Robert Hossein

Divadelní režisér monumentálních projektů stačil hrát ve více než stovce filmů, patnáct jich režírovat a navíc spolupracovat na dvanácti filmových scénářích

Dáma bez ostychu (Madame sans gêne, 1961) Historická komedie Christiana-Jaque se odehrává 9. srpna 1792. Vlast je v ohrožení, nepřátelé se zmocnili Francie a Ludvík XVI., jehož trůn se zakolísal, je odstraněn do paláce Tuleries. Oddíl patriotů se připravuje na útok. Seržant François Lefebvre (Robert Hossein) se dostal do dvora jedné prádelny v rue Sainte-Anne s národními gardami a hodlají tam nainstalovat kanón. Majitelka prádelny, Catherine Hubscher, přezdívaná „Madame sans gêne“ však ztropí nečakaný skandál. Ten kanón u sebe prostě nechce! Odpočinek válečníka (Le repos du guerrier, 1962) Francouzsko-italský film Rogera Vadima, který se podílel i na scénáři. Sarkastická a schopná měšťácká dívka Geneviève Le Theil touží po méně prozaickém štěstí, než jaké očekává její romantický Pierre. Povolaná na venkov kvůli formalitám, si Geneviève splete dveře od hotelového pokoje, za nimiž se Ranaud (Robert Hossein) pokouší o sebevraždu. Ukáže se, že Renaud začíná přebírat kontrolu nad jejím životem a ačkoli ji ponižuje verbálně i emocionálně, nezdá se, že by se od něj dokázala odpoutat. Jen Geneviève může válečníka (spisovatele v životní i tvůrčí krizi) zachránit. Le Casse (Le Casse, 1971) Tři muži a jedna žena jedou tichou a izolovanou částí předměstí Atén. Dva z nich, Ralph (Robert Hossein) a Renzi (Renato Salvatori) svážou a umlčí zahradníka s jeho ženou. Šéf party Azad (Jean-Paul Belmondo) zatím prohledává dům, kde najde velký trezor. Zatímco tedy ostatní hlídají venku, Azad v kleče a se zkušenými gesty otevírá trezor. V jeho práci jej však přeruší policejní důstojník, který právě kontroluje jejich prázdné auto. Azad dojde k rozhodnutí, že nejlepší bude předejít podezírání tohoto nezvaného cizince konverzací tváří v tvář. Žádný z nich ale nevěří tomu, co říká ten druhý a rozvíjí se kriminální thriller Henri Verneuila. Hrom do toho! (Le tonnerre de Dieu, 1965) Komediální drama s Jeanem Gabinem, Robertem Hosseinem a Michèle Mercier natočil Denys de La Patellière na základě scénáře, na němž se podílel spolu s Pascalem Jardinem, který napsal dialogy i k Angelice. Léandre Brassac (Gabin) je díky své inteligenci, prudké povaze a originalitě známý veterinář a misantrop v Nantes, rozzlobený na všechny své klienty. Zamiluje se však do malé místní prostitutky Simone (Mercier) a chce ji bránit před vším zlem. Jejího pasáka hraje Robert Hossein. Don Juan 73 (Don Juan 73, 1972) Don Juan se v tomto filmu stal ženou a nemohl jej tehdy hrát snad nikdo jiný než Brigitte Bardot, která hned po natáčení naprosto ukončila svoji filmovou kariéru. Jeanne jednoho dne navštíví svého bratránka, mladičkého kněze Paula, aby se mu vyzpovídala ze svých hříchů, které mají formu nejrůznějších dobrodružství. Nejdříve tu byl ženatý muž, otec od rodiny, s nímž odjela do Švédska a kterého jednoho večera kompromitovala, což ho přivedlo k sebevraždě, cestou do Londýna následoval její flirt s mladou ženou (Jane Birkin) pochybného gangstera (Robert Hossein) a tak dále. Sedmnáct let po filmu ...a Bůh stvořil ženu se Rogeru Vadimovi opět podařilo šokovat. Profesionál (Le professionnel, 1981) Joss Beuamont (Belmondo) byl jeden z nejlepších francouzských tajných agentů, proto mu byl ve státním zájmu svěřen tajný úkol - v jakémsi africkém státě odstranit diktátora. V Paříži zatím došlo ke změně politického kursu a útok na politika se stal z hospodářských důvodů nevhodným. Beaumontovi nadřízení tedy nechali svého agenta odhalit a odsoudit na doživotí v trestaneckém táboře kdesi v Africe. Francouzský agent však uprchne, vrátí se do Paříže a odstartuje šílený plán na pomstu. Legendární francouzský thriller natočil G. Lautner. Bídníci (Les Misérables 1982) Robert Hossein nejen na divadle, ale i ve filmu režíroval slavný příběh, v němž Victora Hugo stvořil propracovanou postavu Jeana Valjeana, v mládí odsouzeného za krádež chleba, za což ho celý život pronásleduje policejní inspektor Javert, který nevěří v nápravu člověka. Do hlavní role Hossein obsadil Lina Venturu, který do té doby nikdy nehrál v historickém filmu, a proto váhal s přijetím role, kterou hrál už Jean Gabin. Nakonec se film stal jedním z jeho posledních profesionálních triumfů a přinesl nejvyšší zisk v historii francouzského filmu. Neznámý v domě (L'Inconnu dans la maison, 1992) Bývalý úspěšný právník Loursat (Jean-Paul Belmondo) přišel o ženu, ztratil důvěru dcery a stal se z něj alkoholik. Po jednom večírku je u nich v domě nalezen mrtvý mladík. Úspěšná obhajoba hlavního podezřelého mu může vrátit dobrou pověst i získat zpět důvěru svých blízkých. Drama Georgese Lautnera spadá do období dramatických rolí Jean-Paula Belmonda devadesátých let, kde již potřetí ve své kariéře ztvárnil roli otce rodiny (po Cestě zhýčkaného dítěte a Policajt nebo rošťák), v níž si na něj publikum jen těžce zvykalo. Robert Hossein se zde ujal úlohy vypravěče. Bídníci 20. století (Les Misérables, 1995) Claude Lelouch se pustil do jednoho ze svých velkých projektů netypickým propojením dvou rovin příběhu. Děj se odehrává za druhé světové války, kdy Němci okupují Francii. Hlavními postavami jsou chudý a negramotný bývalý boxer Henri Fortin/Jean Valjean (Jean-Paul Belmondo) a bohatý židovský právník z Paříže Ziman. Forten souhlasí s tím, že odveze Zimanovu rodinu do Švýcarska a žádáho, aby mu cestou předčítal Bídníky od Victora Huga a příběh z knihy a příběh těchto lidí začínají mít hodně společného. Ve filmu se objevila řada hvězd: Annie Girardot, Jean Marais, Micheline Presle, Robert Hossein a další. Venuše, salon krásy (Vénus beauté (institut), 1999) Salón krásy Venuše nabízí masáže, relaxaci a kosmetiku, zatímco úsměvný, lehce ironický film o lidských slabostech a rodistech zase příběhy majitelky salónu a jejích tří kosmetiček Samanthy (Mathilde Seigner), Angèle (Nathalie Baye) a Marie. Zatímco jedna stále sní o velké lásce, druhá v ni nevěří a dává přednost anonymnímu sexu a o citech nechce ani slyšet. Nejmladší z nich, Marie zatím objevuje lásku díky šedesátiletému bývalému pilotovi (Robert Hossein). Film Tonie Marshal z prostředí salónu krásy byl oceněn čtyřmi Césary.

