Básnik Špína - Ufúľaný Básnik

Samozrejme že aj ten existoval v skutočnosti. Nevieme ako vyzeral, takže ako ilustráciu použijem jeho filmovú podobu.



Pamätáte sa ešte?

Od rána koloval po Paříži jeden z pamfletů, který napsal slavný básník Claude le Petit. Co nejurážlivějšími výrazy představoval Joffreye jako Velkého Kulhavce, Vlasatce, Velkého Smilníka z Languedoku. Jedna ze slok kupletu končila slovy:

A jeho krásná žena dozajista
nechá ho zavřít v temná místa,
aby pak v Louvru vesele
vymetala cizí postele...

Angelika příšerně zbledla a třásla se vzteky. Nechápala, proč ten pisálek už dávno nesedí ve vězení. Desgrez jí vysvětlil, že Básník Špína je oko Paříže. Vidí všechno, ví všechno, ale nikdo ho nikdy nedopadne. Ani on sám ho v životě neviděl. Je silný právě tím, že nikdy nelže a jen velice zřídka se mýlí. Angelika už už otevírala ústa k protestu, pak si ale vzpomněla na markýze de Vardes a hořce spolkla vztek i stud.
------------------------------------------------


Mne sa podarilo vyhrabať a stiahnuť si skutočnú knihu jeho pamfletov.

„La Chronique scandaleuse ou Paris ridicule“ (Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž)

Paris_Ridicule Piece Satyrique Claude Le Petit.



jeden z jeho výrokov som použila aj vo svojej fikcii:

Počúvajte z duše básnika bahno. Zvolal policajt a zarecitoval:
- Svet je plný bláznov. Kto ich nechce vidieť, nech žije sám a rozbije aj zrkadlo.
- Múdre slová. Skonštatoval Joffrey de Peyrac.
- Pod kopytami tohto koňa kedysi rád oddychoval ufúľaný básnik, ktorý sa príliš, prepríliš hrabal v bahne Parížskom ale i kráľovskom.

Claude Le Petit sa na narodil v tom istom roku ako „kráľ Slnko“ – Ľudovít XIV, v roku 1638, ako syn krajčíra.

Vyštudoval právo, podobne ako Desgrez a pravdepodobne aj vďaka tomu rozmýšľal až priveľmi racionálne. Jeho krátky život zostal zvečnený na papieri. Vyrastal v kolégiu bratov jezuitov, ale moc z ich výchovy sa na neho nenalepilo. Stihol napísať množstvo básní a pamfletov a po jeho smrti bola vydaná i mnou spomínaná kniha.

Claude takmer nikdy nepísal veselé básne. Mal záľubu v písaní satirických a obscénnych diel.
Kniha tohto žánru, ktorá sa mu napokon stala osudná bola „Le Bordel des Muses“ - Bordel múz.



Le Bordel des Muses, ou les neuf Pucelles putains“ (Bordel múz, alebo deväť skurvených panien).

Napokon sa aj on stal v roku 1662 obeťou popravy tak typickej pre sedemnáste storočie – upálenie na námestí Gréve. Niektoré zdroje uvádzajú že mu ešte predtým uťali aj ruky, iné že ho pred upálením obesili. (V kanóne ho obesili)

Básnik špína napísal sám o sebe:


Keď uvidíte muža, ktorý s ťažkosťou, s klobúkom, venčí svoje staré topánky a s krkom škrteným špinavou handrou, arogantne stúpať po kresťanstve, bradatého ako divoch a špinavého až po uši, v tmavej vysokej obuvi bez opasku a jazyka topánky, a niekoľkými franforcami starého kabáta neustále zakrývajúceho svoju nahotu, Díva sa na každého z nás plachým a škuľavým pohľadom premieľajúc medzi zubami zopár tvrdých nadávok a hryzúc si do krvi kurie oká na prstoch, keď hovorím vám, s takýmito črtami uvidíte muža, môžete si s určitosťou povedať: to je francúzsky básnik! Ak vám to niekto poprie, pôjdem to povedať do Ríma!

Tak jsem tak trochu přemýšlela nad Angelikou... (ne zas tak překvapující) Čím to, že Básník Špína se tak moc netrefil při posuzování celé situace ohledně Joffreye. On koneckonců psal pravdu o králi a jeho poddaných. Sice sžíravou a hodně sarkastickým a urážlivým způsobem, ale pravdu. Toto bylo všechno tak dokonale zmanipulované, že oklamali i jeho

Nějak si totiž nedokážu představit, že by měl ze sebe radost, pokud by si uvědomil, jak moc se spletl...

Pro mě je básník Špína tak trochu Villon 17. století. Nic mu nebylo svaté, jak se říká.
Pro něho byl asi Joffrey hlavně bohatý šlechtic a tak s ním asi soucit neměl. A ani s jeho ženou. Alespoň v době krátce po zatčení. Co si myslel po popravě, tak to by mě také zajímalo.

Možná je to kvůli tomu, že mám básníka Špínu tak ráda, ale musím říct, že mě trochu mrzí představa, že by nebyl schopen vidět skrz tu pomlouvačnou kampaň, kterou proti Joffreyovi zahájili, aby ho zničili v očích ostatní šlechty, a prostě a jednoduše nedokázal vidět ten rozdíl mezi těmi skutečně zkaženými a zvrhlými šlechtici a Joffreyem. A to že byl bohatý... Joffrey koneckonců nabyl svého bohatství skrz obchody - práci. Což je něco čím ostatní šlechtici hluboce opovrhovaly, že by ani to Špínu nepřinutilo trochu se pozastavit nad těmi obviněními, kterým Joffrey čelil a zeptat se sám sebe, že tu možná, možná něco nehraje

Nebo, že by Joffreyovy předchozí návštěvy Paříže a to, co při nich vyváděl a o čem se Špínovi značně pravděpodobně všechno doneslo, ho přesvědčilo, že je úplně stejný jako zbytek té šlechtické a dvořanské bandy

Tak to já básníka nemám vůbec ráda. Ten knižní je mi sice sympatičtější než filmový, ale přesto jsem mu neodpustila, že v pamfletech pomlouval i Angeliku. Vždyť o ní nic nevěděl. Leda slyšel nějaké nafouknuté drby. Ty jeho pamflety byly prostě něco jako dnešní bulvár.

Tak mě to taky naštvalo a mrzelo, jak už jsem zmiňovala, co o Angelice i o Joffreyovi napsal. Ale přesto všechno je mi básník o mnoho sympatičtější, než například takový Nicholas. Pravda, ujal se Angeliky po Joffreyově "upálení", ale to že ji v podstatě zneužíval, a to i přesto, v jakém byla psychickém stavu. Pravda v rozšířené verzi je zmíněno, že v těch úplně nejhorších stavech se jí sice ani nedotkl ale stejně. Byl jí prostě posedlý a Angelika pro něj v podstatě byla jen taková trofej. Ale proč píšu o Nicholasovi v na stránce věnované básníkovi, ta fakt nevím

Claro, Nicholas sem sice nepatří, ale můj názor na něho je naprosto totožný s tvým.

ja som brala básníka len ako krátke intermezzo s Angelikou, nemala som k nemu žiadny názor
a k Nicolasovi - no možno drsno povedané, bol to nevzdelaný sedliak, síce šéfoval svojmu gangu, ale ako chlap bol sebecký, preto sa aj k nej tak správal... v podstate mnoho chlapov v jej živote sa nejak nedali zrovnať so vzdelaným, jemnocitným Joffreyom...

Clara píše:

Možná je to kvůli tomu, že mám básníka Špínu tak ráda, ale musím říct, že mě trochu mrzí představa, že by nebyl schopen vidět skrz tu pomlouvačnou kampaň, kterou proti Joffreyovi zahájili,

Nebo, že by Joffreyovy předchozí návštěvy Paříže a to, co při nich vyváděl a o čem se Špínovi značně pravděpodobně všechno doneslo, ho přesvědčilo, že je úplně stejný jako zbytek té šlechtické a dvořanské bandy

mimi píše:

Tak to já básníka nemám vůbec ráda. Ten knižní je mi sice sympatičtější než filmový, ale přesto jsem mu neodpustila, že v pamfletech pomlouval i Angeliku. Vždyť o ní nic nevěděl. Leda slyšel nějaké nafouknuté drby. Ty jeho pamflety byly prostě něco jako dnešní bulvár.

A veruže básnik špína bol očividne dobre informovaný - nuž ale nebol jasnovidec, takže nevedel čo sa stalo v skutočnosti

Clara, Mimi, zrejme zavážili aj Joffreyové mladícke eskapády, veď Joffrey bol známy ako zvodca a samozrejme v prvom rade jedna dôležitá udalosť, ktorú ste dámy opomenuli:

Nikto nieje neomylný. Ani básnik špína. Táto básnička však nevznikla bezdôvodne:

Kiež navždy zamknutý je do Bastily,
modlí sa madame de Peyrac v tejto chvíli
keď v plnej kráse ponáhľa sa k Louvru
aby tam robila kurvu.....


a zasa veľké rozdiely v prekladoch:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 166#p20166

Angeliku znásilnil v chodbách Louvru odporný de Vardes, pri čom ich niekto videl. Ten ju potom neskoršie dokonc odprevadil domov k Hortenze, takže logicky nikto nepochyboval že bola dobrovoľne jeho milenkou.

hlavne udiera do očí paroháč:

Boli to veršované pesničky. Novinár vzletne, no pritom najurážlivejšími a najvulgárnejšími výrazmi predstavoval Joffreya
ako "vznešeného Kriváňa", "Chlpáňa" "Veľkého paroháča z Languedoku"

v češtine o paroháčovi nieje zmienka, ale hlavne o to tu išlo .... musím pozrieť do iných prekladov

Takže to bola informácia ktorá sa doniesla do uší básnikovi Ono to totižto jednoznačne vyzeralo akoby to sama bola chcela. Akoby sa chcela zabávať a nestarala sa že jej manžel je v Bastile.

(a zrejme aj kráľovi, hoci sa to v knihe nespomína, iba vo filme, ale samozrejme treba pozrieť aj iné preklady)

Moirro, samozřejmě, že básník Špína nebyl neomylný.V pamfletech psal o tom, co se dozvěděl. A navíc Joffrey a Angelika pro něho prostě patřili na "druhou stranu barikády" mezi šlechtu, kterou v pamfletech tepal.

mimi píše:

Moirro, samozřejmě, že básník Špína nebyl neomylný.

To nie. Ale toto mu určite niekto zreferoval:

Chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydral ani hlásek. Ochromená a třesoucí se mu dovolila, aby se jí zmocnil, a ani si snad
neuvědomovala, co se s ní děje...
Najednou sem proniklo světlo. Šlechtic, který šel okolo se svícnem, se zasmál a rychle
odcházel: „Nic jsem neviděl!" Zřejmě byli na podobné scény v Louvru zvyklí.....

moirra píše:

mimi píše:

Moirro, samozřejmě, že básník Špína nebyl neomylný.

To nie. Ale toto mu určite niekto zreferoval:

Chtěla křičet, ale z hrdla se jí nevydral ani hlásek. Ochromená a třesoucí se mu dovolila, aby se jí zmocnil, a ani si snad
neuvědomovala, co se s ní děje...
Najednou sem proniklo světlo. Šlechtic, který šel okolo se svícnem, se zasmál a rychle
odcházel: „Nic jsem neviděl!" Zřejmě byli na podobné scény v Louvru zvyklí.....

A ten někdo možná i něco přidal a přibarvil. Pozadí znala jen ona a ten odporný de Vardes. Pro toho to byla pomsta za Angeličino odmítnutí na králově svatbě.

Dobre mam zapamatane ako Dezgrez hovori Angelike ze basnik Spina sa iba zriedkakedy myli ....

Katra píše:

Dobre mam zapamatane ako Dezgrez hovori Angelike ze basnik Spina sa iba zriedkakedy myli ....

Absolútnym paradoxom zostáva že Angelike vtedy ten odporný de Vardes v podstate zachránil život keď ju potom nanútene odprevadil domov.

No tuhle pasáž, ve které naráží na Angeličino znásilnění Vardesem jako na nevěru, jsem zrovna neměla na mysli. Omyl v tomhle případě je naprosto pochopitelný. Ale koneckonců, tohle byla jen část té básničky kterou napsal....
Nepamatuji si ji už přesně, musela bych si ji přečíst, ale on se přece do Joffrey strefoval v mnoha ohledech.

Koneckonců Angelika byla v šoku po zavraždění svojí služky a Vardesovi se nebránila. A vzhledem k tomu, že číst myšlenky neumíme, je pochopitelné, že případný kolemjdoucí by si to vyložil jako dobrovolný sex ze strany Angeliky. Jak už tu bylo napsáno...

Citovat:

Absolútnym paradoxom zostáva že Angelike vtedy ten odporný de Vardes v podstate zachránil život keď ju potom nanútene odprevadil domov.

To je fakt.

No podla mna to Vardes ani ako znasilnenie nebral .... bral to tak ze ju dostal a hotovo .... vtedy sa mnohe veci brali jednoducho inak ....

Katra píše:

No podla mna to Vardes ani ako znasilnenie nebral .... bral to tak ze ju dostal a hotovo .... vtedy sa mnohe veci brali jednoducho inak ....

O to viac, že Angeliku, ktorá sa dovtedy nemilovala s iným mužom zradilo vlastné telo. Treba si tú pasáž prečítať.

