Francúzsky 'Robin Hood': Bernard d'Andijos

Bernard d'Andijos, Joffreyov priateľ z knihy Anne Golon, bol skutočnou historickou postavou. Joffreya ako potomka slávnych grófov Toulouskych a Andijosa v tomto prípade spájalo ešte aj čosi iné ako len priateľstvo.

Markíz d'Andijos, často písaný d'Audijos, pretože vo Francúzku toho času nebola ešte celkom ustálená gramatika a mená i priezviská sa často písali na viacero spôsobov, bol potomkom slávneho rodu de Foix. Grófi de Foix a Toulousky Grófi bránili svoj Languedoc proti Simonovi Montfortovi a krížovej výprave proti Albigenskym. V románe Anne Golon dal Joffrey de Peyrac svojmu najmladšiemu synovi meno po Raymondovi-Rogerovi de Foix.

Bernard d'Audijos bol tiež vynikajúci vojvodca a vojenský taktik a toto nadanie behom svojho života uplatnil nielen ako povstalec a ‚partizán‘, ale tiež v službách kráľa...

Bernard d’Andijos v diele Anne Golon Markýz d'Andijos se usadil vedle ní. Jeho vousy byly jakoby narýsované inkoustem, tolik na ně nanesl voňavé pomády. Angelika ho najednou prudce chytila za ruku. „Ach, pane d'Andijosi, tolik bych chtěla, abyste byl mým skutečným manželem vy! Proč jím nejste? Vás už znám. Mám vás ráda.“ „Madame,“ odpověděl markýz a políbil jí galantně ruku. „Je to pro mne velká čest. Jenže neusuzujte na základě objemu mého břicha. Měla byste vědět, že jsem chudší než žebrák a že bez hraběte de Peyrac bych byl odsouzen žít jen v košili v rozpadajícím se zámku vedle prázdného holubníku. Za všechno, co mám, vděčím hraběti de Peyrac. Říkám vám to proto, abyste ničeho nelitovala. To on vlastní zlato a krásné diamanty.“ „Mohu se obejít bez zlata i diamantů. Vy mě nechápete. Mám strach.“ „Vy máte strach?“ opakoval. „Ale z čehopak, srdíčko?“ Neodpověděla, ale odtáhla se od něho a opřela si čelo o zaprášenou mříž. Kousala se do rtů, aby se nerozplakala. Markýz byl zcela vyvedený z míry. Pln dobré vůle se domníval, že se ozvala její cudnost. „Nebojte se, ptáče moje,“ řekl žoviálně. „Všechny ženy všech dob to musely podstoupit. Ta záležitost sice stojí za malý výkřik, ale brzy se rozezní jiný nápěv. A hrabě, váš ženich, je mistr v poskytování rozkoše. Věřte mi, že v toulouském hrabství dnes bude plakat mnoho krásných černých očí a mnohé další vás budou pronásledovat žárlivými pohledy.“ (Angelika, Toulouská svatba. Fragment, 2008, s. 27) Markýz d'Andijos jí prozradil, že Péguilin odjel. Musel se okamžitě vrátit ke králi. Naopak on, Bernard, je přítomen. A to je výhoda. Markýz přímo zářil. Pan de Peyrac ho totiž požádal, aby Angeliku i nadále seznamoval s novým světem, který je od téhle chvíle také jejím světem. Okamžitě se svého úkolu chopil a odvedl ji k židli s vysokým opěradlem na opačné straně dlouhého stolu, v jehož čele měla sedět. Nadšeně ji pozoroval. „Ach! Tolik jste se změnila ve srovnání s tím, jak jsem vás měl tu čest nebo možná smůlu poznat, když jsem vám sloužil jako náhradní manžel. Je skutečně pravda, že díky lásce ženy zkrásní, láska změní tu nejbázlivější dívku v okouzlující královnu. Copak jsem vám neříkal, že váš manžel je mistrem v poskytování rozkoše? Vyprávějte mi o svých objevech, o vašich slastech… Dlužíte mi to za všechny ty slzy, které jsem vás viděl prolévat!“ „Co mi to tu vykládáte? Žádné slzy jsem neprolévala!