PenelopaW píše:

P.S.: Asi někdo z Vás nemá v živější paměti, jak to bylo s básníkem ve filmu? Tzn. jak se seznámili s Angelikou apod.? Součástí popisu by totiž měl být i vývoj postavy. Tu knižní mám docela v paměti, ale film nemám šanci shlédnout v kuse celý, abych to poskládala. Pamatuji si jen, že na útěku před Sorbonne, vlezl Angelice do vany :-).

No ja si tú scénu z filmu ako sa zoznámili pamätám dosť dobre

Angelika ide s kyticou kvetov ktorú dostala od kvetinárok k nábrežiu. Položí si ju na múrik pri Seine a táto jej spadne dolu.
Keď sa vyberie po stopách kytice zbadá loď zo senom.
Tam si ľahne si do sena, ktorého vôňa jej pripomína Monteloup a privoniavajúc k nemu zaspí a tam sa rovnako ako v knihe - zoznámi s Básnikom Špína, ktorý ju pozoroval ako spí. (spokojne ma opravte ak si neičo nepamätám správne)

Takže Borderie sa dosť držal knižnej predlohy.

Opis stretnutia z knihy:

Angelika se potácela únavou. Šla bosá, protože ztratila obě boty. Obličej měla ztrhaný a
otupělý. Když došla na nábřeží Tournelle, ucítila vůni čerstvého sena. První jarní seno. Stály tu lodě,
přivázané lany, s lehkým voňavým nákladem. Do pařížského svítání vydechovaly závoj omamného
kadidla, aroma tisíců uschlých kvítků, příslib blížících se krásných dnů.
Sešla až na navigaci. Pár kroků od ní se námořníci hřáli u ohně a nevšímali si jí. Vklouzla do
vody a vyhoupla se na příď jedné z lodí. Pak se s rozkoší zabořila do sena. (...)



Angelika se natáhla a zkřížila ruce na prsou. Oči se jí zavřely. Nořila se, topila v seně. Plula
na oblaku omamné vůně a už necítila zmučené tělo. Monteloup ji objímal, tiskl na svá prsa. Vzduch
měl znovu vůni květů a rosy. Vítr ji hladil. Pomalu se vznášela, stoupala k slunci. (...)
Vrátila se do Monteloupu a seno k ní znovu vysílalo vůni lesních malin. Po rozpálených
tvářích a vyschlých rtech jí stékala voda z potůčku jako jemné pohlazení. Pootevřela ústa a vydechla:
„Ještě!“
Ve spánku jí po tvářích tekly slzy a ztrácely se ve vlasech. Nebyly to slzy bolesti, ale příliš velké něhy.
Protahovala se, celá se poddala té znovunalezené rozkoši. Cítila, jak se propadá, jak ji kolébá šepot lesa a polí:
„Neplač… Neplač, holčičko… Už je to pryč… Zlo už skončilo… Neplač, ubožátko.“
Angelika otevřela oči. Ve stínu plachty rozeznala, že vedle ní leží nějaká postava.
Pozorovaly ji dvě veselé oči.
Zamumlala:
„Kdo jste?“
Neznámý si položil prst na ústa.
„Jsem vítr. Vítr ze zastrčeného kouta v Berry. Když kosili seno, pokosili mě s ním… Podívej, opravdu, nemám ani vindru.“
Rychle si klekl a obrátil kapsy.
„Ani vindru. Ani sous. Sklidili mě se senem, naložili na loď a teď jsem v Paříži. Podivná historka venkovského větru.“
„Ale…,“ nechápala Angelika a pokusila se soustředit myšlenky.
Mladík byl v černém obnošeném obleku, na několika místech dokonce děravém. Kolem krku ho tísnil ošumělý plátěný límec a opasek kabátku zdůrazňoval jeho hubenost. Ale měl výraznou tvář, sice bledou a vyhladovělou, přesto však téměř hezkou. Dlouhé a úzké rty vypadaly jako stvořené, aby neustále mluvily a smály se pro nic za nic. Obličej nevydržel
ani chvíli v klidu. Šklebil se, smál, neustále se měnil. Střapatá světlá patka, která mu padala do očí, dodávala této zvláštní fyziognomii jakousi naivní venkovskou prostotu, kterou však popíral mazaný pohled. .......

v knihe rozhovor pokračuje a básnik odíde keď si uvedomí že je to Rošťáková (Nikolasová) milá ....

nedá mi to nepridať ešte maličkatý úryvok:

