Týmto otváram Disusiu k novému fikčnému vláknu Obraz aneb Sabina v Toulouse

Dobrý nápad na ďalšie doplnenie kánonu. Pekne si nás uviedla do života šlechtických rodin horaliek z Pyrenejských hôr.
Nakoniec aj Joffrey de Peyrac tam mal zámoček zdedený po predkoch a ja som o ňom písala v osudoch mesta Toulouse.

Citovat:

Na úpätí Pyreneji, v srdci divokej Bearnskej prírody, neďaleko usadlosti ktorej domáci hovorili Morens, a severania Morenx, stál malý zámoček, ktorý toho za svojich vyše 500 rokov existencie veľa videl a počul, a mal by veru o čom rozprávať aspoň ďalších 100 rokov. Príbehy lásky sa tu prelínali a striedali s prenasledovaním a krviprelievaním, ako to už v histórii ľudstva býva od počiatku časov. Láska a nenávisť. Nenávisť a láska. Aj rodiny ktoré zámoček užívali sa tu neustále striedali. Jediný kto tam vytrval už generácie bola rodina správcu.
Najstarší z nich, starý dedko Porgues raz chlapcom v nestráženej chvíli vyrozprával celý príbeh ako otec Joffreyovú matku Aime neustále prekladal s kláštora do kláštora aby bola čo najďalej od svojho tvdošijného nápadníka, až skončila u Uršulíniek v Saint-Severi.*** Tam sa mladá žena zoznámila s jej neskoršou celoživotnou priateľkou Dianou, s ktorou si okamžite padli do oka a na vlastné počudovanie si tie dve rozumeli ako by sa už poznali večnosť.

***matka skutočného historického Andijosa naozaj bola v kláštore v Saint-Severi.

Pri tvojich opisoch kulinárskych špecialít z Pyrenejských hôr sa mi zbiehajú sliny na jazyku.

"Hôtel de Lacaille" a tiež príbuzná Marie Francoise de Lacaille sú vymyslené, alebo?
Sabinin otec sa ak trochu ponáša na Baróna de Sance, až nato že Angelikinho otca to boli muly, a u neho sú to ovce.
Nuž každý sa musí naučiť obracať s tým čo má.

ten príchod Carmencity s celou jej perepuťou a vzruch čo okolo seba spôsobovali si opísala tak živo že ho normálne pred sebou vidím.

zlatým klincom je samozrejme že máme možnosť nahliadnuť do Paláca Veselého Poznania v období pred príchodom Angeliky.
vložka zo satarým dobrým Lauzunom je skvelá! podľa kánonu bol určitý čas dokonca pážaťom u Peyraca

Keďže zážívame nahnevanú Carmenitu ako odchádza z Toulouse, znamená to že sa píše rok 1655 - veď neskoršie Peyrac v kánone vravel že viac ako pred rokom ste opustila Toulouse. Znamená to teda že nebola na svadbe? Ja som si myslela že aj ona musela stáť špalír.
Andijos dobre vravel Angelike po ceste do Toulouse že veľa krásnych čiernych očí bude v deň jej svadby plakať.

No zatiaľ som dočítala po odchod Carmencity, neskoršie pridám komentár k zvyšnej časti

dúfam že sa ešte dožijeme pokračovania - napríklad v podobe príchodu manželov Castel-Morgeat do Quebecu alebo ich príchod do Francie po tom čo sa v Quebecu stretli z Angelikou a Joffreyom.

Joffreyom "vyliečená" Sabina určite rozkvitla.

-----------------------------------------------------------

PS1: to s tou mačičkou bolo hodne smutné - že by bol páchateľom Carmencitin personál?
PS2: keďže sa nachádzame v roku 1655 Lever du Roi, alias ranný rituál kráľa slnko sa v podobe v akej ho neskošie zažívame vo Versailles ešte nevyskytoval

Včera odpoledne u nás shořela trafostanice a tak jsme téměř do půlnoci zůstali bez elektřiny. Tak jsem propadla mobil a přečetla tuto novou fikci - a je opravdu výborná, byl to pro mě vlastně vánoční dárek. Doufám, že se autorka nebude zlobit, pokud svůj komentář připojím později, doháním ten včerejší skluz.
Jedna myšlenka na závěr mě ale nechce opustit - no, neměla to ta děvčata dřív vůbec jednoduché.

ó, nová fanfiction? Super, veľmi sa teším! Nechám si ju k zajtrajšej káve, aby som mala dvojnásobné potešenie!

Tak jsem konečně fikci dočetla a moc se mi líbila. Díky za sdílení!
Líbí se mi tvůj styl psaní Anastazie, příjemně se to četlo a moc oceňuju všechny detaily, které do děje pěkně zapadly.

Moc se mi líbil popis Zlatého hlasu a moment s preciózkami rozebírajícími literaturu.

Hrabě de Peyrac trpělivě vyslechl preciózní anatomii citů, jistě nikoliv poprvé. „Souhlasím s Clélií, cesty k lásce jsou krátké i dlouhé. Já znám naštěstí tu z všech nejkratší.“
„Která to je? Prozraďte nám to kouzlo,“ bylo slyšet rozpustilé hlasy několika pánů.
„Je to cesta šperků“, odpověděl hrabě s úsměškem.

To je celý on. Úplně ho vidím, jak tam ležérně sedí, vede salónní řeči a cucá fialkové pastilky. A druhý den stráví pro změnu v laboratoři.

Čím tě zaujalo zrovna téma Sabine?
Já jen přemýšlím, jestli ta interakce mezi ní a Joffreyem mohla být tak častá. V tvé fikci jich mají docela dost a často v úzkém kruhu. Z kánonu jsem si vždycky představovala, že se v podstatě nikdy opravdu nepotkali, protože se Sabine ztratila v mase lidí. Že ho možná několikrát potkala jen na nějakých větších sešlostech s hodně lidmi... A to, že si myslela, že ho zaujala bylo možná jen zdvořilé pozdravení a úsměv, kterých hrabě rozdával kudy chodil. Vycházím tedy z toho, že si jí Joffrey v Quebeku vůbec nevybavoval. Jedině snad, že by takhle mluvil s opravdu hodně dívkami, což je taky možnost.

Jinak důl v Poitou už byl myslím, v té době v provozu.
Carmencita, které je všude moc a všechny z ní bolí hlava a jen pan hrabě má nadhled, je skvěle vystihnutá. Měla jsem za to, že během svatby s Angelikou ve městě nebyla...

Zůstal v kontoáru s baronkou a Carmenchitou skoro dvě hodiny a při odchodu se jeho černý sluha prohýbal pod tíhou truhly s horninami přivezenými ze Španělska
Nevím, jestli jsem to nepochopila špatně, ale to mu Carmenchita vozila jeho "zlato" ze Španělska?

Nechtěla bych nám ještě dopsat nějaký sequel o vztahu s Castel-Morgeatem?

Příběh Sabine zasazený do roku 1655/56 se mi moc líbil. Podívat se, nebo spíše vzhlížet k hraběti de Peyrac poněkud naivníma očima dvacetileté dívky bylo velmi zajímavé. Vždyť Sabine určitě nebyla jediná, která doufala v to, že ona bude ta vyvolená. Myslím, že se snažila kdekterá rodina z široka daleka, aby si hrabě jejich dcery všimnul.

Některé části fikce mě zaměstnaly k přemýšlení nebo ke googlování.

Baronka byla dcerou matčina prastrýce… ….tak tohle je tutovka, tohle musím čtyřikrát přečíst, než možná pochopím, o koho jde.

Proč přijela Carmenchita se zavazadlem s horninami, to by si žádalo od autorky vysvětlení. Vidím Carmenchitu spíš opravdu jako zajímavou, vášnivou a excentrickou ženu, než někoho, kdo s hrabětem sdílí zájem o geologii nebo dělá prostředníka při převozu vzorků nebo prostřednictvím ní stará baronka nějak řeší nějaké kšefty s hrabětem. Myslím, že v této oblasti byl Joffrey v Toulouse spíš solitér.

Pojmenování toulouského paláce Palais Gai Savoir mě zarazil, ale pak jsem si tady na fóru dohledala vysvětlení / už jsem zapomněla, že se toto téma tady rozebíralo/.

Také jsem si znovu proklepla Madeleine de Scudéry, velmi zajímavou ženu. Podle Wikipedie napsala román Clélie v roce 1654 , takže toulouská společnost musela být rychlá, co se knižních novinek týkalo. A vtipná poznámka Bernarda a cynická vsuvka Joffrey ke společnosti neměla chybu, byla to i ukázka toho, jak si ve fikcích představujeme, jak byli tito pánové sehraní :
Clélie ponechala Vášeň na okraji pouště, skalnaté, ale jinak nezmapované, na břehu Moře nebezpečí. Za touto pouští jsou Neznámé ze mě, kde na ženy číhají steré úklady. Je tedy vášeň územím, na které by se dáma neměla nikdy vydávat.“ „Rozhodně ne sama,“ ozval se posměváček ďAndijos.
Hra bě de Peyrac trpělivě vyslechl preciózní anatomii citů, jistě nikoliv poprvé. „Souhlasím s Clélií, cesty k lásce jsou krátké i dlouhé. Já znám naštěstí tu z všech nejkratší.“
„Která to je? Prozraďte nám to kouzlo,“ bylo slyšet rozpustilé hlasy několika pánů.
„Je to cesta šperků“, odpověděl hrabě s úsměškem.
Budiž ke cti přítomných dam řečeno, že některé se zapýřily.

Rytec François Chauveau byl skutečná postava, opravdu vytvořil mapu podle toho románu ?

Angelika měla na svatbě závoj? Ve filmu ano, ale z knihy jsem ten dojem nenabyla. Vlastně ani nevím, jestli nevěsty v této době závoj při svatebním obřadu nosily.