“ „Bylo to ještě horší. Byl jsem jako kat, který vás vede na popraviště…“ (Angelika, Toulouská svatba. Fragment, 2008, s. 50) Chtěla se sice vyhnout příliš neodbytné ruce Bernarda d'Andijos, ale nakonec musela být ráda, že ji markýz pevně drží, neboť vinou silného vína nedokázala udržet rovnováhu. Ostatně, všichni se smáli, žertovali a bavili se. Hosté se cestou na druhý konec galerie vzájemně podpírali. „Vidíte, neříkal jsem vám to?“ pokračoval její horkokrevný kavalír. „Všechno tady směřuje k tomu, aby lidé byli šťastní, aby se společně bavili, jedna zábava stíhá druhou.“ Markýz ji podpíral a stále na ni dotíral otázkami. „Vyprávějte mi o svých milostných objevech… O vaší rozkoši! Záře vašich očí je velice výmluvná.“ (Angelika, Toulouská svatba. Fragment, 2008, s. 58) Když se Angelika a Cerbalaud blížili k tomuto místu, zaslechli křik a našli Lauzuna a markýze d'Humiéres v rozepnutých košilích, jak se oba vrhají na Andijose. Jeden přes druhého vykládali, že když už byli nuceni se bít, oba tajně požádali Andijose, aby je ve jménu přátelství přišel smířit, až budou stát proti sobě. Jenže ten zrádce se schoval do křoví a s hurónským smíchem pozoroval, jak oba „nepřátelé“ zmatkují a snaží se oddálit začátek souboje. Nejdřív zjistili, že jeden má kratší kord, pak zase příliš úzké střevíce. Když se nakonec dostavil smiřovatel, začali protestovat: „Kdybychom nebyli tak šlechetní, už jsme se mohli nejmíň stokrát probodnout,“ křičel malý Lauzun. Angelika se k nim přidala a vyčítala Andijosovi: „Myslíte si, že vás měl můj manžel patnáct let u sebe jen proto, abyste dělal podobné hlouposti, právě když ho zavřeli do vězení?“ křičela na něj. „Oh, tihle jižani!“ (Angelika, Markýza andělů 2. Československý spisovatel, 1991, s. 74) Cerbalaud s očima rudýma nevyspáním a s voskovým obličejem odvyprávěl konec tragédie, do níž byl nejpodivnější náhodou také zapleten. Měl té noci stráž ve stájích v Tuileries, když se zahradami přiřítil udýchaný muž bez paruky. Byl to Bernard d'Andijos. Proběhl velkou galerií, až se ozvěna jeho dřevěných podpatků ozývala v celém Louvru i v Tuileries, a vylákala z pokojů a bytů vyděšené tváře. Andijos srážel strážné, kteří se ho pokoušeli zastavit. Přitom, jak rychle nasedal na koně, ze sebe vysypal, že madame de Peyrac byla právě málem zavražděna a on sám že se pobil s princem Orleánským. Za okamžik už projížděl branou Saint-Honoré a křičel, že jede vzbouřit Languedoc proti králi. „Och, chudák markýz,“ rozesmála se Angelika. „On... a vzbouřit Languedoc proti králi?“ „Myslíte, že to nedokáže?“ zeptal se Cerbalaud. Vážně zvedl ukazovák. „Madame, vy nechápete gaskoňskou duši! Smích i vztek se v ní rychle střídají a nikdy se neví, jak to skončí. Když vztekem, pak pozor, nechodit Gaskoňci do cesty!“ (Angelika, Markýza andělů 2. Československý spisovatel, 1991, s. 149) Angelika zvedla hlavu. V polostínu hluboké cesty nově příchozí skutečně nevzbuzovali přílišnou důvěru. Byli to vysocí, urostlí, snědí chlapi s tmavýma očima, černými kníry a bradkami, jaké se už léta nenosily a na Ile-de-France už jim lidé odvykli. Na sobě měli jakési vybledlé modré uniformy s odpáraným nebo utrhaným lemováním, na ošumělých kloboucích opelichaná péra. Přestože někteří z nich byli v potrhaných kabátcích, téměř všichni měli po boku meče. V čele klusali dva zdatní mládenci s bohatě zdobenými, byť poněkud děravými korouhvemi, které bezpochyby poznaly horoucí vichry bitev. Několik mužů kráčelo pěšky s kopími a mušketami a naprosto lhostejně prošlo kolem převráceného kočáru. Ale první jezdec, zřejmě velitel, se zastavil před skupinkou dvou dam a služebnictva. „Mordyjé, krásné dámy, jako by vás bůh Merkur, který chrání cestovatele, podle opustil.