„Kdo jste?“ zašeptala a dotkla se jeho paže.
Obrátil k ní oči, které jako by nesnesly denní světlo.
„Už jsem ti to řekl: jsem vítr. A ty?“
„Já jsem vichřice.“
Dal se do smíchu a objal ji kolem ramen.:
„Co udělá vítr a vichřice, když se sejdou?“
Lehounce se k ní přitiskl. Najednou ležela v seně a nad sebou, úplně blízko, měla ta dlouhá a citlivá ústa. Kolem nich byla malá vráska, která jí naháněla strach, aniž věděla proč. Ironická,
trochu krutá. Ale pohled byl něžný a veselý.Nakláněl se nad ní, dokud se ona sama, fascinovaná jeho výzvou, neposunula směrem k němu. Teprve tehdy ji objal a vášnivě políbil.
Byl to dlouhý polibek, deset polibků v jednom, které se pomalu rozpojovaly a zase splývaly.
Pro Angeličiny otupené smysly to bylo znovuzrození.

Potom sa stretnú zasa keď Angelika vidí ako si u veľkého Matúša necháva za peniaze trhať zdravý zub ....

Toho podzimního podvečera se Angelika procházela po Pont-Neuf. Přišla pro květiny a
využila příležitosti, aby si prohlédla jednotlivé krámky.
Zastavila se před pódiem Velkého Matyáše a zděsila se. Právě trhal zub člověku, který klečel
před ním. Pacient měl otevřená ústa, roztažená navíc zubařskými kleštěmi. Ale Angelika poznala
jeho světlé vlasy, rovné jako kukuřičná vlákna, a černý obnošený kabát. Byl to muž z lodi se senem. ...


To už je Angelika hostinská , sleduje básnika, o ktorom ešte netuší kto to je a vezme ho do hospody a dá mu najesť ...

(Kapitola 3 druhý diel cesta do Verailles v češtine)



napokon sa stretávajú znova keď básnika naháňa Sorbonne
scéna vo filme je tiež dosť podobná:

Kdosi zabouchal na bránu; Angelika si přehodila župan a šla se podívat okénkem ve dveřích.
„Kdo je tam?“
„Otevři, kamarádko, honem! Pes!“
Angelika bez rozmýšlení odsunula závoru. Novinář vpadl do dveří. V tu chvíli se ze stínu
vynořil bílý pes, vyskočil a stiskl mu krk.
„Sorbonno!“ vykřikla Angelika.
Vrhla se kupředu a chytila dogu za vlhkou srst.
„Nech ho, Sorbonno! Lass ihn! Lass ihn!“
Mluvila německy, protože si neurčitě vzpomínala, že Desgrez psovi vydával rozkazy tímto jazykem.....

Vtedy sa Angelika po prvý krát dozvie kto je vlastne ten muž z lode zo senom.

samozrejme že jej to z určitou dávkou zlomyselnosti prezradí Desgrez:

Takže jsem z výšin velkých slov padl do propasti mlčení.“
„Mluvíte pořád stejně krásně, pane Desgrezi.“
„Když mám příležitost. Pak znovu objevuji půvab řečnického umění. A zřejmě právě proto jsem byl pověřen zvláštním úkolem: mám na starosti zločince, kteří zneužívají psané slovo: básníky, novináře, prostě pisálky všeho druhu. Takže dnes večer zrovna pronásleduji obávanou osobu, chlapa jménem Claude Le Petit alias básník Špína. To individuum může děkovat za pomoc jedině vám.“ (...)

a o chvíľu jej nemilosrdne jej pripomenie toto:

„Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby.
Počkejte, nějak tak…
A krásná madame de Peyrac v té chvíli
chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily,
aby měla možnost znovu
dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši.
„O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“ ...........

Angelika prošla místností a opřela se o zeď blízko krbu. Cítila se slabá a bezradná. Básník k ní vzhlédl. Viděla, jak mu v očích tančí červené odlesky plamenů.
„Tys nevěděla, kdo jsem?“
„Nikdo mi to neřekl, jak jsem to mohla tušit? Vaše pero je hrubé a bezbožné, a vy…“
„Jen pokračuj…“
„A vy jste mi připadal dobrý a veselý.“
„Jsem hodný na malé coury, co pláčou v lodích se senem, ale na šlechtu jsem zlý.“
Angelika vzdychla. Jen pomalu se rozehřívala. Kývla hlavou ke dveřím.
„Teď musíte jít.“
„Jít!“ vykřikl. „Jít, když pes Sorbonna čeká, aby se mi zakousl do kalhot .. (...)



