SOB - nič vo zlom ale keď chce niekto niekomu založiť vlákno, tak by mal pridať aspoň jeden citát z Angeliky a nejaké informácie o osobe, nie iba link na wikipédiu
takže tento krát to urobím za teba, lebo pán Vincent s Pauly si to zaslúži
nedarmo ho volali svedomie kráľovstva - aspoň zaviedol do módy pomáhanie chudobným, čo v čase kde neexistovala žiadna sociálna pomoc celkom určite nejednému s tých najúbohejších čo nemali nič a nikoho prinieslo úľavu a úžitok
táto téma nieje taká neaktuálna ani v dnešnej modernej Európe, ako by sa mohlo zdať
veľa ľudí z celej EU ale aj mimo nej pracuje často v bohatších krajinách EU načierno - a tým pádom nemajú títo ľudia žiadne zdravotné poistenie - keď ich potom rozbolí zub, vážne ochorejú alebo sa im niečo stane, sú vďační že existujú nemocnice ako sú u nás vo Viedni Saleziáni či nemocnica u Milosrdných bratov či Milosrdné sestry .....
ja poistená som, keď som kvôli Corone nikde nemohla zohnať termín na menší zákrok bez reptania ma v tej ich nemocnici v centre mesta vzali - sú tam v nemocnici tak milí ľudia že robia svojmu poslaniu všetku česť
ja sama som bola vďačná, o čo vďačnejší musia byť tí čo nemajú žiadne poistenie
VINCENT DE PAUL bol rodený Gaskonec a syn chudobných roľníkov
https://www.zivotopisysvatych.sk/vincent-de-paul/
Začnem teda citátom s knihy:
Angelika a hledala v Desgrezových očích zákmit povzbuzení.
Ale ten zůstával jako z mramoru.
„Je vždycky lepší vědět, co člověka čeká, než dlouhá léta pochybovat," řekl.
„Nenechme se tím neúspěchem zlomit," pokračoval Raymond. „Teď se musíme domluvit, jak bychom mohli ovlivnit průběh procesu. Král bude sám jmenovat soudce. Naše úloha bude dát mu najevo, že musí jednat spravedlivě a jmenovat nestranné lidi. Jenže mluvit s králem o svědomí je velice složitá záležitost."
Tahle slova připomněla Angelice výrok, který kdysi dávno pronesl markýz du Plessis- Belliěre na adresu pana Vincenta. Řekl o něm: „Je to svědomí království."
„Oh, proč jen mě to nenapadlo dřív? Kdyby abbé Vincent promluvil o Joffreyovi s králem či s královnou, určitě by je přesvědčil."
„Bohužel! Abbé Vincent zemřel minulý měsíc doma v Saint-Lazare." ***
„Bože můj," vydechla Angelika a oči se jí naplnily slzami zklamání. „Proč jen jsem si na něj nevzpomněla, když byl ještě naživu? Určitě by je dokázal přesvědčit. A dosáhl by církevního soudu..."
„Ty si myslíš, že jsme nevyužili všechny možné prostředky, abychom tohoto rozhodnutí dosáhli?" zeptal se trochu hořce jezuita.
Angelice se zaleskly oči.
„Ne, nemyslím," zamumlala. „Jenže abbé Vincent byl světec!"
*** † 27. september 1660, Paríž
Zaujímavá perlička ktorú som našla online:
Velmi známou se stala výtka královského kancléře Seguiera, který se osopil na svatého Vincence slovy: „Před vámi, můj milý, existovali také chudí, ale ti nerušili slušné lidi ve spánku. Nyní jich je všude plno. Na mé čestné slovo, člověk by skutečně uvěřil, že vy je vynalézáte.
A informácia v skratke o živote Vincentovi de Paul z dokumentu ktorý zrejme musí byť z nejakej knihy a pridávam ho celý na stiahnutie:
V roce 1636 těžce dolehla na Francii třicetiletá válka, do které ji zatáhnul ctižádostivý kardinál Richelieu. V popleněných částech Francie zuří hladomor. Venkované se podobají spíše kostrám potaženým kůží než lidem. V zoufalství vykopávají kořeny ze země, vaří je a jedí. V této situaci Vincenc bije na poplach, útočí na srdce Paříže a nedá se odbýt. Stává se nejtvrdošíjnějším žebrákem, jakého město vidělo. Jeho výzvy však nejsou marné. Vznešené dámy prodávají svoje ozdoby, hedvábné tapety, zlaté svícny, stříbrná nádobí... Vincenc tak může poslat pomoc do postižených oblastí a doslova se stává zachráncem celých provincií.
Klášter svatého Lazara, který obývá Vincenc se svými bratry lazaristy, se stává majákem útěchy v moři bídy. Když v roce 1652 řeka Seina zaplavuje půlku města, posílá Vincenc bratry na loďkách k nešťastníkům. Za hrozné epidemie, která následuje po těchto záplavách, se ukazuje Luisa a její sestry jako opravdoví andělé, když se den co den starají o bezpočet nemocných. V roce 1653 se ve Francii opět válčí a celé kraje jsou ohroženy hladem, Vincenc opět zapřísahá všechny, kterých se válka nedotkla, a organizuje pomoc. Dosahuje toho, že v tisku se objevují dopisy od jeho misionářů, které popisují hrůzu válkou zničených provincií. Chodí žebrat ode dveří ke dveřím a vrací se s pytli tolarů. Vysílá vozy s potravinami, šatstvem, osivem a vlnou na předení. Jeho lazaristé se starají o sirotky, nemocné i umírající.
I přes svou mnohotvárnou činnost pro potřebné se Vincenc nesetkává vždy s vděčností.
Když v roce 1656 sto tisíc žebráků zaplavuje Paříž, vydává Ludvík XIV. dekret, který jim zakazuje žebrat. Vincenc se jich ujímá a organizuje dílny pro práceschopné a útulky pro nemohoucí.
Přesto ho většina žebráků proklíná, protože si myslí, že za královým rozkazem stojí on. Až do svých téměř 80 let Vincenc nepřestává pracovat pro své chudé. Žebrá, organizuje pomoc a spolutrpí se svými misionáři. Na jaře roku 1660 jej však začínají opouštět síly. Umírá s důvěrou v Boží milosrdenství 27. září 1660 v Paříži.