Trubadúrská poezie a dvorská kultura Okcitanie

Poezie středověkých trubadúrů položila jeden ze základů pro milostnou poezii, objevila lásku k dokonalému slovesnému tvaru, ovlivnila jednotlivé lyrické druhy včetně písně a sonetu a postavila základy pro rozvoj mariánského kultu i středověkého mysticismu. V neposlední řadě vymezila vztah muže k ženě a zahrnula do něj galantnost, úctu a ochranu. V díle Anne Golon je trubadúrská kultura uchovávána mezi zdmi toulouského paláce hraběte de Peyrac, který sloužil jako pokladnice kulturního odkazu středověké Okcitánie.

Trubadúrská kultura v Angelice "Tady je Dvůr trubadúrské poezie," řekl jí jednou hrabě. "Všechno, co kdysi tvořilo půvab a kouzlo Akvitánie a pak i celé Francie, se musí uchovat v těchto zdech. Toulouse například slavíval proslulé Květinové hry. Zlatou fialu získal mladý Rousillonský básník. Právě v Toulouse se scházejí skladatelé rondelů ze všech koutů Francie i celého světa a účastní se soutěží pod patronací Clémence Isaurové, slavné inspirátorky trubadúrů v minulosti. Tak se nelekejte, Angeliko, že do mého paláce neustále přichází tolik neznámých tváří. Pokud by vám vadily, můžete se uchýlit do letohrádku u Garonny." (Angelika, Markýza andělů 1, Československý spisovatel, 1991, s. 177 - 178) Na co potřebujete tolik zlata?" "K tomu, aby byl člověk svobodný, potřebuje spoustu zlata a stříbra, madame. A víte, co říká mistr André Le Chapelain na začátku učebnice Umění milovat: Aby se člověk mohl věnovat lásce, nesmí mít materiální starosti." "Nemyslete si, že mě získáte dárky a bohatstvím," řekla Angelika hněvivě. "Já si nic nemyslím, drahoušku. Čekám na vás. Toužím po vás. Milenec musí blednout v přítomnosti milenky. Já blednu. Máte pocit, že ještě ne dost? Vím, že trubadúrům je doporučováno padnout před jejich vyvolenou na kolena, jenže to je pro mou nohu nedostupné. Omlouvám se. Ale ujišťuju vás, že mohu opakovat s božským básníkem Bernardem Ventadourem: Milostné utrpení, které mi působí ta kráska, jejímž jsem poníženým otrokem, mi přivodí smrt. Umírám, madame!" Angelika se smíchem potřásla hlavou: "Nevěřím vám. Nevypadáte na to, že byste umíral. Zavřete se do laboratoře nebo navštívíte paláce vznešených toulouských dam a budete jim radit při jejich básnění." "Chyběl bych vám, madame?" S úsměvem na rtech zaváhala, chtěla zůstat u bezstarostného tónu. "Chybí mi rozptýlení, a vy jste zosobněná Zábava a Hra." Sklonila se k háčkování. Nebyla si jistá, jestli ten výraz, s nímž ji Joffrey de Peyrac občas pozoroval při žertování, k němuž je situace dohnala, vítá anebo zda se ho obává. (Angelika, Markýza andělů 1, Československý spisovatel, 1991, s. 183 - 184) Umění milovat začíná slovy: Láska je aristokratická. Aby se člověk mohl věnovat lásce, nesmí mít materiální starosti, jež by ho nutily šetřit časem. Takže bohatněte, pánové, a zahrnujte své milenky šperky. Jiskra v oku ženy při pohledu na šperk může velice snadno zapálit lásku v srdci. Já osobně miluji pohled, který na sebe upírá žena do zrcadla, když dostane nový šperk. Neprotestujte, dámy, nebuďte pokrytecké. Mohly byste si vážit někoho, kdo by se nesnažil umocnit vaši krásu? (Angelika, Markýza andělů 1, Československý spisovatel, 1991, s. 229) "Nepohrdejme citem, který musí doprovázet