Už zasa som sa zasnívala a ochám ako nádherne poeticky pani Golonová opísala toto:

„Vyháníš mě?“
„Vyháním vás.“
„Ale tobě jsem přece neublížil!“
„Ublížil.“
Dlouze na ni pohlédl a pak natáhl ruku.
„Musíme se tedy udobřit.“
A protože zůstala nehybně stát, dodal:
„Oba nás pronásleduje pes. Co nám zbude, jestli se budeme zlobit ještě na sebe?“
Nespouštěl napřaženou ruku.
„Oči ti ztvrdly a jsou chladné jako smaragdy. Už v nich není ten sluneční odlesk, který v říčkách pod loubím jako by vybízel: miluj mě, líbej mě…“
„Tohle všechno říká řeka?“
„Tvé oči to říkají, když mě nemáš za nepřítele. Pojď…“

Najednou podlehla a přikrčila se vedle něj. Okamžitě ji objal kolem ramen.
„Chvěješ se. Už nevypadáš jako povznesená hostitelka. Něco tě vyděsilo a ublížilo ti. Pes? Policajt?“
„Policajt, pes, a také vy, pane básníku Špíno.“
„Ó, zlověstná pařížská trojice.“

Nedozvěděla se Angelika jako první básníkovu pravou identitu od pana Bourjuse? Když ho vyháněl z hostince? Desgrez jí pak jen připomněl pamflet o Vardesovi? Nejsem u počítače, ale myslím, že když se k ní Básník Špína bežel schovat před Sorbonnou, už veděla, o koho jde...

U smelého kohúta (kokrháče) v kuchyni:

Oh, vy jste nemožný,“ protestovala a vymkla se mu. „Z těch vašich hned lyrických, hned strašně přízemních vyznání se jednou zblázním!“
„To právě chci. No tak, přestaň se upejpat.“
Rázným pohybem, který dokazoval, že se mu síly vrátily, ji k sobě přitáhl, zvrátil jí hlavu azačal ji líbat.
Rána vařečkou do stolu je od sebe odehnala.
„U svatého Jakuba,“ lamentoval mistr Bourjus. „Ten proklatý novinář, ten satanův zplozenec, ten lhář a klevetník v mém domě, v mém hostinci, a ještě mi svádí dceru! Vypadni odtud, mizero, nebo tě na ulici vykopu, až se z tebe začne prášit!“
„Slitování, pane, slitování s mými ubohými kalhotami. Jsou tak obnošené, že by vaše vznešená noha mohla být příčinou scény, pro ženské oko pohoršlivé.“
„Vypadni odtud, rošťáku, pisálku, vyžírko jeden! Zneucťuješ těmi svými děravými hadry a kloboukem jarmarečního kejklíře můj hostinec.“
Ale chlapec se jen smál a držel si oběma rukama ohrožované pozadí. Vyběhl ze dveří na ulici, udělal dlouhý nos a zmizel.
Angelika poněkud zbaběle prohlásila:
„Ten člověk sem za mnou vlezl a já se ho nedovedla zbavit.“
„No,“ zabručel hostinský, „netváříš se zrovna nespokojeně. Pomalu, krasavice, jen se nevzpouzej! Já proti tomu nic nemám: trochu pošpásování občas pěknou dívku rozveselí. Ale upřímně řečeno, Angeliko, zklamala jsi mě. To k nám nechodí dost slušných lidí? Proč sis vybrala právě toho novináře?“

Hmmm..
Bourjus síce vykrikoval že je pisálek a novinár, ale keďže takých po Paríži bolo zrejme mnoho a nepovedal konkrétne, zrejme to zostalo bez povšimnutia - a hlavne si to Angelika zrejme vôbec nespojila s tým že by to mohol byť samotný Básnik Špína.


Každý si to samozrejme môže vyložiť po svojom ale pre mňa osobne jednoznačne nevedela a preto Angelike verím že to jej

„Nikdo mi to neřekl, jak jsem to mohla tušit?" nebola iba rozmarná slovná hračka ale pravda

Ale to je zrejme aj tým že som sem dávala iba úryvky - a to je potom trochu vytrhnuté z kontextu. človek si musí tie texty prečítať najlepšie celé - ale nechem zaspamovať forum pridávaním siahodlhých kapitol.

Napriek tomu ešte ďalší úryvok :

Angelika za sebou s drkotajícími zuby zavírala závoru. Byla promrzlá až do morku kostí, stála venku jen nalehko. K pocitu chladu se přidalo vzrušení ze setkání s Desgrezem, kterého nejenže dlouho neviděla, ale dozvěděla se od něj mnoho novinek.

Vešla do pokoje a přibouchla dveře. Světlovlasý muž seděl u krbu a rukama si objímal hubená kolena. Připomínal cvrčka.
Mladá žena se zeptala bezbarvým hlasem:
„Vy jste básník Špína?“
Usmál se.
„Špína? To určitě. Básník? Možná.“
„To vy jste napsal ty… ty nehoráznosti o slečně de La Valličre? Copak nemůžete nechat lidi,aby se v klidu milovali? .....