“ Na rozdíl od svých společníků byl dost při těle. Rozepnuté cípy kabátce ale svědčily o tom, že kdysi byl daleko korpulentnější. Smekl klobouk a odhalil veselý opálený obličej. Jeho zpěvavý přízvuk jasně dokazoval, odkud pochází. Angelika se na něj půvabně usmála a odpověděla v témže tónu: „Pane, vy jste Gaskoněc, nic menšího.“ „Před vámi člověk nic neutají, nejkrásnější bohyně těchto lesů. Čím vám můžeme být užiteční?“ Trochu se k ní sklonil, aby si ji lépe prohlédl, a ona měla najednou dojem, že se zachvěl. V tu chvíli si byla jistá, že toho muže už někde viděla. Jenže kde?… Bude o tom přemýšlet později. (Angelika a král. Ikar, 2000, s. 24-25) „Bože můj,“ ozval se jakýsi ženský hlas, „co je to za otrhance? Jak se takhle opovažují předstoupit před krále?“ „Děkujte bohu, že jste se s těmi otrhanci nedostala v posledních letech příliš do styku,“ vykřikl se smíchem jakýsi statný mladík. „Jsou to vzbouřenci z Languedoku.“ Do Angeliky jako by uhodil blesk. Jméno! To jméno, které se snaží vybavit si od chvíle, kdy zahlédla v polostínu lesa zjizvenou tvář gaskoňského šlechtice, jí najednou vyskočilo z paměti: Andijos! Byl to Bernard d’Andijos, toulouský šlechtic, veselý kumpán z paláce trubadúrské poezie, který kdysi přesunoval spokojený břich z jedné hostiny se zpěvy na druhou hostinu s tanci. V sedle koně se náhle pustil napříč celým Languedokem a rozdmýchával požár jedné z nejstrašnějších vzpour té doby. (...) „Vzbouřenci z Languedoku,“ opakoval blízko ní jakýsi mírně naivní hlas mladé ženy. „Není nebezpečné je nechat jít tak blízko ke králi?“ „Jen se uklidněte,“ odpověděl růžolící mladík, jímž nebyl nikdo jiný než mladý Louvois, ministr války. „Ti pánové se přišli králi vzdát. Po sedmi letech bitek, střetů a úniků před královskými oddíly můžeme doufat, že naše krásná jihovýchodní provincie se vrátí do lůna koruny. Ale bylo třeba osobní intervence Jeho Veličenstva, aby tenhle pan d’Andijos pochopil, že se bouří zbytečně. Náš král mu slíbil, že mu ponechá život a zapomene na minulá provinění. Za to musí Andijos přivést k poslušnosti velká města na jihu. Vsaďme se, že Jeho Veličenstvo nebude mít ode dneška věrnější poddané.“ „Stejně mi ale nahánějí strach,“ zachvěla se ta ženuška. Král seskočil z koně, následován všemi jezdci a jezdkyněmi svého doprovodu. Andijos popojel pár metrů od své skupiny a učinil totéž. Omšelé oblečení, sešlapané boty, obličej přeťatý čerstvou jizvou, to všechno dokonale kontrastovalo s vyšňořenou společností, jíž šel v ústrety. Obraz poraženého, kterému už zbývá jen čest, neboť se díval zpříma a hlavu měl hrdě vztyčenou. Když došel až ke králi, rázně tasil meč. Dvořané se pohnuli, jako by chtěli zasáhnout. Ale Toulousan zabodl zbraň do země, jediným pohybem ji zlomil a obě polovice hodil k nohám Ludvíka XIV. Pak ještě o krok postoupil, poklekl a políbil králi stehno. „Co bylo, bylo, drahý markýzi,“ řekl král a položil téměř přátelsky ruku na rameno vzbouřence. „Každý se může dopustit chyby a poddaní jsou k tomu náchylnější než králové. Ti jsou Bohem pomazaní, takže mohou daleko prozíravěji vést své národy. Ale nemyslete si, že se k tomu právu nevážou i povinnosti: jednou z nich je povinnost odpouštět. Mí vzpurní poddaní, kteří měli odvahu pozvednout proti mně zbraň, mě pobouřili možná méně než ti, kdo se pohybují v mé blízkosti, skládají mi hold a lichotí mi, přestože vím, že mě zároveň zrazují a nechovají ke mně ani skutečnou úctu, ani skutečný cit. Mám rád upřímné jednání. Takže vstaňte, markýzi. Lituji pouze jediného: že jste zlomil svůj chrabrý meč. Nutíte mě, abych vám věnoval jiný, protože vás tímto jmenuji plukovníkem a svěřuji vám čtyři setniny dragounů. Teď mě doprovoďte ke kočáru, zvu vás s sebou do Versailles.