Clara píše:

No tuhle pasáž, ve které naráží na Angeličino znásilnění Vardesem jako na nevěru, jsem zrovna neměla na mysli. Omyl v tomhle případě je naprosto pochopitelný. Ale koneckonců, tohle byla jen část té básničky kterou napsal....
Nepamatuji si ji už přesně, musela bych si ji přečíst, ale on se přece do Joffrey strefoval v mnoha ohledech.

No tá básnička týkajúca sa nevery je tu celá, v slovenčine aj češtine. Viac v knihe nebolo. Iba sa spomína akými menami nazýval ufúľaný básnik (v originále Básnik Bahno) Joffreya. (dala som úryvky do porovnania prekladov)

Ty istotne myslíš básničku ktorú Claude le Petit napísal po Joffreovej poprave, ktorá je na inom mieste v knihe:

Na stole ležel list papíru s písní, kterou koupila cestou domů. Přisunula k němu svíčku a četla:

Ve tmě černé díry, kde žil,
Satan se v zrcadle šklebil,
zas tak ošklivý si nepřipadal,
jak to o něm každý vykládal.

Píseň pokračovala; humorně, i když poněkud hrubě líčila úžas satana, který se táže sám
sebe, jestli by nakonec jeho obličej, tolikrát zhanobený na obrazech v katedrálách, čestně neobstál
ve srovnání s obličeji lidí. Peklo mu navrhlo, aby zorganizoval soutěž krásy s těmi, kdo přijdou ze
země. Zrovna hodili do plamene tři komplice, mágy černé magie. Přicházejí spolu tam do pekla dolů.

Jeden má obličej celý modrý,
druhý naopak celý černý,
třetí se jmenuje Peyrac.
A nikdo se nepodiví,
když řeknu,
že ti chlapi,
co jsou muži a ne ženy
celé peklo vyděsili
a že cenu krásy
vyhrál ďábel asi.

Angeličiny oči přeběhly podpis: Claude Le Petit, básník.
Trpce se ušklíbla a zmačkala papír. Toho taky jednou zabiju, pomyslela si.


Viac v knihe nebolo. Ufúľaný básnik narážal na trojicu Peyrac, Fric Hauer (ten bol vždy veľmi bledý, a keďže ho obesili, bol samozrejme celý belasý)
a Kouassi-Ba, ktorý spoločne predvádzali pred súdom kapeláciu zlata.

Dále prohlašuji Fritze Hauera za jeho spoluviníka; je odsouzen k trestu oběšení na šibenici, která bude k
tomuto účelu postavena na náměstí Greve. Prohlašuji za jeho spoluviníka i Maura Kouassi-Ba, jenž se odsuzuje k doživotním galejím."

No tí traja veru určite nevyzerali počas procesu bohvieako slávne.

Na súde si aj Angelika musela priznať že všetci traja dohromady vyzerajú hrôzostrašne:

V Angeličině rozbolavělém srdci se mísila úzkost s útěchou. Jistě, kněz má pravdu. Ale proč je ten dobrák Fritz Hauer tak hrbatý a poďobaný a Kouassi-Ba působí tak děsivě? A když Joffrey de Peyrac pohnul svým dlouhým zmučeným tělem a kulhavě se blížil k rudě zářící peci, zapadl přesně do toho pochmurného obrazu.

A ešte:
Srdce jí přestávalo bít. Uviděla Joffreye.
(...) Po dlouhých měsících odloučení, které v její paměti smazaly obrysy milované postavy, ho uviděla očima publika
a zděšeně si uvědomila jeho zvláštní, skoro děsivý zjev. Bohatá černá hříva rámující zohyzděnou
tvář, bledou jako tvář mrtvoly, v níž jizvy vyryly rudé brázdy, obnošené šaty a vyzáblost, to všechno
zjevně zapůsobilo na diváky v soudní síni....

moirra píše:

Angeličiny oči přeběhly podpis: Claude Le Petit, básník.
Trpce se ušklíbla a zmačkala papír. Toho taky jednou zabiju, pomyslela si.

zomrel kvôli nej... viacerí muži,ktorí ju milovali zomreli.... kvôli nej....

Citovat:

zomrel kvôli nej... viacerí muži,ktorí ju milovali zomreli.... kvôli nej....

Tak tohle obvinění je sice do jisté míry pravdivé, ale taky dost nefér.

Dostat se k Angelice příliš blízko, byl značně riskantní, životu nebezpečný podnik. Vždyť ani Joffrey to neodnesl bez toho, aby to hodně drsně nezaplatil, a ne jednou. Snad jediný, kdo z blízkého kontaktu s ní vyšel nejlépe, byl v podstatě Desgrez. A to kvůli ní tolikrát riskoval, aby jí pomohl.

Ale co se týče básníka, sice mu zezačátku smrt přála, ale když se s ním sblížila. Tak ji ta nenávist přece přešla. Dokonce si jeho smrt pak vyčítala, a ve spojení s tím, že si od Joffreyovy "popravy" připustila žal a bolest, kterou cítila, tak ji to málem zabilo. Díky bohu za Desgreze...

Já se Angelice nedivím, že po Špínovi chtěla, aby napsal ty pamflety, o tom co se stalo U rudé masky. Byl to vážně hnus, a nebýt těch pamfletů, prostě by se to ututlalo. A koneckonců on jí taky mohl říct na její žádost ne. Ale to, co po něm Angelika chtěla, bylo přesně to, co dělal celou dobu. A tak s tím souhlasil, přestože v tom určitě sehrál roli i fakt že mu Angelika nebyla úplně lhostejná. Vždyť se mu nakonec pokusila pomoct utéct, nemohla přece vědět, že její dobrý úmysl a snaha se tak šeredně pokazí a vžene básníka do rukou policistů a následně na šibenici.

Clara píše:

Ale co se týče básníka, sice mu zezačátku smrt přála, ale když se s ním sblížila. Tak ji ta nenávist přece přešla. Dokonce si jeho smrt pak vyčítala, a ve spojení s tím, že si od Joffreyovy "popravy" připustila žal a bolest, kterou cítila, tak ji to málem zabilo. Díky bohu za Desgreze...

Já se Angelice nedivím, že po Špínovi chtěla, aby napsal ty pamflety, o tom co se stalo U rudé masky. Byl to vážně hnus, a nebýt těch pamfletů, prostě by se to ututlalo. A koneckonců on jí taky mohl říct na její žádost ne. Ale to, co po něm Angelika chtěla, bylo přesně to, co dělal celou dobu.

Absolutný súhlas Clara!

Clara píše:

Tak tohle obvinění je sice do jisté míry pravdivé, ale taky dost nefér.
Dostat se k Angelice příliš blízko, byl značně riskantní, životu nebezpečný podnik. Vždyť ani Joffrey to neodnesl bez toho, aby to hodně drsně nezaplatil, a ne jednou. Snad jediný, kdo z blízkého kontaktu s ní vyšel nejlépe, byl v podstatě Desgrez. A to kvůli ní tolikrát riskoval, aby jí pomohl.

myslíš nefér k tým chlapom? to áno , aj vo veštbe sa hovorilo, že bude prinášať smolu (alebo niečo v tom znení, neviem presne tie slová) chlapom ktorí jej skrížia život, okrem jednej spaľujúcej lásky, oheň, ktorý nikdy nezhasí v jej srdci... a ten je pre ňu súdený

ešte treba spomenúť aj Colina, ten obišiel tiež "celkom" dobre

errnie píše:

myslíš nefér k tým chlapom? to áno , aj vo veštbe sa hovorilo, že bude prinášať smolu (alebo niečo v tom znení, neviem presne tie slová) chlapom ktorí jej skrížia život, okrem jednej spaľujúcej lásky, oheň, ktorý nikdy nezhasí v jej srdci... a ten je pre ňu súdený

ešte treba spomenúť aj Colina, ten obišiel tiež "celkom" dobre

Ale Sousedka trvala na tom, že každé ukáže, co umí. Vrhla se tedy na ruku Angelice,
vykulila oči, potřásla hlavou.
„To je ale úžasný osud! Noc, ale především oheň, oheň, kterej vládne všemu.“
„Chtěla bych vědět, jestli se vdám za markýze.“
„Nemůžu vám říct, jestli je to markýz, ale vidím dvě svatby.
Tady, ty dvě malý čárky. A šest dětí…“
„Proboha!“
„A pak… další vztahy… Jeden, dva, tři, čtyři, pět…“
„To už stačí,“ bouřila se Angelika a stahovala ruku. „Počkejte přece! Ten oheň je divnej.
Spaluje vás celej život… až do konce. Je tak mohutnej, že zakrývá i slunce. Král vás bude milovat,
ale vy jeho ne, kvůli tomu ohni…“

Viac tam nebolo. Zdá sa mi že je to niekde v Ceste do Versailles kde si sama Angelika nahovára že jej zelené oči prinášajú tým ktorých miluje smolu.
Ale pokiaľ si spomínam v integrále bola tiež u akéhosi veštca, blízko justičného paláca.

A myslím že to s tým že je pre väčšinu chlapov nebezpečná, jej veštil Osman Feraji

Aj veľký šašem v novom svete Joffreyovi vravel že je nebezpečná, ale preňho nie, lebo si ju dokázal podmaniť.

Clara píše:

Tak jsem tak trochu přemýšlela nad Angelikou... (ne zas tak překvapující) Čím to, že Básník Špína se tak moc netrefil při posuzování celé situace ohledně Joffreye. On koneckonců psal pravdu o králi a jeho poddaných. Sice sžíravou a hodně sarkastickým a urážlivým způsobem, ale pravdu. Toto bylo všechno tak dokonale zmanipulované, že oklamali i jeho

Nějak si totiž nedokážu představit, že by měl ze sebe radost, pokud by si uvědomil, jak moc se spletl...

Souhlasím s tím, co zde bylo napsáno výše: že Claude vycházel ze svého obrázku o šlechtě jako zkaženém stavu, kde je nevěra něco běžného, tak proč by osiřelá ženuška nemohla ihned podvádět manžela. Současně ale mohlo jít i o narážku na pana de Vardes, básník byl přece velmi dobře informovaný, a Angelika sama, když přemýšlela nad tím, jaké křivdy se jí tím pamfletem dostalo, si pak vzpomněla na to jak se při znásilnění poddala a svědomím jí sklaplo...

PenelopaW píše:

Souhlasím s tím, co zde bylo napsáno výše: že Claude vycházel ze svého obrázku o šlechtě jako zkaženém stavu, kde je nevěra něco běžného, tak proč by osiřelá ženuška nemohla ihned podvádět manžela. Současně ale mohlo jít i o narážku na pana de Vardes, básník byl přece velmi dobře informovaný, a Angelika sama, když přemýšlela nad tím, jaké křivdy se jí tím pamfletem dostalo, si pak vzpomněla na to jak se při znásilnění poddala a svědomím jí sklaplo...

Samozrejme že muselo ísť o narážku na Vardesa - Ufúľaný básnik mal svojich informantov priamo pri dvore.
A to v knihe ale aj v skutočnosti. Niekde som už spomínala že aj aféra s malým predavačom oblátiek sa skutočne stala,
iba že o pár rokov neskôr ako to pani AG použila v knihe.

Vždy keď niečo náhodou objavím, tak to sem radšej pridám, aby sa to nestratilo a bolo neskoršie do článku.

Tentokrát báseň od Ufúľaného básnika na múre verandy pri Moste Pont Neuf -

Či to tam je dodnes musím ešte zistiť.



Báseň je napísaná na strope tejto verandy pri vchode do malej Rue de Nevers v 6. Obvode v Paríži
je to bočná ulička pri moste Pont Neuf a tento je možno dobre obdivovať z tohto miesta ....

Rue de Nevers -

https://fr.wikipedia.org/wiki/Rue_de_Nevers

zdroj:

https://echodesfacons.wordpress.com/201 ... 7e-siecle/

V Angelice vystupuje jakýsi rebel. A Agelika tam prožívá svůj vztah k tomuto rebelovi - pronásledovanému pamfletáři Claudovi Le Petit - skutečné postavě francouzských dějin (1638 - 1662) - přezdívanému také básník Špína.

Rebeloval proti vrchnosti. Psal se rok 1661 a na královském dvoře se očekávalo narození potomka Ludvíka XIV. Toto individuum, básník Špína, prý hanobí dvůr! Chcete dostat kvůli němu deset let?" ptá se poručík Daubray, ve filmu pod jménem Desgrez.

"Spáchal něco ten člověk?" ptá se Angelika.
Desgrez podal Angelice básníkův pamflet:

"Z toho, co nám urvou od huby a hrdel,
dvoru roste panděro a..... PRDEL

tak toto český dabing prebásnil vynikajúco a hodí sa to úplne a perfektne aj na denešných politikov

100 bodov pre básnika špínu ktorý v skutočnosti takéto veci písal
niekedy sa vyjadroval učene .. inokedy vulgárne .. .ako sa mu to zrovna hodilo
---------------------------

Nakonec byl básník Špína neboli Claude Le Petit oběšen a upálen na náměstí Gréve....Kdo byl Claude Le Petit?

