Keď už máme humor, tak si dajme aj jeho náprotivok - smútok. Ktorá scéna vás rozplače, rozžiali, rozosmutní? Mňa určite smrť Charla-Henriho, alebo aj Filipa ...

Mě při první čtení rozplakaly scény s Honorinou, kdy ji Angelika odmítala, a pak i když ji konečně přijala

Já pláču čím dál častěji a v podstatě už skoro při všem
Namátkou, třeba jak se Florimond poprvé usmál a řekl "maminko", nebo vylodění Molinese v Quebeku...

Mě rozhodně smrt Charlese-Henriho . U knížek nebrečím, ale tohle mě fakt rozplakalo

Taky tak a smrt Filipa...no bude toho víc asi, já brečím u knih dost.

U mě také vede smrt malého andílka, ale ani odsouzení a následné upálení Joffreye mě nenechává chladnou...

No to mě samozřejmě taky ne...brečim i u tý rozlučkový scény s Desgrezem v La Rochelle, dojímá mě i když od ěnj dostane dopis v Americe...no dojímám se pořád .

Mě nejvíce dostala smrt Philippa a potom, když Angelika odmítala Honorinu.

Takových scén je tam dost, ale nejvíc mě dostal Joffreův zpěv / modlitba k toulouské Madoně těsně před popravou.

Kdyz jsem Angeliku cetla poprve, brecela jsem pri scene, kdy Angelika najde zmlaceke a zkrvavene kotatko, to jsem fakt rvala, musela jsem si dat pauzu a pak jsem se bala pokracovat, abych nezjistila ze kotatko umrelo Mozna to bylo tim, ze jsem byla tehotna

No a u druheho cteni uz jsem brecela mnohem casteji, samozrejme smrt Charlese-Henriho me dostala. Zajimave je, jak me rozbreci vsechny sceny s Honorinou, smutne, ale i vesele

Já když nad tím přemýšlím, tak jsem hltala celé knihy a v každé jsem těch scén bylo přes milion......vyjmenovat by to vše ani nešlo je to opravdu dílo, kterému se málokteré jiné vyrovná

ja tipujem Simonu, tá zbožňuje Nicolasa

Mne bolo ľúto Jofreya ako po znovunájdení sa s Angelikou nebol si istý jej láskou,nevedel jej dať najavo ako strašne ju má rád ... veď bol muž ... trápil sa tým, že Angelika má ryšavú dcérku a určite (!!) je vydatá za iného muža
Veľmi sa jej chcel odhaliť, že nie je Reskátor, ale bál sa. Taký veľký ujo a toľko strachu v ňom ... proste na celej čiare vyhral ako charakterová postava tejto knihy.

Ano..teď jsi mi připomněla...já mám slzy v očích když je Joffrey zajat, je v podpalubí a Angelika tam za ním přijde a on tak na ní "trhaně vykoktává", aby zůstala...a to je vlastně pro něj docela vzácná chvilka emoční nestability..on, tak pevná nátura

Jak píše Majka a Annie, tak to byly scény, které mě taky nejvíc zasáhly. Při jejich čtení do mě mohl kdokoliv bušit a já bych to ani nevnímala

n.i.r.a.k píše:

Takových scén je tam dost, ale nejvíc mě dostal Joffreův zpěv / modlitba k toulouské Madoně těsně před popravou.

Takp řesně při tomhle jsem nad ságou o Angelice taky brečela poprvé, i když z filmu každý samozřejmě ví, že to Joffrey přežije, tak z toho čišel hrozný smutek a taková odevzdanost...

Já jsem čerstvá čtenářka, nemám ještě přečtenou celou řadu, ale zatím mě nejvíc dostala ta noc v Plessis po A uvěznění. Často u toho děje přemýšlím, nutí mě to vyskočit na nohy a chodím po domě a pak si uvědomím, co dělám, tak si zas sednu

To je docela vtipné nutkání . Jinak vítáme novou přispěvovatelku.