Shrnutí aktérů u Rudé masky:

„Tady jsou,“ odpověděl Desgrez a vytáhl z pláště pergamenový svitek. „Výsledek naprosto soukromého pátrání, jenž znám pouze já: do hostince U rudé masky toho října 1664 vešli: pan d’Orléans, rytíř de Lorraine, pan vévoda de Lauzun…“
„Oh, prosím vás, bez titulů,“ vydechla Angelika.
„Je to silnější než já,“ zasmál se Desgrez. „Víte přece, že jsem oddaný služebník krále. Takže tedy: pánové de Brienne, de Vardes, du Plessis-Belliere, de Louvigny, de Saint-Thierry, de Frontenac, de Cavois, de Guiche, de La Valličre, d’Olone, de Tormes.“
„De La Valliere? Bratr královy milenky?“
„Osobně.“
„To je příliš krásné,“ šeptala a oči jí svítily pomstychtivostí. „Ale… počkejte, to je čtrnáct. Já jich napočítala třináct.“
„Zpočátku jich bylo čtrnáct, protože s nimi byl markýz de Tormes. Ten pán v letech se rád účastní výstřelků mládeže. Ale když zjistil, jaký záměr má králův bratr s tím chlapcem, odešel se slovy: ‚Sbohem, pánové, na těchhle cestách vás doprovázet nebudu. To radši pocestuj u jinam a klidně se vyspím u markýzy de Raquenau.‘ Není tajemství, že tato tělnatá dáma je jeho nejnovější milenka.“



1. pamflet si podal pana de Brinne:

Když si Ludvík XIV. sedl k obědu, položil si mezi tři křepelky na víně, rybí polévku, pečeni na okurčičkách a mísu velrybích jazyků před sebe pomačkaný papír, jehož ještě vlhká tiskařská čerň mu špinila prsty. Král byl velký jedlík a od jisté doby se naučil potlačovat své city. Nedal si tedy pokazit chuť k jídlu tím, co četl. Ale když dočetl, panovalo v místnosti, kde se obvykle šlechtici se svým pánem příjemně bavili, ticho jako v hrobě.
Pamflet byl psán tvrdými výrazy a obvyklým nevytříbeným stylem, ale jeho slova píchala jako šípy. Ostatně tenhle způsob vyjadřování už deset let charakterizoval v očích celé Paříže rebelantského ducha města.
Vyprávělo se tu o statečných činech pana de Brienne, vysokého králova šlechtice, který chtěl kdysi unést „nymfu s vlasy jako měsíční svit“ pánovi, jemuž vděčil za vše, mluvilo se tam o častých hádkách s manželkou, které byly příčinou mnoha skandálů, ale hlavně byla řeč o tom, že se ten výtečník večer předtím zastavil v jedné hospodě v Údolí chudoby. Tam ten galantní muž a jeho kumpáni nejdřív zprznili malého prodavače oplatek, pak ho probodli mečem. Vykastrovali majitele hostince, který následkem toho zemřel, jeho synovci rozmlátili hlavu, znásilnili jeho dceru a zábavu dovršili tím, že hostinec zapálili, takže z něj zbyla jen hromada popela.

Ano, já, básník Špína,
vám řeknu, kde je vina
za zločin podlé chásky
spáchaný u Rudé masky.

Při posledním zločinci strnete hrůzou,
protože mezi tou lůzou
měl kdosi královskou krev.

Dvanáct dní, dvanáct tváří,
a každá jiná. V den třináctý
pak sdělí vám má zpráva
jméno hlavního vraha.

2. pamflet - pan d’Olone

Ale druhý den se nad Paříží objevilo nové mračno bílých papírů. Král našel epigram pod talířem, když se chtěl najíst, dřív než vyrazí do Bouloňského lesíka na hon na daňka.
Hon byl odvolán a pan d’Olone, nejvyšší lovci Francie, se vydal opačným směrem, než plánoval. Tedy namísto toho, aby vyrazil po Královnině promenádě dolů, zamířil nahoru rovnou do Bastily.
V novém pamfletu ho Špína uváděl jako muže, který držel pana Bourjuse, když ho vraždili.

3. pamflet - markýz de Lauzun

Pak přišla řada na Lauzuna. Když jel v kočáře na ranní audienci ke králi, zaslechl na ulici své jméno. Okamžitě obrátil koně a vyrazil směrem k Bastile.
„Připravte mi pokoj,“ vybídl guvernéra.
„Ale pane vévodo, nemám ohledně vás žádný rozkaz.“
„Dostanete ho, buďte bez obav.“
„Jenže kde máte zatykač?“
„Tady,“ řekl Péguilin a podával panu de Vannois potištěný papír, který za pár sous koupil od jakéhosi podobaného kluka.

