Po delší odmlce přidávám jako menší vánoční dárek další kapitolu. Jednotlivé pasáže budu přidávat na pokračování vždy jako doplnění původního příspěvku v sekci Čtenářské sny, ale vždy sem dám avízo. Dnes jenom ochutnávka - bývalý advokát musí ještě pořešit pár restů z minulosti, než se bude naplno věnovat novému kariérnímu postu v Chateletu. O jaké resty půjde, se dozvíte v dalších dnech
.
Poznámka 1:
Obchod s úřady se nacházel v paláci pana Bertina v ulici Rue Royale, na pahorku svatého Rocha. Pan Bertin byl generálním pokladníkem příležitostných příjmů - úřady vytvářel jako král, svým regálním právem, spolu s ministrem financí. I funkce zakoupené při oboustranné dohodě vynášely každý rok „roční poplatek“ aneb paulette, královskou daň ve výši pět procent. Být majitelem úřadu mohlo být lichotivé: ve Francii se jednalo především o důstojenství, znamení cti. Důstojnost úřadu měla „ordinární“, trvalý charakter. Úředník byl jejím majitelem, kromě případu smrti nebo prodeje, kromě nepoctivosti nebo velezrady. Prostřednictvím financí měl právo vzdát se jí, vybrat si nástupce, obvykle syna, zetě nebo synovce. Neboť úřad též představoval kapitál, předmět obchodování. Skutečnost, že člověk platil své místo z vlastní kapsy, zvyšovala cenu místa o neocenitelný afektivní přínos. Neznamenalo to ve skutečnosti vykonávat svůj úřad celým srdcem? Kromě toho se k prodanému úřadu připojovala četná privilegia (občas šlechtictví, někdy prostý titul
écuyer, velmi často osvobození od berní, v některých případech právo na franc-salé, neproclenou sůl, osvobození od povinnosti ubytovat vojenské osoby atd.).
(F. Bluche: Za časů Ludvíka XIV., s. 61 - 63)
Je otázkou do pranice, v jaké době pan Bertin obchod s úřady provozoval. Toto se mi zatím nepodařilo dohledat, a tak je možné, že pro rok 1661 je tento údaj anachronismem a Desgrez si svoji hodnost kupoval na jiném místě.
Poznámka 2:
V kánonu je výslovně uvedeno, že Desgrez úřad advokáta zdědil po svém otci a že jej po svém návratu do Paříže prodal a zakoupil si hodnost u policie. Avšak advokáti (šlechtici i nešlechtici, budoucí soudci nebo budoucí hvězdy advokátských lavic, advokáti hodně žádaní nebo početní advokáti bez klientů) si svůj úřad - na rozdíl od královských prokurátorů - nekupovali. (Kupříkladu roku 1692 jeden prokurátor, ucházející se o místo v parlamentu ve Flandrech, zaplatil za svůj úřad 3 000 liber. Pro srovnání, kůň tehdy stal 10x méně.) Tedy nemohli svůj úřad ani prodat.
S Moirrou jsme vedly debatu na téma, zda se za slovním spojením "prodal úřad" neskrývalo to, že Desgrez prodal kancelář, tedy nějaké prostory, kde jako advokát úřadoval.
Osobně se k tomuto výkladu nepřikláním, a to z několika důvodů:
- Když se Desgrez s Angelikou setkal jako potencionální advokát pro jejího zatčeného manžela, sešli se v kanceláři Gastona Fallota v Pekelné ulici.
- Desgrez sám později Angelice přiznal, že melouchaří u policie, protože se mu nevyplatí nahánět klienty na schodech Justičního paláce a nabízet jim sepsání obhajoby za pár sou.
- V Intégrale, po scéně, kdy Angelika navštíví Desgreze v jeho bytě na Petit-Pont, vede ji tento do Justičního paláce, aby si zde svoji obhajovací řeč uložil. Kdyby měl k výkonu své funkce nějaké vlastní prostory, proč by písemnosti ukládal v Justičním paláci?
Jedná se zřejmě o chybičku, která se Anne Golon vloudila, ale my i tím nebudeme kazit dojmy z četby
.