádech, kteří se po doutnících hrozně zeblili... A kuřáci cigaret, kteří přesedlali na doutníky a zkoušeli je kouřit stejně, dost narazili . Schválně jsem začala hledat něco o šlukování doutníků a narazila na tyto informace:

- Z doutníků se nikotin vstřebává sliznicí v ústech (na rozdíl od cigarety), protože má vyšší pH kouře. Tedy doutník nemusíte šlukovat a nikotin v sobě máte.
http://www.kurakova-plice.cz/koureni_ci ... ince.html
- Úplným základem kouřením je šlukování. Pamatujte, že cigareta není doutník, abyste kouř jenom nasáli do pusy a následně slastně z úst vypustili. Cigareta se musí nasát do plic. Jedině tak z ní budete mít ten pravý požitek. http://g.cz/6-tipu-jak-zacit-spravne-kourit/
- Technika kouření doutníků je velmi důležitá, zapomeňte na šlukování, vychutnávejte doutník spíše jako víno – pěkně poválet po jazyku a poté vyfouknout. http://www.bman.cz/clanek/jak-si-vychutnat-doutnik/
(moc hezký článeček o rituálu kouření doutníků, něco pro fanynky p. D. )

Tereza píše:

Stále se domnívám, že se u Peyraců mnoha tématům vyhýbají. Vždyť Angelika nemluvila s chlapci o otci, on pak s kluky(zejména s Cantorem) nemluvil o matce. Angelika o Honorine promluvila s Cantorem prvně až tenkrát, kdy Cantor na sestru žárlil a jí bouchly saze. Do té doby o ní se syny nemluvila. Před Jofferyem o minulosti mlčela. Musel podstoupit setkábí s Desgrezem, aby si ucelil obraz jejího života. Joffrey se pasoval za Honorinina otce. Dovedu si tedy představit, že o událostech na Plessis nahlas nemluvili a před dětmi tím tuplem. Riskovali by, aby se děvče dovtípilo, po kom zdědila barvu vlasů? A také si myslím, že v Toulouse obraz s Charlesem- Henrym jako připomínka manželství s Filipem nevisel – Angelika by měla denně na očích tu tragédii a hrabě by možná z připomínky manželství své ženy s Filipem také možná nebyl zrovna dvakrát unešený.

Toto je asi k delší diskusi a co čtenář, to názor... Je fakt, že při čtení jsem mnohokrát narazila na nepochopení, proč si manželé některé věci prostě neřekli a nevysvětlili.

Tereza píše:

Kapitola 10 :
A tady jsem narazila na okamžik, který mě opět přivedl k jiné názorové myšlence, než jakou zastává Moirra - a to je otázka, jestli byl Joffrey, žijící toho času už několik let za oceánem, opravdu takový boháč (což jsme tady již sáhodlouze rozebíraly). Cantor se dozvídá o nebezpečí, které hrozí matce a sestře a u paní de Chaulnes prosí o peníze? Je to Peyrac, je v Paříži a potřebuje prachy na cestu od milenky? Tohle jsem prostě "nepobrala."

Moc si to už nevybavuji, ale nebylo to proto, že ho trápil čas? Než by oběhal nějaké věřitele či správce majetku, odplula by mu loď, nestíhal by zasáhnout bezprostředně...

Byla jsem marod a tak jsem měla čas na "tvorbu." Myslela jsem, že dopíšu příběh až do konce, ale ten krátký "epilog" na naprostý závěr až příště.
Snad se Vám bude trochu netradiční noc pod střechou růžového paláce alespoň trochu líbit.
Hezký večer.

Terezo, velmi pěkné čtení (jako vždy)! Oceňuji, že tentokrát dostala větší roli i sama Angelika a jsem zvědavá, jak bude konverzace s Honorinou pokračovat dál.

„Každé vyprávění nasměruješ pokaždé přesně tam, kam chceš Ty,“ trvala na svém.
Haha - a má pravdu! Joffrey je zkušený manipulátor a ještě na závěr všechny nechá, aby si mysleli, jak nad ním vyzráli .

Žena jako Ty si zaslouží být hýčkána, ne ponižována.
Tady ovšem pan hrabě nebyl vůči Philippovi moc spravedlivý... Krásný markýz svou ženu nakonec hluboce miloval.

„Nejsem zvědavá, ale s tou holí je to vážně celé divné.“
...takto jejími ústy promluvily angelikoložky a stále zůstaly v nejistotě z odpovědi .

a co se poslouchání za dveřmi týká, nebyla si jistá, jestli na ni Joffrey nemá nějaký trumf v rukávu.
Tohle mne rozesmálo - ani zlatovlasá bohyně nemá čisté svědomí .