Z dnešního pohledu právník a žurnalista. Studoval práva u Jezuitů a kardinál Mazarin držel otěže svobody slova pevně v rukách. Faktem je, že nám je Angelikou představen básník Špína jako ostřejší poeta, ale ve skutečnosti byl nekompromistní až sprostý, nedbaje na jakoukoliv urážku, byť měly své opodstatnění. A lidé kardinála Mazarina si to nenechali líbit. Nakonec za urážky skončil upálením na hranici, byť byl před tím "humánněji" oběšen a až pak veřejně spálen!
-------------------
PS: takže mala aj pani AG pravdu aj iné zdroje - bola aj upálený aj obesený

zdroj: http://www.skrytapravda.cz/component/ta ... yta-pravda

je v tom článku aj pekných pár blbostí

ale označiť básnika Špínu za "Z dnešního pohledu právník a žurnalista." nieje až tak od veci

čo to ten autor článku trepe ....aký poručík Daubray ????

moirra píše:

Vyštudoval právo, podobne ako Desgrez

PenelopaW píše:

Mohli se studentsky míjet, záleželo, v jaké době kdo z nich studoval... Pokud jeden z nich byl v "páťáku", třeba ho nezajímalo, kdo zrovna byl imatrikulován do "prváku" . Mně by spíš zajímalo, jestli se (ať už ze studií nebo z pozdějšího působení) znali osobně, tzn. že věděli, jak vypadá ten druhý. Desgrez se pohyboval "v podsvětí", nechce se mi věřit, že by netušil, jak vypadá v reálu taková persona jakou byl básník. A naopak - "Muž se psem" byl taky notoricky známou postavou...

„Moc ráda bych věděla, proč nezavírají do vězení tyhle sprosté pisálky místo čestných lidí," pokračovala Angelika a třásla se vzteky. „A to jsem slyšela, že je zavírají do Bastily, jako by to byli
vážení občané! Proč ne do Cháteletu, mezi bandity, vždyť jsou stejní jako oni."
„Není jednoduché takového básníka zatknout. Je to ta nejnepolapitelnější vrstva lidí. Jsou všude a nikde. Claude Le Petit už málem desetkrát skoro visel, a přesto se vždy znovu objeví a vystřelí své šípy ve chvíli, kdy se to nejméně očekává. Je to oko Paříže. Vidí všechno, ví všechno a nikdo ho nikdy nedopadne. Ani já jsem ho v životě neviděl, ale předpokládám, že musí mít uši širší než holičské umyvadlo, protože se tam vejdou všechny drby hlavního města. Měli bychom ho platit jako špeha, a ne ho pronásledovat."
„Jednou by ho měli opravdu pověsit."
„Je pravda, že naše drahá a nepříliš schopná policie řadí tyhle básníky mezi lidi s nepřátelskými úmysly, jenže dokud se do toho nezapojíme my, já a můj pes, nikdy toho básníka z Pont-Neuf nedostanou."
„Udělejte to, prosím vás," vykřikla Angelika a chytila Desgreze oběma rukama za klopy kabátu. „Ať mi ho Sorbonna přinese v zubech, mrtvého či živého."
„Spíš bych ho šel nabídnout panu Mazarinovi, protože, věřte mi, kromě vás je jeho nejhorším nepřítelem on."
„Jak se mohlo tak dlouho dovolit, aby se takovýhle lhář rozkřikoval po světě?"
„Bohužel, tenhle Claude Le Petit je silný právě tím, že nikdy nelže a jen velice zřídka se mýlí."

(Markýza andělů 2, s. 186)

No vida a přání otcem myšlenky...

PenelopaW píše:

„Jednou by ho měli opravdu pověsit."

moirra píše:

PenelopaW píše:

Mohli se studentsky míjet, záleželo, v jaké době kdo z nich studoval... Pokud jeden z nich byl v "páťáku", třeba ho nezajímalo, kdo zrovna byl imatrikulován do "prváku" . Mně by spíš zajímalo, jestli se (ať už ze studií nebo z pozdějšího působení) znali osobně, tzn. že věděli, jak vypadá ten druhý. Desgrez se pohyboval "v podsvětí", nechce se mi věřit, že by netušil, jak vypadá v reálu taková persona jakou byl básník. A naopak - "Muž se psem" byl taky notoricky známou postavou...

Mňa to len napadlo, že by mohli byť spolužiaci

Tereza píše:

Nezdálo se mi, že by v knize Špína a Desgrez udržovali přátelské vztahy. Ale možná, že se prostě o takové "drobnosti", že od sebe opisovali na studiích v lavici a že společně zapíjeli zkoušky v hospodě, prostě "zapomněli" Angelice zmínit.

No mňa to napadlo lebo boli takmer rovnaký ročník a práva sa nedajú vyštudovať za deň
(ako sme sa napríklad dozvedeli aj od ich súčastníka Pitavala)

PenelopaW píše:

A odpověď opět nalezneme v kánonu:

„Není jednoduché takového básníka zatknout. Je to ta nejnepolapitelnější vrstva lidí. Jsou všude a nikde. Claude Le Petit už málem desetkrát skoro visel, a přesto se vždy znovu objeví a vystřelí své šípy ve chvíli, kdy se to nejméně očekává. Je to oko Paříže. Vidí všechno, ví všechno a nikdo ho nikdy nedopadne. Ani já jsem ho v životě neviděl, ale předpokládám, že musí mít uši širší než holičské umyvadlo, protože se tam vejdou všechny drby hlavního města. Měli bychom ho platit jako špeha, a ne ho pronásledovat."

(Markýza andělů 2, s. 186)

neviem prečo, ale to Desgrezové Ani já jsem ho v životě neviděl mi neznie moc presvedčivo ....

hlavne vtedy nie keď komu celému na konci pridá:

Měli bychom ho platit jako špeha, a ne ho pronásledovat
tak mi začne vŕtať hlavou čo všetko vlastne Desgrez vedel či nevedel ....

že by v živote ani len nachvíľku nezazrel básnika Špínu ktorý z obľubou spával v strede mosta Pont Neuf
pod kopytami koňa sa mi moc nechce uveriť

moirra píše:

zdroj: http://www.skrytapravda.cz/component/ta ... yta-pravda

Ten odkaz mi nefunguje , je to tohle? http://www.skrytapravda.cz/domaci/565-b ... e-le-petit Natrefila jsem na to úplně náhodou dneska .

PenelopaW píše:

moirra píše:

zdroj: http://www.skrytapravda.cz/component/ta ... yta-pravda

Ten odkaz mi nefunguje , je to tohle? http://www.skrytapravda.cz/domaci/565-b ... e-le-petit Natrefila jsem na to úplně náhodou dneska .

Aha ano asi ho premiestnili dobre ze si ho našla.

Tak mne tak napadlo, jestli nezkusit zrekonstruovat text některého ze Špínových pamfletů. Pravda, nebude to nikterak vysoká literatura, ale při vymýšlení některých rýmů (pokud odložíme stranou respekt vůči našim oblíbeným postavám), by to mohlo být i zábavné. Napadlo mne to při čtení Integrale, kde se Claude Le Petit poprvé naváží do Joffreye:

Advokát pokynul panu Clopotovi, který kráčel za nimi, aby mu podal fascikl, jenž nesl. Vytáhl z něj svazek papírů s velkými písmeny.
Byly to veršované balady. Autor pamfletu s vervou a talentem jemu vlastním, ale přitom co nejurážlivějšími a nejhrubšími výrazy, představoval Joffreye de Peyrac jako Velkého Kulhavce, Vlasatce, Velkého Smilníka z Languedoku...
Zevnějšek obviněného mu skýtal nepřeberné možnosti.

Ovšem co se textu sloky, v níž je narážka na Vardese, týče, narazila jsem na celkem čtyři různé verze:

1. Markýza andělů 2:

A krásná madame de Peyrac se chystá
ho nafurt zavřít v nehostinná místa,
aby v Louvru od večera do rána
se mohla kurvit s všema pánama...

2. Popravený u Notre-Dame:

A jeho krásná žena dozajista
nechá ho zavřít v temná místa,
aby pak v Louvru vesele
vymetala cizí postele...

3. Cesta do Versailles 2:

krásná madame de Peyrac v té chvíli
chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily,
aby měla možnost znovu
dělat v Louvrů k… u.

4. Světla a stíny Paříže

A krásná madame de Peyrac v té chvíli chtěla,
aby se Bastila neotevřela
a on zůstal v jejích zdech


Osobně by mne ovšem víc zajímaly ty rýmy na Joffreye, protože Vlasatec a Smilník z Languedocu mne zaujali . A taky bych chtěla vědět, jestli se kuplet dostal až k zatčenému hraběti, neboť Špínovy texty byly přece pověstné tím, že si našly cestu všude...

Nenajde se tu někdo, kdo si troufne obout se do pana hraběte v básníkově stylu a napsat další sloky?

moirra píše:

neviem prečo, ale to Desgrezové Ani já jsem ho v životě neviděl mi neznie moc presvedčivo ....

hlavne vtedy nie keď komu celému na konci pridá:

Měli bychom ho platit jako špeha, a ne ho pronásledovat
tak mi začne vŕtať hlavou čo všetko vlastne Desgrez vedel či nevedel ....

Taky nezapomínej na toto:

„Jednou by ho měli opravdu pověsit.“
„Je pravda, že naše drahá a nepříliš schopná policie řadí tyhle básníky mezi lidi s nepřátelskými úmysly, jenže dokud se do toho nezapojíme my, já a můj pes, nikdy toho básníka z Pont-Neuf nedostanou.“
„Udělejte to, prosím vás!“ vykřikla Angelika a chytila Desgreze oběma rukama za klopy kabátu. „Ať mi ho Sorbonna přinese v zubech, mrtvého či živého.“
„Spíš bych ho šel nabídnout panu Mazarinovi, protože kromě vás je jeho nejhorším nepřítelem on, to mi věřte.“

moirra píše:

že by v živote ani len nachvíľku nezazrel básnika Špínu ktorý z obľubou spával v strede mosta Pont Neuf
pod kopytami koňa sa mi moc nechce uveriť

Přemýšlela jsem nad tím opět kvůli fikci a jediné vysvětlení, co mne napadlo je:
a) Paříž byla opravdu přelidněná, takže v ní bylo mraky lidí - Desgrez, byť v centru města a mezi "havětí" ve svém živlu, nemohl znát ÚPLNĚ každého, ale jen notoricky známé firmy
b) pod koněm asi spávalo vícero chudáků, takže Špína mohl být jen jeden z mnoha... a asi tam nespával pravidelně

!!! BACHA SPOILERY !!!

Kvůli studiu a psaní fikce čtu Cestu do Versailles a napadla mne jedna věc...

Ač jsem byla nařčena, že přání je otcem myšlenky, vyplývá mi to z textu zcela jednoznačně (a zajímavé je, že mne to nikdy netrklo, ale občas mám dlouhé vedení...):

a) Desgrez přivedl Angeliku na myšlenku, že šlechtici, kteří zabili Linota a pana Bourjuse + zapálili hospodu, čímž ji připravili o všechno, se bojí jen básníkova pera. Tedy ji v podstatě navedl, aby básníka Špínu požádala o psaní pamfletů.

„Jistě chápete,“ pokračoval stále stejně pokojným tónem, který ji zároveň rozčiloval i uklidňoval, „že patřím jen naoko ke státní policii. Jsem především králův policajt. Není mým
úkolem rušit ty vznešené pány při jejich bohulibé zábavě. Podívejte, drahoušku, už máte leccos za sebou, tak musíte vědět, v jakém světě žijeme. To je přece v módě! Opilost je legrace, hýření
končící smilstvem je sladká zábava, orgie vrcholící zločinem příjemné zabíjení času. Ve dne poklonkování u dvora a vznešená společnost, v noci hospody, herny, miliskování. Copak to není vyvážený život? Mýlíte se, drahá přítelkyně, jestli si myslíte, že těch lidí je třeba se bát. Ve skutečnosti nejsou ty jejich zábavičky vůbec nebezpečné. Jediný a nejhorší nepřítel království, ten, kdo může jediným slovem ohrozit jejich moc, je novinář, pamfletista, spisovatel. Já hledám pamfletisty.“

b) V této době již bezpečně věděl, že básník je Angeličiným milencem. A s ohledem na to, jak dlouho mu byl na stopě, co když vlastně Angeliku navedl proto, aby se mu snadněji dostal na kobylku? Musel vědět, že u Rudé masky se "bavili" i ti nejvýše postavení, takže až se do nich Svědomí Paříže opře, krále a policii to nenechá chladnými... Takže si vlastně elegantně (a naprosto v jeho démonickém a krutém stylu) připravil půdu pro to, aby se básníkovi utáhla oprátka kolem krku...

O to drsněji pak na mne působí ta pasáž, kdy se ho Angelika snaží zdržet, a on jí až v závěru řekne, že Clauda Le Petit vlastně mohl varovat...

„No? Je tedy pravda, že má být o půlnoci u Montmartreské brány?“
Zachvěla se, ale pak ji napadlo, že nebezpečí už minulo. V dálce odbíjely hodiny poslední půlnoční úder. Desgrez zahlédl v jejích očích triumfální záblesk.
„Ano… ano, takže je příliš pozdě,“ zamumlal a sklopil zamyšleně hlavu. „Dnes si tolik lidí dalo schůzku u Montmartreské brány! Mezi jiným i sám policejní prefekt a dvacet strážných z Châteletu. Možná že kdybych přišel o něco dřív, mohl bych jim poradit, aby šli slídit za svou zvěří jinam… nebo bych třeba mohl neopatrnému zvířeti poradit, aby hledalo únik do polí jinou cestou… Ale teď, teď se bojím… ano, bojím se, že je příliš pozdě.“


Zapadá mi to i do takové té ambivalentní policistovy polohy, kdy často našlapuje na hranici mezi pomoci Angelice a služebními povinnostmi. Na jedné straně jí poradil dobře, protože dosáhla jakési pomsty a ve finále za mlčení získala výhody, kterých by jinak nedosáhla, a které ji posunuly na společenském žebříčku blíž k jejím původním výsadám a postavení. Což je plně v souladu s jeho ochranitelskou rolí a faktem, že pro ni prostě měl slabost. Na straně druhé ale nemilosrdně plnil služební povinnost, neboť básníka považoval za veřejného nepřítele, a takhle se mu ho podařilo snadněji chytit...

