02 Cesta do Versailles

"Angelika sa pozrela cez okno na tvár mnícha Bechera. Nevšímala si ľadovej vody, ktorá jej kvapkala zcencúľov pod strechou na plecia. Stála tam celkom nehybne v tme oproti krčme k Zelenej mreži. Ešte nedávno bola táto žena jednou z najkrajších ozdôb prepychového dvora mladého kráľa Ľudovíta XIV. Joffrey de Peyrac, manžel Angeliky, bol upálený na námestí Place de Grève. Len nenávisť ktorú ešte cíti má silu držať ju pri živote. Po tom čo odvzdala deti Hortenzii, ak jej ešte vôbec niečo zostáva, je to pomstiť Joffreya. Zabiť Bechera, toho tvrdohlavého a diabolského ducha, ktorý sa postavil proti jej jedinej láske.
Od Dvora zázrakov až po brány Versailles ide Angélique za svojou cestou, uniká z parížskeho podsvetia len preto, aby sa stretla s kráľovskou políciou alebo jeho veľkými vazalmi. Dobrodružná existencia, ale má Markíza Anjelov vôbec na výber?

TEXT: Kompilácia z úvodov k Francúzkym vydaniam
--------------------------------------------------------



ANGELIKINE TITULY A KRÁĽOVA VEĽKODUŠNOSŤ:

kľúčovým momentom na konci knihy sa stáva moment kedy kráľ veľkodušne zabudne že Angelike vzal všetky tituly

preto bol Filip dôležitým kľúčom k návratu k dvoru - ak by bol jej manželom býval niekto iný, a nie kráľov obľúbenec krásny Maršál, možno by to tak dobre nedopadlo, keď sa Angelika bez pozvania drzo ukázala vo Versailles

čo sa týka Angeliky, Angelika síce bola šľachtičná (dcéra Baróna)
Ale nespomínam si že by bola mala nejaký titul - a logicky ho ani mať nemohla. Jej otec mohol titul Baróna tiež dať iba jednému zo synov. Až po svadbe s Joffreyom získala vydajom titul Grófka de Peyrac.

kráľovo vyjadrenie po hádke pri audiencii v Louvri že už o nej nechce počuť znamenalo že aj ona stratila miesto šľachtičnej a svoje tituly:

Já jsem teď Rošťák a ty – ty nejsi nic. Tvý přátelé tě opustili. A ti odnaproti...“
Ukázal rukou na druhý břeh temné Seiny, k Tuileries a Louvru, kde se míhala světla.
„…pro ty už taky neexistuješ. A proto je tvý místo v podsvětí... To je domov těch, který jejich lidi opustili...(...)

(...) Angelika ho skoro neslyšela. Opírala se čelem o ledové mříže střílny jako vězeň, který už nemá naději. Cítila, jak se jí zmocnila nepřekonatelná únava. Tvoji přátelé tě opustili... A jako potvrzení těchto Nicolasových slov se jí vracely věty, ostré jako rána nožem:
„Nechci už o vás nic slyšet, nebo budu nelítostný. Sbohem, madame!“
Nemá už tituly, jméno, nic.
A Hortenzie se svíčkou v ruce, syčící jako harpyje: „Jdi pryč! Jdi pryč!“
Nicolas má pravdu. Nicolas Rošťák. Vznětlivý, divoký a silný jako Herkules.

samozrejme neskoršie práve kvôli tomuto dlho tajila kto je a žila pod menom pani Morensová, čo bola hračka s časťou Joffreyového priezviska

práve preto sa musela znovu tvrdo vypracovať smerom hore. Tuto už Angelika začína snívať:

Pan Colbert bručivě uznal, že požadavky této mladé osoby jsou sice vysoké, ale oprávněné a podložené. V podstatě jí ve všem vyhověli. (...)
V témž kočáře se staženými záclonkami, který se vracel do Paříže, se Angelika snažila ovládnout svou radost. Připadalo jí nemístné těšit se z toho úspěchu, neboť si uvědomovala, z jaké hrůzy se zrodil. Ale konečně, jestli všechno půjde podle předpokladů, byl by v tom čert, aby se jednoho krásného dne nestala jednou z nejbohatších žen v Paříži. A copak se s penězi nedostane všude? Pojede do Versailles, bude představena králi, znovu získá své postavení a syny vychová jako
šlechtice.

ANGELIKINE TITULY A KRÁĽOVA VEĽKODUŠNOSŤ II časť:

Z nápadom že sa má Angelika vydať za Filipa prišiel nepriamo jej brat Raymond:

„Raymonde, jak víš, že bydlím v paláci Beautreillis a žiju pod jménem Morensová?“
Jezuita neurčitě mávl ušlechtilou bílou rukou.„Bylo jednoduché to zjistit a poznat tě. Obdivuji tě, Angeliko. Strašný případ, jehož obětí ses stala, je dnes už daleko za námi.“
„Ještě ne tak daleko,“ řekla hořce. „Ještě pořád se nemohu objevit ve velkém světě. Mnoho daleko bezvýznamnějších šlechticů na mě hledí jako na zbohatlou kavárnici a nikdy se nebudu moct vrátit ke dvoru ani jet do Versailles.“
Pronikavě na ni pohlédl. Znal všechny způsoby, jak překonávat světské potíže.
„Proč se nevdáš za nějaké urozené jméno? Máš dost obdivovatelů a peníze, když nepočítám krásu, abys okouzlila nejednoho šlechtice. Tak získáš nové jméno a nové tituly.“
Angelika okamžitě pomyslela na Filipa a cítila, jak při této myšlence rudne. Vdát se? Markýza du Plessis-Belličre? To by bylo báječné…„Proč mě to nenapadlo dřív, Raymonde?“


ako vidíme Angelika sa toho okamžite chytila....samozrejme práve preto že Filip bol kráľovým obľúbencom, bol najvhodnejším kandidátom na sobáš

ako vidíme Angelika bola v očiach verejnosti bohatá meštiačka, zdatná obchodníčka, ale nikto nevedel že je šľachtičná

