Faktory rodinného prostředí dvora krále Slunce

Vévoda de Montausier, madame Colbert, markýza de Maintenon, madame de La Mothe-Houdancourt, monsieur Fénelon a jejich vliv na výchovu potomků Ludvíka XIV.

Zatímco sám Ludvík XIV. se narodil do méněpočetné rodiny tvořené matkou Annou Rakouskou, formálním avšak stejně nepřítomným otcem Ludvíkem XIII., jediným bratrem Philippem a podle mnohých interpretací pravděpodobným biologickým otcem kardinálem Mazarinem, jeho budoucí rodina byla mnohem širší. Se svojí španělskou sestřenicí a manželkou, Marií-Thérèse měl šest dětí, s milenkou Louisou de La Vallière čtyři (někdy se uvádí více) a s Athénais de Montespan dokonce sedm dětí. Bez ohledu na skutečnost, že se jen několik z potomků dožilo dospělosti, je při uvažování o běžném rodinném životě krále Slunce třeba počítat i s jeho formálními či příležitostnými milenkami, stejně jako s veškerými vychovateli jejich dětí. Druhou ženou Ludvíka XIV. se stává markýza de Maintenon, s níž již další potomstvo neměl. Nezapomeňme také, že nástupcem nesoucím jméno Ludvík XV. se stal až pravnuk krále Slunce.

Aspekty rodinného prostředí Pro edukaci dětí lépe situovaných šlechticů druhé poloviny 17. století je charakteristická těsná vazba mezi rodinnou výchovou a výchovou zajišťovanou přizvaným edukátorem. Následně se prolíná vlastní rodinná výchova v užším smyslu s výchovou ve smyslu širším, tedy zahrnující vzdělávání. Ve vyšších vrstvách je zvykem svěřovat narozené dítě kojné a poté do péče guvernantky nebo vychovatele, jimiž se obvykle stávají příslušníci nižší šlechty nebo pocházející ze zchudlého rodu. V situaci dvora krále Slunce se navíc jedná o úřad, který osobě vychovatele přináší řadu dalších výsad. Uveďme alespoň dvě osobnosti, jimž úřad přinesl mimo jiné význačné tituly: chudá vdova Françoise Scarron, bývalá hugenotka, která se stala katoličkou, ale také markýzou de Maintenon (vychovatelka královských levobočků) nebo bývalý hugenot, markýz de Saint-Maure, který se stal taktéž katolíkem a k tomu vévodou de Montausier (vychovatel následníka). Obvykle funkci vychovatele dětí šlechticů přijímal také abbé, jemuž nižší šlechtický původ a chudoba bránily ve větší církevní kariéře. Aspekty rodinného prostředí lze podle Střelce (s. 162 - 163, 1998) rozdělit do tří skupin, přičemž autor nepředpokládá, že je možné stanovit jednoznačné pořadí podle míry jejich významu při výchově dítěte. Jsou to jednak demograficko-psychologické podmínky zahrnující přirozenou strukturu rodiny a aspekty vyplývající z působení otcovského, sourozeneckého a prarodičovského, jednak vnitřní stabilitu rodiny jako základnu emocionální atmosféry rodinného prostředí a předpoklad existence a přirozeného rozvíjení všech dimenzí rodinného života. V kulturně-pedagogických faktorech se pak odráží hodnotová orientace a vzdělání rodičů, míra pedagogizace rodinného prostředí, zřejmá z připravenosti rodiny na výchovu dětí a z účelného využívání pedagogických prostředků v souladu s privátními a společenskými záměry a některé další podmínky, které mají vliv na utváření postojů k lidem, ke vzdělání, práci, kultuře, politice, životu. Mezi materiálně-ekonomické faktory patří problematika zaměstnanosti rodičů, zařazení rodiny do makroekonomického systému, individuální spotřeba rodiny jako součást životního způsobu rodiny, vliv technických prostředků, materiálních podmínek pro zájmovou činnost dětí a jejich vzdělávání. Tyto faktory lze samozřejmě vysledovat a analyzovat i v kontextu výchovy dětí u francouzského královského dvora v průběhu druhé poloviny 17. století. Fénelon Kulturně-pedagogické ovzduší doby je ovlivněno filosofickými úvahami Descartese (1596 – 1650), který formuloval pravidla poznávání, vycházející z kritiky dosavadního vědění a snahou najít