PenelopaW píše:

a) Desgrez přivedl Angeliku na myšlenku, že šlechtici, kteří zabili Linota a pana Bourjuse + zapálili hospodu, čímž ji připravili o všechno, se bojí jen básníkova pera. Tedy ji v podstatě navedl, aby básníka Špínu požádala o psaní pamfletů.

To je přece v módě! .....Ve skutečnosti nejsou ty jejich zábavičky vůbec nebezpečné. Jediný a nejhorší nepřítel království, ten, kdo může jediným slovem ohrozit jejich moc, je novinář, pamfletista, spisovatel. Já hledám pamfletisty.“
.

Jsem opačného názoru. Já v tom ze strany Desgreze nevidím kalkul, ale ta slova z mého pohledu spíš vyplynula z konverzace, vidím v tom takové důraznější upozornění pro sebe samotného i pro Angeliku, co vlastně dělá za práci a že si má dávat Angelika pozor. Vždyť možná opravdu jen kvůli ní byl ochoten riskovat kariéru.

A také si myslím, že si Špína už dlouho příliš zahrával, nebyla možnost ani vůle mu pomoci.

PenelopaW píše:

Takže si vlastně elegantně (a naprosto v jeho démonickém a krutém stylu) připravil půdu pro to, aby se básníkovi utáhla oprátka kolem krku...
O to drsněji pak na mne působí ta pasáž, kdy se ho Angelika snaží zdržet, a on jí až v závěru řekne, že Clauda Le Petit vlastně mohl varovat...

Zapadá mi to i do takové té ambivalentní policistovy polohy, kdy často našlapuje na hranici mezi pomoci Angelice a služebními povinnostmi. Na jedné straně jí poradil dobře, protože dosáhla jakési pomsty a ve finále za mlčení získala výhody, kterých by jinak nedosáhla, a které ji posunuly na společenském žebříčku blíž k jejím původním výsadám a postavení. Což je plně v souladu s jeho ochranitelskou rolí a faktem, že pro ni prostě měl slabost. Na straně druhé ale nemilosrdně plnil služební povinnost, neboť básníka považoval za veřejného nepřítele, a takhle se mu ho podařilo snadněji chytit...

Presne tak, Desgrez sa častejšie zmietal medzi plnením služobných povinností a pomocou Angelike,
čo napokon celé vyvrcholilo tým ako jej daroval slobodu v La Rochelle
(čím teda riskoval nielen kariéru ale pravdepodobne aj vlastný život)

v prípade básnika Špínu som si ale nie celkom istá či mal skutočne v úmysle pamfletára varovať

a inak máš pravdu, knižný Desgrez, rovnako ako ten skutočný vedel dokonale spriadať démonické plány .....

moirra píše:

v prípade básnika Špínu som si ale nie celkom istá či mal skutočne v úmysle pamfletára varovať

a inak máš pravdu, knižný Desgrez, rovnako ako ten skutočný vedel dokonale spriadať démonické plány .....

Ono je to pak vlastně řečeno i dál, kdy Angeliku při hádce přesvědčuje, aby přijala nabídku mocných a vydala vytištěné pamflety:

„Nevím, jestli jsem se nepřeslechl, ale kdysi jste se zmiňovala o jakémsi patentu, který byste ráda získala, abyste mohla začít prodávat nějaký exotický nápoj nebo něco na ten způsob… Nemyslíte, že taková okrouhlá sumička, například padesát tisíc liber, by nebyla do začátku vítaná? Nebo nějaké privilegium, nějaká výjimka nebo… co já vím? Žena jako vy má přece spoustu nápadů! Král je ochotný vám dát, o co požádáte, výměnou za vaše okamžité a definitivní mlčení. Byl by to nejlepší způsob, jak v zájmu všech zúčastněných to drama uzavřít. Pan policejní ředitel bude pochválen, já dostanu vyšší hodnost, Jeho Veličenstvo si vydechne úlevou a vy, drahoušku, znovu pustíte po proudu svou bárku a poplujete k vyšším metám. No tak, netřeste se jako klisnička pod drezérovým bičem. Přemýšlejte. Vrátím se za dvě hodiny pro odpověď…“

Tereza píše:

Jsem opačného názoru. Já v tom ze strany Desgreze nevidím kalkul, ale ta slova z mého pohledu spíš vyplynula z konverzace, vidím v tom takové důraznější upozornění pro sebe samotného i pro Angeliku, co vlastně dělá za práci a že si má dávat Angelika pozor. Vždyť možná opravdu jen kvůli ní byl ochoten riskovat kariéru.

Pořád mi to vrtá hlavou... Říkám si, jak zoufalá Angelika ihned běžela za básníkem:

Stejně jako při jejich prvním setkání našla Angelika básníka Špínu spát v lodi se senem blízko Arzenálu. Vzbudila ho a odvyprávěla mu, co se v noci dělo. Veškeré její úsilí přišlo vniveč.
Ti zhýralci jí znovu zničili život tak dokonale, jako když se zemí přežene armáda.
„Musíš mě pomstít!“ opakovala s očima sálajícíma horečkou. „Ty jediný mě můžeš pomstít. Ty jediný, protože jsi jejich úhlavní nepřítel. Desgrez to říkal.“

A pak, co jí později řekl sám Špína:

„Tentokrát, lásko moje,“ oznámil jí s křivým úsměvem, „to smrdí. Mám pocit, že teď už mezi oky sítě neproklouznu.“
„Nemluv tak! Sám jsi mi stokrát řekl, že tebe neoběsí nikdy.“
„To se lehko říká, když si je člověk jist svou silou. A pak mu najednou začne unikat, jakoby trhlinkou, a on vidí jasně.“
Zranil se, když prchal oknem a musel rozbít sklo a vyhnout olověný rám.
Uložila ho na postel, obvázala, dala mu najíst. Pozorně ji sledoval a ona zneklidněla, když v jeho pohledu neviděla obvyklá veselá světýlka.
„Ta trhlinka jsi ty,“ prohlásil najednou. „Neměl jsem tě potkat… a milovat tě. Jak jsi mi začala tykat, pochopil jsem, že sis ze mě udělala slouhu.“
„Claude,“ namítla ublíženě, „proč se hádat? Já… cítila jsem, že jsem ti velice blízká, že pro mě uděláš všechno. Ale jestli chceš, přestanu ti tykat.“

Tereza píše:

A také si myslím, že si Špína už dlouho příliš zahrával, nebyla možnost ani vůle mu pomoci.

Angelika se krásně chytla jen toho tykání, ale Claude má pravdu v tom, že nebýt jí, kdyby se do těch pamfletů kvůli ní nepustil (je otázka, jestli by o té aféře beztak nenapsal, i kdyby se neznali), tak by se ta smyčka tak těsně neutáhla... Prostý milenecký poměr s paní Morensovou by ho tak daleko nezahnal. Ale protože se do ní zamiloval, stal se prostředkem její pomsty, a jelikož protentokrát to sousto bylo hodně veliké, dopadlo to tak, jak to dopadlo...


Já vím, že ty moje úvahy Desgreze staví do ne moc pěkného světla, ale když uvažuji čistě bez emocí a bez nějakého pohnutí k básníkovi, tak:

a) Desgrez měl slabost pro Angeliku a pro ni překračoval své pravomoci mockrát, což před ní sebekriticky i mnohokrát nahlas přiznal. A současně výslovně řekl, že na ní mu záleží, ale na básníkovi nikoli.

„Ne, madame, vás nikdy nezradím, ale taky vás nebudu obelhávat. Tentokrát bude básník Špína viset.“

b) Protože dostal řádně za vyučenou, pochopil a přistoupil na to, že král je nejmocnější a on, aby si zachoval nějaké postavení i život, musí být loajální a plnit rozkazy (to, že si občas uzpůsobil jejich plnění svému, viz La Rochelle, jak zmiňovala Moirra, to už nechme stranou ).

c) Básník Špína byl nepřítel, nebezpečná osoba, ohrožující veřejnou morálku. Takto o něm Desgrez hovoří ještě v době, kdy je advokátem, a už tenkrát Angelice říká, že policie je bezzubá a pokud se do hry nevloží on a jeho pes, básníka nikdy nechytí. Po nástupu k policii pak dostal za úkol stíhat pisálky a pamfletisty. Po Špínovi šel tedy už hodně dlouho...

(Z tohohle úhlu pohledu jsem na Desgreze nahlížela i v knize Oracle Glass, kdy je hlavní hrdinka jednou z čarodějnic kolem Voisinové, a policisté jsou v podstatě za ty zlé. Když ale koukneme na policisty jako na ty, kdo stíhají zločin (a že se ho čarodějnice dopouštěly), a trestají ty, kteří se nějak prohřešují proti zákonu, tak vlastně policajti nejsou těmi zlými, ale jen vykonávají nějakou nepopulární práci. - Ale já vím, já vím, tento můj úhel pohledu je deformován profesí rodičů a náklonností k Desgrezovi .)

moirra píše:

a inak máš pravdu, knižný Desgrez, rovnako ako ten skutočný vedel dokonale spriadať démonické plány .....

Pokud tu myšlenku, co mi od včerejška straší v hlavě přijmu, tak mne Desgrez tak nějak děsí ještě víc a je ještě temnější, než jsem si ho představovala . A v podstatě ještě víc ambivalentní vůči Angelice, což mi víc a víc zapadá do diskusního tématu "bylo vám někdy líto mužů, kteří ji milovali" . Ačkoli si myslím, že on obě tyhle své polohy dokázal vybalancovat a vyrovnat se s nimi (a proto mi ho vlastně nikdy, oproti jiným, včetně básníka, líto nebylo).

Fallot sa v prvom diely rozčuluje nad básnikom:

„Básník Špína," zamumlal zamračeně pan Fallot. „Muž, který kritizuje společnost jako
takovou, rozený buřič, parazit. Jednou jsem ho zahlédl, jak recitoval davu bůhvíjaké jedovaté
žvásty. Je to jistý Claude Le Petit. Když si pomyslím, že to hubené neduživé bidlo dokáže donutit
prince a dokonce krále, aby skřípali zuby, tvrdím, že není moc povzbudivé žít v takové době. Kdy
nás už konečně policie zbaví těchhle šašků?"

tuto je úryvok ktorý Angelika prečítala nahlas:

Angelika vytáhla mimoděk z kapsy jakýsi papír. Podívala se na něj s údivem a pak si vzpomněla, že ho za deset sous koupila od jakéhosi mrzáka na Pont-Neuf, když ráno mířila do Tuileries. Polohlasem četla:
„A teď už vstupme do paláce a zjistíme, že ani Rabelaise si nedokázal představit, co se tu
všechno může dít! Uvidíme tu plno lhářů a nejvýznamnějších hanbám, pojďme přehlédnout ten dav."

PenelopaW píše:

Tereza píše:

A také si myslím, že si Špína už dlouho příliš zahrával, nebyla možnost ani vůle mu pomoci.

Angelika se krásně chytla jen toho tykání, ale Claude má pravdu v tom, že nebýt jí, kdyby se do těch pamfletů kvůli ní nepustil (je otázka, jestli by o té aféře beztak nenapsal, i kdyby se neznali), tak by se ta smyčka tak těsně neutáhla... Prostý milenecký poměr s paní Morensovou by ho tak daleko nezahnal. Ale protože se do ní zamiloval, stal se prostředkem její pomsty, a jelikož protentokrát to sousto bylo hodně veliké, dopadlo to tak, jak to dopadlo...

ja som skalopevne presvedčená že básnik Špína by sa do toho pustil aj keby to nebol Angelikyn hostinec ale iba krčma
majstra Bojoursa - veď to bola udalosť o ktorej si rozprával ľud po celom Paríži
vtedy ešte neexistoval televízor, žiadne bulvárne noviny, a divadlo bolo pre obyčajných ľudí drahou záležitosťou
čiže drby a klepy (a popravy tiež) boli veľmi obľúbenou zábavkou

veď básnik Špína nikdy nevynechal nijaký škandál, dovolil si už predtým písať o pamflety o ľuďoch od kráľovkého dvora a dokonca aj o samotnom kráľovi a jeho milenke:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 577#p24577

Po stopách básníka Špíny byli vysláni nejschopnější policisté. Tentokrát nikdo nepochyboval, že ho pověsí.

Také jsem přesvědčena, že tohle události by básník nenechal bez povšimnutí. To byl prostě sólo kapr. Tepal přece všechny nešvary společnosti, tedy hlavně těch mocných a bohatých.