Sabine určitě nebyla sama, kdo po oznámení o chystané svatbě hraběte de Peyrac prožil obrovskou frustraci. Až takový vztek, který vedl ke zničení obrazu, jsem ale od ní nečekala. Působila na mě jako sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Na druhou stranu si s sebou asi opravdu z Toulouse odnesla pořádné trauma, když i po xx letech byla schopná střílet po Rescatorově lodi v Novém světě z děla.

Fikce byla prostě super – nový příběh, nové téma, nové postavy. Budu se těšit, že si brzy něco z pera autorky znovu přečtu.

Tereza píše: *

04 led 2025, 19:29

Angelika měla na svatbě závoj? Ve filmu ano, ale z knihy jsem ten dojem nenabyla. Vlastně ani nevím, jestli nevěsty v této době závoj při svatebním obřadu nosily.

Ve filmu ty kostýmy nebyly úplně akurátní, spíš je dělali líbivé soudobému oku diváka. V kánonu o závoji není zmínka a dle dobových vyobrazení, se tenkrát závoje patrně nenosily. I když jsem se dočetla, že svatební závoje mají tradici už od antiky.
Každopádně v starém německém vydání je ještě dodatek, že k šatům měla zlatem vyšívanou vlečku / plášť, což by spíš odpovídalo.

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 20:40

Tereza píše: *

04 led 2025, 19:29

Angelika měla na svatbě závoj? Ve filmu ano, ale z knihy jsem ten dojem nenabyla. Vlastně ani nevím, jestli nevěsty v této době závoj při svatebním obřadu nosily.

Ve filmu ty kostýmy nebyly úplně akurátní, spíš je dělali líbivé soudobému oku diváka. V kánonu o závoji není zmínka a dle dobových vyobrazení, se tenkrát závoje patrně nenosily. I když jsem se dočetla, že svatební závoje mají tradici už od antiky.
Každopádně v starém německém vydání je ještě dodatek, že k šatům měla zlatem vyšívanou vlečku / plášť, což by spíš odpovídalo.

je pravda že biely závoj aj šaty prišli znovu do módy až keď sa tak vydávala kráľovná Viktória, teda v 19tom storočí. Hľa čo o tom píšu Francúzi:

Dokonca aj v Rímskej ríši boli biele šaty na dennom poriadku. Ale nebolo to tak vždy. V stredoveku si budúca nevesta jednoducho obliekla svoje najkrajšie šaty vo farbe, ktorú si vybrala, ale často to bola červená, pretože to bola najúspešnejšia farba pre farbiarov. Neskôr mohli byť šaty dokonca modré, hnedé, žlté alebo čierne. Tieto farby v období renesancie symbolizovali plodnosť a zrelosť. Čierna farba umožňovala nevestám nosiť šaty v smútku. Dôraz sa kládol skôr na „úžitkovú“ povahu odevu než na jeho estetický vzhľad! Mária Stuartovna oživila módu bielych šiat, keď sa vydala za Františka II. Nie je známe, či túto farbu prijala s odkazom na svoju rodinu Guiseovcov alebo ako symbol smútku za svojím otcom.
Na návrat bielych šiat sme si museli počkať až do 19. storočia. Do popredia ich opäť vyniesla kráľovná Viktória, ktorá sa rozhodla vydať v bielych šatách, aby vyjadrila čistotu a panenstvo.
Katolícka cirkev túto tradíciu prevzala a zachovala. Dnes sa biela farba stále spája s týmito hodnotami, a aj keď sa časy zmenili, svadba v bielom zostáva dôležitou súčasťou súčasných svadieb.

A ešte z nemeckej wikipédie k tomu závoju:
V starovekom Ríme si ženích v deň svadby „obliekal snehobielu tógu, odev slobodného občana a symbol mužskej dôstojnosti“; nevesta mala na tunike šafránový závoj nazývaný flammeum. Konkrétna farba závoja bola pravdepodobne zvolená s odkazom na farbu ohňa v krbe ako symbol kontinuity a súdržnosti rodiny.
Nevestin závoj sa v kresťanstve používa od 4. storočia. Už predtým bol tento zvyk bežný v judaizme. V kresťanstve to bol závoj, s ktorým sa nevesta objavila v deň svadby, zatiaľ čo v skorších dobách nosila dlhé a rozpustené vlasy, čo bolo znakom zachovanej nevinnosti. Mal bielu farbu, neskôr aj červenú, a bol symbolom panenstva. Otec nevesty viedol zahalenú nevestu k oltáru, kde závoj zdvihol ženích. Druhý sobáš sa slávil bez svadobného závoja.

Myslím že mi to trochu osvetlilo prečo som na nete videla červený francúzsky závoj zo 17 storočia.

Francúzi majú na wiki o historii závoja rozsiahly článok:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Voile_(v%C3%AAtement)

----------------------------------------

Slečna de Scudery a jej mapa lásky

Tereza píše: *

04 led 2025, 19:29

Rytec François Chauveau byl skutečná postava, opravdu vytvořil mapu podle toho románu ?

Ano vytvoril. Je to ten istý rytec ktorý ilustroval zvieracie bájky od La Fontaineho.

Pridala som mapu aj čosi viac o pani de Scuderi a preciozkach tuto do nového vlákna:

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 002#p35002

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Carmencita, které je všude moc a všechny z ní bolí hlava a jen pan hrabě má nadhled, je skvěle vystihnutá. Měla jsem za to, že během svatby s Angelikou ve městě nebyla...

No tak toto máme nastavené presne opačne - ja som si práve myslela že tam v deň svadby bola a že potom urazená odišla ...ale to som asi bola ovplyvnená scénou z filmu od Borderieho. Veď nehovorí Joffrey v ten deň keď ju oblial kýblikom vody na chladenie vína že už je to skoro rok ako pustila Toulouse?
No ale na druhej strane v ten moment už bol "skoro rok" od svadby, to už bolo leto - lebo jej vraví že v tej horúčave jej šaty uschnú veľmi rýchlo

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Čím tě zaujalo zrovna téma Sabine?Já jen přemýšlím, jestli ta interakce mezi ní a Joffreyem mohla být tak častá. V tvé fikci jich mají docela dost a často v úzkém kruhu. Z kánonu jsem si vždycky představovala, že se v podstatě nikdy opravdu nepotkali, protože se Sabine ztratila v mase lidí. Že ho možná několikrát potkala jen na nějakých větších sešlostech s hodně lidmi... A to, že si myslela, že ho zaujala bylo možná jen zdvořilé pozdravení a úsměv, kterých hrabě rozdával kudy chodil. Vycházím tedy z toho, že si jí Joffrey v Quebeku vůbec nevybavoval. Jedině snad, že by takhle mluvil s opravdu hodně dívkami, což je taky možnost.

No ja si myslím že podľa indícii z kánonu sa Joffrey snažil venovať všetkým dámam. A tiež že každá z nich ktorú oslovil mala pocit že si ju vybral medzi všetkými. To si hovorí aj Angelika na lodi v 6tom diely keď ho pozoruje ako sa rozpráva na lodi z Abigäl. To bolo tajomstvo jeho úspechu u žien. On sám o tom vraví že sa rovnako skláňa pred všetkými ženami, bez ohľadu na to či to je žena mladá či stará, pekná či škaredá.
Sabina bola ešte mladá a celkom neskúsená a tak celkom iste mala pocit keď sa jej prihovoril že je preňho niečo mimoriadne.
(mňa pobavilo ako si počas cesty na mori omotal okolo prsta dokonca aj manželky protestantov, on proste vedel ako na to a hlavne v jednej veci bol autentický: nemyslel si že by ženy nemohli mať rozum, čo samozrejme ženy hlavne v tej dobe ocenili)

A teraz k pokračovaniu feedbacku:

V každom prípade veľmi vydarená fikcia. Fantázia nám všetkým začala pracovať pri zmienke o tom že dámy v Toulouse pre nevestu museli stáť špalír a ty si nám to dokonale spísala.
Už sme mali pohľad na svadbu s kánonu, od Terezy Joffreyov pohľad na jeho svadobnú noc, pohľad Andijosov ktorý si nahováral že on sa s Angelikou oženil ako prvý, už nám len chýba pohľad arcibiskupov - bavilo by ma nahliadnuť do jeho denníčka z tých dní ....

príbeh Sabine je napísaný ani čo by bol vystrihnutý s kánonu. Kľudne by som prijala nejaké to pokračovanie. Jej postava tak dostala ešte väčšiu plastičnosť a jedinečnosť a doslova ožila. Tleskám
Mylsím že pani Golonová má s nás radosť ako nás "donútila" písať.
Ocenila som vynikajúce rešerše aj miláčka Andijosa ktorý zasa raz "pln dobré vúle" všetko vyžvanil

Tereza píše: *

04 led 2025, 19:29

Příběh Sabine zasazený do roku 1655/56 se mi moc líbil. Podívat se, nebo spíše vzhlížet k hraběti de Peyrac poněkud naivníma očima dvacetileté dívky bylo velmi zajímavé. (...) Podle Wikipedie napsala román Clélie v roce 1654 , takže toulouská společnost musela být rychlá, co se knižních novinek týkalo.

Ešte raz musím pochváliť skvelé rešerše. Román Clélie vyšiel v roku 1655 a mal tá mapa nakreslená v rokoch 1653-1654 bola v románe.

https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k ... %20romaine

https://www.ieg-ego.eu/de/threads/cross ... -de-tendre

Tak konečně jsem měla čas se na tuto fikci vrhnout a líbilo se mi, jak ukazovala fakt že si to opravdu Sabine velmi naivně vysnila. Ten konec, kdy vidí Angeliku a vidí v ní tu vílu z obrazu se mi velmi líbil. Takovej dost bolestný konec pro Sabin. Také by se mi líbilo pokračování s novým manželem. Taky se mi líbila část, kdy četli z knihy o cestách k lásce. Dokonalé vystihnutá atmosféra Toulouse.

