Rozhovor Liudmily Ménager s Nadine Goloubinoff

Ke 100. výročí narození Anne Golon zveřejnila francouzská umělkyně, malířka a ilustrátorka ruského původu Liudmila Ménager svůj rozhovor s Nadine Goloubinoff.

Setkání proběhlo ve Versailles v říjnu 2021 a následně, ještě téhož měsíce, publikovala Liudmila Ménager článek na internetových stránkách Femmes Internationales Murs Brisés, kde je tento zajímavý rozhovor uveden v kratší verzi s otázkami týkajících se především knih Angelika. Dne 1. ledna 2022 vyšel medailonek Liudmily Ménager a její rozhovor s Nadine Goloubinoff (opět ve zkrácené verzi) v prosincovém čísle časopisu "Salut! Ça va?" (Ahoj! Jak se máš?) společnosti AEFRA (Asociace učitelů francouzštiny Amurské oblasti), a to na straně 8-13 v samostatném článku "Faire rêver les gens. 100e anniversaire d'Anne Golon". Svůj příběh a celý rozhovor zveřejnila Liudmila Ménager ve dnech 7. a 8. ledna 2022 na webu Panodyssey, kde článek "Nechte lidi snít. 100. výročí narození Anne Golon" rozložila do tří částí.

Původní text ve francouzštině: Panodyssey - ČÁST 1, ČÁST 2, ČÁST 3 Autor článku a rozhovoru: Liudmila Ménager Překlad článku a rozhovoru: Miriam Hessik Autor fotografií: Liudmila Ménager, Nadine Goloubinoff Oficiální kontaktní údaje společnosti, která spravuje práva k dílu Angelika, pro jakékoli informace, návrhy týkající se díla Angelika a všech písemných a/nebo obrazových děl Anne a Serge Golonových: ANGELIQUE COMPANY 53 rue Boissiere 75116 Paříž Francie e-mail: angeliquecompany @ gmail.com

Liudmila Ménager a Nadine Goloubinoff, Versailles, Francie, říjen 2021.

Nechte lidi snít. 100. výročí narození Anne Golon

Před dvaceti lety, na samém počátku nového tisíciletí, jsem jako velmi mladá s nadšením četla legendární román o krásné Angelice se zlatými vlasy.

Liudmila Ménager

Moje oddanost příběhu hraběnky de Peyrac, oblíbenému od dětství, mi kdysi úplně změnila život a ve výsledku nakonec určila můj osud jako umělce ve Francii. Mohla jsem tehdy předvídat, že v roce 2013 začnu svůj život v zahraničí od nuly a že o 4 roky později, v roce 2017, na výstavě v Cannes, mi portrét s Markýzou andělů přinese úspěch a první uznání poroty? A teď mi osud dovoluje potkat se ve Versailles s dcerou autorky slavné ságy Anne Golon, Nadine Goloubinoff!

Se zatajeným dechem se z první ruky dozvídám úžasná fakta ze spisovatelčina života. Poté, co jsem dostala neocenitelnou příležitost dotknout se světa Angeliky z původního zdroje, s příjemným překvapením konstatuji, že máme mnoho společného: jednou z oblíbených pohádek Anne Golon byl příběh Kráska a zvíře.

Liudmila Ménager a její obraz Angeliky. Francie, 2021.

Tento rok byl výjimečný pro rodinu velké francouzské spisovatelky, která v druhé polovině 20. století dobyla svět sérií historických románů o aristokratce a dobrodružce Angelice de Sancé de Monteloup. Tato kniha, kde hlavní hrdinka, podnikavá a svobodomyslná žena, sama nacházela způsoby, jak překonávat životní těžkosti, přičemž někdy procházela strašnými útrapami, byla v 50. letech minulého století na svou dobu skutečně přelomová. Dnes je těžké si představit, že i v liberální Francii byla v té době práva žen jen málo odlišná od práv dětí. Anne Golon by se 17. prosince 2021 dožila 100 let, tento svět opustila v roce 2017 ve Versailles ve věku 95 let.

Můj vlastní příklad boje za právo být sám sebou potvrzuje, jak důležité je nechat lidi snít, přimět je cestovat po imaginárních světech prostřednictvím literatury a umění. Přes den jsem se přizpůsobovala nové zemi a v noci jsem snila o tom, jak vytvářím portréty mých oblíbených postav. O mnoho let později, když jsem našla svůj nový domov na konci světa, jsem namalovala jejich portréty, které byly inspirované filmovými záběry Michèle Mercier a Roberta Hosseina.

Můj první obraz byl namalován v době, kdy jsem sama potřebovala podporu a víru v to, že si dokáži splnit své největší přání stát se spisovatelkou a ilustrátorkou a tvořit knihy od začátku až do konce. Pak jsem najednou v roce 2017 dostala pozvání vystavit své obrazy na mezinárodní aukční výstavě "Jeux, Hasard & Cinéma" v kasinu Palm Beach v Cannes během 70. ročníku filmového festivalu a po velkém úspěchu na vernisáži jsem za svůj obraz Markýzy andělů obdržela hlavní cenu poroty! Příběh Angeliky se pro mě stal inspirací, naplnil mě životní energií a neuvěřitelná dobrodružství, pády a vzestupy Angeliky mě utvrdily v tom, že nic není nemožné.

