Rostliny v paprscích krále Slunce

Okrasné květiny

Do Francie se postupně dostávají narcisy, hyacinty a tuberózy z Holandska i Blízkého východu, přesto vedle věčných růží patřily k největším hitům baroka především pivoňky z Asie. Venkovské zvyky a tradice se naopak pojí s petrklíči, konvalinkami nebo modrým lnem.

Boj mezi květinami, ovocem a zeleninou Na bažinatém západním konci staré vesnice Versailles byla v letech 1678 – 1683 vybudována zeleninová zahrada, jíž řídil původně právník Jean-Baptiste La Quintinie, který se stal zahradníkem. Ostatně v místech, kde dnes stojí knihovna, v níž Anne Golon začala psát Angeliku, byla už v časech Ludvíka XIII. malá zeleninová zahrádka, která by ve svém původním rozsahu nemohla co do produkce vystačit pro celý dvůr. La Quintinie ovšem navrhl své rostliny také do Le Nôtrova plánu Petit Parku. Uvnitř Le Nôtrovy zahradnické přehlídky tak byly vyrovnané specializované sekce, kde se produkovaly fíky, melouny, švestky, jahody a třešně. Vše bylo maximálně promyšleno, aby měl dvůr po většinu roku k dispozici alespoň nějaké ovoce a zeleninu, např. díky přenosným zvonovým skleníkům z produkce Oliviera Serrese mohly už brzy na jaře plodit okurky a melouny. La Quintinie v zeleninové zahradě také vytvořil pařeniště, v němž střídal vrstvy hlíny a hnojiva, díky čemuž mimo sezónu vypěstoval zeleninu a plazivé druhy ovoce. Král miloval hrášek, který se do Francie dostal z Itálie teprve kolem roku 1660 a jak informovala v jednom ze svých dopisů Mme de Sévigné, hrášková mánie u dvora natolik pokročila, že král dokázal zhltat celé jídlo jenom z hrášku, i kdyby mu mělo být zle celou noc. „des fleurs“ (Nicolas Robert: Les Velins du Roi, 17. stol.) Sám La Quintinie se rád zabýval kultivací hrušní, kterých bylo na tři sta variant a jednoznačným důkazem králova uznání vůči jeho experimentů bylo, že mu poskytoval drahé sklo, jímž se zahradník snažil stromy chránit. Ludvík byl na svoji zeleninovou zahradu náležitě hrdý a při procházkách s dvořany ji často zahrnoval do variované prohlídkové trasy nebo se dvůr rovnou zastavil na terase a dlouho obdivně pozoroval práce na zeleninové zahrádce. Boj mezi květinami a zeleninou se však vždy odehrával v přátelské atmosféře, protože Ludvíkovi nejoblíbenější zahradníci, pro práci nadšení a kreativní experimentátoři Le Nôtre a La Quintinie, byli dobrými přáteli od časů, kdy spolu pracovali ve Vaux-le-Vicomte. Parterre des Fleurs Parterre des Freurs (2007) Rozkvetlý Parterre des Fleurs nazývaný také Parterre de l´Amour byl jedním z nejoblíbenějších míst Ludvíka XIV., nikoli však Le Nôtra. Rostliny pro Versailels byly dováženy z okolí Paříže, Flander i Vídně, hyacinty, tulipány a růže přiváželi z Holandska, jasmíny z Toulonu, hvozdíky a pomerančovníky ze Španělska, narcisy a hlízovité rostliny z Turecka. Král Slunce miloval svoji sbírku květin, jež rozkvétala v pevných i bláznivých ornamentech, stejnou měrou jako svazky vzácných knih vyrovnané v knihovně nebo třeba kabinet kuriozit. Tento horní parter se zvětšoval úměrně s oranžérií a jeho dočasná destrukce byla příjemným důvodem k odstartování prací na zahradách u Grand Trianonu. Tulipománie Nejžádanější byly žíhané tulipány Třicátá léta 17. století jsou proslulá jako doba tulipománie, kdy měly cibule nejmódnější květiny spekulativní hodnotu. Mnozí se zabývali jen obchodem s cibulemi, které mohly být několikrát prodány a přitom ještě ani nevykvetly. Množily se