La Voisin - Susedka a jej veštenie

La Voisin Catherine Deshayes, "La Voisin",

portret zo sedemnatsteho storocia drzi v rukach okrýdlený diabol:




Catherine Monvoisin, alebo Montvoisin, rodená Deshayes, známa ako "La Voisin" (Preklad: Susedka)
(c. 1640 – February 22, 1680), bola francútka veštkyňa, travička a čarodejnica, jedna z hlavných osôb v Afére z jedmi v čase Ludvíka XIV, krála slnko.

Odkial vznikla prezyvka Susedka je jasne:
prva varianta priezviska MonVoisin Mon= moja voisin=susedka
druha varianta MontVoisin Mont=vrch voisin=susedka

Pripomenme si pre zábavu čo známa veštica vyveštila , Montespanke a vdove Scaronovej,

ale hlavne našej Angelike



Celá nervózní se zmítala mezi návaly naděje a beznaděje a hořela touhou navštívit Sousedku
a nechat si vyložit budoucnost. Tu příležitost jí poskytla paní Scarronová, která za ní jednou
odpoledne přišla.
„Angeliko, jdu pro vás, protože mé prostě musíte doprovodit. Ta bláznivá Athénáís si vzala
do hlavy, že potřebuje zjistit nevímco od jisté věštkyně, jakési Kateřiny Mauvoisinové. Mám pocit,
že ani dvě zbožné ženy nebudou stačit na to, aby bojovaly proti všem zlým duchům, které možná
budou pronásledovat tu neopatrnou nešťastnici.“
„Máte absolutní pravdu, FranLoise,“ ujistila ji rychle Angelika.
Se dvěma anděly strážnými po boku pronikla rozechvělá, ale nepříliš vyděšená Athénáís de
Montespan do doupěte věštkyně. Byl to docela hezký dům na předměstí Templu. Když totiž
čarodějnice zbohatla, odstěhovala se z ponurého brlohu, kam vodil pochybné zjevy trpaslík
Barcarol. Teď se k ní chodilo téměř veřejně.
Obvykle přijímala návštěvy na jakémsi trůnu, zahalená v plášti pošitém zlatými včelami.
Jenže ten den byla Kateřina Sousedka, kterou ani nejurozenější klientela neodradila od jejích
nepříjemných návyků, opilá jako švestka.
Už na prahu „hovorny“, kam byly uvedeny, pochopily všechny tři ženy, že z věštkyně dnes
nic nevytáhnou.
Dlouze si je prohlédla, pak sestoupila z trůnu, zapotácela se, vrhla se na vyděšenou Franoise
Scarronovou a uchopila ji za ruku.
„Tedy vy,“ zakoktala, „vy teda! Vymate strašně podivnej osud! Vidím moře, pak noc a pak
nad tím slunce. Noc je bída. To přece víme. Nic není černějšího. Jako noc. Ale slunce, to je král. No
prosím, krásko, král vás bude milovat, a dokonce se s vámi ožení.“
„Ale vy se mýlíte,“ vykřikla zuřivě Athénáís. „To já se vás přišla zeptat, jestli mě král bude
milovat. Vy všechno pletete.“
„No tak se nezlobte, dámičko,“ protestovala Sousedka a sotva pletla jazykem. „Nejsem tak
ožrala, abych mohla splést osudy dvou lidí. Každej má svůj, ne? Podejte mi ruku. Vy tam taky máte
slunce. A pak i štěstí. Ano, i vás bude král milovat.
Ale nevezme si vás.“
„K čertu s tebou, babo bláznivá,“ zamumlala Athénaďs a stáhla vztekle dlaň.
Ale Sousedka trvala na tom, že každé ukáže, co umí. Vrhla se tedy na ruku Angelice,
vykulila oči, potřásla hlavou.
„To je ale úžasný osud! Noc, ale především oheň, oheň, kterej vládne všemu.“
„Chtěla bych vědět, jestli se vdám za markýze.“
„Nemůžu vám říct, jestli je to markýz, ale vidím dvě svatby.
Tady, ty dvě malý čárky. A šest dětí…“
„Proboha!“
„A pak… další vztahy… Jeden, dva, tři, čtyři, pět…“
„To už stačí,“ bouřila se Angelika a stahovala ruku. „Počkejte přece! Ten oheň je divnej.
Spaluje vás celej život… až do konce. Je tak mohutnej, že zakrývá i slunce. Král vás bude milovat,
ale vy jeho ne, kvůli tomu ohni…“
Ještě v kočáře, který je odvážel, byla Athénaďs zlostí bez sebe. „Ta ženská si nezaslouží ani
pětník! V životě jsem neslyšela takovou snůšku pitomostí. Král vás bude milovat… Král vás bude
milovat… Vykládá každé totéž!“