Našla som dokonca zbierku pamfletov od Básnika Špína, ktorý sa podpisoval Claude le Petit,
kde v jednom pamflete naznačuje že Mazarin je kráľovým otcom:

Som to voľne preložila:

Kráľ:
V tejto falošnej veci,
Povedzme to len a nech je to lev
Hľadám Louisa de Bourbona.
Podme však cez zadné dvere;
On je veľmi vznešený Panovník;
Okrem toho je na svojom území.
Beda tomu, kto ho škandalizuje!
Ja však mám veľmi odlišné myšlienky:
Ak je on uličkou Cirkvi,
tak je Mazarin jeho rodičom


Originál:

Le Roy
Sur cette espineuse matiere,
N'en disons guere, et qu'il soit lion
J'apperçois Loüis de Bourbon.
Gaignons la porte de derriere ;
C'est un très-digne Souverain ;
De plus, il est sur son terrain.
Malheur à qui le scandalise !
J'ay des pensers bien differens ;
S'il est Fils aisné de l'Eglise,
Mazarin est de ses parens

ZDROJ:

http://www.textesrares.com/paris_pages. ... cule%20%20\

Niekto doplnil informácie o Básnikovi Špínovi na wikipédii v Nemčine aj vo Francúžtine som našla zaujímavé údaje:

Syn krajčíra, študoval u jezuitov musel opustiť školu kvôli vražde. Po tom čo sa pohádal s akýmsi mníchom,
skryl sa v kostole a zapichne ho. Preto musel utiecť do zahraničia.
Aby sa na prípad zabudlo, cestoval do Španielska, Talianska, Čiech, Rakúska, Maďarska, Holandska a Anglicka, kde strávil sedem až osem rokov pred návratom do Francúzska.
Po návrate do Francie sa presťahoval do Paríža, kde študuje právo, avšak neustále žije s perom v ruke, ktoré sa často zaujíma a angažuje vo "všetkých druhoch rozvracania" vrátane toho na Chaussona, na ktorého v roku 1661 napísal sonet chvál na silu jeho duše počas jeho utrpenia pre sodomiu. *

To mu však vôbec nebránilo v tom, aby sa zaregistroval v Parížskom advokátskom združení. (1661 ? to by znamenalo že od a Desgrez boli v rovnakom čase registrovaní advokáti, nech mi už Desgrez nepovie že ho nepoznal! napokon ako ho chcel ísť varovať keď ho vraj nikdy nevidel? ach ten Desgrez je viac démonický ako sme si mysleli)

Potom napísal svoje majstrovské dielo "Bordel Múz" * * * Toto dielo bolo a priori určené len na zábavu jeho priateľov. Mal však smolu že niekto navrhol to dať vytlačiť. Tým začalo celé jeho nešťastie.

-----------------

Podľa jedenej anekdoty vraj jedného dňa v auguste 1662, keď zanedbával zatvorenie svoje okno, (býval v nejakom dome??) vietor rozvial po vonku jeho podklady, vrátane hriešnej blasfemickej piesne, ktorú zložil na Pannu Mariu. Blasfemická báseň bola odchytená kňazom, ktorý ju ihneď odovzdal kráľovskému advokátovi.

Podľa iných, majiteľ tlačiarne, ktorá mala pokračovať v tlači jeho Smiešnej Paríže ** po hádke z vydavateľom tohto zradil,
a ten zasa prezradil autora, ktorým bol Claude le Petit alias básnik Špína.

Istotu však máme o napochodovaní polície do tlačiarne k bratom Rebuffé, na ulici Rue Saint-Germain , v blízkosti mosta Pont Neuf. Polície takto zachytila a zničila už pripravené listy ktoré boli v tlači aj príslušné nachystané matrice. Autor bol ihneď zatknutý a uväznený. Pri prehliadke v jeho dome sa našlo nespočet ručne písaných pamfletov , ktoré kolovali po Paríži.
(znamená to že nebýval na ulici ?)
---------------------

Tento ateista, libertín a voľnomyšlienkár sa veľmi rýchlo dostal pred súd. Nie kvôli svojim verbálnym licenciám, svojim poetickým veršom alebo jeho lstivým portrétom, ale za spochybňovanie dobrej povesti kráľovskej rodiny a Mazarina.

Už 26. augusta 1662 podplukovník D´Aubray napísal kanclérovi Seguierovi, že je potrebné mať niekoho kto poslúži ako odstrašujúci príklad. Začiatok súdneho procesu a rozsudok Chateletskej komory boli viac ako rýchle: obžalovaný bol odsúdený na smrť upálením na námestí Place de Greve hneď po tom, čo mu useknú pravú ruku.

Odvolanie básnika bolo zamietnuté, Súdny dvor ho vypočul 30. augusta a na druhý deň potvrdil rozsudok. Poslanci sa iba potichu rozhodli , že odsúdený bude tajne uškrtený tesne predtým, než bude doručený plameňom. Vykonaný bol 1. septembra 1662.

PS: začiatok biografie s pár iných informácií som už prekladala tuto:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=3&t=676

PERLIČKA na okraj:

Claude le Petit bol narodený podobne ako Colin na pobreží Normandie v malebnej dedinke Beuvron-en-Auge,
ktorá vraj patrí k najkrajším vo Francúzsku.

Poznámky k prekladu:

* Prípad sodomie s Chausonom:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Chausson

* * Smiešna Paríž (Paris ridicule alias Scandalous chronicle, alias ridiculous Paris)
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k ... /f28.image
https://fr.wikisource.org/wiki/La_Chron ... s_ridicule

* * * "Bordel Múz"
https://fr.wikisource.org/wiki/Sur_mon_ ... _(Stances)

BIOGRAFIA:
https://archive.org/details/leslibertin ... ch/page/n5

Už včera jsem Ti chtěla napsat, že jsi se nějak rozjela, ale vidím, že jsi se rozjela ještě víc . Ta nemoc je přece jen k něčemu dobrá, Moirra začala opět angelikovat . A má osobní hypotéza je, že jsi hledala ten pamflet proti Valliérové .

Díky za výborné životopisné informace o básníkovi, z toho už by šlo napsat nějaký článek, ne?


Já mohu opět jen zclopotovaně shrnout, co je o něm v knihách:

Co se týče jeho působení v Paříži, v knihách jsou zmíněny dva časové údaje:

1. Desgrez hovoří s Angelikou na konci roku 1660:

„Předpokládám, že váš bratr se už musel seznámit s jedním z těch pamfletů, které od dnešního rána kolují po Paříži. Claude Le Petit, slavný básník z Pont-Neuf, který už dobrých šest let kazí dobré trávení urozených lidí, se doslechl o procesu s vaším mužem a využil toho, aby smočil pero ve vitriolu.“ (Popravený u Notre-Dame, s. 122)

Což by znamenalo, že Špína (alias Poète-Crotté) by v hlavním městě operoval od roku 1654.

2. V souvislosti s jeho dopadením a popravou (tzn. rok 1664):

Na prahu Marais se křik davu zastavoval. Od rána procházely zástupy náměstím Gréve kolem šibenice, na níž se houpalo tělo Clauda le Petit, básníka Špíny z Pont-Neuf. Patnáct let zaplavoval Paříž svými epigramy a písněmi a nikdo nemohl uvěřit, že je opravdu mrtvý, oběšený. (Cesta do Versailles, s. 72)

To by ovšem kladlo počátek jeho působení a psaní již do roku 1659!

A dávalo by to smysl s ohledem na další ze zmínek (tentokrát v souvislosti s útěkem tiskaře a jeho dvou pomocníků z popraviště):

Paříž, hrdá na to, že vyrvala tři ze svých synů šibenici, cítila, že se v ní znovu rodí duch frondy. Vzpomínala, že v roce 1650 to byl právě básník Špína, kdo první rozhodil jedovaté šípy „mazarinád“. (Cesta do Versailles 2, s. 74)

Vzpomeňme i na to, co o něm říkal Desgrez:

„Jednou by ho měli opravdu pověsit.“
„Je pravda, že naše drahá a nepříliš schopná policie řadí tyhle básníky mezi lidi s nepřátelskými úmysly, jenže dokud se do toho nezapojíme my, já a můj pes, nikdy toho básníka z Pont-Neuf nedostanou.“
„Udělejte to, prosím vás!“ vykřikla Angelika a chytila Desgreze oběma rukama za klopy kabátu. „Ať mi ho Sorbonna přinese v zubech, mrtvého či živého.“
„Spíš bych ho šel nabídnout panu Mazarinovi, protože kromě vás je jeho nejhorším nepřítelem on, to mi věřte.“


O básníkově životě a minulosti toho v kánonu příliš není:

Kromě toho, že miloval svobodu, nikdy se nechodil najíst do Nesleské věže či k jiným banditům, ale raději hladověl či vyhledával své občasné milenky (květinářku, služtičku, … a paní Morensovou ), popř. nabízel své sexuální služby v lázních paničkám, a kromě toho, že přespával pod břichem koně jezdecké sochy krále Jindřicha IV. na Pont-Neuf, je v knize jediná zmínka o jeho minulosti:

„Odejdeš z Paříže,“ rozhodla. „Tvůj úkol je splněn, protože poslední pamflety jsou napsány, vytištěny a uloženy na bezpečném místě.“
„Opustit Paříž? Kam bych šel?“
„K tvé staré chůvě, k té ženě, o níž jsi mi vyprávěl, že tě vychovávala v Jurských horách. Brzy nastane zima, cesty budou zasněžené a nikdo tě tam nepůjde hledat. (…)"
(Cesta do Versailles 2, s. 67)

A pak ještě zde:

Jsem vítr. Vítr ze zastrčeného kouta v Berry. Když kosili seno, pokosili mě s ním..."
(Světla a stíny Paříže, s. 58)

Ačkoli zde mohl mluvit o seně a nikoli přímo o sobě .


Vzhled:

moirra píše:

Básnik špína napísal sám o sebe:

Keď uvidíte muža, ktorý s ťažkosťou, s klobúkom, venčí svoje staré topánky a s krkom škrteným špinavou handrou, arogantne stúpať po kresťanstve, bradatého ako divoch a špinavého až po uši, v tmavej vysokej obuvi bez opasku a jazyka topánky, a niekoľkými franforcami starého kabáta neustále zakrývajúceho svoju nahotu, Díva sa na každého z nás plachým a škuľavým pohľadom premieľajúc medzi zubami zopár tvrdých nadávok a hryzúc si do krvi kurie oká na prstoch, keď hovorím vám, s takýmito črtami uvidíte muža, môžete si s určitosťou povedať: to je francúzsky básnik! Ak vám to niekto poprie, pôjdem to povedať do Ríma!

Gaston Fallot o něm nemluví moc lichotivě:

Když si pomyslím, že to hubené neduživé bidlo dokáže donutit prince a dokonce krále, aby skřípali zuby, tvrdím, že není zrovna povzbudivé žít v takovéto době.
(Královské slavnosti, s. 304)

Ale samotná AG ho popisuje vcelku sympaticky:

Mladík byl v černém obnošeném obleku, na několika místech dokonce děravém. Kolem krku ho tísnil ošumělý plátěný límec a opasek kabátu zdůrazňoval jeho hubenost.
Ale měl výraznou tvář. Sice bledou a vyhladovělou, přesto však téměř hezkou. Dlouhé a úzké rty vypadaly jako stvořené, aby neustále mluvily a smály se pro nic za nic. Obličej nevydržel ani chvíli v klidu. Šklebil se, smál, neustále se měnil. Střapatá světlá patka, která mu padala do očí, dodávala té zvláštní fyziognomii jakousi naivní venkovskou prostotu, kterou však popíral mazaný pohled.
(…) Vytáhl ze sena stéblo a začal ho žvýkat. Jeho světlé oči* se zamyšleně upřely do prázdna. Měla chvíli pocit, že už na ni zapomněl. Na co myslí? Možná na notredamské věže, kam se podle svých slov nechá zavřít... Jeho příliš bledá tvář, nehybná a vzdálená, se teď nezdála tak mladá. Kolem očí se usadily ony nitkovité stopy, jimiž bída a hýření poznamenávají muže v plné síle.
(…) Sebral starý klobouk se špičatou střechou, jaký nosívají profesoři, narazil si ho na blonďatou kštici a vyklouzl zpod plachty. (…) Slyšela jak dupe po palubě. Pak ho zahlédla běžet po sluncem ozářeném nábřeží. Celý v černém, se špičatým kloboukem, hubenými lýtky a děravým pláštěm vlajícím ve větru připomínal podivného ptáka.

(Světla a stíny Paříže, s. 59, 61 a 64)

* Pořád ho slyšela, jak opakuje tahle slova. A v dlouhých nocích, kdy nebyla schopna ani na okamžik usnout, ho viděla před sebou, jak ji pozoruje světlýma očima, zářícíma jako voda Seiny, když se v ní odráží slunce. (Cesta do Versailles 2, s. 75)


Tiskař pamfletů:

moirra píše:

Istotu však máme o napochodovaní polície do tlačiarne k bratom Rebuffé, na ulici Rue Saint-Germain , v blízkosti mosta Pont Neuf. Polície takto zachytila a zničila už pripravené listy ktoré boli v tlači aj príslušné nachystané matrice. Autor bol ihneď zatknutý a uväznený. Pri prehliadke v jeho dome sa našlo nespočet ručne písaných pamfletov , ktoré kolovali po Paríži.
(znamená to že nebýval na ulici ?)

