Souboj Amazonek, část první
Stručný souhrn klíčových okamžiků v životě hraběte de Peyrac, Kataríny a Angeliky :
Toulouse 1657
Odložila podnos na stolek.
„Dáte si sklenku? “
Přikývl.
Naplnila skleničky a jednu mu podala. Usmála se.
„Byly cesty z Paříže bezpečné?“
Nebyly, ale nechtěl jí dělat starosti.
„Ano,“ hlesl.
„A co Vaše obchody? Dopadlo vše tak, jak jste si představoval?“
„Ano.“ Opět se na nic jiného nezmohl.
Posadila se naproti němu na lehátko, složila bosé nohy na jednu stranu a opřela se do velkých indických polštářů. Dívala se skrze užaslé černé oči až na dno jeho duše.
Nesměle ho vyzvala: „Povídejte mi o své cestě.“ A po malé chvilce váhání dodala: „ Vždyť víte, jak ráda Vás poslouchám..
La Rochelle, duben 1676
" Jmenuji se Francois Desgrez …Madame, víte, že Váš manžel už byl před sňatkem s Vámi ženatý?"
"Ano, vím to."
"Jenomže se ukázalo, že jeho bývalá manželka žije. Studoval jsem práva a musím Vás upozornit, že Vaše manželství je neplatné.“
"Jenže já chci, aby mi to hrabě de Peyrac řekl sám. Hned teď pojedu do La Rochelle a chci znát pravdu. Prosím, abyste mě déle nezdržoval." Rázně pronesla Katarína a vstala.
Desgrez jí zastoupil cestu.
"Madame, je mi líto, ale oba nasedli na loď a nyní se už asi plaví ve vlnách Atlantiku."
"Mají sice náskok, ale jakmile dojedu do přístavu, tak si najmu tu nejrychlejší loď a dostihnu je. Chci znát pravdu. Nechám se nikým zastavit." Trvala na svém Katarína.
Gouldsboro, duben 1676
Rescator ktorý doteraz stál vo dverách ako zamrznutý, znenazdajky tak zreval, až skoro padol hlavný stožiar:
- Pretnite kotvu! Napnite plachty! Smer severozápad!
Nechcel totižto Angelike ešte ani za nič prezradiť, že kým sa ona túlala ktoviekde, on sa znovu oženil. Samozrejme aj tentoraz pre baňu. Ibaže už nie iba pre nejakú obyčajnú striebornú, ale poriadne veľkú zlatú.
UF! Veľkomožný pán Rescator ktorý sa v živote nebál žiadneho nebezpečenstva sa tentokrát veru poriadne potil: nevedel totižto čoho sa bojí viacej: Či toho čo spraví Katarína keď sa dozvie že Angelika žije , alebo toho čo spraví Angelika keď sa dozvie o Kataríne.
UF! Tušil že táto plavba bude mimoriadne náročná. Angelika ho už včera po jednej z ich hádok vyhodila z jeho vlastnej kapitánskej kajuty v spodkoch a potom musel sedieť s chlapmi v podpalubí, pretože celé popoludnie odmietala otvoriť dvere, z dodatkom že si ponabíjala všetkých tridsať pištolí ktoré našla v jeho truhlici. A to ešte nevie vôbec nič! Ani o Cantorovi, ani o Florimondovi ... a už vôbec nie o Kataríne. UF!...Vďaka ti pane za tvoju prozreteľnosť.
UF! Ešte že mám na palube Polačku!
Rescator sa nahol a pošepkal tak, aby to počula iba ona:
Ale nemohla by ste sa potom neskoršie predsa len ísť skúsiť porozprávať z Angelikou?
Aspoň na chvíľu by mohla otvoriť tie dvere. Skutočne súrne potrebujem čisté spodky.
Polačka pomôžte mi! Uprel na ňu svoj veliteľský pohľad, ktorý sa teraz stal prosebný.
- Tesááááári! Zreval Rescator že skoro vyvalilo kormidlo. - Okamžite ku mne!….. nariadil aby zvonku zaklincovali dvere.
A potom za hodnú chvíľu, keď on odíde, presne v momente keď sa zjaví kapitán Jason, ich musia zasa čo najrýchlejšie odklincovať…….
Práve vtedy sa Angelika rozhodla že konečne, samozrejme dôstojným krokom kráľovny, opustí svoje dobrovoľné väzenie a vyjde na palubu.
O pár okamžiků později.......
