Moderátor
 |
 |
Offline |
|
Příspěvky: 7456 Registrován: 09 lis 2008, 00:00
Bydliště: Wien
|
| |
|
|
Lole píše: * | 17 kvě 2023, 22:26 |
Ale mě obecně ta velkodušnost krále připadá více jako manipulace než cokoliv jiné.
nuž tú časť som sem ešte ani nepridala, čiže to pridávam teraz:
mne to tak nepríde - lebo kráľ bol očividne v šoku keď ju zbadal, až po hodnej chvíli sa spamätal - a k tomu že sa tváril ako keby v minulosti neexistovala žiadna pani de Peyrac ktorej povedal že ju už nechce vidieť prispeli hlavne dve veci: Philippe du Plessis bol jeho obľúbenec a Montespanka zachránila Angeliku tým že to celé zahrala do autu
a kráľ to teda nakoniec prijal s tým že sa aj on bude tváriť že pani de Peyrac neexistovala a bola iba Angelika de Sancé.
ANGELIKINE TITULY A KRÁĽOVA VEĽKODUŠNOSŤ III časť:
Angelika okamžitě pochopila, že jestli se vrátí, zesměšní se. Šla tedy dál, ale stále pomaleji, s tím podivným pocitem bezmoci a osudovosti, jaký občas prožíváme ve snu. V mlze, která ji zahalila, už rozeznávala pouze krále a upřeně se na něho dívala jako přitahována magnetem. Chtěla sklopit oči, ale nedokázala to. Stála teď přímo před ním, jako kdysi v tmavé místnosti Louvrů, kde se mu postavila tváří v tvář. Kromě této strašné vzpomínky všechno jako by se kamsi propadlo. Dokonce si ani neuvědomovala, jaký obraz skýtá ostatním; byla okouzlující v té sluncem zalité galerii v nádherných šatech, zářila teplou krásou a fascinovaným výrazem.
Ludvík XIV. se zastavil, dvořané s ním. Lauzun, jenž Angeliku poznal, se kousl do rtů a schoval se škodolibě za ostatní. Teď něco zažijou!
![[ img ]](https://angelique.cz/phpBB321/download/file.php?mode=view&id=1259&sid=bcb117bd7e1311523d4077f7559730d5)
Král velice zdvořile smekl klobouk, zdobený ohnivými péry. Ženská krása si ho snadno podmaňovala a klidná hrdost, s níž ho tahle žena sledovala smaragdovýma očima, ho vůbec nerozhněvala, ba naopak nadchla. Kdo je to? Jak to, že si jí ještě nevšiml?
Angelika se mezitím jaksi instinktivně hluboce uklonila. Nejraději by už zůstala navěky klečet. Ale přesto vstala, protože ji nezadržitelně přitahovala králova tvář. Dívala se na něj proti své vůli skoro provokativně. Král se podivil. V chování téhle neznámé bylo cosi neobyčejného, stejně jako v tichu a překvapení dvořanů. Rozhlédl se a trošičku povytáhl obočí.
Angelika měla dojem, že omdlí. Ruce na záhybech šatů se jí roztřásly. Opustily ji síly, byla ztracená. V tu chvíli ji uchopily za ruku něčí prsty, stiskly ji, až málem vykřikla, a Filipův velice klidný hlas říkal:
„Sire, dovoluji si Vašemu Veličenstvu představit svou manželku, mař kyzu du Plessis- Belliére.“
„To je vaše manželka, markýzi?“ podivil se král. „To je ale novinka! Slyšel jsem o vás cosi povídat, ale čekal jsem, že mi to přijdete říct sám…“
: „Sire, nepřipadalo mi vhodné oznamovat Vašemu Veličenstvu takovou maličkost…“ ****
„Maličkost? Svatba? Dejte si pozor, markýzi, ať vás neslyší pan Bossuet. A tady dámy! U svatého Ludvíka, od té doby, co vás znám, si občas kladu otázku, z jakého jste vlastně těsta! Víte, že to vaše tajnůstkářství vůči mně mohu brát jako zpupnost?“
„Sire, jsem zděšen, že si Vaše Veličenstvo takto vysvětluje mé mlčení. Ta věc byla tak nedůležitá.“
„Mlčte, pane! Vaše chladná lhostejnost přesahuje meze a já vás už nenechám ani chvíli takhle zle mluvit před tak krásnou bytostí, jako je vaše žena. Proboha, vy jste obyčejný hulvát!
Madame, co si myslíte o svém manželovi?“
„Pokouším se si na něj zvyknout, pane,“ odpověděla Angelika, která se při tom rozhovoru poněkud vzpamatovala.