Druhý obraz vznikal souběžně s intenzivní prací na kulturním projektu "Princezna a zvíře: Zrcadlo pravdy". Cítila jsem, že je potřeba stále více postav ze skutečného života, které by mohly pomíjivou představu Angeliky „ukotvit“ a přiblížit ji současné realitě. Proto jsem svůj pohádkový svět vytvořila na základě životního příběhu výjimečné ženy, princezny Kariny Bagration, vědkyně a obhájkyně lidských práv, která mi svou podobou a svou mnohotvárnou povahou hodně připomínala Angeliku. Když jsem pracovala na triptychu věnovanému světu Angeliky, Karina mi poslala fotografie Roberta Hosseina, se kterým měla možnost mluvit během filmového festivalu v Cannes. Později se podobně jako já seznámila s Nadine Goloubinoff prostřednictvím sociálních sítí.

Můj třetí, nejnovější obraz byl vytvořen po výměně názorů s Nadine a s její přátelskou podporou. Zde jsem se již nechala inspirovat obrazy několika žen, výsledkem je tedy jakási symbióza ruské šlechtičny a francouzské aristokratky z doby Ludvíka XIV., ženy, které se podařilo překonat všechny obtíže, udržet si lásku, stát se silnější než osud a nakonec zvítězit.

Rozhovor s Nadine Goloubinoff

Nadine Goloubinoff

Nadine Goloubinoff, se kterou jsem se setkala ve Versailles v (budoucím) "Muzeu Angeliky", mi ukázala jedinečná místa, kde Anne Golon napadla myšlenka vytvořit román o Markýze andělů. V rozhovoru se podělila o životní příběh svých rodičů, její otec Vsevolod Goloubinoff byl ruský emigrant (během revoluce), pro kterého se stejně jako pro mě stala Francie druhou vlastí, a o neznámá fakta o vzniku románu. Scenáristka a skladatelka Nadine Goloubinoff spolupracovala se svou slavnou matkou posledních třicet let, zejména v jejím právním boji za vrácení autorských práv k dílu Angelika. V současné době je literární agentkou a manažerkou společnosti "Angélique Company", ve které spolu se svými sourozenci spravuje uchovávání a využívání díla Angelika od Anne Golon a všech literárních nebo obrazových děl Anne a Serge Golonových.