To, že si jí Peyrac nepamatoval i když s ní mluvil mě nepřekvapuje. Ono těch pár rozhovorů nebylo zas tak důležitých a myslím že spíš pro ní než pro něj. Navíc si nevzpomněl pomalu ani na Carmencitu natož na její neteř. A taky to byla dost doba a mezitím se mi hodně změnil život. Myslím že ani nebyl prostor na to vzpomínat

Lole píše: *

06 led 2025, 21:23

Tak konečně jsem měla čas se na tuto fikci vrhnout a líbilo se mi, jak ukazovala fakt že si to opravdu Sabine velmi naivně vysnila. Ten konec, kdy vidí Angeliku a vidí v ní tu vílu z obrazu se mi velmi líbil. Takovej dost bolestný konec pro Sabine. Také by se mi líbilo pokračování s novým manželem. Taky se mi líbila část, kdy četli z knihy o cestách k lásce. Dokonalé vystihnutá atmosféra Toulouse.

Aj mne sa veľmi páčila tá vsuvka z obrazom. Atmosféra Toulouse dokonale vystihnutá - akurátik si predstavujem že majster v umení milovať Joffrey de Peyrac by si celkom určite k mape od pani de Scudery neodpustil aspoň pár štipľavých poznámok.
Ale ako som už psala inde, tá platonická nenaplnená láska o ktorej snívala pani de Scudery sa presne vyskytuje aj v trubadúrovaní starých trubadúrov pre ktorých bol objekt ktorý ospevovali takmer vždy nedosažitelný.

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Tak jsem konečně fikci dočetla a moc se mi líbila. Díky za sdílení!
Líbí se mi tvůj styl psaní Anastazie, příjemně se to četlo a moc oceňuju všechny detaily, které do děje pěkně zapadly.
Moc se mi líbil popis Zlatého hlasu a moment s preciózkami rozebírajícími literaturu.

Hrabě de Peyrac trpělivě vyslechl preciózní anatomii citů, jistě nikoliv poprvé. „Souhlasím s Clélií, cesty k lásce jsou krátké i dlouhé. Já znám naštěstí tu z všech nejkratší.“
„Která to je? Prozraďte nám to kouzlo,“ bylo slyšet rozpustilé hlasy několika pánů.
„Je to cesta šperků“, odpověděl hrabě s úsměškem.

To je celý on. Úplně ho vidím, jak tam ležérně sedí, vede salónní řeči a cucá fialkové pastilky. A druhý den stráví pro změnu v laboratoři.

Ano to je celý Joffrey - skvele napísané.
odpovedal tak že nikto nevedel čo z toho čo povedal myslí vážne. A ako vravieval Arcibiskup, vymyslel zasa na niečo čo sa dá robiť dvoma spôsobmi tretí.
To s tými šperkami mi pripomenulo nielen dobu Toulouskú, keď mu Angelika vravela že nech si nemyslí že si ju kúpi šperkami, ale aj to ako Rescator vo svojej kajute ukázal Angelike truhličku zo šperkami a potom skonštatoval že Angelika pri pohľade na drahokamy nemá ten pahltný lesk v očiach ktorý mávajú iné ženy.

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Já jen přemýšlím, jestli ta interakce mezi Sabine a Joffreyem mohla být tak častá. V tvé fikci jich mají docela dost a často v úzkém kruhu. Z kánonu jsem si vždycky představovala, že se v podstatě nikdy opravdu nepotkali, protože se Sabine ztratila v mase lidí. Že ho možná několikrát potkala jen na nějakých větších sešlostech s hodně lidmi... A to, že si myslela, že ho zaujala bylo možná jen zdvořilé pozdravení a úsměv, kterých hrabě rozdával kudy chodil. Vycházím tedy z toho, že si jí Joffrey v Quebeku vůbec nevybavoval. Jedině snad, že by takhle mluvil s opravdu hodně dívkami, což je taky možnost.

No v knihe Angelika v Quebecu sa píše že Sabine bola v Toulouse spoločníčkou Carmencity. Je celkom normálne že spoločníčky bývajú tam kde ich pani. To by znamenalo že pokiaľ Carmencita bývala v Paláci Veselého Poznania, tak by tam bývala aj Sabine.

A inak: čo by som dala za to dozvedieť sa čo všetko ešte Sabine Angelike porozprávala o období pred Angelikynym príchodom do Quebecu - lebo z kánonu očividne vyplýva že jej toho ešte rozprávala hodne.

Těsně před vánocemi mě zradil notebook a z jiného počítače jsem se nedokázala přihlásit. Proto teprve teď děkuji za příznivé recenze a pokusím se dodat něco k námětům, které zazněly v diskuzi.

Baronka de Lacaille, její palác a Sabininy přítelkyně jsou jen výtvorem fantazie. Mají dodat fikci věrohodné prostředí a stejně jako ostatní postavy z kánonu ukázat při konfrontaci se Sabinou její povahu, názory, aktivitu nebo i pasivitu. Nepokládám za obratné, když autor uvádí, že jeho hrdina je takový nebo makový a nenechá ho, aby to sám ukázal nebo aby to vyplynulo z děje.

Podle Sabiny byla Carmenchita v Toulouse v době svatby, protože byla svědkem, jak kvůli Angelice bezmocně zuří, když viděla, že se do ní Joffrey bezhlavě zamiloval. Nevěřím, že by si Carmenchita nechala svatbu utéct, ať byla rozzuřená, jak chtěla, a možná právě proto.

Sabina vypráví, že za jejího pobytu v Toulouse Carmenchita dvakrát utekla do Španělska a zase se vrátila. Zjevně byl její vztah s Peyracem vždycky dost bouřlivý. Pendlovala mezi Toulouse, Paříží i Španělskem a byla významnou šlechtičnou. Peyrac toho mohl využít i s pomocí baronky de Lacaille, aby pro něho získala nějaké informace nebo vzorky surovin, které potřeboval pro své pašování. Carmenchita si ani nemusela být vědoma dosahu svého jednání, prostě něco někde převzala, přivezla, zjistila a bavila se tím, že je to evidentně nelegální. Nemusela mít zájem o geologii nebo mohla - byla inteligentní a světaznalá. Přikláněla bych se k tomu, že se o vědeckou stránku nezajímala, bavila se tím, jak dokázala podfouknout úřady, hlavně celníky. Peyrac podle kánonu používal hodně osob pro své podnikání, zručné hutníky, horníky, agenty. Proč by nevyužil i svou milenku, když věděl, že vznešenou dámu nebude nikdo obtěžovat, Carmenchita by to taky nedovolila, se svými styky.

Luna - městská civilizace jako byla už v té době francouzská si koček nevážila. Nakonec na základě inkvizičních procesů byly s odsouzenými čarodějnicemi upalovány i jejich kočky, hlavně ty černé. Existuje množství teologických spisů z 15.a 16. století, které ńezvratně vědecky dokázaly, že kočky jsou nástrojem ďábla. Španělské služebnictvo bylo jistě podezřelé, ale Akvitánci nebyli jiní. Sabina se určitě nesnažila pátrat, k ničemu by to nebylo. V zemědělských zemích - v Rusku, Řecku, Turecku nebo dále na východ byly kočky oceňovány a chráněny - hubily myši, hlavní škůdce zásob. Vždyť Prorok si usekl část svého pláště, aby nevyrušil kočku, která na něm usnula.

K rituálu "Lever du roi" - neznám dějiny francouzské etikety, abych mohla tvrdit, jak byl v té době ustálen, ale mám zato, že v nějaké podobě už existoval i v době našeho vyprávění. Právě proto, že k jeho "kodifikaci" ještě nedošlo, docházelo ke kontroverzím. V románu "Tři mušketýři po dvaceti letech" desetiletý Ludvík XIV. rozhoduje, které páže ponese svícen, a udělí tuto poctu jinému, než na kterého měla připadnout, protože se na chlapce zrovna hněvá. Jednalo se sice o ukládání na lože, ale myslím, že vstávání se řídilo podobnými pravidly. Paní de Sévigné píše r. 1667 své dceři o aférce při lever královny, kdy jí ubrousek podala jiná dáma, než bylo určeno, a jaké to vzbudilo rozhořčení. Proto si myslím, že i pravidla etikety, která měla již být ustálená, byla porušována a existovaly různé jejich výklady, na kterých stál svět! Dvůr byl středem veškerenstva a všichni k němu vzhlíželi, takže každá malichernost vzbuzovala velkou pozornost.

Mladá Sabina jako téma vykazovala velký potenciál. Hlavně byla tabula rasa, nic se o ní nevědělo, několik zmínek v kánonu neomezovalo vedlejší příběh. Ten je založen na Sabinině denním snění, které je v mladém věku běžné a v citových záležitostech může i dnes být zavádějící. Mimochodem byla to slečna de Scudéry, kdo si jako první všiml fenoménu denního snění a literárně ho ztvárnil. Sabina je samozřejmě kontroverzní. Lze odsoudit její zaslepenost, sebestřednost i naivitu, ale zároveň mít pochopení pro její touhu po naplněném životě, po společnosti, porozumění, po lásce. POZOR SPOILER: Opravdu jsem si vychutnala pouto mezi Sabinou a obrazem. Nejprve ji vábila jeho tajemnost, krása pohádkových bytostí, obraz ji přitahoval svým dějem. Později si do obrazu promítala vlastní emoce, nymfa a faun měnili svoji tvářnost podle její nálady. Srovnávala se s nymfou, až se ve svých představách nymfou sama stala. Když objevila zastřenou erotiku obrazu, v polospánku do obrazu vstoupila a prožila erotické dobrodružství s faunem-Peyracem. Nenechala ho světu představ, ale dovolila mu vniknout i do reality, kterou pak vnímala pokřiveně. Drsné procitnutí se vybilo zničením obrazu, protože nemohla /a nechtěla/ zničit toho, k němuž se upínala a kdo ji "zradil". Zničila i postavu nymfy, potrestala v její podobě sebe. Ten výbuch mohl mít ozdravující účinek, jako když se velké napětí uvolní velkým otřesem. Bohužel, při svatbě se náhle na místě nevěsty objevila bílá postava se stříbřitými vlasy /nechte mi prosím bílý závoj se stříbrnou výšivkou, bez něj by efekt nefungoval/ - nymfa z obrazu. Nymfou však nebyla Sabina, která se do ní celou dobu promítala, ale Angelika. Konečné prozření, že neexistovala ani její láska s Peyrakem, ani její osobnost jako nymfy jí přivodila kolaps. Ze svého ochromení se časem probrala, láskyplný dotyk kocourka u altánu znamenal velký krok na Sabinině cestě k uzdravení, a tak se k ní Luna obloukem vrátila.

