Moderátor
|
|
Offline |
|
Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele: SZ
|
| |
|
|
v knihách sa spomína bývanie na troch miestach:
3. Mal menší palác na ulici "Rue de la Commanderie" v Parížskej štvrti Saint German.
Vžiadnom prípade si to však netreba pliesť z Boulevard de la Commanderie v 19 obvode v Paríži ktorý dokazateľne
nieje v Saint German a ani v tom čase neexistoval lebo ho pomenovali až v roku 1932.
http://www.v2asp.paris.fr/commun/v2asp/ ... 41.nom.htm
Kočár policejního kapitána Desgreze projel hlavní branou jeho soukromého paláce, poskočil na hrbolatém dláždění ulice Commanderie a zamířil na předměstí Saint-Germain. Nebyl to sice nejluxusnější, přesto však drahý vůz z tmavého vyřezávaného dřeva; záclonky na dveřích, většinou zatažené, měl vyšívané zlatem. Dva grošáci, kočí, sluha - zkrátka klasický kočár vysoko postaveného úředního, bohatšího, než hodlá dát najevo, jemuž sousedé mohou vyčítat pouze to, že se ještě neoženil. Hezký muž, jako je on, pohybující se v nejvybranější společnosti, by měl mít po boku jednu z těch poslušných měšťanských dívek, šikovných a ctnostných, které mrzuté matky a tyranští otcové plodí ve stínech týchž domů na předměstí Saint-Germain. Jenže zdvořilý, občas jízlivý pan Desgrez příliš se ženitbou nespěchal a na prahu jeho paláce se střídaly nápadné ženy a podezřelá individua s návštěvními nesoucími nejuctívanější jména nejslavnějších francouzských rodů.
Kočár se skřípáním projel stružkou vody uprostřed ulice a trochu se zakymácel, a než kočí koně zvládnul, zadupala jejich kopyta poněkud silněji. Četní chodci, procházející se tu v tomhle dusivém letním podvečeru, se poslušně přitiskli ke zdi.
Popis interiéru domu chybí, stejně jako zevrubnější popis exteriéru - mnohem víc pozornosti je věnováno kočáru, který demonstruje to, jak se Desgrez vyšvihl nahoru... Zprvu chudý advokát, který neměl ani stůl, potom už má samostatný dům se sluhy, a nakonec palác a vlastní kočár.
(Nezkrotná Angelika, s. 7)
Ovšem nyní jsem dohledala popis interiéru v knize Angelika a král:
Francois Desgrez, policejní kapitán a zástupce hlavního velitele pana de La Reynie, už nebydlel na Petit-Pont, ale v novém paláci na předměstí Saint-Germain.
Angelika zaklepala na přísná solidní vrata; přešla dvorem, kde odfrkovali dva osedlaní koně, a byla uvedena do malého salónku.
(...) Musela poměrně dlouho čekat. Konečně předchozí návštěvníci odcházeli. Zaslechla v hale hlasy, pak nastalo ticho a za chvíli pro ni přišel sluha a odvedl ji nahoru po schodišti, kde měl kapitán pracovnu.
(...) Když Desgrez za dlouhým pracovním stolem vstal, pochopila, že je skutečně naprosto vyloučené vrhat se kolem krku úředníkovi v paruce, dokonalému od pečlivě uvázaného šátku na krku až po špičky naleštěných střevíců. V tabákově hnědém obleku vypadal trošičku silnější, pořád to byl však hezký muž, jenž vyměnil poněkud nedbalé chování hladového chudáka za odměřený postoj perfektního úředníka. Stále však z něho vyzařovala tehdejší síla. Podala mu ruku. Stiskl ji, ale nepolíbil.
Po otestování otrávené košile se Angelika se s Desgrezem opět sešla, tentokrát za přítomnosti pana de La Reynie. I přesto, že ji policista nabídl kořalku (takže předpokládejme, že v pracovně měl i nějaký bar na uložení alkoholu či alespoň stolek, neboť v knize se píše, že došel pro podnos s karafou a dvěma sklenicemi), odmítla udat jméno madame, která jí košilku nechala otrávit.
"Nechme ji jít," řekl La Reynie polohlasem.
Uklonil se Angelice, která ho snad ani neviděla. Vrávorala ke dveřím, nohy se jí podlamovaly. Desgrez šel za ní, a když narazila na polici a pak do zavřených dveří, provedl ji chodbou.
"Dejte pozor, ať nespadnete ze schodů."
(...) V návalu zoufalství se otočila k policistovi a málem přepadla dozadu. Pevně ji zachytil.
"Nono, jste opilá, jak zákon káže. Nemohu vás takhle nechat jít, nebo si zlomíte nohu."
Autoritativně ji uchopil za paži, postrčil ji o několik schodů nahoru a násilím ji vtáhl do jakéhosi pokoje. Zakoktala:
"To je vaše vina, vy špinavej fízle, a těch vašich patoků, co jste mi nalíval."
Desgrez zapálil dvě svíčky. Přiblížil světlo k Angeličině tváři a zvědavě si ji prohlížel. Koutky úst se mu chvěly, jako by zadržoval smích. Angelika si položila ruku na ústa a bojovala s nevolností.
"Tak vidíte, markýzo," řekl policista polohlasem, "už se vyjadřujete jako kdysi."
(...) Desgrez tvrdě postavil svícen na stůl, jako by tam zabodl dýku. Rychle začal přecházet křížem krážem po místnosti.
(...) Kdysi jsme bývali přátelé. Teď už vás neznám a vy neznáte mě."
"Můžeme se znovu seznámit."
Zvedl ji oběma rukama, usedl do křesla a posadil si ji na klín jako panenku v kruhu rozprostřené těžké sukně.
(...) Jen v posledním záblesku jasného vědomí se pokusila položit si otázku, zda to má dovolit, a už byla napůl nahá v jeho náručí. Zrcadlo na stěně jí vracelo obraz jejího bílého těla, vynořujícího se z modrého sametu a krajek, jež se jí vršily u nohou.
(...) Konečně ji odnášel k lůžku v pozadí místnosti, daleko od svící - a ona milovala tmu -, do jehož chladu ji hroužil.
(Angelika a král 2, s. 191, 192, 196, 198 - 203)
|
|