Moderátor
|
|
Offline |
|
Příspěvky: 3416 Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Bydliště: Liberec
|
| |
|
|
O Vznešené slečně z kánonu:
Angelika se s ní poprvé setkala na královské svatbě a "zapůjčila" jí svého kadeřníka, pana Bineta, aniž by ovšem tušila, s kým má tu čest:
„Cože! Nestačí, že mě pronásledují bolesti, ještě musím mít kolem sebe samé hlupáky! Kdybych nebrala ohled na své pobavení, skočila bych nejraději z okna a skoncovala s tímhle
životem." Zmučený hlas, vykřikující tahle hořká slova, vylákal Angeliku na balkón jejího pokoje.
Uviděla vysokou ženu v noční košili, která se s tváří zabořenou do kapesníku opírala o sousední balkón. Přistoupila k ní služebná, ale vzlykající nešťastnice se od ní odvrátila.
„Vy huso hloupá! Říkám vám, abyste mě nechala! Kvůli vaší tuposti nebudu v životě hotová. Ono je to stejně jedno. Držím smutek, můžu se tedy klidně pohřbít ve svém žalu. Je naprosto nedůležité, že vypadám jako strašidlo."
Prohrábla si husté vlasy a zvedla obličej, zmáčený slzami. Byla to asi třicátnice s pěknými, mírně povadlými aristokratickými rysy.
„Tak kdo mě učeše, když je Valbonová nemocná?" pokračovala dramaticky. „Vy všechny, jak jste tady, máte ruce nešikovnější než saintgermainští medvědi tlapy."
Angelika si všimla, jaké má zdejší služebnictvo pěkné livreje, a napadlo ji, že uplakaná dáma musí být dost vysoko postavená osoba. Pro každý případ se jí po příchodu hluboce uklonila.
„Jste opravdu moc laskavá," řekla dáma naříkavě, zatímco kadeřník rozkládal po stolku své nádobíčko. „Bez vás bych si pláčem úplně zničila obličej."
„Dneska není den na pláč," namítla Angelika.
„Víte, drahoušku, já nemám zrovna moc důvodů k radosti."
Ublíženě ohrnula rty.
„Vy jste si nevšimla mých černých šatů? Zemřel mi otec."
„Oh, to je mi líto..."
„Tolik jsme se nenáviděli a hádali se, že jsem teď dvojnásob nešťastná. Jenže muset být při slavnosti ve smutku je hrozná otrava. Protože vím, jak byl otec škodolibý, podezírám ho..."
Odmlčela se a ponořila obličej do papírového kornoutu, který jí podal Binet, aby mohl bohatě posypat její účes voňavým pudrem. Angelika kýchla.
„podezírám ho, že mi to udělal naschvál," pokračovala dáma, když zdvihla tvář.
„Naschvál? A co, madame?"
„No přece že umřel, krucinál. Ale nevadí. Chci na to zapomenout. Vždycky jsem byla velkorysá, ať už se o mně říká cokoliv. A otec zemřel jako dobrý křesťan... To mě utěšuje. Jenže mě zlobí, že jeho tělo dopravili do Saint-Denis jen s několika strážemi a knězi, bez velké slávy a nádhery... Myslíte, že je to vhodné?"
„Určitě ne," odpověděla Angelika, která se začínala obávat, že udělala nějakou hloupost. Ten šlechtic, jehož pohřbívali v Saint-Denis, musel patřit ke královské rodině. Ledaže by to špatně pochopila...
„Kdybych u toho byla, proběhlo by to úplně jinak, to mi můžete věřit," uzavřela dáma a hrdě zvedla hlavu. „Mám ráda okázalost a domnívám se, že člověk se má chovat úměrně svému postavení."
Odmlčela se a pohlédla do zrcadla, které jí vkleče podával Francois Binet. Obličej se jí rozzářil.„
Ale to je skvělé!" vykřikla. „Konečně účes, který mi sluší! Váš kadeřník je umělec, drahoušku. Já přece vím, že nemám zrovna nejkvalitnější vlasy."