Protože ji nepokládali za šlechtičnu a nezvali ji tedy, zůstávaly před ní nejlepší salóny uzavřeny. Trpělivě se připravovala na jejich zteč. Oblékala se bohatě, ale nebyla si jistá, jestli podle poslední módy. (...)
Angelika měla na Královském náměstí kuchařku a dalšího sluhu. S Flipotem, povýšeným na lokaje, a s kočím mohla paní Morensová mít mezi sousedy velice dobrou pověst. Barbe a Javotte nosily krajkové čepečky, zlaté křížky na krku a indické šály. Jenže Angelika si dobře uvědomovala, že v očích ostatních je pořád jen zbohatlice. Chtěla se dostat ještě výš a právě salóny v Marais dovolovaly ctižádostivcům, aby se dostali od měšťanů k aristokracii, protože především duchaplnost sbližovala měšťačky se šlechtičnami. Začala si nejprve pomalu získávat přátelství staré slečny, která bydlela v bytě pod ní. Pamatovala největší rozkvět preciózek a ženských rozbrojů. Znala markýzu de Rambouillet a navštěvovala slečnu de Scudéry. Mluvila zjemnělým a nesrozumitelným žargonem.


Filip mal všetko čo Angelika potrebovala:

mal dobrý titul, vysoké postavenie, bol kráľovým obľúbencom - čo bolo najdôležitejšie

bónusom bolo samozrejme aj že bol mladý a pekný - takže sa nemusela uspokojiť z nejakým starcom z akými sa museli uspokojiť často aj šľachtičné bez dobrého vena

a nadôvažok ho ešte aj poznala lebo bol jej bratrancom ... absolútne ideálny partner ....
malo to iba jeden zádrhel: Filip si vzal do hlavy že si kvoli peniazom vezme dcéru bankéra (čo by samozrejme bola tiež mezaliancia, ktorú už vytkla Gontranovi)


čo sa týka toho že Angelika odniekiaľ odrazu vyhrabala že je šľahtičná - uvažujem odkiaľ vzala tie papiere

či ich mala už v Paríži, alebo sa o ne postaral Molines - samozrejme vtedy už existovali dávno zápisy v matrike - čiže si asi stačilo dať vyhotoviť kópiu rodného listu, ktorý potvrdzoval že je dcérou Baróna de Sancé

moirra píše: *

14 kvě 2023, 13:23

Filip si vzal do hlavy že si kvoli peniazom vezme dcéru bankéra (čo by samozrejme bola tiež mezaliancia, ktorú už vytkla Gontranovi)

Jen drobná oprava: Slečna de Lamoignon nebyla dcera bankéře, ale soudce, tedy příslušnice "talárové šlechty"

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 374#p25374

PenelopaW píše: *

15 kvě 2023, 22:47

moirra píše: *

14 kvě 2023, 13:23

Filip si vzal do hlavy že si kvoli peniazom vezme dcéru bankéra (čo by samozrejme bola tiež mezaliancia, ktorú už vytkla Gontranovi)

Jen drobná oprava: Slečna de Lamoignon nebyla dcera bankéře, ale soudce, tedy příslušnice "talárové šlechty"

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 374#p25374

Samozrejme že máš pravdu. To už sme rozoberali a ty si to skvele zhrnula. Písala som to spamäti, a ako vieme v sérii Angelika je nespočet postáv, tak aj mne niekedy niečo vypadne z hlavy. Mňa pani AG tak trochu pomotala že píše že malá Lamoignová nebola šľachtického pôvodu, pričom ale keď sa na to dívam rodičia aj starí rodičia všetci boli šľachtického pôvodu, i keď nízkeho rodu.

Aké ponaučenei z toho vyplýva? Že sa často dozvieme viac z našich vlastných poznámok a rešerší ako čo vypľuje google.

Toto je správne: Filip du Plessis se nemůže tak snížit, aby se oženil s dcerou předsedy soudu, jistě vysoko postaveného, ale přece jen nízkého původu.“

Avšak vo francúzskom a nemeckom, a to aj v novom integrále je napísané že nebola šľachtického pôvodu. Viac som pridala do toho vlákna aby sme to tam mali.

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 374#p25374

Inak jeho palác sme videli na ulici Rue des Francs-Bourgeois - padne do oka pretože má tu rohovú izbu čo trčí s vežičkou do ulice:

PenelopaW píše: *

22 črc 2019, 12:47

Nevybavuji si, jestli to v knize později je uvedeno, ale zhojily nějak peníze paní Morensové křivdu spáchanou na nešťastné Lamoignonové? Řekla bych, že dívenka byla do Filipa pro jeho půvab zamilovaná, takže jí to muselo hodně ranit, když k oddavkám nakonec nedošlo .

Zaujímavá perlička je že Angelika očividne po sobáši s Filipom navštevovala salón v paláci Lamoignon.
Vyplýva to z rozhovoru zo Scarronkou:


„Françoise,“ řekla Angelika energicky, „otřete si slzy. Protože jste šikovná a už teď jste dokázala získat vysokou a významnou protekci. Prý je vaší ochránkyní paní d’Aumont.“
„A paní de Richelieu a také Lamoignonová,“ dodala paní Scarronová, jež už překonala slabou chvilku. „Tři roky pravidelně navštěvuju jejich salóny.“
„Jsou to přísné salóny,“ ušklíbla se Angelika. „Vždycky se tam k smrti nudím.“
„Člověk se tam sice nudí, ale pomalu stoupá nahoru. Vidíte, kde na vás číhá nebezpečí, Angeliko, a kde děláte chybu. A pro tutéž chybu se slečna de La Valličre řítí do záhuby. Od chvíle, kdy jste přišla ke dvoru, vás ještě nenapadlo, abyste si zvolila své nepřátele. Nepatříte ani ke královninu klanu, ani ke klanu Madame či princů. Nevybrala jste si ani mezi ‚důležitými‘ a ‚šviháky‘, ani mezi ‚volnomyšlenkáři‘ či ‚svatoušky‘.“
„Svatoušky? Myslíte, že mohou hrát nějakou roli?

Angelika a Kráľ I

Keď uvážime že podľa prekladu ktorý som pridala do Filipovho vlákna Lamoignon bol tiež členom Spoločnosti sviatosti oltárnej, ktorá útočila proti Angelike po škandále keď bol pristihnutá s Lauzunom, všetko do seba zapadá ako ozubené kolečká, a doslova si to koleduje o fikciu.

moirra píše: *

14 kvě 2023, 12:48

kľúčovým momentom na konci knihy sa stáva moment kedy kráľ veľkodušne zabudne že Angelike vzal všetky tituly.