4. pamflet - Frontenac

Frontenac na nic nečekal a raději rovnou utekl. Vardes mu to živě rozmlouval.
„Útěk je přiznání. Prozradí vás; i když si budete dál hrát na nevinného, možná projdete tím sítem udání bez úhony. Podívejte se na mne. Vypadám snad vyděšeně? Směju se a žertuju dál. Nikdo mě nepodezírá a král se mi dokonce svěřuje, jak ho ten případ trápí.“
„Vy se přestanete smát, až na vás dojde řada.“

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 1&start=15

5. pamflet - Vardes

Jen co /Frontenac/ dorazil k německým hranicím, objevilo se v pamfletu i jeho jméno, ale prošlo celkem nepozorovaně. Ve skutečnosti byl totiž ten večer vydán veřejné potupě i Vardes, a to takovým způsobem, že to vyvedlo z míry i krále. Básník Špína totiž neobvinil tohohle „mondénního kata“ z ničeho menšího, než že byl autorem onoho dopisu, který se přede dvěma lety dostal do královniných komnat jen proto, aby jí diskrétně oznámil nevěru jejího manžela se slečnou de La Valliere. To nařčení obnovilo dosud živou ránu v panovníkově srdci, protože se mu nikdy nepodařilo dopátrat viníků; mnohokrát o tom dokonce mluvil s Vardesem a žádal ho o radu.

6. a 7. pamflet - Louvigny a Saint-Thierry

Louvigny a Saint-Thierry, kteří rezignovali předem a připravili se na pohanu, se jednoho krásného rána dozvěděli, že Paříž teď zná přesný počet jejich milenek a jejich milostných pletek.

8. pamflet - markýz de Cavois

Ten vyšel vylučovací metodou z výčtu jmen a soupisu vydávaných pamfletů.

9. pamflet - markýz de Tormes

Markýz de Raquenau o své manželské pohaně věděl, ale bylo mu to jedno. Jenže když zjistil, že je vykřičena na celé město, pokládal za svou povinnost vyzvat soka na souboj. Při něm byl manžel zabit. A zatímco se pan de Tormes oblékal, vynořil se markýz de Gesvres a předával mu zatykač. Markýz de Tormes, který ještě nečetl obviňující pamflet, myslel, že ho odvádějí do Bastily kvůli souboji.
„Už jen čtyři, už jen čtyři,“ zpívali kluci v dlouhém průvodu.

10. pamflet - de Guiche

„Slíbil jsem pařížskému policejnímu prefektovi panu d’Aubrays, který se za to osobně zaručil králi, že tři poslední jména ze seznamu se na veřejnosti nikdy neobjeví. A přestože autora pamfletů oběsili, bylo dnes předhozeno Pařížanům jméno hraběte de Guiche. (…)"

11. pamflet - markýz de La Valliere

Když pochopil, že na něj už taky dojde, šel se markýz de La Valliere svěřit sestře do Bironského paláce, který Ludvík XIV. své milence zařídil. Louisa de La Valliere celá vyděšená poradila bratrovi, aby se králi otevřeně přiznal.
Udělal to.
„Zlobil bych se na sebe, kdybych vás potrestal příliš přísně a rozplakal tím krásné oči, které jsou mi drahé,“ řeklo mu Jeho Veličenstvo. „Odjeďte z Paříže, pane, a vraťte se ke svému pluku v Rousillonu. My ten skandál utlumíme.“

12. a 13. pamflet - rytíř de Lorraine a králův bratr

Ti byli nakonec ušetřeni, byť - jak ukazuje obrázek nahoře - v textu pamfletu, který král našel během oběda ve filmu, je uveden velkými písmeny právě rytíř de Lorraine...


(Ukrytí pamfletů na Dvoře zázraků - Velkým korzárem je zde Kulový spodek)

Pan Colbert bručivě uznal, že požadavky této mladé osoby jsou sice vysoké, ale oprávněné a podložené. V podstatě jí ve všem vyhověli. Na oplátku se měli drábové pana d’Aubrays dostavit do jedné barabizny na venkově pro truhlu, kterou tam uloží neznámí lidé, v níž budou pamflety se silně vytištěnými jmény markýze de La Valliere, rytíře de Lorraine a králova bratra.