Osobnost Roberta Hosseina představuje až nezvykle harmonické propojení světa divadla a filmu. Se stejnou přirozeností v sobě dokázal spojit profesi herce a režiséra. V žádném období svého života nezpomalil obrovské tempo, s nímž se pouštěl do tvůrčí práce. V šedesátých letech se stal z ještě nepříliš známého režiséra s velkými ambicemi a příležitostného herce slovanského původu prototyp francouzského filmového svůdce. Přesto na tomto místě neuvízl a v příštím desetiletí se změnil v uznávaného divadelního režiséra. Padesátá léta První světová válka dávno skončila a druhá byla ještě daleko, když se v předposlední den roku 1927 v rodině pařížského hudebního skladatele a dirigenta orchestru André Hosseina a klavíristky Anny narodil jediný syn Robert Hosseinoff. Jeho rodiče byli ruského původu, ale protože se usadili ve Francii, upravili si profesní jméno na kratší a více francouzsky znějící Hossein. Charismatický „Francouz“ tedy vyrůstal v chudší umělecké rodině, respektive v mnoha penzionátech pařížského regionu, protože rodiče se jednak věnovali své kariéře, jednak neměli vždy na zaplacení ve sjednaném termínu toho kterého školního zařízení. V tomto dětství jej ze všeho nejvíc zaujal film a divadlo. Jako mnoho dalších dětí, také Robert sbíral fotky svých oblíbených hvězd Gabina a Blanchara a každou volnou chvíli snil v setmělých kinosálech. Ambiciózní čtrnáctiletý kluk začal posílat svoje divadelní hry na posouzení literární komisi a po válce začal navštěvovat legendární herecké kursy Tanii Balachové, Reného Simona a Jeana Marchata. Jeho spolužáky byli Pierre Mondy (Kam se poděla sedmá rota?, 1973) nebo Jean-Claude Pascal a Philippe Lemaire, s nimiž se později sešel v Angelice, kde hrál Pascal Araba Osmana Ferrajiho a Lemaire markýze de Vardes. Hned v roce 1948 se Robert Hossein objevil ve dvou filmech. Jeho první drobnou filmovou rolí byl tulák bez jediné vindry ve filmu Sachy Gutry Le Diable Boiteux, tedy Kulhající ďábel (ostatně tak je také nazvaná knihu jeho vzpomínek z roku 1991, jejímž autorem je H. J. Servat). Jeho druhá malá role toho roku byla v romantickém dramatu Jeanna Delannoy Očima vzpomínek s Michèle Morgan a Jeanem Maraisem v hlavních rolích. Pracoval tehdy především jako herec i režisér v ne zrovna klasickém divadle Theatre Grand Guignol na Montmartru. V devatenácti tam zaznamenal první úspěchy s hrami Les Voyous (první kousek, který napsal a v němž hrál), Docteur Jekyll et Mister Hyde, La chair de l'orchidée a L'homme traqué. Zinscenoval tu také řadu dramat v naturalistickém stylu. Jeho oblíbení dramatici totiž byli Camus a Sartre. Později však svéráznou montmarterskou scénu opustil a strávil řadu let na klasických uznávaných scénách. Začínající režisér uvízlý v rolích přitažlivých dobrodruhů Na plátna kin, tak aby si jej divák vůbec stačil všimnout, se dostal až v kriminálním thrilleru Du rififi chez les hommes. Ve filmech z padesátých let obyčejně vytvářel stále stejné typy životem unavených darebáků, přitažlivých zločinců a záhadných dobrodruhů. Na počátku šedesátých let se s nimi dopracoval až k partnerům největších hvězd doby. V režii Rogera Vadima se ocitl po boku jeho bývalé ženy a módního sex-symbolu Brigitte Bardot (Le Repos du guerrier, 1962) a v režii Christiana Jaque se stal partnerem italské varianty téže ženské ikony - Sophie Loren (Madame sans gêne, 1961). Padesátá léta: Robert Hossein se svojí první ženou Marinou Vlady V roce 1956 se dostaly do kin jeho první dva filmové režijní projekty. Pustil se do nich bez jakýchkoli technických zkušeností a později přiznal, že byl poněkud diskutabilním režisérem. V prvním Les Salauds vont en enfer si zahrál se svojí tehdejší ženou, krásnou herečkou ruského původu Marinou Vlady (vzali se 23. 