Děkuji Moirro za připomenutí nádherných obálek tohoto francouzského vydání.

Já bych si dovolila ještě přidat jeden můj klíčový moment z konce knihy - všichni, snad kromě Filipa, Angeliku v ten den, kdy drze předstoupila před krále, podcenili. Viděli jen krásnou ženu a nic víc, neznali pozadí celého jejího odhodlání.

Myslím, že jsem se o tom někde tady již zmínila, ale Cesta do Versailles patří k mým nejoblíbenějším dílům - zarputilost Angeliky, uvěřitelnost její cesty ze dna na vrchol a cena ,kterou za to platí. A i když Joffrey de Peyrac v tomto díle nevystupuje, je v podstatě všudypřítomný, a to díky paní paní Morensové. Vždy každý večer usíná a každé ráno vstává s jeho jménem.
Jak se Angelika zoufale snažila sama sebe obelhávat, že je její osudová láska minulostí, dokládám v této ukázce z Cesty do Versailles, kdy se opět po dlouhé době setkává s Desgrezem :

…….stojím ve tmě, pane Desgrezi, a jsem si jistá, že neuhádnete, kdo jsem.“
„Nebudu hádat, madame, já to vím. Už dlouho vím, kdo bydlí v tomto domě, a protože znám všecky hospody v Paříži, viděl jsem vás u Rudé masky. Necháte si říkat paní Morensová................... „Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby. Počkejte, nějak tak… A krásná madame de Peyrac v té chvíli chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily, aby měla možnost znovu dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši. „O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“
„Takže minulost je pro vás mrtvá, madame?“
„Ano, minulost je mrtvá.“

Jsem zvědavá , jestli se ve fikci od Penelopy dozvím, jestli jí tato slova Desgrez uvěřil.

Takovým sebeklam pro přežití. Ale mě obecně ta velkodušnost krále připadá více jako manipulace než cokoliv jiné.

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

Jak se Angelika zoufale snažila sama sebe obelhávat, že je její osudová láska minulostí, dokládám v této ukázce z Cesty do Versailles, kdy se opět po dlouhé době setkává s Desgrezem :

presne tak. Snaží sa oklamať samú seba, aby mala silu a chuť žiť. Desgrez jej vravel aby sa nehrabala v popole minulosti lebo každý krát keď s tým začne odnechce sa jej žiť. A ona sa teda snaží, aj kvôli jej deťom, Joffreovým synom ako najlepšie vie.

Ale ako zabudnúť? keď sa díva na Florimonda vidí Joffreov obraz a v paláci ktorý vyhrala v kartách a ktorý kedysi dal jej manžel pre ňu postaviť na ňu zovšade dýcha Joffreva prítomnosť? A dá sa vôbec zabudnúť ak človek s niekym zažil skutočnú veľkú lásku? o tom zodpovedne pochybujem.

Lole píše: *

17 kvě 2023, 22:26

Ale mě obecně ta velkodušnost krále připadá více jako manipulace než cokoliv jiné.

nuž tú časť som sem ešte ani nepridala, čiže to pridávam teraz:

mne to tak nepríde - lebo kráľ bol očividne v šoku keď ju zbadal, až po hodnej chvíli sa spamätal - a k tomu že sa tváril ako keby v minulosti neexistovala žiadna pani de Peyrac ktorej povedal že ju už nechce vidieť prispeli hlavne dve veci: Philippe du Plessis bol jeho obľúbenec a Montespanka zachránila Angeliku tým že to celé zahrala do autu
a kráľ to teda nakoniec prijal s tým že sa aj on bude tváriť že pani de Peyrac neexistovala a bola iba Angelika de Sancé.

ANGELIKINE TITULY A KRÁĽOVA VEĽKODUŠNOSŤ III časť:

Angelika okamžitě pochopila, že jestli se vrátí, zesměšní se. Šla tedy dál, ale stále pomaleji, s tím podivným pocitem bezmoci a osudovosti, jaký občas prožíváme ve snu. V mlze, která ji zahalila, už rozeznávala pouze krále a upřeně se na něho dívala jako přitahována magnetem. Chtěla sklopit oči, ale nedokázala to. Stála teď přímo před ním, jako kdysi v tmavé místnosti Louvrů, kde se mu postavila tváří v tvář. Kromě této strašné vzpomínky všechno jako by se kamsi propadlo. Dokonce si ani neuvědomovala, jaký obraz skýtá ostatním; byla okouzlující v té sluncem zalité galerii v nádherných šatech, zářila teplou krásou a fascinovaným výrazem.
Ludvík XIV. se zastavil, dvořané s ním. Lauzun, jenž Angeliku poznal, se kousl do rtů a schoval se škodolibě za ostatní. Teď něco zažijou!



Král velice zdvořile smekl klobouk, zdobený ohnivými péry. Ženská krása si ho snadno podmaňovala a klidná hrdost, s níž ho tahle žena sledovala smaragdovýma očima, ho vůbec nerozhněvala, ba naopak nadchla. Kdo je to? Jak to, že si jí ještě nevšiml?
Angelika se mezitím jaksi instinktivně hluboce uklonila. Nejraději by už zůstala navěky klečet. Ale přesto vstala, protože ji nezadržitelně přitahovala králova tvář. Dívala se na něj proti své vůli skoro provokativně. Král se podivil. V chování téhle neznámé bylo cosi neobyčejného, stejně jako v tichu a překvapení dvořanů. Rozhlédl se a trošičku povytáhl obočí.
Angelika měla dojem, že omdlí. Ruce na záhybech šatů se jí roztřásly. Opustily ji síly, byla ztracená. V tu chvíli ji uchopily za ruku něčí prsty, stiskly ji, až málem vykřikla, a Filipův velice klidný hlas říkal:
„Sire, dovoluji si Vašemu Veličenstvu představit svou manželku, mař kyzu du Plessis- Belliére.“
„To je vaše manželka, markýzi?“ podivil se král. „To je ale novinka! Slyšel jsem o vás cosi povídat, ale čekal jsem, že mi to přijdete říct sám…“