podvody a místo vzácných cibulek se prodávaly bezcenné cibule. Dočasný pád tulipánů nastal v roce 1637. Módní vlna pominula a mnoho lidí, kteří si na nich postavili živnost zkrachovalo. Z původních druhů se dnes pěstuje jen málo tulipánů, protože tehdejší druhy patřily převážně k pozdním druhům. Velkokvěté odrůdy se znovu vrátily na trh až na přelomu 19. a 20. století. Posedlost tulipány, která ovládla Holandsko ve třicátých letech 17. století, zasáhla Francii o něco méně silně, přesto byly jejich cibulky žádaným artiklem. Liselotte d´Orléans v jednom ze svých dopisů informuje o králových návštěvách tulipánů. Ludvík nedokázal být k módě tulipánů, která se právě hnala Evropou, lhostejný, vznikly tak krásné záhony pokryté tulipány, bílými narcisy a hyacinty (ty se zanedlouho staly ještě módnějšími). Růžová horečka Historie růží sahá snad až do čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Nalezneme ji v antice, v hrobech starého Egypta na mumiích, ve starém Řecku, Persii i Římané byli růžemi posedlí. Ve Francii Pairové (rodová knížata), museli během dubna až června odvádět růže na výzdobu všech soudních síní a navíc vystrojit oběd. Po hostině roznesli hodnostářům kytice a věnce se svým erbem. Následovalo udělení audience a pak mše. Tohle se odehrávalo v obvodech soudních dvorů Paříže a Toulouse. Soudní dvůr měl i svého zahradníka, od něhož si povinný poplatník musel růže opatřit. O povinných darech růží se hovoří ve 12. století, údajně na příkaz královny Blanky Kastilské při svatbě Marie Dubuisson, dcery prvního předsedy pařížského soudního dvora (Havlů, Jaša, Klimeš, 1977). V době krále Slunce však růže nepatřily k nejoblíbenějším květinám. Po roce 1750 dochází k novému objevení křížení růží Němcem Koelreuterem. Toho rychle využívají právě Francouzi, města Montpellier, Paříž a Rouen. Další rozmach nastal za vlády císaře Napoleona, neboť šlechtění růží patřilo k zálibám jeho manželky Josefíny Beauharnais. V roce 1804 Josefína založila v Malmaison u Paříže rosalium. Soustředily zde všechny růže vyšlechtěné i přivezené z dalekých cest. Zahradníkem císařovny byl André Dupont, jenž založil i zahrady růží u Palais de Luxembourg v Paříži. Zahrady u Trianon de Porcelaine Zahrady Grand Trianonu (2007) Trvalky v zahradách u Trianonu byly vysazovány v řadě nižších rostlin: rozrazil, oranžové hyacinty, hvozdíky, chrpy, koniklece, fialky a španělské karafiáty; uvinitř řada vyšších rostlin: kopretiny řimbaby, kozlík, zvonky, fialy a bílé lilie. Zahradník pečující o zahrady Trianonu se jmenoval Michel II Le Bouteux a byl příbuzným Le Nôtra, jehož sestra Françoise se provdala za Simona Boucharda, jehož sestru si vzal právě Michel Le Bouteux. Tento zahradník úspěšně vytvořil sestavu květinových girland, ornamentů a bosquet pro zahradní večeři s tancem dne 6. srpna 1668. Obdobně jako se La Quintinie staral o produkci ovoce a zeleniny na celou zimu, Le Bouteux dohlížel na to, aby byl po celý rok dostatek květin. Zahrady Grand Trianonu (2006) Zahrady Trianonu zahrnovaly množství pomerančovníků a jasmínů, které spolu vytvářely téměř orientální vůni. Zvláštností této malé oranžérie a Le Bouteuxovým experimentem bylo jejich přímé vysazování (v železných nádobách) do země. V zimě totiž byly chráněny zasouvacím skleníkem. Orientální rostliny ve Versailles Ludvíkova identifikace se symbolem vycházejícího slunce se pojila mimo jiné se sbírkou rostlin a zvířat z Levantu, tedy východu