Palác trubadúrské poezie – Palac Veseleho poznania v knihe "Toulouska Svatba"
------------------------------------------------------------------------
V palácových zahradách stály ve stínu dlouhé bílé stoly. Z fontán před branou teklo víno pro
lidi z ulice. Šlechtici a bohatí měšťané vcházeli dovnitř.
Angelika, sedící mezi arcibiskupem a tím člověkem v rudém obleku, neschopná cokoliv
sníst, sledovala defilé nesčetných služek a jídel: podnosy s koroptvemi, pečené kachny, křepelky na
pánvích, pstruzi, mladí králíčci, saláty, čtvrtky jehňat, husí játra. Zákusky, vařené krémy zdobené
čtvrtkami broskví, nejrůznější zavařeniny, celé hory medových koláčků a ovoce, stejně vysoké jako
černoušci, kteří je přinášeli. Nejrůznější vína, od nejrudějších červených až k nejsvětlejším zlatým.
----------------------------------------------------------------------------
a pět pater, pokud by se počítala i vysoká převislá římsa z tesaných kamenů, která korunovala budovu: říkalo se jí atika.
Její průvodci ji nikdy neopomněli upozornit na nádhernou terasu, která se táhla nahoře a na níž se v letních nocích pořádaly příjemné koncerty. Mnozí litovali, že hrabě de Peyrac u svého domu nenechal vybudovat věž s kupolí a vyhlídkou, jak tomu bylo v ostatních palácích ve městě. Někteří srovnávali Palác trubadúrské poezie s italskými paláci. Například v Toskánsku, upřesňovali…
Pak se ale všichni shodli, že je to výjimečná budova. Její půvab se nemohl žádné jiné stavbě rovnat.
-------------------------------------------------------
Během siest sedávala u jednoho z obrovských oken, jež byla umístěna po obvodu galerie, vinoucí se podél fasády domu, která se při otevřených oknech proměňovala v jakousi terasu, kde vál osvěžující větřík. Na této galerii stával stůl prostřený pro několik osob. Mohlo se tu také podávat občerstvení a večer ve stínu a příjemném chládku tančit.
Nádherné rozlehlé místnosti, v nichž se konala svatební hostina a následující slavnost, měly výhled na čestný dvůr, kde se otáčely kočáry přivážející hosty, a na město. Naopak na galerii mohl člověk na neustálý hluk města snadno zapomenout.
Za zadní stěnou domu byla blízkost města téměř nepostřehnutelná, neboť palác byl obklopen zahradami a z galerie, stejně jako z Angeličina pokoje, vedly tři či čtyři schody přímo mezi stromy.
Angelika si zvykla procházet se ráno v poměrně úzké aleji – podle jejího mínění jako stvořené pro procházku ve dvou –, která díky záplavě květů a splývajícímu habrovému loubí udržovala stín a umožňovala pustit se i do hustšího lesíka. Čím víc se člověk vzdaloval, tím víc zapomínal na město. A zahrady působily velice tajemně, neboť vzbuzovaly dojem, že jsou nekonečné. Cítila se tu jako na kraji velkého lesa a měla vždycky pocit, že má zakázáno chodit příliš daleko.
Nyní se vracela do paláce.
V listoví rozeznávala bílé postavy zahradníků, kteří tu tiše a pokojně přecházeli sem tam, což podtrhovalo její dojem, že se před ní otevírá tajemné území, kde se pohybují přízraky. Občas k ní některý z nich přistoupil, poklekl a postavil před ni koš nádherných, čerstvě uříznutých a vkusně uspořádaných květin.
------------------------------------------------------------
Všemu vládla hudba.
Často pouze diskrétní, ozývající se někde v dálce. Nebo hudebníci, skrytí ve stinném loubí, hráli v době siesty uklidňující něžná moteta. Po setmění se často na závěr večeře, podávané u dlouhého stolu, konal malý ples. Většinou se však nabízely nejrůznější lahůdky – ovoce, zavařeniny či sladkosti – na stolcích, k nimž se vešli dva, tři či čtyři lidé, kteří si byli blízcí a rozuměli si.
Všichni přítomní se při tomto uspořádání cítili zvláštně svobodní, odcházeli a přicházeli, jak se jim zachtělo, a vychutnávali si příjemnou atmosféru těchto milých hostin v Paláci trubadúrské poezie.
--------------------------
Ten den se Angelika rozhodla, že se vydá po schodech do prvního patra.
Když každé ráno cestou ze svých pokojů kráčela řadou galerií, salonů a pokojů kolem honosných
Když každé ráno cestou ze svých pokojů kráčela řadou galerií, salonů a pokojů kolem honosných přijímacích sálů, kde se pořádaly plesy a hostiny, připadalo jí, jako by ji kousek onoho schodiště, které vždycky viděla po své levici, volal a zval ji, aby lehkou nožkou vystoupala nahoru.
Bylo to mohutné prostorné schodiště se širokými, nepříliš vysokými stupni, vytesanými ze světlého mramoru, od nichž se v určitých hodinách odráželo světlo, takže dostávaly krásnou nazlátlou barvu.
Podobné schodiště v životě neviděla.
Nedalo se vůbec srovnávat se schody vedoucími na věž v Monteloupu, šedými, strmými a točitými, s těmi hrbolatými stupni, na něž Madeloniny malé nožky dosáhly jen stěží.
Když Angelika v neděli při návratu z katedrály nebo z procházky ve městě pohlédla na průčelí svého domu, uvědomila si, že dům zabírá tři patra, vlastně čtyři, počítáme-li jako první poschodí různé sklady, sklepy, spižírny, kuchyně a obytné místnosti, jejichž dveře a okna vedla na vnitřní dvůr, a pět pater, pokud by se počítala i vysoká převislá římsa z tesaných kamenů, která korunovala budovu: říkalo se jí atika.
Její průvodci ji nikdy neopomněli upozornit na nádhernou terasu, která se táhla nahoře a na níž se v letních nocích pořádaly příjemné koncerty. Mnozí litovali, že hrabě de Peyrac u svého domu nenechal vybudovat věž s kupolí a vyhlídkou, jak tomu bylo v ostatních palácích ve městě. Někteří srovnávali Palác trubadúrské poezie s italskými paláci. Například v Toskánsku, upřesňovali…
Pak se ale všichni shodli, že je to výjimečná budova. Její půvab se nemohl žádné jiné stavbě rovnat.
Angelika si uvědomila, že zná pouze přízemí a přilehlé místnosti.
I tyto prostory jí připadaly obrovské, a to ještě neprozkoumala všechny zdejší chodby a chodbičky. Nejvíc ji ale lákalo to schodiště. Na vrcholku řady vznosných schodů byla vidět podesta a dalo se tušit, že z ní vedou další schody. Až dojde do patra, co tam asi objeví? Padalo odtud světlo, takže to nebyl uzavřený tmavý prostor.
Jenže to patro vypadalo, jako by tam nikdo nebydlel. A schodiště ji zvalo, aby se s ním seznámila.
Dnes hodlala v době siesty využít příležitosti a proniknout do poschodí, jehož návštěvu si vlastně zakázala jen ona sama.
-------------------------------------------------------------------
Angelika po špičkách stoupala po schodišti. Její neurčitý strach mizel.
Je to přece také její palác.
Bez překážek kráčela nahoru, jako by očekávala stejný pohled, jímž člověka přitahují některé náboženské obrazy s azurovým pozadím, odkud na něj shlížejí andělé.
Na vrcholku schodiště objevila dlouhou otevřenou galerii, která se táhla kolem celého průčelí otevírajícího se do zahrad. Za chvějícím se listovím se v dálce rýsovala krajina, zahalená zdejší charakteristickou růžovomodrou mlhou. Stejně jako v nižším patře sem ústily dveře mnoha salonů nebo pokojů.
Hlasy se ozývaly z místnosti, jejíž dveře byly uprostřed galerie
----------------------------------------------------------------
Vybavovala si, že při své předchozí návštěvě zavadila pohledem o další světlé mramorové schody, které se vynořovaly z polostínu a bezpochyby vedly „nahoru“, tam, kde se toulal duch Galilea Galilei.
Ach ano. Pokoj se zlatým klíčem.
-------------------------------------------------
inšpiračné foto na ružový palác: