Ako vždy keď niečo hľadám, narazím na niečo iné čo ma zaujme. V kánone nájdeme mnoho dobrých čarodejníc a liečiteliek.
Máme tu prinajmenšom dve Meluzíny, Ruth a Naomi, čarodejku z Orleánskeho ostrova pri Quebeku ...

V prvom diely sa po Angelikynej neslávnej výprave cez les obsili čarodjku Meluzínu.

Spomína sa tam aj neslávne KLADIVO NA ČARODEJNICE. Tá príručka samozrejme existovala. A podľa toho čo o nej viem, pri jej písaní musel asistovať rohatý, alebo ju dokonca diktovať. Sadismus to je jedno voči komu nemá a nikdy nebudete mať nič spoločného z láskou k blížnemu a milosrdenstvom ktoré hlásal Ježiš.

Pridávam to sem lebo som narazila na film o ktorom som ani len netušila že existuje.

Kladivo na čarodejnice 1969.
Film vznikl podle stejnojmenného románu Václava Kaplického a podle dochovaných soudních zápisů z čarodějnických procesů z let 1678-1695. Inkvizitor Boblig, povolaný do města Šumperka, aby vyšetřil přestupek jedné žebračky, zkonstruuje proces, jehož metody zaručují doznání všech obžalovaných. Proti spořádaným a ušlechtilým občanům se náhle vynoří moc, která pod rouškou očišťování kraje od čarodějnic sleduje pouze vlastní obohacení a která neváhá pro tento cíl ničit všechny odpůrce a obětovat životy desítek nevinných lidí... Film se tak v obecné podobě stal působivou výstrahou před zneužíváním neomezené moci nad životy lidí.

https://www.youtube.com/watch?v=fpfZHZStqqk

https://www.csfd.cz/film/9455-kladivo-n ... e/prehled/

A tuto máme spomínaný citát z prvého dielu Integrále:

„MELUZÍNO!“ Angeličin výkřik stoupal vzhůru a pod klenbami starého zámku zazněl strašnou ozvěnou: „MELUZÍNO!“
Pulcherie se k dívence vrhla, objala ji a snažila se ji zadržet všemi svými chabými silami, zatímco Angelika vyběhla ven a utíkala až k tajnému úkrytu své přítelkyně. Nemohla uvěřit tomu, co jí právě oznámili: že vesničané při hledání svých ztracených dětí čarodějnici Meluzínu oběsili.
U vchodu do zámku, kam rozcuchaná, umazaná od hlíny a v potrhaných šatech vklouzla, našla všechny své rodinné příslušníky i veškeré služebnictvo. Vylíčili jí celé drama a obvinili ji, že za něj nese odpovědnost. Oběsili čarodějnici. A nepřestávali ji pozorovat, zatímco ona se zmítala v křeči: v jejím neartikulovaném nářku se dalo rozeznat pouze zoufalé volání:
„Meluzíno! Meluzíno!“
V pravidelných intervalech k ní doléhal Hortenziin protivný hlas, který opakoval obvinění, jako by odříkával růženec v kostele:
„Je to tvoje vina, Angeliko… Jen tvoje vina! Proč jsi odvedla všechny ty děti tak daleko? Proč ses nevrátila do soumraku? Proč jsi nepomyslela na to, jaký budou mít rodiče strach? Jaký budeme mít my všichni strach!“ připomněla slavnostně. „Na nikoho a na nic nebereš ohledy!“ (...)

Chůva řekla kazatelským tónem: „Byla to čarodějnice.“
Teta Jeanne, která pro jednou opustila své vyšívání, ji podpořila hlasem, který od ní zaslechli jen zřídkakdy a který připomínal
zrezlou řehtačku:
„Čarodějnice jsou nebezpečné. Mají moc nad zrozením, životem i smrtí…“
„A nad láskou,“ přitakala chůva. „Ale ona byla dobrá čarodějnice,“ namítla Angelika.
„Ty jsou nejhorší,“ odsekla teta Jeanne ještě hlasitěji jako fúrie. „Stojí to v inkvizitorské knize Kladivo na čarodějnice, kterou napsali ‚milovaní synové‘ papeže Inocence VIII., dominikánští mniši Sprenger a Kramer.“
A Jeanne začala přednášet nesmiřitelným hlasem:
„Čarodějnice nejsou pouze ty, které škodí a zabíjejí, ale také a především ty, které pokládáme za dobré čarodějnice a které nečiní ŽÁDNÉ ZLO, které neubližují ani neničí, ale které zachraňují a osvobozují zlo… Bude lepší pro nás všechny, když bude země zbavena všech čarodějnic, především těch, které činí DOBRO.“
„Dost. DOST!“ okřikla ji energicky paní de Sancé.
Baronka vypadala unaveně a měla kruhy pod očima, protože
Angeličino zmizení jim všem způsobilo dlouhé hodiny strachu, nicméně stejně jako její manžel cítila, že je zbytečné dcerčinu bolest zhoršovat výčitkami.
„Jeanne, mlčte už! Uděláte lépe, když se vrátíte do salonu ke svému vyšívání. Chůvo, odveďte to dítě do kuchyně a dejte mu talíř teplé polévky.“

Angelika pořád nespouštěla z otce pohled, v němž se zračila utkvělá otázka: proč? Proč? Ale v jeho očích viděla pouze
bezvýhradné rozhodnutí.
„Tentokrát se z toho, holčičko, nevykroutíš. Musíš odjet do kláštera. A já musím Molinesovu nabídku přijmout.“
Angelika zůstala několik hodin sedět u kuchyňského krbu bez jediného pohybu či slova. Tak trochu připomínala starého Lützena, který se někdy choval podobně. Vilém ji beze slova pozoroval.
Zdálky slyšela matku, jak vyčítá tetě Jeanne ani ne tak její nepedagogický zásah, jako citaci z knihy, která zcela jistě nebyla v zámecké knihovně, ostatně velice chudé a jako všechno tady silně navlhlé. Kde mohla číst Kladivo na čarodějnice?
Teta Jeanne se schoulila jako pavouk, kterého právě vyrušili, a nakonec se znovu uchýlila ke svému vyšívání a přadenům vlny do kouta salonu, kde po smrti starého pána vysedávala většinou sama. Na otázky své švagrové odpovídala pouze povýšeným a zasvěceným úšklebkem, který dával celému světu na vědomí, že její teologické znalosti jsou příliš dokonalé na to, aby je odhalovala kvůli takové maličkosti.
Paní de Sancé se na tu knihu zeptala chůvy. Že by ji přinesl jeden z podomních obchodníků? Jenže bylo nepravděpodobné, že by se mezi ty malé modré knihy a nejrůznější stuhy připletlo středověké dílo o démonologii, napsané dvěma fanatickými mnichy a určené inkvizitorům.


Inak Kniha „Hexenhammer“, Kladivo na čarodejnice, nemýliť si z románom českého Autora, návod ako na čarodejnice, sa považuje za jednu z najničivejších kníh svetovej literatúry a priniesla smrť tisícom ľudí. Vydaná v roku 1487 bola mocným nástrojom inkvizítorov: slúžila na legitimizáciu pápežovho prenasledovania čarodejníc a ako návod na usvedčovanie a odsudzovanie údajných čarodejníc.

Na tomto mieste si Polačka neodpustí citát. Som si istá že Joffreyovi by sa páčil.

„Kněží se bojí postupující vědy jako čarodějnice denního světla a mračí se na posla, který zvěstuje pád klamu, z kterého žijí.“
Thomas Jefferson