Tento rok to ako bonus pridávam celé:
Znovu se rozesmála, rozjařená červnovou nocí, sklánějící nad nimi svou jasnou klenbu.
Dudy přehlušil rytmický zvuk fléten a bubínků.
Angelika vyskočila rovnýma nohama.
„Slečno Pidgeonová, paní MacGregorová, paní Winslowová a vy, Dorothy a Janeton, pojďme si zatancovat s Basky farandolu.“
Vzala je za ruce a rozběhla se s nimi po svahu dolů.
Baskové kráčeli jeden za druhým na špičkách bosých nohou a otáčeli se a klaněli, byli
výteční tanečníci, půvabní a neúnavní. V záři ohně svítily jejich červené barety jako vlčí máky.
Dlouhý pružný ďábel před nimi kroužil se zdviženými pažemi a šikovnými prsty tloukl do
bubínku zdobeného měděnými plíšky.
Když se v osvětleném kruhu objevila Angelika se svými družkami, vesele je přivítali a
přijali je mezi sebe.
„U svatého Patrika,“ vykřikl Ir Porsons, „ta čertice vzala do tance naše ženy.“
„Říká se o ní všelicos,“ řekl Angličan Winslow. „Je to zřejmě opravdu ďáblice.“
„Ďáblice!“ ušklíbl se starý MacGregor. „Mlč, ničemu nerozumíš. Je to víla! Jako dítě jsem jich na skotských pláních viděl spousty. Hned jsem ji poznal. Nech na hlavě, sousede. Dneska je bláznivá noc. Sotva zaslechnu ty baskické flétny, začnou mě brnět chodidla.
Pojď si taky zatancovat. Dneska je bláznivá noc.“
Farandola se vinula jako had mezi ohni, domy, skalami, stromy. Každá žena, stará nebo
mladá, babka, matka, dcera či dívka si musí o svatojánské noci zatančit. Velký kapitán harpunář
Hernani ďAstiguarza nabídl rámě Angelice, vzal ji do kola a nespouštěl z ní oči. Rychle zjistil, že
Angelika zná všechny figury, které se tradičně tančí při baskické farandole, a když se vrátili na pláž,
vrhl se s ní doprostřed kruhu. Poddala se hudbě a tančila s ním komplikované rychlé a půvabné
figury baskického lidového tance.
V Toulouse, v Akvitánii se většina těch figur tančila také. Na tamních zámcích je měli raději
než příliš vyumělkované dvorské tance a Joffrey de Peyrac několikrát vzal svou mladou ženu do
Baskicka v Pyrenejích na velké lidové slavnosti, kde se jako paní tohoto kraje vesele vmísila do
zábavy svých vazalů.Při té ďábelské hudbě se jí všechny ty vzpomínky vracely.
Krátká Estheřina spodnička jí dovolila vysoko zdvihat nohy při složitých krocích. Smála se
v náručí nezdolného baskického kapitána a její lehké nohy se už ani nedotýkaly země a světlé vlasy
jí poletovaly kolem hlavy a vlály za nijako závoj, vzápětí se jí nahrnuly do obličeje a zahalily jí tvář
svým hedvábným rounem.
Rybář na ni mluvil chvílemi baskicky, chvílemi francouzsky, vždycky když se v zápalu
tance setkali a jeho železná paže ji tiskla stále panovačněji.
„Víla vystoupila z moře kvůli svatojánské noci,“ říkal, „Monegan je šťastný ostrov. To je
jeho tajemství, madame. Jak to že umíte naše tance?“
„
Protože jsem hraběnka de Peyrac de Morens d’Irristru.“
„Irristru? To je jméno od nás.“
„No právě.“
„Vy jste tedy z Akvitánie?“
„Ano, ale vdala jsem se tam.“
„Proč vás manžel nechává takhle samotnou běhat po konci světa?“
„Není daleko. Dejte si pozor, pane.“
„Madame“ řekl baskicky, „máte nejkrásnější, nejvábnější postavu, kterou jsem kdy držel v
náručí, a vaše oči mě opíjejí… Umíte sklizňový tanec?“ dodal francouzsky.
„Myslím, že ano.“
„Tak do toho.“
Bláznivě ji roztočil a jí se málem zatočila hlava. Tmavě modré nebe se kymácelo v rudých
plamenech hranice a rozšklebené tváře se kolem ní míhaly jako míče.
„Už nemůžu,“ křičela. „Točí se mi hlava.“
Začal se krotit, ale ještě ji vzal do náručí a několikrát s ní zatočil ve vzduchu.
Ozval se potlesk.
Udýchaná Angelika se smála. Kdosi jí podával láhev z kozí kůže. Musela vypít víno až do
dna. Tenhle její další hrdinský čin znovu přivítal nadšený potlesk.
O něco výš na skále seděli reverend Patridge, který podobné zábavy odsuzoval, a námořník
Jack Merwin, jenž neměl na něco takového náladu. Oba se opírali o kmen stromu a sledovali scénu
stejně odmítavým zamračeným pohledem.
Angelika je zahlédla a skoro se zalykala smíchem. Byli oba skutečně komičtí.
Její veselý smích rozjařil i ostatní, a tak se všichni znovu vrhli do tance, dospělí ve
dvojicích, děti ve skupinkách, bubínky doprovázely dudy, limusinské tance střídaly skotské a
cornwalské, a ti, kdo nebyli tak křepčí nebo se už unavili, alespoň tleskali do rytmu.