Tiskař je v kánonu jmenován jako mistr Gilbert:

Obrátil hezký bledý obličej k východu, kde svítalo.
„Ano, k obědu to stihnem. Lis pana Gilberta je vždycky připraven, když může roznést ozvěnu mého skřípění zubů proti mocipánům. Už jsem ti říkal, že syna pana Gilberta odsoudili na galeje pro nevím už jakou pitomost? To je nám vhod, co?“
(Cesta do Versailles 2, s. 53)

S masivním šířením pamfletů, a s každým dalším jménem, policie začala zostřovat svoje metody. Zatkla nejen všechny prodavače na Pont-Neuf, ale také obsadila a hlídala všechny tiskárny, podrobovala lidi mučení, … a stejně tak stráže v Louvru prohlížely každého, kdo přicházel i odcházel. Na tiskaře ale nakonec došlo:

Noc byla pořád všemocná a Markýza andělů se spoustou svých lidí mohla bez nehody přenést bedny z Univerzitní čtvrti až do paláce Dřevěnýho zadku.
O dvě hodiny později byl zatčen tiskař a jeho pomocníci. Jeden prodavač, kterému kat v Châteletu nalil do hrdla pět litrů studené vody, prozradil mistrovo jméno. Našli u něj důkazy o jeho vině, ale ani stopy po dalších jménech.
(Cesta do Versailles 2, s. 65)





Oproti jiným ale mistr Gilbert dopadl velmi dobře:

Na náměstí Gréve právě přivezli na káře tiskařského mistra Gilberta a jeho dva učedníky.
Byly pro ně postaveny další tři šibenice vedle té, na níž visel básník Špína. Když mistr Aubin strčil tiskařovu plešatou hlavu do oprátky, ozval se najednou hluk, který sílil:
„Milost! Král mu udělil milost.“
Mistr Aubin zaváhal.
Občas se stávalo, že královská milost vyrvala odsouzence z nelítostných katových rukou už téměř na šibenici. Mistr Aubin musel počítat s panovníkovým rozhodnutím, musel být tedy přesný,
ale ne zas moc uspěchaný. Klidně čekal, až mu donesou milost podepsanou Jeho Veličenstvem.
Zatím se ale nic nedělo. Bylo to nedorozumění. Ve skutečnosti vozík kapucínů, který jel pro těla odsouzenců, nemohl projet příliš početným davem, a tak mnich, který dělal vozku, začal křičet: „Pusťte povoz!“
A každý slyšel: „Došla milost!“
Když mistr Aubin zjistil, k čemu došlo, klidně se znovu dal do díla. Ale mistr Gilbert, který byl před několika okamžiky už smířený s osudem, najednou nechtěl umřít. Bránil se a začal strašným hlasem křičet: „Spravedlnost! Spravedlnost! Odvolávám se ke králi. Mě chtějí zabít, a vrahové malého obchodníčka s oplatkami a hospodského Bourjuse se procházejí na svobodě. Chtějí mě pověsit,
protože jsem hájil pravdu! Odvolávám se ke králi! Odvolávám se k Bohu!“
Lešení, na němž stály všechny tři šibenice, pod tlakem davu prasklo. Na kata začaly pršet kameny a rány klackem, musel tedy pustit oběť a schovat se pod lešení. Zatímco dav běžel pro
žhavé uhlí, aby lešení zapálil, strážní na koni vnikli na náměstí a bičem se snažili lidi rozehnat. Ale odsouzenci mezitím utekli…

(Cesta do Versailles 2, s. 73-74)


Poprava:

moirra píše:

Nakonec za urážky skončil upálením na hranici, byť byl před tím "humánněji" oběšen a až pak veřejně spálen!

moirra píše:

Už 26. augusta 1662 podplukovník D´Aubray napísal kanclérovi Seguierovi, že je potrebné mať niekoho kto poslúži ako odstrašujúci príklad. Začiatok súdneho procesu a rozsudok Chateletskej komory boli viac ako rýchle: obžalovaný bol odsúdený na smrť upálením na námestí Place de Greve hneď po tom, čo mu useknú pravú ruku.

Odvolanie básnika bolo zamietnuté, Súdny dvor ho vypočul 30. augusta a na druhý deň potvrdil rozsudok. Poslanci sa iba potichu rozhodli , že odsúdený bude tajne uškrtený tesne predtým, než bude doručený plameňom. Vykonaný bol 1. septembra 1662.

„Markýzo andělů,“ zalykal se, „právě jsem viděl… na náměstí Gréve… básníka Špínu.“
„Na náměstí Gréve?“ opakovala. „Ale on se zbláznil! Co tam dělá?“
„Vyplazuje jazyk,“ odpověděl Flipot. „Oběsili ho.“
(…)
Od rána procházely zástupy náměstím Gréve kolem šibenice, na níž se houpalo tělo Clauda le Petit, básníka Špíny z Pont-Neuf. Patnáct let zaplavoval Paříž svými epigramy a písněmi a nikdo nemohl uvěřit, že je opravdu mrtvý, oběšený. Ukazovali si na jeho světlé vlasy povívající ve větru, na jeho prošlapané boty s vypadanými hřebíky. Matka Marjolaine
plakala. Na rohu Košíkářské ulice brnkala matka Křiklounka s obličejem zmáčeným slzami na skřipkách otce Křiklouna slavný refrén:
Až odejdu do kláštera
na Vrch vzdechů navždycky
s vyplazeným jazykem
šeptat modlitbičky…
Když to dav slyšel, dostával se do vytržení a zaťatými pěstmi hrozil směrem k radnici.
(…)
Nechtěla jít na náměstí Gréve. Stačilo jí, že tam Barbe vodila děti jako na mši a neodpustila si jedinou podrobnost ze smutného obrazu: jak světlé vlasy básníka Špíny povlávají kolem brunátného obličeje, jak tenká lýtka v černých punčochách připomínají vývrtku, jak mu pověrčivý kat nechal špičatý klobouk a u opasku kalamář z rohoviny a husí brk.

(Cesta do Versailles 2, s. 72 a 75)

Dle časové osy k popravě "našeho" básníka došlo koncem roku 1664, tedy máme další příklad úpravy historických faktů literárnímu záměru .

Nicméně musím říct, že osobně mne velmi překvapilo to upálení - tento trest byl vyhrazen především čarodějům, čarodějnicím a podobným zločincům. Vyplývá mi z toho jediný závěr, že básník Špína opravdu musel ležet oficiálním místům v žaludku...


Nu a co se týče jeho epigramů a básní, v kánonu je několik úryvků, včetně toho směrovaného proti Valliérové. O této básni se zmiňuje i Benzoni v Čase travičů, která píše, že si pamflet objednala madame de Montespan. Benzoni beru hodně s rezervou, ale zajímalo by mne, zda si informaci o hanopisu vypůjčila od Anne Golon, nebo zda nějaký skutečně existoval a francouzské autorky historických románů ví víc než my . (zkusím ještě dohledat konkrétní úryvek z knihy od Benzoni…)

EDIT: Nenašla jsem... Buď jsem si dělala lajdácky poznámky, nebo to bylo v jiné knize, ale ač jsem projížděla výpisky i k jiným knihám z této doby, zmínku o tom, že Montespanka si objednala pamflet hanobící Vallierovou jsem nedohledala .

Úžasné zhrnutie dátumov z kanóna Táni avšak nezabúdaj že pri písaní článku o historických osobách
sa držíme výhradne historických udalostí - i keď by bolo skvelé aby mal každý z týchto hrdinov ešte aj
angelikologickú časovú osu
(viď článok o Andijosovi ktorý som napísala alebo o Ninon od Jeanne)

pani AG písala tak ako píšu všetci pisatelia historických románov: hoci sa držala faktov, keď sa jej to hodilo
dátumovo si to tak trochu posunula - v tomto prípade si posunula, podobne ako Lauzunovu svadbu o pár mesiacov,
skutočný dátum popravy (leto 1662) o vyše roka a pol (zima 1664)

ja som včera večer našla ešte aj útlu knížočku - životopis básnika Špínu
ano článok o ňom je v podstate hotový - iba to dať na papier a pridať zoznam zdrojov

mám aj v podstate hotové ďalšie články: Lauzuna a Frontenaca a samozrejme
by sme už mali hodiť do placu aj Desgreza ale v tomto spolieham na jeho najväčšiu fanynku

PenelopaW píše:

Už včera jsem Ti chtěla napsat, že jsi se nějak rozjela, ale vidím, že jsi se rozjela ještě víc . Ta nemoc je přece jen k něčemu dobrá, Moirra začala opět angelikovat . A má osobní hypotéza je, že jsi hledala ten pamflet proti Valliérové

Presne tak tvoja hypotéza je absolutne správna - veď vieš že Polačka sa dokáže do historických faktov zakusnúť ako Desgrezov stopovací pes
.....a myslím že som už na dobrej stope ....

PenelopaW píše:

Nu a co se týče jeho epigramů a básní, v kánonu je několik úryvků, včetně toho směrovaného proti Valliérové. O této básni se zmiňuje i Benzoni v Čase travičů, která píše, že si pamflet objednala madame de Montespan. Benzoni beru hodně s rezervou, ale zajímalo by mne, zda si informaci o hanopisu vypůjčila od Anne Golon, nebo zda nějaký skutečně existoval a francouzské autorky historických románů ví víc než my . (zkusím ještě dohledat konkrétní úryvek z knihy od Benzoni…)

EDIT: Nenašla jsem... Buď jsem si dělala lajdácky poznámky, nebo to bylo v jiné knize, ale ač jsem projížděla výpisky i k jiným knihám z této doby, zmínku o tom, že Montespanka si objednala pamflet hanobící Vallierovou jsem nedohledala .

No musíme to skúsiť nájsť...ty hľadaj u Benzoni a ja v knihách od Claude le Petita

https://referaty.aktuality.sk/claude-le ... ferat-7487

ÚRYVKY Z BÁSNÍKOVÝCH PAMFLETŮ

„Tento piatok 29. deň mesiaca august je súdený pred nami človek do škoricovej farby zaodetý, on, ktorý nám prehlásil že prišiel na príkaz dodržania rozhodnutia včerajška, on, ktorého sme sa pýtali, vypočúvali spôsobom a módou ktorá nasleduje. Pýtali sme sa teda Octava Julliena des Valous, Equestrian, syna Germaina des Valons, Equestrian, lorda Duchesne a Luise Anquelique du Vesnien, jeho manželky. Pýtali sme sa ho na vek, odpovedal, že dovŕšil sedemnásť rokov devätnásteho dňa tohto marca.“ „Opýtali sme sa na tému debaty, ktorú mal vo štvrtok dvanásteho augusta, s menovanými Jacquom Chaussonom a Jacquom Paulmierom, v apartmáne na tretom poschodí domu na Sain Antoine, blízko starého Rue Du Temple, obývaného tým samým Chaussonom, odpovedal, že poznajúc Chaussona, a po odprevadení domov mladým mužom menom Sueur, konečne odišiel dvanásteho augusta. Paulmier povedal Chassonovi keď hovoril o des Valonovi, „Je tam pekný blondiak!\" na čo Chausson odpovedal: „Verím že dosť pekný na to aby nám ponúkol svoje služby\".

Keď des Valon odsekol že by si želal byt vhodný na tu úlohu, Chausson vyhlásil a povedal, že služba ktorú od neho žiadajú ho nebude stáť nič, a že Paulmier bol zaviazaný zaobchádzať s nim rovnako, ak by chcel. Des Valon majúc neúspech uvedomil si že nepožiadal o splnenie želania, ktoré bol zaviazaný poskytnúť Paulmierovi, Chausson pokračoval, a v objatí mu odopol gombík na jeho nohaviciach, a potom ho začal Paulmier poznávať telesne, a spáchal s ním zločin sodomy. Cítiac to, začal kričať a vzpierať sa, a potom pribehla stará žena, pracujúca ten deň v dome pána Petita, obchodníka a šéfa domu, ušiel.“

Chaussonovo ospravedlnenie

Priateľu, pochovali toho nešťastného Chaussona, toho slávneho barana s kučeravou hlavou; Vďaka svojej smrti sa stal nesmrteľným: nikto nikdy nezomrel podivnejším spôsobom. Spieval s veselým hlasom žalospev a vyzliekol si bez zblednutia košeľu, a od ohnivého stohu dreva horiacej hranice do tváre smrti hľadel bez strachu a chvenia. márne ho napomínal spovedník už v plameňoch, s krucifixom v ruke, aby myslel na svoju dušu; Pri spodku hranice, keď ho hltal oheň, otrčil hanblivo proti oblohe svoj špinavý zadok: a aby umrel tak ako žil, otrčil tento lotor celému svetu svoju riť!

Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž

Moje oblečenie je úplne zničené! A ja by som chcel aby bol obesený, ten kočis, ten nevyliečiteľne chorý. Hlavne, kde je moje zrkadlo? Ja, čo som nikdy nechcel vidieť Diabla by som sa chcel vidieť. Mám právo sťažností z dôvodu, z prospechu metamorfóz; Moje topánky, moje pančuchy, môj kabát, môj golier , moje rukavice, môj klobúk prešli do rovnakej tinktúry a v stave keď sa vidím pokladal by som sa za smetie ak by som si povedal, to som ja! To nie je smetie čo sa tu drží; Hrom do toho! bahno všetko vyhládza, aby som uspokojil môjho sluhu, je treba aby vám to pripomínal. Elixír prehnitých výlučkov prekliate výkaly Paríža, smola ohavných prekliatcov, čierne výkaly Pekla čierne hovnové jedlá Diabla Diabol vás môže zaškrtiť!

Sonet o mojej knihe

Kurtizány Priapa a otca Bacchusa, statní strážcovia nočnej hliadky, ctihodní páni nevyčerpateľných gulí, experti v pripravovaní o panenstvo, remeselníci paroháčov; A vy psie mrchy, neporaziteľné trtáče, ktoré z našich mečov robíte vretena, dámy Pobehlice, prijemné chŕlidlá, vy, podlí napichovači a papučkári zadku; Príďte všetci do bordelu tých zmyselných múz: duch, ktorý sa potešuje v satirických prejavoch, oslobodí bez pochyby, počujúc tie akordy, rozkvitajúcu knihu bez návratu vášne: Tu sa rozdúchavajú miesta telesného potešenia, zatiaľ čo dychtíme po potešení duše.