maximálně racionální principy poznání založené na analytickém zkoumání skutečnosti, dostatečné posloupnosti a systematičnosti. Koncem 17. století výrazně zasahuje do oficiálního pedagogického myšlení Fénelon /1/ usilující o změnu tradiční výchovy a zvýšení zájmu o výchovu dívek, která dosud stála na okraji pedagogického zájmu. Ve svém Pojednání o výchově dívek (1687) označuje nevzdělanost žen a nedostatečnou klášterní výchovu (jenž nemůže naradit rodinné působení) za hlavní kořen jejich nedostatků a nevhodného chování. Jeho další dílo, didaktický román Telmach (1699) kritizuje morální a politické hodnoty, čímž si vyvolává odpor vládnoucích kruhů (Jůva, 2003). Anna Rakouská s Dauphinem a jeho bratrem Cílem ve výchově je příjemný mladý dvořan, který bude bavit a okouzlovat dvůr. Tomu odpovídá i zaměření výchovy budoucího krále Slunce. Při stručném nástinu výchovy Ludvíka XIV. je třeba zmínit kardinála Mazarina (kmotr Ludvíka XIV.), který se kromě svých ministerských funkcí, učinil spolu s královnou zodpovědným za výchovu mladého monarchy a jeho bratra. Stává se tzv. surintendantem nad vládou a řízením osoby krále a stejně tak vévody d´Anjou. /2/ Navzdory úsilí rozdílných vychovatelů, /3/ kteří byli najati na kursy latiny, historie, matematiky, italštiny a kresby, není Ludvík XIV. příliš pracovitým žákem. Jakoby následoval příklad velkého sběratele umění, jakým byl Mazarin, se Ludvík XIV. citlivě zajímá především o malbu, architekturu, hudbu a tanec, který si jej zcela získá a Ludvík XIV. se mu věnuje přibližně dvě hodiny denně ve svém věku 7 – 27 let. /4/ Kromě toho je úspěšný v honech na jelena a v míčových hrách. O budoucích králových úspěších ve sféře umění, schopnosti obklopovat se ideálními spolupracovníky v oblasti politiky, obchodu, námořnictva i války vypovídá známý obraz Francie jako nejslavnější země své doby. Navzdory tomu, že královští potomci vyrůstají v mnohem klidnější době, kdy Francie vede svá úspěšná válečná tažení a vzkvétá po kulturní stránce, zdá se jejich edukace mnohem více nahodilá a setkává se s mnohem méně zdařilými výsledky, které ve svém dopadu povedou i k narušení stability státu. Kulturní, psychologické, demografické i materiálně-ekonomické podmínky rodinné výchovy zde hrají zásadní roli ještě posílenou rolemi pověřených vychovatelů. Mezi model základní rodiny je tak včleněna další osoba, která má ve výchově výsadní postavení. Kromě ní v rodinné výchově zůstává prostor pro názor lékařů (lékařem králových dětí byl Fagon, později se stal královým lékařem a ve funkci lékaře královských dětí jej vystřídal Du Chesne). /5/ Vychovatelé u dvora: nejen velké osobnosti U dvora krále Slunce se objevuje v úřadech vychovatelů několik zásadních osobností, které mají určující vliv na rodinnou výchovu dětí. Patří mezi ně vévoda de Montausier, Mme Colbert, Mme de Maintenon, Mme de La Mothe-Houdancourt a výše zmiňovaný Fénelon, který se po svých pedagogických úspěších v klášteře Nových katoliček (tj. bývalých hugenotek) uplatnil jako vychovatel tří vnuků Louise XIV. Marie-Thérese s Dauphinem Markýz Charles de Saint-Maure, později vévoda de Montausier (1610 - 1690) působil u dvora krále Slunce jako vychovatel následníka Grand Dauphina, přestože byl původně hugenot, který kvůli ženě Julie d'Argennes de Rambouillet de Montausier přestoupil roku 1645 ke katolíkům. Vévodkyně de Montausier byla kdysi jedna z největších preciózek v Marais, po svatbě s M de Montausier (1641) žila u dvora, byla přítelkyní Mme de Montespan (v době, kdy i ona žila u dvora) a obdobně jako její manžel měla úřad vychovatelky Dauphina. Následník trůnu byl svěřen do výchovy jiného manželského páru, než byli jeho biologičtí rodiče. (např. de Saint-Simon, 1925, 1976, Sévigné, 1977). Svěření úřadu vychovatele králových