Ja tu odpoveď istotne niekde najdem.

Inak všimla si si ako ďaleko dopredu pani Golonova už v druhej knihe rozmýšlala? Veď už v druhom diely vedela
čo sa zrealizovalo až v predposlednom diely.

Tady, ty dvě malý čárky. A šest dětí…“
„Proboha!“

kdeže je tých 99dcér a 99rohatých synov čo jej nabásnil Rochat.......

Pani AG niekde v interview vravela že ešte pred tým ako vzala pero do ruky,
už vedela že Angelika pôjde jednoho dňa do Ameriky.
V jej jednotlivých knihách može človek často nájsť odkazy na ďalekú budúcnosť.

moirra píše:

Inak všimla si si ako ďaleko dopredu pani Golonova už v druhej knihe rozmýšlala? Veď už v druhom diely vedela
čo sa zrealizovalo až v predposlednom diely.

Tady, ty dvě malý čárky. A šest dětí…“
„Proboha!“

V jej jednotlivých knihách može človek často nájsť odkazy na ďalekú budúcnosť.

Presne, neskutočná genialita. A to nie sú nejaké pár stránkové eseje. Ale prepracované historické romány. Stále mi nejde do hlavy, ako mohla také dielo vôbec vytvoriť...

jeanne píše:

Ten oheň je divnej.

A není tím myšlen oheň, v němž měl být Joffrey upálen?

jeanne píše:

Teď mě teprve napadlo srovnání Catherine Monvoisin (La Voisin) a markýzy de Brinvillieres. Řekla bych, že La Voisin měla na svědomí celoplošnější akce, přesto na ni došlo až po markýze de Brinvillieres... Asi by to nasvědčovalo tomu, že policie se v pátrání zaměřovala primárně na dvůr. Odpověď bych jistě někde našla, každopádně se mi tohle vůbec nechce studovat.

Odpovědi se skrývají jinde po fóru, tak jen stručně: Na Brinvilliers se přišlo díky žalobě její švagrové, která ji označila za vražedkyni vlastního bratra. Kromě něj zavraždila i otce a ještě jednoho bratra, chystala se i na sestru a údajně chtěla zabít i svého manžela (ale její milenec Sainte-Croix mu prý podával protijedy, protože se s ní sám ženit nechtěl ). Motivem byl zisk majetku (odtud označení arseniku jako "dědického prášku" - poudre de succession).

Při výsleších, kterým byla po svém zatčení podrobena, markýza de Brinvilliers zřejmě přivedla policii na stopu Sousedky. Po dalších šetřeních, kdy jako výpovědi mj. sloužila prohlášení několika zpovědníků, kteří - aniž by uvedli jména - šli policii v hrůze oznámit, kolik farníků se jim přiznalo k vraždám svých příbuzných, došlo k zatčení Monvoisinové. A ta pak už ochotně vypovídala a udávala další a další jména. S ohledem na to, že k ní pro věštby a na nákup jedů chodila půlka Paříže, měla její výpověď dalekosáhlejší následky a došlo k zřízení "chambre ardente", zvláštní soudu, který Travičskou aféru začal vyšetřovat. O tom pak v jiné části fóra.

Na doplnění bych jen dodala, že Brinvilliersová údajně jedy získávala od svého milence rytíře Gaudina Sainte-Croix, který měl jako hobby chemii. A využít ji k otrávení markýzina otce ho napadlo v cele v Bastille, kde trávil čas s nám známým mnichem Exilim. Nicméně mohla se se Sousedkou znát (což je dosti pravděpodobné, neboť ta byla velmi proslulá) a vědět o jejích aktivitách.

Narazila jsem náhodou na knihu "Královna temnot" od Françoise Hamelové, která by měla pojednávat o Sousedčině dceři. Kniha údajně vychází ze studia historických pramenů. V knihovně už jsem si ji objednala - schválně, jestli v ní bude něco více o zatčení Monvoisinové starší, které prováděl policista Desgrez .

Jasne, treba sdezgrezovať všetko čo sa dá

Ja som našla dobrý ilustračný obrázok k Voisinkinej čiernej satanskej omši:



Zdroj a autor:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Messenoire.jpg

a tu je Voisinka vo väznici:

PenelopaW píše:

Narazila jsem náhodou na knihu "Královna temnot" od Françoise Hamelové, která by měla pojednávat o Sousedčině dceři. Kniha údajně vychází ze studia historických pramenů. V knihovně už jsem si ji objednala - schválně, jestli v ní bude něco více o zatčení Monvoisinové starší, které prováděl policista Desgrez .

Francoise Hamel: Královna temnot. Voisinová, vražedkyně z Velkého století. DOMINO: Ostrava, 2004

Obálka českého vydání i název knihy zavánějí něčím značně kýčovitým, leč obsah je vskutku historickým románem, navíc - pokud mohu soudit ze své chabé znalosti reálií a osobností - velmi propracovaným. Autorka pěkně ilustruje pozadí Velké travičské aféry, a ačkoli nejde o nějakou historickou studii, zákulisí je zde představeno prostřednictvím Voisinové a její rodiny velmi pěkně.

Co mi vadilo nejvíc, je to, že hlavní hrdinkou knihy (byť nikterak glorifikovanou či oslavovanou) je zrovna Montvoisinová - žena pochybných mravů a způsobů, která se neštítila těch nejhnusnějších praktik. Proč sakra nikdo nemůže napsat knihu o hrdinných policistech (tím myslím samozřejmě ), kteří zločineckou síť rozkryli?? Zajímavý je ovšem autorčin záměr líčit vše z pohledu Marie Markéty, dcery čarodějnice. Leč zcela nevím, kam tento záměr směřoval - jestli měl dívku rehabilitovat nebo naopak ukázat, že ten kdo vidí a mlčí, je také vinen, a nebo jestli mělo jít jen o pouhé vyprávění bez jakéhokoli hodnocení. Protože ze všech tří variant to na mne působilo právě takto - prosté vyprávění, bez emocí, bez vyvozovaných závěrů... Marie Markéta vypráví po mnoha letech věznění přes dveře a přes zeď svým věznitelům svůj příběh, o němž čtenář netuší, jak nakonec skončí - zemřela nakonec věkem, vlastní rukou, rukou spoluvězeňkyň, z nichž mnohé byly de facto nevinné a provinily se jen příbuzenstvím se "třemi královnami"? Za nejsilnější tak kupodivu nepovažuji příběh o Voisinové jako takový, ale právě pasáže z vězení, do něhož přišla jako mladá dívka, která - kdyby se narodila někomu jinému - by měla celý život před sebou, ale takto jej strávila ve tmě vězeňské kobky, zapomenutá okolním světem.

Kniha obsahuje mnoho narážek nejen na poměry u dvora a mezi bohatými (kdo chtěl koho otrávit a proč), ale i na různé dobové reálie či místa v Paříži. Na začátku příběhu Voisinová s rodinou bydlí na "Pont Marie", který je zde překládán jako Mariův most. Říkala jsem si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným), ale nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Takže skutečně most Mariův!

Poměrně negativně je zde vykreslena madame de Montespan a její služba DesOilletová, nechybí ani Soissonka a další figury. Zmiňované obrácené mše a nákupy jedů se ovšem odehrávaly již v novém bydlišti Sousedky - v ulici Beauregards (Krásná vyhlídka) ve Ville Neuve. Zde asi působil jako dveřník trpaslík Barcarole .

Samotná Voisinka je v knize popisovaná jako velmi nepříjemná osoba - neustále opilá, nadávající manželovi i dceři, sebestředná, posedlá tím, aby ji lidé obdivovali. Její hašteřivě vykreslená povaha velmi pěkně ladí s popisem jejího konce (který je znám i odjinud) - kdy jí při mučení dávali pít vína, kolik žádala, takže na popravu jela solidně nalitá, plivala na přítomné dámy, které se přišly podívat, odmítla opustit popravčí káru a na hranici ji museli vytáhnout násilím, aby pak všem přítomným nadávala a kopala do otepí slámy.

Zajímavé je, že vyšetřování travičské aféry je už zde (v souladu s pracemi erudovaných historiků) zmiňováno jako mocenský boj Colberta a Louvoise. Ostatně Voisinovou mladší uklidili do citadely Belle-Île-en-Mer právě proto, že toho hodně věděla a bohužel mluvila v době, kdy už se na aféru, a účast madame de Montespan v ní, chtělo zapomenout. Voisinka starší (která žádná jména neřekla) údajně nebyla mučena naplno právě proto, aby moc nemluvila.

I když jsem v průběhu čtení hledala dopředu nějakou zmínku o Desgrezovi (který Voisinovou zatýkal), zatčení nijak podrobněji popsáno nebylo. Klesla jsem na duchu, ale pak jsem narazila na dvě Desgrez zmínky a hned mi bylo veseleji .


Pro připomenutí informace o zatčení Voisinové, jak jej v díle AG uvedla vévodkyně de Madribourg:

Když projížděla Paříží, chtěla se poradit se slavnou čarodějkou Mauvoisinovou, zvanou Sousedka. Zašla za ní, ale před jejím domem narazila na skupinku knězi, patřících k řádu založenému panem Vincentem de Paul na ochranu chudiny. To ji natolik vyděsilo, že rychle odešla. O dva dny později se v Paříži rozkřiklo, že čarodějnici zatkli. Ambroisine se ještě teď zachvěla hrůzou. A zatykač vydal znovu ten strašlivý policista Francois Desgrez. Kvůli tomu člověku vypadal její odjezd do Le Havru jako útěk. Stejně jako poprvé, když mu jen taktak unikla právě ve chvíli, kdy zatýkal její nejlepší přítelkyni markýzu de Brinvilliers. Tentokrát policista zasáhl přímo srdce spolku travičů. Novinky se šíří rychle a pan a paní de Gorrestat se ještě nestačili nalodit, když se doslechli, že Sousedka je obviněna z toho, že chtěla otrávit krále. Athénais de Montespan rychle zmizela ode dvora. Při výslechu na mučidlech udá i mé jméno.
(…)
Přesto se Ambroisine ulevilo, když mohla vyplout na moře a ukrýt se v Novém světě, kde bude daleko bezpečnější. Jako by se všechno opakovalo: znovu v poslední chvíli uprchlá před nosem Desgrezovi a jeho nadřízenému, veliteli královské policie panu de La Reynie, těm odporným královským psiskům.