Bordel múz

Všetko je teraz urobené na Parnasse a panny vrchu Helicon si nechajú strčiť dnu vola takisto ako hore zadok, Phoebus ich tiež robí nadarmo, opatrne aby jeho imanie nevstúpilo do inej rodiny, Bohovia chráňte nás od zlého úsudku, ale keďže sme potešili tie dievčatá, môžeme rovnako potešiť koňa. Pegas ma peknú šiju, je dobre zaopatrený, je z hlupákov dobre vybavený, zadné nohy ma veľké a tvrdé. V tomto výpočte vôbec nemám záujem o vola ani o zadok nejakej cundry, ale myslím že je horším činnom ukojiť 9 sestier úkolovo ako ojazdiť koňa.

Básnik - špina

Keď uvidíte muža, ktorý s ťažkosťou, s klobúkom, venčí svoje staré topánky a s krkom škrteným špinavou handrou, arogantne stúpať po kresťanstve, bradatého ako divoch a špinavého až po uši, v tmavej vysokej obuvi bez opasku a jazyka topánky, a niekoľkými franforcami starého kabáta neustále zakrývajúceho svoju nahotu, Díva sa na každého z nás plachým a škuľavým pohľadom premieľajúc medzi zubami zopár tvrdých nadávok a hryzúc si do krvi kurie oká na prstoch, keď hovorím vám, s takýmito črtami uvidíte muža, môžete si s určitosťou povedať: to je francúzsky básnik! Ak vám to niekto poprie, pôjdem to povedať do Ríma!

REFERÁT O BÁSNÍKU ŠPÍNOVI

https://mreferaty.aktuality.sk/claude-l ... ferat-7486

Claude Le Petit: Básnik špina

Moja práca je o človeku, ktorý zomrel veľmi mladý, no napriek tomu, stihol vo svojom živote napísať niekoľko odvážnych a poburujúcich pamfletov, ktorým sa ľud smial a ktorých sa dvor bál. Claude Le Petit, francúzsky básnik a pamfletista, ma spomedzi jeho „kolegovcov“ zo 17. storočia upútal najviac. Bol mladý, odvážny a odvaha sa často spája i s hlúposťou, ktorá mu iste nechýbala, keď si dovolil za čias Ľudovíta XIV. písať tak ako písal. Už jeho prezývka:„Le Poeté Crotté“, ktorá znamená Básnik - bahno, alebo poetickejšie a voľnejšie preložené Básnik - špina, čo - to naznačuje. Z básní, ktoré som opísala a pokúsila sa analyzovať, srší drzosť a opovážlivosť. O tom, že takéto praktiky sa nevyplácajú sa Claude presvedčil na vlastnej koži, a to doslova, skončil totiž „na hranici“. Pokúsila som sa zozbierať čo najväčšie množstvo informácií, aj keď to bolo mimoriadne komplikované. Neovládam francúzštinu ani nemčinu a preto som si musela nájsť ľudí, ktorí by boli ochotní preložiť mi tieto texty, sama som sa snažila prekladať z angličtiny a taliančiny.

Problémom je

Že vo všeobecnosti, textov o žurnalistike zo sedemnásteho storočia je biedne málo. Ale „keď sa chce, všetko sa dá“, a tak ovládam Le Petitov život lepšie ako svoj a môžu sa i iní ľudia o ňom dozvedieť aj z iného prameňa, ako z Angeliky. Napriek všetkým prekážkam, ktoré mi na niekoľko týždňov dosť skomplikovali život som nakoniec našla dostatočné množstvo informácií o básnikovi ostrého pera, chudobného vrecka, ale bohatého ducha. Claude sa nebál pranierovať francúzsku spoločnosť sedemnásteho storočia a zanechal nám obraz v podobe pamfletov o pravej trári Paríža a jeho obyvateľov. Niektoré básne sú nadčasové a dotýkajú sa aj dneška, ale musím povedať, že ešte i dnes sa málokto opováži písať takým úprimným a kritickým okom ako Básnik - špina pred vyše tromi storočiami.

Ako žil a tvoril Básnik - špina

Napriek tomu, že sa mi nepodarilo získať veľa informácií o „Básnikovi - špina“, rok jeho narodenia bol napísaný na každom odkaze spojenom s jeho menom. Claude Le Petit sa na narodil v tom istom roku ako „kráľ Slnko“ – Ľudovít XIV, v roku 1638, ako syn krajčíra. Takže takmer celý jeho krátky život prežil „v tieni“ tohto absolutistického panovníka, ktorý sa dostal na trón ako štvorročný, ale ešte nebol schopný samostatnej vlády. Francúzsko teda bolo v rukách dvoch regentov – jeho matky a kardinála Mazzarina, ktorý zomrel v roku 1661 a vtedy sa Ľudovít konečne sám chopil moci. Claude bol študentom, básnikom a pamfletárom. Vyrastal v kolégiu bratov jezuitov, avšak veľa si z ich náuky nevzal.

Vyštudoval právo a pravdepodobne aj vďaka tomu rozmýšľal až priveľmi racionálne. Jeho krátky život zostal zvečnený na papieri. Stihol napísať množstvo básní a pamfletov a po jeho smrti bola vydaná i kniha. Básnikov môžeme považovať za jedných z prvých predchodcov žurnalistov, samozrejme nie takých, ktorí rojčili o prírode a včielkach, ale takých, ktorí pojednávali o svojej dobe a do svojich básni vkladali informácie o sociálnych pomeroch či spoločenských udalostiach. Žil na rozhraní dvoch literárnych období baroka a klasicizmu. Baroku vládlo motto: márnosť nad márnosť. Ľudí sa zmocňoval pesimizmus, beznádej, zúfalstvo, nedôvera v pozemský život. Jediná istota bol transcendentálny (nadpozemský) svet a pozemský zmyslový svet bol len jeho odrazom. Do popredia sa dostalo náboženstvo a viera v záhrobný život.

Klasicizmus

Sa zase vyznačoval absolutizmom, túžbou po poznaní pravdy, prekonaní mysticizmu vo filozofii. Do popredia sa dostal ľudský rozum a poznanie (filozofia racionalizmu - René Descartes: „Cogito, ergo sum.“) Claude bol rozpoltený medzi týmito dvoma literárnymi obdobiami. Nepísal veselé básne a samozrejme ani pamflety, ale vonkoncom sa nepridŕžal viery v posmrtný život. Bol vzdelaný a všetko si chcem vysvetliť rozumovo, mystický nepozemský svet pre neho neexistoval a preto sa vysmieval duchovenstvu i svätcom. Claude mal záľubu v písaní satirických a obscénnych diel ako napríklad „La Chronique scandaleuse ou Paris ridicule“ (Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž) či „Le Bordel des Muses, ou les neuf Pucelles putains“ (Bordel múz, alebo deväť skurvených panien). V každej svojej básni nám zanecháva obraz o svojej súčasnosti a nachádzame v nich aj čosi z našej prítomnosti, vládne v nich nadčasovosť.

Jeho najznámejším dielom

Je pamflet o smrti homosexuála Chaussona (Chaussonovo ospravedlnenie). Sexuálnu orientáciu som spomenula zámerne, pretože práve to bol dôvod jeho popravy tak typickej pre sedemnáste storočie – upálenie na námestí Gréve. Jacques Chausson a Jacques Paulmien (Fabry) obvinení zo zločinov sodomy a spáchaní uvedomelých činov boli odsúdení na smrť. 29.decembra 1661 mali vyrezané jazyky a boli skutočne za živa upálený. Sonety boli vytvorené na tému ich nerestí a ich mučenia. Pre Claudea to bola vďačná téma, v dobe, keď ju písal však iste netušil, že o niekoľko mesiacov skončí rovnako ako priateľ Chausson. Claude bol ateista, dokonca šliapal po kresťanstve a podľa prameňov, i toto bol jeden z dôvodov odsúdenia. Claude bol človek voľných mravov a neštítil sa radovánok bežného života parížskeho básnika. Samozrejme, kresťanské „desatoro“ mu nevyhovovalo.

Jeho provokatívna nezachovaná báseň

„Le plus beau péché du monde, chanson sur la vierge de T“ (Najkrajší hriech na svete, je pieseň o panne T) utvrdila všetkých o jeho ateizme a súčasne ho usvedčila z pohŕdania vyššími mocami (teda duchovenstvom), Bohom a svätými. Spomínanou básňou si podpísal definitívne rozsudok smrti. Polícia na neho striehla od doby, keď v súboji zabil augistiánskeho kňaza (nezistila som, kedy presne to bolo). Po tejto vražde ušiel z krajiny a precestoval v priebehu niekoľkých rokov Európu. Keď sa vrátil v roku 1662, dokončil už spomínanú zbierku „Le Bordel des Muses,...“, z ktorej sa nezachovali všetky diela. Polícia v tomto roku u jeho kníhtlačiarov zhabala spisy: „Sú počiatkom knihy, ktorá si zasluhuje skôr temnotu, než zjavenie pred vami!“ Napísal civilný poručík kancelárovi Seguierovi.

Napísal pamflet o smrti Chaussona

(Chaussonovo ospravedlnenie) a čoskoro ho chytili a odsúdili na spálenie jeho diel a uťatie pravice. Tento stredoveký spôsob zabránenia majstrovi vykonávať jeho remeslo im však očividne nestačil a tak opäť zasadol súd a odsúdil ho na smrť upálením na námestí Gréve spolu s jeho tvorbou, za „urážku božského a ľudského veličenstva“. V dodatku rozsudku stálo: „Claude Le Petit bude tajne zaškrtený pred tým, než ho upália.“ Tieto rozsudky sa končili výrokom: „Ó, aká milosrdná je spravodlivosť!“ Claudeovo posledné želanie bolo stretnúť sa s nemeckým barónom Shildebeckom, ktorého spoznal v Nemecku. Jemu odhalil svoju tajnú skrýš, kde mal ukryté diela, barón mu musel prisľúbiť, že ich vydá a tak vďaka nemu sa slová Claudea Le Petita dostali do celého sveta. Claude Le Petit skončil upálený na námestí Gréve v Paríži 1. septembra 1662 ako 23 ročný.

Jeho priateľ, básnik François Colletet vo svojich spomienkach píše

„V ten deň, prvého septembra, bol upálený na námestí Gréve v Paríži, po uťatí rúk, verejne sa priznajúci Claude Le Petit pred Notre Dame v Paríži, bol zaškrtený advokát z parlamentu, autor Bergerovej hodiny a Školy záujmov pre vytvorenie knihy Bordel múz alebo deväť kurevských panien, Chaussonovo ospravedlnenie a iné veršované skladby a próza plná bezbožností a rúhania proti česti Boha, Panne Márii a štátu. On mal 23 rokov a bol veľmi ľutovaný čestnými ľuďmi kvôli peknému vznešenému duchu, ktorého mohol použiť na veci viac hodnotné.“ Dielo „Le Bordel des Muses,...“, ktoré bolo uchránené od ničiacich plameňov bolo vydané v roku 1663. Jedinečný exemplár tohoto vydania vlastnila Národná knižnica, avšak dielo v 19. storočí zmizlo. Vďaka zachráneným kópiám dvoma knihomilmi Edouardom Tricotelom a exekútorom Alfredom Bégisom bolo v roku 1918 vydané Slodobomyšlienkarske dielo Claudea Le Petita.

Chaussonovo ospravedlnenie

Chausson bol bývalý riaditeľ colnice a spisovateľ. Dňa 16. augusta 1661 bol obvinený z pokusu o znásilnenie mladého šľachtica, sedemnásť ročného Octava Julliena des Valos. Bol usvedčený zo sodomy a odsúdený na smrť. Pred popravou mal vyrezaný jazyk a bol upálený zaživa (v jeho prípade spravodlivosť nebola milosrdná, pretože ho nepoctili zaškrtením pred samotným rozsudkom upálenia). Sodoma, ktorá ho priviedla na šibenicu je neprirodzený pohlavný styk, názov vznikol od mesta Sodoma, ktoré Boh zničil, pre nežiadané sexuálne radovánky. Nejde o spojenie mužských a ženských pohlavných orgánov, ale väčšinou, a to bol aj Chaussonov prípad, to je análny sex medzi dvoma mužmi (samozrejme aj medzi ženou a mužom, orálny sex či zoofilia). Podľa vyšetrovania (príloha č.: 1), ktoré som čítala, sa tento zločin odohral vďaka nedorozumeniu, aj keď ťažko presne pochopiť o čo išlo.

Mladý šľachtic sám prišiel za Chaussonom do domu pána Petita, ktorý iste nebol náš pamfletár, pretože ten bol príliš chudobný na to, aby mal dom a navyše spomínaný Petit bol obchodníkom, s inými profesiami sa jeho meno v tomto texte neviazalo. Des Valos sa v podstate ponúkol na vykonanie istej služby a pravdepodobne netušil, že sa ponúka ako prostitút. Neskôr zistil, čo vlastne s ním robia „začali páchať hriech sodomy a keď to ucítil, začal kričať.“ Le Petit, ktorý bol Chaussonov priateľ napísal na jeho počesť pamflet, ktorý sa volá Chaussonovo ospravedlnenie, alebo v niektorých iných prameňoch je nazývaný Sonet o smrti Chaussona (príloha č.: 2).