Středomoří (dnešní Libanon, Sýrie, Izrael, Turecko), které bylo, jakožto země vycházejícího slunce nazváno obdobně jako rituál Ludvíkovy ranní toalety (se lever = vstávat; Levant = vycházející, východ, orient). Ceněny byly zejména rytmus dne kopírující tulipány, ale velice in byly též sasanky, pryskyřníky, prvosenky, narcisy (včetně jejich jonquilla-hybridů), kosatce, karafiáty, hyacinty, lilie a jako zástupci vonných rostlin jasmín a tuberózy. Rostliny v Parterre des Fleurs (2007) Nakupovalo se ve velkém, např. v roce 1686 král zahradníkům proplatil více než 165 tisíc květin a v dalším roce 96,5 tisíce rostlin (30% bylo určeno pro Trianon, 20% pro Marly a zbytek pro Petit Parc). Petit park rozhodně netrpěl nouzí s 600 jaterníky, 750 prvosenkami, 100 fialami, 300 karafiáty a 2150 kusy modrých prvosenek odrůdy Juliinna, které ozdobily Salle de Bal v roce 1691 (Hyde, 2002 In Thompson, 2006). V roce 1680 Colbert zakoupil pozemky v okolí Toulonu, určené pro aklimatizaci orientálních rostlin před tím, než budou dále prodávány a rozesílány do zahrad po celé Francii. Tato školka, jíž vedl Nicolas Arnoul měla dodávat do Versailles až 65 tisíc cibulí ročně, ale protože posílala i řadu nedospělých cibulí, které nevykvetly, byla produkce toulonské školky snížena na 24 tisíc zaručeně kvetoucích cibulek. Nakonec královští zahradníci založili několik školek v okolí Paříže, např. v dobře zásobené saintgermainské školce Pierra Morina se zaměřovali na tulipány, kosatce a pryskyřníky. Dovoz květin a stromů Seznam rostlin pro zahrady Trianonu byl značně rozsáhlý: tulipány, narcisy, hyacinty, rozrazil, kozlík lékařský, karafiáty, koniklece, kopretiny řimbaby, tuberózy, fialky, bílé lilie... Když přišlo na rostliny, Colbertovo běžně užívané pravidlo stanovující, že všechen nákup musí pocházet z území Francie, absolutně přestávalo platit. Jasmíny, pomerančovníky a karafiáty byly dováženy ze Španělska, narcisy z Konstantinopole, kozlík lékařský z Řecka, fuchsie z Jižní Ameriky atd. Semena a řízky exotických květin se staly výnosným vedlejším artiklem tehdejších mořeplavců. Také přesazování vzrostlých stromů bylo relativně běžné. V ideálním případě byl strom připravovaný na budoucí přesazení, každé tři roky přesazován, přičemž se vždy osekávaly silnější a dlouhé kořeny, aby vznikl kompaktní bal tvořený množstvím slabších kořenů, který zaručuje úspěšné ujmutí stromu na cílovém místě. Za tímto účelem se používala kombinace různých vozů a zdvihačů. Vlastní strom byl přepravován s kořenovým balem zamrzlým v hroudě ledu nebo ovázaným pytlovinou a to naležato i jako stojící, přičemž udržovači rovnováhy seděli v jeho koruně. Když se strom narovnal, katapultoval je přes koně i kočího... Nákup květin pro Marly Když se Ludvíkova pozornost přenesla na Marly, nakoupil v roce 1690 148 tisíc narcisů, 1 604 mnohokvětých oranžových hyacintů, 1 300 jednoduchých hyacintů, 1 075 kosatců, 3 650 Oculus christi, 1 100 španělských karafiátů, 1 100 kozlíků, 300 plných fial odrůdy Juliennes a 144 krabic s cibulkami tulipánů (Hyde, 2002 In Thompson, 2006). Růže byly dováženy z Provence a Holandska, kromě toho se pořizovaly kaliny, lilie a popínavé rostliny jako jasmín a zimolez. Tisy, jalovce, myrty, cesmíny, vavříny, pryžce a bobkové višně byly tvarovány do tvarů antických váz a geometrických útavrů. Hlohy a ořechy našly své místo v méně formálních částech francouzského parku. Autorka článku: Jana Krátká, st.