(A. a S. Golonovi: Angelika, Cesta k vítězství. Praha: Český spisovatel, 1996, s. 271)


Encyklopedické informace o dceři Voisinové, s uvedením dalších zdrojů, zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Marguerite_Monvoisin

na pripomenutie:

Angelika byla pyšná na své kuchařské umění a žádná námaha jí nepřipadala zbytečná. Ale
teď se cítila dotčená. To tedy Filipa nepřitahuje ani její krása, ani inteligence?
S prvními jarními dny se cítila hrozně uboze, tím spíš, že ji oslaboval přísný půst. Příliš se
nadchla myšlenkou na svatbu s Filipem, než aby od ní dokázala upustit. Samozřejmě že jako
markýza du Plessis by byla představena u dvora, znovu by uviděla rodný kraj, svou rodinu a vládla
by v tom krásném zámku, který jí v dětství učaroval.
Celá nervózní se zmítala mezi návaly naděje a beznaděje a hořela touhou navštívit Sousedku
a nechat si vyložit budoucnost. Tu příležitost jí poskytla paní Scarronová, která za ní jednou
odpoledne přišla.
„Angeliko, jdu pro vás, protože mé prostě musíte doprovodit. Ta bláznivá Athénáís si vzala do hlavy, že potřebuje zjistit nevímco od jisté věštkyně, jakési Kateřiny Mauvoisinové. Mám pocit, že ani dvě zbožné ženy nebudou stačit na to, aby bojovaly proti všem zlým duchům, které možná budou pronásledovat tu neopatrnou nešťastnici.“
„Máte absolutní pravdu, Francoise,“ ujistila ji rychle Angelika.
Se dvěma anděly strážnými po boku pronikla rozechvělá, ale nepříliš vyděšená Athénáís de
Montespan do doupěte věštkyně. Byl to docela hezký dům na předměstí Templu. Když totiž čarodějnice zbohatla, odstěhovala se z ponurého brlohu, kam vodil pochybné zjevy trpaslík Barcarol. Teď se k ní chodilo téměř veřejně.

PenelopaW píše:

Samotná Voisinka je v knize popisovaná jako velmi nepříjemná osoba - neustále opilá, nadávající manželovi i dceři, sebestředná, posedlá tím, aby ji lidé obdivovali. Její hašteřivě vykreslená povaha velmi pěkně ladí s popisem jejího konce

No to o jej povahe pochádza z historických zdrojov a zrejme si tými zdrojmi poslúžila aj pani AG a mnohé iné....


neustále opilá .... nuž to nájdeme aj v kanóne:

La Voisin obvykle přijímala návštěvy na jakémsi trůnu, zahalená v plášti pošitém zlatými včelami.
Jenže ten den byla Kateřina Sousedka, kterou ani nejurozenější klientela neodradila od jejích nepříjemných návyků, opilá jako švestka. Už na prahu „hovorny“, kam byly uvedeny, pochopily všechny tři ženy, že z věštkyně dnes nic nevytáhnou.
Dlouze si je prohlédla, pak sestoupila z trůnu, zapotácela se, vrhla se na vyděšenou Franoise Scarronovou a
uchopila ji za ruku.
„Tedy vy,“ zakoktala, „vy teda! Vymate strašně podivnej osud! Vidím moře, pak noc a pak
nad tím slunce. Noc je bída. To přece víme. Nic není černějšího. Jako noc. Ale slunce, to je král.
Noprosím, krásko, král vás bude milovat, a dokonce se s vámi ožení.“
„Ale vy se mýlíte,“ vykřikla zuřivě Athénáís. „To já se vás přišla zeptat, jestli mě král bude
milovat. Vy všechno pletete.“
„No tak se nezlobte, dámičko,“ protestovala Sousedka a sotva pletla jazykem.
„Nejsem tak ožrala, abych mohla splést osudy dvou lidí. Každej má svůj, ne?

PenelopaW píše:

Na začátku příběhu Voisinová s rodinou bydlí na "Pont Marie", který je zde překládán jako Mariův most. Říkala jsem si s despektem, jakou to práci překladatel odvedl (neboť jsem se domnívala, že Pont Marie je mostem Mariiným), ale nedalo mi to, ověřila jsem si fakta a zjistila, že tento most byl pojmenován dle svého stavitele jménem Christophe Marie. Takže skutečně most Mariův!