Pamflet

Je vznešenejšie meno pre hanopis. Pôvodne to bola báseň, v ktorej autor zámerne zamlčal všetky kladné vlastnosti, črty nejakej osobnosti, veci, udalosti a vyzdvihol iba zápory. Dnes však pamflet nemusí mať iba formu básne. Pamflet bol jeden z prvých letákových novín, obsahoval iba jednu podrobne spracovanú správu. Claude prostredníctvom tohto pamfletu zvečnil Chaussona, tak ako to píše aj v prvej strofe tejto básne. Vedel, že proces odsúdenia sodomy, sa dostane do dejín a i on sa stal jedným zo sprostredkovateľov tejto udalosti. Použil metaforu, ktorá sa však zďaleka vyhýba pravde. „Spieval veselým hlasom žalospev“, Chausson nemohol v čase popravy nič spievať, pretože mu vyrezali jazyk, ale aj ďalšími veršami ho zobrazuje, ako človeka, ktorý sa nebál šibenice. Nemal zo smrti hrôzu, pretože na ňu „hľadel bez strachu a chvenia“. Chausson bol podobne ako Le Petit ateista, čo je spomenuté v ďalšej strofe. I keď už horel v plameňoch, neoľutoval svoj čin a spovedník ho márne varoval, aby myslel na svoju dušu. „A aby umrel tak ako žil, otrčil tento lotor celému svetu svoju riť!“ Ako som už niekoľkokrát spomenula, Chausson bol homosexuál a práve to ho odsúdilo do plameňov – zneužil mladého chlapca.

„Hriech sodomy“

Ako je poeticky napísané neznamená nič iné ako odsúdenie kvôli análnemu sexu. V sedemnástom storočí, keď Boh a viera boli ešte na prvých priečkach v rebríčku hodnôt, bolo páchanie hriechov „proti prírode“ trestným činnom. Týmto spôsobom sexuálneho spojenia nie je možné splodenie dieťaťa a ako vieme, Biblia zakazuje súlož, pri ktorej nemôže dôjsť k počatiu. Claude chce, z môjho pohľadu, týmito slovami vlastne vyjadriť „ako žil“, spával s chlapcami. Tento pamflet, nie je čisto informatívny, pojednáva síce o spomínanej situácii, ale nedrží sa presne toho, čo sa odohralo. Nie je tu vyjadrené, že Chausson najskôr prišiel o jazyk, ba skôr naopak „spieval veselým hlasom“.

Claude zakrýva informácie a tým sa pamflet stáva skôr populárnym a nie detailne pravdivým. Nemravný Paríž Claude sa nevyjadroval o Paríži vo veľmi priaznivom svetle. Opisoval jeho špinu i jeho „kútiky rozkoše“, pretvárku, ktorá tam vládla i ťažký život Parížanov. V nešťastnej dobe, keď žil, keď človeka mohli verejne a „spravodlivo“ upáliť, sa Paríž spomína v spojení: obdobie "slobody vymočenia sa". V slávnom sedemnástom storočí, kedy stúpala sláva Francúzskeho kráľovstva pod vládou Ľudovíta XIV. znamenal rozmach monarchie paradoxne úpadok zdravotných pomerov. Ak sa zdravotníctvom za Kráľa Slnka zaoberáme, tak iba preto, že doba priniesla mnohé zarážajúce kuriozity, ktoré neboli bežné ani v stredoveku.

Hygiena bola v tejto dobe na veľmi nízkej úrovni - ešte aj kráľ sa odmietal kúpať, keďže sa mu po pobyte v teplej vode točila hlava a tak očistnú procedúru zo svojho dňa úplne vynechával. Jediné, čo si on a jeho dvorania umývali boli ruky a aj to iba v liehovej vode, či voňavkami, keďže umývanie „obyčajnou“ vodou by bolo pod ich úroveň. Robili tak hlavne preto, že pri jedle sa pri kráľovskej tabuli nepoužívali príbory a jediná vidlička, ktorá vo Versailles existovala sa používala iba občas. Ďalším problémom bol nedostatok záchodov, ktoré nahradili záchodové stoličky v „cabinets d´aisance“ (ľavý kabinet).

Keďže ich kapacita nestačila, reagovali urodzené dámy a páni pri riešení svojich telesných potrieb tak, že ich robili, kde sa len dalo - v okolí urodzených sídel, alebo v parku zámku vo Versailles. Ešte horšie pomery vládli v Paríži, kde splašky unikali priamo do Seiny a odtiaľ zasa putovali späť do útrob mešťanov, keďže sa voda brala bez prevarenia priamo z rieky a kapacita troch vodovodov - z ktorých jeden slúžil ešte z rímskych čias - jednoducho nestačila. To sa samozrejme prejavovalo periodickým vzplanutím epidémií počnúc morom a končiac úplavicou. Vysoká úmrtnosť kojencov nebola ničím nezvyčajným a aj u dvorných dám prežívala sotva tretina detí. Tieto zarážajúce skutočnosti opísal Claude vo svojom diele Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž (príloha č.:3).

Báseň začína s vlastným opisom. Má znečistené oblečenie a prial by si, aby kočiš, ktorým pravdepodobne myslel sluhu, bol obesený. Nestaral sa o čistotu Claudeovho oblečenia. Náš Básnik - špina si však nikdy nemohol dovoliť držať žiadneho lokaja či kočiša. „Ten nevyliečiteľne chorí“, v predchádzajúcom texte som spomenula, ako to vyzeralo v stredovekom Francúzsku, okrem absolutistického panovníka mu vládli mnohé choroby. Mor, ktorý je vysoko nákazlivý sa šíril kvôli takmer žiadnej hygiene. Chcel aby bol obesený, ten, ktorý je šíriteľom nákazy. Claude hovorí, že by chcel zrkadlo, aj keď nikdy nechcel vidieť Diabla, upozorňuje, že on sám je Diablom. V ďalšej strofe, si uvedomuje, že sa môže sťažovať, môže ľuďom povedať, čo sa deje „z dôvodu, prospechu metamorfóz“.

Má na to dôvod a to ten, že sa darí premenám, premenám oblečenia na jednofarebnú špinavú masu. Špiny Paríža je tak veľa, že znečistila i jeho šaty, ktoré „prešli do rovnakej tinktúry“ – sú rovnakej farby, splynuli. Je taký špinavý, že sám seba by považoval za smetie, ak by sa videl. Avšak v poslednej strofe varuje, že to čo ich obklopuje nie sú smeti. „Bahno všetko vyhládza“ – všade sa dostalo, všetko prikrylo. Keďže sám o sebe hovorí ako o Diablovi, za svojho sluhu môže považovať práve toto bahno, ktoré všetko ničí. „Je treba, aby vám to pripomínal. Elixír prehnitých výlučkov, prekliate výkaly....“

Claude si myslí, že ľudia zabúdajú na to, čo sa vôkol nich deje a tak im to treba pripomínať. Vzápätí vymenúva to, čo sa dalo bežne nájsť v uličkách Paríža či na brehu Seiny. Všetko to pochádza od Diabla, teda od niečoho ničotného, čo pohlcuje a je prirodzene odporné. „Diabol vás môže zaškrtiť“, ak si Francúzi nezačnú uvedomovať, v akom prostredí žijú, sami sa zničia. Tento proces skazy už bol odštartovaný, pretože mor a rôzne iné choroby „z nehygieny“ prekvitali a sužovali krajinu kráľa Slnko. On sám sa považuje za Diabla – i on je jeden z mnohých, z tých, ktorí „šíria“ smeti, bahno... Claude týmto pamfletom poukázal na neútešnú situáciu Francúzska. Báseň je nadčasová, pretože nehovorí ani o mieste, ktoré opisuje ani o čase.

Opisuje ju negatívne, a hoci v tomto období ešte ani len netušili, že niekedy bude svetom plynúť prúd dekadencie, Claude tu jasne tieto prvky využíva: čierne výkaly Diabla, bahno, elixír prehnitých výlučkov... Priam navodzuje hrôzu spájaním slov. Ďalšie diela, ktoré nie sú francúzskej spoločnosti na chválu sú „Sonet o mojej knihe“ (príloha č.:4) a „Bordel múz“(príloha č.:5) z knihy „Le Bordel des Muses,...“. I keď už renesancii dávno odzvonilo, v týchto dielach sa vracia k antickej mytológii.

Používa

Mená rímskych a gréckych bôžikov a vrchov, pretože múzy boli bohyne umení v antickom Grécku. Claude ich však neopisuje tak krásne a vznešene ako Homér, skôr francúzske prostitútky takto vysoko poctil. V diele Sonet o mojej knihe spomína mená Priapus a Bacchus. Priapus bol grécky boh plodnosti, syn bohyne Afrodity a boha Dionýza, ochraňoval dobytok, ovocné plody a mužské prirodzenie. Bol vystavaný v záhradách, ako patrón alebo v chrámoch jemu zasvätených. Bol zobrazovaný s veľkým stoporeným penisom, keď prišla stredoveká „figová cenzúra“, cez ohanbie mal namaľovaný list, ale stále ukrývajúci erekciu. Sochy boli využívané aj na tresty, za prehrešky na nich vinníkom vykonali sodomu.

Bacchus bol rímsky boh, po grécky sa volal Dionýz (Priapovov otec), bol bohom vína a nerestí zobrazovaný nahý, ale namiesto figového listu mal strapec hrozna. Kurtizány, je všeobecne známe slovo, boli to prostitútky, ale neboli určený pre „obyčajných“ ľudí. Boli to kňažky lásky, ktoré dokonale poznali svoje telo a sprostredkovávali božskosť od bohýň lásky. Muži, s ktorými sa milovali boli posvätení. Tieto ženy mali výnimočné práva a postavenie. Boli veľmi vzdelané a múdre. Claude v prvej strofe oslovuje kňažky lásky a prisudzuje ich bohovi Priapovi a bohovi Bacchusovi. Priapovi pretože mal výnimočné postavenie – bol bohom plodnosti a telesných rozkoší a Bacchusovi, ktorý bol tiež bohom neresí, ale predovšetkým vína. Víno je silné afrodiziakum, odstraňuje zábrany a uvoľňuje telo i myseľ. Ďalej vymenúva návštevníkov, ktorí sa chodia do nevestincov potešiť: ctihodní páni nevyčerpateľných gulí; experti v pripravovaní o panenstvo... alebo tam prípadne sami pracujú. Všetkých pozýva do „bordelu tých zmyselných múz“, kde sa potešuje len telo, aj keď by sa viac žiadalo potešenie duše.

To sa však kúpiť nedá a nevestince ho neponúkajú. V diele Bordel múz, sa vracia na miesta, kde podľa gréckych mýtov sídlili múzy – na vrch Parnas a na vrch Helicon, kde žil Priapus. Bohovia medzi sebou vyznávali sexuálne radovánky a to platilo i medzi súrodencami: „ukojiť 9 sestier“. Tak Claude kladie otázku, či nie je lepšie potešiť koňa keď sme už potešili sestry. Odsudzuje tieto mravy medzi bohmi a myslí, že skutočne je lepšie „pobaviť sa“ s koňom, ako so sestrami. Záver Opísala som francúzskeho advokáta, ktorý sa stal pamfletárom, živil sa perom a perom aj skončil. Bol upálený pre urážania ľudského a božského veličenstva – Ľudovíta XIV. - kráľa Slnko, Cirkvi, Boha, Panny Márie a duchovenstva. Mal šťastie a pred samotným upáleným, spolu s jeho pamfletmi, ho zaškrtili.

Bol mladý a chudobný (príloha č.:6), ale pátral po kráse ducha (viď.: Bordel múz). Jeho diela sa zachovali vo veľmi skromnom počte a málokto ich preložil do iného jazyka ako je francúzština. Claude predbehol svoju dobu a využíval prvky, ktoré nastúpili o niekoľko storočí neskôr (dekadencia), alebo sa vracal k prvkom dôb minulých (renesancia). V každom prípade pranieroval spoločnosť a dobu v ktorej žil. Ponižoval kresťanstvo a vysmieval sa z neho. Svojimi pamfletmi poburoval šľachtu a zabával obyčajných ľudí. Jeho diela sú nadčasové a i dnes majú ľuďom čo povedať. Sú akousi výstrahou i výsmechom. Claude nebol žiadny anjel, ale nepáčili sa mu mravy spoločnosti a stav Francúzska tak ako ho poznal.

Ak si prečítate jeho básne

Myslím, že sa nebudete čudovať, že skončil v plameňoch, samozrejme, keď si uvedomíte, v ktorom storočí žil. V dobe, keď duchovenstvo malo veľkú moc, dovolil si verejne urážať všetko sväté. V článkoch o ňom stojí: „Claude Le Petit, francúzsky básnik zo sedemnásteho storočia upálený pre „ateizmus“.“. Jeho diela ma zaujali svojou drzosťou. Nebál sa napísať čo si myslí, aj keď určite vedel, čo na neho čaká, ak ho chytia. Claude bol navyše prenasledovaný kvôli vražde kňaza a tak musel dlho unikať pred spravodlivosťou. Napriek tomu, že som pred dvoma mesiacmi ešte o ňom nič nevedela, dnes mám jeho krátky život rozkúskovaný.

Myslím, že za tých 23 rokov, ktoré prežil stihol napísať veľmi kvalitné diela i keď plné vulgarizmov, ale aj to patrí k životu. Nie sú to iba lyrické snívania, ale keď sa človek zahĺbi do čítania, zistí, že skutočne majú hlavu i pätu a dobrú myšlienku. Je škoda, že bol upálený tak mladý a nestihol napísať viac diel, ktoré by sa zachovali. Určite by boli odkazom pre ďalšie storočia. „Svet je plný hlupákov, a ten kto to nevidí, mal by žiť osamote a rozbiť svoje zrkadlo!“ Claude Le Petit, Básnik – špina. (pozn.: prílohy nájdete v referáte s názvom: Claude Le Petit - prílohy)