Petrklíč (Primula veris, halleri) Z oddenku vyrůstá růžice listů a vztyčený stvol se spoustou velkých trubkovitých květů, více či méně zubatých. Barvu mají světle žlutou až oranžovou, některé druhy růžově fialovou. Kvete v průběhu dubna a května. Tato rostlina se vyskytuje téměř v celé Evropě a v Asii. Daří se jim podél potoků, na vlhkých mokřadlech. Kolem lidového názvu „petrklíč“ vzniklo mnoho pověstí, např. proto, že květy připomínají svazky klíčů, které otevírají jaro a poklady. Od pradávna se používá na léčbu horních cest dýchacích. Pro sušený květ je charakteristická nasládlá chuť a medová vůně, pro oddenek chuť odporně škrablavá s vůní anýzu. Tulipán (Tulipa) Zemí původu těchto mrazuvzdorných cibulovin je západní a střední Asie, odkud se dostaly do Středomoří a Evropy. Z Persie je přes Cařihrad přivezl v roce 1554 vyslanec rakouského císaře Busbek. První tulipány se proto pěstovaly ve Vídni a na Pražském hradě. V roce 1629 bylo v Holandsku známo na 150 odrůd, přičemž nejvíce ceněné byly pestře žíhané dvoubarevné odrůdy (viz holandská květinomalba té doby). Ze sukničité cibule vyrůstá stonek s listy přisedlými, dlouhými, poměrně úzkými a špičatými. Květ mívá 6 okvětních lístků a velkou škálu barev. Rozkvétají od brzského jara až do poloviny května. Narcis (Narcissus) Tahle vytrvalá cibulovina roste v Evropě, hlavně v Portugalsku, Španělsku, jižní Francii, ale některé druhy až v Číně, Japonsku a Středomoří. Daří se jim na vlhkých horských loukách. Z cibule vyrůstá bezlistý stvol, který nese květ složený z šesti okvětních lístků a pakorunky. Listy jsou čárkovité. Kvete v březnu až dubnu. Číňané v něm viděli symbol čistoty a do svých zahrad jej už vysazovali i Řekové a Římané (viz legenda o Narcisovi). V roce 1760 již obchodníci prodávali 80, později až 155 forem. I když procházel Evropou ve stejné době jako tulipány, nikdy je nepřekonal a nezastínil. Jejich šlechtění se začátkem 19. století ujali Angličané. Hyacint (Hyacinthus) Jeho domovem jsou Sýrie a Írán. Odtud putoval roku 1562 do Itálie, Anglie a posléze i do Holandska. Klimatickými změnami zmutoval a v roce 1580 již překvapil spoustou odchylek. První plnokvětá odrůda vznikla roku 1612. V polovině 18. století již bylo nabízeno přibližně 700 odrůd. V druhé polovině 18. století se šlechtění ujali Holanďané a nabízeli již kolem 3000 odrůd, bohužel docházelo i k podvrhům se stejnými jmény i rostlinami. Rozšířeny jsou na teplých, kamenitých místech. Z cibule vyrůstá stvol nesoucí hrozen silně vonících zvonkovitých květů. Listy jsou široce čárkovité. Kvete v dubnu až květnu. Růže (Tulipa) Jejím domovem je střední Asie, odkud se rozšířila do celého světa. Dělí se na četné druhy -pnoucí, keřové, mnohokvěté, velkokvěté, plané a nesčetné jejich odrůdy s libozvučnými jmény. Keř je bohatě větvený, trnitý s vejčitými, ostře pilovitými listy. Květy mají různé tvary a širokou škálu barev a vůní. Růže kvete od června (podle druhu) s přestávkami mnohdy do zámrazu. Plodem jsou po dozrání červené šípky. Růže měla vždy význam i léčebný. Používala se takřka jako všemocná rostlina na všechno. Je ceněna také v kosmetice (růžová voda, růžový olej, pleťové vody, parfémy), sušené lístky (potpourri) Uplatnila se také v gastronomii (ochucovadlo, kořenidlo). Pivoňka (Paeonia) Tyto vytrvalé rostliny pocházejí z Číny, své jméno Paeonia dostaly podle řeckého boha Paeana, který se prý díky této bylině uzdravil z Heraklových ran. Nejvíce kultivarů bylo vyšlechtěno ve Francii, Anglii a Americe. Rostlina má vřetenovitý kořen, z nějž vyrůstá rozvětvená lodyha s tuhými, dvakrát až třikrát dělenými listy. Nejdříve rozkvétají vrcholové květy, pak postraní. Květy jsou často plné a intenzita jejich vůně se liší podle barvy květu. Pro léčebné účinky se využívá kořen, který se sbírá na podzim. Chuť má nasládle hořkou a pomáhá při nemocech ledvin a trávicího traktu. Korunní plátky mají po sběru medově sladkou vůni a užívali se do směsí čajů proti kašli a dně. Karafiát (Dianthus) Dianthus neboli květina bohů se nachází hlavně v oblasti Středomoří. Jsou to jednoleté, dvouleté nebo i vytrvalé rostliny, které se mezi sebou bez problémů kříží. Tvoří trsy s lodyhami stoupavými nebo poléhavými, její listy jsou čárkovité. Květ má typickou, silnou a omamnou vůni po hřebíčku. Má rád slunce, teplo a nesnáší zamokřenou, těžkou půdu. Již v 15. století se karafiáty stávaly oblíbenou rostlinou evropských zahrad. Objevují se na obrazech J. van Eycka s květy jednoduchými a po sto letech již mistr Holbeine ml. zobrazil květy plnokvěté. V historii se nepěstoval jen pro svoji krásu a omamnou vůni, ale též pro víru v jeho léčebné účinky. Drogu používali k posílení srdeční činnosti, léčbě pokožky i nervů či mdlob. Kosatec (Iris) Patří do rozsáhlého rodu z čeledi kosatcovitých. Jednotlivé druhy dosahují různých výšek a vykvétají v různou dobu (od února do června). Své jméno duhově kvetoucí rostlina získala podle řecké bohyně Iris, která podle bájí přinášela lidem poselství olympských bohů v podobě duhy. Většina druhů je charakteristická výskytem tzv. kartáčků – proužků krátkých vlásků ve střední části vnějšího okvětního lístku. Vonný rozemletý kořen kosatce (tzv. fialkový kořen) se užívá jako stabilizátor při výrově vonných tělových olejů nebo parfémů. Odvar z oddenku se užívá jako součást čajů proti kašli a při onemocnění žlučníku. Lilie (Lilium) Objevují se v nejstarších dílech orientální literatury a v Číně a Japonsku si na jejích cibulích pochutnávají již po tisíciletí. Není známo, kdy a odkud se tato rostina objevila ve střední Evropě, nicméně stala se symbolem měst (Florencie), králů (lilie Bourbonů), pro křesťany to byl symbol čistoty a zbožnosti a proto nechyběla v klášterních zahradách. Renesanční malíři ji s oblibou malovali na své obrazy. Ve středověku se z její cibule získávala ostře hořká šťáva užitečná proti zimnici, slupky na otoky a olej na spáleniny. V srpnu se vytváří růžice přezimujících listů. Z cibule vyroste na jaře vysoký stonek s kopinatým listem. Květy jsou nálevkovité, bílé barvy, silně až omamně vonící. Vykvétají na výsluní během června a července. Šeřík (Syringa) Domovem šeříku je jihovýchodní Evropa a východní Asie. Tento nenáročný, opadavý strom nebo keř se v Evropě pěstoval již v polovině 16.století. Kolem roku 1777 vznikl ve Francii náhodným křížením široce vzrůstný keř (Syringa chinensis) vysoký až 5 metrů s převislými větvemi. V květnu kvete vonnými, tmavě lila růžovými květy. Teprve v polovině 19. století