Sob píše: *

20 kvě 2023, 17:01

V tomto textu jsem narazila na historickou chybu z církevních dějin. Joffrey mluví o řádu selesiánek, ale selesiánky v 17.století ještě neexistovaly. Řád selesiánek byl založen v Itálii roku 1872 srov. https://www.sdb.cz/rozhovory/salesianky ... pomocnice/ Zatím nevím, jestli je to chyba překladatelky nebo paní AG.

nieje to chyba - Joffrey a Angelika predsa nežili v Taliansku ale vo Francii
ja som hneď bez námahy na stránke kláštora našich rakúskych Saleziániek našla že:

Rád Navštívenia Panny Márie - sestry saleziánky - založili 6. júna 1610 vo francúzskom Annecy František Saleský a Johanka Františka zo Chantal.

dokonca v roku 2010 oslavovali 400 rokov vzniku:
https://www.salesianerinnen.at/unser-kloster/chronik/

-----------------------------------------------

A keď už sme pritom toto je spomínaný kláštor VAL DE GRACE založený kráľovnou Annou Rakúskou:

V roku 1621 kúpila panstvo a zámok devätnásťročná kráľovná Anna Rakúska, ktorá sa ako trinásťročná vydala za kráľa Ľudovíta XIII., s úmyslom nájsť útočisko ďaleko od hluku a intríg kráľovského sídla v paláci Louvre. Petit-Bourbon premenila na kláštor pre komunitu sestier benediktínok z opátstva Val-Profonde a v roku 1634 začala na mieste, ktoré jej darovala koruna, stavať oveľa väčší nový kostol a opátstvo.

https://en.wikipedia.org/wiki/Val-de-Gr ... e_(church)

myslím že na toto otvorím novú rubriku kláštory, katedrály a kostoly z románu Angelika

PS: Ja som ešte stále nedokázala nájsť ten kláštor do ktorého dal Angeliku zavrieť Filip

Kláštor a kostol VAl DE GRACE v roku 1660

Moiro, Díky za opravu. Existují tedy dvoje selesiánky. U nás se pro sestry z řádu Navšiveni Panny Marie označení selesiánky moc asi nepoužívá. V českých zemích se jim zkráceně řikalo vizitantky. https://www.schnablova.net/Sakralni%20a ... tantky.htm Tvůj návrh na nové téma se mi moc líbí.

Ako vždy keď neičo hodíš do placu (čo je skvelé lebo tak vždy spravíme ďalšie objavy) si mi pripomenula niečo úplne iné:

Sob píše: *

20 kvě 2023, 17:01

Angelice tlouklo srdce, jako by se jí mělo rozskočit. Bála se, a nevěděla čeho, snad aby ruka jejího manžela nespočinula na tom krásném rameni, které se mu tak beze studu nabízelo. Ale hrabě se opíral o stůl a nehnutě pokuřoval. Viděla ho z profilu, zohyzděná půlka obličeje byla odvrácená. Najednou měla před sebou úplně jiného člověka, prameny bohatých černých vlasů lemovaly obličej s dokonale čistými rysy.(...)
"To je všechno, co mi k tomu dokážeš říct? Já jsem připravená se pohřbít v klášteře, a ty mě ani nepolituješ?"
"Já nemám sklony k soucitu. Jestli je tady někdo k politování, pak je to tvůj manžel, vévoda de Mérecourt, jenž byl tak nerozvážný a přivezl si tě z madridské ambasády sem. A nesnaž se mě už zaplétat do svého výbušného života, Carmenchito. Ještě ti řeknu poslední přikázání galantní lásky: Milenec smí mít vždycky jen jedinou milenku. A ještě: Nová láska vyhání bývalou."
"To mluvíš o mně nebo o sobě?" zeptala se.
Pod černými vlasy a černým oblečením zbledla jako stěna.
"To říkáš kvůli té ženské, kvůli tvé manželce? Myslela jsem, že si ji bereš pro majetek. Mluvils o nějakých pozemcích. Takže sis ji vybral za milenku? Nepochybuju o tom, že ve tvých rukách se z ní stane obdivuhodná žačka. Jak ses ale mohl zamilovat do dívky ze severu?"
"Není ze severu, je z Poitou. Znám to tam, je to mírná země, kdysi patřila k Akvitánskému království. Sedláci tam mluví jižním nářečím, a Angelika má pleť jako zdejší dívky."
"Ty už mě nemiluješ," vykřikla náhle žena. "Ach, znám tě víc, než si myslíš."
Sklouzla na kolena, pověsila se Joffreyovi kolem krku.
"Ještě je čas! Miluj mě! Vezmi si mě! Vezmi si mě hned!"

problém je v tom že vo všetkých knihách Carmencita hovorí Joffreyovi niečo celkom iné... to už mi dávnejšie udrelo do očí

podľa mňa hovorí "TY JU NEMILUJEŠ" ja ťa poznám!

Ah ! Je vois bien que tu ne l’aimes pas ! s’écria la femme avec un rire de triomphe effrayant. Ah ! je te devine plus que tu ne crois !… Elle n’est pas à ta hauteur !

Ach, viem, že ju nemiluješ!" zvolala žena s triumfálnym takmer desivým smiechom. Ach, poznám ťa lepšie, ako si myslíš!

načo by aj Joffreyovi triumfuálne oznamovala že ju nemiluje (ju, Carmencitu) keď jej to ON sám dal jasne najavo že už o ňu nemá záujem.

tu ne l’aimes pas ! je v preklade podľa mňa definitívne nemiluješ JU
Ono Francúzština má gramatiku podobnú Taliančine a teda by tam muselo byť:
Tu ne m'aimes pas ! aby to bolo nemiluješ MA

čím aj Carmencita nav§zuje na to že Joffreyovi vyčítala ako sa mohol zamilovať do severanky.

Carmencita je proste presvedčená že to mladé peknučké žieňa síce Joffreya priťahuje (fyzicky) ale že si ho nebude schopná dlhodobo udržať a že sa jej rýchlo nasýti. Nuž totálne podcenila Angeliku.

čo potom jasne dáva zmysel aj vo filme kde v jednej scéne Carmencita vraví svojej priateľke že Joffrey sa Angeliky celkom určite čoskoro nabaží

Spomínate si na ten filmový dialóg?
Na tvém místě bych si dávala pozor. Tyhle nanynky jsou nadané. tak nejak to bolo, alebo?

ak je francúzska verzia taká, ako píšeš, Moirra, tak potom to má byť správne: "Ty ju nemiluješ!" V slovenčine je to tak, ako to napísala Sob, dokonca aj v českom vydaní, ktoré mám doma, teda "vidím, že ma už nemiluješ!" Ale zdá sa mi, že v českom Integrale je "vidím, že ju nemiluješ!"

texty sme samozrejme kopírovali z kníh - Ja z integrale a Sob z normálnej českej

Máš pravdu, aj v českej Integrale je to už preložené správne. A v starej francúzskej je to nesprávne tiež, takže už viem prečo to má česká prekladateľka v starom vydaní tak ako to má.
Je vois bien que tu ne m'aimes plus

INTEGRALE: „Ach, je mi to jasné, ty ji nemiluješ!“ vyjekla ta žena s děsivou triumfálností. „Znám tě víc, než si myslíš… Nebude ti stačit. Ty potřebuješ ohnivé ženy. Jako jsem já. Takovou jsi mě udělal ty!“

Zato tam podľa mňa nieje celkom "nebude ti stačiť" Elle n’est pas à ta hauteur ! aj keď sa to tak dá interpretovať
podľa mňa to však znamená: ona ti nieje rovná, ona sa ti nevyrovná (moderne vyjadrené nehraje s tebou v rovnakej lige)
Nemci to tiež tak pochopili a preložili.

je škoda, že táto pasáž je napísaná raz tak, raz onak. Podľa mňa je dosť dôležité, či si bývalá milenka myslí, že má ešte šancu (keďže sokyňa "je nemilovaná"), alebo to vzdáva a ostáva jej už len pomsta. Ale podľa nasledujúcich kapitol to vyzerá tak, že AG to zamýšľala v zmysle tom, že Joffrey Angeliku nemiluje, keďže Carmen sa v Toulouse znovu usídlila a "rozhodila tam svoje siete". Veď Angelika si uvedomuje, že správanie jej manžela voči nej napriek letohrádku ochladlo a kladie si otázku, či za to nemôže práve Carmen, ktorá bola späť v Toulouse. (odvolávam sa na pôvodnú verziu, Integrále je v tomto trochu chaotická.)

Ja si napriek všetkému myslím že to bol tlačiarenský šotek - nezabudnime že pani AG všetko písala rukou - a že to opravili v Integrale.
Veď načo by Carmencita Joffreyovi vravela to čo jej on sám povedal výrokom že nová láska zaháňa starú.
Načo by mu oznamovala že ju nemiluje?

Avšak potom čo Carmencita vravela o Angelike tesne predtým to do seba zapadá ak mu vraví že "viem že ju nemiluješ "

Vo filme nachádzame dve z najpôsobivejších romantických scén tesne po sebe. Scéna z sochou a scéna s náhrdelníkom.

Kým tá prvá nemá nič spoločného z knihou a vymyslel ju režisér Roger Vadim, tá druhá má svoje korene pevne zakotvené v kánone. Scénu s náhrdelníkom z filmu nájdete tuto:

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... &start=100

Toto je text z knihy z ktorého vychádzal písateľ filmovej scény:

1 diel nahrdelnik

Zároveň však neuplynul den, aby jí neposlal nějaký dárek; ozdobu nebo šperk, nové šaty, kus nábytku nebo bonbóny či květiny. Všechno tak vkusné a přepychové, že musela být okouzlená, nadšená, ale zároveň ji to uvádělo do rozpaků.
Nevěděla, jak dát hraběti najevo radost, kterou jí těmi dárky působí. Pokaždé, když s ním musela přímo promluvit, nebyla s to zvednout oči k jeho znetvořenému obličeji a nešikovně se zakoktávala.

