Moderátor
|
|
Offline |
|
Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele: SZ
|
| |
|
|
Moirra, ty určite budeš vedieť (alebo budeš určite vedieť nájsť), koľko malo Toulouse v čase Angeliky obyvateľov. Rozmýšľala som totiž nad tým, ako to, že David Chaillon - synovec majstra Bourjousa z "Cesty do Versailles", ktorý bol z Toulouse a má v druhom dieli asi 16 rokov, Angeliku, keď sa s ňou zoznámil, nespoznal. Veď ako krásna grófka de Peyrac musela byť miestnou "celebritou", proces s jej manželom musel byť v Toulouse verejne známy a aj keď David bol v tom čase viac - menej dieťa a možno ju videl len zdiaľky, určite o nej počul, určite vedel, ako vyzerá. Alebo malo Toulouse toľko obyvateľov, že David nemal možnosť ju rozoznať v dave?
Výborný a zajímavý postřeh. Dohledala jsem část, kdy David vysvětluje, kdy a za jakých okolností odešel do Paříže :
Byla z toho setkání až směšně šťastná. To je ale změna! Kdysi byla jednou z nejurozenějších toulouských dam a teď došla tak daleko, že objímá nějakého kuchtíka jen proto, že mluví tím prosluněným přízvukem s vůní česneku a květin. , „Překrásné město,“ zamumlala. „Pročpak jsi tam nezůstal?“
David jí vysvětloval:
„Umřel mi otec. On vždycky chtěl, abych šel do Paříže, kde může člověk udělat velké obchody. Toužil jsem být kavárníkem. Otec byl cukrář. Pracoval jsem s ním, a dokonce už jsem měl dělat své mistrovské dílo z vosku, těsta, cukru a koření, když otec zemřel. Tak jsem odešel do Paříže. Přišel jsem zrovna v den, kdy teta, paní Bourjusová, umřela na neštovice.
Pokud dobře uvažuji, mohl David vidět Angeliku naposledy v květnu 1660 a znovu se setkali v říjnu 1661. Takže mu bylo v Toulouse čtrnáct let. Předpokládám, že většinu dne strávil prací s otcem. Kdy takový kluk od cukráře vidí hraběnku? Zpovzdálí v kostele, když jela v otevřeném kočáře. V době, kdy přišla do hospody U Kokrháče, měla sice ostříhané vlasy a dvě děti, ale poznat by ji asi David i tak měl.
Pokud dobře uvažuji, mohl David vidět Angeliku naposledy v květnu 1660 a znovu se setkali v říjnu 1661. Takže mu bylo v Toulouse čtrnáct let. Předpokládám, že většinu dne strávil prací s otcem. Kdy takový kluk od cukráře vidí hraběnku? Zpovzdálí v kostele, když jela v otevřeném kočáře. V době, kdy přišla do hospody U Kokrháče, měla sice ostříhané vlasy a dvě děti, ale poznat by ji asi David i tak měl.
Díky za doplnenie Tereza.
Takže pekne po poriadku: Toulouse. ktoré bývalo za starého Ríma najväčším mestom, malo v Angelikynom čase okolo 50 tisíc obyvateľov. S predmestiami snáď o niečo viac, možno aj 70 tisíc.
Môj názor je takýto: Nielen že bol skoro dieťa v tom čase, ale nepochádzali z rovnakej tiredy. Jeho otec mal obchod s cukrovinkami a korením - a nakupovať chodilo služobníctvo poprípade majordóm.
David ju teda mohol naozaj zahliadnuť iba kdesi z veľkej diaľky a to ešte k tomu poriadne načančanú.
Spoznať človeka, hlavne ke´d zmenil účes a štýl šatov by mohol maximálne niekto kto ho pravidelne vídaval z blízka -
takže on nemal šancu.
(myslím že by sa to dalo vyskúšať na hocakom chlapovi, aj dospelom, dámu ktorú vždy obdivoval z diaľky by z ostrihanými vlasmi a úbohých šatoch nespoznal)
A ako to už vlastne často býva. zasa nám v podstate na našu otázku odbovedá pani AG:
Nieže on nespoznal ju, ale ešte bol aj takmer urazený že ona nepoznala jeho otca, keď je tiež z Toulouse.
(iba tá adressa sa mi nezdá, musím mrknúť do francúzskeho vydania)
Možno by aj zamdlel keby mu prezradila koho manželka bola, veď o Joffreyovom upálení rozprávala celá provincia, ktorá potom aj povstala vedená na čele Andijosom.
„Ale jo, jsem z Toulouse,“ namítl kuchtík, zasažený do živého. „Můj otec byl pan Chaillou. Nic vám to jméno neříká?“
„Ne. Co vlastně tvůj otec přesně dělal?“
David vypadal zklamaný jako dítě, kterému vzali bonbón.
„Přeci ho musíte znát! Velký cukrář na Garonnském náměstí. Měl jediný cizokrajná koření do jídel.“
V těch dobách jsem sama nenakupovala, pomyslela si Angelika.
„Přivezl si ze svých cest mnoho ještě neznámých věcí, byl kuchařem na královských lodích,“ pokračoval David. „Víte přece… to on začal vařit v Toulouse čokoládu.“
Angelika vynaložila značné úsilí, aby ze své paměti vymazala příhodu, kterou jí připomnělo slovo čokoláda. Ano, o tom se v salónech mluvilo. Vybavilo se jí, jak jakási toulouská dáma protestovala:
„Čokoláda? Ale to je indiánský nápoj!“
David byl najednou nesmírně vzrušený, neboť pro něj začínalo být Angeličino mínění strašně důležité.
Z toho som pochopila že vznešené dámy v tom čase čokoládu nepili.
Historicky sa až do dňa kým Dávid neotvoril prvú čokoládovňu v Paríži pri Louvre čokoláda považovala za liečivý nápoj a nie za pochutinu. Takže možno ju jeho otec pripravoval iba na tento účel, hoci podľa mojich poznatkov to robili lekárnici.
Viac o Dávidovi a Čokoláde tuto, má svoje vlastné vlákno:
viewtopic.php?f=3&t=724&p=30564#p30564
Mně k tomu napadlo, nakolik tehdy byla šlechta považována za celebrity, aby z ní malý kluk / puberťák byl natolik odvařený, aby měl potřebu ji sledovat, když jela kolem? Pokud David řešil problémy svého věku, tak je dost dobře možné, že ho nějací Peyrakovi nezajímali, protože prostě byli, patřili k Toulouse a nebyli pro něj v jeho věku nikterak atraktivní - o holky se David touhle dobou ještě asi nezajímal, běhal po otcově krámku, učil se být cukrářem a jak převzít kšeft, a tak ho eskapády hraběte de Peyrac nechávaly chladným a maximálně si doma vyslechl, jak se o hraběti a jeho manželce baví rodiče. Možná zpozorněl, když do Toulouse zavítal král a později, když byl hrabě zatčen, ale vlastně ani nemusel cítit potřebu na hraběcí pár koukat a mít tak povědomí, jak Angelika vypadá.
|
|