Při pohledu na Angeliku v svůdné krajkové košilce se mu opět vybavil dávný rozhovor s jeho přítelem Desgrezem.
Nad tímhle už jsem sama hrozně dlouho přemýšlela a proto to nechávám na konec. Přiznávám, že nemám tolik načteno jako jiné, takže mne možná nakonec udolají svými argumenty a výňatky z kánonu, ale když jsem si znovu četla knihy, Desgrez byl Angeličiným přítelem, Joffreyovým nikoli. Tuto roli jsme mu přiřkly spíše my, pod vlivem všeho, co pro Angeliku vykonal... V průběhu procesu byl vztah mezi Desgrezem a Joffreyem na čistě profesní úrovni, neměli možnost se tak stýkat jako Desgrez s Angelikou, a ač si Peyrac získal Desgrezův obdiv (po jejich setkání v Bastille), nedá se říci, že by se mezi nimi zrodila nějaká přátelská pouta. Po procesu si Desgrez asi spíše nadával, že případ vzal (viz rozloučení s Angelikou před jeho útěkem z Paříže: "Riskoval jsem kvůli vám všechno..." + opět mluví jen o ní), později se o Joffreyovy osudy zajímal spíše z profesního zájmu a kvůli sobě, než kvůli manželům Peyrakovým... A s Joffreyem se už nikdy více neshledal. Když mu Angelika psala z Ameriky dopis, Joffrey o něm dokonce mluvil s lehkostí - a na mne to působilo, jako kdyby si ho téměř nepamatoval - že do ní jistě byl bláznivě zamilován apod. Toto víc než cokoli jiného mne utvrdilo v tom, že pan policajt nebyl Joffreyovým důvěrným přítelem jako jiní... i když i mně se samozřejmě líbí myšlenka, že ano, a že Joffrey v sobě ve skrytu řeší, co vše Desgrez pro jeho ženu vykonal a co pro ni znamená .

No... a jak vidno, opět jsem se uchýlila ke svému oblíbenému tématu . Takže znovu: Terezo, výborné čtení, nenech se mnou odradit a piš dál . Ne, že bych Tě nutila být neustále nemocná, přeji Ti pevné zdraví!!! ale pokud budeš mít inspiraci, vezmi si neschopenku a piš .

Terezo, moc pěkné, zajímavé a příjemné jarní počtení věnované tentokrát hlavně A. a J.
Zaujal mě Joffreyův nápad s čokoládovnou v Toulouse. Napadlo mě, že by tam mohli zapojit i Honorínu. Měla by novou náplň pro volný čas.
Moc se těším na pokračování.

PenelopaW píše:

...jsem zvědavá, jak bude konverzace s Honorinou pokračovat dál......
....výňatky z kánonu, ale když jsem si znovu četla knihy, Desgrez byl Angeličiným přítelem, Joffreyovým nikoli.

Děkuji Penelopo za komentář a pochvalu.
S Honorine Tě pravděpodobně zklamu. Píšu většinou příběhy, které se vztahují k jedné či dvěma nocím. S Honorine je to podle mého mínění na delší dobu, možná prostor pro někoho jiného či jinou fikci. Tento příběh jsem zamýšlela jako takovou sondu do několika dní v Toulouse v době, kdy mají A+ J výročí a co se všechno okolo tohoto utajovaného projektu může stát - právě se vrátili z Paříže, přijíždí Robert, chystá se Škola lásky, Honorine šlápla vedle, Florimond se zamiloval. Jako na "potvoru" se semele všechno najednou...

Desgreze jsem nazvala Joffreyovým přítelem z několika důvodů: Tři Peyrakové přijeli do Francie dřív, než Angelika. A i vzhledem k tomu, že Angeliku do Quebecu Desgrez varoval, myslím, že návrat nebyl pro Joffreye jednoduchý a bezpečný, intriky, kam se podíváš. Chránil-li Desgrez Angeliku, chránil i její děti a musel se s Joffreyem v Paříži setkat, a jistě ne jednou. Dva výjimeční muži - z toho dle mého muselo vzejít přátelství , nehledě na to, že jse při čtení Popraveného u Notre-Dame nabyla pocitu, že Desgrez choval ke svému klientovi úctu.
A také bych ráda připomněla, že jsem se do Paříže teleportovala a byla jsem svědkem, jak Desgrez plní roli au pair - hrabě de Peyrac by své děti svěřil jen příteli, to je přece jasné.

mimi píše:

...Zaujal mě Joffreyův nápad s čokoládovnou v Toulouse.

Děkuji Mimi za komentář.
Čokoládovna byl jen Joffreyův hravý nápad pro konverzaci, myslím, že ho ani jeden nebral příliš vážně. Ale třeba se ho v budoucnu on nebo ona chytí ...kdo ví....

Tereza píše:

mimi píše:

...Zaujal mě Joffreyův nápad s čokoládovnou v Toulouse.