Vítej Richenzo do našeho KLANU , člověk, když čte ty knihy, tak o nich musí pořád přemýšlet. To znám. Když jsem je četla na střední( občas i na hodinách) tak jsem přemýšlela jen o nich...zákon schválnosti mě vždy vyvolal nějaký učitel, nebo se mě někdo na něco ptal...a já byla myšlenkami jinde, někdy jsem si i sama komentovala, když jsem na něco přišla, něco pochopila. To na mě pak koukali jako na tvora z jiné říše

Budem sa snazit ist po poradi: upalovanie Joffreya a Angelikino zufalstvo,ked ide navstivit kata a hlavne ten rozhovor s knazom po poprave, dalej smrt Phillipa, Cantora (ked si mysli, ze umrel), smrt Charlesa Henriho, lebo to je zial naozaj - to je fakt velmi dojemne, zblizovanie A. s Honorine, Angelika sa buri je celkovo dost smutna cast...atd no je toho vela...neskor v ostatnych castiach ma zase dojima ta nostalgia, napr. ked Desgrez dostane list od Angeliky a spomina na 'markizu anjelov' (zda sa mi, ze je to v 12) a prichod Molinesa do Ameriky...uf fakt je toho vela...

Nevím proč, ale nejvíc mě dojímají úryvky s Desgrezem : Desgrez navrací Angelice chuť do života(to nejednou ), loučení s Desgrezem v La Rochelle, dopis od Degreze, vzpomínky Desgreze na Angeliku...
Když pominu Desgreze tak mě rozněžňuje/rozplakává samozřejmě úmrtí Charlese-Henriho a celková zkáza zámku Plessis, hned na to oběšění zbytku Angeličiných přátel v lese..celková atmosféra 5.dílu Angelika se bouří je taková ponurá..
A ještě pak beznadějně zamilovaní muži jako Colin Paturel, Nicolas de Bardagne a tak... je toho spousta a ani si snad na všechno nevzpomenu, ale u mě prostě vede Desgrez

Tak to ja bych jeste pridala scenu, kdyz Angelika opousti Templ a tahne za sebou vozicek s Florimondem a nekolikadennim Cantorem a do toho zacina snezit. A pak posledni veta v Markyze Andelu, ta mne vzdycky dostava.

Přidám se k těm kteří slzí u scén s Joffreyem. Jeho "upálení" jsem radši četla jen jednou... už si to přesně nepamatuju ale myslim, že jsem taky bulela a ty scény na lodi... třeba když mu Angelika řekla, že ho nenávidí a že měl umřít. To muselo bolet nebo když si hraje na drsnýho a přitom je tak zraněnej...

Co se týče té hrozné noci na Plessis, to jsem děsem ani brečet nemohla.

dauphine píše:

Přidám se k těm kteří slzí u scén s Joffreyem. Jeho "upálení" jsem radši četla jen jednou... .

Vidíš, to je zvláštní, já se v tomhle případě asi ztotožňuju s Angeličiným výrokem, který pronesla u příležitosti jeho nemoci ve Wapassu, že Joffrey nikdy k politování nebyl.
Čím víc stárnu, tím mě dojímá víc věcí - a spíš než prvoplánová dramata a dojáky, která jsem oplakala už před 15 lety mě dojímají věci, jako již zmíněné Molinesovo vylodění v Quebeku, když Angelika ve Wapassu tiskne k srdci uloveného králíka a děkuje mu, když hledá v bouři Honorinu...

Mě asi chytlo za srdce zejména úmrtí naších Plessisů Filipa i Charlese-Henriho. Poté bezpochyby Desgrezovo loučení s Angelikou. A abych nezapomněla na ''úmrtí'' malého Cantora.
Já taková citlivka...

jerrda píše:

Mě asi chytlo za srdce zejména úmrtí naších Plessisů Filipa i Charlese-Henriho. Poté bezpochyby Desgrezovo loučení s Angelikou. A abych nezapomněla na ''úmrtí'' malého Cantora.
Já taková citlivka...

Vítáme novou přispěvatelku

Loučení Dezgreze s Angelikou jsem četla nedávno, mrzelo mě, že ho Angelika celkem odbyla (jak má bohužel ve zvyku).
Jerrda - rádi si přečteme Tvé názory i na dlaší témata, např. Casting filmu snů by potřeboval oživit novými nápady..