A už vím, proč jsem žila v bludu!

V to slunečné zimní ráno, kdy se usmívala i průčelí domů na mostě Panny Marie nad Seinou, stál Florimond de Peyrac v druhém patře jednoho z nich v prosté měšťanské místnosti, kde by ho nikdy nikdo nehledal. Rozmlouval s vysoce postaveným policistou Francoisem Desgrezem, pravou rukou jedné z nejvýznamnějších osob království, velitele kriminální policie pana de La Reynie, jenž si ho pozval na tajnou schůzku.
(Cesta k vítězství, s. 124)

La Vosin (Susedka)a jej blízke vzťahy s Montespankou

Všetko to začalo, keď bola La Voisin najatá Madame de Montespan, aby pre ňu slúžila čierne omše. V roku 1667 sa uskutočnili slávnosti v dome na Rue de la Tanniere. Nie je známe, či sa kráľ zúčastnil týchto rituálov, hoci povesti naznačovali, že jeho moc pochádza od diabla. Svedok čiernych mší naznačil, že madame de Montespan sa snaží nájsť spôsob, ako si navždy zabezpečiť lásku Ľudovíta XIV. Vosinka vyrábala pre Montespanovú aj špeciálny elixír a afrodiziakum, ktoré následne sypali a kvapkali kráľovi do jedla aj do nápojov.
Časom tieto blízke vzťahy s madame de Montespan spôsobovať La Voisin stále viac a viac problémov. Frustrovaná kráľova milenka sa stala tak posadnutou, že by ho radšej videla mŕtveho, ako s inou ženou. Keď kráľ začal v roku 1679 svoje pletky s Angélique de Fontanges, Montespan požiadala Susedku, aby milencov zavraždila. Oboch. Catherine najskôr nesúhlasila, ale zdá sa, že s časom prijala návrh madame de Montespan, ktorá bol celá bez seba od zúrivosti. La Voisin vyrobila jed a vypracovala plán. Avšak veci v žiadnom prípade neprebehli celkom tak ako to očakávala.

Nespočet nepriateľov a konkurentov klientov Kataríny Monvoisin bolo zabitých jedom. La Voisin bola obvinená z týchto zločinov, ale počas hodín mučenia nikdy nepriznávala mená svojich klientov a ani nehovorila jej prenasledovateľom, ktorí ľudia sa zúčastnili jej čiernych omší. Predpokladá sa, že sa podieľala na predčasnej smrti okolo 1000 - 2500 ľudí.
V čase keď sa rozbehlo vyšetrovanie patrila madame Montespan officálne stále k jedným z najdôveryhodnejších ľudí na kráľovskom dvore. Nikto ju so zo zločinmi la Voisin nespájal. Teda aspoň určite nie kráľ. Existuje dokonca dôkaz, že v priebehu konania bola na začiatku jedným z kráľovských poradcov. Pretože la Voisin zaťato mlčala, madame de Montespan sa už takmer cítila oslobodená od účasti na zločinoch.

Avšak v júli 1680 Susedkyna dcéra Marguerite prehovorila a dokázala, že Montespan je jednou z najlepších klientiek jej matky. Kráľ však ihneď neuveril Margueritinemu príbehu. Pod váhou neustále sa množiacich dôkazov sa však napokon zhrozil.

Zaujímavý článok:

https://www.ancient-origins.net/history ... urt-021057

S některými informacemi bych mohla, na základě toho, co jsem zatím přečetla, polemizovat, ale jako celek to není tak špatné:

Jiří ŽÁK: Co ještě Paříž neřekla. Brno: JOTA, 2004, s. 42-45:

Ani další příběh, který nám vyprávěly Egypťanky, zdejšímu obvodu (myšlen je II. pařížský obvod Bourse) velké ctnosti jistě nepřidá. Léo Malet nazval svou druhou knihu o Paříži Kilometry rubáše, ale ani ten největší zabiják, s nímž se Nestor Burma* ve své dlouholeté detektivní praxi setkal, by takovou spoustu rubáše určitě nespotřeboval. To ovšem neplatí o největší vražedkyni v dějinách Paříže. Když byla na konci osmdesátých let 17. století zatčena, doznala se ke dvěma tisícům pěti stům zločinům! Při takové aktivitě jí jistě jeden obyčejný štůček plátna nestačil.