12. 1955), které svěřil roli okouzlující dívky, jejíž srdce je však plné hněvu a touhy po pomstě. V dalším Pardonnez nos offenses Marinu pouze režíroval. Už tady se projevil jeho novátorský styl prozrazující slabost pro americký film noir. O rok později si spolu manželé zahráli v česko-francouzském koprodukčním filmu Vladimíra Vlčka V proudech z prostředí vodáckých závodů, v němž ztělesnil mladého francouzského zloděje na útěku. Marina mezitím stačila porodit jejich prvního syna Igora (1956), ale než se v roce 1959 narodil jejich druhý syn Pierre, rozvedli se. Igor Hosseinoff se na přelomu osmdesátých a devadesátých let objevil v několika francouzských filmech. Pierre vystudoval pařížskou konzervatoř a zaměřil se na hudbu ovlivněnou ruskými a dalšími exotickými rytmy. Původně hrál na piáno, ale pak přidal trombón, klasickou kytaru a balalajku. Koncertuje, skládá pro film a pro divadlo (například složil hudbu ke Keanovi nebo Cyranovi z Bergeraku), učí hře na kytaru a objevil se v několika filmech. Nedávno vystupoval s orchestrem v otcově představení v Kongresovém paláci, pro nějž napsal hudbu. Šedesátá léta: Robert Hossein se svojí druhou ženou Caroline Eliacheff Po rozvodu s Marinou Robert Hossein strávil nějaký čas s herečkou Marie-France Pisier a v roce 1962 se oženil s mladičkou dcerou scenáristky Françoise Giraud a bývalého francouzského ministra Caroline Eliacheff. Jejich krátký vztah byl provokující zejména proto, že na počátku bylo Caroline 16 a Robertovi 33 let. V roce 1964 se narodil jejich syn Nicolas, ještě během téhož roku se rozvedli a Caroline Eliacheff se pustila do psaní dnes populárních knih o psychoanalýze a zdraví (Nicolas se v osmdesátých letech mihl v pár filmech včetně otcových Bídníků, 1982). O co víc se Hosseinovi dařilo s filmem a na divadle, o to méně ve vztazích – jeho další láska Michèle Watrin se zabila při autonehodě. Šarmantní pirát a režisér monumentálních projektů konečně v jedné osobě Šedesátá léta: Robert Hossein a jeho přítelkyně Michele Watrin Producent Francis Cosne a režisér Bernard Borderie Robertovi v roce 1963 nabídli roli v historickém a dobrodružném filmu, upraveném ve stylu šedesátých let, což mohla být jen jedna ze stovky jeho dnes víceméně zapomenutých rolí. Film Angelika markýza andělů a jeho další čtyři pokračování si však získaly obrovskou oblibu diváků po celém světě. Kdo by si nezamiloval postavu tajemného a galantního hraběte de Peyrac, kterého milující manželka v podání Michèle Mercier hledá po celém světě? Co na tom, že zdaleka nedosahuje kvalit Joffreye de Peyrac z románové předlohy, okouzlujícího, vysokého a dlouhovlasého akvitánského šlechtice, cestovatele, exaktního vědce a filosofa s politickými a obchodními schopnostmi, poetického trubadúra a charismatického svůdce - přesto byla jeho úsporná postava (a to rozsahem postavy v příběhu i Hosseinovým herectvím) nezapomenutelná. Možná i díky nejedné legrační shodě náhod: autorka předlohy Anne Golon byla při stvoření typického Francouze Joffreye de Peyrac inspirována svým původem ruským manželem Goloubinoffem, který se narodil v Persii a náhoda tomu