“ „Vaše Veličenstvo mi prokazuje nesmírnou čest,“ řekl statečný Andijos třesoucím se hlasem, „ale v tomto stavu nejsem hoden usednout po jeho boku. Moje uniforma…“ „Na tom vůbec nezáleží. Mám rád uniformu, která voní střelným prachem a válkou. Ta vaše je slavná. Ponechám vám ji. Na budoucích slavnostech budete mít týž modrý kabátec s rudými výložkami, ale bude lemovaný zlatem, a ne děravý od kulek. Ostatně mi to vnuká nápad… Vězte, pánové,“ Ludvík XIV. se obrátil ke svému doprovodu. „Už dávno se obírám myšlenkou vytvořit uniformu pro ty, kterých si výjimečně vážím. Co tomu říkáte? Řád modrého kabátce. Pan d’Andijos bude jeho prvním nositelem.“ Dvořané královu nápadu zatleskali. Okamžitě bylo jasné, že se modré kabátce stanou předmětem vášnivého soupeření. Bernard d’Andijos představil tři své nejvyšší velitele. (Angelika a král. Ikar, 2000, s. 33-35) „To vám věřím, pane,“ odpověděl Bernard d’Andijos. Jak se ukláněl spolubesedníkovi, zahlédl Angeličinu tvář, obrácenou k němu. V jasném světle pochodní se poznali. Angelika se smutně usmála. „I ty, Brute?“ zašeptala. „Tak jste to přece jenom vy, madame,“ řekl přidušeně. „V tom lese jsem trochu váhal. Nevěřil jsem vlastním očím. Vy tady… u dvora… vy, madame?“ „Stejně jako vy, pane d’Andijosi.“ Chtěl protestovat, ale pak mlčel. Odvrátili se od sebe a upřeli pohledy znovu k Jelenímu dvoru, kde právě hodili napospas smečce obě jelení kostry. (...) „Bojujete,“ zamumlal Andijos, „ničíte a zabíjíte. Je to jako oheň, který vás pohlcuje… Nakonec se vzpoura… stává zvykem… Požár se už nedá uhasit. A jednoho dne najednou člověk neví, proč nenávidí, proč bojuje… Pak přijel král…“ Sedm let nelítostných a beznadějných bojů naplnilo radostnou duši toho dobráka hořkostí. Sedm let tuláckého života, života pronásledované oběti, štvané po tmavých vyprahlých polích jihu, kde prolitá krev příliš rychle schne a černá. On i jeho spolubojovníci, zahnaní do úzkých v písečných dunách v Landes, potácející se a tlačení do moře, viděli přicházet krále, nesmiřitelného mladého krále, který jim s laskavým výrazem v tváři řekl: „Děti moje…“ „Je to velký král,“ řekl Andijos drsně. „Není ponižující mu sloužit.“ „Zlatá slova, drahý příteli,“ přitakal za nimi hlas markýze de Lauzun. S jednou rukou na Angeličině rameni a s druhou kolem Andijosova krku vklínil mezi ně svou usměvavou tvář, z níž neustále vyzařovalo jakési šibalství. „Poznáváte mě? Jsem Antonin Nompar de Caumont de Péguilin de Lauzun!“ „Jak bych vás mohl nepoznat,“ zabručel Andijos. „Spolu jsme páchali první mladické hlouposti. A i později… Naposledy jsme se viděli…“ „No, ehm,“ zakašlal Péguilin, „pokud si vzpomínám, byli jsme všichni tři v Louvru…“ „A vy jste zkřížil meč s Výsostí, s královým bratrem…“ „Který se právě pokusil zavraždit zde přítomnou madame…“ „S pomocí svého věrného přítele rytíře de Lorraine…“ „Mé hrdinské činy mi vynesly Bastilu,“ poznamenal Lauzun. „A mě vynesly mimo zákon…“ „A co vy, Angeliko, andílku můj, jaké následky měl ten nezapomenutelný večer pro vás?“ Tázavě na ni pohlédli. Neodpověděla; pochopili její mlčení. Markýz d’Andijos zhluboka vzdychl. „Skutečně jsem nevěřil, že se jednoho dne takhle sejdeme.