VI. setkání čtenářek ve Vídni: srpen, 2014

Historicky poprvé sraz čtenářů Angeliky překračuje území „Československa“ a dostává mezinárodní charakter, stejně jako náš nový web. Protože jsme naplánovaly opravdu bohatý program, vyhradily jsme si k tomu rovnou tři dny. Má cesta začíná v Praze, kde se setkávám s Dášou a Janou. Opět využíváme služeb žlutého autobusu a vyrážíme dobýt město na Dunaji. A zatímco Dáša po cestě dohání resty v nepřečtených fikcích (počet stran, které musí dočíst, se pohybuje kolem čísla padesát!), já s Jančou, jako správné angelikoložky, již probíráme rozličná témata. A že je opravdu o čem povídat. Po pěti hodinách jízdy vystupujeme ve Vídni, kde se setkáváme s další členkou našeho exkluzivního klubu čtenářů Angeliky – Miriam, která nám po celý víkend bude dělat průvodkyni i hostitelku. Letošní ubytování jsme pojaly stylově – v hotelu Bellevue s barokní výzdobou. Po rychlém zabydlení na hotelovém pokoji, naše čtyřka nasedá na elektrickou dráhu a užíváme si vyhlídkové cesty skrz centrum Vídně, obohacené o zasvěcený komentář naší hostitelky. Vystupujeme před barokním zámkem Belvedere, který si nechal zbudovat Evžen Savojský, syn madame de Soissons, která se objevuje i v Angelice. Dohadujeme se, zda-li by bylo možné prince Evžena také jednou zapasovat do děje v našich fikcích. Procházíme botanickou zahradou, kde Miriam čerpá inspiraci pro své toulouské fikce. Přemýšlíme nad vytrvalostí Angeliky, která dokázala odolávat Joffreyovi téměř rok a naše debata je natolik ohnivá, že zapomínáme, že se máme sejít s další posilou našeho týmu, vlastně samým jeho středem – naší drahou adminkou Jeanne. Možná štěstí, že jsme téma Angeličina odolávání probraly bez ní, měly bychom diskuzi mnohem těžší, kdyby se přidala. Jeanne nalezneme na jedné z laviček v belvederském parku. Nechápe, jak jsme na ní mohly zapomenout (my to chápeme naprosto perfektně ha-ha). Samozřejmě že jsme si nevšimly ani jejích zoufalých esemesek (já jsem z obliga, na mě naštěstí nemá číslo). V počtu pěti tedy dokončujeme prohlídku belvederské botanické zahrady a vrháme se na další úkol: zasvěceně zhodnotit, která z přilehlých věží s ochozem, by byla vhodná pro šmírovací pokusy našeho fikčního arcibiskupa z Toulouse. Docházíme k závěru, že ani ve Vídni by arcibiskup neměl špatné zázemí, čehož bychom v budoucnosti mohly využít v dalších (fantasmagorických?) fikcích. Opět se vracíme do francouzských zahrad Belvederu, kde se v té době máme již setkat se zbylou posilou našeho týmu – Anetkou a Táňou. A protože se mezitím čas povážlivě nachýlil k večeru a počasí nám přestalo přát, vydáváme se všechny k Miriam do bytu, který nám poslouží jako útočiště a stane se hlavním střediskem našeho srazu. Po teplé večeři se debata opět rozjíždí. Miriam nám ukazuje svou „vědeckou studii“ kde dokreslila jizvu (čti zmasakrovala tvář) hraběti de Peyrac tak, aby odpovídala knižnímu popisu. Tento vyčerpávající experiment jí s definitivní platností vynáší titul odbornice na jizvu pana dokonalého. Historicky poprvé máme „čest“ vyslechnout výtvor na téma Angeliky od muže – Dášin manžel nám zaslal (trochu zesměšňující nicméně velice humornou) báseň. Jak je již naší tradicí, patřičně kritizujeme nový film od Ariela Zeitouna, jehož režisérské umění mu v našem kruhu vyneslo titul Postrachu většího, než byl sám d’Escrainville. Zlatým hřebem dne je pak prohlídka knihovny naší hostitelky, která čítá obrovskou sbírku Angelik, obohacenou o rozdílná vydání v rozličných jazycích. Jsme naprosto ohromené a toho obrovského pokladu hned náležitě využíváme. Bereme knihy ve slovenštině, angličtině, němčině, francouzštině… čteme známé věty v odlišných jazycích a jsme naprosto unešené. Docházíme k závěru, že si nutně budeme muset rozšířit sbírku našich knih v češtině (jako by jich už i tak nebylo dost). Hned záhy si opět ověřujeme fakt, že v každém vydání se text liší. Naše Janča našla ve slovenském vydání celý týden, který Angelika prožila na lodi Gouldsboro, o kterém není v českých knihách ani zmínka. Kolem půlnoci konečně opouštíme pevnost Wapassu a vracíme se zpět do hotelových Versailles. Ovšem v neosobních Versailles nepobudeme příliš dlouho. Hned po snídani a krátké ranní seanci kde si prohlížíme mapy ze 17. století, které nám dovezla Janča, se vydáváme zpět do útulné „Pevnosti štěstí“. Naše Polačka-Miriam na nás nečeká s hrncem prasečích nožiček ale velice chutným chilli a saláty. Zde se také setkáváme s poslední chybějící členkou letošního setkání – Gábinkou, která si pro nás, vedle výborných zákusků, přichystala mimořádné překvapení – nakreslila nám Joffreye de Peyrac v době kdy pobýval s Angelikou v Americe.