Jednou našla u okna, před nímž sedávala, pouzdro z červeného marokénu s železným kováním, a když ho otevřela, objevila nejkrásnější diamantový náhrdelník, jaký si dokázala představit.
Dívala se na něj, chvěla se a říkala si, že ani královna určitě nemá podobný; vtom zaslechla charakteristický krok svého manžela.
S rozzářenýma očima se k němu rozběhla.
"To je ale nádhera! Jak vám mám poděkovat, pane?"
Ve svém nadšení k němu přímo letěla. Téměř do něj vrazila.
Dotkla se tváří sametové vesty - vtom ji zadržela železná paže. Obličej, který ji děsil, byl najednou tak blízko, že jí úsměv zhasl na rtech a ona s nepřekonatelným pocitem hrůzy uskočila dozadu. Paže Jorreye de Peyrac okamžitě klesla a muž řekl s lehkým pohrdáním:
"Děkovat mi? Proč? Nezapomínejte, drahoušku, že jste žena hraběte de Peyrac, posledního potomka slavné toulouské šlechty. Z tohoto titulu musíte být ze všech nejkrásnější a nejlépe oblečená. Takže mi vůbec nemusíte děkovat."

Povinnosti v meste Toulouse

Povinností měla velice málo, a mohla si tedy připadat v paláci jako host, který naprosto volně disponuje s časem. Joffrey de Peyrac se jí jako manžel připomínal jen velmi zřídka. Ovšem na plese u guvernéra či jiného vysokého úředníka musela být právě madame de Peyrac opravdu ta nejkrásnější a nejpřepychověji oblečená žena z celého města.
To pak přicházel bez ohlášení, sedal si vedle toaletního stolku a pozorně sledoval úpravu mladé ženy, radil šikovným rukám Margot a ostatních komorných. Žádná maličkost mu neunikla.
Ženská toaleta pro něj vůbec nebyla tajemstvím. Angeliku okouzlovaly jeho přesné postřehy a starostlivá péče. Protože měla dobrou vůli stát se skutečně velkou dámou, poslouchala ho na slovo. V těchto chvílích zapomínala na svou nenávist i na svou hrůzu.


Zrkadlo

Ale když se jednou večer pozorovala ve velkém zrcadle, nádherná v saténových šatech barvy slonové kosti s vysokým krajkovým límcem, protkávaným perlami, a najednou vedle sebe zahlédla temnou postavu hraběte de Peyrac, přepadlo ji zoufalství, jako by jí na ramena padl olověný plášť.
Co je platné bohatství a nádhera, pomyslela si tváří v tvář svému osudu, když jsem na celý život uvázaná ke křivonohému a ošklivému manželovi.
Náhle si všiml, že se Angelika v zrcadle dívá na něho, a rychle ustoupil:
"Co je s vámi? Nepřipadáte si krásná?"
Zamračeně pohlédla na svůj obraz.
"Ano, pane," odpověděla poslušně.
"Tak byste se snad mohla aspoň usmát?"
Měla pocit, že hluboce vzdychl.

v textoch integrále je našťastie toho viacej ako v origináli, aj keď som to ešte neporovnávala s pôvodnými v Nemčine, Taliančine a Chorvatštině.
pridávam na porovnanie a diskusie dvojstrany zo starého českého vydania a z Integrále.

Tuto ukážka o čom je reč:

Joffrey de Peyrac přitahoval ženy, to Angelika nemohla popřít. To, co ji první dny strašlivě udivovalo, nyní chápala. Neunikla jí některá vzrušující slova, chvění krásných přítelkyň při zvuku ozvěny váhavých kroků kulhavého šlechtice. Jakmile se hrabě objevil, ženské osazenstvo zachvátilo vzrušení. Uměl hovořit se ženami. Mluvil s nimi kousavě i mile, znal ta pravá slova, při nichž se adresátka cítila jako ta nejpozoruhodnější osoba na světě.

Angelika se přímo choulila jako bázlivá klisnička, sotvaže zaslechla zvuk jeho laskajícího hlasu. S pocitem závrati si vzpomněla na znepokojující upozornění: hrabě láká mladé ženy podivuhodným zpěvem…

Ani když tón rozhovoru s některou z žen, které se hraběti opovážily oponovat, začal být poněkud ironický a možná i nezdvořilý, nedokázala se Angelika ubránit zájmu o to, zda bude následovat „dárek na usmířenou“. Většinou následoval. A ona musela znovu konstatovat – aniž se dokázala ubránit jistému roztrpčení –, že tyhle děvenky ani v nejmenším neděsí zjizvená tvář sklánějící se k nim. Teď si tím byla jistá: hrabě je zřejmě svým ohnivým pohledem, zářivým úsměvem a vybranými, polohlasem vyslovovanými poklonami přímo hypnotizuje, což všechny přijímají jako kytici vzácných květin, nad níž se zasní.


Dvojstrany v PDF nájdete dolu v prílohe:

O tomto som už písala inde, v porovnávaní verzií rôznych jazykov, ale keďže je to najdôležitejší objav z Integrále TOULOUSKA SVADBA a bohužial práve tú jednu jedinú vetu česká prekladateľka vypustila (i keď určite nie zámerne)

Je to ten moment keď sa Angelika hodí Joffreyovi okolo krku. V nemeckej aj francúzskej verzii sa to zjavilo až v Integrále, v starej chorvátskej to je rozpísané.
A ja som sa čudovala odkiaľ prišiel Borderie na tú scénu kedy sa Angelika hodila Joffreyovi okolo krku.

dôležitá vec ktorá sa objavila iba v nemeckom integrále:

veta, kde sa Angelika Joffreyovi po súboji hodila okolo krku. V českej to chýba celkom, vo francúzkej je to ináč, a v nemeckej je to takto:

Joffrey de Peyrac k nej otočil tvár. Táto bola zaliata potom. Videla ako sa jeho štíhla hruď pod červeným zamatovým oblekom dvíhala a klesala ako kováčske mechy. Vrhla sa k nemu, dotýkala sa ho, Zúfalo ho objala. Musela sa presvedčiť že skutočne žil a nebol zranený.
Pozrel sa dolu na ňu. (zohol sa k nej???), Keď si v jej zelených očiach prečítal cit ktorý ju teraz premohol, pery sa mu pomaličky zvlnili v úsmeve.
"Poď," povedal veliteľsky.