touhu, umocňovat ji a zjemňovat. Proto se domnívám, že ten, kdo chce poznat lásku, musí ukáznit srdce a smysly tak, jak doporučuje Le Chapelain: Milenec musí mít pouze jednu milenku. Milenka má pouze jediného milence. Vyberte si partnery, milujte se a rozejděte se, až se začnete unavovat. Ale nestaňte se přelétavými milenci, kteří se opájejí city, pijí ze všech číší najednou a strhávají lásku z vysokého piedestalu na zem." (Angelika, Markýza andělů 1, Československý spisovatel, 1991, s. 230) "Proboha!" vykřikl hrabě a neradostně se zasmál. "A máme tu dědice Foulquese de Neuilly, biskupa a pravé ruky strašného Simona de Montfort, který vystavěl hořící hranice Albigenských a proměnil nádhernou akvitánskou kulturu v popel. Ještě po čtyřech staletích oplakává Languedoc svou zničenou nádheru a chvěje se při vyprávění o těch hrůzách. Já, potomek nejstaršího toulouského rodu, jemuž v žilách koluje ligurská a vizigótská krev, já se chvěju při setkání s vašima modrýma seveřanskýma očima. Čtu v nich dědictví Foulquesovo, dědictví těch nejstrašnějších barbarů, kteří k nám zatáhli sektářství a nesnášenlivost." (Angelika, Markýza andělů 1, Československý spisovatel, 1991, s. 169- 170) Slavní představitelé Jaufré Rudel (1125 – 1148) Jeho příběh je prototypem pravé trubadúrské lásky. Narodil se do šlechtické rodiny a během svého života se zamiloval do hraběnky z Tripolisu, aniž by ji kdy viděl, jen pro to, že o ní dobře mluvili poutníci z Antiochie. Složil o ní mnoho písní, a jelikož ji chtěl vidět, vydal se na křížovou výpravu do Malé Asie. Na lodi však o nemocněl a neboť byl pokládán za mrtvého, vyložili ho v Tripolisu. Když se to hraběnka dozvěděla, přišla k jeho lůžku a objala ho. Ihned se mu vrátil sluch i dech a začal chválit Boha, že mu dopřál setkání s dámou svého srdce, poté zemřel v jejím náručí. Hraběnka vstoupila do kláštera z bolesti nad jeho smrtí. Marcabrú (1130 – 1149) Původem z chudé gaskoňské rodiny. Skládal zlovolné písně a zlořečil ženám a lásce. Nějaký čas působil s žakéřem Cercamonem. Byl velmi uznáván a poslouchán, ale také obáván pro svůj jazyk. Jeho písně byly tak útočné, že jej nakonec zabili kastelání z Guiana, o nichž složil mnoho urážlivých slov. (str. 68) Bernart de Ventadorn (1147 – 1170) Pravděpodobně nejznámější trubadúr vůbec. Byl nízkého původu, šlechtický predikát je pouze označení místa, odkud pocházel. Byl velmi dvorný a vzdělaný, složil mnoho básní, manželka jeho pána se do něj však zamilovala a on její lásku opětoval, nakonec se o ní dozvěděli ostatní. Vikomt de Ventadorn jej vyhnal a svou manželku dal zamknout. Bernart de Ventadorn se poté zamiloval do vévodkyně z Normandie, složili spolu mnoho skladeb, nakonec se ale i ona vdala a odjela do Anglie. Ze smutku trubadúr odešel do služeb toulouského hraběte Raimona a nakonec zemřel v klášteře. Comtessa de Dia (přelom 12. a 13. století) „Hraběnka z Dia byla manželkou pana Guillema de Peitieus (není Guilhelm de Peitieu, zakladatel trubadúrské tradice). Byla krásná a dobrá. Zamilovala se do pana Rambauta d’Aurenga a složila o něm mnoho dobrých písní.