“ „Není lepší se sejít takhle, než se nesejít vůbec?“ poznamenal případně Péguilin. „Kola osudu se točí, Výsost, králův bratr, stojí pár kroků od nás a stále se něžně opírá o paži svého oblíbence… a my jsme všichni živí… a držíme se, mám pocit. Co bylo, bylo, jak zrovna dneska správně řeklo Jeho Veličenstvo. Ale opatrně, ovečky moje. Dejme pozor, aby pánovo oko nespočinulo na naší skupince, jen ono je schopno v nás vidět zárodek mocných piklů. Opatrně! Mám vás rád, teď už však raději běžím…“ S prstem na rtech jako sluha z komedie proklouzl na druhý konec balkónu. (Angelika a král. Ikar, 2000, s. 38-39) Všichni pánové byli nesmírně vzrušení a diskutovali o poslední novince dne. Král si dal zavolat svého krejčího a vydal příkazy týkající se slavných modrých kabátců, z nichž hodlal vytvořit sice nepříliš asketický, zato však velice čestný řád. Už bylo vybráno šedesát šlechticů. Budou provázet krále na jeho vyjížďkách za zábavou a nebudou muset žádat o dovolení. Oblečeni budou v uniformě, jež bude v očích všech jasným svědectvím panovníkova přátelství. Šuškalo se, že čepice bude z modrého moaré, s červenou podšívkou, na modrém kabátci budou vyšité zlaté a stříbrné ornamenty. „Náš přítel Andijos nám připravil příjemné překvapení,“ řekl Lauzun. „Myslím, že je na vrcholu přízně, takže se můžeme jít úplně klidně společně projít. (...)“ (Angelika a král. Ikar, 2000, s. 104-105)

Bernard d'Audijos sa narodil v roku 1634 v oblasti Coudures, vo veľmi malej dedine medzi St. Sever a Samadetom v Chalosse, v južnej časti Gaskonska. Jeho rodine patrili v Coudures panstvá Renung et Arëou. Bol šľachticom z dobrého rodu, ale nemal veľa šťastia ani majetkov, i keď patril ku slávnej rodine Foix-Candale. Slúžil vo francúzskej armáde po dobu desiatich rokov a odišiel z nej s hodnosťou kapitána. Vrátil sa domov a oženil sa s dievčinou Jeanne-Marie. V roku 1664 sa dal do opozície proti kráľovskej moci, reprezentovanej intendantom Claude Pellotom, kvôli vysokým a z jeho pohľadu nespravodlivým soľným daniam. Kráľova politika, postavená na obľube megalomanských projektov a častých vojen, vyžadovala neustály prísun financií do kráľovskej pokladne. Vzhľadom k finančným machináciám jeho ministrov, najskôr Fouqueta a neskôr Colberta, ich však nikdy nebol dostatok. Král preto zavádzal stále nové druhy daní nebo nadmieru zvyšoval dane už existujúce, čo sa stávalo pre prostý ľud neúnosné. Medzi také dane patrili i soľné dane. Tieto dane boli veľmi nenávidené celým obyvateľstvom, pretože boli považované za nespravodlivo vysoké. Povstanie proti kráľovi Teraz už ženatý Bernard d'Audijos sa po návrate od vojska, u ktorého slúžil vo vojne proti Španielsku, postavil na čelo povstania proti nenávideným soľným daniam. Toto trvalo desať rokov v provinciách Chalosse, Bearn a Bigorre. Tieto tri okresy sú časťami Gaskonska a Baskicka. D'Audijos prevzal velenie nad povstaleckými skupinami. On a jeho guerillová družina držali niekoľko kráľovských regimentov na uzde. Tomuto povstaniu sa dostávalo podpory a sympatie zo všetkých pozícií Gaskonkej spoločnosti. Od jednoduchých sedliakov až po šľachtické rodiny. Markíz d'Andijos organizoval útoky na vyberačov soľných daní stále častejšie. Bernard a jeho muži vždy našli prístrešky, niečo pod zub a na pitie u obyvateľstva Languedocu. V mestách, dedinách, na samotách vo vysokých horách a pahorkatinách, dokonca