dětí více členům z téhož rodu nebylo výjimečným řešením situace. Charlotte-Eléonore Magdeleine de La Mothe-Houdancourt, vévodkyně de Ventadour získala úřad guvernantky králových dětí /6/ v roce 1704, přičemž jej po pět let zastávala souběžně se svojí matkou Louisou de Prie, markýzou de Toucy. Po smrti matky (1709) zastávala Mme de La Mothe-Houdancourt tuto funkci sama a od roku 1727 byla dokonce jmenována vychovatelkou potomků Ludvíka XV. /7/ Po výše jmenovaných se dostalo úřadu guvernantky Mme Colbert, která byla jmenována vychovatelkou levobočků Louise XIV. a jeho první oficiální milenky Louisy de La Valliere. Zvolení ženy ministra financí Colberta bylo do jisté míry účelové tím, že král tak mohl zajistit přístup ke dvoru manželce sice skvělého ministra, ale muže nešlechtického původu. Postavení Mme Colbert se ještě zvýšilo, když král uznal své levobočky za právoplatné potomky. Louise de La Valliere s dětmi V roce 1672 byl z šesti manželských potomků naživu jen nejstarší syn Louis de Dauphin, což krále vedlo k legitimizování prvních z řady levobočků (Mlle de Blois, hrabě Vermandois), jedná se o zásadní kulturně-pedagogický faktor, který je společný pro výchovu všech dětí Ludvíka XIV. Všechny získávají výsadní postavení, tituly a jsou vychovávány jako děti krále. Není tedy u některých z nich budován status zahrnující poníženost, kterou by předurčoval jejich nemanželský původ, samozřejmě se mírně vyčleňuje pouze výchova Dauphina jako následníka trůnu. Všechny děti jsou svěřovány svým vychovatelům a s rodiči se setkávají pouze tak často, jak to umožňují standardizované rituály, přičemž existuje přímá úměra mezi jejich postavením a mírou a kvalitou osobního kontaktu s rodiči. To znamená, že následník trůnu a manželské děti jsou na tom v tomto smyslu nejhůře, zatímco např. s dětmi, která má s Mme de Montespan, s jejich matkou a s vychovatelkou král pobývá při některých událostech (např. vojenská tažení, jichž se z povzdálí účastní i dvůr) v jednom domě. Obdobně král samozřejmě nesmí být přítomen narozením svých manželských potomků, nicméně účastní se porodů Mme de Mntespan, tedy narození dětí primárně své vlastní osoby (teprve sekundárně dětí krále Francie). Stvoření markýzy de Maintenon a její (vychovatelská) cesta ke slávě Françoise d´Aubigné Scarron, markýza de Maintenon Zásadní roli u dvora zaujímá vychovatelka dalších levobočků Mme de Maintenon, jejíž osobnosti musíme v této souvislosti věnovat větší pozornost. Françoise d'Aubigné (1635 - 15. dubna 1719) se narodila v Niortu (Poitou), nicméně řadu let žila v Americe a až po smrti rodičů se vrátila do Francie. Tato původem hugenotka přestoupila na katolictví a žila po mnoho let v chudobě, na čas se stala ženou satirického básníka, handicapovaného Paula Scarrona (1610 – 1660) a po jeho smrti žila na pokraji bídy. Od dětství se však přátelila s Athénais Françoise de Tonnay-Charente de Rochechouart de Mortemart, tedy s budoucí vévodkyní de Montespan. Když se Mme de Montespan stala oficiální milenkou krále (od r. 1667), pověřila diskrétní a (do té doby nenáročnou) Mme Scarron výchovou svých a králových levobočků (od března 1669). Ostatně vychovatelem jejího manželského syna s panem de Montespan byl jmenován abbé Anselm, který jej vychoval v dokonalého dvořana, který žil v dospělosti u dvora a byl vždy po boku krále při pobytu ve Fontainebleau (1707). Jeho matka mu i jeho ženě zařídila byt ve Versailles a úřad správce zahrad a staveb, který získala po Mansardovi. Poté, co byly děti krále a Athénais legitimizovány, nechala jejich matka zařídit guvernantce pokoje ve Versailles (1673), nabádala krále k jejímu obdarovávání, a aby jí koupil a daroval titul markýza de Maintenon včetně maintenonského panství nedaleko Versailles (1674). Saint-Simon (1930) uvádí svědectví pana de Lorges, podle nějž se měl Ludvík XIV. v té souvislosti nechat slyšet, že „už toho dal té kreatuře až dost, že ji nemůže vystát a aby ji už pak nemusel vidět.