Tuto je to rozvedené a je tam ešte aj preklad z Chorvátskeho starého vydania kde sú tie udalosti po súboji opísaneé ešte podrobnejšie ako v Integrále:

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 458#p20458

----------------------
Tuto máme tú stávku:

Jofferey bol určite jej odporom vnútorne oveľa viacej zranený ako sa zdal. Ale dámy uznajte, naozaj jej, mladej, nevinnej a neskúsenej holke musel vymenovať všetky pozemské rasy žien ktoré už mal v posteli?

Tou poslednou vetou poukazuje na to že mal očividne rád krotenie divokých žrebcov - pretože ako vyplýva z ďalšieho deju v knihe, použil presne metódu aká sa používa na krotenie divokých a nezvladatelných koní. (ak by niekoho metóda zaujímala, a ešte o tom nepočul, môžem osvetliť)

Vstal a jeho dlouhá kostnatá silueta se promítala na nebi ozářeném měsíčním světlem.
„Nechci vás znásilňovat, vy ubohá malá panno. To nemám ve zvyku. Oni vás tedy nedotčenou obětovali tomu hroznému kulhavci z Languedoku? To je ale příšerné!“
Uklonil se a ona začala jeho výsměšný úsměv nenávidět.
„Víte, měl jsem v životě mnoho žen, bílých, černých, žlutých i rudých, ale nikdy jsem žádnou nenutil násilím, ani si ji nekupoval. Přišly samy. I vy jednoho dne, jednoho večera přijdete…“
„Nikdy!“ unikl jí zuřivý výkřik.
Se zájmem na ni pohlédl, nepřestával se usmívat.
„Jste malá divoška, ale já to mám docela rád.

Joffrey svou vnitřní bolest z Angeličina odmítnutí pečlivě skrýval za ironií možná chvílemi i cynismus. Myslím, že se tímto způsobem od mládí vyrovnával s ranami života. Zároveň ho , myslím , Angelika svým chováním bavila.

Mě to příjde jako jeho obecný styl odpovídat ironií a sarkasmem. Navíc to že nedokázal se vždy před Angelikou úplně ovládat bylo vidět i dál.. možná dává smysl k dokreslení jako "ďábelské" pověsti...Jako cenu za citlivosta empatii tím rozhodně nevyhrál

Lole píše: *

08 led 2024, 20:52

Mě to příjde jako jeho obecný styl odpovídat ironií a sarkasmem. Navíc to že nedokázal se vždy před Angelikou úplně ovládat bylo vidět i dál.. možná dává smysl k dokreslení jako "ďábelské" pověsti...Jako cenu za citlivosta empatii tím rozhodně nevyhrál

Lole, aj ja si myslím, že to jeho správanie počas svadobnej noci bolo dosť necitlivé. Hoci neskôr tvrdil, že sa do nej zamiloval na prvý pohľad (a teda mohol svojím hrubým správaním maskovať to, že ho jej odmietnutie ranilo), nemyslím si, že to bolo úplne tak. Bol to jeho štýl, tá irónia a sarkazmus, ale naozaj mu chýbala empatia pri ledva dospelom dievčati, ktoré práve vyšlo z kláštora a muselo opustiť všetko, čo doteraz poznalo. Asi to opäť musíme brať ako zámer AG: veď keby sa k tomu postavil s rozumom, ich dialóg v letohrádku mohol vyzerať úplne ináč, racionálne, niečo ako: "viem, že sa nepoznáme, dám vám čas, aby ste si zvykli" a pod. Ale to by nemalo potom ten náboj a Angelika by nemala taký veľký záujem brániť sa: vždy, keď sa už chcela poddať, si spomenula na jeho pohŕdavé slová a ešte väčšmi sa zaťala

Moirra, ja o krotení koní neviem nič, pouč ma. A naozaj ma mrzí, že tá časť v knihe chýba. Z tohto je úplne jasné, že keď sa mu hodila okolo krku, už nemal žiadne pochybnosti o jej láske. V našich verziách to nie je také zrejmé, nedala mu najavo takto okato, že ho ľúbi a záleží jej na ňom. A že teda je ochotná stať sa jeho manželkou vo všetkých oblastiach. Vyznelo to tak, že on to intuitívne pochopil - a preto prevzal iniciatívu do svojich rúk slovami "Poď!". S tou doplnenou vetou to vyzerá naozaj tak, že za ním "prišla" tak, ako to predpovedal.