prošlechtili francouzští zahradníci šeřík do mnoha odrůd. Stal se velkou módou nejen v zahradách, ale barvy šeříku ovládly i interiéry a oblečení. Kříženci jsou na půdu již náročnější (vápník, draslík, fosfor), vyžadují slunce a dostatek prostoru. Rostou výše než 3 m. V květnu asi na tři týdny omámí krásou květů i vůní. Kopretina řimbaba (Chrysanthemum parthenium, Pyrethrum parthenium) Tuto rostlinu užívali léčitelé odedávna při horečnatých onemocněních, menstruačních problémech a ve středověku k vyčištění vzduchu a tímto pro obranu před malárií. Za tímto účelem ji přivezli kolonisté i do Severní Ameriky. V 17. století jí Angličan John Perkinson léčil bolesti hlavy. Nyní listí pomáhá při migrénách a zažívacích problémech. Je to trsnatá trvalka vysoká až 1 m s matně zeleným listem. Květy mají žlutý střed a bílé okvětní lístky, podobá se kopretině. Včelám zrovna nevoní. Jejím domovem je Malá Asie a Kavkaz. Má ráda výsluní a vlhčí půdu. Prošla řadou šlechtění a dnes se pěstují už jen kultivary.

Angeličiny květinové výzdoby V květnu v tomhle kraji chlapci se zelenou větvičkou za kloboukem a dívky s kvítky lnu ve vlasech tančí kolem dolmenů, velkých kamenných stolců, které dávná historie roztrousila po polích. Večer se dvojice mladých lidí rozptýlí po loukách a mýtinách vonících po konvalinkách. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 42) Do polorozepnutého živůtky si zastrčila jako ostatní dívky velkou kytku žlutých a fialových petrklíčů. (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 44) Prostor kolem byl plný obchodníků s pomeranči a květinami. Kdosi hlasitě vychvaloval nazlátlé plody: „Portugalské! Portugalské!“ Květinářky se na Pont-Neuf usazovaly už od časného rána. Přicházely po Květinové ulici kolem Saint-Julien-le-Pauvre, kde bylo sídlo jejich cechu, nebo z ulice Pod suchým stromem. Tam se zásobovaly v zahradách Provensálských bratří. Přinášely košíky tuberóz, růží a jasmínu, ty mladší procházely s košíky davem, starší sedávaly na stálém místě ve stínu červeného slunečníku. Jedna z nich požádala Angeliku, aby jí pomohla vázat kytice, a protože to zvládla nesmírně vkusně, dala jí dvacet sous. „Vypadáš trochu stará na učednici,“ řekla jí a přejela ji pohledem. „Ale mladá holka by potřebovala dva roky, aby se naučila vázat kytky jako ty. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 88) „Nedávno jsem si prohlížel už zařízené skleníky a chtěl jsem vidět květiny, které tam zasadili. Mezi tuberózami jsem zahlédl květ, jenž narušoval celkovou barevnou harmonii. Zahradníci ho chtěli utrhnout, říkali, že je to planý výhonek. Ve skutečnosti byl stejně nádherný jako ostatní, a přece jiný. A právě na tu květinu si vždycky vzpomenu, když vás zahlédnu mezi dámami...“ (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 135) „Chybí tu květiny,“ řekla. „Tahle vepřová hlava by vypadala úplně jinak, kdyby měla karafiáty v nozdrách a mezi ušima pivoňku.“ „Madame, neopovažovali jsme se ani snítkou petržele soutěžit s vaším vkusem a šikovností v oboru, v němž jste skutečnými královnami,“ odpověděl galantně mistr Bourjus. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 182) Slunce-jižní slunce-ozařovalo dvůr, uprostřed něhož stála palma s obrostlým kmenem, vztahující ozubené stvoly svých listů k průhledně modrému a jasnému nebi. Podél zdi vedle lavice kvetl šeřík a keře pivoněk obrovských jako zelí a v hliněných antických vázách kytice hnědých a žlutých fial. V koutě pod klenbou byla kašna s bazénkem, jejíž šumění dokreslovalo exotičnost tohoto polo dvora, polo zahrady na okraji města. Nad tím vším zavírala svá protektorská křídla vysoká vrata. (Angelika se bouří, Český spisovatel, 1993, s. 222) Několik dnů nato, když odpoledne s pomocí Linota právě aranžovala květiny do cínových váz na stolech, vešel do hostince hezký, bohatě oblečený mladík a přistoupil k ní. (Angelika Cesta do Versailles, 1992, Československý spisovatel, s. 210) Na nábřeží se okamžitě shlukl dav zvědavců. Prodavačky ryb a květinářky sebraly košíky fíků a mimózy, tykví, karafiátů, ryb a škeblí, pokřikovaly na sebe a vyrazily k místu, kde se chystala krásná loď zastavit. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 41) V hustém habroví byly umístěny dva kulaté stoly z bílého mramoru, zdobené koši plnými tulipánů, karafiátů a jasmínu. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 433) V den, kdy první perský vyslanec přijel před zlaté Versailles - k další perské misi došlo až v roce 1710 -, kvetly podél celé aleje tisíce květů; ze skleníků byly vybrány květináče a postaveny jeden vedle druhého po trávnících tak, že vytvořily pod zimní oblohou pestrobarevný koberec. Podél velké galerie se lidé brodili v lístcích růží a pomerančovníků. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 370) (mezi dary od krále L.IX.)...3 květináče s pelargóniemi na zasazení do perské půdy... (Angelika a král, Ikar, 2000, s.377) Nezapomeňte na nádheru, až ho budete přijímat! Hlavně nádheru! A květiny!“ „Jsme uprostřed zimy!“ „To je jedno. Květiny jsou nutné. A především bramboříky a petúnie. To jsou v Persii nejoblíbenější květiny.“ (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 347) Když se vrátila do kočáru, položil jí na klín obrovskou kytici růží a kytičku fialek. „Květiny jsou největší krása,“ řekl jakýsi hlas. „Ty vládnou v Toulouse.“ (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 162) „Podívejte se,“ pokračoval, „na ten zahradní bazének se zelenou vodou, v níž se koupe měsíc jako žabí kámen ve sklenici anýzovky...Ta voda má barvu vašich očí, drahoušku. Nikde na světě jsem neviděl zvláštnější a nádhernější oči. A vidíte ty růže, které se v girlandách vinou až k balkónu? Mají stejný odstín jako vaše rty. Ano, ještě nikdy jsem neviděl růžovější rty...a tak mlčenlivé. Pokud jde o jejich sladkost...tu hned posoudím.“ (Angelika Markýza andělů, Ikar, 1999, s. 172) V určený den se octla na dvoře paláce, kde se mísily hlučné hlasy a těžké sukno květinářek a zelinářek z Pont-Neuf a prodavaček ryb z Tržnice. A i když bylo jejich zboží stejně krásné, vůně, která je provázela, byla velice odlišná. Košíky květin, koše ovoce a vědra ryb položí vedle sebe před následníka trůnu, který by se měl něžnou ručkou stejně dotknout sladkých růží, zářivých pomerančů i krásných stříbrných rybek. (Angelika Cesta do Versailles, Československý spisovatel, 1992, s. 190) Kráčeli rozlehlou zahradou, osetou jetelem pro palácové koně. Podél terasy se táhl ochoz. O kousek dál byl pomerančový háj se záhony růží. Bylo to nejpůvabnější místo harému, realizované podle plánu španělského zahradníka, který dokázal sladit nejen modrozelené barvy stromů s obrovskými lampióny pomerančů a růžovými keři podél kamenů, ale i nádherné vůně ovoce a květů. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 375) Angelika pozorovala z balkónu temné kužely cypřišů, které stály podél světlých zdí. Rostly z malého vnitřního dvora, z něhož stoupala jejich trpká vůně spolu s vůní růží a šuměním vodotrysku. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 382) Prošla zahradou, kde vrhaly do jezírka stíny dva obrovské biblické fíkovníky, ... (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 424) „Ne, u mě nejsou kočky. Není tam nic, co by vás mohlo děsit nebo se vám znelíbit. Jsou tam růže...světla...dokořán otevřená okna. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 226) Bez potíží došly na konec chodby. Prošly kolonádou, která se táhla podél další zahrady, vonící růžemi. (Nezkrotná Angelika, Český spisovatel, 1993, s. 430) (Péguilin de Lauzun) Vzal ji za ruku a vedl bludištěm sestříhaných tisů, které mráz změnil v šiky cukrových homolí. (Angelika a král, Ikar, 2000, s.317) Král podrobně debatoval o každém stromu s mistry zahradníky. Procházky se zúčastnil i mistr Le Notre. Angelika měla ráda toho velkého umělce, zahradního architekta, který jako všichni ti, kdo se hrbí nad půdou, byl lhostejný k malichernostem. Zaslechla krále, jenž ho chtěl povýšit do šlechtického stavu a zeptal se ho, co by si přál mít v erbu. Le Notre se smíchem odpověděl: „Mně by stačili tři šneci na zelném listu, Sire.“ Ale jako člověk pracující s půdou byl také velice houževnatý. Zelinářská zahrada a sad mu podléhaly jen nepřímo. Jeho doménou byl park. Žádal krále, aby řekl svůj názor na alej, v níž vysadili čtyři řady líp a kam je třeba rozmístit bílé mramorové sloupy. (Angelika a král, Ikar, 2000, s. 432) Literatura: BÖHM, Č. Okrasné listnáče našich zahrad. Praha : SZN, 1985. BÖHM, Č. Skalničky našich zahrad. Praha : SZN, 1980. CASTLEMAN, M. Velká kniha léčivých rostlin. Praha : Columbus, 2004. ISBN 80-7249-177-6. GOLOVKIN, B., KLIKOVÁ, G. et al. Trvalky Rozkvetlá zahrada 1. Praha : Lidové nakladatelství, 1990. ISBN 80-7022-052-X. HARANT, M., ZACHA, V. Jahody. Praha : SZN, 1986. HAVLŮ, J., JAŠA, B., KLIMEŠ, J. Růže královna květin. Praha : SZN, 1977. HEITZ, H. Balkónové rostliny. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. ISBN 80-7180-011-2. HERTLE, B., KIERMEIER, P., NICKIG, M. Zahradní květiny. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. ISBN 80-7180-010-4. HŘÍBAL, V. Voda v zahradě a vodní rostliny. Praha : SZN, 1985. JACOBI, K. Cibuloviny pro zahradu a dům. Bratislava : Príroda, 1997. ISBN 80-07-00901-9. Kolektiv autorů. Koření pro den všední i sváteční. Květen. Kolekce III/1990, č. 130. KORBELÁŘ, J., ENDRIS, Z., KREJČA, J. Naše rostliny v lékařství. Praha : Avicenum, 1973. SOJÁK, J. Rostliny našich hor. Praha : SPN, 1983. THOMPSON, I. The Sun King´s Garden. London: Bloomsbury Publishing, 2006. ISBN 0747576483, 9780747576488. VANĚK et al. Tulipány, narcisy, hyacinty. Praha : SZN, 1974. Časopisy: Naše krásná zahrada, Dům a zahrada Frenchgardening.com