Svět Angeliky Nadine, řekněte nám o Universu Angeliky, který vytvořila slavná francouzská spisovatelka Anne Golon. Kolik románů bylo napsáno celkem, existují nějaké nedokončené rukopisy, co dalšího se za ta léta od vydání prvních knih událo? V letech 1942 až 1946 napsala moje matka šest knih, z nichž čtyři byly publikované pod pseudonymem Joëlle Danterne: Au Pays de derrière mes yeux (V zemi za mýma očima), Le Caillou d’Or (Zlatý kámen), Master Kouki (Mistr Kouki), La Patrouille des Saints Innocents (Patrola svatých neviňátek). Dále dva filmové scénáře, povídky a články. V letech 1948 až 1952 to byly tři knihy o Africe, z nichž jedna byla vydána také ještě pod pseudonymem Joëlle Danterne: Alerte au Tchad (Poplach v Čadu), a čtyři knihy s mým otcem - jeho paměti -, z nichž dvě byly publikovány: Les Géants du Lac (Obři jezera), Le cœur des Bêtes 1 (Srdce zvířat 1). Scénář pro historické komiksy Destins hors-série (Nevšední osudy), které byly také vydány. V letech 1960 až 1991 (kromě Angeliky) napsala dvě knihy, z toho jedna (o slavném případu justičního omylu z 60. let) byla publikována pod pseudonymem Linda Baud: Ma Vérité (Moje pravda). Ze série románů Angelika bylo vydáno 13 knih v původní verzi (Version d'Origine, pozn. překl.) a napsáno 20 knih v doplněné verzi (série l'Intégrale, dosud nevyšlo kompletně, pozn. překl.). Úvahy, články, paměti, scénáře… A existují nějaké nedokončené rukopisy? Poslední díl příběhu Angeliky. Jaké měla Anne Golon dětství a jaká byla její rodina? Simone Changeux se narodila v Toulonu 17. prosince 1921 v důstojnické rodině jako druhá z pěti dětí. Její matka Marie-Fernande Villers byla dcerou a sestrou generála a její otec, velitel Pierre Changeux, byl kapitánem námořních lodí a průkopníkem námořního letectva. Jejím pradědečkem byl Charles-Camille Heidskiek, zakladatel slavných vinic v Champagne. Často nemocná (tuberkulózou) trávila dětství v Cherbourgu, u moře nebo ve svém pokoji, žila ve své fantazii, snila o sobě jako o hrdince za první světové války, jako o průzkumnici v džungli a od sedmi let psala. Zdraví jí zachránil dlouhý pobyt v horách. Byla si velmi blízká se svým otcem, který musel často bojovat s neschopností posádky, aby zabránil ztroskotání lodí, nebo například vytvářel mapy, které měly pomoci letcům při orientaci. Její matka hrála velmi dobře na klavír a pořádala doma kvarteta, takže děti měly možnost často poslouchat hudbu. Měla v sobě hrdinství žen své doby a svého původu (vyšší střední třída), které věřily, že člověk je na zemi proto, aby obětoval své utrpení Bohu, a že všechny fyzické rozkoše jsou cestou do pekel. „Tvůj Bůh není můj,“ řekla jí Simone v patnácti letech. Když v 16 letech přijela s rodinou do Versailles, pokračovala Simone ve studiu a zároveň se zapojila do života mladých lidí ve městě, když se přidala ke "skautům". Své první povídky, příběhy a články publikovala ve skautských časopisech ve Versailles a v Paříži. Byla velmi nadané dítě, proč se rozhodla stát spisovatelkou? Co chtěla světu sdělit? Spisovatelkou byla už od své první povídky, kterou napsala v sedmi letech. Jejím hlavním darem byla mimořádná představivost, k níž přispíval i její spisovatelský a vypravěčský talent. Jako dítě a mladá dívka chtěla „psát knihy, které bych ráda četla“. Skrz Angeliku chtěla mluvit o realitě a o tom, o čem se v literatuře nemluvilo, pokud šlo o ženy, lásku, náboženství, a vymanit Dobro a Zlo ze společenských a náboženských okovů, v nichž se stále nacházely (v roce 1950). A později měla pocit, že splnila své poslání, když prostřednictvím Angeliky dala naději a sílu překonat těžkosti a věřit v život. Můžete nám říct něco více o její spisovatelské kariéře? Moje matka psala od sedmi let, povídky, dobrodružné romány, historické romány. Její fantazie byla od útlého dětství velmi bujná. Jelikož byla často nemocná, žila hodně ve svých představách. Její první kniha Au Pays de Derrière mes yeux, vzpomínky na dětství, vyšla v roce 1942 pod jejím prvním pseudonymem Joëlle Danterne. Její další knihy, dobrodružné a cestopisné romány, byly úspěšné, včetně Mistra Koukiho, který se stal bestsellerem mezi mládeží. Psala články, povídky a scénáře a založila časopis. V roce 1947 získala významnou literární cenu (za dobrodružné romány) za knihu La Patrouille des Sains Innocents a odjela do Afriky jako reportérka na volné noze. V letech 1948 až 1952 napsala několik knih o Africe, mimo jiné Alerte au Tchad, vydanou v roce 1952, a společně s mým otcem napsala články a jeho memoáry, publikované pod jmény Serge Golon a Anne a Serge Golonovi. Poté začala psát první knihu o Angelice, s jejíž dokumentací jí pomáhal můj otec. Naši matku jsme vždy znali jako spisovatelku. A když už to v posledních dnech nemohla dělat fyzicky, pokračovala ve své práci alespoň v hlavě a vymýšlela si pasáže z pokračování Angeliky. Kromě toho, že byla výjimečnou spisovatelkou, byla také vypravěčkou a okouzlila naše dětství příběhy, které pro nás za pochodu vymýšlela. Anne Golon nebyla spisovatelka uzavřená před světem, ale žena v životě a také čtenářka. „... při psaní myslím jen na čtenáře. Právě oni jsou důležití. Talent se ale naučit nedá. Je to dar. Musíte poděkovat nebesům, tečka.