i v Španielsku. Gaskonsky vodca vzbury dobre vedel, že mu jeho krajania vždy pomôžu. Vyberači soľných daní, ohromení a vystrašení, sa už neodvážili ísť vyberať skoro nikam, dokonca ani len v ozbrojených skupinách. Zaujímavosťou je, že Peyracov priateľ v diele Anne Golon, Pierre-Paul Riquet, ktorý bol autorom projektu Canal du Midi, spájajúceho mesto Toulouse so Stredozemným morom, si v skutočnosti tiež kúpil úrad vyberača soľných daní. Nebol však nikdy zdieračom, lebo v celom kraji platil najvyššie výplaty tým, čo pracovali na stavbe jeho vodného projektu, až sa neskoršie sedliaci a vinári sťažovali, že kvôli nemu nemajú dostatok pracovných síl na zber úrody. Francúzsky Robin Hood Po čase už videli Andijosov prízrak všade po celom juhu i po celom južnom Gaskonsku. Bol niečo ako Robin Hood alebo francúzsky Zoro pomstiteľ a existuje o ňom veľa legiend a tiež niekoľko zaujímavých kníh. Vraví sa o ňom, že vymyslel prototyp partizánskej vojny. Bernard d'Audijos a jeho družina sa hrali s kráľovými dragúnmi, ktorý mali vodcu vzbúrencov polapiť, ako mačka s myšami a títo napokon vyšli celkom na posmech. Keď sa dostali príliš blízko k jeho povstaleckým oddielom, Andijos prešiel cez jedno údolie do Španielska, aby sa iným priesmykom hneď vzápätí vrátil. Kráľ napokon proti nemu poslal vojská, ale jemu sa vždy podarilo utiecť. Kráľovskí dragúni ho hľadali po celej krajine, no nemali šťastie. Na jeho hlavu vypísali vysokú odmenu. Vždy im však utiekol a prežil úspešne všetky lovy na jeho hlavu, ktorú mal samozrejme veľmi rád. Keď zmizol, okamžite sa zjavil späť na nejakom inom mieste, pripravil zálohu alebo nový nájazd. Napokon umiestnili vojakov pechoty po mestách a dedinách. Nedosiahli tým však pri jeho hľadaní o nič lepšie výsledky. Bernard d'Audijos a jeho muži však už po niekoľkých rokoch boja pociťovali únavu. Andijos mal stále menej a menej nasledovníkov a pomáhačov. Intendanta Claude Pellota preložili do Normandie do Parlamentu. Nový intendant de Sieuvre bol pripravený s vzbúrencami a ich kapitánom vyjednávať. Rokovania prebehli v roku 1675. Kráľ prisľúbil, že jemu a jeho mužom daruje život, ak sa vzdajú. V kráľových službách Povstanie trvalo od roku 1664 do roku 1675. D‘Audijos sa napokon vzdal a výmenou dostal od kráľa, ktorému už od legiend o hrdinských činoch tohto povstalca zvonili uši, velenie v kráľovskej armáde. V liste podpísaného vo Versailles v júli 1675 Kráľ Slnko Louis XIV udelil Andijosovi milosť s odôvodnením, že: "Spoznal svoju chybu a hľadá spôsob, ako teraz svojmu kráľovi čo najlepšie slúžiť, a takto si zaslúžiť odpustenie za svoje zločiny s uistením, že už nikdy svojmu vladárovi neodoprie poslušnosť.“ Bernard d'Andijos dostal hodnosť plukovníka a pridelený vlastný pluk dragúnov, do ktorého si mohol zaradiť aj svojich bývalých spolubojovníkov. Zúčastnili sa bojov na Sicílii pod velením maršala a vojvodu de Vivonne. Bojovali veľmi statočne, avšak v okolí mesta Messina padol d'Andijos s dvoma dragúnmi do pasce a pri pokuse zhromaždiť svojich mužov bol pravdepodobne zastrelený. Bolo to v roku 1677, kedy mal iba 43 rokov. Podľa iných historických prameňov však existujú ešte ďalšie verzie jeho smrti. Jednou z nich je, že neskor zomrel na mor. Rád modrého kabátca - Justaucorps à brevet Kráľ, ktorého vášňou bola príroda a poľovačky, si vymyslel pravidlo, podľa ktorého ho pri tomto koníčku nesmel nasledovať nikto od dvora. Výnimku mali páni, ktorí patrili k