Kdyby muži na Gouldsboru nebyli všemi smysly vtaženi do vyprávění o harémovém dobrodružství madame de Polack a kdyby místo sledování usmiřovacího manévru svého velitele věnovali alespoň trochu pozornosti dění na moři, museli by si všimnout podezřelého oblaku jakési zvláštní mlhy, která se rychle blížila k jejich lodi. Takže v okamžiku, kdy rozzlobená žena jejich vůdce rozrazila dveře kapitánské kajuty, bylo už na jakoukoliv obranu pozdě.
Z bílého oparu se najednou vynořil štíhlý dvojstěžník. Obratem jako na pětníku přirazil k pravoboku Gouldsbora a na jeho palubu vyskákala horda ozbrojených chlapů v čele s nepřehlédnutelnou ženou s mečem u pasu. Nepadnoucí mužské oblečení neladilo s její drobnou postavou a její jedinou ozdobou byl široký klobouk s pštrosím pérem, který skrýval tmavé, hladce sčesané vlasy, kulaté brýle a malé bystré oči.
Posádka Gouldsbora zůstala jako opařená.
Vpád vetřelců zaskočil i samotného velitele. „Tak tohle jsou ty její hodiny strávené v mé laboratoři,“ blesklo mu hlavou, když se zbytky mléčné páry líně přelily na jeho palubu. Jeho citlivému sluchu neunikl ani rytmický zvuk zpod zádě dvojstěžníku. Na základě rychlých výpočtů s přípustnou chybou plus mínus dráha, rychlost, čas se dopracoval k závěru, že jediným vysvětlením toho, že byl Katarínou tak rychle dostižen, je bravurní uvedení Archimédova šroubu do námořní praxe.
Ovšem pokud se Joffrey de Peyrac domníval, že je jediným, kdo může tuto šokující a z jeho pohledu prekérní situaci nějakým způsobem vyřešit, krutě se zmýlil. Jestliže měl tento jinak dokonalý muž totiž nějakou chybičku, pak to byl jeho nepochopitelný sklon podceňovat své manželky. A ty mu právě teď, v plné parádě a s dovětkem, že tak činily naprosto nevědomky a bez postranních úmyslů směrem k jeho sobě, hodlaly uštědřit malou lekci.
Už už se nadechoval, aby zahájil vyjednávání s tou, která volbou vlajky na stěžni dávala okázale najevo svou příslušnost k habsburské šlechtě, když ho nečekaně předešel sametový hlas té, která stála před jeho kajutou.
O Angeliku, na kterou vlivem těchto vypjatých okolností všichni zapomněli , se stále ještě pokoušely mrákoty. Už tak měla kvůli Joffreyovi nervy na dranc a první myšlenka, že si kdosi zase na ni dělá zálusk, jí podlomila nohy, až se musela přidržet zábradlí. Obava z možné ztráty těžce vybojované svobody v ní ale navzdory strachu zažehla oheň její vzpurné povahy. Zrakem stratéga, který na vlastní kůži zažil několik bitev, přelétla dění na lodi a zastavila se u té poněkud zvláštní Amazonky. A v tu ránu se její úvahy začaly ubírat zcela jiným směrem. Urputný výraz v pobledlém obličeji nezvané návštěvnice totiž vnukl myšlenku, jestli v této šlamastyce nemá nějakým způsobem namočené prsty její Joffrey.
„Co tady děláte, madame ?“ zvolala .
Přeplněné Gouldsboro zvedlo zraky ke kapitánské kajutě.
Katarína byla ihned v obraze, kdo že je ta krásná žena s rozpuštěnými medovými vlasy, magnetizujícím pohledem a skvostnou postavou. Co se týká odpovědi na příkrou otázku konkurentky, měla Katarína jasno. Z La Rochelle po rozhovoru s Desgrezem sice vyplula s předsevzetím, že nechce nic víc, než si na vlastní uši vyslechnout Joffreyův odmítavý postoj , ale cestou se v jejím nitru odehrálo něco nečekaného. Ještě v přístavu si propočítala datum a místo setkání s manželem a na pobyt na lodi si rozplánovala své oblíbené aktivity, přičemž nejvíce času vyhradila pro četbu, trénink v šermu a malování. Jelikož neváhala přiložit ruku k dílu i při tvrdé práci na lodi, den jí pokaždé utekl rychle jako voda. Ale pak to pokaždé přišlo. Vždy, když slunce pomalu mizelo za obzorem a oceán se zahalil do barev, které ani ona nedokázala na paletě namíchat, bodlo ji u srdce. Jaké by to asi bylo, kdyby v tomto magickém okamžiku stál vedle ní on? Jak zábavný by byl večer, kdyby spolu teoretizovali nad matematickými hříčkami, chemickými pokusy a během úvah plynně přecházeli od řečtiny přes němčinu třeba až k španělštině? Jak nádherně by se v opojném nočním tichu nesl jejich společný kytarový duet prokládaný sólovými improvizacemi! Opravdu jede za tím černovlasým mužem jen proto, aby si vyslechla jeho Sbohem? A tak jí už druhý večer na lodi, kdy se jí před očima neustále míhaly vzpomínky na vzdělaného manžela, přinesl tu nejprostší, veskrze ženskou odpověď. NE! Takového muže se přece nemůže jen tak vzdát! O takového muže musí bojovat!