Zajímavé, mě napadá jak je to s tou podobností s Angelikou? Sabine opravdu byla z chudé šlechty a bylo to někdy zmíněno v knize nebo to byla čistá tvá fantazie pro lepší efekt v příběhu. Stejně jako s tím vzácným věnem ve formě obrazu, který teda byl ve skutečností důl v Poitu ve vlastnictví Barone de Sancé? Mě se to líbilo. Ano Sabine je kontroverzní postava. Musím přiznat, že jsem jí v knize neměla ráda, i když měla důležité postavení a zase to o něco lépe odkrylo vztahu manželů de Peyrac (Viz. skvělá poznámka Polačky na adresu angeliky at se netrápí pro třísku u může když sama má myslím kůl nebo tak nějak možná si to pamatuje blbě, moje pamět je v tomhle dost zrádná.) Ale využila si dobře prázdného místa. Myslím že ani Carmencitě není věnovaná moc velká pozornost. Občas si říkám, jestli její stopy v knize končí v nové vydání v Popravený u Notredame a pak až v Quebecu anebo se objevila i poté?

Nebudu opakovat, co bylo napsáno jinými přede mnou. Vyprávění je to velmi pěkné a velmi ráda bych si přečetla i pokračování o manželství Sabine.
Také mě jako milovníci koček potěšilo, že alespoň ten roztomilý kocourek přežil.

Postava Sabine se objevuje v knize až v Kanadě a my se o jejím životě dozvídáme jen z jejích vzpomínek. Podle mě nebyla nadarmo neteř Carmencity. Její umanutost a posedlost Joffreyem byla podobná. Dost jsem přemýšlela, jestli to vlastně byla skutečná láska. Chápu její okouzlení v době mládí, kdy poznala zkušeného, inteligentního a tajemného zralého muže. Jenže se vdala, stala se matkou a uplynulo už asi 20 let. Ona byla vlastně zamilovaná do své představy.
Také si myslím, že ona prostě nebyla ta osudová žena pro Joffrey. V případě Angeliky to nebyla jen její krása, ale i vzájemné porozumění v oblasti duchovní.

Před několika lety jsem se pokoušela psát fikcí o životě Carmencity po Joffreyově popravě. Možná se pokusím navázat. Měla jsem tam také připravenou pasáž o obraze, ale nevím, jestli ji zařadím. Trochu jsem se věnovala i Sabine, ale z pohledu Carmencity. Stále si nejsem jistá, jak by se měl život Carmencity vyvíjet.

AnastaziaRodo píše: *

07 led 2025, 19:46

Podle Sabiny byla Carmenchita v Toulouse v době svatby, protože byla svědkem, jak kvůli Angelice bezmocně zuří, když viděla, že se do ní Joffrey bezhlavě zamiloval. Nevěřím, že by si Carmenchita nechala svatbu utéct, ať byla rozzuřená, jak chtěla, a možná právě proto.
Sabina vypráví, že za jejího pobytu v Toulouse Carmenchita dvakrát utekla do Španělska a zase se vrátila. Zjevně byl její vztah s Peyracem vždycky dost bouřlivý. Pendlovala mezi Toulouse, Paříží i Španělskem a byla významnou šlechtičnou. Peyrac toho mohl využít i s pomocí baronky de Lacaille, aby pro něho získala nějaké informace nebo vzorky surovin, které potřeboval pro své pašování. Carmenchita si ani nemusela být vědoma dosahu svého jednání, prostě něco někde převzala, přivezla, zjistila a bavila se tím, že je to evidentně nelegální.

Mňa práve trklo že Carmenchitin manžel bol diplomat a že od polovice 17 storočia existovala v Európe diplomatická imunita. Ak cestovala do Francie spoločne z manželom bola by to bývala skvelá príležitosť privážať ilegálne veci. Napríklad to španielske zlato. Inak pašovaním zlata z Anglicka do Francie kedysi nesmierne zbohatli Rotschildovci.
Keďže som stará "špeditérka" v prípade Joffreya šlo vo väčšine skôr o falošnú deklaráciu ako o pašovanie - on deklaroval olovenú rudu a vozil zo španielska za pomoci mulov baróna de Sance striebornú.

Lole píše: *

07 led 2025, 20:59

Viz. skvělá poznámka Polačky na adresu angeliky at se netrápí pro třísku u může když sama má myslím kůl nebo tak nějak možná si to pamatuje blbě, moje pamět je v tomhle dost zrádná.)

Polačka citovala bibliu: A prečo sa staráš o triesku v oku svojho brata, ale brvno vo vlastnom oku si nevšímaš?
Alias: „Vyhoď najprv brvno zo svojho oka! Potom budeš vidieť a budeš môcť vybrať triesku z oka svojho brata.“ Ježiš
to je o ľuďoch ktorí sami hrešia ale prstom ukazujú na hriechy iných, ktoré sú často menšie ako tie ich vlastné

mimi píše: *

07 led 2025, 21:13

Postava Sabine se objevuje v knize až v Kanadě a my se o jejím životě dozvídáme jen z jejích vzpomínek. Podle mě nebyla nadarmo neteř Carmencity. Její umanutost a posedlost Joffreyem byla podobná. Dost jsem přemýšlela, jestli to vlastně byla skutečná láska. Chápu její okouzlení v době mládí, kdy poznala zkušeného, inteligentního a tajemného zralého muže. Jenže se vdala, stala se matkou a uplynulo už asi 20 let. Ona byla vlastně zamilovaná do své představy.

Presne tak - bola to tipická zamilovanosť mladej neskúsenej dievčiny. Na skutočnú lásku sú v prvom rade vždy potrební DVAJA

Pridala som úryvky z Angelika v Quebecu z diskusie Sabine a Angeliky v deň Trojkráľového plesu. myslím že s posledného úryvku vyplýva že Carmencita v deň svadby v Toulouse skutočne bola. Mne vrtá hlavou kde Carmencita keď bola v Toulouse vlastne bývala. U Joffreya ako vydatá žena pravdepodobne natrvalo bývať nemohla.

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 023#p35023

Dúfam že sa ešte dožijeme nejakého pokračovania.

moirra píše: *

07 led 2025, 23:04

Polačka citovala bibliu: A prečo sa staráš o triesku v oku svojho brata, ale brvno vo vlastnom oku si nevšímaš?
Alias: „Vyhoď najprv brvno zo svojho oka! Potom budeš vidieť a budeš môcť vybrať triesku z oka svojho brata.“ Ježiš
to je o ľuďoch ktorí sami hrešia ale prstom ukazujú na hriechy iných, ktoré sú často menšie ako tie ich vlastné

Děkuji za osvětlení, sama nejsem věřící a bibli znám opravdu jen zběžně ze základky. Tak děkuji za dovysvětlení

Lole píše: *

07 led 2025, 20:59

..., mě napadá jak je to s tou podobností s Angelikou? Sabine opravdu byla z chudé šlechty a bylo to někdy zmíněno v knize nebo to byla čistá tvá fantazie pro lepší efekt v příběhu. Stejně jako s tím vzácným věnem ve formě obrazu, který teda byl ve skutečností důl v Poitu ve vlastnictví Barone de Sancé?

Sabina je vlastně Angelika s opačným znaménkem. Pocházela ze stejné společenské vrstvy, měla stejné klášterní vzdělání, byla stejně mladá a krásná. Podle kánonu Sabina pocházela z Beárnu, sama o tom říká v dílu Angelika v Quebecu: "Moja teta Carmencita de Mordores si ma priviedla ako svoju spoločníčku. Prvý raz som opustila starý bearnský zámok. Naša rodina pochádza z Cathare. Chcem tým povedať, že som dovtedy žila striedmo." Měly dokonce /v mé fikci Sabina a podle kánonu mladá Angelika/ podobné povahy, každá byla spíše tichá a hloubavá. Obě skrývaly bohatý vnitřní život a neměly potřebu dávat ho příliš najevo. Sabininy sny se však nenaplnily, nepotkala se tehdy s mužem, který by jí jako muž imponoval a zároveň by dokázal mít pro ni pochopení. Zřejmě ani později nedospěla na vrchol štěstí a lásky, ani nesestoupila na dno takové bídy a utrpení jako Angelika.
Pokud jde o obraz, to je čistá fikce, v kánonu nemá žádnou oporu. Spíš v Dorianu Grayovi, kde místo hrdiny stárnul jeho obraz. Ve fikci znamená obraz prostředek k prožití Sabininých představ a také berličku jejímu přesvědčení, že právě obraz je to věno, které Peyraca zaujalo natolik, že se chce kvůli němu oženit.

Prečítala som zatiaľ len prvú kapitolu (poobede budem pokračovať), ale už teraz musím zložiť poklonu autorke! Číta sa to ako ozajstný historický román, vidno, že si si poctivo naštudovala pramene a reálie. Veľmi sa mi páči aj tvoj spisovateľský jazyk, všetko je tu podľa mňa na vysokej úrovni.