Dojímajú ma všetky scény, ktoré ste vyššie uviedli, ale je tu ešte jedna, ktorá nebola spomenutá a stojí za to. Teda nie scéna, ale "etapa života", keď ju začína mať Filip rád:
- keď Angelika rodí Charles-Henriho "z týchto utrápených očí, rozšírených a akoby zastretých patetickou nežnosťou, vyčítal zrazu, čo by znamenalo opustiť ju. Či táto žena, ktorú si predstavoval ako zmes ctibažnej bezcitnosti a potmehúdskej vypočítavosti, môže byť aj slabá? ....."
- keď už porodila "už nie som tvoja žena Joffrey. On si robí na mňa nárok. A tvoja láska s odo mňa vzďaľuje ako bárka, ktorá ma zanecháva na ľadovom brehu..."
- keď Angelika zistila, že Filip dal pre ňu dopredu pripraviť apartmán, hoci sa tváril, že ju nenávidí
- keď Filip spomína na jediný svetlý okamih svojho detstva, keď na chvíľu držal za ruku "barónku popolušku", potom mu ušla a on ju hľadal s jabĺčkom,ktoré jej chcel dať
- keď Angelika učí láske Filipa na koberci
- keď zomrel Cantor a Filip šiel štyri dni v daždi na koni, aby bol s ňou v jej smútku a aby jej dal náhrdelník žien Plessis Belierovcov.
Tak tieto stránky mňa dojali a riadne som sa pri nich poplakala.

o scénach s Filipom mi radšej nič nehovor! Filip je moje citlivé miesto, ako všetky tu prítomné dámy môžu potvrdiť

Precious píše:

o scénach s Filipom mi radšej nič nehovor! Filip je moje citlivé miesto, ako všetky tu prítomné dámy môžu potvrdiť

Vida, tady se nám rýsuje pěkná slovenská pro-Filipovská sekce!!

neviem, či sa môžem zaradiť ku zbožňovateľkám Filipa... Jasné, bol pekný a znamenal pre Angeliku veľa. Ale v podstate ho ako chlapa tak moc nežeriem. Mňa len dostalo to úžasné psychologické stvárnenie dieťaťa vychovaného šľachtou pre dvor a to jeho uvedomenie si, že život je aj o niečom inom a že láska existuje. V postave Filipa Golonová úplne geniálne vykreslila smútok šľachtických detí vychovávaných pre dvor, ľudmi od dvora. Muselo to byť príšerné. Dojka, pestúnka, dvor, cudzí ľudia, samota, zima v palácoch, matka si ho všimne len vtedy, keď sa chce s krásnym chlapcom pochváliť pred dvorom. brrrrr. Myslím, že Angelika dostala Filipa aj svojim vzťahom k svojim deťom. To bola tiež jedna z vecí, ktoré na nej obdivoval, ako svoje deti miluje (to, že ich milovala a bola dobrá matka, som už rozoberala v sekcii Angelikine deti). Po Cantorovej domnelej smrti: "Milovali ste ho, - opakoval, - bojovali ste oňho. dali ste mu všetko, čo bolo potrebné pre jeho šťastie: istotu vašej lásky". On až pri Angelike pochopil, že deti možno aj ľúbiť, že ženu možno ľúbiť. A to ma na tom tak strašne dojíma.

Pre mňa zatiaľ koniec 1.časti (vo filme)

Okouzlil jste nás," řekl král zpěvákovi. „Nepřeju si nic jiného, než mít častěji příležitost si
vás poslechnout."
Pohled Joffreye de Peyrac pod maskou podivně zazářil.
„Nikdo si to nepřeje víc než já, Sire. Ale všechno přece závisí na Vašem Veličenstvu, že?"
Angelice připadalo, že panovník lehce zvedl obočí.
„To je pravda. Jsem rád, že to říkáte, pane de Peyrac," odpověděl poněkud suše.

Angelika Markiza Andelu; květen 1660 — září 1660 Chodby v Louvru, Kapitola 2

Som sa trochu pohrala a vyrobila som ilustráciu k tomuto citátu:
(lepšie povedané spojila som dva citáty z rozličných častí knihy)

„Ach, chybí vám má poznamenaná záda! No tak se podívejte.
Jen se podívejte, co udělali královi poskoci jeho údajné milence.“ Horečně trhala tkaničky živůtku, stáhla ho a odhalila rameno. „Podívejte se,“ opakovala. „Vypálili mi znak lilie!“
Pirát vstal a přistoupil k ní. Prohlédl si ránu po žhavém železe s pozorností vědce před vzácným objevem. Nedal najevo, co si o tom myslí.