“ Kde a za jakých okolností se zrodila myšlenka vytvořit jeden z nejúspěšnějších románů, který dodnes nenechává lhostejným úctyhodný počet čtenářů po celém světě? Anne Golon, která se vždy vášnivě zajímala o historii, už nějakou dobu chtěla napsat velký historický román, v němž by mohla vyjádřit to, co považovala za nutné sdělit veřejnosti i sama sobě. "Román, který se ničeho nebojí!" „Hledala jsem postavu, která by pochopila, čím jsme trpěli: nedostatkem citu, který jsme v té době měli, možná proto, že jsme byli po válce. (...) Bylo potřeba něco dělat, začít žít. Pak to přicházelo postupně a najednou jsem si jednoho dne řekla: "To je ono, tu knihu musíme napsat!“ (AG). Volba 17. století vycházela z toho, že v té době (v roce 1952) bylo zcela zapomenuto, pokud si ho nechceme vybavovat jen jako špatné století, což bylo vlivem intelektuálního dědictví francouzské revoluce, které drželo všechny francouzské krále na smetišti dějin. Právě to ji zajímalo, prozkoumat neznámý svět a oživit ho. A blízkost Versailleského paláce. Anne Golon chtěla napsat život normální ženy, daleko od zobrazování žen jako obětí nebo nesympatických mrch, kterými byla literatura do té doby zahlcena, a jejím prostřednictvím vyprávět o zkouškách, které jsou po tisíciletí společné všem ženám, ale také o pozemském štěstí, které je stejně tak skryté. „... Zjevila se mi v prvních hodinách, kdy jsem musela vybrat první slova, první věty historického románu. Přišla, aniž by se mě na cokoli zeptala, aniž by se na mě podívala nebo mě viděla. Byla živá, lehká a jako dítě si neuvědomovala svou krásu a půvab. Zajímal ji život... Za kytici velkých žlutých květů natrhaných na mokrých březích dostala své jméno Angelika.“ (AG). Moje matka nepochybovala o přijetí knihy veřejností, ale také prozíravě věděla, že čtenářů této knihy bude "nespočetně mnoho". Nedaleko se nacházel zámek a versailleská knihovna s bohatou historickou dokumentací. Tam moji rodiče začali pátrat po podkladech pro tuto první knihu Angeliky. Můj otec, který v té době již nepracoval jako geologický inženýr, považoval za zajímavé pomáhat jí s historickým výzkumem. Později to udělal i pro začátek americké série. Po roce 1960 se stal malířem. Ve většině literárních děl jsou prototypy hlavních postav často zcela nebo částečně založené na skutečných událostech, na emocích prožívaných určitými lidmi. Je pravda, že při vytváření postav Angeliky a Joffreye de Peyrac, kteří byli zasazeni do určitých situací a kteří cestovali na nečekaná místa, se Anne Golon inspirovala vlastním neuvěřitelným milostným a životním příběhem s Vsevolodem Goloubinoffem, vaším otcem? Ano, protože ji inspiroval i jeho život, jejich život jako páru a rodičů, lidé, které potkala, a situace, které zažila. Díky setkání s neobyčejným mužem se mohla přesvědčit o realitě lásky. Moje matka často říkala, že by nemohla psát o lásce Angeliky a Joffreye de Peyrac, kdyby nepoznala našeho otce. „Všechny zkušenosti jsou pro mou práci užitečné. Všichni, v každém věku, mi sloužili pro Angeliku. Musíte do toho vložit svůj život, jinak byste zůstali stranou, nebylo by to ono... ale taky nechci říkat, že je to můj život.“ říkávala. Které historické postavy či členové rodiny byli základními vzory pro podobu Angeliky a Joffreye? Žádné. Ale je pravda, že moje matka se pro postavu JdP nechala inspirovat svým manželem, i když to tak nezamýšlela. Postava Angeliky se objevila spontánně. Vyvíjely se společně. Byly rozdílné, ale ve skutečnosti měla Angelika hodně společného s mou matkou v tom, jak chápala život, jak reagovala, jak se nenechala strhnout zaběhnutým a povinným diktátem. Některé vedlejší postavy byly inspirovány lidmi, které v životě potkala. Jaký měla Anne Golon vztah ke své hrdince? Můžete uvést příklad nejzásadnějších citátů, kterým dala zvláštní význam a které by se daly ocenit i dnes? V rozhovoru v roce 2011 řekla: „Doprovází mě. Je to někdo, koho znám. Je to přítelkyně. Nemyslím si, že je mi tak moc podobná. Ale samozřejmě spolu vycházíme. Nemohla bych žít tak dlouho s někým, kdo by se ke mně nehodil.“ Jak vnímáte obraz hrdinky ze vzdáleného 17. století a jaký význam má v rychle se měnícím současném světě? Angelika je zcela aktuální. Je ve všech hrdinkách našeho století, které dokážou zachránit své děti před masakry "rebelů", přežít nejhorší zkoušky, někdy si udělat život krásný, i když žijí jako samotářky, kořist mužů, kteří vůbec nejsou muži a kteří ve jménu Boha, zvyku, tradice chtějí na zemi šířit vládu krve, teroru a především hlouposti, která je příčinou všeho. „Hloupost je nejhorší metla lidstva“, tato věta mého otce byla titulkem novinářského článku o Anne a Sergi Golonových. Ženy, které jsou dnes v kábulských věznicích se svými dětmi, uvězněné Tálibánem, protože si špatně vybraly snoubence nebo se špatně oblékly do svých "plátěných vězení", které umírají v utrpení při čekání na popravu, ty, které venku demonstrují, to jsou Angeliky. Román Angelika je určen jim a všem lidem světa se srdcem a inteligencí. Je to maják v noci, otevřené okno. „Mír lidem dobré vůle“, říkala Anne Golon. Její poselství nemohlo být aktuálnější a nepostradatelnější, dokonce více než v roce 1956: bojovat proti fanatismu všech forem a náboženství, nenechat na zem vtrhnout vlnu vrahů; dávat naději, že můžeme uniknout nejhoršímu; svědčit o štěstí a jistotě, že Bůh (ten pravý, ne modla masakrů) je nejsilnější. V méně tragických oblastech bojovala Anne Golon stejně jako Angelika ani ne tak za sebe, jako za spravedlnost. Dvanáct let bojovala proti obřím skupinám, aby zajistila dodržování práv autorů. „S mnoha autory se špatně zachází. Mnoho lidí je podváděno a manipulováno, aniž by o tom věděli. Když si to uvědomíte, musíte bojovat.