A teraz k samotnému príbehu: ako už možno vieš, mám rada rozprávanie z pohľadu "tretích postáv" na hlavnú zápletku. AG napísala skvelé vedľajšie charaktery, a tunajšie dámy, ktoré sa pustili do vlastných fanfikcií, v ktorých sa na príbeh A a J pozeráme z iného uhla - práve z uhla vedľajších postáv, napísali úžasné diela, ktoré by určite obstáli aj ako samostatné, originálne knihy, nielen ako "historky" k dielu AG. A musím povedať, že ty sa môžeš smelo zaradiť medzi ne. Neživíš sa náhodou ako "skutočná" spisovateľka? (ak si to tu niekde napísala, ospravedlňujem sa, nebola som na fóre skoro dva týždne a toto je môj prvý príspevok v novom roku).

Nemohla som si nevšimnúť podobnosť Sabininho detstva a dospievania s Angelikiným, ale to je zrejme tvoj zámer. Jej príbuzenský vzťah s Carmencitou, ktoré je tu rovnako výstredná a výrazná osoba ako v kánone, som si predstavovala trochu inak, myslela som si, že jej rodičia boli obaja Španieli a rodinou so Sabine sa stala, keď sa vydala za Sabininho strýka vojvodu de Mérecourt (z kánonu vieme len to, že Carmenicta bola Sabininou tetou, čo ale nemuselo znamenať pokrvné príbuzenstvo). Ale aj toto je zaujímavá verzia a každý si tú "tetu" môže vysvetliť po svojom (tak, ako Angelika a Filip du Plessis neboli prvostupňoví bratranec a sesternica, ale všetci ich tak brali, dokonca aj v novej filmovej verzii bol markíz du Plessis Angelikin strýko.)

Páči sa mi, že gróf de Peyrac nevstúpil do tohto príbehu ako výrazná postava. Vyhla si sa popisu jeho výzoru, z čoho som mala dojem, že Sabine mu teda tiež nepripisuje nejaký veľký význam. Ani jeho povesť nie je hneď zrejmá, Sabine ho začala spoznávať postupne. Na rozdiel od Angeliky nemá teda hrôzu z "čarodejníka" - a o to ľahšie sa môže zaľúbiť...

Scénka s Lunou a jej mŕtvymi mačiatkami ma dojala. Odkedy mám vlastné zviera, som na takéto veci citlivá a vnímala som hrdinkinu ľútosť. Ale ak mám úprimne povedať, nepáčilo sa mi, ako na to zareagoval Joffrey. Správal sa k nej veľmi familiárne a scéna, kedy jej sľúbi, že bude spievať len pre ňu, mi pripadala z jeho strany skôr ako pokus o zvádzanie, než útecha. Je to však úplne v súlade s Integrále verziou, kde Angelika hneď po svadobnej noci na hostine s vínom zistí, že jej manžel sa správa voči iným ženám veľmi familiárne. Vtedy mi to nepripadalo "na hrane", robil to voči žene, s ktorou sa dlho a možno aj dobre poznal, vydatej žene. Tu je Sabine nevinné provinčné dievča a jednoducho mi to nesadlo. To je však moja jediná "výtka" voči prvej kapitole a už sa teším na pokračovanie!

A aby som nezabudla, veľmi sa mi páčili popisy barónkinho sídla. Mala som pocit, že som sa sama ocitla v záhrade uspatej zimou a v starom, zabudnutom altánku.

Precious připadalo Joffreyovo chování, když utěšoval Sabine po zabití Luny, jako pokus o svádění.
Nezkušená dívka si to mohla vysvětlit jako projev zájmu a začít snít o jeho citech k ní. Angelika po příchodu do Toulouse brzy zjistila, že dovede svým chováním v každé ženě vzbudit dojem, že ona je ta jediná.
Jak z knih víme, tak Joffrey se choval podobně i na lodi k Abigail. Tu jeho chování přivedlo do rozpaků a styděla se. On sám to vysvětloval, že se sklání před každou ženou: Mladou nebo starou, krásnou nebo ošklivou.

KONEČNĚ jsem se dostala k téhle fikci, která probudila moji zvědavost už když autorka v jiném diskusním vlákně avizovala, že ji píše. Předně proto, že Sabine či Carmencita nejsou postavy, které by zde zatím vyvolávaly nějaký širší zájem, a mám pocit, že většina čtenářek se nad nimi a jejich chováním v románu tak trochu ušklíbá.

Nejprve k samotné fikci, pak budu reagovat na komentáře ostatních, které jsem si nechala na později, abych nebyla při četbě ovlivněná:

Kapitola I. Sabina v Béarnu

Řekla bych, že se nám tu zrodila nová autorka! AnastaziaRodo, krásně jsi popsala prostředí, úplně jsem cítila Sabininu osamělost, ale i sluneční žár opírající se do krajiny. Oceňuji zakomponování termínů, které text perfektně doplňují a koření, aniž bys ale měla potřebu je čtenářům osvětlovat - kdo pojem zná, ten ví, kdo neví, ten si ho zjistí a je hned o něco chytřejší. (Kdysi jsem četla v souvislosti s Dianou Gabbaldon, že uměním spisovatele historických románů není za každou cenu prodat to, co všechno musel nastudovat a zjistit, ale sem tam utrousit nějakou zmínku, za kterou stojí třeba i dny rešerší, vhodně ji zakomponovat do textu a tím dotvořit plasticitu doby.) Především ale oceňuji, že si ses zamyslela nad rodinným pozadím a historií Sabine, tohle ty vedlejší postavy románů vždy udělá mnohem sympatičtější a čtenář se do nich najednou dokáže mnohem víc vžít. Jak jsem to četla, dospívající holčiny mi bylo upřímně líto a doufám, že v Toulouse pozná záři velkoměsta i světa a třeba najde svoje štěstí.

Glosa na okraj:
Ze zkušenosti bych doporučovala přidávat fikci po částech – co příspěvek, to třeba jedna kapitola. Coby autorka dostaneš od čtenářek mnohem lepší a podrobnější zpětnou vazbu, než když jim dáš hodně textu najednou a ony nevědí, co dřív vypíchnout, pochválit a k čemu se vyjádřit .

Kapitola II. Hôtel de Lacaille

Téda, bába baronka mi moc sympatická nebyla, ale oceňuji, že se chudé příbuzné ujala a vzala si za své, že ji provdá.
Hmmm, zajímá mě, s čím stará dáma obchoduje! Každopádně to bude šikulka, když k tomu má i v právníka. Btw: nezaregistrovala jsem, zda je tetička stará panna nebo vdova? …Aha, už to čtu, vdova. Děti neměli?

A zase, jsem nadšená detaily, třeba toho, že kašna byla přes zimu krytá bedněním. Jak jsem postižená vlastním psaním, tak oceňuji, když někdo nad tím svým přemýšlí a dokáže tam vetknout dobové reálie, praxi, tehdejší způsob života. To jsou pro mě historické fikce!

Kapitola III. Carmenchita

Úplně se neztotožňuji s Tvým pojetím Carmencity, něco jsme naťukli již v diskusi věnované téhle postavě. Já v ní úplně tu hysterku (nebo přímo osobu s poruchou osobnosti) nevidím, za mě to musela být sofistikovaná žena, sice asi rozmarná, ale tak nějak neodolatelně. Vždyť Joffrey by si určitě nenarazil úplnou blbku, C. mu musela něčím imponovat, být mu důstojnou soupeřkou, probouzet v něm touhu po úspěchu, jinak by jejich vztah netrval tak dlouho. A stejně tak bych řekla, že pokud C. kralovala společnosti v Toulouse, musela okouzlit i nesmělou a nezkušenou Sabine, která by ji jistě obdivovala. Tady na mě ale C. z popisu působí spíše jako rozmazlené děcko. Kde vůbec pobýval její manžel vévoda de Mérécourt?

Kapitola IV. Palais Gai Savoir

Moc hezké nahlédnutí do Joffreyova paláce a časů jeho největší slávy. Když čtu, jak snadno Joffrey svým posluchačům nabízel Zlatý hlas, o to víc mi přijde troufalé, že odmítl zazpívat králi na jeho vlastní svatbě. Jen se pořád úplně neztotožňuji s tou Carmencitou, takhle to působí, že Joffrey si ji k sobě nastěhoval k obveselení a aby si z ní mohl tropit šprýmy.
Závěr kapitoly, v níž Sabine dostala odložené šaty, přímo volá o tom, jak se v té nesmělé intelektuálce začíná probouzet žena .

Kapitola V. Luna

Protože jsem v mezičase nahlédla do prvních komentářů k fikci, tušila jsem, že přijde něco fuj, a taky že ano. Nebudu lhát, zasáhlo mě to jako Sabinu.
Znalkyně kánonu mi jistě doplní – mohl JP opravdu být takhle galantní k neteři své milenky? Pozdější díly, v nichž Sabine vystupuje, nemám tak načtené, ale v hlavě jsem si z toho odnesla, že o Sabinině existenci mnoho nevěděl, možná na ni sem tam mrknul, ale v hlavě mu neutkvěla a tehdy se věnoval hlavně své zralé a zkušené milence Carmencitě. Nechce se mi věřit, že i kdyby mladý a frivolní, že by si Peyrac nepamatoval, že byl kdysi galantní vůči děvčeti, které smutnilo „jen“ kvůli kočce.

Kapitola VI. Probuzení

Viz výše. I kdyby to v tu chvíli dělal jen z galantnosti, nechce se mi věřit, že by Sabine byla Joffreyovi totálně lhostejná a že by si po letech nepamatoval, že ho kdysi nějaká dívenka dojímala natolik, že se jí snažil pomoct vykvést.
Ach ta Carmencita – tuhle fikční je velmi snadné nenávidět. Je sebestředná, teatrální a moc rozumu nepobrala. Bavila by nějaká taková zmlsaného hraběte dlouho?
Ono tedy i Sabine narostl hřebínek a nějak nám začíná růst. Jen je otázkou, zda žádoucím směrem. Dialog s baronkou byl pěkný – nezkušené, ale sebevědomé mládí versus životní zkušenosti .