Já myslím, že Joffrey ve svůj svatební den ztratil půdu pod nohama. Když ji prvně uviděl, tak se zamiloval. Bylo to v jeho případě vlastně poprvé. Měl za sebou spoustu milostných vítězství. Najednou uviděl mladou a nevinnou dívku, která bude za chvíli jeho žena. To, že se ho bojí a odpuzuje ji, to určitě poznal. On byl podle mě v pasti emocí, které dosud nepoznal.
To její odmítání na terase ho prostě pěkně vytočilo.Tak jednal cynicky a snažil se tím chlubením zamaskovat, jak moc ho to mrzelo. Zároveň to podle mě byla i trochu provokace.
Potom se jako stáhnul a choval s určitým odstupem. Zároveň ji ale pozoroval a pomalu postupoval k cíli.

Tak ten odstup dává smysl, že by se styděl? Nebo že bychom si to jenom rádi mysleli? Alo je čtenářsky to dává smysl. Dává to knize náboj no. Jako ty cinické komentáře od něj mám ráda. Ale jo dalo se reagovat jinak zase kdo neudělal někdy chybu? O co se týče těch dvou našlo by se hrozně dalších chyb. Co si později udělali vzájemně.

Lole píše: *

09 led 2024, 20:13

Tak ten odstup dává smysl, že by se styděl? Nebo že bychom si to jenom rádi mysleli? Alo je čtenářsky to dává smysl. Dává to knize náboj no. Jako ty cinické komentáře od něj mám ráda. Ale jo dalo se reagovat jinak zase kdo neudělal někdy chybu? O co se týče těch dvou našlo by se hrozně dalších chyb. Co si později udělali vzájemně.

Mě nenapadlo, že by se styděl. Myslím si, že toho asi později litoval, protože to Angelice bránilo ve sblížení. Podle mě to byla taktika. Kořist ukonejšit, aby se přestala bát. Pomalu jít ke svému cíli.Ta trpělivost se mu nakonec vyplatila.

Precious píše: *

09 led 2024, 19:00

Moirra, ja o krotení koní neviem nič, pouč ma. A naozaj ma mrzí, že tá časť v knihe chýba. Z tohto je úplne jasné, že keď sa mu hodila okolo krku, už nemal žiadne pochybnosti o jej láske. V našich verziách to nie je také zrejmé, nedala mu najavo takto okato, že ho ľúbi a záleží jej na ňom. A že teda je ochotná stať sa jeho manželkou vo všetkých oblastiach. Vyznelo to tak, že on to intuitívne pochopil - a preto prevzal iniciatívu do svojich rúk slovami "Poď!". S tou doplnenou vetou to vyzerá naozaj tak, že za ním "prišla" tak, ako to predpovedal.

Presne tak. Inak by predsa Angelika neskoršie v knihe nepovedala že ho obdivuje že vyhral takú stávku.

no ako som vravela doplnená veta je v integrále - avšak v starej originál nevyškrtanej verzii - najviac je toho v chorvátskej - je toho v tej scéne viacej ako jedna veta - viď chýbajúce pasáže z prvého dielu vo vlákne kníh

tuto to máme, iba na pripomenutie: https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 366#p30366
inak diskutujeme tam o tom v celom vlákne pretože toto bol podľa mňa najvýznamnejší objav ktorý sme urobili v roku 2014 - myslím že som sa v knihách dívala na niečo iné a zrazu mi to udrelo do očí.

Precious píše: *

09 led 2024, 19:00

Asi to opäť musíme brať ako zámer AG: veď keby sa k tomu postavil s rozumom, ich dialóg v letohrádku mohol vyzerať úplne ináč, racionálne, niečo ako: "viem, že sa nepoznáme, dám vám čas, aby ste si zvykli" a pod. Ale to by nemalo potom ten náboj a Angelika by nemala taký veľký záujem brániť sa: vždy, keď sa už chcela poddať, si spomenula na jeho pohŕdavé slová a ešte väčšmi sa zaťala

pre mňa je udivujúce že Joffrey sa nesnažil Angeliku vidieť čo len na chvíľu, aspoň nejak z diaľky, zariadiť sa to vždy dalo. Aj keď uznávam že v tom čase bolo bežné že sa manželia niekedy videli prvý krát až rovno na svadbe. Avšak muž v jeho postavení? Spoliehal sa tak na Molinesove tvrdenie že je krásna a múdra ? Veď určite predpokladal že zo zákonitou manželkou bude jednoho dňa plodiť potomkov.

nuž čo keby sme sa spýtali Joffreya de Peyrac? myslím že najlepším prídavkom v celej integrále Toulouska Svadba je časť kedy vysvetľuje Angelike svoje pocity keď ju prvý krát videl

mimi píše: *

09 led 2024, 20:01

Já myslím, že Joffrey ve svůj svatební den ztratil půdu pod nohama. Když ji prvně uviděl, tak se zamiloval. Bylo to v jeho případě vlastně poprvé. Měl za sebou spoustu milostných vítězství. Najednou uviděl mladou a nevinnou dívku, která bude za chvíli jeho žena. To, že se ho bojí a odpuzuje ji, to určitě poznal. On byl podle mě v pasti emocí, které dosud nepoznal.
To její odmítání na terase ho prostě pěkně vytočilo.Tak jednal cynicky a snažil se tím chlubením zamaskovat, jak moc ho to mrzelo. Zároveň to podle mě byla i trochu provokace.