“ Ostatně autor dále uvádí dobovou oblíbenou historku, podle níž Monsieur du Maine kulhal, protože vypadl své chůvě z náručí. /8/ Také takovou tedy měla pověst rodinná vychovatelka Mme de Maintenon. Nicméně podle interpretace Saint-Simona bylo právě postižení králova syna tím, co mělo Louise XIV. s guvernantkou sblížit. Mme de Maintenon s dítětem často pobývala v lázních a vypracovávala podrobné dopisy pro Mme de Montespan, které s oblibou čítával i Ludvík XIV. Podle řady autorů (Saint-Simon, 1930 de Decker, 2000, Orléans,) Mme de Maintenon získala své postavení a přízeň krále tím, že přesvědčila Mme de Montespan o tom, že ji potřebuje, neboť jen ona dokáže omlouvat její nálady u krále a usmiřovat je. Nejprve tedy hrála roli jejich důvěrnice, potom si už na Mme de Montespan jen stěžovala. Ve stejné době Athénais usilovala o to, aby se Françoise provdala za vévodu de Villars de Brancas, ale bez úspěchu. V roce 1681 se Mme de Maintenon stala královou milenkou (král s ní trávil čas denně mezi 20. - 22. hodinou a s Athénais od 22. hodiny do půlnoci) toto skončilo v roce 1687.

Madame Maintenon a její neteř v St-Cyr Mezitím (v roce 1683) umírá královna Marie-Thérese a Mme de Maintenon začíná hrát novou roli bigotní katoličky, která Louise XIV. straší ďáblem a svědomím. Mme de Maintenon spolupracovala s abbé Bossuetem (zařídil již odchod Louisy de La Valliere do kláštera) v jejich společné snaze zničit Athénais – a co je závažnější – v tomto duchu vychovávala Athénaisiny děti a nakonec se stala královou ženou. Na podzim téhož roku (v noci z 9. na 10. října 1683) se s ní Ludvík XIV. v jednom z pokojů ve Versailles za přítomnosti tří svědků a arcibiskupa d´Harlay ožení. Mme Maintenon se však nikdy nestane královnou.Před členy královského rodu nikdy nevstala z křesla, neoslovovala je s titulem Madame/Monsiuer, ale např. Dauphin a Dauphinově ženě dokonce říkala „moje maličká“. V soukromí tedy „byla“ královnou, před obyčejnými lidmi však důsledně předstírala skromnost a vždy vstala, aby je přivítala. Jí uplatňovaná rodinná výchova se odrážela v tom, že ji královi manželští potomci i levobočkové zcela poslouchali a byli-li právě v její nemilosti, třásli se údajně strachy (Saint-Simon, 1930). Tomu odpovídá i zjištění de Deckera (2000), že svou guvernantkou „skvěle“ vychovaný vévoda du Maine navštívil svoji stárnoucí matku Athénais (poté, co je vzdálena ode dvora a její dvě nejmladší děti svěřeny jiným vychovatelkám) a doporučil jí, aby se již ke dvoru nevracela a okamžitě zabral její byt ve Versailles. Osobnost krále Slunce jako aspekt rodinné výchovy Před svojí smrtí napsal Ludvík XIV. dodatek závěti, v němž svěřuje království včetně vojenské moci do rukou nemanželského vévody du Maine a současně lichotí svému synovci – regentovi slovy, že mu svěřuje své království. Jednalo se od krále o úskok, výsměch nebo hrál až do smrti komedii? Na tom, že smrt Ludvíka XIV. nikoho nedojala, se shoduje většina dobových výpovědí. Mme de Maintenon jej už čtyři dny před jeho úmrtím nastálo opustila a pobývala právě v Saint-Cyr. Zatímco se vévoda du Maine radoval nad smrtí svého otce a dědictvím, pro nějž ho Mme de Maintenon vychovala, parlament zrušil královu závěť (na doporučení vévody d´Orléans – regenta, d´Antina – manželského syna Mme de Montespan a právě autora rozsáhlých memoárů – pana de Saint-Simon) a moci se chopil regent. /9/ Athénais de Montespan s dětmi Při zhodnocení demograficko-psychologických faktorů, jenž se odrážejí v emocionální stabilitě rodinného prostředí, musíme vzít do úvahy dobový pohled na věc. Autor nejrozsáhlejších, ačkoli subjektivně pojatých pamětí Saint-Simon /10/ považuje za nejhorší, „že své hanebné bastardy, které nikdy nikdo neměl znát od té milenky (kterou ani nejmenuji, jak je zbytečná), povýšil do nejvyšších stavů a na úroveň královských legitimních dědiců.