Kapitola VII. Mapa lásky

Jéé, teď chápu tento příspěvek: https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 002#p35002 Popis mapy je moc hezký, hned jsem si ji otevřela ke čtení, a vůbec se mi ta alegorie líbí. Přiznávám, že o existenci Mapy lásky jsem doteď neměla ani tucha, takže děkuji za obohacení v tomto směru,

„O lásce?“ opakovala baronka a Sabině se zazdálo, že slyší z jejího hlasu hořkost. „Ti, kdo pořád mluví o lásce, mívají na zřeteli pouze své vlastní sobectví. Nepochytíš tam nic dobrého. Arcibiskup je velmi znepokojen nemravnostmi, které se tam dějí.“

Že by baronka věděla, o čem mluví? V tomhle kontextu se mi i arcibiskupovo pobouření nezdá tak úzkoprsé. My ho máme, i vlivem fikcí, zafixovaného jako takového zaprděného nepřejícího puritána, ale on to podle všeho byl vzdělaný chlap a pokud měl nějaké zkušenosti a znal lidi, bylo mu jasné, že hry často mohou končit nedobře. Takže si třeba jen uvědomoval, že Peyrac tím svým libertinstvím zadělává na budoucí problémy .

V kapitola VII. se nějak poztrácely mezery mezi odstavci, hůře se mi to kvůli tomu četlo.

Kapitola VIII. Caravaggio

Marně jsem googlila, ale obraz se satyrem od Caravaggia jsem nenašla. Je téma obrazu smyšlené nebo skutečně nějaký takový motiv Caravaggio namaloval?

(Btw: Onehdá jsme tu řešily komiksy Milo Manary Indiánské léto, dotýkající se kolonizace Severní Ameriky. Manara je také autorem komiksu o Caravaggiovi. Viděla jsem z toho jen nějaké stránky, komiks jako takový jsem nečetla, ale s ohledem na Manarovo autorství tam bude hodně nahých ženských a bude to mít erotický podtext. Odkaz na DK: https://www.databazeknih.cz/knihy/caravaggio-435491)

Ohó, stačí jeden erudovaný výklad znalce a člověk hned v umění vidí víc, než viděl předtím. Popis toho, jak obraz na Sabine zapůsobil, je velmi vkusný a sugestivní. Tahle kapitola by se spíše měla jmenovat „probuzení“ .

Kapitola IX. Fata Morgana

Ach ach, jak je mi líto mladičké zamilované Sabine! Všechny indicie volají po splnění toho, co si myslí, a ona přijde takováhle krutá rána. (Ne nadarmo Moiře přišla podobnost mezi Sabininým otcem a baronem de Sancé na mysl. Tady to krásně nahrálo příběhu a domněnkám, které si Sabine vytvořila.)

Kapitola X. Zřícení vzdušných zámků

Nádherná práce s motivem obrazu, jehož vyznění se v příběhu mění!
Jen tedy doufám, že Peyrac měl dobré restauratéry… Nebo je Sabinina práce s dýkou důvodem, proč jsem toho Caravaggia nemohla nikde vygooglit?
Opravdu šel obraz jako svatební dar Joffreyovi? Nebo to Sabine jen tak plácla. Zajímalo by mě, jestli pochopil poselství zničeného plátna.
Úplně jsem cítila tu studenou sprchu, když pak baronka přišla s informací o ženichovi, i tu prázdnotu a lhostejnost, co Sabine cítila.

Kapitola XI. Svatba

Když nevěsta při obřadu odhrnula závoj a odhalila tvář, Sabina vytřeštila oči.

WOW! Tak tohle jsem nečekala! Úžasný moment!!!

Epilog

Já Sabine hrozně moc přeju, aby zjistila, že ta první bouřlivá a nešťastná láska ji sice zasáhla a byla pro ni mezníkem, ale že život na tom nestojí a že může prožít ještě mnoho krásných věcí i bez Peyraka.


AnastaziaRodo, tohle byla velice zdařilá fikce a doufám, že napíšeš další (i kdyby ne o Sabine). Díky za ni a díky za to, že ses ji rozhodla tady publikovat. Motiv obrazu byl skvělý, ale je vidět, že sis s tím dala obrovskou práci, promýšlela kupu detailů, chování postav, prostředí té doby... Jedním slovem: Paráda.

Aby to bylo komplet, doplňuji ještě pár glos po přečtení předchozích komentářů:

moirra píše: *

22 pro 2024, 00:18

PS2: keďže sa nachádzame v roku 1655 Lever du Roi, alias ranný rituál kráľa slnko sa v podobe v akej ho neskošie zažívame vo Versailles ešte nevyskytoval

Vím, že jsi na to, Anastazie, reagovala výše, ale zde se přikláním k Moiře. Nemám to přímo datované, ale vycházím z odborné literatury, kde všechny ty rituály, kterými se později aureola francouzského krále vykazovala, vymyslel Ludvík až jako starší v rámci své marketingové značky. Tzn. udělat výlučnost z něčeho, co vlastně výlučné vůbec není – viz i Angeličin spor s Filipem o „pro“ na dveřích.
Ale nebudu škarohlíd a beru to, že někdy autor potřebuje použít teserakt a upravit si fakta, aby mu seděla k autorskému záměru . Ostatně i AG to párkrát udělala .

To je stejné jako s tím závojem, díky němu je scéna v kostele a prozření s nymfou z obrazu mnohem silnější. Holt musíme zavřít své oči historických šťouralů a nechat taky někdy působit jen příběh .

mimi píše: *

07 led 2025, 21:13

Postava Sabine se objevuje v knize až v Kanadě a my se o jejím životě dozvídáme jen z jejích vzpomínek. Podle mě nebyla nadarmo neteř Carmencity. Její umanutost a posedlost Joffreyem byla podobná. Dost jsem přemýšlela, jestli to vlastně byla skutečná láska. Chápu její okouzlení v době mládí, kdy poznala zkušeného, inteligentního a tajemného zralého muže. Jenže se vdala, stala se matkou a uplynulo už asi 20 let. Ona byla vlastně zamilovaná do své představy.

Jj, vnímala jsem to tak, že Carmencita už byla ze hry, ta svoji dějovou roli splnila, ale Angeliku bylo potřeba konfrontovat, a tak na scénu vstoupila Sabine. V Toulouse šedivá myška, tady už plnokrevná žena, navíc taky bláznivě zamilovaná do Peyraka. V tomhle ohledu byla fikce nádherným doplněním a vysvětlením té vášně, která někoho přinutí střílet bezhlavě z děla, bez ohledu na společenské postavení (manžela) a bez ohledu na následky. (Ono to není jen tak, zneužít vojenskou techniku!)

Ve fikci je krásně vysvětleno, že Sabine byla skutečně zamilovaná do své představy. Jenže já se ptám: Kdo z Vás se někdy nešťastně nezamiloval, aby zpětně zjistil, že to bylo hlavně v jeho hlavě? Byl ten cit o to slabší? Jistě, k lásce jsou potřeba dva, ale k nešťastné lásce stačí jeden, a nezáleží na tom, že o lásku šlo vlastně jen v jeho hlavě. Potažmo u dospívající holky, která rozkvetla a poprvé se takhle bezhlavě zamilovala, musel být ten pád z výšin opravdu hodně bolestný.

moirra píše: *

22 pro 2024, 00:18

dúfam že sa ešte dožijeme pokračovania - napríklad v podobe príchodu manželov Castel-Morgeat do Quebecu alebo ich príchod do Francie po tom čo sa v Quebecu stretli z Angelikou a Joffreyom.

Joffreyom "vyliečená" Sabina určite rozkvitla.

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Nechtěla bych nám ještě dopsat nějaký sequel o vztahu s Castel-Morgeatem?

Tohle bych si přečetla taky moc ráda. Jak jsem psala výše, líbí se mi, když vedlejší postavy dostanou svůj plnohodnotný příběh a zázemí a najednou jsou pro čtenáře mnohem zajímavější, stávají se skutečnými lidmi se svými motivy, ospravedlnitelnými pohnutkami a třeba i negativní postavy vzbudí soucit.

Představovala bych si pokračování fikce v okamžiku, kdy Sabine žije v ne zcela šťastném a naplněném manželství, ale snaží se nějak žít, a najednou přijde zpráva o tom, že se její někdejší Nemesis blíží . Temperamentní španělské povaze bouchnou saze a střílení z děla je nasnadě . V rámci dalších kapitol pak může být rekapitulace toho, jak se vdala, jaká byla očekávání ze strany manžela, jak po jeho boku postupně objevovala sebe sama, jak se jí narodily děti, jak se dostala do Ameriky… To ještě skýtá obrovský potenciál. A pak samozřejmě konfrontace s Angelikou, nymfou z obrazu, a zjištění, že i ta nadpozemská bytost, která jí kdysi tak ublížila, je jen obyčejná žena, co má sama něco odžito…

A k tomu, že Sabine rozkvetla... To my přece víme z kánonu? Že pak rozechvělá čekala na manžela, který už ani nedoufal, že se něčeho takového dočká u vlastní ženy (kterou podle téhle zmínky musel milovat, musela se mu líbit a musel si jí vážit). Takže vlastně terapeut Peyrac jim zachránil manželství .

Ms_Rescator píše: *

04 led 2025, 17:38

Čím tě zaujalo zrovna téma Sabine?

Dobrá otázka .

Tereza píše: *

04 led 2025, 19:29

Fikce byla prostě super – nový příběh, nové téma, nové postavy. Budu se těšit, že si brzy něco z pera autorky znovu přečtu.