“ (AG). V roce 2010 jí ministr kultury Frédéric Mitterrand v této souvislosti vzdal hold udělením vyznamenání Chevalier des Arts et des Lettes (Řád rytíře umění a literatury): „Toto vyznamenání, milá Anne Golon, je zároveň odškodněním, protože vím, jakou právní bitvu jste vedla se svými agenty a nakladateli, aby byla respektována vaše práva. Jak víte, sdílím tyto boje ve prospěch autorů ve všech uměleckých oblastech, kteří se dnes potýkají s problematikou stahování a nelegálního rozmnožování na internetu.“ (Frédéric Mitterrand). „Vpřed!“, tak znělo motto naší matky v posledních letech jejího života. Jaké je hlavní poselství knihy o Angelice, komu je určena? Jejím hlavním tématem, aniž by si to zpočátku uvědomovala, bylo odsoudit ostrakismus, fanatismus, tmářství; nenechat zvítězit ty, které nazývala "ničiteli štěstí na zemi". „Vyčítáte mi krev prolitou mými rozkazy. Je však krev prolitá ve jménu Boha méně rudá, méně zločinná?“ (Angelika se bouří). A svědčit o existenci lásky, božské síly. Dávat naději, že se z toho člověk dostane (z nemocí, válek, různých útlaků...); nikdy se nezříkat své duše; žít svůj život a milovat, aniž by se člověk podřizoval společenskému a náboženskému diktátu (pokud ovšem neriskuje smrt...). Ukázat vnitřní svobodu člověka. A komu je určena? Každému: od 12 do 100 let, všech tříd, náboženství, národností, všech kultur, všech úrovní. V Rusku a bývalém SSSR se široká veřejnost s Angelikou seznámila díky filmům Bernarda Borderie v polovině 70. let, čtenáři román objevili později. Knihy vycházely v Rusku už od roku 1967. Byly to bestsellery, přestože první kniha byla velmi drahá. To filmy se dostaly do SSSR později, ale získaly si novou generaci ruských fanoušků, z nichž se pak stali čtenáři. Pro všechny obdivovatele nezdolné Markýzy andělů se obraz, který na plátně ztělesnila herečka a jedna z nejkrásnějších žen 20. století Michèle Mercier, stal kanonickým a neoddělitelným od obrazu Angeliky. Byla však v této filmové verzi mnohotvárná postava hrdinky z pohledu autorky dobře interpretována? Tehdejší scénáristé a producenti nechtěli ukázat Angeliku z knih, ale představit ženu podle svých představ: hezkou, rozmarnou, infantilní dívku, která ke všemu potřebuje muže, protože není schopna sama přemýšlet a hledat řešení. Michèle Mercier dělala, co mohla, aby v tomto misogynním kontextu interpretovala tuto postavu a dialogy těchto jedinců, kteří knihy nečetli. „Herečka není zodpovědná za nesmysly, které ji nutí říkat.“ (AG). Při zpětném pohledu je hlavní, že některé románové postavy stále dostatečně z filmů prosvítaly, aby v tehdejších divácích vzbudily pocit síly a svobody. Jak si vaši rodiče představovali Angeliku? Která herečka té doby by ji, podle jejich názoru, mohla zahrát lépe? Michèle Mercier měla krásu, která se k této postavě hodila. Ale ne ducha. To nebyla její chyba, ale především chyba scénáristů. Jak už jsem uvedla, moje matka k tomu vždycky říkala jen jedno: „Herečka není zodpovědná za nesmysly, které jí někdo vloží do úst.“ Je však pravda, že odlišná Marina Vlady, která tuto roli odmítla, mohla zvýšit úroveň těchto filmů, ale producenti a autoři dialogů chtěli ukázat stereotypní Angeliku té doby jako pasivní a žádoucí sub-Brigitte Bardot. To je většinou vše, co se v té době od hereček požadovalo. Nesnila v té době Grace Kelly, monacká kněžna a legendární hollywoodská filmová hvězda poloviny minulého století, že bude hrát roli Angeliky s Robertem Hosseinem? Grace Kelly to později říkala (v 80. letech) po zhlédnutí filmů. Angeliku však hrát nemohla, protože v roce 1962 již byla monackou kněžnou. Na druhou stranu byla role nabídnuta Brigitte Bardot nebo Marině Vlady, které později vyjádřily lítost nad tím, že ji odmítly. Aktuálně existují dvě filmové adaptace díla o Markýze andělů, známá filmová série z 60. let a film uvedený v roce 2013. Plánuje se nová verze ságy a kdy bude vydána? V současné době probíhá seriálový projekt. Ale nevím, kdy to bude oznámeno oficiálně. V Rusku a všech post-sovětských státech jsou filmy a knihy o dobrodružstvích zlatovlasé Francouzky stále populární. Plánujete vydat novou upravenou verzi románů v kvalitním ruském překladu? Ano. Dohodli jsme se s nakladatelem na kvalitním ruském překladu kompletní a dosud nepublikované verze. Jako jediný má výhradní práva na literární dílo Angelika v ruštině (upozornění pro ty, kteří v současné době vydávají Angeliku v ruštině bez jakýchkoli práv). Tato verze vyjde po dokončení poslední knihy, jejíž bude prvním vydavatelem. A co jiné jazyky? Jsme otevřeni návrhům v jiných jazycích. V tuto chvíli však žádné nejsou. V současné době, pro rok 2022, jsou kromě ruského jedinými oficiálními vydavateli francouzské společnosti l'Archipel a Pocket. Jaká další pěkná překvapení chystáte pro čtenáře a fanoušky Angeliky? Píšu biografii Anne a Serge Golonových a doufám, že splním přání své matky a dokončím poslední knihu příběhu Angeliky, na které pracovala několik let.