Zajímavé je, že co jsem si teď pouštěla vybrané scény z Báječné Angeliky, namísto Filipa (který se ve filmu odmítl zábavy účastnit) byl davu nabídnut... d'Aubray! Takže nejen, že se Borderie vypořádal s Brinvillierskou, která pletichařila proti Joffreyovi (http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =45#p25068), ale ještě se obul do jejího papá či bratra .

jeje tak tie pamflety si zosumarizovla dokonale!
sklopotované na jedničku

vidím že si použila http://www.simpleimageresizer.com - hm
dajú sa tam fotky teda aj ukladať?

pre tie ktoré by chceli zbierku mojich Angelikologických fotiek pridávam linky an flickr a pinterest:

https://www.pinterest.at/Moirra48/

https://www.flickr.com/photos/90236063@N02/albums

Bohužial Flickr obmedzil bezplatne albumy na 1000 fotiek tak som musela hromadu vymazať

moirra píše:

vidím že si použila http://www.simpleimageresizer.com - hm
dajú sa tam fotky teda aj ukladať?

Myslela jsem, že když použiju odkaz, tak to bude funkční, ale co jsem se dívala do tématu k Brinvilliers, kde jsem obrázky vkládala stejným způsobem, tak tam už obrázky nejsou aktivní a zde v diskusi se nezobrazují... Takže to funguje asi jen nějakou dobu.

Aby to teraz nebolo uplne rovnaké ako na tom druhom webe
dopilujem na náš web môj článok o Básnikovi Špínovi v Slovenčine

(aby sme v tom mali jasne, je iba logické, že časti ktoré pridávam k jednotlivým postavám sem na fórum
si súčasne ukladám do pripravených článkov - pretože sú ich súčasťou)

Ja by som navrhovala tvoje skvele sklopotované Pamphlety a tiež Informácie o Básnikovi vo Filme
pridať ako odnož k článku - je fakt škoda aby to tu bolo stratené v diskusiách.

Básníkova přezdívka

„Říkají mi básník Špína. Asi proto, že chtějí pošpinit toho, koho se na smrt bojí.“
(Claude Le Petit k Angelice ve filmu „Báječná Angelika“, 1965)

„(…) mám hrůzu z toho, když někdo špiní vznešené a úctyhodné city.“
„Na světě není nic vznešeného, natož úctyhodného.“
(Cesta do Versailles 2)


Cha! Narazila jsem na vysvětlení básníkovy přezdívky, a při té příležitosti se vzdělala v literárním obrazu chudých a hladových básníků:

http://www.textes17.org/cntxt_pocrott.html#3
http://www.parnassereforme.fr/fiches/poetecrotte.php

Můj chabý překlad a výcuc z prvního odkazu:

Obraz hladovějícího básníka, chudého jako kostelní myš, který je nucen prodávat svůj talent, aby si zajistil obživu, byl v 17. století velmi populární. Nejednalo se však o žádnou novinku, byl známý již v antickém Římě (kupř. sedmá Juvenálova satira) a nové popularity nabyl s úspěchem španělských pikareskních románů ve Francii. Literární topos však odrážel i krutou realitu: Životní styl básníků za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII., do doby, než kardinál Richelieu začal podporovat literaturu, byl většinou skutečně žalostný, zejména ve srovnání s jejich předchůdci v 16. století. Bohatý patron mohl pro spisovatele představovat určitou jistotu, nebyl ale zárukou bohatství, a básníci, kteří za své příjmy vděčili jen vlastnímu peru, museli neustále bojovat o svůj denní chléb.

Mathurin Régnier (1573-1613) si téma chudých básníků zvolil za námět jednoho ze svých satirických sonetů. V básni mj. uvádí charakteristiku chudého básníka, jenž nosí špinavé oblečení a děravé boty, které umožňují ihned rozpoznat jeho povolání. Je-li však chudoba osudem všech básníků, Régnier se hněvá, že nelze rozlišit talentované od těch bez nadání.

O několik let později si Marc-Antoine Girard (1594-1661), pán ze Saint-Amant, zvolil jako objekt své sžíravé satiry básníka Marca de Maillet (též Mailliet, kolem 1568 - cca 1628), který byl úspěšný v době, kdy ho dotovala královna Margot (1533-1615), avšak po její smrti se snů o slávě v literárním světe musel vzdát. Ve spojení s jeho jménem Saint-Amant poprvé použil označení „básník Špína“ a v básni „Le Poète crotté“ z roku 1629 představuje jeho odchod z Paříže a smutné rozloučení s městem, jež Maillet tolik miloval. Saint-Amant povýšil Régnierovy myšlenky o barvitý vizuální obraz chudého básníka, kterým vytvořil více, než původně zamýšlel. Načrtl nejen portrét jednotlivce, který jeho současníci snadno rozpoznali, ale současně vytvořil stereotyp, který převzali a rozvedli další spisovatelé v následujících staletích.