Proč jen udělala to gesto, co vůbec nečekal? Strhla si živůtek a ukázala mu rameno s vypálenou lilií. Spíš než ten ponižující cejch ho okamžitě upoutala její krásná něžná ramena. Rescator, vybíravý estét zvyklý soudit ženskou krásu, byl okouzlen.

typický Joffrey

Původně jsem to četla, jako která scéna mne nejvíc "rozžhaví" . I takových bych pár našla .

Zatím jsem si ještě nepoplakala, ale když jsem teď dočetla první díl "Angelika a král", tak samozřejmě Filipova smrt. V okamžiku, kdy k sobě konečně našli cestu, kdy jejich vztah začal být jemný a čistý, o něj přišla...

Upálení Joffreye mne nechává chladnou asi protože vím, že nezemřel...

Ale v "Cestě do Versailles" by se dalo najít několik okamžiků, které mne hodně zasáhly, např. když se Angelika snaží získat čas pro básníka Špínu, aby zjistila, že ho tím možná vrhla do rukou policie, že mohl být varován...

PenelopaW píše:

Původně jsem to četla, jako která scéna mne nejvíc "rozžhaví" . I takových bych pár našla .

kľudne môžeš otvoriť vlákno o tom koré scény ťa najviac "rožhavili"
urite sa pridáme

moirra píše:

kľudne môžeš otvoriť vlákno o tom koré scény ťa najviac "rožhavili"
urite sa pridáme

Splněno .

je toho viac,
v 1.dieli,
keď Joffrey vykríkne na súde, že je nevinný... - to mi stislo srdce, taká beznádej

v 3.dieli,
keď sa narodí malý Charles-Henri a Angelike prebehne hlavou, Joffrey, už nie som tvoja žena... - také smutné, ako sa od seba vzdiaľovali

v 8. dieli,
keď si Joffrey myslel, že ho podviedla s Colinom a ona nevedela povedať pravdu ako to bolo a len smutne zavrela oči ...

v 14. dieli
keď Angelika v zime s dvojičkami prežívala zo dňa na deň a nemali čo jesť a videla, ako sa jej deti zdravotne strácajú pred očami a ona si hovorila, že keby sa im niečo stalo, Joffrey by jej to neodpustil a ona nemôže dopustiť, aby sa im niečo zlé stalo ... fňuk....

Tak pro mě patří k nejsmutnějším momentům v knize ten, když Angelika musí opustit svůj skromný byt v Templu. Je zima, jí skoro nic nezbylo a dvě malé děti, Cantor je maličké miminko. Zamíří k sestře a prosí ji, aby se slitovala nad nevinnými dětmi.
A pak scéna, kddyž po znásilnění zjistí, že malý Charles-Henri byl zabit vojáky.
A dojímal mě také měnící se vztah k Honorině.

Když za Angelikou přijde Desgrez do podniku - on ví, že její muž žije, ona mu oznamuje, že si vezme Philippa.

Tak mám rozečtený díl o buřičce z Poitou ("Vyřiďte králi pozdrav od Ozdůbky!") a krvavá noc v Plessis je hodně silná scéna. Pamatovala jsem si ji matně, ze čtení zde jsem si osvěžila, že zemře malý Charles-Henri, takže ten šok pak při čtení nebyl tak silný, ale i tak je to jedna z nejhorších scén příběhu. Navíc vystupňovaná tím, že čtenář při čtení cítí jisté napětí, takové to dusno a klid před bouří. Angelika prožije ten den nádherné odpoledne s dětmi, napíše dopis králi, vše se zdá na dobré cestě a na dosah... O to silnější vyznění pak má to, co se večer a v noci stane...

No veru dámy vybrali ste veľmi smutné scény -


okrem tých co už tu boli spomenuté - ma dojali ešte tieto:

keď si Angelika vraví: "pozri čo si urobila s deťmi Joffereya de Peyrac"

keď Joffrey spieva pred katedrálou Notre Dame a Conan Becher ho udrie krucifixom po ústach ....

vysoko tehotná Angelika sa prediera davom aby, ako vraví, nasledovala svojho muža na Place de Greve
a potom zamdlie.....

keď Angelike oznámia ze Filip je mŕtvy......

a potom ešte keď Joffrey vraví Angelike "uznajte madame 15 rokov" a ešte horšie to celé zabije
keď jej vyčíta že sa nestarala o ich synov - v tom momente by som ho najradšej prefackala...

Před chvílí mi málem vhrkly slzy do očí, když Joffrey řekl Honorině, že je její otec.
Nějak mne to mateřství poznamenalo...

