Savary - Lekárnik, vedec a dobrodruh.
Keďže pracujem na pokračovaní Stredomorskej fikcie, musím mať samozrejme toho rozkošného, všetečného avšak aj neskonale vzdelaného a múdreho starčeka zrešeršovaného. Takže mu zakladám vlastné vlákno, ktoré si už tak či tak dávno zaslúžil.
Patrí totižto k tým postavám, ktorých smrť sme v knihách oplakávali.
Takže kto bol SAVARY?
Bol to v prvom rade Lekárnik z ulice Rue du Bourg-Tibourg vo štvrti Marais, v kánone správne písaná ako ulica de Bourtibourg - tak sa tá ulica v análoch písala v 17 storočí - existujú záznamy z roku 1632 a 1700. znovu vidno ako to pani AG mala vynikajúco zrešeršované. Zaujímavé však že v 4 diely sa už hovorí o ulici Bourg-Tibourg.
Na mape som červeným označila Rue du Bourg-Tibourg a Place de GREVE s radnicou , námestie na ktorom sa uskutočňovali popravy - a kde prebehlo aj domnelé upálenie Joffreya de Peyrac.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Rue_du_Bourg-Tibourg
okrem toho že Savary bol lekárnik, bol to aj dobrodruh, ktorý veľmi rád cestoval.
Sám o sebe hovorí že:
3 diel Angelika a kráľ:
Mluvím a píšu plynně persky, turecky, arabsky a hebrejsky.
Byl jsem patnáct let otrokem, nejprve u Turků v Cařihradě, pak v Egyptě a nakonec mě koupil marocký sultán, který slyšel o mých lékařských úspěších; teprve prostřednictvím kněží z Mercy mě vykoupil jeden můj příbuzný.
4 diel neskrotná Angelika:
Protože jsou to turecké světlice, pane. Jistě jste si všiml těch modrých a červených záblesků? Já je znám, pane, pracoval jsem u mistra zbrojaře v Cařihradu.
(...)
„Mizerové! To mi zaplatěj! Dědo, umíte zacházet s dělem?“
„Byl jsem střelcem Solimana paši.“
„Dobrá. Tak zavřete hlaveň a připravte troud.
Savaryho lekáreň v podstate bola neďaleko od Place de Greve kde stojí parížska radnica (a vykonávali sa tam popravy, á Jofferyova tiež). Táto ulička patrí k starým autenticky úzkym uličkám štvrte marais - a z veľkej časti takto vyzerala aj v 17 storočí. Zrejme ňou ledva prešiel koč, a tie vyvýšené chodníky tam istotne neboli.
Prečo ma napadol ten koč? pripomenulo mi to scénu z knihy kedy Angelika Savarymu priváža do lekárne jeho vytúžené Múmio, a on si ju po tom čo mu ho odovzdala (podobne ako vo filme) už viac nevšíma.
„Mohu odejít, Sire?“ uklonila se Angelika.
„Ještě chvilinku, prosím vás. Chci vám něco poradit. Slibte mi, že si nebudete ošetřovat pleť tou hroznou tekutinou, kterou máte tak ráda.“
„To nehodlám, Sire.“
„Copak člověk ví, jaké výstřednosti mohou napadnout krásnou ženu? Prostě – neotravte se a nepoškoďte si pleť.“
Prstem ji lehce pohladil po tváři. „Byla by to škoda.“
Král tím gestem právě podepsal můj rozsudek smrti, napadlo Angeliku, která na odchodu cítila, jak jí pohled paní de Montespan projel mezi lopatkami jako nůž. Šla se přesvědčit, že mumie je na bezpečném místě, že jí nevylili ani kapku. Nebude klidná,
dokud ji nepřevezme mistr Savary. Aby se mohla co nejdřív vrátit do Paříže, šla zjistit, jaké slavnosti se plánují. S potěšením se dozvěděla, že po malé večeři mohou jít všichni v klidu spát a že dvůr zítra odjede do Saint-Germain. (…)
V jedenáct dorazil do Paříže. V půl dvanácté do ulice de Bourtibourg. Angelika zaťukala na okenice mistra Savaryho. Lékárník ještě nespal. Tavil v litinovém kotlíku jakousi hmotu. Při pohledu na Angeliku zbledl a roztřásl se. S tajemným úsměvem dala Angelika znamení sluhům, aby položili skříňku na pult. Mezi hořákem, miskami z mědi a lakovaného dřeva, malou váhou a lebkou zářila skříňka ze vzácného dřeva perletí a zlatem.
Třesoucí se rukou otevřel mistr Savary víko, odzátkoval láhev a přivoněl k ní.
Tentokrát nemohla Angelika zabránit tomu, aby před ní neklekl.
„Po celý svůj život,“ sténal, „po celý svůj život si budu pamatovat na dobrodiní, jež jste mi prokázala, madame. Nejenže jste zachránila mumii z nehodných rukou, ale předala jste ji celou do rukou mých, do rukou vědce, jenž bude schopen odhalit její odvěké tajemství. Budoucnost vám bude žehnat.“
„Uklidněte se, mistře,“ řekla Angelika, která se tvářila rozhněvaně, aby skryla pohnutí.
„Máte mi za co děkovat! Kvůli vám jsem hluboce klesla v králových očích; pokládá mě teď za blázna, jenž má v hlavě jen nějaké podivné hlouposti. Odmítla jsem totiž nádherné dary, které by mě jinak byly zajímaly.“
Jenže lékárník ji už neposlouchal. Vrhl se do zadní místnosti a vrátil se s lahvičkami, miskami a kapátky. Angelika pochopila, že je tu zbytečná a že ji snad ani nevnímá. Přitáhla si cípy pohodlného pláště – králova daru – a odcházela.