Mňa v tom dokumente na Arte najviac zaujalo toto:
V 17. storočí trvalo manželstvo v priemere deväť rokov, potom jeden z partnerov zomrel.
Nuž to sa veru nedá hovoriť o nejakých dlhodobých manželstvách.
Kto chce môže si to čo Francúzi hodili do pľacu dať do prekladača:
https://www.arte-magazin.de/liebe/?utm_ ... obal-de-DE
Ja zatiaľ začnem tým že pripomeniem ako sa šľachta a cirkev hrali na veľkých moralistov, dokonca obyčajných ľudí trestali za priestupky voči dobrej morálke, pričom sami žili odviazaný život, a o čo horšie že dokonca trestali "hriešnikov" za to isté čo sami robili vo väčšom meradle "v mene božom"
pričom niele šľachta ale aj vysoko postavení cirkevní hodnostári mali milenky.Ústredným motívom časti Toulouská svadba v Angelike je tvrdenie že medzi šľachtou sú tí čo milujú vlastného manžela či manželku na smiech. Dnes by sme v modernom jazyku povedali že niesu "in"
Joffrey aj pred súdom poukazuje na jeho vernosť svojej manželke - a vyzýva zlé jazyky aby dokázali opak, že bol milencom inej ženy ako tej svojej. Tento fakt uznajú na súde ako pravdivý - a napriek tomu ho obviňujú že žil neviazaný sexuálny život.
Logika Conánov Becherov tohto sveta
- ktorí si vzali do hlavy že majú právo trestať (na mieste boha) Ja osobne si myslím že rodina je veľmi dôležitá pre deti, avšak nasilu sa žiadny už nefunkčný vzťah udržať nedá. Láska je alebo nieje, vynútiť si lásku je nemožné.
Nakoniec aj sama biblia varuje že si treba poriadne rozmyslieť s kým človek zviaže svoj život.
Inak keď si spomeniem na skutočné páriky tej doby, Montespanka a jej manžel sa pôvodne vraj tiež milovali, a žiariaci príklad skutočnej lásky v manželstve, inak veľmi ojedinelý v tej dobe bolo manželstvo krásnej dcéry pani de Sevigne a škaredého ale šarmantného a inteligentného južanského grófa de Grignan. Toto manželstvo slúžilo ako inšpirácia na príbeh Joffreya a Angeliky. Kráska a Zviera.
Mne utkvela v pamäti táto scéna z kráľovskej svadby. Kráľ ktorý sa práve musel oženiť z politických záujmov a ešte stále nebol vyliečený z lásky k Márii Mancinovej tak trochu závidel:
Angelika zvědavě pozorovala slavné lidi v jejich soukromí. Král jedl s velkou chutí, ale noblesně: pil málo a několikrát požádal, aby mu víno dolili vodou.
„Na mou věru,“ ozval se najednou, „nejzvláštnější, co jsem dneska ráno viděl, byl ten podivný černozlatý pár z Toulouse. To je ale žena, přátelé! Nádhera! Říkali mi to, ale nechtěl jsem tomu věřit. A vypadá, že je do něj upřímně zamilovaná. Ten kulhavec mě skutečně mate.“
„Ten mate všechny, kdo se s ním setkají,“ prohlásil toulouský arcibiskup kysele. „Já ho znám už několik let a neopovažuju se tvrdit, že mu rozumím. Je v něm cosi ďábelského.“
Už zase žvaní, řekla si malomyslně Angelika.
Po králových slovech se jí zatetelilo srdce, ale arcibiskupova poznámka v ní znovu vyvolala neklid. Kněz zbraně nesložil.
Kterýsi šlechtic z královy družiny s úsměškem poznamenal:
„Být zamilovaná do vlastního manžela! To je ale směšné. Ta mladá osoba by měla žít chvíli u dvora. My bychom ji toho hloupého předsudku brzy zbavili.“
„Vidím, pane, že máte dojem, že dvůr je místo, kde kvete jenom cizoložství,“ protestovala přísně Anna Rakouská. „A přitom je správné a naprosto přirozené, že se manželé upřímně milují. Na tom není nic špatného.“
„Ale je to tak výjimečné,“ vzdychla paní de Motteville.
„Ono je výjimečné i to, že se lidé z lásky berou,“ podotkl král hořce.
Rozhostilo se poněkud rozpačité ticho. Královna matka si vyměnila s kardinálem lítostivý pohled. Monsignore de Fontenac zvedl ruku, jako by chtěl někomu požehnat.
„Sire, nebuďte smutný. Jsou-li cesty osudu nevyzpytatelné, platí to právě tak o cestách malého boha Erota. Když už jste se zmínil o té dvojici, která vás zřejmě zaujala, můžu vás ujistit, že ten šlechtic a jeho žena se před svým svatebním dnem, kdy jsem jim v toulouské katedrále požehnal, v životě neviděli. A přece po několika letech svazku, posvěceného narozením syna, je jejich vzájemná láska zjevná naprosto každému, kdo se s nimi setká.“
Anna Rakouská na něj vděčně pohlédla a monsignore se pyšně nafoukl.
Je to pokrytec, anebo to myslel upřímně? uvažovala v duchu Angelika.
Nato se ozval poněkud skřípavý kardinálův hlas:
„Měl jsem dnes ráno dojem, že jsem na divadelním představení. Ten člověk je ošklivý, znetvořený, chromý. Když se však objevil po boku své nádherné ženy, následován tím obrovským Maurem v bílém saténu, napadlo mě: To jsou ale krásní lidé!“
„Je to prostě změna po té spoustě nudných tváří,“ řekl král. „Je pravda, že má nádherný hlas?“
„Opakují a potvrzují to mnozí.“
Šlechtic, který promluvil, se ušklíbl.
„Vskutku, nesmírně dojemná historie, skoro jako pohádka. Člověk si musí zajet na jih, aby uslyšel něco podobného.“
„Vy jste ale nesnesitelný posměváček,“ protestovala znovu královna. „Nesnáším ten váš cynismus.“
Dvořan sklonil hlavu, a sotva se konverzace znovu rozproudila, tvářil se, jako by ho víc zajímalo počínání psa, který mezi dveřmi okusoval kost. Když Angelika pochopila, že se muž blíží k jejímu úkrytu, rychle vstala a odcházela.
PS: niekde som čítala, aj som si to uložila, že 300 rokov zostali nepovšimnuté v archíve nejaké šifrované dopisy, kým ich niekto nevyhrabal - a tieto dopisy jednoznačne dokazujú že Mazarina a kráľovnú spájal nielen priateľský ale aj telesný vzťah. Dopisy sú z času kedy bola Fronda a Mazarin bol vo vyhnanstve. Nuž kráľovná bola vdova
![[ img ]](https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/ab/Joris_Hoefnagel_-_Animalia_Rationalia_et_Insecta_%28Ignis%29-_Plate_I.jpg/609px-Joris_Hoefnagel_-_Animalia_Rationalia_et_Insecta_%28Ignis%29-_Plate_I.jpg)
![[ img ]](https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9a/Pierre_Mignard_-_Fran%C3%A7oise-Marguerite_de_S%C3%A9vign%C3%A9%2C_comtesse_de_Grignan_%281648-1705%29%2C_vers_1669_-_P234_-_Mus%C3%A9e_Carnavalet.jpg/472px-Pierre_Mignard_-_Fran%C3%A7oise-Marguerite_de_S%C3%A9vign%C3%A9%2C_comtesse_de_Grignan_%281648-1705%29%2C_vers_1669_-_P234_-_Mus%C3%A9e_Carnavalet.jpg)