Děkuji Mimi za komentář.
Čokoládovna byl jen Joffreyův hravý nápad pro konverzaci, myslím, že ho ani jeden nebral příliš vážně. Ale třeba se ho v budoucnu on nebo ona chytí ...kdo ví....

Také jsem to tak nejprve brala, ale to jak Angelika přemýšlí o barvě čalounění.
Pobavilo mě, jak Angelika tvrdila, že neposlouchá za dveřmi.

mimi píše:

Také jsem to tak nejprve brala, ale to jak Angelika přemýšlí o barvě čalounění.
Pobavilo mě, jak Angelika tvrdila, že neposlouchá za dveřmi.

Myslím, že Angelika pobavila sama sebe, že nad tím Cantorovým nápadem vůbec zapřemýšlela....
Angelika se k neúmyslnému poslouchání přichomýtla myslím hned několikrát -dokonce i pod okny v Gouldsboru.

Tereza píše:

S Honorine je to podle mého mínění na delší dobu, možná prostor pro někoho jiného či jinou fikci.

Pokud Tě něco napadne, klidně se toho chyť , tohle téma je hodně dobré a třeba vznikne ještě jiná verze slečny Peyrakové než od Ady .

Tereza píše:

PenelopaW píše:

....výňatky z kánonu, ale když jsem si znovu četla knihy, Desgrez byl Angeličiným přítelem, Joffreyovým nikoli.

Desgreze jsem nazvala Joffreyovým přítelem z několika důvodů: Tři Peyrakové přijeli do Francie dřív, než Angelika. A i vzhledem k tomu, že Angeliku do Quebecu Desgrez varoval, myslím, že návrat nebyl pro Joffreye jednoduchý a bezpečný, intriky, kam se podíváš. Chránil-li Desgrez Angeliku, chránil i její děti a musel se s Joffreyem v Paříži setkat, a jistě ne jednou. Dva výjimeční muži - z toho dle mého muselo vzejít přátelství , nehledě na to, že jse při čtení Popraveného u Notre-Dame nabyla pocitu, že Desgrez choval ke svému klientovi úctu.

Jistě, úctu k němu choval - vybavuji si pasáž, kdy se s ním setkal v Bastille a musel neochotně před Angelikou přiznat, že pokud předtím nechápal, čím takovou ženu mohl vlastní manžel zaujmout, tak teď to již ví... pan hrabě na něj jistě musel velmi zapůsobit, takže věřím, že i jeho osobnost přispěla k tomu, že se advokát to případu tak "položil".

Tereza píše:

A také bych ráda připomněla, že jsem se do Paříže teleportovala a byla jsem svědkem, jak Desgrez plní roli au pair - hrabě de Peyrac by své děti svěřil jen příteli, to je přece jasné.

Tímhle se bavím už hodně dlouho. A o dost víc, když vezmu v potaz, že Moirra zjistila existenci Desgrezovy dcery. V duchu se opájím představou, jak důstojná postava obávaného pařížského policisty dělá přes den doprovod své dcerce a Peyrakovic dvojčatům, kontroluje děvčátka, zda si neumazala sukýnku, a chlapečkovi na Pont Neuf kupuje větrník... aby vzápětí, s kradmým ohlédnutím přes rameno, zavedl děti do podzemní chodby a krmil jejich vykulené obličeje historkami z minulosti .

Tereza píše:

S Honorine Tě pravděpodobně zklamu. Píšu většinou příběhy, které se vztahují k jedné či dvěma nocím. S Honorine je to podle mého mínění na delší dobu, možná prostor pro někoho jiného či jinou fikci.

A to je právě ta chyba! Naprosto nenasytně si žádám víc!

PenelopaW píše:

Tereza píše:

S Honorine Tě pravděpodobně zklamu. Píšu většinou příběhy, které se vztahují k jedné či dvěma nocím. S Honorine je to podle mého mínění na delší dobu, možná prostor pro někoho jiného či jinou fikci.

A to je právě ta chyba! Naprosto nenasytně si žádám víc!

Má to jeden velký háček- mně to s holčičkami vůbec nejde .

Tak Tereza horko-ťažko som odolala čítaniu komentárov ostatných skôr ako mám prečítanú fikciu,

Fikciu som si nechávala zo súkromných dôvodov ako bonbónik na dnešný večer. A nesklamala už na začiatku:

Citovat:

Kroky mužů se rozdělily v přízemí soukromého palácového křídla. Zatímco Cantor pokračoval o dvě patra výš, jeho otec zamířil vpravo. Při obnově paláce samozřejmě pamatoval na Angeličiny oblíbené ranní procházky zahradou, a tak patřilo přízemí se společnou ložnicí umístěnou uprostřed celého komplexu právě hraběcímu páru.

teda predsa len! spoločná spálňa v paláci trubadúrskej poézie!