Stereotyp chudého satirika, který neváhá namočit brk ve vitriolu, aby svými verši upozornil na nešvary mocných, byl v 17. století velmi populární. K přesvědčení, že Paříž za vlády Ludvíka XIV. byla podobných pamfletistů plná, přispělo několik faktorů. Jedním z nich bylo pozoruhodný rozkvět literárního světa. V letech 1643-1665 došlo k výraznému nárůstu těch, kteří se pokoušeli zajistit si živobytí svým perem (za 100 let se počet spisovatelů a básníků ztrojnásobil). Tento údaj se současně kryje s obdobím, v němž ubylo patronů a bohatých mecenášů, kteří pro literáty vždy představovali zdroj křehké finanční podpory. Paříž pak byla navíc velkým lákadlem pro mnohé chudáky, doufající, že zde udělají štěstí, a tak bylo skutečně možné nabýt dojmu, že hlavní město francouzského království je obýváno hlavně chudými a hladovými básníky.

Po porážce frondy vznikla pravá literární tradice chudých básníků, která navázala na modely vytvořené předchozími generacemi. Claude Le Petit přijal Régnierovu myšlenku a začal svá díla podepisovat Saint-Amantovým slovním spojením „Básník Špína“.

PenelopaW píše:

Nu a co se týče jeho epigramů a básní, v kánonu je několik úryvků, včetně toho směrovaného proti Valliérové. O této básni se zmiňuje i Benzoni v Čase travičů, která píše, že si pamflet objednala madame de Montespan. Benzoni beru hodně s rezervou, ale zajímalo by mne, zda si informaci o hanopisu vypůjčila od Anne Golon, nebo zda nějaký skutečně existoval a francouzské autorky historických románů ví víc než my . (zkusím ještě dohledat konkrétní úryvek z knihy od Benzoni…)

EDIT: Nenašla jsem... Buď jsem si dělala lajdácky poznámky, nebo to bylo v jiné knize, ale ač jsem projížděla výpisky i k jiným knihám z této doby, zmínku o tom, že Montespanka si objednala pamflet hanobící Vallierovou jsem nedohledala .

Cha! Jak to tak bývá, když člověk hledá něco jiného, najde:

Paní de Roure spěšně vyklopí dukáty za kompletní výsledek. Tady to máme: o stupeň stoupla jejich zášť k jisté třiadvacetileté ženě, která vypadá na patnáct, narodila se ve znamená Lva, pohleďte na její ambice. Nejdřív byla předmětem předstírané vášně, pak chytila do svých sítí Slunce a Colbert nechal tajně vychovat plod jejich tajné lásky, chlapce. Ona pak měla dívku... pak... pak... "Rozkošně kulhejte, ať je vám patnáct let. Ňadra jen tušit lze, rozum nevidět" - kuplet o La Vallierové pochází zřejmě od posměvačné madame de Montespan, tak věrné královně, tak smutné, že ji vědomě zradila... Ta modrooká kráska je už znavena tím, že dodává ducha téhle putaně La Vallierové, té bílé vráně, která zůstává štíhlá navzdory svým těhotenstvím.

(F. Hamel: Královna Temnot, s. 85)

S ohledem na to, že kuplet se zatím vypátrat nepodařilo, tipla bych si, že Hamelová se inspirovala Anne Golon a text si vypůjčila od ní...

PenelopaW píše:

"Rozkošně kulhejte, ať je vám patnáct let. Ňadra jen tušit lze, rozum nevidět" - kuplet o La Vallierové pochází zřejmě od posměvačné madame de Montespan, tak věrné královně, tak smutné, že ji vědomě zradila... Ta modrooká kráska je už znavena tím, že dodává ducha téhle putaně La Vallierové, té bílé vráně, která zůstává štíhlá navzdory svým těhotenstvím.[/color]
(F. Hamel: Královna Temnot, s. 85)

S ohledem na to, že kuplet se zatím vypátrat nepodařilo, tipla bych si, že Hamelová se inspirovala Anne Golon a text si vypůjčila od ní...

Zaujímavý postreh. A v tomto prípade sa básnička aj lepšie rýmuje. Už sa dlhšiu dobu sa snažím nájsť nejaký autentický text z ktorého obidve možno čerpali.

No je možné že to namňa jedného dňa vyskočí ako včera na mňa vyskočili ďalšie informácie o básnikovi Špína, ktoré som predtým márne hľadala.