Odpoledne se vydáváme do zahrad rokokového zámku Schönbrunn, který je inspirován Versailles. Po cestě nás opět zastihne déšť a musíme se schovávat pod stříškou autobusové zastávky, zachraňuje nás Dáša, která vymýšlí stylovou hru – spočítat kolikrát v kánonu prší. Jako vždy nejvíce perlily Janča a Dáša. V Schönbrunnu docházíme k závěru, že zde by, díky vysokému zelenému porostu, arcibiskup neměl šmírování snadné. Také na vlastní kůži zjišťujeme, že dvorský život po boku Krále Slunce nemohl být pohodlný; chodit po rozsáhlých parcích ve střevíčkách na podpatku, s korzetem, parukou a těžkými šaty, udržovat duchaplnou konverzaci, dbát na etiketu a tvářit se mile, muselo být dosti vyčerpávající. Na večer, jako již tradičně, zakotvíme zpátky ve „Wapassu“, kde si čteme dvě krásné, dojemné fikce – jednu od Miriam s názvem Honorine a druhou od Dáši, která nám po sedmi letech odmlky napsala pokračování Setkání ve Středomoří; všechny se shodujeme, že se rozhodně vyplatilo na fikci počkat. Ještě lehce rozechvělé a se slzami dojetí rozvíjíme další teorie, jak by mohlo vypadat setkání hraběte de Peyrac s jeho bývalým advokátem Desgrezem, jak se bude dál vyvíjet Desgrezův soukromý život, jak vyřešit otázku titulu hraběte z Toulouse, který získal králův levoboček a také co by se stalo, kdyby do Versailles dorazil prostořeký mluvka Rochat – specialista na Rescatora. Naše teorie nakonec utne praktická Jeanne, která si pro nás připravila sérii bodů, týkajících se chodu webu a především překladů pro anglickou a německou mutaci. Podle upovídané Miriam porada svou připraveností připomíná někdejší schůze komunistické strany, nicméně zjišťujeme, že ačkoliv nás čeká ještě hodně práce, budeme jí dělat s radostí z lásky k milovanému dílu Anne Golon. Pozdě večer přichází na řadu hlavní bod našeho setkání – komická, veršovaná hra Angelika, kterou napsala naše dokonalá Miriam a kterou nám kdysi nevědomky předpověděla Dáša, ve své zprávě ze setkání v Táboře. Využíváme bohatě zásobené skříně naší hostitelky a měníme se v Molièrův divadelní soubor. Před našima očima ožívá Angelika se zlatými vlasy (příčesky), Král Slunce oděný ve zlatě, s korunou (bubínkem) na hlavě, světácký markýz de Lauzun zabalený v přikrývce, kterou vzal z postele kdoví které dámě; trubadúrský, (ne)ďábelský Joffrey de Peyrac, svatý monsignor de Fontenac, arcibiskup toulouský s všudypřítomným dalekohledem, ohnivá Carmencita, udatný pirát Zlatá brada, Colin Paturel s harpunou (dvojzubcem na knedlíky) a samozřejmě i vymašličkovaný rytíř de Germontaz. Protože je výsledek naprosto famózní, musíme zahrát přídavky v podobě satyrických básní na nepodařené plakáty a obaly k Angelice. Zde docházíme k překvapujícímu závěru: (naše) Angelika je ve skutečnosti velkou fanynkou Germontaze, neboť i na svých ponožkách nosí jeho podobizny – prasátka. Po vzoru Cimrmanů ještě vyrábíme stylizovaný živý obraz, který ovšem nemůžeme nevyfotit. A protože bylo naše básnění opravdu skvělé, odměna pro každého je jasná: zlatá fiala – ocenění, které ve středověku získával nejlepší trubadúr toulouských květinových her. Třetího dne – dne odjezdu ještě v rychlosti svoláváme krátkou ranní seanci v našem hotelu kde se zamýšlíme, proč vlastně máme/nemáme rády Angeliku. Zjišťujeme, že i přesto, že knihy čteme mnoho let, je pro nás hlavní hrdinka velkou záhadou, velmi často vlastně není jasné, co si myslí a z jakých pohnutek jedná. Co nás ale nepřestane fascinovat, je její láska k životu a zejména její duševní vývoj napříč knihami. Debatu si zpestřujeme diskuzí, jak by asi vypadal klasický manželský život páru de Peyrac, kdyby byli prostí lidé (Žehlila by Angelika Joffreyovi jeho košile a hlídala by, jestli je čistě oblečený? Kritizovala by ho, že ještě nepostavil… ?). Čas se chýlí ke konci a my se musíme rozloučit. Nastydlá Anetka nás opustila už ráno, Táňa s Jeanne se od nás odtrhly po cestě z hotelu. Já s Jančou doprovázíme Dášu na autobus a samy ještě na chvíli navštěvujeme Miriam. Naposledy probíráme „angelikovská“ témata a kocháme se její bezkonkurenční knihovničkou. Nakonec čas dostihl i nás a i my musíme chtě nechtě nasednout do busu. Za námi mizí Vídeň a my si kromě nové energie a několika let života navíc odvážíme myšlenku, jak je možné, že tak úžasný sraz skončil tak rychle a proč jej proboha nepořádáme častěji. Věže ve Vídni byly již v dáli, vyklidily jsme město a nechaly arcibiskupovi volné pole působnosti k šmírování hříšníků. A komu se nelíbí, že by snad fikční toulouský arcibiskup mohl šmírovat dalekohledem vídeňáky, ať si laskavě vymyslí svého! Dauphine

« zpět na Setkání Angelikoložek