PenelopaW píše:

Před chvílí mi málem vhrkly slzy do očí, když Joffrey řekl Honorině, že je její otec.
Nějak mne to mateřství poznamenalo...

aaaach ano! to je proste nádherná, dojemná scéna ..... a po tom čo bol Rescator na
lodi niekedy poriadne odporný - zasa nás dostáva do kolien ... potvorák jeden

výrokmi ako "vždy ma zaujímalo o čom sníva ženské srdiečko, a pokiaľ možno rád mu vyhoviem"

trubadúr jeden

nečudo že Honorine, ktorá bolo skalopevne presvedčená že na druhom konci mora nájde otca,
zaspala s blaženým úsmevom na tvári ....

PenelopaW píše:

Před chvílí mi málem vhrkly slzy do očí, když Joffrey řekl Honorině, že je její otec.
Nějak mne to mateřství poznamenalo...

toto aj mňa dojíma, táto scéna. Lebo inak sa pri knihách skôr smejem ako plačem

Při čtení druhého svazku Angeliky v Quebecku jsem cítila pohnutí v okamžiku, kdy dorazil dopis od krále a Molines jí vysvětloval, že ji jeho veličenstvo pořád miluje... a potom později, když Joffrey hovořil s Florimondem o tom, že do Francie se vypraví on. V podstatě celý závěr tohoto dílu byl hodně jímavý .

A po dočtení Angeliky a Cesty k vítězství musím říct, že mě velmi dojal (i když ne v tom smutném slova smyslu) okamžik, kdy Cantor přivádí poloslepou a zuboženou Honorinu do Wapassu a ona vykřikne, že ho vidí. Když se Cantor zeptá koho, odpoví, že konečně vidí Starce v hoře .

PenelopaW píše:

A po dočtení Angeliky a Cesty k vítězství musím říct, že mě velmi dojal (i když ne v tom smutném slova smyslu) okamžik, kdy Cantor přivádí poloslepou a zuboženou Honorinu do Wapassu a ona vykřikne, že ho vidí. Když se Cantor zeptá koho, odpoví, že konečně vidí Starce v hoře .

Taky tak... Ale aj plno iných scén je veľmi dojímavých. Napr. teraz som čítala opäť, ako sa prišla Angelika poďakovať udenárovi na námestie Gréve - tí ktorí jej poskytli ošetrenie, keď odpadla pri upaľovaní. Je to tak pekne opísané, prístup tých ľudí a aj celá scéna. Nádhera. A takých je veľa.

V Integrale je hezká scéna, kdy malá Angelika vaří s tím, že se jí zdál sen o tom, že musí umět uvařit svým dětem. V tu chvíli je to úsměvné, ale když si člověk řekne, co vše malou Angeliku v životě čekalo, docela mne to dojalo...

Aj táto scéna ma rozplače - keď Anglika premiestni Lauriera v 5.časti, do izby vedľa kuchyni. Vtedy sa už z Angeliky stáva skutočná žena a matka:

Angelika už příliš dobře znala cestu nahoru, aby si musela brát svíčku. Brala schody po dvou.
„Jdu pro tebe,“ řekla Laurierovi, který stále ještě seděl a zíral do tmy jako malý sýček.
„Kam mě chcete vzít?“
„Tam, kde ti bude líp. Vedle tvého otce.“
Opatrně ho snášela dolů. Laurier se s radostí rozhlížel po teplém pokoji, hleděl na otce a vdechoval známou vůni obytných místností. Z postýlky mohl vidět na druhé straně odlesk ohně ve velké kuchyni. Samým překvapením se rozhovořil.
„Budu spát tady? Každý večer?“
„Ano, otec řekl, že už jsi velký a potřebuješ velkou postel.“
„Ach, děkuji, tati.“
Angelika šla po olejovou lampičku. Když se vracela s červeným světýlkem, Laurier už spal. Drobná hlavička spočívala klidně na polštáři. Vypadal ztracený v té velké posteli, ale na obličejíku měl výraz nevinné blaženosti. Gabriel Berne stál nad ním a zamyšleně ho pozoroval. Angelika se sklonila a lehce pohladila bledé dětské čílko.
„Človíček,“ řekla něžně.
Vzhlédla ke kupci.
„Nezlobte se na mě. Nemohla jsem snést, jak strašně byl nešťastný.“