: „Sire, nepřipadalo mi vhodné oznamovat Vašemu Veličenstvu takovou maličkost…“ ****
„Maličkost? Svatba? Dejte si pozor, markýzi, ať vás neslyší pan Bossuet. A tady dámy! U svatého Ludvíka, od té doby, co vás znám, si občas kladu otázku, z jakého jste vlastně těsta! Víte, že to vaše tajnůstkářství vůči mně mohu brát jako zpupnost?“
„Sire, jsem zděšen, že si Vaše Veličenstvo takto vysvětluje mé mlčení. Ta věc byla tak nedůležitá.“
„Mlčte, pane! Vaše chladná lhostejnost přesahuje meze a já vás už nenechám ani chvíli takhle zle mluvit před tak krásnou bytostí, jako je vaše žena. Proboha, vy jste obyčejný hulvát!
Madame, co si myslíte o svém manželovi?“
„Pokouším se si na něj zvyknout, pane,“ odpověděla Angelika, která se při tom rozhovoru poněkud vzpamatovala.
Král se usmál.
„Jste rozumná žena. A navíc velice krásná. To obojí dohromady obvykle ženy nebývají. Markýzi, odpouštím vám vzhledem k vašemu dobrému vkusu… a pro její krásné oči. Zelené oči… Zřídkavá barva, moc často jsem neměl příležitost ji obdivovat.

Ženy, které mají zelené oči, jsou ty…“
Odmlčel se, na chvíli se zamyslel a pozorně si prohlížel Angeličinu tvář. Pak mu náhle úsměv ze rtů zmizel a celá vladařova postava jako by ztuhla jako zasažená bleskem. Před očima dvořanů, zprvu strnulých, pak vyděšených, začal Ludvík XIV. blednout. Každý si toho musel všimnout, protože král míval překrvenou tvář a jeho ranhojič mu musel často pouštět žilou. Teď na několik vteřin zbledl jako jeho košile, ale v obličeji se mu nepohnul ani sval.
Angelika, vyvedená z míry, na něj znovu pohlédla, bezděky vyzývavě, jako některé provinilé děti hledí na toho, kdo je přišel pokárat.
„Nejste původem z jihu, madame?“ zeptal se král najednou ostře. „Z Toulouse?“

„Ne, pane, má žena je původem z Poitou,“ vpadl okamžitě Filip. „Její otec je baron de Sancé de Monteloup, jehož pozemky leží v okolí Niortu.“
„Oh, Sire, splést si Poitevanku s jižankou,“ vykřikla Athénáís de Montespan a vybuchla svým milým smíchem. „Vy, Sire!“
Krásná Athénáis se již cítila natolik jistá královou přízní, že necouvla před tak odvážným gestem. Rozpaky se rozplynuly. Králi se vrátila barva do tváří. Ovládl se, jako vždy, a pobaveným pohledem sjel po Athénaďs.
„Ano, Poitevanky jsou opravdu velice krásné,“ vydechl. „Ale dejte si pozor, madame, aby pan de Montespan nemusel měřit síly se všemi Gaskoňci ve Versailles. Mohli by se chtít pomstít za urážku svých žen.“
„Copak to byla urážka, Sire? Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem pouze říct, že i když se oba ty typy vyrovnají krásou, nelze si je splést. Promiňte, Vaše Veličenstvo, mou hloupou poznámku.“
Úsměv obrovských modrých očí byl sice zkroušený, ale přesto neodolatelný.
„Znám madame du Plessis už dlouhá léta,“ pokračovala madame de Montespan. „Naše rodiny jsou spřízněné…“
Angelika si slíbila, že nikdy nezapomene, za co je paní de Montespan zavázána. Ať už byly pohnutky krásné Athénaďs jakékoliv, přece svou přítelkyni zachránila.

Král se s mírným úsměvem znovu uklonil před Angelikou du Plessis.
„Tedy… Versailles jsou šťastny, že vás mohou přijmout, madame. Buďte vítána!“
Pak dodal tišeji:
„Jsme šťastni, že vás opět vidíme.“
Angelika pochopila, že ji poznal, ale že jí odpustil a chce zapomenout na minulost.
Naposledy jako by mezi nimi vzplál oheň hranice. Úplně vyčerpaná mladá žena, skloněná v hluboké pokloně, cítila, že má plné oči slz. Král naštěstí opět vykročil. Mohla vstát, rychle si osušit oči a pohlédnout poněkud rozpačitě směrem k Filipovi.
„Jak vám poděkovat, Filipe?“
„Poděkovat mi,“ zasyčel vzteky bez sebe. „Přece jsem musel zachránit s ve Jméno před ponížením a zesměšněním… Jste má žena, sakra! Žádám vás, abyste na to nezapomínala… Takhle přijít do Versailles! Bez pozvání! Bez představení! Jak drze jste hleděla na krále! Vaši ďábelskou pýchu tedy nic nezlomí. Měl jsem vás ten večer zabít!“
„Ach, Filipe, prosím vás, nekažte mi ten krásný den.“



**** Presne tu sa dozvedáme že česká prekladateľka v tomto prípade nepochopila slovnú hračku, keď kráľ v 3 diely nesprávne volá Angeliku ozdúbka. Presne toto bol moment ktorý dal dôvod k tomu že ju odvtedy kráľ začal volať MALIČKOSŤ

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

Myslím, že jsem se o tom někde tady již zmínila, ale Cesta do Versailles patří k mým nejoblíbenějším dílům - zarputilost Angeliky, uvěřitelnost její cesty ze dna na vrchol a cena ,kterou za to platí. A i když Joffrey de Peyrac v tomto díle nevystupuje, je v podstatě všudypřítomný, a to díky paní paní Morensové. Vždy každý večer usíná a každé ráno vstává s jeho jménem.
Jak se Angelika zoufale snažila sama sebe obelhávat, že je její osudová láska minulostí, dokládám v této ukázce z Cesty do Versailles, kdy se opět po dlouhé době setkává s Desgrezem :

…….stojím ve tmě, pane Desgrezi, a jsem si jistá, že neuhádnete, kdo jsem.“
„Nebudu hádat, madame, já to vím. Už dlouho vím, kdo bydlí v tomto domě, a protože znám všecky hospody v Paříži, viděl jsem vás u Rudé masky. Necháte si říkat paní Morensová................... „Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby. Počkejte, nějak tak… A krásná madame de Peyrac v té chvíli chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily, aby měla možnost znovu dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši. „O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“
„Takže minulost je pro vás mrtvá, madame?“
„Ano, minulost je mrtvá.“

Jsem zvědavá , jestli se ve fikci od Penelopy dozvím, jestli jí tato slova Desgrez uvěřil.