PenelopaW píše:

Shrnutí aktérů u Rudé masky:

„Tady jsou,“ odpověděl Desgrez a vytáhl z pláště pergamenový svitek. „Výsledek naprosto soukromého pátrání, jenž znám pouze já: do hostince U rudé masky toho října 1664 vešli: ...

Pustila jsem se do překladu Lisina rozboru Filipovy osobnosti a hned v úvodu mne zaujala datace aféry u Rudé masky do března 1663. Schválně jsem se dívala do francouzských dílů a v původním vydání je uveden říjen, což odpovídá českému překladu. Ovšem v příslušné části Intégrale, která už u nás česky nevyšla, je skutečně uveden březen!

Původní vydání:

– Voilà, fit Desgrez en tirant un rouleau de parchemin de son manteau. Résultat d'une enquête strictement personnelle et que je suis seul à connaître : sont entrés à la taverne du Masque-Rouge, en ce
soir d'octobre 1664: ...

Intégrale:

— Voilà, fit Desgrez en tirant un rouleau de parchemin de son manteau. Résultat d’une enquête strictement personnelle et que je suis seul à connaître : sont entrés à la taverne du Masque rouge, en ce soir de mars 1663 : …

A dokonce jsou tu uvedeny zcela jiné roky!

Dobrý postreh!

No to je práve ono, čo som už neraz spomínala. Že celé Integrále je akosi čudne pomotané. V Toulouskej svadbe dokonca nejdú po sebe ani ročné obdobia ako by mali.

Preto mali Francúzi online dve časové osy - jednu pre normálnu knihu, a druhú pre Integrále.

Bohužiaľ už niesu online - ale ja už som sa poučila že nič nezostáva online večne, tak som to vtedy stiahla.


https://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=474

Francúzska časová os nám aspoň pomohla vyriešť záhadu na koľký deň si Joffrey na lodi zložil masku.

Dnes som pridávala na francúzsky FB básničku básnika Špína, ktorá je ak zameníme vládnucu politickú elitu dneška za šľachtickú elitu minulosti ako Francúzi vtipne a výstižne okomentovali vysoko aktuálna.

Tak som to preložila aj sem, aby sme o nič neprišli. Originál pridávam na obrázku.


Toto je mesto neveriacich
kde vládne nespravodlivosť
kde mocní nemajú žiadne zábrany
zneužívať každého
Toto mesto, kde sa dá všetko kúpiť
Aj životy jedných i telá druhých
mlčanie a dokonca aj reč
a to všetko pre potešenie niekoľkých.

A čo si máme myslieť o týchto komických
vodcoch, ktorí sa zabarikádovali
a potom sa skrývajú za hrubými múrmi
pred anonymnými žiadosťami prosiacich.
Dokonca používajú násilie
aby umlčali všetku kritiku
vôbec neváhajú mlátiť oponentov
a umlčať miestnu tlač.

Áno, všetko je tu iba o vplyve.
Vydieranie, pohŕdanie aj násilie
dokonca ani nevinnosť nie je ušetrená ***
a beztrestnosť je ich náboženstvom!

Tu sú peniaze sú právom a
klientelizmus za každú cenu.
Márne sa tu budete domáhať spravodlivosti
na to ani nepomyslite!

Podpísaný Básnik Špína
(alias Ufúľaný básnik alias Claude el Petit či Poete Crote)

*** narážka na to čo dnes voláme pedofíliou. Pripomeňme si že Aféra s predavačom oblátok s skutočne stala.

tá básnička od Ufúľaného básnika mi len pripomína, že ľudstvo sa nikdy nezmení... ďakujem za preklad, Moirra!

Ináč sa mi páči, ako česká prekladateľka nazvala nového Veľkého Kazára: Kulový spodek. V slovenčine sa s tým nepárali a máme Drevenú riť (sorry za vulgárnosť)

Precious píše: *

13 dub 2024, 10:02

Ináč sa mi páči, ako česká prekladateľka nazvala nového Veľkého Kazára: Kulový spodek. V slovenčine sa s tým nepárali a máme Drevenú riť (sorry za vulgárnosť)

kulový spodek nieje vulgárny ak myslíš na karty - ak človek myslí na niečo iné, napríklad na guličky medzi nohami, tak je
Výraz Cul de Bois je doslova a do písmena drevený zadok - pretože sa ľudský trup pohyboval usadený v drevenej mise.

viacej o tom som napísala sem:

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 791#p33791

Precious píše: *

13 dub 2024, 10:02

tá básnička od Ufúľaného básnika mi len pripomína, že ľudstvo sa nikdy nezmení... ďakujem za preklad, Moirra!

veru sa ľudstvo nezmenilo - aj dnes ešte stále skazené elity prenasledujú tých čo sa odvážia hovoriť pravdu