A tá Bernardová pripomienka:
„Ty si vážně nedáš pokoj. To opravdu nemáš někde další komůrku pro spaní? Copak Ty nechrápeš? “


tja ... vieme dobre že súkromné pokoje šlachticov takého to postavenia sa vždy skladali z viacerých miestností ...
predpokladám že každý z nich dvoch mal prinajmenšom predizbu. salónik, šatník a kúpeľňu a iba spálňa bola spoločná ... takže Angelika by ho bola ľahko vykopla na diván ak by chrápal
okrem toho mu ešte zostávalo veľa alternatív... pracovňa, knižnica.. laboratórium ..
niektorá z hosťovských izieb ....

mali by sme asi pridať hlasovanie či Joffrey chrápe alebo nechrápe

no nič idem čítať ´dalej

Jsem Moirro vážně ráda, pokud jsem Tě pobavila hned na začátku
.
Dokonalý - Nedokonalý , jsem skálopevně přesvědčená, že Joffrey chrápe . Pokud toho vypije tolik, kolik mu ve fikcích naléváme, tak tím tuplem chrápe .

Je vcelku jasné, že Ti dva mají své předpokoje atd. ,a je také jasné,že to k odpočinku nebo jako formu trucovny může ve svém obrovském paláci Joffrey zalomit kdekoliv, ale já jim s plným vědomím připsala jedinou ložnici. Nejen proto, že pan hrabě potřeboval velkou a hlavně dlouhou postel, nejen kvůli Wapassu a kajutě na lodi, ale proto, že ho to k dámě svého srdce táhlo odjakživa :

Toulouská svatba :
Všichni muži jsou stejní, říkala si hořce. Jen tak mimochodem se uráčí vám věnovat trochu času, ale nakonec dají vždycky přednost svým koníčkům. Někteří soubojům, jiní válčení. Joffrey křivulím. Kdysi jsem byla ráda, že mi o nich vyprávěl, protože mi tím projevoval své přátelství, jenže teď tu laboratoř nenávidím.
Konečně, plná vzdoru, usnula.
Probudil ji záblesk svíčky. U lůžka stál Joffrey a svlékal se. Rychle si sedla a objala si pažemi kolena.
„Stojí to ještě za to?“ zeptala se. „Venku už zpívají ptáci. Snad byste udělal lépe, kdybyste tu příjemně započatou noc strávil ve svých pokojích a tiskl přitom na srdce nějakou pěk¬nou křivuli!“
Bez zábran se rozesmál.
„Omlouvám se, miláčku, ale dělal jsem pokus, od něhož jsem nemohl odejít..... Víte, že náš strašný arcibiskup se už zase ozval? ......A protože mu v žádném případě nemůžu říct o svých španělských obchodech...... Přizvu k tomu Sasa Fritze Hauera a pošlu...... .“
„To mě vůbec nezajímá,“ odpověděla Angelika pomstychtivě. „Já jsem ospalá.“
Byla si vědoma, že věrohodnosti těchto slov příliš nenasvědčují ani její rozpuštěné vlasy, ani krajková košilka, svůdně odhalující její ramena.
Pohladil jí něžné bílé rameno, ale ona ho špičatými zoubky kousla do ruky.

Ešte k ďalšej dočítanej časti, toto ma tiež pobavilo, pretože som sa sama zahrával z myšlienkou ako sa Rescator doplaví
až do Versailles (čo je jasná fantazmagória)
skôr uveriteľné je doplaviť sa po Seine do Paríža, i keď myslím že pre lode tej veľkosti ako bol Morský Orol tiež nerealizovateľné
avšak je rozkošné ž ani sám veľkomožný Rescator sa podobne ako všetci chlapi nevyhol chvastaniu:

Joffrey vycítil šanci zvrátit hovor ve svůj prospěch.
Houkl: „Ty pochybuješ o schopnostech Rescacora?“ Nadzvedl přikrývku a bleskurychle se přesunul k Angelice.. Přitáhl si ji na hruď, začal ji vískat ve vlasech a s lehkostí sobě vlastní vyprávěl : „Do Rouenu bych se dostal naprosto bez problémů. A i kdybych se pak musel zapřáhnout do tažných lan sám, dovlekl bych svou loď až k Louvru. Vyřídil bych si to s Philippem a došel bych si pro Tebe a pro chlapce.



a ďakujem za pripomienku nočného výletu Desgreza a Joffreya

A ešte k tomuto:

Angelika si povzdechla: „Pořád mi nejde do hlavy ta Tvoje ebenová hůl. Vždyť jsem tu hůl v našem paláci po svatbě už nikdy neviděla.“ Vyslovila se přímo: „ Proč sis ji vlastně vzal?“
Jen ztěžka otevřel oči. Zacukalo mu koutky úst. „Ty jsi ale zvědavá!“
„Nejsem zvědavá, ale s tou holí je to vážně celé divné.“
Uchechtl se. „Takže jsi zvědavá.“
„Jsi hrozný,“ odsekla uraženě a vysoukala se mu z náruče.