“ Guilhem de Cabestanh (13. století) Rytíř z Roussillonu, byl velmi příjemný rytíř i dvořan. Zamiloval se do dámy vznešeného a bohatého leč zlého a pyšného pána. Dáma jeho lásku opětovala, když to její manžel zjistil, dal jí hlídat a Guilhelma de Cabestanh zabil. Vyřízl mu srdce a usekl hlavu. Srdce dal upéci a naservíroval jej své ženě. Když jídlo snědla, ukázal jí jeho hlavu. Dáma po prvotním šoku prohlásila, že nikdy nejedla nic tak dobrého, a proto již nikdy nic nesní. Manžel ji za to chtěl zabít mečem, ale ona se mu vyhnula a skočila z balkónu. Když se ta zvěst dostala k aragonskému králi, nechal manžela vsadit do vězení, kde poté zemřel. Ostatky trubadúra a jeho paní pak nechal pochovat před jeden kostel. Na náhrobek dal vyrýt, jak oba zemřeli a přikázal dámám a rytířům po celém Rossillonu, aby tam každoročně jezdili. Autorky textu: Kateřina Václavíková, Miriam Hessik Zdroje: Černý, Václav. Vzdálený slavíkův zpěv. Praha, 1963. Prokop, Josef - Holub, Jiří. Přátelé, přiléhavý složím vers. Praha, 2001. Prokop, Josef. Zničilas všechno, mé srdce znič. Praha, 2005. Frynta, Emanuel - Kopta, Petr. Srdce ve mně sténá. Praha, 1970.

Vznik a původ Během raného středověku se na území dnešní jižní Francie, severního Španělska a severozápadní Itálie formuje oblast zvaná Okcitánie. Tato provincie, původně kolonizována Řeky a poté jedna z prvních římských kolonií, byla silně ovlivněná antickým odkazem, který zde působil nejpronikavěji a nejdéle. Díky přetrvávajícímu hospodářskému rozkvětu (obchod se Středomořím a arabským světem – toledské meče, hedvábí parfémy a koření) zde postupně vznikají jednotlivé správní celky s bohatým dvorským prostředím a mimořádným zájmem o luxus, okázalost, zábavu i kulturu. Zdejší obyvatelé však neotevírali náruč jen hmotným statkům, ale také novým myšlenkám. Oblast Okcitánie se tak stává ideálním prostředím pro vznik zcela nového typu poezie s novým přístupem k ženě a životnímu stylu obecně. Jedná se o lyrické skladby komponované básníky tzv. trubadúry. Počátek trubadúrské kultury můžeme datovat na konec 11. století. Za prvního trubadúra a zakladatele lze považovat akvitánského vévodu Guilhelma de Peitieu (Vilém IX. hrabě z Poitiers, 1071 – 1127), který založil první nádherymilovný, kultivovaný dvůr a po své návštěvě Španělska, inspirován lyrickou tvorbou Arabů, také sám začal tvořit básně. Spojitost nové kultury se šlechtickými dvory ji povyšuje na aristokratickou záležitost. Od 19. století o ní hovoříme jako o dvorské čili „kurtoazní“ (z lat. curia – dvůr). Témata básní, tvůrci a způsob přednesu Tvorba okcitánských trubadúrů má několik zdrojů. Tématem vychází z místních lidových písní, které jsou často upravovány a sofistikovaně kultivovány podle soudobého estetického vkusu. Inspiraci čerpá také z arabské lyriky (Maurská kultura v Andalusii, předislámská kultura), které se přibližuje obsahem a tvarem. Hudební a metrická stránka pak vychází z liturgického zpěvu. Průlomovou novinkou je užívání národního jazyku (okcitánštiny) namísto latiny. Na rozdíl od poezie severní Francie je okcitánská tvorba především lyrická. Ač tamní obyvatelé znali slavné eposy a (rytířské) romány a sami je také psali, podstatně větší obliby se dostávalo právě lyrice. Konkrétní témata básní se různí, kromě nejrozšířenějšího tématu nešťastné lásky se objevují např. básně oslavující mecenáše či díla se značně obhroublou, satirickou nebo válečnou tématikou, určenou pro pánskou část dvora. Trubadúři skládají díla o bojích proti Saracénům, v němž má křesťan možnost vykoupit svou duši od hříchů, je známá dokonce báseň, ve které trubadúr vyzívá adresáta „aby zachránil loď plnou jemných dam z bezvětří tím, že její plachty naplní zcela lidskými větry.