„Vaše Výsost má vlasy jemné, ale poddajné a bohaté," řekl kadeřník zasvěceně. „Z takových vlasů se dají udělat ty nejkrásnější účesy."
„Opravdu? Vy mi lichotíte! Zaplatím vám sto zlatých. Dámy... Dámy... Tenhle člověk musí nutně učesat i holčičky."
Z vedlejší místnosti, kde tlachaly dvorní dámy a pokojské, se podařilo vytáhnout „holčičky", tedy dvě dospívající dívky v tom nejhorším věku.
„To jsou jistě dcerušky, že, madame?" informovala se Angelika.
„Ne, to jsou mé mladší sestry. Jsou nesnesitelné. Podívejte se na tu malou: hezkou má jedině pleť, a tu si nechala poštípat mouchami a komáry; je celá oteklá. A navíc pořád pláče."
„Jistě je smutná z toho, že jí zemřel otec!"
„Ale vůbec ne. Jenže jí pořád tvrdili, že si vezme krále, a taky se jí už začalo říkat Královnička. Takže je naštvaná, že si král bere jinou."
Vévodkyně de Montpensier byla dcerou Gastona Orleánského, bratra Ludvíka XIII. (tedy strýce Ludvíka XIV.), čelního zástupce Frondy. Gaston také intrikoval proti kardinálovi Richelieu (a na rozdíl od jiných spiklenců se z toho šikovně vyvlékl), ale to je jiný příběh . Pohřeb "Gastona de France" se uskutečnil 13. 2. 1660.
O její sestře Marguerite Louise zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Marguerit ... %27Orléans
„Vévodkyně de Montpensier! Vznešená slečna!" vykřikla Angelika. „Bože můj! Mohlo mě to napadnout, když mluvila o otci a jeho pohřbu v Saint-Denis."
Angelika se začala svlékat a přitom vykládala, jak se náhodně seznámila s velkou bojovnicí frondy, starou pannou královského rodu, která je teď, po smrti svého otce Gastona Orleánského, nejbohatší dědičkou ve Francii.
„Slečny de Valois a ďAlengon, které ponesou na svatbě královninu vlečku, jsou tedy její nevlastní sestry. Binet je taky učesal."
Mladá žena vzdychla a odvrátila oči.
„Co bych já mohla vědět o tak mocném pánovi, kterého jsem v životě neviděla? Jistě, vzpomínám si, že když jsem byla malá, mluvilo se v Poitou o jakémsi chystaném spiknutí šlechticů, do něhož byl Fouquet zapletený a s ním princ de Condé a ještě další šlechtici. Pak ale vypukla fronda..."
Už tahle slova nebyla zrovna opatrná... Ale slečna to nepochopila jako zlomyslnost a ujistila ji, že její otec také celý život intrikoval.
„To byla jeho hlavní neřest. Navíc byl příliš dobrý a příliš měkký na to, aby mohl převzít starost o království. Stal se z něho mistr intrik. Možná byl i ve Fouquetově klanu, správce tehdy nebyl moc známý. Ale můj otec byl bohatý a Fouquet teprve začínal. Nikdo nemůže říct, že otec intrikoval, aby se obohatil."
Ještě jeden popis Slečny:
Malíř, od něhož se slečna de Montpensier nechala portrétovat, byl vysoký Holanďan se světlou bradkou a živýma modrýma očima ve tváři, připomínající vařenou šunku. Skromný a
talentovaný umělec se jmenoval Van Ossel a proti dámským rozmarům se bránil klidnou povahou a špatnou francouzštinou. Ačkoliv mu většina šlechticů tykala jako nějakému sluhovi nebo
řemeslníkovi, přesto skákali podle toho, jak on pískal. Tak trval i na tom, že bude malovat slečnu s odhaleným ňadrem, a v podstatě měl pravdu, neboť ňadra měla urostlá stará panna nejkrásnější. Vzhledem k tomu, že byl obraz určen novému nápadníkovi, výmluvnost té bílé, kulaté — a třeba přiznat — svůdné části těla výtečně doplní výšku věna a vznešenost titulů.