Ale pojďme na začátek našeho příběhu. Z Káhirského náměstí je to do rue Beauregard co by kamenem dohodil. Tahle ulice získala své jméno díky nádhernému výhledu na město, jenž se odtud naskýtal každému návštěvníkovi. Kdysi tu býval skutečný venkov. Na malém kopečku, jenž vznikl jaksi uměle navršením trosek někdejších hradeb a jemuž se, kromě jiných názvů, říkalo proto i poněkud ironicky Mont-Orgueil, Pyšný vrch, stálo jen pár venkovských domků, které byly srovnány se zemí v roce 1593, kdy Paříž obléhal hugenotský král Jindřich IV. Krátce nato tu vznikla dnešní ulice, ovšem její podoba se postupem času výrazně měnila. Domy, které tu byly postaveny na počátku 17. století, už dnes také dávno neexistují a popisná čísla dnešních činžáků jsou už jen přibližnou orientací v někdejší zástavbě.

Dům hrůzy, o němž bude řeč, stával zřejmě v místech, kde se rue Beauregard kříží s rue de la Lune. Právě do rue de la Lune měl dům zadní východ, což, jak uvidíme, byla nesporná výhoda. Majitelkou domu se stala Kateřina Deshayesová, vdova po jistém panu Monvoisinovi, jíž však nikdo neřekl jinak, než vdova Voisinová.

Naše milá vdova zpočátku jen věštila budoucnost, což bylo za vlády krále Ludvíka XIII. skutečně výnosné a poměrně nevinné řemeslo. Podle policejního důstojníka La Reynieho - jak uvidíme, tento policista měl co do činění s několika vražedkyněmi - existovalo tehdy v Paříži kolem tří set věštkyň a žádná z nich si nemohla na nedostatek práce stěžovat. Voisinka však patřila k nejvyhledávanějším. K její oblibě zřejmě přispěla dokonalá režie celého věšteckého obřadu, na nějž si Voisinka brala speciální plášť, který si dala ušít a jenž prý stál na svou dobu obrovskou sumu patnácti tisíc livrů. Brzy však zjistila, že ze svého věšteckého umění může vytěžit mnohem víc. Měla totiž výlučně ženskou klientelu a řada vysoce postavených dam ze společnosti se na ni často obracela s jednoduchou otázkou: „Kdy se konečně zbavím svého manžela?“ Pokud se jednalo o dámu důvěryhodnou a prověřenou, která nechtěla čekat, až manžel umře přirozenou cestou, Voisinka na ni spiklenecky mrkla, s plným pochopením pro ženské záležitosti sáhla do některého ze svých tajných kufříků a vyndala speciální prášek, jenž manželovu cestu na hřbitov poněkud uspíšil. Ale brzy jí ani tohle nestačilo. A tak se začaly v domku v rue Beauregard dít věci, nad nimiž ještě dnes vstávají člověku hrůzou vlasy na hlavě.