Howgh.

Angelikoložky jsou autorův splněný sen, jak se důkladně zabývají fikcí, jejím obsahem, reáliemi, souladem s osobnostmi postav, už mnohokrát vytvořenými v kánonu i ve fanfikcích. Bystré komentátorky si už samy odpověděly na různé otázky, proto doplňuji vysvětlení, která podle mého názoru ještě mohou objasnit některé části děje nebo konání postav:

Z komentářů je zřejmé, že Peyracovo chování k Sabině, která truchlila nad zabitím své kočky, se příliš nesetkalo s pochopením. Chtěla jsem však ukázat jeho schopnost empatie a soucitu, protože jak z kánonu, tak i z fikcí někdy vychází jako predátor, který s city žen nezachází zrovna šetrně. A Sabina přece jen potřebovala na začátek silnější podnět, aby se do něho zamilovala. Samozřejmě byl v období před svatbou vůči ženám lehkovážný a snadno se mu zapomínalo, byl však ze zásady galantní, i když neměl postranní úmysly. A jestli si na Sabinu v Quebecu nevzpomněl? Při svém bohatém společenském životě si nemohl po dvaceti letech pamatovat každou dámu, ke které se kdysi zachoval dvorně.

Carmenchita vždycky vyvolávala rozporuplné reakce, ale za mě - takové spontánní temperamentní osobnosti bývají. Někdo je nekriticky obdivuje, někdo je odsuzuje. Dovedou vzbudit žhavé city, v tom bych Peyraca chápala. Symptomatická je i skutečnost, že obvykle takové okouzlení netrvá dlouho, ono je někdy té bujnosti příliš. A na druhé straně extravertní osobnost miluje rozruch, společnost, změny, často jedná a mluví dřív, než přemýšlí. V citech není zrovna stálá a věrnost je pro ni nuda, což nevylučuje vzrušené rozchody a opětovné návraty. S inteligencí ani s hysterií nemá takové nastavení osobnosti nic moc společného. V naší době by se Carmenchita mohla prosadit jako herečka nebo v nějaké kreativní profesi, ale určitě by nemohla pracovat ve velínu atomové elektrárny nebo na operačním sále. Jako předobraz Carmenchity mi kromě kánonu posloužila jedna kolegyně, velmi krásná, velmi společenská, která byla sice jako právnička spíš průměrná, ale díky svému osobnímu kouzlu často úspěšná.

Baronka de Lacaille byla pro mě jako autorku překvapením. Chtěla jsem, aby Sabina měla důvod dostat se do Toulouse a aby prostředí, ve kterém žila, bylo naprostým protikladem přepychu a volnomyšlenkářství Peyracova paláce. A zatím se ta zamýšlená lakotná a úzkoprsá lichvářka přeměnila ve svéráznou ženu s vlastním, asi nelehkým osudem, a se značnou dávkou zdravého rozumu. Doufám, že se o ní dovím víc v příští fikci, ve které mladá Sabina zažije dobrodružství, tentokrát nikoli milostné. Nebo možná ano? Postavy si občas dělají, co chtějí, k údivu samotného autora.

Téma obrazu je smyšlené, ale v renesanci a baroku byly výjevy s nymfami a fauny velmi oblíbené, byly záminkou k zobrazování nahých těl. Caravaggio měl své antické období, z něhož se zachovaly obrazy Baccha, Amora nebo Medúsy. Motiv nymf a faunů použili např. Petr Pavel Rubens, Carracci, Domenichino, Albani, Reni a další. Obraz s námětem únosu nymfy od Caravaggia se nedochoval, Sabina zřejmě pracovala s dýkou opravdu důkladně. Trosky obrazu uklidila nějaká pořádkumilovná služka. Sabina jen plácla na barončin dotaz to první, co ji napadlo, totiž že obraz věnovala Peyracovi jako svatební dar, i když vnitřní spojitost této výmluvy se skutečností má svoji logiku.

Moc děkuji za laskavé recenze, docela mě podnítily k dalším pokusům. Chtěla bych si ještě pohrát s mladou Sabinou, zaměřit ji tentokrát jiným směrem než milostným. Bude to trvat jistě delší dobu, ale snad dokážu její charakteristiku prohloubit. Sabina v manželství anebo v Québecu mne zatím moc neláká, jak říkal o svých hrdinech Alexej Tolstoj: Co bych s nimi, se starými, dělal? Navíc se nějak neumím ztotožnit s kánonem v tom, že by opožděné milostné dobrodružství v Québecu mohlo vyřešit její letité psychické problémy. Raději bych Sabině obstarala nějakou radostnější alternativní budoucnost.

Mě osobně se tvůj pohled na cit a empatii, kterou Peyrak projevil líbí. Myslím, že i z knihy je popsán jako empatická osoba vůči ženám. Nějaké momenty, které se v rámci příběhu objevují nějak vnímám poplatné době kdy bylo psáno. Prostě laťka byla jinde než dnes. Samozřejmě tam pár takový naparovacích momentů, kdy dostal zaslouženě na budku bylo. Navíc osobně mi to ta lítost s kočkou připomíná podobnou laskavost jako poskytnutí matematických knih Manigoulitové. (Možná píšu příjmení špatně.)

Souhlasím, letité potíže asi fakt nevyřeší jedna noc s chlapem do nějž je člověk zamilovaný Možná ale to je co se mi líbí, jak dáváš hloubku postavě, které je v knihách fakt spíše letmo znázorněná. Respektive prostor má ale vzhledem k rozsáhlosti románu a mimo jiné i dalších postav, tak jako by tam jenom byla načtrnuta. Popravdě mě by se líbila fikce také třeba o jejich promluvách s otcem Ogrevalem. Celkově ta postava má za mě také velkou hloubku a především v poslední knize..

AnastaziaRodo píše: *

23 led 2025, 19:50

Angelikoložky jsou autorův splněný sen, jak se důkladně zabývají fikcí, jejím obsahem, reáliemi, souladem s osobnostmi postav, už mnohokrát vytvořenými v kánonu i ve fanfikcích.

Pozor na to, někdy angelikoložky vyšťourají nějaký „nepodstatný“ detail, a člověk to pak musí přepsat a upravit svůj autorský záměr .

AnastaziaRodo píše: *

23 led 2025, 19:50

Z komentářů je zřejmé, že Peyracovo chování k Sabině, která truchlila nad zabitím své kočky, se příliš nesetkalo s pochopením.

Přidávám se k Lole, že na mě to nijak zle nepůsobilo, ani slizce nebo že by se vytahoval a sváděl nevinnou holčinu. Spíš taky jako akt útěchy, galantní gesto. Jen se mi pak nepozdávalo, že při tom všem libertinství by mu neutkvěla v paměti dívčina, která plakala pro kočku.

AnastaziaRodo píše: *

23 led 2025, 19:50

Baronka de Lacaille byla pro mě jako autorku překvapením. (...) Postavy si občas dělají, co chtějí, k údivu samotného autora.

Baronka překvapila velmi příjemně – bylo znát, že zprvu byla taková nepříjemná, upjatá, ale postupně, jak dostávala svůj prostor, změnila dojem.
Moirra by Ti potvrdila, že postavy si opravdu častokrát začnou dělat to, co chtějí – a tak to prý dělaly i Dumasovi, který se při psaní jen hrozně smál, co zas jeho postavy vyvádějí, a jen jako divák to dění zapisoval .

AnastaziaRodo píše: *

23 led 2025, 19:50

Moc děkuji za laskavé recenze, docela mě podnítily k dalším pokusům.

Těšíme se!

AnastaziaRodo píše: *

23 led 2025, 19:50

Navíc se nějak neumím ztotožnit s kánonem v tom, že by opožděné milostné dobrodružství v Québecu mohlo vyřešit její letité psychické problémy.

S tím souhlasím, že pokud roky manželé byli v posteli nespokojení, každý si žil svým životem a každý měl nějaké své osobní trápení, jeden akt sexuologa Joffreye to nevyřeší . Já ty americké díly nemám tak načtené, ale třeba si zprvu manželé de Castel Morgeat byli blízcí, jeden druhému se líbili, rozuměli si, jen třeba ta postel byla neuspokojivá, a postupem času, jak přibyly děti a jiné životní starosti, se odcizili. A to milostné sblížení pak vlastně jen znovu zažehlo nějaké staré sympatie, otevřelo nové cesty manželského soužití a dalo jim naději do společné budoucnosti?

PenelopaW píše: *

24 led 2025, 18:30

S tím souhlasím, že pokud roky manželé byli v posteli nespokojení, každý si žil svým životem a každý měl nějaké své osobní trápení, jeden akt sexuologa Joffreye to nevyřeší . Já ty americké díly nemám tak načtené, ale třeba si zprvu manželé de Castel Morgeat byli blízcí, jeden druhému se líbili, rozuměli si, jen třeba ta postel byla neuspokojivá, a postupem času, jak přibyly děti a jiné životní starosti, se odcizili. A to milostné sblížení pak vlastně jen znovu zažehlo nějaké staré sympatie, otevřelo nové cesty manželského soužití a dalo jim naději do společné budoucnosti?

Sexuologa Ale celkově bych řekla, že to bylo jak říkáš. Respektive, že tam vždy mezi nimi nebyla nenávist nebo to, jak byl vztah líčený. Dovedu si představit, že zatrpklost vznikla postupně a Sabine pak si do značné míry Hraběte a její lásku k němu velmi idealizovala. Takové vzpomínání na něco co mohlo být krásné, Angelika jí to sebrala. Možná jako jednoduší cesta než se vyrovnat s potížemi. Trochu únik do takové neučené bezmocnosti. Možná moc psychologuju ale příjde mi že Anne napsala ty charaktery ve výsledku realistické. Otázka jestli jim dalo, to je taky dost zajímavá myšlenky jak vypadal jejich život po návratu do Francie.