takzvaným Gardes de la Porte. Pravidlo mohli ignorovať iba niektorí príslušníci kráľovskej rodiny a tiež päťdesiat vybraných šľachticov, ktorí vlastnili privilégium nosiť modrý kabátec, honosný odev veľmi podobný tomu, čo nosil samotný kráľ. Oficiálny modrý vojenský kabátec, nazývaný "Justaucorps à brevet" (patentovaný trikot), bol zrejme vytvorený už v roku 1661 ako druh dvorskej uniformy. Tento druh modrého kabátca s červenými výložkami bolo dovolené nosiť iba niekoľko vybraným dvoranom, držiteľom zvláštneho patentu od samotného kráľa. Kabát bol modrý a lemovaný purpurom. Nosil sa s vestou a bol vyšívaný zlatom. Majitelia modrého kabátca boli zároveň aj nositeľmi rôznych privilégií, ktoré im oblečený "Justaucorps à brevet" automaticky zaručoval. Tým, ktorí nosili modrý kabátec, bolo povolené napríklad nasledovať kráľa na jeho výlety do Saint-Germain alebo Versailles bez pozvania a vlastníctvo tohto odevu prinášalo pri nemnohých iných príležitostiach pri dvore skutočné výhody. Medzi tých, kto vlastnil kráľovský patent a mal právo tento privilegovaný odev nosiť, patril pravdepodobne aj markíz Bernard d'Audijos. Gaskoňská jednota alias priateľstvo Gaskoncov Provincie Languedoc, odkiaľ Bernard d'Andijos pochádzal, bola pôvodne samostatným štátom so svojim vlastným jazykom a k francúzskemu kráľovstvu bola násilne pripojená po krížových výpravách proti Albigenským behom 13. storočia. Nie je teda divu, že sa gaskonský národ svorne spojil a jeho silná súdržnosť pretrvala storočia. Príbehy o priateľstve Gaskoncov sa stále znovu zjavujú nielen v súčasných historicko-dobrodružných románoch, ale sú často zmieňované i v samotných historických prameňoch (pamäti význačných osobností, životopisy, korešpondencia atd.). Medzi také patrí aj priateľstvo Bernarda d'Audijos so známou osobnosťou tej doby, vojvodom de Lauzun. Priaťeľstvo Gaskoncov Lauzuna a Andijosa sa spomína napríklad v knihe pamätí vojvodu de Lauzun: „Un courtisan du grand roi" – Lauzun, dvoran veľkého krála: "(...) všetci, dokonca aj Benátsky veľvyslanec, sa držali oficiálnej verzie, podľa ktorej sa Puyguillem príliš zastával jedného z jeho priateľov, lupiča a buriča menom Bernard de Audijos." (písal sa rok 1664). Cez to, že sa o markízovi d'Andijos zachovalo malé množstvo historických záznamov a jeho život trval veľmi krátko (rovnako ako životy iných vojakov), rozhodne patrí medzi význačné osobnosti Francie 17. storočia. Autor: Miriam Hessik Literatúra a ďalšie zdroje: Harambat, Jean. Les Invisibles, 2008. Cubero, José. Une révolte antifiscale au XVIIème siècle. Audijos soulève la Gascogne, 2001. Daudeyos, Armand. The Muskets of Gascony: The Revolt of Bernard D'Audijos, 2000. Communay, Arnauld. Audijos: La Gabelele en Gascogne, 1893. Académie Française. Le Dictionnaire de l'Académie françoise dedié au Roy, Paris, 1694. Thompson, Ian. The Sun King's Garden, London, 2006. Nevinson, John L. Origin and Early History of the Fashion Plate, Washington, 1967. Dock, Stephen Varick. Costume & Fashion in the Plays of Jean-Baptiste Poquelin Molière: A Seventeenth-Century Perspective, Geneva, 1992. History of Gascony. La révolte des Invisibles - journal de la lutte d'Audijos et la Chalosse contre la Gabelle. Audijos, un Robin des bois gascon. Ilustračné obrázky: Meissonier, Jean-Louis Ernest. A Cavalier: Time of Louis XIII, 1861. Leloir, Maurice. Ilustrácie k románu A. Dumase: Les Trois mousquetaires, 1894.

« zpět na Osobnosti 17. století