BINGO! nájdem to na ktorej strane to v integrále je keď jej to vysvetľuje ako sa cítil: Takže v knihe Strana 226 a v PDF 109
a napokon máme to aj tuto: https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 291#p31291

mimi píše: *

09 led 2024, 20:01

Potom se jako stáhnul a choval s určitým odstupem. Zároveň ji ale pozoroval a pomalu postupoval k cíli.

presne tak! ale najskôr sa jej dvoril, speival v letohrádku, neustále ju zahrňal darmi .... a odrazu s tým prestal

TAK PRESNE SA KROTIA DIVÉ , NEZVLÁDATELNÉ KONE !

takže v skratke: krotiteľ najskôr nezvládateľného koňa rozmaznáva, venuje sa mu, lichotí mu, prečíta mu každé prianie z očí

väčšinu divokých koňov toto však nijako extra neohúri, skôr to prímajú ako samozrejmosť a nenechajú sa aj tak osedlať

po určitej dobe, ke´d si kôň na rozmaznávanie krotiteľom zvykol, si ho tento prestane všímať - väčšinu svojej pozornosti zato venuje ostatným koňom, často tak aby to ten nezvládnutelný kôň videl. Tomu začne krotiteľova pozornosť chýbať....

---------------------------------------------------------

to sú tie momenty kedy Angelika začína uvažovať: že jej nevenuje viac pozornosti ako ostatným dámam

V následujících měsících si musela všimnout, že Joffrey de Peyrac nevěnuje víc pozornosti a poklon jiným ženám než jí samotné. Byl spontánně, vesele a vynalézavě galantní a dámy ho očividně rády vyhledávaly.

alebo keď pomaly ale iste dáva najavo že jej chýba keď ho dlhšiu dobu nevidí:
Zavřete se teď do laboratoře nebo navštívíte paláce vznešených toulouských dam a budete jim radit při jejich básnění.“
„Chyběl bych vám, madame?“

v Integrále pribudla samozrejme časť kde odíde Joffrey do Paríža a zapíše si pri svojom návrate bod, keď je očividné ako sa Angelika teší z jeho návratu.

Aj ja si myslím že Joffrey dobre vedel že si tak trochu strelil vlastný gól keď vo svadobnej noci uzavrel s ňou takú šialenú stávku, ale očividne ho jej odpor príliš zraňoval pretože jeho reakcia je zasa skoro rovnaká keď vidí hrôzu v jej očiach pri scéne z náhrdelníkom. Strana 61 - PDF strana 27

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 731#p32731

a úplne najlepšie je keď si Angelika počas školy lásky hovorí: na čo ešte čaká ? haha

metóda krotiteľa koňov sa teda neminula s účinkom či už to Joffrey robil podvedome alebo celkom vedome
(nuž všetko jej istotne vo svojej spovedi v integrále neprezradil) a ja iba pripomínam že Angelika sama v knihách častejšie prízvukuje že Joffrey de Peyrac nikdy nič neprenecháva náhode... takže milé dámy spravte si z toho vlastný uzáver

PS: podľa mňa Borderie tie scény vôbec tak zle nesfilmoval, teda vrámci svojich možností a štýlu doby v ktorej natáčal

Naprosto souhlasím s Mimi, moc hezky, pocítil cit, který nepoznal a ztratil pudu pod nohama, ironii použil jako štít před odhalením divých citu.
Také jsem premyslela o tom , co by se stalo, kdyby trval na splnění manželských povinnosti. To by se mu podařilo ale co potom. Bojoval by o získání manželky?

Zuzanka62 píše: *

09 led 2024, 23:57

Také jsem premyslela o tom , co by se stalo, kdyby trval na splnění manželských povinnosti. To by se mu podařilo ale co potom. Bojoval by o získání manželky?

aj na toto som čítala jednu fikciu v ruštine Bolo to zaujímavé a úplne iné.

Ináč ďakujem za vysvetlenie o tých koňoch, Moirra. Mňa vždy v tejto súvislosti napadne, koľko vlastne darčekov jej v začiatkoch manželstva dával a kedy s tým prestal. AG vymenúva "šaty, kvety, sladkosti či kus nábytku", každý jeden deň od sobáša. Ako dlho tento prúd darov trval? Kedy mu došla fantázia?

Mimi, áno, bolo treba korisť upokojiť, aby sa nebála. A preto som povedala, že by som očakávala, že de Peyrac s tým začne už v letohrádku, v ich svadobnú noc, kedy boli prvýkrát úplne sami a prvýkrát sa mohli sami bez svedkov rozprávať. Možno si Joffrey naozaj myslel, že Angelika sa poddá, síce znechutená a vystrašená, ale bez protestov splní svoju manželskú povinnosť. Veď išla priamo z kláštora, kde jej to vštepovali plus ženy boli zvyknuté počúvať!!! A keď to neurobila, reagoval podvedome citovo, a nie rozumovo: urazená mužská márnivosť zvíťazila nad raciom a tak jej pomstychtivo vyšplechol, že ešte to bude ona, kto sa bude prosiť. Myslím, že nečakal, že bude taká hrdá a nepoddajná, Molines mu možno len oznámil, že jeho budúca manželka je veľmi pekná a bystrá, a to mu stačilo. O jej povahe nič nevedel, a v tej chvíli ho to možno ani nezaujímalo. Ako aj neskôr potvrdil v Quebecu. Získal kvalitný a užitočný kus pôdy a manželku z dobrého rodu (ktorú by si tak či tak jedného dňa musel zohnať). To, že bola krásna a inteligentná, bol len bonus. Celkom dobre si viem Joffreyho predstaviť, ako si v duchu cynicky hovorí, že nielenže bude plnenie manželských povinností príjemné, ale nebude sa pri novomanželke nudiť a ešte aj deti budú pekné. Viac neočakával, a už vôbec nie to, že sa zaľúbi...
Najnovšie mám taký "headcanon" (fanúšikovský kánon), že Andijos mu počas cesty s Angelikou na juh posielal odkazy a informoval ho, ako postupuje. Určite mu napísal aj niečo takéto: "Samozrejme, že ste ma opäť oklamali! Odprisahali ste mi, že madame je hrbatá a škuľavá, a ona je pritom krásna ako deň a pôvabná ako víla! Do čerta aj s vami, vždy máte šťastie!"