chtěla, že prvním hercem, který Peyraka ztvárnil se stal původem ruský herec Hosseinoff, jehož otec se narodil též v Persii. Během práce na Angelice v letech 1964 - 1968 stačil každý rok natočit ještě několik dalších filmů, mezi nimi například La musica (1967) v režii Marguerite Duras nebo ve své vlastní režii western Une corde, un colt, kde mu byla partnerkou opět Michèle Mercier, stejně jako v komedii Hrom do toho!. Nikdy jsem svou hereckou roli nebral příliš vážně, prohlásil později Robert Hossein. To už však dosáhl neoddiskutovatelných divadelních úspěchů. Na vrcholu (herecké) slávy, na počátku sedmdesátých let, opustil Paříž a omezil filmování, aby se mohl věnovat výhradně divadlu. Nikdo, ani jeho nejbližší tehdy nevěřili v jeho myšlenku. Stal se uměleckým šéfem, dramaturgem a režisérem divadla v Remeši, kde proměnil místní Kulturní dům v Théâtre Populaire de Reims a poté v Centre Dramatique de Reims, tedy v místo kde založil obrovskou tvůrčí dílnu s vlastní divadelní školou. Jeho cílem bylo dostat se k publiku, které do divadla nikdy nechodilo – první rok hráli například Dostojevského Zločin a trest, Shakespearovo Romeo a Julie, García Lorcův Dům doni Bernardy s mladičkou Isabelle Adjani v hlavní roli – a měli úspěch. V té době byl konečně úspěšný také v soukromém životě a oženil se (v roce 1976) s herečkou Candice Patou s níž žije dodnes. Dva roky nato se narodil jejich syn Julien a Robert Hossein se vítězně vrátil do Paříže. Sedmdesátá léta: Robert Hossein a jeho současná žena Candice Patou Od té doby jsou jeho divadelní režie vždy velkou uměleckou i společenskou událostí. V divadle Porte Saint-Martin uvedl Pas d'orchidées pour Miss Blandish, Des souris et des hommes, Křižník Potěmkin a Zvoník u Matky Boží, v divadle Marigny inscenoval Keana (1987) a Rostandovu komedii Cyrano z Bergeraku (1990) v hlavních rolích s dlouholetým přítelem Jean-Paulem Belmondem. Legendárními se staly i jeho monumentální projekty Danton et Robespierre, Bídníci, Julius César, jeho divadelní zpracování Angeliky Markýzy andělů (v němž si ještě v polovině devadesátých let sám zahrál hlavní roli po boku Cécile Bois) a další, na které skutečně dostal i ty, kteří do divadla nechodí a jež byly inscenovány v Paláci sportu a v Kongresovém paláci. V roce 1990 jej ministr kultury vyznamenal Čestnou legií, ostatně nejednalo se o jeho první vyznamenání. Už v roce 1983 byl oceněn jeho přínos k filmovému umění na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě a ve stejném roce byl nominován na Césara za adaptovaný filmový scénář k Bídníkům, v nichž režíroval Lina Venturu v roli Jeana Valjeana (sám hrál v polovině devadesátých let v Bídnících 20. století Clauda Leloucha). Přestože kdysi filmování omezil, nikdy jej nedokázal úplně vypustit a neustále hrál menší role jako jsou ty v kriminálních thrillerech s Jean-Paulem Belmondem (Le Casse, 1971, Profesionál, 1981). K jeho posledním drobným partům patří postava starého pilota, jehož vzpomínky unášejí mladičkou Audrey Tautou v romantické komedii Venuše, salón krásy (1999) nebo role v režijním projektu herečky Sophie Marceau Trivial (2007). Robert Hossein dnes nepatří mezi mediálně nejznámější hvězdy, jenž naplňují svět svou senzační přítomností, jako spíše k respektovaným stárnoucím umělcům. Přesto řada filmových diváků v jeho příležitostných rolích stále spatřuje především hraběte de Peyrac, ve kterém sice neuvízl, ale na nějž se nezapomíná.