Král se usmál.
„Jste rozumná žena. A navíc velice krásná. To obojí dohromady obvykle ženy nebývají. Markýzi, odpouštím vám vzhledem k vašemu dobrému vkusu… a pro její krásné oči. Zelené oči… Zřídkavá barva, moc často jsem neměl příležitost ji obdivovat.
Ženy, které mají zelené oči, jsou ty…“
Odmlčel se, na chvíli se zamyslel a pozorně si prohlížel Angeličinu tvář. Pak mu náhle úsměv ze rtů zmizel a celá vladařova postava jako by ztuhla jako zasažená bleskem. Před očima dvořanů, zprvu strnulých, pak vyděšených, začal Ludvík XIV. blednout. Každý si toho musel všimnout, protože král míval překrvenou tvář a jeho ranhojič mu musel často pouštět žilou. Teď na několik vteřin zbledl jako jeho košile, ale v obličeji se mu nepohnul ani sval.
Angelika, vyvedená z míry, na něj znovu pohlédla, bezděky vyzývavě, jako některé provinilé děti hledí na toho, kdo je přišel pokárat.
„Nejste původem z jihu, madame?“ zeptal se král najednou ostře. „Z Toulouse?“
„Ne, pane, má žena je původem z Poitou,“ vpadl okamžitě Filip. „Její otec je baron de Sancé de Monteloup, jehož pozemky leží v okolí Niortu.“
„Oh, Sire, splést si Poitevanku s jižankou,“ vykřikla Athénáís de Montespan a vybuchla svým milým smíchem. „Vy, Sire!“
Krásná Athénáis se již cítila natolik jistá královou přízní, že necouvla před tak odvážným gestem. Rozpaky se rozplynuly. Králi se vrátila barva do tváří. Ovládl se, jako vždy, a pobaveným pohledem sjel po Athénaďs.
„Ano, Poitevanky jsou opravdu velice krásné,“ vydechl. „Ale dejte si pozor, madame, aby pan de Montespan nemusel měřit síly se všemi Gaskoňci ve Versailles. Mohli by se chtít pomstít za urážku svých žen.“
„Copak to byla urážka, Sire? Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem pouze říct, že i když se oba ty typy vyrovnají krásou, nelze si je splést. Promiňte, Vaše Veličenstvo, mou hloupou poznámku.“
Úsměv obrovských modrých očí byl sice zkroušený, ale přesto neodolatelný.
„Znám madame du Plessis už dlouhá léta,“ pokračovala madame de Montespan. „Naše rodiny jsou spřízněné…“
Angelika si slíbila, že nikdy nezapomene, za co je paní de Montespan zavázána. Ať už byly pohnutky krásné Athénaďs jakékoliv, přece svou přítelkyni zachránila.
Král se s mírným úsměvem znovu uklonil před Angelikou du Plessis.
„Tedy… Versailles jsou šťastny, že vás mohou přijmout, madame. Buďte vítána!“
Pak dodal tišeji:
„Jsme šťastni, že vás opět vidíme.“
Angelika pochopila, že ji poznal, ale že jí odpustil a chce zapomenout na minulost.
Naposledy jako by mezi nimi vzplál oheň hranice. Úplně vyčerpaná mladá žena, skloněná v hluboké pokloně, cítila, že má plné oči slz. Král naštěstí opět vykročil. Mohla vstát, rychle si osušit oči a pohlédnout poněkud rozpačitě směrem k Filipovi.
„Jak vám poděkovat, Filipe?“
„Poděkovat mi,“ zasyčel vzteky bez sebe. „Přece jsem musel zachránit s ve Jméno před ponížením a zesměšněním… Jste má žena, sakra! Žádám vás, abyste na to nezapomínala… Takhle přijít do Versailles! Bez pozvání! Bez představení! Jak drze jste hleděla na krále! Vaši ďábelskou pýchu tedy nic nezlomí. Měl jsem vás ten večer zabít!“
„Ach, Filipe, prosím vás, nekažte mi ten krásný den.“
**** Presne tu sa dozvedáme že česká prekladateľka v tomto prípade nepochopila slovnú hračku, keď kráľ v 3 diely nesprávne volá Angeliku ozdúbka. Presne toto bol moment ktorý dal dôvod k tomu že ju odvtedy kráľ začal volať MALIČKOSŤ
![[ img ]](https://angelique.cz/phpBB321/download/file.php?mode=view&id=1260&sid=bcb117bd7e1311523d4077f7559730d5)
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
_________________ Someone told me I was delusional!! I nearly fell off my unicorn! 
|
|