Aj pre mňa je Cesta do Versailles asi najlepším dielom, ale to som tu už písala. Angelika sa snaží na Joffreyho zabudnúť, aby prežila, ale aké je to ťažké! (čo dokladuješ aj v tvojej nádhernej fikcii Šest příbehu jedné noci ) Ako napísala Moirra, vidí ho vo Florimondovi, počuje v Cantorovi a potom "cíti jeho ducha" v Paláci Beautreillis. Joffrey pre ňu stelesňuje nielen veľkú lásku, ale aj krásny, pohodlný, bezstarostný život, na to netreba zabúdať. Možno to znie menej romanticky, ale samotná Angelika to takto vníma, na viacerých miestach kánonu. Myslím si, že keby sa jej život nebol tak drasticky zmenil, možno by sa aj dokázala zmieriť s jeho smrťou (nie zabudnúť, pozor!) a po rokoch nájsť ak aj nie šťastie a lásku, tak aspoň pokoj a každodenné radosti vo vzťahu s niekým iným. Joffreyho pád a všetko, čo ho sprevádzalo, je pre ňu zároveň veľká trauma - veď keby som pri sebe mala knihu, dala by som citáty, aká bola počas prvých mesiacov života s Nicolasom otupená a psychicky mimo. Jedna vec je stratiť milovanú osobu a ešte k tomu ju vidieť umierať takým strašným spôsobom, druhá vec je prísť pri tom o celý svoj doterajší život a miesto v spoločnosti.

Lole, práve som asi zabruslila do psychoanalýzy postáv, čo ty na to?

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

moirra píše: *

14 kvě 2023, 12:48

kľúčovým momentom na konci knihy sa stáva moment kedy kráľ veľkodušne zabudne že Angelike vzal všetky tituly.

Já bych si dovolila ještě přidat jeden můj klíčový moment z konce knihy - všichni, snad kromě Filipa, Angeliku v ten den, kdy drze předstoupila před krále, podcenili. Viděli jen krásnou ženu a nic víc, neznali pozadí celého jejího odhodlání.

Myslím, že jsem se o tom někde tady již zmínila, ale Cesta do Versailles patří k mým nejoblíbenějším dílům - zarputilost Angeliky, uvěřitelnost její cesty ze dna na vrchol a cena ,kterou za to platí.

Presne tak, ako vidíme s tých citátov čo som pridala, Angelika za návrat ku dvoru platí veľmi vysokú cenu: V podstate zapiera Joffreya, tým že vystupuje ako Angelika de Sancé ktorá si vzala Filipa du Plessis, aby prijala hru že medzitým nič iné nenexistovalo.

dovolujem si citovať samú seba pretože chem uzavrieť sériu citátov citátom z 3 dielu, kedy to napokon po štyroch rokoch strávených pri dvore predsa len z Angeliky vybuchne:

Citovat:

kráľ bol očividne v šoku keď ju zbadal, až po hodnej chvíli sa spamätal - a k tomu že sa tváril ako keby v minulosti neexistovala žiadna pani de Peyrac ktorej povedal že ju už nechce vidieť prispeli hlavne dve veci: Philippe du Plessis bol jeho obľúbenec a Montespanka zachránila Angeliku tým že to celé zahrala do autu
a kráľ to teda nakoniec prijal s tým že sa aj on bude tváriť že pani de Peyrac neexistovala a bola iba Angelika de Sancé.

ANGELIKINE TITULY A KRÁĽOVA VEĽKODUŠNOSŤ II časť:


Za ostatními dvořany došli až do zahrad. Modré chvění nebe, splývajícího s vodní tříští vodotrysků, záře slunce, lámající se o hladkou plochu dvou velkých bazénů na první terase Angeliku okouzlily. Měla pocit, že kráčí uprostřed ráje, kde bylo všechno lehounké a uspořádané jako v nebi. U úpatí schodiště se rozkládal park. Obdivovala nádhernou klenbu stromů s řadou bílých
mramorových soch. Všude kolem až k horizontu hýřily nádherou překrásné květinové záhony. Angelika si přitiskla ruce na rty v gestu dětského nadšení a zůstala nehybně stát, jakoby ve snovém vytržení; zmateně a s upřímným obdivem se rozhlížela.
Lehký vánek jí povíval na čele bílými péry, vetknutými do účesu.
Na konci schodů právě zastavil králův kočár. Ale když měl král do něho nastoupit, otočil se a vrátil se po schodech nahoru. Najednou ho Angelika viděla po svém boku. Byl tu sám, protože neviditelným gestem zadržel osoby ze svého doprovodu.
„Obdivujete Versailles, madame?“ zeptal se.
Angelika se hluboce uklonila a nesmírně půvabně odpověděla:
„Sire, děkuji Vašemu Veličenstvu, že dokázalo postavit tolik krásy před oči svých poddaných. Historie vám za to bude vděčná.“
Ludvík XIV. zůstal chvíli tiše stát; ne že by byl nějak vyveden z míry chválou, na niž byl zvyklý, ale protože najednou nebyl schopen vyjádřit své myšlenky.
„Jste šťastná?“ zeptal se konečně.
Angelika odvrátila pohled a ve slunci a větru vypadala najednou mladší, jako holčička, která nepoznala ani neštěstí, ani bolest.
„Jak může člověk nebýt šťastný ve Versailles?“ zamumlala.
„Tak už neplačte,“ řekl král. „A udělejte mi tu radost a pojeďte se mnou. Chci vám ukázat park.“
Angelika vložila dlaň do královské ruky Ludvíka XIV. Spolu s ním sestupovala po schodišti Latonského parku. Dvořané se jim cestou ukláněli.
Jak usedala vedle Athénaďs de Montespan naproti oběma princeznám a Jeho Veličenstvu, zahlédla obličej svého muže.