Černé mše, z nich byla později Voisinová obviněna, se tu ve vší pravděpodobnosti nikdy nekonaly a dvorní dámy v čele s královou milenkou madam de Montespan spíš chodívaly do ulice de la Tannerie, což byla úzká ulička, která zanikla v roce 1854 při stavbě avenue Victoria. Tam bydlíval jakýsi abbé Mariette, který prý sloužil mše na nahém břiše královy favoritky. Voisinová se specializovala jinak. Do ulice Beauregard za ní začaly chodit ženy, které nechtěně otěhotněly a Voisinka jim pomáhala zbavit se těchto nechtěných plodů lásky. Některé ovšem přistoupily na hrůzné praktiky. Souhlasily s tím, že dítě donosí až do devátého měsíce. Když se pak začalo hlásit na svět, pospíchaly honem do ulice de La Lune a zadním vchodem se tajně vplížily do domu. Porod se konal obyčejně ve sklepě. Rodička ležela na zemi uprostřed magického kruhu. Jakmile se dítě objevilo a projevilo známky života, Voisinová ho chytila za nožičky a zkušeným pohybem ruky mu podřízla hrdlo. Jeho krev, srdce a játra pak sloužily k výrobě směsi, která měla pomoci přeměnit olovo ve zlato. Popel těchto ubohých obětí potom Voisinová smíchala s dalšími ingrediencemi a používala ho jako afrodisiakum. Madam de Montespan si prý uchovávala královu přízeň jen proto, že králi přidávala do vína elixír lásky, vyrobený ze sušeného popelu dětského plodu, semene kozla, ropušího jedu a netopýří krve. „Člověk se diví, jak mohl Ludvík XIV. takovou kůru vůbec přežít,“ napsal historik Pierre Mariel. Nám nezbývá než souhlasit.

Konec této pochmurné historie už známe. Soud zasedal celé tři roky a za tu dobu vyslechl spoustu svědků, mezi nimiž byla i řada významných osobností, například dramatik Jean Racine.** Rozsudek byl vynesen 21. července 1682. Někteří odsouzení šli od soudu rovnou na popraviště, jiní na galeje. Madam de Montespan byla poslána do vyhnanství a vdova Voisinová odsouzena k upálení zaživa. Rozsudek byl vykonán o několik dní později na náměstí Grève. Její popravu popsala očitá svědkyně, duchaplná paní de Sévigné: „V Notre-Dame se Voisinka nikdy nechtěla kát nebo prosit o milost a na náměstí Grève zase nechtěla za nic na světě vylézt z katovské káry; vytáhli ji tedy násilím, posadili na hranici a přikryli slámou; hrozně nadávala, pětkrát či šestkrát slámu odkopla, ale nakonec se oheň přece jen rozhořel; zmizela nám z dohledu a v této chvíli už poletuje její popel v povětří.“ Jak říká Mariel, „starý režim začal pomalu zapáchat“.

* Postava detektiva z Maletových knih.
** Ten byl mimochodem podezřelý z toho, že otrávil svoji milenku, herečku du Parcovou, která byla přítelkyní Voisinové.

La Voisin a její dům v Rue Beauregard (anglicky): http://www.crommelin.org/history/Biogra ... Voisin.htm

Travičská aféra: http://www.crommelin.org/history/Biogra ... Affair.htm

Jelikož já jsem v tomhle ohledu odborným IT termínem "lama", spoléhám na Moirru, že z textu vypreparuje obrázky a vloží sem .

PenelopaW píše:

La Voisin a její dům v Rue Beauregard
Jelikož já jsem v tomhle ohledu odborným IT termínem "lama", spoléhám na Moirru, že z textu vypreparuje obrázky a vloží sem .

výborný objav - som si pekne uložila do pdf

inak aj na wikipedii je presne uvedené kde Voisinka bývala - na čísle 23 až 25, takže autorka knihy Oracle Glass
ktorá opisuje Voisinkyn dom do detailov má pravdu že mal veľkú záhradu vo vnútornom dvore kde sa poriadali slávnosti
ale aj zakopávali pozostatky kadejakých kriminálnych činov

Rue Beauregard https://fr.wikipedia.org/wiki/Rue_Beauregard_(Paris)

nemyslim že sem treba tie obrázky linkovať - najskôr by sa k nim museli preložiť aj texty a to treba radšej nechať na článok

Tereza v jiném vlákně vložila odkaz na černou řeholnici, přičemž na příslušné stránce mi vyskočil odkaz o Sousedce:

https://www.dotyk.cz/magazin/la-voisinova-30001027.html