Slečna, oblečená do záplavy tmavě modrého sametu a ozdobená spoustou perel a šperků, se na Angeliku usmála.
(Zadala jsem její jméno do google, ale obraz s prsíčkem mi to nenašlo . Nicméně pokud si pamatuji dobře, scéna portrétování (ale bez ňadra) je i v Borderieho filmu .)
A ještě něco k tomu, jak to bylo se Slečninou účastí ve frondě:
Slečna hlasitě vzdychla.
„Je takové horko, že se málem vaří krev."
„Za chvilku budeme mezi stromy, tam nám bude lip," odpověděla Anna Rakouská a ovívala se velkým vějířem z černé želvoviny, „teď projíždíme místy, kde byl les vykácen."
Rozhostilo se ticho, pak se slečna de Montpensier vysmrkala a osušila si oči. Rty se jí třásly.
„Jste krutá, madame, že mi připomínáte to, co mi rve srdce. Vím moc dobře, že tenhle les patří mně a že ho můj zesnulý otec dal takhle vykácet, aby zaplatil dluhy, takže z něj nic nezůstalo. Přišla jsem tím aspoň o sto tisíc zlatých, za to bych mohla mít spoustu krásných diamantů a perel."
„Váš otec se nikdy nechoval příliš soudně, drahoušku."
„To je přece skandál, takhle vyholit polesí! Kdybych neseděla ve vašem kočáře, musela bych si myslet, že jste mě odsoudili za urážku Jeho Veličenstva. Podobně se přece kácí lesy těch, kdo se dopustili podobného zločinu."
„No, moc nechybělo," podotkla královna matka,
Slečna zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Vaše Veličenstvo mi už několikrát dokázalo, že umí zapomínat. Neopovažuji se domýšlet, na co naráží."
„Uznávám, že jsem to neměla říkat. Jenže co chcete, srdce se bouří, i když rozum chce být milostivý. Přesto jsem vás vždycky měla ráda. Jistou dobu jsem se na vás ovšem zlobila. Možná bych vám byla odpustila tu aféru v Orleánu, ale za to, co jste udělala u brány svatého Antonína a s tím dělem v Bastile, bych vás byla uškrtila, kdybych vás měla po ruce."
„Zasloužila bych si to, když jsem se znelíbila Vašemu Veličenstvu. Mé neštěstí bylo, že jsem se octla mezi lidmi, kteří mne svedli, přesvědčili mě, že je mou ctí a povinností jednat tak, jak jsem jednala."
„Je velice těžké poznat, co je věcí cti a co povinností člověka," řekla královna.
Obě zhluboka vzdychly. Jak je tak Angelika poslouchala, lekla si, že hádky urozených velice připomínají hádky malých lidí. Jenže tam, kde by to prostí lidé vyřídili pěstí, urození použijí kanónů, kde panuje nanejvýš sousedská nevraživost, visí nad urozenými těžká minulost a nebezpečné intriky. Říkají, že zapomněli, usmívají se na národ, přijímají prince de Condé, aby se zalíbili Španělům, objímají pana Fouqueta, aby z něho dostali peníze, ale v srdci si všechno moc dobře pamatují.
„Mám v úmyslu navštívit slečnu de Montpensier, královu sestřenku," řekla Angelika. „Mám dojem, že přes ni bych mohla získat nějaké přesnější informace, zvlášť jestli jde o nějakou dvorní intriku, jak se domnívám. A možná že se s její pomocí dostanu až k Jeho Veličenstvu."
„Slečna de Montpensier, hm," odfrkl si advokát opovržlivě. „To je hrozná nešika. Nezapomínejte, madame, že byla ve frondě a že nechala střílet na vojsko svého královského bratránka. A proto bude u dvora vždycky podezřelá. Navíc jí král trochu závidí její obrovské bohatství. Té rychle dojde, že není v jejím zájmu chránit šlechtice, který upadl v nemilost."
„Myslím, a každý to říká, že Vznešená slečna má dobré srdce."
Všechny úryvky jsou z Markýzy andělů 1
|
|