Latonina fontána a schodište dolu od budovy zámku Versailles o ktorom sa hovorí:



Angelika sa samozrejme dívala týmto smerom:



Kedysi som ten text nevnímala tak ako teraz, predstavovala som si že ako an fotke čo pridávam že sa kráľ a Angelika prechádzali po Versailles pešo - ale teraz mi udrelo do očí že nasadli do koča.
V roku 1666 ešte kráľ bol z de Valliére, hoci už poškuľoval po Montespanke - tak tá by predsa mala byť v tom kočiari tiež, alebo? A kde je kráľovná? A o akých dvoch princeznách sa to hovorí?
zasa musím ísť pozrieť do inojazyčných vydaní.

Aby sme to aspoň čiastočne uzavreli, ten Angelikin príchod k dvoru:
Kráľ to sám zhrnul takto na konci tretieho dielu:


Král se na chvíli zamyslel.
„Přišla jste za něj orodovat do Louvru. I na to si vzpomínám. Stejně jako na den, kdy jsem vás viděl poprvé v Saint-Jean-de-Luz, nádhernou ve zlatých šatech. Nemyslete si, že jsem příliš zapomnětlivý. Mám poměrně dobrou paměť na tváře a na vaše oči se tak snadno nezapomíná. Když jste se po letech znovu objevila ve Versailles, okamžitě jsem vás poznal. Vždycky jsem věděl, kdo jste. Přišla jste však zavěšená do svého druhého manžela, markýze du Plessis-Belličre, a zdálo se, že nechcete slyšet sebemenší narážku na minulost. Takže jsem si myslel, že plním vaše přání, když jsem přijal hru, o niž jste mě mlčky žádala. Mýlil jsem se?“
„Ne, Sire. Děkuji vám za to,“ řekla Angelika pomalu.
„Mám uvěřit, že v té chvíli jste už měla v hlavě plán na krutou a rafinovanou pomstu?
Chtěla jste, abych zaplatil utrpením a mukami, která mi působíte, za utrpení a strasti, které kdysi král způsobil vám?“
„Ne, Sire. Nevěřte, že bych byla schopná podobné nízkosti, navíc zcela zbytečné,“ namítla Angelika a do tváří jí stoupla krev.
Král se lehce usmál.
„V tom výkřiku vás poznávám.

Pripomínam časti z nemeckej knihy ktoré v českom a Slovenskom vydaní chýbajú a preložila som ich sem do tohto vlákna. Tam je totižto pred tou scénou ako kráľ pozve Angeliku do kočiara ešte jedna dlhšia scéna z Filipom:

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic.php?f=1&t=706

Angelika tam inak sama uvažuje nad tým ako zabudnúť v texte ktorý začína "Čo bolo, to bolo"

Precious píše: *

18 kvě 2023, 09:38

Aj pre mňa je Cesta do Versailles asi najlepším dielom, ale to som tu už písala. Angelika sa snaží na Joffreyho zabudnúť, aby prežila, ale aké je to ťažké! (čo dokladuješ aj v tvojej nádhernej fikcii Šest příbehu jedné noci ) Ako napísala Moirra, vidí ho vo Florimondovi, počuje v Cantorovi a potom "cíti jeho ducha" v Paláci Beautreillis. Joffrey pre ňu stelesňuje nielen veľkú lásku, ale aj krásny, pohodlný, bezstarostný život, na to netreba zabúdať. Možno to znie menej romanticky, ale samotná Angelika to takto vníma, na viacerých miestach kánonu. Myslím si, že keby sa jej život nebol tak drasticky zmenil, možno by sa aj dokázala zmieriť s jeho smrťou (nie zabudnúť, pozor!) a po rokoch nájsť ak aj nie šťastie a lásku, tak aspoň pokoj a každodenné radosti vo vzťahu s niekým iným. Joffreyho pád a všetko, čo ho sprevádzalo, je pre ňu zároveň veľká trauma - veď keby som pri sebe mala knihu, dala by som citáty, aká bola počas prvých mesiacov života s Nicolasom otupená a psychicky mimo. Jedna vec je stratiť milovanú osobu a ešte k tomu ju vidieť umierať takým strašným spôsobom, druhá vec je prísť pri tom o celý svoj doterajší život a miesto v spoločnosti.

Lole, práve som asi zabruslila do psychoanalýzy postáv, čo ty na to?

Velmi se mi to líbí. Co ti budu povídat.
To je docela zajímavá myšlenka, že to byl podstatě pád na dno a podle mě pro ní minulost nemohla být živá už právě protože by se odpor a útěk z Francie podle mě musel odehrát o mnou dříve. Jako jo mě celkově příjde že opravdový vztah mezi nimi se buduje až v Americe, ale celý část ve francie je o tom jak se hrdinka psychicky čím dál víc proměnuje od té co pro ní tituly nejsou zdaleka vším. Ale jo, je vidět že i když umřel tak se snaží navrátit k tomu "pohodlnýmu" životu, ale příjde mi že právě odchod z něj v Angelice se bouří k hugenotům je takový finální proces smíření s tím co se jí vlastně stalo. Jako by se musela vzdát veškerého pohodlí aby nakonec spolu mohli žít opravdu rovnoceně.

Já jsem druhý díl filmů s názvem Báječná Angelika neměla nikdy moc ráda. Přišlo mi, že A. si nechává od všech jen sloužit a dost tvrdě jde za mocí a penězi. Film se sice zase tolik dějem od knihy neliší, ale chybí tomu vylíčení duševních stavů a psychiky.
Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, jaký by asi byl život skutečné vdovy po upáleném čaroději, pokud by měla štěstí, že přežila. Asi by jí zbyla jen žebrota a prostituce, případně krádeže a nakonec galeje nebo šibenice. Líbilo se mi na Angelice, že chodila vázat kytky, aby si něco vydělala. Potom cesta od pomocnice k hostinské, která zanedbaný podnik povznesla až ho navštěvovali i urození. Znovu o vše přijde. Musí se znovu doslova vyhrabat ze dna. Nakonec tvrdě využije Filipových finančních problémů. Cena, kterou platí není příjemná. Jenže ona není sama, jsou tu dvě děti, kterým chce pomoci.
Kniha ukazuje krutost doby a to, že postavení žen nebylo jednoduché. Snaha začít nový život a pokud možno se nevracet k minulosti, byla tak trochu nutnost.