“ Ludvík XIV. si vždy dokázal prosadit své myšlenky a činy: stál za Molierem v době, kdy jej královská rodina i církev odsuzovala a dokonce se stal kmotrem jeho dětí; v dobách velké travičské aféry zůstal při Athénais, která se díky velké snaze svých nepřátel měla stát její hlavní obětí; také pro Athénaisinu komornou Claude de Vin des Oeillets, kterou se Louvois ve svých zfalšovaných dokumentech snažil zkompromitovat účastí na velké travičské aféře a jejich dceru Louisu zajistil výhodný sňatek i věno a také všechny jeho další milenky a jejich děti měly jeho ochranu). Dá se předpokládat, že církev jen z nutnosti utěšoval svým bojem proti hugenotům, jansenismu a zejména jí vyšel vstříc zrušením Ediktu nantského (1685), církev za to byla shovívavější k jeho soukromému životu, tj. milenkám a jejich dětem, které se těšily velkým výsadám - např. známá událost líčená v jednom z dopisů Mme de Sévigné /11/ (1977), kdy král večeřel v gondole na Grand canal a na druhé Mme Scarron ještě coby vychovatelka s malými dětmi a dítě zvolalo „Na zdraví mého otce, krále.“ což vyvolalo drobný skandál i potěšení Ludvíka XIV. Krále těšilo budování vztahů svých levobočků, např. plánoval sňatek Mlle de Blois (dcera s Louisou de La Valliere) s princem de Conti, nicméně měl také slabost pro manželku Dauphina, nepříliš krásnou, ale inteligentní (charakteristika dle Mme de Sévigné, 1977) princeznu von Wittelsbach z Mnichova, a manželce svého vnuka Marii-Adelaide de Savoy dokonce daroval náhrdelník po Mme de Montespan. Françoise de Tonnay-Charente Athénais de Rochechouart de Mortemart de Montespan s dětmi Sám Ludvík XIV. definoval poměr mezi svými jednotlivými dětmi tím, že legitimní děti jsou děti státu a koruny, velké již tím a samy bez něho a své levobočky miloval jako potomky své osoby, kteří sami sebou byli ničím, ale něčím se mohli stát díky jeho moci. Přirozená velikost legitimních potomků jej potom naplňovala pýchou, zatímco moc udělat velké z levobočků něhou (Saint-Simon, 1930). Musíme zmínit, že většina těchto levobočků přitom byla nějakým způsobem postižených (Mlle de Blois a Mlle de Tours měly řečové vady, vévoda du Maine kulhal, hrabě de Vexin měl další somatickou vadu atd. pouze nejmladší syn s Mme de Montespan hrabě de Toulouse byl zcela zdráv). Naznačené faktory rodinné výchovy se promítají do formujících se osobností dětí natolik, že v případě potomků krále Slunce mají sice podobné materiálně-ekonomické podmínky, ale touhou po moci, k níž je výchova zvláště některých vychovatelů vede, se ničí. Psychologicko-demografické podmínky sice v tomto případě nejsou zcela běžné, avšak zajišťují dětem stabilní základnu rodinného prostředí, lásku otce i jejich matek, bohužel se občas stávají „zbraní“ v rukou svých vychovatelů. Na tomto příkladě srovnání rodinné výchovy a formujících se osobností jednotlivých potomků krále Slunce se tedy ukazuje, jak zásadní je úloha vychovatele dítěte – bez ohledu na to, zda jsou jimi původní rodiče nebo stanovení vychovatelé. Na srovnání rodinné výchovy a osobnosti Ludvíka XIV. a jeho potomků se ukazují i vlivy materiálně-ekonomické, uvážíme-li, že vztah Ludvíka XIV. k umění se formoval v době, kdy malý král musel v předvečer Tří Králů 1649 opustit Paříž plnou zmatků, Fronda se jej snažila svrhnout a jeho budoucí moc byla velmi nejistá... Co se týče kulturně-pedagogických faktorů jedná se o poměrně vysoce pedagogizované rodinné prostředí, kdy se předpokládá, že ustanovený vychovatel bude schopen lépe plnit vychovatelskou úlohu než