PenelopaW píše: *

24 led 2025, 18:30

Jen se mi pak nepozdávalo, že při tom všem libertinství by mu neutkvěla v paměti dívčina, která plakala pro kočku.

áno, aj toto mi prišlo na um. Už to bolo dosť zvláštne, že si nepamätal na Carmencitu, keď ho Angelika ohľadom Sabine konfrontovala na tom plese v Quebecu. A podľa tejto fikcie mala Sabine naozaj dôvod domnievať sa, že "si ju všimol". Spieval pre ňu, bol k nej láskavý, rozprával sa s ňou, naozaj si ju všimol.

V tejto súvislosti mi ešte napadá myšlienka, ktorú som chcela už dávnejšie vyjadriť a s čím som tu možno osamelá: všimla som si, že viaceré z nás fanúšičiek vnímajú Joffreyho de Peyrac ako veľkého libertína, voľnomyšlienkára, sukničkára, chlapa, čo "p....e každú sukňu" (nechcem byť vulgárna). A isteže v určitom zmysle bol - ale v zmysle 17. storočia. Mám pocit, že niektoré z nás ho viac-menej chápeme ako toto všetko v ponímaní súčasnom. Ja sa domnievam, že určite vybočoval z radu, veľa si dovoľoval, a aj ženy preňho boli príjemnou zábavkou, ale jeho hlavné "voľnomyšlienkárstvo" a to, čo vlastne bolo spúšťačom cirkevného príkazu na zatknutie, spočívalo skôr v jeho intelektuálnom, ako sexuálnom živote. Nemyslím si, že bol vyslovene nemravný a závislý od sexu a viac-mene poriadal orgie a "obyčajná" intimita ho tak nudila, že musel mať v posteli dve ženy naraz. Toto všetko mi príde ako ponímanie muža 21. storočia, takého typického, sexom otráveného človeka, ktorý už nevie, čo so sebou. To, čím sa priečil svetu, bola hlavne jeho "otvorená hlava" a moderné zmýšľanie, odklon od dogiem cirkvi a stredovekého tmárstva. Tak som to od Anne Golon pochopila - a možno preto mám niekedy problém, keď sa vo fanfiction tento muž opisuje ako nenásytný zvodca, ktorý každú ženu vníma ako potenciálnu korisť. Keď už niekto bol posadnutý sexom, tak to bol kráľ Ľudovít XIV., ktorý "nabúchal" slúžku, keď, chudáčik, musel čakať, kým sa jeho oficiálna metresa Athenais nachystá, aby ho prijala. Nechápte ma zle, každá máme nejaké fantázie a častokrát ich zhmotníme do svojich príbehov, niektorá túži presne po takomto mužovi a takomto type intimity a na tom nie je naozaj nič zlé. Len sa mi to zdá trošku mimo kánon, "out of character". Gróf de Peyrac bol predsa oveľa viac ako len dobrý v posteli. (Penelopa moja drahá, spomenieš si, o čom sme sa dnes rozprávali a na čom nám dvom veľmi záleží? )
A na záver mi prichádzajú na um práve jeho vlastné slová, ktoré povedal kapitánovi Jasonovi v 6. dieli, keď sa ho pýtal, kde sú ženy v jeho živote (Joffrey chcel byť buď na mori alebo v baniach). "Ľudia preháňajú." A pokračoval nejak v tom zmysle, že ženy sú príjemné spestrenie života, ale more a zem sú dve náročné milenky a kým sa venoval jednej (moru), druhú - zem - zanedbával a je načase, aby to napravil.

Prepáčte, už sa vrátim k fikcii. Aj druhá časť sa mi veľmi páčila, ten nápad s obrazom bol geniálny a už som šla toho Carravaggia "gúgliť". Takže neexistuje? Isteže, obrazov toho typu je naozaj veľa, ale tak potajme som dúfala, že si sa naozaj niečím existujúcim od tohto umelca inšpirovala.

Čo sa mi páčilo, bola reakcie Sabine na jej oznamovaný sobáš. Prijala to úplne ako samozrejmosť a vôbec sa nebránila. Pripadá mi to kompletne v súlade s výchovou šľachtických diev v danom období.

Veľmi sa teším, že si tento príbeh napísala a dúfam, že nebol posledný. Držím ti palce v ďalšej práci!

Precious, tak já vidím v podstatě Asi stejně postavu Joffreye jako ty.
Rozhodně ho nevnímám jako predátora v chování vůči ženám. Byl velmi chytrý a vzdělaný a uměl toho ve vztazích se ženami využít, to jistě ano. Ale ty ženy, pokud se rozhodly mu podlehnout, tak to bylo dobrovolně z jejich strany. Možná ho i některé samy sváděly, protože je přitahovalo určité tajemství, které mohl jeho zjev vyvolat. Na vztah jsou potřeba dva. Sám přece říkal, že milenci se nemají navzájem podvádět, ale raději rozejít. Milenec má mít jen jednu milenku a naopak. Takže byl zastáncem monogamie.
Po svatbě s Angelikou dokázal, že je schopen hlubokého a opravdového citu.
To, že dráždil okolí, byly podle mě jiné důvody. Bohatství, inteligence, nezávislost, zájem o vědu.

Precious, také píšeš o poslušnosti Sabine, která souhlasila se se svatbou s mužem, kterého jí vybrala teta.
Tehdy to bylo běžná věc. Jí nic jiného nezbylo. Snad jen zvolit klášter.
Teď čtu knížku o Polyxeně z Pernštejna. Po otcově smrti byla její rodina zadlužená. Tak jí dohodli svatbu s Vilémem z Rožmberka, po císaři nejmocnějším mužem v zemi. On byl starší o 30 let a ženil se počtvrté. Provdala se za něho.

Taky k Joffreyovi: Omlouvám se, jestli z mých příspěvků nějak vyznělo, že by Joffrey vyznával volnou lásku a jeho volnomyšlenkářství bylo o tomhle. (S tím sexuologem jsem si do něj spíše trochu šťouchla, že jedním aktem vyřešil vleklou manželkou krizi a napravil jednu dámu.)

Vnímám ho jako Ty, Precious, že dráždil spíše na intelektuální úrovni, svými názory, znalostmi, sarkasmem vůči středověkému tmářství, v té době ještě rozšířenému, nebo vůči vypjaté (upjaté) fanatické víře apod. Co se sexu týče, vnímám ho jako někoho, kdo si sice rád užije, ale milenky si vybírá, nejde mu o co nejvíce zářezů, ale i o nějakou kvalitu, a hlavně to není jen o posteli, ale i o nějakém intelektuálním souznění - viz třeba nedávná diskuse o Ninon. (Právě třeba pro to intelektuální, osobnostní souznění Ninon odmítl Filip, aby to sexem nezkazil.) V tomhle pak vidím třeba protiklad naprosto běžného chování u dvora, kde lidi běžně střídali partnery, nevěra se brala jako něco běžného. (A opět protiklad Angelika + Filip a skandál, že se milovala s vlastním manželem a že je mu - jaké měšťáctví! - i věrná.)

Anne Golon jeho názory podle mě rozvedla dobře - viz odkazy na Chapelaina, vztah k Angelice, jistý ostych vůči nezkušené novomanželce, protože se sám poprvé zamiloval apod. Co se fikčního zobrazení týče, tak tady je to o představě autorky textu, AG nám až tolik podrobně do ložnice Peyrakových neumožnila nahlédnout, abychom byli svědky konkrétních kroků předehry, výměny replik při dialogu během aktu, konkrétního "ochmatávání", laskání a tělesných reakcí na doteky partnera . Některé autorky jsou v tomhle ohledu poměrně přímočaré, což nemusí sednout každému, Peyrac je ve fikcích občas i vcelku dominantní typ . Ale třeba ve fikci o Sabine na mě Joffrey jako predátor nepůsobil, rozhodně ne v té scéně, kdy Sabine konejší.

mimi píše: *

26 led 2025, 18:34

Sám přece říkal, že milenci se nemají navzájem podvádět, ale raději rozejít. Milenec má mít jen jednu milenku a naopak. Takže byl zastáncem monogamie.
Po svatbě s Angelikou dokázal, že je schopen hlubokého a opravdového citu.

Presne tak, Mimi. Spomínam si, že dokonca počas Školy lásky, keď mal v prvý večer "kázanie", odmietal, aby sa človek v intímnych záležitostiach správal primitívne, ako zviera. Ba tvrdil, že by si mali milenci zachovať aj určitý stud Otázne je, do akej miery to vravel takto za účelom provokácie Germontaza.

A ešte mi napadá, že počas súdneho procesu, keď sa ho pýtali, s koľkými ženami bol schopný milovať sa naraz, tak sa tomu len uškŕňal a odpovedal, že mu úplne stačí jedna žena. (nik mu neveril )

Penelopa, nenarážala som na tvoje slová, skôr som sa zamyslela tak všeobecne, prišlo mi to na um práve pri tejto fanfikcii a mala som potrebu to napísať Ani v príbehu o Sabine na mňa Joffrey ako predátor nepôsobí, takže ak toto číta autorka tejto nádhernej fikcie, nebolo to určené jej hrdinovi. A hádam odpustí, že sme tu trošku odbočili od témy.

Děvčata souhlasím, taky jsem sexuologa chápala jako nadsázku ale vtipnou Já myslím, že na dnešní poměry je asi větším ideál může, než macho muž dnešní doby. Ale to je na delší diskuzi. Myslím, že to jeho volnomyšlenkářství je v tom, že na svou dobu jako jeden z mála se zajímal i o to, co žena chce. Spíš mi vždy připadali že pověst tvořilo to, že ženy okouzloval, ale tím že s nimi jednal více jak se sobě rovnými než cokoliv jiného.