Zvedavá nieje iba Angelika ale aj ja. verím tomu že boli ešte aj iné dôvody ako iba tie ktoré už Joffrey vysvetlil.

teším sa na pokračovanie. Dúfam že tentokrát nebudeme musieť čakať tak dlho

moirra píše:

Ešte k ďalšej dočítanej časti, toto ma tiež pobavilo, pretože som sa sama zahrávala s myšlienkou ako sa Rescator doplaví
až do Versailles (čo je jasná fantazmagória)

Děkuji Moirro za komentář. Kostru závěru jsem si "tradičně" napsala hned na začátku, tak snad to nebude tak dlouho trvat, i když mám před sebou spoustu, spoustu povinností na mnoha frontách.

Prozradíš mi, při jaké příležitosti sis s výše uvedenou myšlenkou pohrávala?

Tereza píše:

Prozradíš mi, při jaké příležitosti sis s výše uvedenou myšlenkou pohrávala?

Presnejšie povedané s tou myšlienkou sa zahrávala moja Angelika vo fantazmagórii o
Kráľovstve Francúzskom roku 1694

Ak si spomínaš na mojich dvoch starých dedkov vo Versailles. kráľa a Joffreya:

Pri pohľade na Grand kanál, ktorý bol ešte donedávna zamrznutý si Joffrey spomenul ako veľmi sa musel ovládať aby nevybuchol do smiechu keď zbadal túto „kráľovskú flotilu“ po prvý krát. Kráľ slnko prejavoval absolútny nezáujem o svoje loďstvo a preto prišiel Colbert z geniálnou myšlienkou ako kráľa aspoň trochu zasvätiť do tajov moreplavby.
Angelika mu neskoršie prezradila že aj ona sa musela veľmi ovládať, pretože sa jej zrazu zjavilo pred očami ako sa tu priamo na Veľkom Kanáli zapúšťa kotvu slávny Rescator a potápa kráľovské minigaléry. + =
- Nuž veru keby som bol vedel že ma ešte tak veľmi ľúbite, bol by som sa veru vylodil aj priamo vo Versailles. A pozdravil jeho veličenstvo salvou ktorá by pristála priamo v zrkadlovej sieni.
Doberal si ju a ona ho zachádzajúc sa smiechom zasýpala bozkami.

(Poznámka na okraj pre tých čo by nevedeli: Všetky tie lode a galéry na veľkom kanáli boli akési hračkárske zmenšeniny tých skutočných, a to horeuvedené je skutočná fantazmagória lebo priplávať do až Versailles bolo samozrejme vylúčené)

Člověk míní....
Měla jsem v úmyslu tento příběh dopsat, ale nestíhám na všech frontách.
Snad přijde alespoň vhod toto definitivní rozloučení s Robertem.
A naprostý závěr, který musí patřit Angelice, bude tedy příště.

Děkuji za další pěkné čtení a těším se na finále! Dnes jsem trochu utlumená, ale velmi jsem se bavila u toho, jak Robert nevnímá, co mu jeho doprovod vypráví, a mechanicky přikyvuje a přitaká + samozřejmě chlapská úvaha na téma, že by raději seděl u vína .

To bylo moc pěkné počtení. Také mě pobavilo, jak Robert vnímá Marii tak napůl ucha. A líbily se mi vzpomínky na zemřelou manželku. Bavila jsem se otcovským sledováním dcery a mladého pana hraběte de Peyrac.
Těším se na pokračování.

Drobná odbočka na pobavení:

Haha, tak tentokrát poslední část fikce probublala do mých chorobných snů a zdálo se mi, že se mám vdávat. Florimonda mé podvědomí nahradilo Vojtou Kotkem (pro Moirru: https://www.csfd.cz/tvurce/11368-vojtech-kotek/) a já se svěřovala svému otci (který měl dioptrické brýle jako zamlada, přestože si nechal už před lety oči laserově zbrousit), že se vlastně vdávat nechci. Táta mi odpovídal, že to naprosto chápe, protože si pamatuje, jaké vylomeniny prováděl s otcem potencionálního ženicha, když byl mladý, takže měl důvodnou obavu, že jablko se v ženichově případě nezakutálelo moc daleko od stromu. Nicméně jsem se nakonec rozhodla, že Vojtu vlastně chci, ale to už se tento muchloval s nějakou jinou dívčinou (a to jsme měli těsně před svatbou!) v kabině nějakého nákladního auta (?!) na pozemku, kde se měla svatba uskutečnit .

Zbožňuju svoje podvědomí, je s ním fakt sranda. A Ty, Terezo (A Mimi a ostatní!), piš, piš, piš dál .

