O tom ako sa staval kráľ k pocitom chladu vedela samozrejme aj pani AG a napísala nádhernú romantickú scénu
ktorá mi pri čítaní doslova ožíva pred očami:
Jak se při těch vábných představách sklonili k mapě, hlavy měli najednou blízko. Angelika
cítila, jak se jí o tvář otřely královy vlasy.
V rozpacích se rychle vztyčila. Znovu jí projel pocit chladu. Obešla stůl a usedla zpátky
naproti králi; všimla si, že během jejich rozhovoru oheň vyhasl. Při tom pohledu se roztřásla. Byla
zoufalá, že nemá na sobě plášť. Musela však počkat, až ji panovník sám pošle pryč.
Nevypadal, že by to chtěl udělat; rozpovídal se o Colbertových plánech na dílny v Lyonu a v
Marseilles. Konečně se odmlčel.
„Vy mě neposloucháte. Co je s vámi?“
Angelika se zimomřivě choulila a váhala s odpovědí. Král byl velice robustní postavy.
Nevěděl, co je to zima či vedro nebo únava, a dokonce odmítal brát na vědomí podobné slabosti u
těch, kteří měli tu čest být v jeho společnosti.
Stížnosti vyvolávaly jeho špatnou náladu a někdy i
nemilost. Když jednou stará paní de Chaulnes při jakési vojenské přehlídce na ledovém větru hlasitě
projevila svůj názor, požádal ji, aby si „jela léčit revmatismus na svůj zámek“.
„Co se děje?“ naléhal král. „Vypadáte, jako byste propadala nějakým nebezpečným úvahám!
Doufám, že se mi nehodláte
postavit na odpor a odmítnout poslání, jímž jsem vás právě pověřil?“
„Ne, Sire, to ne. Kdybych to chtěla udělat, neposlouchala bych vás tak dlouho. Copak mě
snad Vaše Veličenstvo podezírá, že k němu nejsem loajální?“
„Myslím si, že jste schopná úplně všeho,“ zamračil se král. „Takže mě nehodláte zklamat?“
„Jistěže ne.“
„Co vám tedy je? Proč jste najednou taková nesvá?“
„Je mi zima.“
Král sebou udiveně trhl.
„Zima?“
„Oheň vyhasl, Sire. Jsme uprostřed zimy a jsou dvě hodiny ráno.“
Na tváři Ludvíka XIV. se objevil pobavený údiv.
„Takže přece jen máte nějakou slabinu. Nikdy jsem neslyšel, že by si někdo takhle
stěžoval.“
„Nikdo se neopováží, Sire. Každý se příliš bojí, že se vám znelíbí!“
„Zatímco vy…“
„Já se bojím taky. Ale ještě víc se bojím, že onemocním. Jak bych pak mohla splnit příkazy
Jeho Veličenstva?“
Král se na ni zamyšleně usmál a poprvé měla dojem, že to pyšné srdce pocítilo cosi
neznámého: něhu.
„Dobrá,“ prohlásil rozhodně, „ještě s vámi chci mluvit, ale zahynout vás nenechám.“
Rozepnul si teplý hnědý kabát, sundal ho a položil jí ho přes ramena.
Vnímala, jak se utápí v závanech toho chlapského tepla, smíšeného s lehkou kosatcovou
vůní, kterou měl panovník tak rád a která připomínala kouzlo i strach z jeho přítomnosti. Pocítila
téměř smyslnou rozkoš, když si přitáhla na ňadra zlatem obšité klopy kabátu, jenž jí byl příliš
volný. Králova ruka, spočívající jí na rameni, v ní vyvolávala týž pálící pocit, jaký měla ve snu.
Zavřela oči, pak je znovu otevřela.
Král klečel u krbu a prostě a jednoduše přikládal polena na žhavý popel, aby chytila.
„Bontemps si šel na chvíli lehnout,“ řekl, jako by se omlouval za tak nevhodné počínání,
„ale já nechci, aby někdo jiný věděl o naší důvěrné schůzce.“
Vstal a otřel si ruce – Angelice najednou připadal jako někdo cizí, kdo se tu náhle objevil.
Jen v košili a v dlouhé vyšívané vestě, jejíž střih dával vyniknout mohutnému hrudníku, vypadal
jako mladý měšťan. Uvědomila si, že v životě už prožil i hořké chvíle, octl se v situacích
hraničících s chudobou. Drsný kočovný život a útěky po rozbahněných cestách, ubohé zámky, kde
prchající dvůr od roku 1649 nocoval v průvanu a na otepích slámy. Právě tam se malý král
v děravých kalhotách naučil rozdělat oheň, aby se zahřál.
Angelika na něj najednou pohlížela úplně jinak. Všiml si toho a usmál se.