sami rodiče zaneprázdnění ve vysokých funkcích. Privátní záměry jejich vychovatelů, mnohdy usilujících o své vlastní výhody se pak spojují nebo vylučují se společenským záměrem vychovat (všeho) schopného příjemného dvořana. Samozřejmě se i zde projevil výrazný vliv kulturně-pedagogických faktorů na utváření postojů k lidem, ke vzdělání, práci, kultuře, politice, životu. V tomto smyslu všechny děti krále Slunce zůstaly zcela ve stínu svého otce a byl započat konec velké epochy. Poznámky: /1/ François de Salignac de la Mothe Fénelon (1651 - 1715) je známý autor teorií o přesvědčování hugenotů pro katolictví /2/ 15. března 1646 se Mazarin stává intendantem ve výchově krále « surintendant au gouvernement et a la conduite de la personne du roi et de celle de M. le duc d'Anjou ». Viz http://www.histoire-en-ligne.com/spip.php?article225&artsuite=4; http://fr.wikipedia.org/wiki/Louis_XIV /3/ zde v původním smyslu „précepteurs“ /4/ Královy zájmy dokonce porušují pravidlo o aktivní reprodukci umění vyhrazené výhradně umělcům a recepci publiku, protože existuje dvacetileté období, kdy král Ludvík XIV. aktivně tančí, v roce 1652 s Ballet de la nuit dokonce po deset večerů před třiceti tisíci Pařížany a aktivně provozovaná kultura přešla přímo do volného času krále a dvora. (srov. Beaussant, 1999) /5/ podle de Saint-Simona (1976) lidumil, dobrák a poctivec, který zemřel v 91 letech, svobodný a zdráv (večeříval jen salát se šampaňským) /6/ byla tedy vychovatelkou také příštího krále Ludvíka XV. (1710 - 1774) – pravnuka Ludvíka XIV. /7/ Charlotte-Eléonore Magdeleine de La Mothe-Houdancourt, vévodkyně de Ventadour (1654 - 1744), viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Charlotte_de_La_Mothe-Houdancourt /8/ Vévoda du Maine, syn Louise XIV. a Mme de Montespan se narodil tělesně postižený. /9/ Na výchovu vévody d´Orléans měla vliv především jeho matka Liselotte (druhá švagrová Louise XIV.), Podle Mme de Sévigné ošklivá, svérázná, řízná Němka, narozena v Heidelbergu, která nesnesla, aby se jí do výchovy pletli vydržovaní lékaři a guvernantky. (Mme de Sévigné, 1977) /10/ Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon (1675 - 1755) /11/ Marie de Rabutin-Chantal, markýza de Sévigné (1626 - 1696) Použitá literatura: Beaussant, Philippe. Louis XIV, artiste. Paris, 1999. ISBN 2-228-89234-3. Bertrand, Louis. Louis XIV Intime. Paris, 1933. Bertrand, Louis. Louis XIV. Paris, 1923. Decker, Michel de. Mme de Montespan. Praha, 2000. Durant, Will, Ariel. The story of civilisation: part VIII - The age of Louis XIV. New York: 1963. Jůva, V. - Jůva, V. Stručné dějiny pedagogiky. 5. rozšířené. Brno : Paido, 2003. 94 s. ISBN 80-7315-062-X. Lenclos, Ninon de, Life and Letters. 1903. Monatová, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno : Paido, 1998. ISBN 80-85931-60-5. Montespan, Athénais de. Memoires of madame la Marquise de Montespan. Montpensier, Anne-Marie-Louise, d´Orléans. Against Marriage: The Correspondence of La Grande Mademoiselle (The Other Voice in Early Modern Europe). University Of Chicago Press, 2002. ISBN 0226534928. Orléans, Elisabette-Charlotte, d´. Memoirs of the court of Louis XIV and of the regency. Saint-Simon, Louis de Rouvroy, de. Za slunečního krále. Praha, 1930. Saint-Simon, Louis de Rouvroy, de. Der Hof Ludwigs XIV. Leipzig, 1925. Saint-Simon, Louis de Rouvroy, de. Mémoires de Saint-Simon. 1976. Sevigné, Marie de Rabutin-Chantal. Rozhovory na dálku. Praha, 1977. Somerset, Anne. The Affair of the Poisons: Murder, Infanticide, and Satanism at the Court of Louis XIV. St. Martin's Press, 2004. ISBN 0312330170. Střelec, S. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy. 1. Brno : Paido, 1998. 189 s. ISBN 80-85931-61-3. « zpět na Životní styl, kultura a umění 17. století