Při mnoha příležitostech Joffrey dokázal ,že má skvělou schopnost empatie, ale osvatební noci se ke své manželce choval příšerně. Když mu při příchodu do ložnice došlo,že Angelika uvažuje o skoku z okna , možná ji chtěl svým chováním donutit bojovat a žít stejně jako Degréz ve filmu Báječná Angelika

To znie tiež ako jedna možnosť - vyprovokoval ju tým tiež k prudkej reakcii a snáď sa jej tým, podobne ako v prípade s Desgrezom vrátila bojová nálada.
čo sa týka Joffreya myslím že ako skúsený muž pochopil že najviac mala strach s toho telesného čo by si právom manželstva mohol od nej vynucovať. Veď to sa ukázalo už aj pri pokuse pobozkať ju:

První, co druhý den ráno Angelika po probuzení spatřila, byla růže. (...) Pomalu se vzpamatovávala z omámení spánkem, v přítomnosti té růže to nebylo kruté. Neměla důvod vrhat se z okna. Tady vlastně spíš z terasy.
Zlý sen, který ji neustále pronásledoval od toho dne, kdy jí otec oznámil, jakou pro ni naplánoval svatbu, se rozplynul, odplul jako lehká mlha, místo níž se znovu zjevilo světlo života.

ozaj, čo myslíte, akú farbu mala tá ruža?

Myslím že Joffreya jej doslovný odpor k nemu musel zraniť, hlavne keď sa, ako neskoršie v integrále vraví, do nej na prvý pohľad zamiloval.

Avšak spomínam si že Angelika sa potom v ToulousE vlastne uvoľnila pretože jej aj tým pádom automaticky povedal že ON ju nechá na pokoji. (ibaže jej to povedal dosť hrubým spôsobom)

Cítila se klidnější, bdělejší. Ujištění, kterého se jí dostalo od jejího zvláštního manžela, že se jí nedotkne, dokud si to ona sama nebude přát, ji na jistý čas uklidnilo. On si snad myslí, že se jí začne jeho znetvořená tvář a kratší noha líbit?
Hýčkala si představu příjemné existence vedle manžela, s nímž budou dobří přátelé a uvidí se jen málokdy. Každý se bude věnovat svým zálibám. Ona bude navštěvovat šlechtice a zabývat se biskupem požadovanou dobročinností.

moirra píše: *

24 úno 2017, 13:26

SVADOBNY ÚČES MONTELOUP:

Na bílém saténu zářily tři řady velice čistých, mírně nazlátlých perel. Nic nemohlo mladé
novomanželce slušet líp. Náhrdelník doplňovaly náušnice a další dvě řady menších perel, které
Angelika nejdřív pokládala za náramky.
"To jsou ozdoby do vlasů," vysvětlil jí markýz de Andijos, "To se zaplétá do účesu.
MARGOT: "Já vás učešu, madame," nabídla se vysoká a silná služka. (…)
Služka zručně pozvedla těžké nazlátlé vrkoče a propletla je perlami. Pak nesmlouvavě
sundala Angelice z uší malé prosté kamínky, které jí baron de Sancé věnoval k prvnímu přijímání, a
nahradila je nádhernými šperky. Nakonec přišel na řadu náhrdelník.
(…) Fantina: Skloň hlavu, ať ti zapnu náhrdelník. Perly do vlasů ať ti dá Margot: v tom já se nevyznám.

SVADOBNY ÚČES TOULOUSE:

Angelika usedla na kraj lůžka a opřela si čelo o mřížoví.
Od komplikovaného účesu s diamantovými sponami a perlami ji už bolela hlava. S obtížemi si začala uvolňovat vlasy. Proč mě ta hloupá káča nerozčesala a nepřevlékla?

Už sme tu pridávali návrhy na účes, ale na tejto fotografii sú spomínané perly aj tie spony:

(jedná sa o Association le Bosquet - skupinu ktorá hraje historické scény: https://www.marcchaslinphotographie.com/p505910605

jedna z vecí ktorá ej v Toulouskej Svadbe nová, a dosť sa vydarila je ten Joffrey odchod do Paríža.
Okrem situácie kedy si Joffrey zapíše bod, keď radosť z jeho návratu sa zrkadlí na Angelikynej tvári tak očividne že sa nedá prehliadnuť, je očividné že Angelike Joffrey veľmi chýba a že natŕča uši čo asi bude v Paríži robiť, lebo už očividne aspoň trochu žiarli.

