Moderátor
|
|
Offline |
|
Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele: SZ
|
| |
|
|
Našla jsem knihu "Slečna ze Scuderi" od E. T. A. Hoffmanna ( https://www.databazeknih.cz/knihy/slecn ... deri-36848), která by se měla věnovat travičství v Paříži a v níž vystupuje i Desgrais. Anglicky v PDF zde: http://www.searchengine.org.uk/ebooks/62/4.pdf. Kniha vyšla v češtině v roce 1909, ale po antikvariátech ji lze sehnat, stejně jako slovenské vydání z roku 1969. Je zde mj. psáno o falešných Desgrezích, pohybujících se po Paříži. Ale nejvíce se mi líbila tato pasáž:
"Wait a moment, listen," said Desgrais, with a bitter smile. "I was standing near the Louvre, watching and waiting, with hell itself in my heart, for those devils who have been baffling me for such a length of time. There came a figure close by me—not seeing me—with uncertain steps, always looking behind him. By the moonlight I recognised the Marquis de la Fare. I expected that he would be passing. I knew where he was gliding to. Scarcely had he got ten or twelve paces beyond me when, out of the ground apparently, springs a figure, dashes the Marquis to the ground, falls down upon him. Losing my self−control at this occurrence, which seemed to be likely to deliver the murderer into my hands, I cried out aloud, and meant to spring from my hiding−place with a great bound and seize hold of him. But I tripped up on my cloak and fell down. I saw the fellow flee away as if on the wings of the wind. I picked myself up, and made off after him as fast as I could. As I ran, I sounded my horn. Out of the distance the whistles of my men answered me. Things grew lively—clatter of arms, tramp of horses on all sides. 'Here!—come to me!—Desgrais!' I cried, till the streets re−echoed. All the time I saw the man before me in the bright moonlight, turning off right—left—to get away from me. We came to the Rue Niçaise. There his strength seemed to begin to fail. I gathered mine up. He was not more than fifteen paces ahead of me."
"You got hold of him!—your men came up!" cried La Regnie, with flashing eyes, grasping Desgrais by the arm as if he were the fleeing murderer himself.
"Fifteen paces ahead of me," said Desgrais, in a hollow voice, and drawing his breath hard, "this fellow, before my eyes, dodged to one side, and vanished through the wall."
"Vanished!—through the wall! Are you out of your senses?" La Regnie cried, taking three steps backwards, and striking his hands together.
"Call me as great a madman as you please, Monsieur," said Desgrais, rubbing his forehead like one tortured by evil thoughts. "Call me a madman, or a fool that sees spooks; but what I have told you is the literal truth. I stood staring at the wall, while several of my men came up out of breath, and with them the Marquis de la Fare (who had picked himself up), with his drawn sword in his hand. We lighted torches, we examined the wall all over. There was not the trace of a door, a window, any opening. It is the strong stone wall of a courtyard, belonging to a house in which people are living—against whom there is not the slightest suspicion. I have looked into the whole thing again this morning in broad daylight. It must be the very devil himself who is at work befooling us in the matter."
This story got bruited abroad through Paris, where all heads were full of the sorceries, callings up of spirits and pacts with the devil indulged in by La Voisin, Le Vigoureux, and the wicked priest Le Sage; and as it lies in our eternal nature that the bent towards the supernatural and the marvellous overpasses all reason, people soon positively believed what Desgrais had only said in his impatience—that the very devil himself must protect the rascals, and that they had sold their souls to him. We can readily understand that Desgrais' story soon received many absurd embellishments. It was printed, and hawked about the town, with a woodcut at the top representing a horrible figure of the devil sinking into the ground before the terrified Desgrais. Quite enough to frighten the people, and so terrify Desgrais' men that they lost all courage, and went about the streets behung with amulets, and sprinkled with holy water.
Desgrez číhal u Louvru na markýze de la Fare ( https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_A ... de_la_Fare), aby ho chránil před lupiči šperků. Leč když byl markýz kousek od něj, odnikud se zjevil lupič, markýze přepadl a začal prchat pryč. Při honičce Desgrez zakopl o vlastní plášť a upadl. Markýz pak přeskočil zeď a zmizel Desgrezovi i jeho policistům. Historka se rychle rozšířila, vyšla tiskem s rytinou ďábla, před kterým stojí vystrašený Desgrez, a šířena po městě. Desgrezovi muži ztráceli kuráž a vyráželi do ulic s amulety a pokropeni svěcenou vodou .
A nakonec se mi povedlo knížku sehnat za pár, takže přepisuji pro fajnšmejkry:
Kteréhosi jitra přišel Desgrais k presidentovi la Regnie bled, všecek změnen, bez sebe.
"Co je, jaké zprávy? Našli jste stopu?" volá mu president vstříc.
"Ha, milostpane," počíná Desgrais, zlobou koktaje, "ha milost pane - včera v noci nedaleko Louvru byl markýz de la Fare přepaden v mé přítomnosti.
"Země a nebesa," jásá la Regnie radostí - "máme je!"
"Oh, jen slyšte," vpadá Desgrais s hořkým smíchem, "oh jen slyšte dříve, jak se vše mělo. - Stojím tedy u Louvru, a s celým peklem v prsou čekám na ty ďábly, již se mně posmívají. Tu těsně mimo mne přejde postava nejistým krokem, stále se ohlížejíc, aniž by mne viděla. V přísvitu měsíce poznávám markýze de la Fare. Mohl jsem zde na něj čekati, věděl jsem, kam se plíží. Sotva byl deset - dvanáct kroků opodál, vyskočí jakoby ze země jakási postava, srazí ho a padne na něj. Nerozvážně překvapen tímto okamžikem, jenž mohl vraha vydati mým rukám, vykřikl jsem hlasitě a chci ze své skrýše mocným skokem jej zastihnouti; avšak zapletu se do svého pláště a padnu. Vidím člověka toho utíkati jako na perutích větru, vzchopím se, pádím za ním - v běhu zatroubím na svůj roh - a z dálky odpovídají píšťaly slídičů - ulice se oživuje - řinčení zbraní, dusot koní se všech stran. - Sem - sem - Desgrais - Desgrais! křičím, až se to ulicemi ozývá. - Stále vidím člověka toho před sebou v jasném světle měsíčním; aby mne oklamal, zahýbá - sem - tam; přicházíme do ulice Nicaise - zdá se, že jeho sil ubývá, zdvojnásobuji své - je napřed již sotva o patnáct kroků -"
"Vy jste ho dohonil - chopil se ho - slídiči vaši přišli," volá la Regnie s blesky v očích a chápe se paže Desgraisova, jakoby on byl sám prchajícím vrahem.
"Patnáct kroků," pokračuje Desgrais dutým hlasem a ztěžka oddychuje, "na patnáct kroků přede mnou skočil stranou do stínu a zmizel zdí.
(...)
Desgraisův příběh vešel v Paříži ve známost. Hlavy byly přeplněny kouzly, zaklínáním duchů, společenstvím s ďáblem, jež pěstovali la Voisin, Vigoreux, zlopověstný kněz le Sage; a jak to již je v povaze člověka, že náklonnost k nadpřirozenému, zázračnému, nabývá vrchu nade vším rozumem - byla brzo všeobecnou víra, že jak Desgrais jen v nevoli prohodil, skutečně ďábel zločince ony chrání za to, že mu duši prodali.
Jest přirozeno, že příběh Desgraisův byl všelijak pošetile vykrášlen. Byla o tom vytištěna a na všech nárožích prodávána povídka, nahoře s dřevorytem, představujícím ohyzdného ďábla, jenž před polekaným Desgraisem propadá se do země. Dosti, aby lid byl přestrašen, ba i špehové zbaveni odvahy; tito nyní bloudili v noci ulicemi s chvěním a váhavě, ověšeni amulety a pokropeni svěcenou vodou.
(s. 18 - 20)
|
|