Mimi a Penelopo, jsem ráda, že se Vám rozlučka s Robertem líbila.
A ten Tvůj sen ,Peneloppo, by jsi měla vyprávět Kataríně. Zejména tuto část :

ale to už se tento muchloval s nějakou jinou dívčinou (a to jsme měli těsně před svatbou!) v kabině nějakého nákladního auta (?!)

Já jen, aby Katarína nakonec nepřebrala, a kula své železo Piera, dokud je žhavé .
A nákladní auto je něco jako středověký kočár tažený osmispřežím, takže tomu snu bude naše známá hrdinka určitě rozumět.

Penelopo, to byl teda sen. Vojta Kotek hrál nedávno manžela Marie Terezie, tak se to možná spojilo s přečtenou fikcí. On si skutečný František Štěpán Lotrinský s věrností moc hlavu nedělal.

Neboj se, budu psát dàl. O mé slohovky nepřijdeš a ostatní také ne.

Tereza píše:

Člověk míní....
Měla jsem v úmyslu tento příběh dopsat, ale nestíhám na všech frontách.
Snad přijde alespoň vhod toto definitivní rozloučení s Robertem.
A naprostý závěr, který musí patřit Angelice, bude tedy příště.

skvelé pokračovanie Tereza!

samozrejme že sa neskonale teším na záver ktorý bude patriť Angelike a Joffreyovi ... ale:

no ja dúfam že to ešte nieje rozlúčka z Robertom -
nechceš nás preda obrať o skvelé scény z Toulouskej krčmy???

v každom prípade Robert je rozkošný ako sa zmieta v obavách o svoju dcéru ....

Vždyť jen slepý by si nevšiml, že Sophie Florimonda nejen okouzlila, ale doslova zaskočila. „Bodejž by ne, vždyť je celá po mně,“ pomyslel si hrdě Robert a úsečným přikývnutím oplatil čekajícímu Florimondovi jeho gesto. A aby bylo mezi nimi zcela jasno, varovně se napřímil, vypnul hruď a přidal i pár ostrých pohledů.


toto predsa nemôže byť koniec ?!! ako sa potom dozviem ako to s Florimondom a robertovou dcérou dopadlo?
a okrem toho! chcel aby som aspoň jedným uchom zachytiť pár dialógov z toho čo Florimond mladej dáme šepká do uška

Děkuji Moiro za komentář.
Roberta mám ráda, ale v tomto příběhu jednoho malého manželského "Výročí" už nemá co říct. Je pravda, že by bylo lákavé se vypravit za třemi přáteli do hospody U Tří zvonů, ale možná jen někdy v budoucnu jako taková odbočka či minipříběh.

Rozhodla jsem se rozloučit se v to ráno se všemi - Bernard je s Cantorem a dětmi, Cerbalaud s Paulette odpočívá nna lavičce(je přece po mrtvici), Robert s Marií jdou k Robertově "nadšení" do labyrintu.
Zbývá tedy Florimond a Sophie a Angelika a Joffrey.

Tereza píše:

Zbývá tedy Florimond a Sophie a Angelika a Joffrey.

Och! Takže Florimond a Sophie ešte budú!

Jsem si vědoma, že jsem posledně slíbila závěr.
Ale snad se nebudete zlobit, že jsem se po dovolené u moře "rozvášnila" a připsala jsem Sophii trochu té středomořské atmosféry.
Závěr dopiluji opravdu příště, protože mi už stejně už nikdo jiný než hrabě a hraběnka nezbývá.
Hezký večer.

Tereza píše:

Jsem si vědoma, že jsem posledně slíbila závěr.

Och tak to som rada že ešte neprišiel záver ... božská romantika ach

slovné prekáračky Florimonda a Sofie sú jednoducho na zjedenie. Florimond sa teda nezaprie že
je Joffreyov syn a potomok grófov Toulouskych

a tá Joffreyova pirátsko-trubadúrska + akcia nemá chybu:

mne sa to dokonale zjavilo pred očami podobne ako Sofii:

Její přemítání najednou ukončila scéna, která se seběhla velmi rychle a která jí doslova vyrazila dech. ....

ha ha ha ha

Sophie se snažila nedat na sobě znát překvapení. „ I Vaše rodina má spoustu zajímavých zvyků,“ vrátila Florimondovi jeho předešlou poznámku.
Mladý muž nasadil tajuplný výraz . „ Unášení žen máme v krvi. Copak Vás otec před cestou do Toulouse nevaroval, že se ocitnete v pirátském doupěti?“

BRAVO Tereza! myslím že to Stredomorie ti skutočne prospelo

moirra píše:

myslím že to Stredomorie ti skutočne prospelo

Děkuji Moirro za komentář.
Moře zbožňuju a jsem ráda, pokud to bylo znát.

Pro Peyrakovic starší syny mám slabost a tentokrát v mých očích nad Cantorem boduje Florimond. Doufám, že stejná srdeční slabost se projeví i u Sophie, která nakonec podlehne pirátskému šarmu svého průvodce .


...a upřímně jsem zvědavá, kdo koho dostane do bazénku první .

Terezo, svěží, vtipné a romantické. Prostě paráda.
Nejvíce mě pobavilo Florimondovo vylíčení setkání rodičů po mnoha letech: "Matka dala otci facku."
Mezi Sophii a Florimondem to hezky jiskří. Syn jde ve stopách svého otce.
Těším se na další vyprávění.

Mimi a Penelopo, děkuji za komentář.
Sophii a Floriminda v tomto příběhu opouštím - co bude mezi nimi dál, je už jiný příběh. Je to i na fantazii každého čtenáře.

Všechny postavy jsem měla v úmyslu dovést po večeru, kdy se Joffrey setkal po letech s Robertem, jen do druhého dne a ne dál. Je to příběh výročí mezi manželi a všeho, co se okolo toho jednoho jediného dne odehrálo.
Robert má v tento den jasno - vinný sklep, hospody, Bernard a Cerbalaud, Marie bude jeho příjemná třešniška na dortu po dobu pobytu v Toulouse
Florimond má také jasno - omrknou se Sophií bazén, projížďka po okolí. Bude muset kolem Sophie našlapovat po špičkách, je to přece ještě nezkušené mládě.
Cantor má jasno - nafasoval sourozence.
Jediní, se kterými jsem se nerozloučila, jsou A + J. Věnuji jim tedy příště závěr.

Docela pozdě, ale přece jen přidávám pokračování.
Snad nebude vadit, že nedodržím slib o závěru - toto je předposlední příspěvek.
Krátký závěr a poslední tečka bude patřit (jak jsem kdysi dávno slíbila) jen Angelice.

Třeba v tomoto nevlídném počasí tento rozhor na koňském hřbetě někoho zahřeje.

Tereza píše:

Docela pozdě, ale přece jen přidávám pokračování.

Konečně!

Tereza píše:

Snad nebude vadit, že nedodržím slib o závěru - toto je předposlední příspěvek.

Mně to teda nevadí vůbec .

Prý, že nemáš v oblibě sázky .

Moc se mi líbí Tvé pojetí vztahu mezi manželi. Na jedné straně škorpení, na druhé erotické jiskření, ale hlavně stabilita a sounáležitost. Zajímalo by mne, jak to děláš, že na poměrně krátkém úseku dokážeš předložit momenty vtipné i velmi smutné.

„Víš, já si všechny toulouské přátele našich synů představuju, když byli ještě dětmi,“ pokračoval tlumeným hlasem. „ Jak chodívali okolo našeho zpustlého sídla a slýchávali o hraběti, který se zamiloval do vlastní ženy a také o tom, jak tento pár narazil na lidskou závist, která udusila jejich krátké štěstí. A teď, když jsou z těch dětí dospělí lidé a prožívají své touhy, naděje a zklamání, jsme my dva jako zázrakem tady a náš palác jim otevírá svou náruč. Až budou za pár dní od nás odcházet, přál bych si, aby si odtud odnesli ten nejcennější dar, jaký jim jen můžeme dát. Víru. Víru v lásku muže a ženy. (...)"

Tohle bylo za mne to nej, co v dnešní části zaznělo. Protože co je víc? Když člověk narazí na ten správný a ideální protějšek, i obyčejné věci se stanou neobyčejnými a život dojde naplnění. Nejen v podobě dětí, kterých Angelika i Joffrey měli požehnaně .

Terezo, pokračování potěšilo.
Je psáno ve stylu knih a vystihuje atmosféru starých šťastných časů v Toulouse.
Líbili se mi vzájemné škádlení během jízdy do letohrádku.
Přišlo mi vtipné, jak pan hrabě vědecky odůvodnil své usnutí. Pochybuji, že v dobách po svatbě, kdy do paláce prodily davy návštěvníků, chodil brzy spát, aby dříve vstával. No a ty pověsti o jeho manželství mezi přáteli, ty mě také pobavily.

PenelopaW píše:

.... Protože co je víc? Když člověk narazí na ten správný a ideální protějšek, i obyčejné věci se stanou neobyčejnými a život dojde naplnění. Nejen v podobě dětí, kterých Angelika i Joffrey měli požehnaně .

Jsem moc ráda, že se ti ten téměř závěr líbil.

Přemýšlela jsem , jak mohl vypadat vztah této dvojice v roce 1686, tedy 30 let po svatbě(něco o tom vím ), kdy je on šedesátník. Dnes jsou muži tohoto věku stále frajeři, ale tenkrát...Vsadila jsem na výjimku, za kterou jsem hraběte de Peyrac považovala.
Bouřlivý život nelze vést věčně. Snad jsem té dvojici neuškodila, když jsem za hlavní směr jejich života v roce 1686 zvolila touhu po klidu , rodinném štěstí a starost o děti a přátele.