Katarína zabodla oči do Angeliky a sebevědomě odpověděla : „Jsem Katarína de Peyrac a přijela jsem si pro svého manžela Joffreye de Peyrac.“
To už se hrabě neudržel. Udělal rázný krok vpřed, aby ukončil tuto nedůstojnou tahanici, když v tom ho Polačka chytla za rameno a sykla : „Chtěl jsi ode mne pomoc a radu?“
Otevřel ústa, aby ji odbyl, ale Polačka ho nenechala domluvit. „ Tak mlč a zalez!“ houkla na něj.
Hrabě se zmohl ještě na jedno
Ale, jenže to už si Polačka nebrala žádné servítky a smýkla s ním k sudům. „Panebože, vždyť ty vůbec neznáš ženský!“ spustila . „Říkám ti - nedráždi je, zalez a nechej to na markýze!“ rozkázala.
Takové zacházení před mužstvem si Rescator pochopitelně nemohl nechat líbit, ale protože celé Gouldsboro hltalo mnohem zajímavější výstup, neměla jeho a Polaččina strkanice žádné diváky. A když si navíc uvědomil, že před Polaččinými zkušenostmi a rozhledem smekli i jiní velikáni, sklapl a poslušně přidřepl vedle vysloužilé vojandy.
„
No, tak to bychom měli další hezké překvapení,“ prolétlo mezitím Angelice hlavou. A ač v ní navíc stále ještě dobublávalo naštvání za Joffreyovsko- Rescatorské středomořské skrývačky, v mžiku uskládala své priority.
Přece jsem se za ním nevláčila přes celé Středomoří a kus Afriky, aby mi ho tady uprostřed oceánu vyfoukla nějaká zoufalka, přiznala si v duchu.
Dala si záležet, aby její hlas zněl ledově klidně. „Vašemu požadavku nemůžeme bohužel vyhovět, protože já jsem hraběnka de Peyrac. Má svatba s hrabětem de Peyrac totiž proběhla v Toulouse v době, kdy jste si Vy ještě zaručeně hrála s panenkami. Takže jakýkoliv další svazek hraběte de Peyrac kromě toho prvního, tedy našeho, je pochopitelně neplatný,“ řekla.
Bohabojná část cizácké posádky nervózně přešlápla.
Katarína, které se v předešlých dnech sice občas mihly i myšlenky na polyamorfní uspořádání K+A+J, se ale rozhodně nemínila nechat odbýt. Vytáhla meč a s ním i svůj neotřelý argument :„Náš slib před Bohem i lidmi je ale čerstvější, takže má větší váhu.“ A odhodlaná odvést si manžela zvolala : „ Konec planých řečí! Muži , za mnou!“
Bezvýchodnost situace probudila v Angelice to nejlepší z buřičky z Pouitou. A v hlavě se jí ve vteřině zrodil únikový plán.
„Stát!“ vykřikla Angelika dřív, než se horda dala do pohybu. „Proč by kvůli nám měli dobří muži umírat?“ nadhodila směrem ke Kataríně. „Vyřešme spor mezi sebou. Jen my dvě a v čestném souboji.“
Taková slova Katarínu zaskočila. Koneckonců, až do tohoto okamžiku byla zarytou pacifistkou, takže tato nabídka byla kompromisem, který by jistě ocenil i Joffrey. Kritickým pohledem zhodnotila svou soupeřku. Éterická bytost, která se strachy drží zábradlí, nemůže mít proti jejímu šermířskému umění a fyzické kondici žádnou šanci.
Nahlas, aby ji slyšely nejen obě posádky, ale hlavně Joffrey, prohlásila : „Souhlasím.“
Vydala pokyn jednomu ze svých mužů, aby donesl Angelice zbraň. Odložila kabátec, prohlédla znalecky svůj meč, vyšvihla s ním pár uvolňovacích cviků pravou i levou rukou a zaujala střehové postavení.
Atmosféra na palubě se dala doslova krájet.
