mimi píše: * | 06 lis 2021, 17:44 |
Tvoje vyprávění je tak obsáhlé a je tam tolik motivů, že nejen já, ale i ostatní máme o čem diskutovat během podzimních večerů.
Fikci jsem si navzdory únavě nakonec přečetla ještě včera navečer, kdy jsem ji objevila. Přece jen, nestává se už tak často, že by se tu objevilo něco nového (a ještě v takovém rozsahu), tak nač to odkládat
. Dnes jsem si přečetla znovu a musím souhlasit s mimi, že ve vyprávění je toho tolik, nač se dá reagovat a na čem se dá vystavět debata! Zkusím tedy navázat na to, o čem jste si tu již psaly, a třeba i "vypíchnout" něco nového:
Na úpätí Pyreneji, v srdci divokej Bearnskej prírody, neďaleko usadlosti ktorej domáci hovorili Morens, a severania Morenx, stál malý zámoček...
Samotný úvod je napsaný jako z pohádek (Bylo, nebylo, za devatero horami...), ale v těch pár větách už dává tušit, že se autorka s psaním mazlila, dala si záležet a krásně ho promýšlela. O tom svědčí i výše zmíněná časová osa, a takové příběhy já mám moc ráda
.
Spočítal si dve a dve, vymyslel plán ako ju naoko skompromitovať bez toho aby ju skompromitoval skutočne, a ruka bola v rukáve.
Je mi jasné, že jádrem příběhu není vyprávění o tom, jak se Joffreyovi rodiče dali dohromady, ale úvod se jim věnuje docela dost, takže mě trochu rozesmutnilo, že jsem se nedozvěděla víc podrobností
. Sama vím, jak je těžké stavět "na vodě" nebo jen pár zmínkách, vymyslet historii postavy, aby byla uvěřitelná a "netloukla" se s kánonem, aby nešlo jen o takovou osobní fantazii, ale mělo to nějaký reálný základ. Proto upřímně doufám, že se třeba v budoucnu ještě k rodu de Peyrac podrobněji vrátíš, vždyť kdo jiný by na tomto poli měl fabulovat, než Ty?
Další palec nahoru dávám za promyšlenost a propojenost s kánonem, třeba i v tom, co Joffreye inspirovalo k tomu, aby si nechal vybudovat podzemní chodbu u svého pařížského paláce
.
Sob píše: * | 06 lis 2021, 11:28 |
Moiro, Dlouho se mi honila hlavou otázka, za jakých okolností se zrodilo velké přátelství mezi Joffreyem a Bernardem. Děkuji, že jsi objasnila další tajemství příběhu.
Sob to už napsala za mne
.
O to viac že na jeho a Cerbalaudovú hlavu už medzičasom boli vypísané vysoké odmeny.
Líbí se mi, žes nezapomněla i na tohoto Gaskoňce, který se v určitém okamžiku z knih AG zcela vytratil. Pokud by někdo zapomněl, více o něm je v předchozí části příběhu
.
Dnes večer zhromaždil okolo seba svojich najspoľahlivejších chlapov v pivnici jedného domu na predmestí St.Michel a dal sa im vysvetľovať svoj plán:
Jako čtenáře mne trochu zamrzelo, že ten plán byl vyzrazen vlastně hned na začátku. Z hlediska čtení "detektivky" o ztraceném a proměněném zlatě, by se mi docela líbilo vidět všechno z pohledu těch opilých vojáků, kteří se ráno probudí, aby zjistili, že zlato se změnilo v prach, a teprve v závěru se dozvědět, jaký "kouzelnický trik" Bernard vymyslel.
Mimochodem: co se vlastně se zlatem stalo později a kdo se stal jeho příjemcem?
- Už si videl nepijana u armády? Ja som slúžil u armády 10 rokov, prešiel som toho krížom krážom, ale takého som veru ešte nestretol.
Chudáka
nikto nepochválil aký geniálny plán vymyslel.
Velice oceňuji vylíčení Bernarda jako stratéga a vojáka. V knihách nedostal tolik prostoru, aby si čtenář udělal jednoznačný obrázek, většina je toho psaná spíše "pod čarou". My Andijose známe hlavně z místních fikcí, a ty o něm mohu předložit trochu mylnou představu, že to byl jen pán s bříškem, který si užíval radostí života, leckdy tvořil takový komický prvek (spolu s Lauzunem a jinými) oproti panu Dokonalému - Joffreyovi de Peyrac. Líbí se mi, že tady už nevystupuje jako "komický společník", ale jde o plnokrevnou a plnohodnotnou postavu. Vlastně poprvé ho v těchto fikcích vnímám nejen jako toho legračního Joffreyova přítele, ale jako muže, a to s velkým M. Ono je těžké vystoupit z Peyrakova stínu, ale tady se mu to dokonale povedlo. A i když je Joffrey stále ve fikci přítomen, i když je vlastně nepřítomen, Bernard mi ukázal, že ve světě a v příbězích obstojí i bez něj.
Neviem či ste si to všimli, ale chudák Bernard pri vykonávaní svojej pomsty ešte netušil že Joffereya v Paríži idú práve popraviť.
Tento moment mi samozřejmě neunikl a - jak bylo v plánu - lehce mi u něj při čtení zatrnulo.
Jedného slnečného dňa roku pána 1657 cválali Joffrey a Angelika po ceste smerom k grófovmu zámku v Albi. (...) Na naliehanie mladej ženy jej Joffrey konečne vyrozprával príbeh o prekliatom toulouskom zlate.
Musím říct, že narážka na událost z antiky byla v textu několikrát a pokaždé jsem si říkala, zda se doberu jejího vysvětlení. Děkuji, že jsem se dočkala!
.
Nakonec se vlastně vracím k začátku - v té fikci je toho tolik, že by každý ten kousek, z něhož je děj poskládán, zasloužil samostatný příběh a věřím, že by to ničemu neuškodilo... Je tu motiv Bernardova povstání, "ukradené" zlato, seznámení Joffreye s Andijosem, Joffreyova i Bernardova matka (ta dáma mě velice zaujala!), místní pověsti, dění v Paříži po procesu, ostudy postav, které byly nějak zapleteny do procesu (arcibiskup, Fouquet, panovník), mladí Joffrey a Angelika... Dost dobře si dokážu představit, že tohle je teprve první, ochutnávková verze, a že to jednoho dne všechno rozpracuješ a rozepíšeš, až si při čtení budeme rochňat (já tedy určitě!)
.
Díky.