mimi píše: *

21 kvě 2023, 15:01

Já jsem druhý díl filmů s názvem Báječná Angelika neměla nikdy moc ráda. Přišlo mi, že A. si nechává od všech jen sloužit a dost tvrdě jde za mocí a penězi. Film se sice zase tolik dějem od knihy neliší, ale chybí tomu vylíčení duševních stavů a psychiky.
Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, jaký by asi byl život skutečné vdovy po upáleném čaroději, pokud by měla štěstí, že přežila. Asi by jí zbyla jen žebrota a prostituce, případně krádeže a nakonec galeje nebo šibenice. Líbilo se mi na Angelice, že chodila vázat kytky, aby si něco vydělala. Potom cesta od pomocnice k hostinské, která zanedbaný podnik povznesla až ho navštěvovali i urození. Znovu o vše přijde. Musí se znovu doslova vyhrabat ze dna. Nakonec tvrdě využije Filipových finančních problémů. Cena, kterou platí není příjemná. Jenže ona není sama, jsou tu dvě děti, kterým chce pomoci.
Kniha ukazuje krutost doby a to, že postavení žen nebylo jednoduché. Snaha začít nový život a pokud možno se nevracet k minulosti, byla tak trochu nutnost.

Souhlasím s Tebou. Takéjsem dno lípou neměla udá, protože tam nebyl J. a ze začátku na mne dýchala beznadějně. Na jedné straně štěstí, že se objevil Nikolas, ale také houževnatost, pracovitost a píle vybudovat si novou existenci. A v srdci bolest. Klobouk dolu i v současné době se s takového půseru dostat zase nahoru. Málokdo by to zvládnul. Jenom mi zde trochu chybí J.
Trochu mi připadá nezodpovědného muže. Věděl, či tušil,že je něco ve vzduchu a nic neučinil a do Śpanělska bylo blízko. Ale to už by byl jiný příběh

Zuzanka62 píše: *

21 kvě 2023, 19:42

Trochu mi připadá nezodpovědného muže. Věděl, či tušil,že je něco ve vzduchu a nic neučinil a do Śpanělska bylo blízko. Ale to už by byl jiný příběh

presne tak, to už by bolo o niečom inom. Tak z inteligentného grófa de Peyrac AG urobila láskou "zmagoreného" chlapa, ktorý namiesto toho, aby vzal nohy na plecia, ostane pri sukniach svojej ženy

PS: čítala som jednu krásnu fanfikciu práve na tému, ako by to dopadlo, keby JP zobral varovania známych vážne a rozhodol by sa utiecť. Možno ju niekedy preložím.

Lole píše: *

21 kvě 2023, 13:15

Velmi se mi to líbí. Co ti budu povídat.
To je docela zajímavá myšlenka, že to byl podstatě pád na dno a podle mě pro ní minulost nemohla být živá už právě protože by se odpor a útěk z Francie podle mě musel odehrát o mnou dříve. Jako jo mě celkově příjde že opravdový vztah mezi nimi se buduje až v Americe, ale celý část ve francie je o tom jak se hrdinka psychicky čím dál víc proměnuje od té co pro ní tituly nejsou zdaleka vším. Ale jo, je vidět že i když umřel tak se snaží navrátit k tomu "pohodlnýmu" životu, ale příjde mi že právě odchod z něj v Angelice se bouří k hugenotům je takový finální proces smíření s tím co se jí vlastně stalo. Jako by se musela vzdát veškerého pohodlí aby nakonec spolu mohli žít opravdu rovnoceně.

je veľmi zaujímavé, ako to vnímaš ty, Lole! Nikdy by ma nenapadlo, že, ako píšeš, "odchod z Francúzska je finálny proces zmierenia s tým, čo sa jej stalo." Musím sa nad tým zamyslieť!

Ja by som na ňu nebola v druhej časti taká prísna. Ako uviedla aj Mimi, aká existencia jej ostávala po smrti muža odsúdeného a popraveného za čarodejníctvo? Áno, keď už z nej bola madame Čokoláda, niekto by si povedal, že jej to mohlo stačiť a už sa nemusela hnať za titulom. Ale pre ňu nešlo podľa mňa len o prestíž, išlo jej aj o to, aby získala určité zadosťučinenie. Isteže v tom bola aj túžba získať deťom postavenie, ktoré im náleží. Ale vidím v tom aj túžbu, aby "bol na ňu Joffrey hrdý". Hrdý na to, čo všetko dokázala. "Aby ho bola hodná". On predsa prekonal svoje "znetvorenie", mal silného ducha a zvíťazil nad nepriazňou osudu. Ona chcela dokázať to isté. Niečo také aj hovorí Desgrezovi tesne pred svadbou s Filipom.

Precious píše: *

23 kvě 2023, 09:04

Zuzanka62 píše: *

21 kvě 2023, 19:42

Trochu mi připadá nezodpovědného muže. Věděl, či tušil,že je něco ve vzduchu a nic neučinil a do Śpanělska bylo blízko. Ale to už by byl jiný příběh

presne tak, to už by bolo o niečom inom. Tak z inteligentného grófa de Peyrac AG urobila láskou "zmagoreného" chlapa, ktorý namiesto toho, aby vzal nohy na plecia, ostane pri sukniach svojej ženy

PS: čítala som jednu krásnu fanfikciu práve na tému, ako by to dopadlo, keby JP zobral varovania známych vážne a rozhodol by sa utiecť. Možno ju niekedy preložím.

Ta o tuto fikci moc prosím. Zajímalo by mě jak se ve fikci vše vyvíjí

Precious píše: *

26 kvě 2023, 08:55

Lole píše: *

21 kvě 2023, 13:15

Velmi se mi to líbí. Co ti budu povídat.
To je docela zajímavá myšlenka, že to byl podstatě pád na dno a podle mě pro ní minulost nemohla být živá už právě protože by se odpor a útěk z Francie podle mě musel odehrát o mnou dříve. Jako jo mě celkově příjde že opravdový vztah mezi nimi se buduje až v Americe, ale celý část ve francie je o tom jak se hrdinka psychicky čím dál víc proměnuje od té co pro ní tituly nejsou zdaleka vším. Ale jo, je vidět že i když umřel tak se snaží navrátit k tomu "pohodlnýmu" životu, ale příjde mi že právě odchod z něj v Angelice se bouří k hugenotům je takový finální proces smíření s tím co se jí vlastně stalo. Jako by se musela vzdát veškerého pohodlí aby nakonec spolu mohli žít opravdu rovnoceně.

je veľmi zaujímavé, ako to vnímaš ty, Lole! Nikdy by ma nenapadlo, že, ako píšeš, "odchod z Francúzska je finálny proces zmierenia s tým, čo sa jej stalo." Musím sa nad tým zamyslieť!

Ja by som na ňu nebola v druhej časti taká prísna. Ako uviedla aj Mimi, aká existencia jej ostávala po smrti muža odsúdeného a popraveného za čarodejníctvo? Áno, keď už z nej bola madame Čokoláda, niekto by si povedal, že jej to mohlo stačiť a už sa nemusela hnať za titulom. Ale pre ňu nešlo podľa mňa len o prestíž, išlo jej aj o to, aby získala určité zadosťučinenie. Isteže v tom bola aj túžba získať deťom postavenie, ktoré im náleží. Ale vidím v tom aj túžbu, aby "bol na ňu Joffrey hrdý". Hrdý na to, čo všetko dokázala. "Aby ho bola hodná". On predsa prekonal svoje "znetvorenie", mal silného ducha a zvíťazil nad nepriazňou osudu. Ona chcela dokázať to isté. Niečo také aj hovorí Desgrezovi tesne pred svadbou s Filipom.

Děkuji, mě to baví se nad toto takhle různě zamýšlet.

No jasné, oni v tom mohli být podle mě trochu obě části. Hrdost šlechtice co chce zadostiučinění a zároveň získat něco pro jeho syny. Navíc v tom získat postaven pro syny vidím i dost pozitivních věcí. Několikrát sem tam vnímala, že bylo naznačeno i to, že bylo pro ní potupně že vlastní synové ze vznešeného rodu jsou příjmáni jen díky Filipově postavení. Dozajista tam není jenom ta stránka potřeba někam patřit mezi "honoraci." Určitě v tom byla touha přežít ale i okouzlení Versailles a možnosti patřit mezi ty nahoře. Já mám hrozně ráda, jak o tom mluví poté. Jak se ke dvoru vyjadřuje pohrdavě a vidí i sama sebe v negativní slova smyslu. Jako ty postavy v Angelice jsou prostě výborné i tím že nejsou černobílí.

Precious píše: *

23 kvě 2023, 09:04

PS: čítala som jednu krásnu fanfikciu práve na tému, ako by to dopadlo, keby JP zobral varovania známych vážne a rozhodol by sa utiecť. Možno ju niekedy preložím.

WOW tak to by som sa tešila. takto sa zábavnou formou zdokonaluješ v cudzích jazykoch podoben ako ja

Nuž v Španielsku by ale dlho zostať nemohol, pretože v tom čase to bol spojenec Francúzska - ale Joffrey mal priateľov všade ako vieme z časov Toulouskych v Taliansku Holandsku .....

nuž keď si inak pozrieme podobné prípady v dnešných časoch pri procesoch zo slávnymi a prominentnými tak vidíme že nejeden z nich sa tiež pridlho spoliehal že sa mu nič nemôže stať - takže popri tej zamilovanosti sa na to istotne spoliehal aj Joffrey a nielen on ale aj hromada iných ľudí si vôbec nedokázalo predstaviť že to všetko zájde až tak ďaleko....
dokonca ani samotný Arcibiskup Toulousky

moirra píše: *

30 kvě 2023, 15:53

nuž keď si inak pozrieme podobné prípady v dnešných časoch pri procesoch zo slávnymi a prominentnými tak vidíme že nejeden z nich sa tiež pridlho spoliehal že sa mu nič nemôže stať - takže popri tej zamilovanosti sa na to istotne spoliehal aj Joffrey a nielen on ale aj hromada iných ľudí si vôbec nedokázalo predstaviť že to všetko zájde až tak ďaleko....
dokonca ani samotný Arcibiskup Toulousky

Souhlasím s Tebou. Mnoho lidí věří dnes ve spravedlnost a ta je i dnes iluzorní. Třeba když si nějaká žena vzpomene, že ji před třiceti lety někdo ošahával či znásilnil v kabině obchodu.

Jediné co si myslím, že se trochu rozplynul či změnil byl důvod zatčení JP. Na začátku flakona s jedem a královražda. Odstranit jeho, aby mohly na Angeliku a pak se objeví hlavní důvod. On je mocnější a bohatší a i jeho rod je vznešenější než králův. Jak praví král Angelice, když odmítne být jeho milenkou. O flakonu už není ani zmínky.

Tak dávala som Francúzkam s dovolením Penelopy hádať jej AI ulustráciu - a rozpútala sa k tej scéne búrlivá debata.
Nebolo ľahko uhádnuť ani odborníčkam na knihy, ktorými francúzske Angelikoložky vskutku sú.

Scéna kde zúfalá a nešťastná Angelika navštívi Desgreza a on ju v stave núdze zachráni pred samovraždou. Angelika prespala tri hodiny v jeho byte na moste Notre Dame.
Angelika a Desgrez (skutočný) boli približne v rovnakom veku. Narodili sa okolo roku 1638, v rovnakom čase ako básnik Claude Le Petit a kráľ Ľudovít XIV. (tiež tí skutoční) Scéna z knihy sa odohráva v roku 1664, takže mali obaja približne 26 rokov.
-------------------------------------
Tuto je citát:

Když se probudila, viděla, že leží na rozházené posteli s nohama a rukama rozhozenýma jako mořská hvězdice, v pozici, v jaké ji zastihl spánek. Závěs u lůžka byl rozhrnutý. Na dlaždičkách tančila růžová koule zapadajícího slunce. Slyšela, jak si mezi mostními pilíři zpívá Seina. Do toho se mísil jiný zvuk, bližší: něco jako tiché škrábání. Otočila hlavu a zahlédla Desgreze. Seděl u stolu a psal.

ja som zasa k tomu citátu vyrobila filmovú koláž