“ (Prokop, 2001). Trubadúři skládají jak text písně, tak i její melodii. Je tedy potřeba, aby byli všestranně vzdělaní. Velmi často se jedná o aristokraty (skládají králové, knížata, hrabata dokonce i budoucí duchovní), kteří svá díla zpívají vybraným skupinám svých přátel. Avšak nemálo trubadúrů pocházelo také z nižších společenských vrstev (řemeslníci, obchodníci, studenti atp.). Vedle mužů trubadúrů se také objevují ženy trubadúrky. Ne všichni trubadúři však své básně přednáší, existují tzv. žakéři (jokulátoři), profesionální pěvci, kteří trubadúry složené básně zpívají za doprovodu viuly či citery. Žakéř nebyl zdaleka tak ceněn jako trubadúr, ovšem i on se mohl stát uznávaným trubadúrem. Naopak i z trubadúra se mohl např. vlivem sociální tísně stát žakéř. Žakeři byli buď trvale ve službách jednoho pána, anebo putovali mezi dvory. Mezi jednotlivými panovníky dokonce panoval jakýsi „sport“ kdo komu přebere trubadúra. Potulní pěvci nejčastěji působili na aristokratických dvorech, neboť zde dokázalo obecenstvo nejlépe ocenit jejich kvality (a také je dostatečně odměnit). Nejslavnějšími dvory a hlavními centry kurtoazní kultury byly dvory vévodů akvitánských v Poitiers, hraběcí dvůr v Toulouse, vikomtský dvůr v Béziers, vévodský dvůr v Narbonne, dvůr hrabat marseilleských v Aix. Mnozí žakéři však neodmítali ani pohostinství nižší šlechty či bohatého měšťanstva. Trubadúrské písně se dochovaly ve zpěvnících sepsaných v závěru nebo po trubadúrské éře. Většina pochází ze 13. a 14. století, jen zlomek písní se však dochoval i s notovým zápisem. Dva druhy lásky, dva druhy žen aneb trubadúrský pohled na lásku Nejoblíbenějším trubadúrským tématem bylo vždy téma lásky. Vlivem trubadúrské kultury došlo k zjemnění vztahu k ženám, i když formálně se jejich pozice příliš nezměnila. Uvědomit si milostný cit přestává být pro muže nevhodné či ponižující. Trubadúři zavedli kult milované ženy a vytvořili jakýsi vzorec pro průběh dokonalé lásky, která by byla projevem mravní urozenosti a definovala pojem rytířství: Podle zásad rytířské a trubadúrské dvornosti je požadavkem být zamilován a věnovat vyvolené paní svou službu, není ale nutné být milován. Povinnosti milujícího jsou četné složité a trvalé, nemohou se týkat vlastní ženy, nejsou povinnostmi občansko-právními nýbrž požadavky citové a mravní výbornosti a trubadúři opět rozlišují manžela a dvorného ctitele, ryzí city se nemají týkat svobodné dívky, která je chápána jako pouhá čekatelka na manželství, ale urozené vdané paní – té se dvorný ctitel zaslíbí v milostné vazalství v obrazu vazalského poměru feudálně společenského (dáma je dokonce označována mužským rodem jako „můj pán“), bude usilovat o její důvěru, bude jí věrně oddán, srdečný, čestný, pokorný, bude nadevše trpělivý spokojí se s úsměvem, nebude vyžadovat důkazů přízně, bude snášet odklady vytáčky, ba i krutost, bude vděčen za milostný žal a bolest lásky, bude je pokládat za zkoušku své dokonalosti. Ze strany paní není láska povinností (jako feudální pán nebyl povinen splácet vazalskou věrnost přízní a odměnou), láska ženy je milostí. Trubadúr si krátí čekání bolestným přemítáním a povinnými vzdechy, avšak nezapomíná ani na dvoření, ke kterému má směřovat jeho první i poslední myšlenka. Své city je nutné neustále dokazovat. Snažit se být lepší, hledat mravní dokonalost. Odmítavé chování dámy je vinou pomlouvačů, závistivců, lstivých podvodníků a nepřátel ubohého trubadúra. Ve svých básních označuje trubadúr dámu pseudonymem, aby nevyzradil její totožnost. Živí se neustále nadějí, že jednoho dne se dáma smiluje a vyslyší jeho city, on pak bude moci opěvovat skutečnou, ušlechtilou lásku, která ho bude povznášet ke skutečným mravním hodnotám. Má stále naději, že se uctívaná smiluje, a poté, co ho vyslyší, uskuteční jeho lásku ušlechtilou a on se skrze ni bude povznášet ke skutečné mravní hodnotě a tonout v milostné exaltaci, která je pro trubadúry téměř mysticko náboženského charakteru. Teoretik Andreas Campellanus ve svém díle De Amore dokonce rozděluje lásku do dvou kategorií: „Čistá láska je taková, jež s veškerou silou vášně spojuje srdce milenců a spočívá v prožívání ducha a počitků: zahrnuje polibek na ústa, objetí a stydlivý dotyk s nahou milenkou, s výjimkou nejzazší rozkoše. Ta není povolena těm, kteří se chtějí milovat ryzí láskou. Smíšená láska je ta, která nabízí veškeré požitky těla a zahrnuje i poslední skutek Venuše.“ (Prokop, 2001) Pokud si zrovna trubadúr neuložil celibát, který musí dodržovat po dobu, než získá lásku své vyvolené, může hledat tělesné uspokojení i u prosté dívky, většinou pastýřky. Dívka ho zpravidla zprvu odmítá, poté ale svolí. Vznikají tak dva typy žen – platonická, nedostižná a dokonalá, v protipólu k prosté dívce, která je zdrojem tělesného uspokojení a chvilkové radosti. Optimální je ovšem koncept „kurtoazní lásky“ – dokonalé propojení osobností obou milenců, přičemž se ale nevylučuje ani spojení tělesné. V praxi koncept ideální lásky však často pro trubadúra znamenal opěvovat kvality manželky velmože, kterému daný trubadúr sloužil, coby projev vděku a oddanosti. André le Chapelain, spis „De Amore“ a soudy lásky K tématu ideální lásky patřily také diskuze formou básnění. V době největšího rozkvětu se pořádaly souboje v básnictví – básničtí sokové se dohodli na tématu a uspořádali takřka divadelní „hádání mistrů“. Jindy, a stále v mezích téže žánrové možnosti, navrhl k dané otázce trubadúr svému druhovi dvě opačná stanoviska, ponechávaje mu volbu, a oba se střídali se svými argumenty od strofy k strofě. Zároveň se obě sporné strany obracely o rozsudek k uznávané autoritě mecenáše nebo znamenité dámy. Diskutovalo se o tématech, zda je lepší být milován nebo milovat atp. Podle legend vzniklých v následujících stoletích vznikaly skutečné soudy ovládané vznešenými dámami. /13/ Legenda o soudech lásky se utvářela již od konce 12. století na dvoře hraběnky Marie Champagnské v severní Francii, kde Andrea Campellanus, inspirován, sepsal alegorický dvorský román De Amore. Poučky vztahujících se k lásce podle A. Campellana (Prokop, 2001): 1) Manželství není platný důvod k odmítnutí lásky. 2) Kdo nežárlí, nemůže milovat. 3) Nikdo nemůže současně udržovat dva vztahy. 