Hrobové ticho plné napětí rozčísnul Katarínin hlas : „ Taste, madame!“
„Když jinak nedáte,“ špitla Angelika. Štítivě odložila meč, narovnala se a odhodlaně zvedla bradu. Koneckonců kandijskou premiéru měla dávno za sebou, vize budoucnosti byla jasnější než tenkrát v batistanu a protestantských šedých hadrů měla stejně už plné zuby, takže tato repríza byla už snesitelnější. Pohodila hlavou , prohrábla prsty svou bohatou hřívu, zvedla ruce k šněrování živůtku a potáhla za mašličku.
Na lodi by bylo slyšet i špendlík spadnout.
Oněmělému publiku nedovolila Angelika ani vydechnout. Pomalounku, kousek po kousku, povolovala šněrování. Živůtek spadl k nohám a za pár okamžiků se k němu připojila i sukně.. Angelika zamžikala cudně očima. Položila dlouhé štíhlé prsty na ramena, shrnula košilku a sunula ji níž, dokud se lem košilky nezastavil těsně nad bradavkami. Na malou chvíli zaváhala. Když ale viděla všechny ty zkamenělé tváře, upustila i svůj poslední kousek oblečení.
Poroučení košilky na palubu doprovodil hromadný vzdech a paže mužů obtěžkané zbraněmi klesly bezvládně dolů. Stáli by tam s vytřeštěnýma očima ještě kdovíjak dlouho, ale vyrušila je třetí žena na palubě.
„Svatá panenko!“ zvolala udiveně Polačka, které při podrobnějším zkoumání Kataríny konečně došlo, proč se hrabě vedle ní uchichtává.
polacka joffrey za kbelikom.jpg
„Vždyť ta tmavovlasá nemá žádný kozy!“ vypískla na celé kolo a roztáhla pusu od ucha k uchu.
polacka joffrey za kbelikom d.jpg
Jako na povel konfrontovalo Gouldsboro Angeličino poprsí snů s Kataríniným plochým hrudníkem, což mělo za následek sborové souhlasné zamručení s Pollaččininým pohotovým postřehem.
Citelná ztráta podpory z řad vlastního mužstva Katarínu namíchla. „Používáte nekalé praktiky!“ křikla rozhořčeně na Angeliku.
„ Chtěla jste přece, abych tasila zbraň,“ bránila se Angelika, ale vzápětí pohodila ramenem. „Ale jak je libo. Ať je tedy po Vašem,“ řekla, otočila se a zmizela v kajutě.
Osazenstvo, které ještě nevstřebalo vjem z dokonalých ňader, stačilo jen párkrát suše polknout nad zářivě bílým a bezchybně tvarovaným zadečkem a jeho majitelka už byla zpět. V ruce svírala pistoli, ležérně zvedla paži, vystřelila a klobouk s pštrosím pérem odlétl až ke stěžni.
Angelika zúžila nebezpečně oči. „Jistě chápete, že jsem mohla mířit i níž,“ pronesla drsně ke Kataríně. A na důkaz toho, že považuje souboj za ukončený zvolala na muže z dvojstěžníku: „Je tady někdo, kdo by se k nám chtěl přidat? “
Mezi Kataríninými námořníky proběhla výměna výmluvných pohledů. Když se první z nich začali šouravým krokem přesouvat mezi muže Gouldsbora, povzbudila je Angelika praktickou poznámku : „Nezapomeňte si s sebou vzít svůj podíl zásob.“
Potom se naposledy obrátila ke konsternované Kataríně a jen tak, jako by mimochodem, prohodila : „ Můj manžel Vás jistě rád vyprovodí.“
Otočila se a zmizela v kajutě.
Nějakou dobu ještě trvalo, než se všeobecné hemžení na palubě alespoň trochu uklidnilo.
Během přenášení potravin a vody z jedné lodi na druhou odvedl hrabě de Peyrac Katarínu k přestupnímu můstku. K přání šťastné cesty k evropským břehům přidal chraplavým hlasem
„Na věky sbohem, madame,“ a všem, kteří se rozhodli pro návrat , vyplatil měšec zlatých mincí jako záruku nepřetržitého dohledu nad habsburskou šlechtičnu.
Zanedlouho Goulsboro na moři opět osiřelo. Za jiných okolností by se život na lodi rychle vrátil do starých kolejí, ale vzhledem k tomu, že dveře kapitánské kajuty zůstaly zcela zjevně úmyslně pootevřené, ocitla se paluba v zajetí nového vzrušujícího očekávání.
A když vůdce statečných mořských vlků, věhlasný Rescator, stoupal se samovarem vroucí vody a pytlíkem ledu po schodech ke svému příbytku, nebylo nikoho, kdo by si nechal tuto úchvatnou podívanou ujít.