Anne a Serge Nadine, vyprávějte nám příběh o tom, jak se vaši rodiče seznámili, příběh lásky Anne a Serge Golonových. Jak proběhlo jejich první setkání? Jako reportérka si moje matka přivezla několik jmen lidí, se kterými se měla v Africe setkat kvůli svým článkům, včetně pana Goloubinoffa. Když jednou v noci vystoupila z vlaku, ocitla se sama uprostřed buše. Po několika dobrodružstvích konečně dorazila do svého domu a požádala chlapce, aby šel vzbudit jejího hostitele, který ji velmi zdvořile přivítal. Láska na první pohled byla okamžitá. Jejich život je neobyčejný skutečný příběh, který se psal několik let. Měla vaše matka stejné dojmy jako měla Angelika při prvním pohledu na Joffreye? Ne, protože Angeličin první pohled na Joffreye je plný strachu a hrůzy, protože si myslí, že je to netvor, pro kterého je jen předmětem obchodu. Pak se do něho po dlouhé době zamiluje. Zatímco moje matka ho milovala od samého začátku. Totéž platí i pro něj. O čem snila? Vydat se na dobrodružnou cestu do džungle, objevovat svět, zachránit Francii. Povíte nám něco o rodině Serge Golona? Jeho otec, Sergej Petrovič Goloubinoff (1879-1951), narozený ve Vilně, byl spojený s Orientem díky svému vzdělání ve škole orientálních jazyků (ovládal jich asi deset) a kariéře carského diplomata. Většina jeho misí se odehrávala ve Střední Asii a v Orientu až do jeho posledního působení v Persii, kde v Isfahánu zastával funkci ruského konzula - gubernátora. Jeho pradědeček, Alexandr Alexandrovič Bodarenko-Goloubinoff, bojoval ve Velké vlastenecké válce s Alexandrem I., který ho v roce 1815 povýšil do šlechtického stavu. Jeho matka, Serafina Alexandrovna Wassilkowskaja (1883-1911), narozená v Grodně, byla milující a mateřská. Měla hudební nadání, zpívala a hrála na klavír. Zemřela velmi mladá na skvrnitý tyfus a zanechala své tři děti v bezútěšném stavu. Sergej Petrovič se později znovu oženil s Natálií Alexandrovnou Litvinovou (z rodiny Nariškinů). Zažil váš otec nějaké dobrodružné cesty a proč přijel do Francie? Během doby, kdy byl jeho otec ve funkci, bylo jeho dětství a dospívání plné dobrodružství a cestování. Události k němu spíše přicházely, než aby je vyhledával. Uprostřed revoluce pak z Isfahánu přejel do Ruska, aby dokončil studia u svého strýce v Sevastopolu. Ten později opustil ještě před nástupem bolševiků k moci. Do Francie přijel z Konstantinopole, aby se připojil ke své rodině, která zde našla útočiště. Co studoval a kde pak pracoval? Zabýval se nějakým vědeckým výzkumem? Studoval chemickou mineralogii na Vysoké škole báňské v Nancy. Měl doktorát z přírodních věd, poté získal několik bakalářských titulů (elektřina, fyzika atd.). V Asii a Africe uplatňoval svůj doktorát, pracoval zde pro různé společnosti jako důlní výzkumník - zlato, cín, diamanty... Vynalezl různé postupy geologické těžby, výroby lepidel, přírodních materiálů atd. Od roku 1961 se stal malířem, vynalezl laky a barvy reagující na světlo, kterými namaloval mnoho obrazů. Uspořádal 4 výstavy. Jaké tradice a zvyky ruské kultury vnesl Serge Golon do života vaší rodiny? Jaké tradice ve své rodině stále ctíte? Náš otec často zpíval a já a můj bratr Pierre jsme s ním zpívali rusky nebo ho doprovázeli na harmoniku (Les Bateliers de la Volga atd.). Měl nádherný basový hlas. Měl desky s Šaljapinem, Borodinem, ruskými tanci, které jsem v sedmi nebo osmi letech poslouchala pořád dokola. Svátky, Velikonoce, ty jsme prožívali o něco později s tetami, jeho sestrami Věrou, Naďou a Ludmilou, v nejlepší ruské tradici. Podařilo se vám udržet ruštinu v rodině? Nebo všichni mluví jen francouzsky? Bohužel, náš otec, který uměl velmi dobře francouzsky, s námi rusky nemluvil, protože naše matka rusky neuměla. Je mi to líto, protože jako děti jsme se jazyky učili snadno a teď by mi to zabralo příliš mnoho času. Ale v uších mi zůstávala díky jeho písničkám a rozhovorům mezi našimi tetami. Řekněte nám více o vaší rodině, o rodině Anne a Serge Golonových. Kolik dětí se jim narodilo? Jak, kde a v jakých podmínkách se odehrávaly první roky vašeho rodinného života? Jak vás vychovávali, jak se vyvíjela životní dráha vaše a vašich sourozenců? Narodily se jim čtyři děti: Cyrille (1950), Nadine (1955), Pierre (1957), Marina (1961). Naše raná léta jsme strávili na předměstí Paříže a na venkově. Od roku 1959 jsme bydleli ve Švýcarsku, v Crans-Montaně, v malé chatě. Poté ve velkém domě "Casa Aristella", kde byla v roce 2019 umístěna pamětní deska. Naše dětství bylo krásné. Byli jsme vychováváni v jednoduchosti - ve škole, v přírodě, ve vypravěčské atmosféře, v lásce našich rodičů, v dobrodružstvích našeho otce, v příbězích naší matky, v nádherných Vánocích, které pro nás organizovala. Jediným "luxusem" našich rodičů, skromným v porovnání se skutečně bohatými, byla chůva pro tři nejmenší děti, aby mohli pracovat a cestovat - v té době byla letecká doprava drahá. Poté jsme strávili několik let v Jeruzalémě, kde jsme s mým mladším bratrem složili (izraelskou) maturitu, kde moje matka napsala díl Angelika a ďáblice a můj otec pokračoval v malování. Každý z nás pak ve studiu pokračoval ve Francii nebo Švýcarsku. Cyrille se stal geologem (nyní je v důchodu), Marina je etnoložka (Dr) a Pierre (Pr) je renomovaným výzkumníkem v oblasti chemické biologie, kterou vyučuje na univerzitě v Lausanne. Já jsem byla fotografkou a malířkou, poté organizátorkou výstav až do roku 1991, kdy jsem přišla pomáhat naší matce. A od té doby jsem ředitelka společností spravující její dílo (nyní Angelique Company). Vaši rodiče měli velmi bohatou geografii pobytu, neméně sytou než Angelika a Joffrey. Proč vystřídali tolik zemí? Můj otec toho stihl hodně. Žil v Turkestánu, Rusku, Persii a na Kavkaze v důsledku profese jeho otce Sergeje Petroviče Goloubinoffa, který jako diplomat ve službách cara se znalostí orientálních jazyků hodně cestoval po Střední Asii, pak po zemích v oblasti Afghánistánu, podle misí, kam byl vyslán, naposledy to byl Isfahán v Íránu (Persii). Můj otec opustil Rusko v roce 1920, ve Francii vystudoval geologii (Ecole des Mines v Nancy) a odjel do Afriky, Indočíny, Laosu atd. Konkrétní státy v Africe byly podle jeho misí. Moje matka cestovala už méně. V roce 1947 odjela z Francie do Afriky - do Konga, pak Čadu. Potom spolu žili ve Francii, Švýcarsku a Izraeli. Absolvovali profesní cesty do Ameriky a Kanady. My děti jsme žily převážně ve Švýcarsku a několik let v Izraeli. A potom jsme všichni v mládí hodně cestovali. Anne a Serge navštívili společně Rusko. Kdy to bylo a jak byli přivítáni? Do SSSR odjeli v roce 1966, aby se setkali s nakladatelem prvního vydání Angeliky (Progress). Nebylo to oficiální, ale novináři věděli, že tam jsou. V rádiu bylo pár rozhovorů s mým otcem. Ne s mou matkou, tu považovali jen za autorovu manželku... V roce 2008 na moskevském knižním veletrhu byla moje matka velmi dobře přijata také médii (rozhlas, televize atd.). Čtenáři houfně přicházeli pro její věnování nebo aby jí poděkovali, někteří až ze Sibiře. Bylo to velmi dojemné. Moje matka měla z těchto okamžiků radost. Co na Rusku oceňovali? Pracovali tam někdy? V SSSR v roce 1966 oceňovali balety Velkého divadla, kvalitní představení, která mohli lidé navštěvovat. Můj otec, který za revoluce viděl hordy žebráků umírajících hlady, bosé děti ve sněhu, byl šťastný, když viděl na ulicích všechny dobře oblečené, děti s botami na nohou a kožešinovými čepicemi. Než v sedmnácti letech opustil Rusko, tak tam nepracoval. A později to nebylo možné - naštěstí, vzhledem k osudu emigrantů vracejících se v 50. letech 20. století, kteří byli ignorováni až do začátku 21. století. Moje matka oceňovala vřelost a jednoduchost přijetí Rusů, s nimiž se setkali, ať už oficiálně nebo neoficiálně. Cítila se jako doma. Kdo byli jejich přátelé? Byli mezi známými a přáteli nějací slavní lidé? Přátelé byli místní lidé, naši sousedi, kteří byli lyžařští učitelé a horští vůdci, ředitel naší školy, taxikář a jeho manželka (přátelé dodnes), paní, která se starala o opuštěné děti, člověk zapletený do politické aféry (jehož svědectví napsala moje matka), naše uklízečka... Potkali pár slavných lidí, které nezaujali – ASG nebyli "skutečnými" hvězdami, protože Angelikou opovrhovali oficiální kritici (kteří samozřejmě nečetli ani stránku). Naši rodiče stejně nebyli světoví. Milovali jednoduchý život, svoje děti, přírodu a klidnou práci. V posledních letech se moje matka setkala se slavnými a milými lidmi, kteří měli tu čest ji poznat (zesnulý pařížský hrabě Jindřich VI., historici...). Co si Anne a Serge mysleli o své vlastní slávě a úspěchu? Měli radost z úspěchu Angeliky, který jim umožnil vychovat nás v dobrých podmínkách a pokračovat v práci na svých vášních: Anne psát Angeliku a Serge vymýšlet laky a barvy a malovat. Nepoznali slávu, ale určitou proslulost. Agentura, která měla na starosti správu knih o Angelice, chtěla od začátku udržet autorku ve stínu a přinést jí slávu tím, že tvrdila, že to oni jsou "vynálezci" "receptu" Angeliky. Žádné věnování ani filmové premiéry. Od svých 86 let naštěstí moje matka zažívala trochu slávy - na scéně divadla v Praze a na autogramiádách v Ženevě, Paříži, Epinalu, Frankfurtu, Praze a Moskvě. Její slávou byla láska fanoušků k Angelice za to, co jim její knihy přinesly. Jací to bylo lidé? Vášniví; pro svou práci, umění, země, které milovali, historii, přírodu. Účastnili se světa s intenzitou mladých lidí. Můj otec byl učenec, vědec, který předběhl svou dobu. Přátelský, milý, zdvořilý, vyrovnaný. Moje matka byla tvůrčí génius, pohlcená svou prací. Ale milovala i dobré věci v životě. Odvážná, optimistická, velkorysá. Jak Anne Golon fungovala po smrti svého manžela? Jako žena byla zdrcena, ale jako spisovatelka pokračovala s Angelikou jako vždy - psala na své chatě ve Švýcarsku, v bolesti, osamění a nebezpečí, se třemi nezletilými dětmi a jedním studentem. I když se její manžel, který se věnoval malování, už několik let na dokumentaci nepodílel, jeho přítomnost pro ni byla zjevně nezbytná. Jakmile to šlo, vrátila se do Quebeku, aby připravila svou další knihu (Angelika v Quebeku), což se jí v roce 1972 nepodařilo, protože můj otec tehdy zemřel několik dní po jejich příjezdu. V tomto městě, kam chtěla přivést Angeliku a její rodinu, strávila dvě zimy. Následující roky byly velmi těžké, částky, které jí vyplácela agentura/nakladatelství, se stále více snižovaly, knihy mizely z knihkupectví a kolem ní, bezmocné a údajně bohaté vdovy, se hemžili "přátelští" supi... Anne Golon nikdy nepřestala psát. V roce 1978 v Paříži zorganizovala a sama zaplatila velkou oslavu k 21. výročí vydání první knihy Angelika (ve Francii vyšla v roce 1957), na kterou nepřišel nikdo z médií ani žádná významná osoba. Nadine, zdědila jste talent po rodičích, působila jste v několika oblastech umění, ... Všichni čtyři jsme zdědili talent na psaní. Měla jsem štěstí na nadání i v jiných uměleckých oborech; ta směsice je nejzázračnější. ... řekněte nám o sobě, máte nyní na starosti zachování literárního odkazu své matky? Ano, se svými sourozenci, s nimi a pro ně. Protože to dělám se svou matkou od roku 1991, pokračuji v tom. Je mým posláním a ctí zachovat památku Anne Golon, udržovat její dílo ve světě živé a přítomné pro nové čtenáře. Chci také přiblížit dílo našeho otce (Serge Golon/Vsevolod Sergejevič Goloubinoff), který byl skvělým malířem, jenž vymyslel barvy měnící se podle světla. Na rok 2023 se plánuje výstava v Moskvě. Plánujete uspořádat akce věnované stému výročí narození Anne Golon, kdy a kde přesně? Jak bychom se tam mohli dostat? Jedna akce se bude konat v Paříži v Maison de la Science et de la Culture de Russie (Ruský dům vědy a kultury), termín zatím nemám (konalo se 14.12.2021, pozn. překl.). Na jaře se uskuteční slavnost ve Versailles, kam budou samozřejmě pozvány ruské osobnosti žijící ve Francii. Sté výročí narození Anne Golon se může slavit celý rok 2022. Jedna akce proběhne v Moskvě 17.12.2021, pořádat ji bude paní Světlana Savitskaja. Naše setkání se uskutečnilo v budoucím Muzeu Angeliky ve Versailles. Povězte nám podrobněji, co tam budete prezentovat? A kdo byl iniciátorem jeho zřízení? Já. Zatím je to jen skladiště. Moje matka už neměla žádný majetek, byt ani dům, kde by mohla mít uložené své knihy, archivy, rukopisy, suvenýry. Musely jsme se sestrou všechno přestěhovat jak z pokoje ve Versailles, tak z bytu, který si dlouho pronajímala v Lausanne. Chtěla jsem, aby alespoň některé z těchto pokladů mohli vidět zájemci o toto téma, aby vše neskončilo ve skladu. Nedávno jsme měli to štěstí, že jsme toto místo našli a mohli pohostit některé čtenáře a novináře. Doufám, že jednoho dne tam budu moci dát matčin pracovní stůl, který je prozatím ve skladu. A že se z něj jednou stane Muzeum Anne Golon a Angeliky. Kdy bude muzeum otevřeno pro veřejnost? Bude budoucí muzeum nabízet tematické akce, prodejnu suvenýrů a knih? Ano, pokud bude existovat. Zatím se jedná pouze o projekt. Plánujete otevřít muzeum i v jiných zemích, například v Rusku, a kdy? Ráda bych ho v Rusku vytvořila jako základnu pro budoucí kulturní místo věnované Angelice. Je to krásný projekt, který může začít v malém a růst tím, že ponese zisk svým investorům. Moje matka o tom chtěla mluvit s panem Putinem. Kdy? Ještě není pozdě... Kdo se podílí na doplňování sbírky muzea? Je to rodina, fanoušci, sponzoři? Především my, děti Anne a Serge Golonových. Jsou tam dokumenty, archivy a osobní předměty Anne Golon, které nám patří, a od fanoušků a přátel Angeliky tam jsou jejich dopisy, dary a výtvory inspirované dílem, jako je například kopie portrétů filmových představitelů Michèle Mercier a Roberta Hosseina, které jste nám darovala. A existuje nějaká pomoc od sponzorů, státní podpora nebo něco podobného? Ne. Ale budeme muset nějakou pomoc najít, abychom mohli toto místo ve Versailles pro muzeum koupit a totéž udělat ve Švýcarsku, kde Anne Golon napsala většinu Angeliky. Počítá se i s projektem na zajištění místa věnovaného Angelice a jeho autorce v Rusku. Jaké jsou oficiální kontaktní údaje společnosti, která spravuje práva k dílu Angelika? Pokud hledáte jakékoli informace nebo máte návrhy týkající se díla Angelika či ostatních písemných a/nebo obrazových děl Anne a Serge Golonových, můžete psát na adresu ANGELIQUE COMPANY, 53 rue Boissiere, 75116 Paříž, nebo na e-mail angeliquecompany @ gmail.com.