4) Láska musí neustále slábnout nebo sílit. 5) To, co milenec získá bez souhlasu milenky, ztrácí hodnotu. 6) Člověk nemůže milovat dřív než po věku jinošství. 7) Ten, který přežije smrt své milé, bude čekat dva roky. 8) Nikdo nesmí být bez dostatečného důvodu zbaven předmětu své lásky. 9) Nikdo nemůže skutečně milovat a nemít naději na lásku. 10) Láska vždy opouští příbytek lakoty. 11) Není vhodné milovat dámu, již by bylo nectné vzít si za manželku. 12) Skutečný milenec netouží po jiných polibcích než od své milé. 13) Láska, pokud je uvedena příliš ve známost, nemůže trvat dlouho. 14) Láska snadno nabytá má malou hodnotu, obtížně získaná láska získá na ceně. 15) Každý milenec musí zblednout v přítomnosti své milé. 16) Při pohledu na svou milou se srdce milence musí zachvět. 17) Nová láska vyhání starou. 18) Jedině cena činí člověka hodným lásky. 19) Když láska slábne, slábne rychle a zřídka se obnoví. 20) Zamilovaný je vždy bojácný. 21) Pravou žárlivostí láska vždy roste. 23) Nespí ani nejí ten, jehož stravuje vášeň lásky. 24) Není důležité, jaký čin milence skončí v mysli milované. 25) Žádný opravdový milenec neshledává nic dobrého na tom, co netěší jeho milou. 26) Milenec neumí své milé nic odříci. 27) Milenec se nemůže nasytit potěšeními od své milé. 28) Nejmenší podezření nutí milence myslet na to nejhorší. 29) Opravdu nemiluje ten, který má k dispozici příliš velké pohodlí. 30) Pravý milenec je neustále pohlcen obrazem své milé. 31) Nic nebrání ženě být milována dvěma muži, ani muži být milován dvěma ženami. Šest generací trubadúrů a zánik Éra okcitánských trubadúrů se datuje od konce 11. do konce 13. století. Během této doby se vystřídalo téměř sedm generací trubadúrů. V první se objevuje množství anonymních skladeb. Během druhé generace se trubadúrská kultura šíří po celé Okcitánii a postupně nastává klasická doba trubadúrů (1150 – 1210), do které patří taková jména jako Bernart de Ventadorn, Peire Vidal či komtesa de Dia. V druhé polovině 13. století mluvíme o vyčerpanosti a úpadku, způsobeným krutými křížovými výpravami proti albigenským v čele se Simonem de Montfort, které měly za následek zničení okcitánské kurtoazní kultury. Trubadúrská poezie postupně získává náboženský ráz (především oslava Panny Marie) a stále více napodobuje církevní hymny a litanie. Vlivem drancování Okcitánie mnoho trubadúrů emigrovalo, jejich tvorba se tak dostává do Itálie (kde jí přejímá např. Dante Alighieri) a Španělska. Roku 1323 je v Toulouse založena společnost „Consistori del Gay Saber“, která si bere za úkol uchovávat trubadúrskou tradici. Později se dostávají trubadúři i na území Německa, kde ve 12. a 13. století vzniká kultura minnesängrů, a do Českých zemí, kde se pojí s érou posledních Přemyslovců. Oklikou se pak trubadúři dostávají do severní Francie, kde má jejich odkaz vliv na renesanční poezii či na tzv. preciózky v 17. století, které jsou v té době moderní obdobou kurtoazní kultury. Během 16. a 17. století se opět objevuje touha tvořit v národním jazyce, nyní už ve francouzštině. Trubadúři se dočkali velké obliby v době romantismu, ovšem ve značně zidealizované podobě. Krom poezie položili trubadúrští básnící základy kulturního vztahu k ženě a projevy mužské milostné úcty, jejich odkaz tedy žije dodnes.