Mimochodem - sázky mám ráda a mí přátelé se jimi často baví ( snad je to z fikcí znát ).
Závěr mám v hlavě už od úplného začátku této fikce. A je vážně zábavné, že se tak trochu méně či více prolíná s desgrezovskou "Pro jednu jedinou ženu". Musela jsem se snát, když jsem četla Tvé řádky a říkala jsem si, co na to řekneš, až si přečteš úplný konec "Výročí."

mimi píše:

....Je psáno ve stylu knih a vystihuje atmosféru starých šťastných časů v Toulouse.
Líbili se mi vzájemné škádlení během jízdy do letohrádku.
Přišlo mi vtipné, jak pan hrabě vědecky odůvodnil své usnutí.

Děkuji Mimi za komentář.
Atmosféru starých dobrých toulouských časů jsem nasála z fikcí od Moirry a Jeanne.
Závěr bude krátký, ale slibuji, že si kousek vědy ještě užijeme.

mimi píše:

Je psáno ve stylu knih a vystihuje atmosféru starých šťastných časů v Toulouse.

Souhlasím!

Tereza píše:

Závěr mám v hlavě už od úplného začátku této fikce. A je vážně zábavné, že se tak trochu méně či více prolíná s desgrezovskou "Pro jednu jedinou ženu". Musela jsem se snát, když jsem četla Tvé řádky a říkala jsem si, co na to řekneš, až si přečteš úplný konec "Výročí."

Tak tomu já říkám pořádný TEASER!! Dočkáme se závěru do konce roku??

PenelopaW píše:

Tak tomu já říkám pořádný TEASER!! Dočkáme se závěru do konce roku??

To netuším, mám totálně nabito na dalších 10 dní a o zbytku předvánočních úkonů ani nemluvím.
Ale nakousla jsem mezi řádky téma pro další fikci. Vlastně nad touto záhadou přemýšlím už dost dlouho.

Tereza píše:

Ale nakousla jsem mezi řádky téma pro další fikci. Vlastně nad touto záhadou přemýšlím už dost dlouho.

teď jsi moji analytickou hlavu zavařila dokonale... Říkám si: bude další fikcí sázka? Nebo Angelika objevivší se ve Versailles s cejchem na rameni a hrdě napřímenou šíjí? A nebo mám ten smajlík zaměnit za tento ??

Já si zahraju na Moirru (bude si jí asi opět škytat) a odpovím Ti tak, jak to občas ona dělávala mě.
Pokud sis dobře četla poslední část fikce, možná jsi narazila na dvě věty( teda části vět - jedna zhruba ve 2/3 a druhá téměř ke konci), které tak trochu nedávaly smysl a na nic dosud známého nenavazovaly. Zkus hledat.
Chápu, že možná nebudeš mít čas či náladu ten text znovu číst, pokud tedy tyto dva kousky vět do zítřka nenaješ, prozradím Ti je. Pointu si ovšem nechám pro sebe , budeš muset počkat.

Tereza píše:

Já si zahraju na Moirru (bude si jí asi opět škytat) a odpovím Ti tak, jak to občas ona dělávala mě.
Pokud sis dobře četla poslední část fikce, možná jsi narazila na dvě věty( teda části vět - jedna zhruba ve 2/3 a druhá téměř ke konci), které tak trochu nedávaly smysl a na nic dosud známého nenavazovaly. Zkus hledat.
Chápu, že možná nebudeš mít čas či náladu ten text znovu číst, pokud tedy tyto dva kousky vět do zítřka nenaješ, prozradím Ti je. Pointu si ovšem nechám pro sebe , budeš muset počkat.

Mně tam dává smysl všechno! I ten Molines a Joffreyův sen... takže jsem asi vedle jak ta jedle a dám se pod(d)at .

PenelopaW píše:

Mně tam dává smysl všechno! I ten Molines a Joffreyův sen... takže jsem asi vedle jak ta jedle a dám se pod(d)at .

.....Je škoda, že nikdo v Toulouse nemá do dnešního dne ponětí, jaké pokračování měl večer, kdy se u našeho stolu vyslovovala nevšední přání.

....Někdo by měl těm rozjíveným místním mládencům poradit, jestli by se ve Škole lásky spíš než o sázení neměli zajímat o to, jaká krásná slůvka jsi mi neřekl, když jsi byl Ty konečně můj, napadlo Angeliku, ale svou poznámku raději spolkla

To druhé mne napadlo , ale u prvního jsem nevím proč měla za to, že to už známe z jiných fikcí? Budu si je muset osvěžit! Výhoda je, že nadcházející dlouhé zimní večery jsou pro čtení romantických příběhů jako dělané :-). A samozřejmě jsi mne namlsala na další své psaní .