V prvních dnech manželovy nepřítomnosti se Angelice stávalo, že když odcházela ze svých pokojů za početnými hosty, kteří ji očekávali na galerii nebo v přijímacích salonech, snažila se ve změti hlasů zachytit hlas Joffreye de Peyrac. Uvědomila si, jak si na něj už zvykla a jak to rozhoduje o její náladě. Ačkoliv nedokázala určit, zda je raději, když tu hrabě je nebo když tady není. Nyní, když se zaposlouchala do slov ostatních, si povšimla, že hrabě de Peyrac je častým námětem hovoru jeho přátel: mluvili o kráse a velikosti jeho pařížského paláce, o jménech zvolených architektů a o vynaložených částkách: každý uváděl jinou sumu. Nikdo se však neobával, že by jeho cesta mohla skončit neúspěchem.

Jednoho dne zaslechla, že hosté mluví o Ninon de Lenclos.
„Jsem si jist, že za ní zajde,“ prohlásil kdosi, „nebo spíš znovu zajde.“
„Vy si myslíte, že ji zná?“
Protesty vyšly z úst kterési přítomné dámy.
„Paříž je velká a náš hostitel necestuje do Paříže tak často…“
„Muž jako on nemůže zůstat lhostejný k pověstem o té slavné kurtizáně.“
Nastal rozruch vyvolaný různými názory na krásnou Ninon de Lenclos.

Někteří soudili, že termín kurtizána jí nepřísluší, protože ona je mnohem víc než to. Jeden konšel o ní mluvil, jako by znal všechny podrobnosti, což ovšem nevylučovalo jeho upřímný obdiv. Měla své „dobrodince“, kteří nebyli vždy jejími milenci, milence, kteří byli nezřídka velice chudí, muže, které milovala a jejichž jména nikdo přesně neznal, neboť ona se nijak často nezamilovávala. Angelika pochopila, že všichni řadili Joffreye de Peyrac, Velkého Kulhavce z Languedoku, k těm, kdo v této složité ženě vzbuzovali cit, v němž touha po penězích nebo urozenost nehrály sebemenší roli.

„Přestože návštěvy našeho přítele v Paříži nejsou příliš časté, nikdo mě nepřesvědčí, že se neznají.“
Mluvkové ztichli, sotvaže zaznamenali Angeličin příchod. Tvářila se, jako by je neslyšela. Ve skutečnosti to jméno znala. Už dlouho totiž kolovalo po krajích a klášterech v rozpravách o Paříži a jejích salonech, o „uličkách“, kde preciózky přijímaly nápadníky a vzdělané lidi, mezi nimiž si tato kurtizána vysloužila svoji reputaci.
Ninon de Lenclos už víc než dvacet let vládla srdcím volnomyšlenkářských mužů a vyznavačům lásky, ale také literatury, duchaplnosti a té nejjemnější dvornosti.




Toto je moja obľúbená scéna z Toulouskej svadby:


A jednoho rána, když se vracela z projížďky a kráčela ke galerii, byl najednou zpět. Zahlédla ho, jak stojí, jako by na ni čekal. Připadal jí vyšší, než si ho pamatovala. Měl černý oblek se stříbrnými krajkami a se stuhami barvy ohně.
JE TU!
Hrabě smekl klobouk a hluboce se uklonil, až černými a rudými péry zametl podlahu.
Poté se narovnal a věnoval jí okouzlující úsměv.
„Jaké dobrodružství jste v mé nepřítomnosti zažila, madame, že vidím na vaší tváři radostný odlesk, který vás dělá ještě krásnější?“
Zaraženě si uvědomila, že ve svém radostném překvapení na něj hledí s výrazem, který se zřejmě blíží vytržení. Vzpamatovala se.
„Žádné,“ zvolala. „Nic se nestalo!“
Zadržela spontánní přiznání, jež jí vytanulo na rtech: bylo mi tady bez vás smutno.
Řekla jen:
„Byl jste dlouho pryč.“
A podle jeho posměšného pohledu usoudila, že si zapsal bod.
Vtom se objevila skupina přátel, radostně ho vítala a kladla mu nejrůznější otázky a maurští zahradníci přinášeli květy na oslavu. Palác trubadúrské poezie opět ožil.
Angelika, zabývající se svými obvyklými povinnostmi, znovu natahovala uši, aby mezi ostatními hlasy rozeznala hlas Joffreye de Peyrac.

Neskoršie potom Joffrey o tom rozpráva sám Angelike:

Hrabě jí rovněž vysvětlil, proč se rozhodl odjet do Paříže a nic jí neříct.
„Držel jsem vás v náručí… Blíže jsem poznal poklad, který mi odmítáte věnovat… Nechtěl jsem se dál trápit rozmary ženy nechápající mou touhu. Proto jsem odjel.
Ne, drahé neviňátko, nehledal jsem útěchu u Ninon de Lenclos. To odporuje přirozenosti muže, kterého postihne nemoc lásky, o níž mluví básník a kterou tak málo lidí zná… Může ho uspokojit jediné – zmocnit se předmětu své touhy. Každé jiné vlastnictví ho odpuzuje. Vy jste byla mým cílem. Objevil jsem mnohá z tajemství Umění milovat, které mi byla dosud skryta…“

Ms Rescator nám Joffreya v momente jeho návratu z Paríža krásne nakreslila: